Pokud východní mystici hovoří o tom, že všechny věci a události jsou projevy základní jednoty, neznamená to, že všechny věci jsou stejné. Uznávají individuálnost věcí, ale současně si uvědomují, že všechny rozdíly a kontrasty jsou ve všeobjímající jednotě relativní. Jednota protikladů představuje jeden z nejzáhadnějších rysů východní filozofie. Protiklady jsou abstraktní pojmy, které náležejí do oblasti racionálního myšlení a proto jsou relativní. Lao-c' napsal:

"Jestliže všichni na světě chápou, že krása je krásná, pak existuje škaredost; jestliže všichni chápou, že dobro je dobré, pak existuje zlo."

Mystici přesahují oblast rozumových pojmů a uvědomují si relativitu a polární vztah všech protikladů. Chápou, že dobro a zlo, radost a bolest, život a smrt, nejsou absolutními zážitky, ale že jde o dvě stránky téže skutečnosti, nejvzdálenější části téhož celku. Vědomí, že všechny protiklady jsou polární a tudíž tvoří jednotu, se v duchovních tradicích Východu chápe jako jeden z nejvyšších cílů člověka.

Celé buddhistické učení a prakticky celý východní mysticismus se pohybuje kolem tohoto absolutního poznání, kterého lze dosáhnout jen ve světě "nemyšlení", kdy se jednota všech protikladů stává živým mystickým zážitkem.

Protože všechny protiklady jsou navzájem závislé, jejich konflikt nemůže nikdy skončit vítězstvím jedné strany, ale vždy bude projevem souhry mezi oběma stranami. Za mravného člověka se nepovažuje na Východě ten, kdo za všech okolností se ze všech sil snaží o dobro, ale ten, kdo je schopen zachovat dynamickou rovnováhu mezi dobrem a zlem.

Fyzikální výzkum subatomových částic odhalil skutečnost, která přesahuje smyslovou zkušenost. Jedním z překvapivých rysů této nové skutečnosti je sjednocení pojmů, které se do té doby jevily jako protikladné a neslučitelné.

Příkladů sjednocení protikladných pojmů v subatomovém světě je několik: částice jsou současně zničitelné a nezničitelné, hmota je současně spojitá a nespojitá, silové interakce a hmotné částice jsou jen různými stránkami stejného jevu. Ukazuje se, že rámec protikladných pojmů odvozených z naší smyslové zkušenosti, je pro subatomové částice příliš úzký. Pro fyziku subatomových částic je klíčová teorie relativity. Pojmy klasické fyziky tak přecházejí do vyšší dimenze, do čtyřrozměrného prostoročasu. Minkowského prostoročas je sjednocením prostoru a času.

Představu o čtyřrozměrném prostoru si lze učinit analogií dvourozměrného a trojrozměrného prostoru. Představme si rovinu, kterou kolmo protíná toroid (prstenec). Řezem jsou dva oddělené kruhy. Dvourozměrná bytost by tedy vnímala oddělené objekty, trojrozměrná bytost vnímá jeden objekt. V Minkowského geometrii se sjednocují silové interakce a hmota. Hmota se může jevit jako nespojité částice nebo jako spojité pole.

V kvantové mechanice má každé elektromagnetické záření duální charakter. V některých situacích se světlo chová jako částice foton, v jiných situacích se chová jako kmitající elektrické a magnetické pole, tedy jako příčné vlnění.

V kvantové mechanice se pro popis vlnění používají formálně stejné vlnové rovnice jako třeba pro vyjádření kmitající struny a vlnění na vodě, tedy obecně jakéhokoliv příčného vlnění. Vlnové rovnice však mají pravděpodobnostní charakter, protože vlnová funkce, která v nich vystupuje, určuje pravděpodobnost výskytu částice. Tím se na jedné straně řeší paradox duálního charakteru elektromagnetického záření, ale na druhé straně se objevuje paradox mnohem zásadnější: paradox existence či neexistence. Každá částice je pravděpodobnostní model a může existovat na různých místech v prostoru současně s určitou pravděpodobností. Je současně přítomná a současně nepřítomná v daném bodě prostoru, je v klidu a současně je v pohybu. Robert Oppenheimer napsal:

"Jestliže se zeptáme, například, zda poloha elektronu zůstává stejná, musíme odpovědět "ne"; jestliže se zeptáme, zda se poloha elektronu s časem mění, musíme odpovědět "ne"; když se zeptáme, zda je elektron v klidu, musíme odpovědět "ne"; když se zeptáme, zda je v pohybu, musíme odpovědět "ne"."

Ze všech protikladů kvantové teorie je nejzávažnější význam pojmů "existence" a "neexistence", protože vede k pokračujícím diskuzím o její interpretaci.

Fyzikové se museli naučit přecházet mezi částicovou a vlnovou představou. Kvantovou vlnu si lze představit jako kmitající vlnu v prostoročase. V každém pevném časovém okamžiku jde o část periodické funkce s amplitudou A a vlnovou délkou lambda (vzdálenost mezi dvěma sousedními lokálními maximy periodické funkce). Podíl rychlosti světla ve vakuu c a vlnové délky udává frekvenci f. Pravděpodobnost výskytu částice v bodě x a v čase t je tedy určena vztahem:

    u(x,t) = A.sin (f.(x + vt)) f = c/lambda

Podle klasické mechaniky má částice (hmotný bod) v každém okamžiku přesně určenou polohu a její pohybový stav je určen hybností (součinem hmotnosti a vektoru rychlosti), jejíž velikost je úměrná kinetické energii částice.

Přibližně lze říci, že kvantová teorie spojuje vlastnosti pravděpodobnostní vlny s pohybovým stavem částice, kdy amplituda vlny (uvedené funkce u(x,t) určuje pravděpodobnost výskytu částice v daném bodě a v daném časovém okamžiku. Vlnová délka je nepřímo úměrná hybnosti, protože frekvence je přímo úměrná kinetické energii částice. Například světelné záření fialové barvy má vyšší frekvenci než světelné záření červené barvy, proto má větší energii a vyšší hybnost.

Uvedená funkce u(x,t) nevypovídá o poloze částice, protože částici lze nalézt se stejnou pravděpodobností v libovolném bodě (funkce má všude stejnou amplitudu A). Velmi často nastává situace, kdy poloha částice je v určité oblasti známá, jako v případě elektronu v atomu. Pravděpodobnost výskytu částice se pak omezuje na tuto oblast. Takové ohraničené funkci se říká vlnový balík. Vlnový balík je složen z několika souborů vln s různými vlnovými délkami, které se mimo vymezenou oblast vzájemně nulují.

Ve vymezené oblasti funkce určuje pravděpodobnost výskytu částice. Mimo vymezenou oblast je pravděpodobnost nulová. Největší pravděpodobnost výskytu (největší amplituda funkce) je uprostřed vlnového balíku, směrem k okrajům pravděpodobnost klesá.

Vlnový balík nemá určitou vlnovou délku. Vzdálenost mezi sousedními lokálními maximy je různá. Vlnová délka se pohybuje v intervalu, který je nepřímo úměrný délce vlnového balíku. Tato vlastnost nesouvisí s kvantovou mechanikou. Kvantová teorie dává do souvislosti vlnovou délku s hybností částice. Protože vlnový balík nemá přesně stanovenou vlnovou délku, částice nemá přesně stanovenou hybnost. Neurčitost se tedy týká nejen polohy částice, odpovídající délce vlnového balíku, ale také hybnosti, která odpovídá intervalu vlnových délek ve vlnovém balíku. Tyto dvě neurčitosti jsou ve vzájemném vztahu. Interval vlnových délek v balíku závisí na délce balíku. Čím přesněji určíme polohu, tím nepřesněji určíme hybnost a naopak. Tato skutečnost je vyjádřena Heisenbergovým principem neurčitosti.

Vztah mezi neurčitostí polohy a hybnosti není jedinou formou principu neurčitosti. Pokud si vlnový balík představíme jako funkci času, můžeme pozorovat neurčitost průchodu částice určitým bodem v čase, tedy částice prochází bodem v určitém časovém intervalu. Neurčitost v určení času průchodu částice bodem zase souvisí s neurčitostí energie částice.

Základní význam principu neurčitosti tkví v tom, že přesným matematickým aparátem vyjadřuje omezení našich klasických pojmů. Pro lepší pochopení duality v kvantové mechanice zavedl Niels Bohr pojem komplementarita. Obraz částice a obraz vlny jsou dva komplementární popisy téže skutečnosti, přičemž každý z nich má omezený rozsah použití. Na úplný popis skutečností jsou potřebné oba popisy a oba se používají v rámci omezení daných principem neurčitosti.

Bohr často navrhoval, že myšlenka komplementarity může být užitečná i mimo oblast fyziky. Dobře si uvědomoval paralelu mezi svým pojmem a čínským myšlením. V roce 1937 navštívil Čínu. V té době již byla plně rozpracována jeho interpretace kvantové teorie. Hluboko na něj zapůsobila čínská představa protikladů a od té doby projevoval zájem o východní kulturu. Když o deset let později byl v Dánsku povýšen do šlechtického stavu za své zásluhy ve vědě a v kulturním životě, vybral si jako erb čínskou monádu, která vyjadřuje komplementární vztah principů jin a jang. Výběrem tohoto symbolu spolu s nápisem Contraria sunt complementa (Protiklady se doplňují) Niels Bohr uznal hlubokou harmonii mezi starou moudrostí Východu a moderní západní vědou.
 

Moderní fyzika potvrdila jednu ze základních myšlenek východního mysticismu: všechny pojmy, které používáme na popis přírody, jsou omezené, nejsou to projevy skutečnosti, jak rádi věříme, ale jen výtvory mysli, části našeho obrazu skutečnosti.

V popředí našeho obrazu skutečnosti jsou naše představy o prostoru a čase. Slouží nám k zařazení věcí a událostí a jsou tedy zásadní pro naše chápání přírody pomocí vědy a filozofie. Neexistuje žádný zákon fyziky, který by při své formulaci nějak nepotřeboval pojmy prostor a čas.

Klasická fyzika byla postavena na představě absolutního prostoru, který nezávisí na hmotných objektech v něm a na nezávislém stejnoměrně plynoucím čase.

Přesvědčení, že geometrie tkví v přírodě a není jen součástí systému, který používáme na popis přírody, má původ v řecké filozofii. Říká se, že brána Platónské Akademie v Athénách nesla nápis: "Nesmíte sem vstoupit, pokud neznáte geometrii." Řekové byli přesvědčení, že matematické věty vyjadřují věčné a přesné pravdy o skutečném světě a že geometrické tvary jsou projevem absolutní krásy. Geometrie se považovala za dokonalé spojení logiky a krásy a proto se věřilo, že má božský původ.

Na základě tohoto názoru bylo Řekům jasné, že obloha musí obsahovat dokonalé geometrické tvary, tedy že nebeská tělesa se musí pohybovat po kružnicích a tyto kružnice byly začleněny do skupiny koncentrických krystalických sfér, které se pohybovaly jako celek, se Zemí uprostřed.

Východní filozofie na rozdíl od řecké vždy tvrdila, že prostor a čas jsou výtvory mysli, tedy že jsou relativní, omezené a iluzorní. Geometrie na Východě nikdy neměla takový význam jako v Řecku. Přesto Indové a Číňané ji využívali při stavbě oltářů, při měření Země, mapování oblohy.

Východní mystici spojovali představu o prostoru a čase s určitými stavy vědomí. Protože se pomocí meditace dokázali dostat za hranice běžného vědomí, uvědomili si, že běžné chápání prostoru a času není konečnou pravdou.

Moderní fyzika vnesla do našich představ zcela nový pohled prostřednictvím speciální a obecné teorie relativity. Speciální teorii relativity publikoval Albert Einstein v roce 1905. Základní úvahy speciální teorie relativity lze ilustrovat pomocí dvou soustav souřadnic a hmotného bodu. Jedna ze soustav souřadnic je vůči hmotnému bodu v klidu. Druhá soustava souřadnic se vůči první pohybuje rovnoměrným a přímočarým pohybem. Zajímají nás souřadnice hmotného bodu vzhledem k oběma soustavám souřadnic. Již před objevem teorie relativity byla známa Galileova transformace souřadnic, která udávala vztah mezi souřadnicemi hmotného bodu v klidové soustavě souřadnic a v pohybující se soustavě souřadnic. Galileova transformace považovala čas za absolutní.

Albert Einstein ve speciální teorii relativity vyjádřil myšlenku, že také čas závisí na příslušné soustavě souřadnic. Tato skutečnost vyplývá z úvahy, že rychlost světla musí být stejná ve všech souřadnicových soustavách, které se vůči sobě pohybují rovnoměrným přímočarým pohybem.

Relativita času vedla ke změně našich představ o časové souslednosti jevů. Jevy, které se jednomu pozorovateli jeví jako současné, se jinému pozorovateli, který se vůči prvnímu pohybuje rovnoměrným přímočarým pohybem, jeví jako sousledné (jeden jev nastal dříve než druhý). Stejným způsobem se musela změnit naše představa o kauzalitě jevů (vazbě příčin a následků). Zásadní význam teorie relativity vyjádřil Mendel Sachs slovy:

"Skutečnou revolucí, kterou přinesla Einsteinova teorie... bylo opuštění představy, že prostoročasový souřadnicový systém má objektivní význam jako oddělená fyzikální entita. Místo této představy teorie relativity naznačuje, že souřadnice, prostor a čas jsou pouze rysy jazyka, který pozorovatel používá na popis svého prostředí."

Speciální teorie relativity položila požadavek invariance fyzikálních zákonů vůči prostoročasovým souřadnicím. Fyzikální zákony bylo nutno formulovat tak, aby měly ve všech souřadnicových soustavách stejný tvar. Tento princip se nazývá princip relativity. Z tohoto důvodu matematickým aparátem teorie relativity je tenzorová algebra a analýza, kdy tenzorové rovnice mají stejný tvar v různých souřadnicových soustavách.

Speciální teorie relativity ukázala, že prostor není trojrozměrný a že čas není oddělenou entitou. Matematickým modelem prostoročasu je Minkowského prostoročas. Tento pojem zavedl Hermann Minkowski ve své přednášce v roce 1908:

"Názory na prostor a čas, které vám chci předložit, vytryskly z půdy experimentální fyziky a v ní spočívá jejich síla. Jsou radikální. Odteď jsou prostor sám o sobě a čas sám o sobě odsouzeny vyblednout na pouhé stíny a nezávislou skutečnost zachová stejný druh jejich sjednocení."

Spojení prostoru a času bylo známo astronomům a astrofyzikům mnohem dříve před vyslovením teorie relativity. Astronomové se setkávají s obrovskými vzdálenostmi a světlo z těchto vzdáleností potřebuje určitý čas, aby dorazilo k pozorovateli. Světlo ze Slunce letí k Zemi více než 8 minut a proto Slunce pozorujeme takové, jaké bylo před osmi minutami. Vzdálené galaxie vidíme takové, jaké byly před milióny let, quasary takové, jaké byly před miliardami let.

Konečná rychlost světla je pro astronomy výhodou, protože jim umožňuje pozorovat objekty ve vesmíru v různých stádiích vývoje, protože čím je objekt dále, tím může být starší.

Relativistická fyzika změnila mnohé další klasické fyzikální představy. Například délka tyče byla v klasické mechanice vždy stálá, bez ohledu na rychlost jejího pohybu. Speciální teorie relativity ukázala, že délka tyče se ve směru pohybu zkracuje. Je důležité si uvědomit, že nemá smysl se ptát na "skutečnou" délku tyče. Stín je průmětem bodů trojrozměrného objektu do roviny. Podle úhlu dopadajícího světla se mění délka stínu. Podobně délka pohybujícího se objektu se mění v závislosti na rychlosti pohybu pozorovatele, tedy v závislosti na soustavě souřadnic, ve které objekt pozorujeme. Této skutečnosti se říká kontrakce délek.

V pohybující soustavě souřadnic se naopak hodiny zpomalují oproti soustavě, v níž jsou hodiny v klidu. Zpomalování hodin je dobře ověřeno ve fyzice subatomových částic. Mnohé částice mají omezenou dobu života. Částice, které dopadají z vesmíru na Zemi urazí mnohem delší vzdálenost, než jim dovoluje jejich doba života, neboť hodiny, které jsou spojeny s pohybující se částicí, jsou zpomaleny ve srovnání s hodinami na Zemi.

Paradoxy relativistické fyziky jsou způsobeny našim chápáním prostoru a času. Nejsme schopni si představit Minkowského prostoročas, ve kterém všechny relativistické jevy probíhají.

V roce 1915 Albert Einstein publikoval obecnou teorii relativity, která je teorií gravitace. Podle obecné teorie relativity gravitační pole vede k zakřivení prostoročasu (tzv. Riemannův prostoročas). Požadavek invariance fyzikálních zákonů vůči transformacím souřadnic vedl Einsteina k důslednému použití matematického aparátu tenzorové analýzy. Tenzorová analýza je také nástrojem diferenciální geometrie, teorie křivek a ploch. Matematický aparát používaný při popisu křivek a ploch byl rozšířen na čtyřrozměrný prostor, proto lze najít pro popis Riemannova prostoročasu analogie v teorii křivek a ploch.

Představme si dvojrozměrnou kulovou plochu, která je dvojrozměrným zakřiveným prostorem. Zakřivení této prostoru lze měřit aniž bychom museli přejít do trojrozměrného prostoru. Dvojrozměrné bytosti mohou zjistit, že žijí v zakřiveném prostoru, pokud jsou schopny provádět geometrická měření. Nejkratší křivka, která spojuje dva body, se nazývá geodetická křivka. V euklidovském prostoru jsou geodetickými křivkami úsečky. Na kulové ploše jsou geodetickými křivkami hlavní kružnice, tj. kružnice se středem ve středu kulové plochy. V euklidovském prostoru je součet úhlů v trojúhelníku roven vždy 180 stupňům. Dvojrozměrné bytosti by zjistily, že součet úhlů v trojúhelníku je vždy větší než 180 stupňů. Obvod kružnice je v euklidovském prostoru roven 2.pí.r, dvojrozměrné bytosti by zjistily, že obvod kružnice je menší než 2.pí.r, kde r je poloměr kružnice.

Podobně jako dvojrozměrný prostor lze definovat zakřivený trojrozměrný prostor. Matematickou podobu takového prostoru vytvořil německý matematik Bernhard Riemann v 19.století.

Jak již bylo řečeno, matematickým aparátem zakřivených prostorů je tenzorová analýza. Metrický tenzor charakterizuje metrické vlastnosti prostoru, Riemannův tenzor křivosti popisuje jeho křivost. Albert Einstein dal do souvislosti gravitační pole hmotných těles a zakřivení prostoru pomocí Einsteinových rovnic. Einsteinovy rovnice určují vztahy mezi Riemannovým tenzorem křivosti a tenzorem energie. Zakřivení prostoru je důsledkem rozdělení hmoty v tomto prostoru, která se projevuje svým gravitačním polem. Tyto rovnice lze použít pro popis vesmíru jako celku. Ukázalo se, že jejich řešení není jednoznačné a že jsou přípustné různé modely vesmíru v závislosti na volbě kosmologické konstanty.

V zakřiveném prostoročase nedochází jen ke změnám geometrie, ale také ke změnám toku času. Pozorovatel v daném bodě však nemá žádnou možnost tuto změnu zjistit, pokud své hodiny neporovná s pozorovatelem v jiném bodě prostoru.

Účinky zakřivení prostoročasu jsou nejvíce patrné během gravitačního kolapsu velmi hmotných hvězd. Podle současných teorií velmi hmotná hvězda na konci své existence vyčerpá jaderné palivo a tlak záření nedokáže udržet gravitační smršťování. Podle hmotnosti se hvězda stane bílým trpaslíkem, neutronovou hvězdou nebo černou dírou.

Existence černých děr byla předpovězena v roce 1916. Silné zakřivení kolem černé díry způsobuje, že jejich světlo nemůže uniknout (podle posledních teorií přesto černé díry září díky kvantovým jevům na horizontu černé díry). Pokud by na povrchu kolabující hvězdy byly umístěny hodiny vysílající časový signál, pozorovali bychom, že se intervaly mezi jednotlivými časovými pulsy prodlužují. Jakmile by kolabující hvězda dosáhla horizontu událostí, interval by se prodloužil na nekonečno. Vnější pozorovatel by tedy viděl, že se plynutí času neustále pomaluje a úplně se zastaví na horizontu událostí. Hvězda samotná zkolabuje pod horizont událostí a stane se černou dírou.

Obecná teorie relativity celkově opouští klasické chápání prostoru a času jako absolutních a nezávislých entit. Celá struktura prostoročasu je spjata s rozmístěním látky. V různých částech vesmíru má zakřivení prostoročasu různou velikost a čas plyne různou rychlostí.

Východní mystici hovoří o rozšíření svého pojetí světa ve vyšších stavech vědomí a tvrdí, že tyto stavy mají za následek odlišné chápání prostoru a času. Zdůrazňují nejen to, že se meditací dostávají za běžný trojrozměrný prostor, ale že dokonce překračují běžné chápání času. Místo lineární posloupnosti okamžiků prožívají, jak říkají, nekonečnou, věčnou ale dynamickou přítomnost.

V relativistické fyzice je možné historii každého objektu, např. částice, znázornit v prostoročasovém diagramu. Obvykle tento diagram má tvar dvou souřadnicových os, kde vodorovná osa představuje jeden prostorový rozměr a svislá osa představuje časový rozměr. Historie částice je zachycena křivkou, která se nazývá světočára. Pokud se částice pohybuje pouze v čase, je světočárou vertikální přímka, pokud se pohybuje i v prostoru, je světočárou přímka svírající s horizontální osou určitý úhel a cotangens tohoto úhlu pak odpovídá rychlosti pohybu částice. Prostoročasové diagramy se v relativistické fyzice používají na zobrazení interakcí mezi částicemi. Pro každou interakci částic lze nakreslit diagram a spojit ho s matematickým vyjádřením pravděpodobnosti uskutečnění této interakce.

Teorie, která vytváří vhodný rámec pro prostoročasové diagramy a jejich matematické vyjádření, se nazývá kvantová teorie pole. Tato teorie má dva charakteristické rysy. Prvním je skutečnost, že všechny interakce mají za následek vznik a zánik částic. Druhým rysem je nábojová symetrie mezi částicemi a jejich antičásticemi. V diagramech se používá šipka na světočáře pro rozlišení částic a antičástic. Pokud šipka směřuje ve směru času, jde o částici, jinak jde o antičástici.

Uvažujme následující proces, rozptyl elektronu:

    e[-] + gamma --> e[-] --> e[-] + gamma

Pokud se v příslušném prostoročasovém diagramu zamění částice za antičástice, máme proces:

    e[+] + gamma --> e[+] --> e[+] + gamma

Matematický formalismus teorie pole umožňuje příslušný diagram interpretovat dvěma způsoby. Účastnící se částice mohou být interpretovány jako pozitrony pohybující se v čase vpřed nebo elektrony, pohybující se v čase nazpět. Relativistická teorie vzájemného působení částic tedy ukazuje symetrii vůči směru času.

Uvažujme nyní následující prostoročasový diagram rozptylu fotonů. Z technických jsou světočáry naznačeny tečkami.
              .                               .
    gamma   .                       . e[]
                      . B            .
                   .     .         .
                .         .    .
             .             .
          .               A  .
       .                           .
    .  e[]                             .  gamma

Interpretaci diagramu konvenčním způsobem vypadá následovně. Elektron zleva a foton zprava se k sobě přibližují. Mezitím foton v bodě A vytvoří pár elektron (odlétající doprava) a pozitron (odlétající doleva). Pozitron v bodě B se sráží s elektronem a doleva odlétá foton. Proces lze také interpretovat jako interakci dvou fotonů s jedním elektronem. Elektron přichází zleva do bodu B, kde emituje foton (odlétá vlevo nahoru) a obrací se v čase do bodu A, tam absorbuje foton a letí v čase dopředu (doprava nahoru). Tato interpretace je jednodušší, protože sledujeme světočáru jedné částice. Dostáváme se však do logických potíží: elektron jde "nejdříve" do bodu B a "potom" do bodu A, přitom však k absorpci fotonu v bodě A dochází před emisí fotonu v bodě B.

Některé poslední experimenty naznačují, že časová symetrie nemusí platit pro procesy se superslabou interakcí. Všechny ostatní částice však časovou symetrii zachovávají.

Nejlepším způsobem, jak se vyhnout logickým těžkostem, je dívat se na prostoročasové diagramy nikoliv jako na chronologické záznamy drah částic, ale spíše jako na čtyřrozměrné konfigurace v prostoročase, které představují síť vzájemně souvisejících událostí, při kterých se neuplatňuje žádný směr času. Pokud se částice mohou pohybovat v čase dopředu i dozadu, nemá smysl do diagramů zavádět jednosměrný tok času.

To je plný význam prostoročasu v relativistické fyzice. Prostor a čas jsou zcela ekvivalentní, jsou sjednoceny do čtyřrozměrného kontinua, ve kterém interakce částic probíhají libovolným směrem. Plynutí času nemá zde žádný význam.

Láma Govinda vyslovil následující poznámku k buddhistické meditaci:

"Pokud hovoříme o prostorovém zážitku v meditaci, pracujeme se zcela odlišným rozměrem... V takovém prostorovém zážitku se časová následnost proměňuje na simultánní koexistenci věcí jedné vedle druhé... a ani ta nezůstává statická, ale stává se živým kontinuem, ve kterém jsou čas a prostor integrovány."

Fyzikové sice používají matematický formalismus a diagramy k tomu, aby zobrazili interakci částic v prostoročase najednou, ale současně tvrdí, že pozorovatel může dané jevy sledovat jen v souslednosti prostoročasových úseků, tedy v časové následnosti. Východní mystici naopak tvrdí, že lze vnímat celé rozpětí prostoročasu najednou, kde čas neplyne, ale vnímáme jej jako celek (stejně tak, jako vnímáme třeba krychli v prostoru. Zenový učitel Dogen říká:

"Většina lidí věří, že čas plyne; ve skutečnosti stojí tam, kde je. Tuto představu o plynutí mohou nazývat časem, ale je to nesprávná představa, neboť pokud člověk vidí čas jen jako plynutí, nemůže pochopit, že stojí přesně tam, kde je."

Mnoho východních učitelů zdůrazňuje, že myšlenka se musí odehrávat v čase, ale vize ho může přesahovat. Interakce částic lze interpretovat jako příčiny a následky jen tehdy, pokud prostoročasové diagramy studujeme ve směru toku času. Pokud se však na ně díváme jako na čtyřrozměrné konfigurace bez toho, že bychom uvažovali o toku času, neexistují žádné vazby příčinnosti, kauzalita se vytrácí.
 

Východní mystikové považují za nejdůležitější prožívat jevy světa jako projevy podstaty stejné nejvyšší skutečnosti. Tato skutečnost se chápe jako podstata vesmíru, pronikající a sjednocující všechny věci a jevy, které pozorujeme. Hinduisté ji nazývají Brahma, buddhisté Dharmakája (tělo bytí), taoisté Tao. O každé z nich se tvrdí, že přesahuje naše intelektuální koncepce a nelze ji vůbec popsat. Není ji možné oddělit od jejích mnohých projevů. Projevuje se v mnoha podobách, které vznikají a mění se bez konce jedna v druhou. D. T. Suzuki, současný buddhistický vědec, napsal o škole kegonu:

"Ústřední myšlenkou kegonu je pochopit vesmír jako dynamický, jehož charakteristickým rysem je jít vpřed, být věčně v pohybu, a to je život."

Zdůrazňování pohybu, plynutí a změny není charakteristické jen pro východní mystické tradice, ale je podstatnou stránkou světového názoru mystiků všech dob. Ve starověkém Řecku Hérakleitos (540 - 480 př.n.l.) tvrdil, že "všechno plyne" a svět přirovnával k věčnému ohni.

V indické klasické filozofii mají termíny používané hinduisty a buddhisty dynamické souvislosti. Slovo Brahma je odvozeno od sanskrtského kořena brih (růst) a to naznačuje dynamickou a živou skutečnost. Upanišady o Brahma hovoří jako o "neztvarovaném, nesmrtelném a pohybujícím se". Rigvéda používá pro vyjádření dynamické povahy vesmíru slovo Rita, odvozené od kořene "ri" (hýbat) a jeho původní význam je "běh všech věcí". Védští mudrci nechápali přírodní řád jako statický božský zákon, ale jako dynamický princip, který je vlastní vesmíru. Tato idea se podobá čínské představě Taa, "cesty", jako způsobu fungování vesmíru, tedy přírodního řádu. Oba pojmy, Rita a Tao jsou později přeneseny z původně vesmírné úrovně na lidskou úroveň v morálním smyslu: Rita je univerzální zákon, který musí dodržovat všichni bohové a lidé, Tao je správný způsob života.

Védský pojem Rita předchází představu o karmě, která vznikla později jako vyjádření dynamické souhry všech událostí. Slovo karma znamená "činnost" a označuje aktivní a dynamický vzájemný vztah všech jevů. Karma označuje nikdy nekončící řetěz příčin a následků v lidském životě, který Buddha přetrhl tím, že dosáhl osvícení.

Hinduismus našel mnoho způsobů vyjádření dynamické povahy vesmíru také v mýtickém jazyku. Krišna v Gítě říká: "Kdybych se neoddával činnosti, tyto světy by zanikly." Personifikací dynamického vesmíru je bůh Šiva, Kosmický tanečník, který svým tancem udržuje různé jevy světa a všechny je sjednocuje tím, že je zahrnuje do svého rytmu a zapojuje je do tance.

Dynamika je jedním ze základních rysů východní filozofie. Východní mystici se na svět dívají jako na nerozdělitelnou síť, jejíž vzájemné spojení je dynamické. Tato kosmická síť je živá, neustále v pohybu, roste a mění se. Podobně moderní fyzika dospěla k závěru, že svět chápe jako dynamickou síť vztahů. V kvantové teorii je dynamický aspekt hmoty důsledkem vlnové povahy subatomových částic a existenci hmoty nelze oddělit od její aktivity.

Podle kvantové teorie jsou částice také vlnami, tedy chovají se určitým typickým způsobem. Pokud je subatomová částice uzavřena v malém objemu, reaguje na toto omezení vlastní rotací. Čím je prostor menší, tím její hybnost v prostoru vyšší. Částice jsou reprezentovány vlnovými balíky. Délka vlnového balíku představuje neurčitost v poloze částice. Vlnová délka vlnového balíku je však nepřímo úměrná jeho délce a tato vlnová délka představuje neurčitost v hybnosti částice.

Tendence částic reagovat na omezení prostoru vyšší hybností nás upozorňuje na určitý základní "neklid" látky, který je pro subatomový svět charakteristický. Podle kvantové teorie hmota není nikdy v klidu. Čím hlouběji do struktury hmoty pronikáme, tím více vyniká její neklid. Kámen se nám jeví v klidu, ale jeho atomy se v něm pohybují. Ještě výraznější pohyb vykonávají elektrony v jeho atomech a protony a neutrony v jádrech atomů.

Dynamická povaha vesmíru se neprojevuje jen v mikrosvětě, ale také v makrosvětě. Hvězdy, oblaka prachu, mlhoviny, galaxie a quasary jsou v neustálém pohybu. Uvnitř hvězd probíhají termonukleární procesy, hvězdy produkují do prostoru záření ve formě korpuskulárních částic. Hvězda prochází dynamickým vývojem v závislosti na její počáteční hmotnosti a na jejím chemickém složení. Po spotřebování vodíku pro termonukleární proces hvězda může explodovat jako supernova a pokud je dostatečně hmotná, může se její zbytek zhroutit v bílého trpaslíka, neutronovou hvězdu nebo černou díru.

Při zkoumání vesmíru se zjistilo, že se neustále rozpíná. Analýza spekter galaxií na základě Dopplerova efektu prokázala, že se galaxie od sebe vzájemně vzdalují. Rychlost vzdalování je přímo úměrná jejich vzdálenosti. Rozpínání vesmíru je stejné ve všech jeho částech, tedy neexistuje nějaký střed jeho rozpínání.

Představme si toto rozpínání v dvojrozměrné analogii. Uvažujme povrch koule jako dvojrozměrný zakřivený prostor. Představme si na jejím povrchu různě rozmístěné body, které představují galaxie. Pokud se poloměr koule zvětšuje, zvětšuje se rovnoměrně povrch koule a všechny body se od sebe vzdalují. Neexistuje tedy na jejím povrchu místo, které by bylo středem rozpínání. Stejným způsobem se rozpíná vesmír jako čtyřrozměrný prostor zakřivený do vyššího rozměru.

Ze vztahu mezi vzdáleností a rychlostí rozpínání vesmíru se odhaduje doba počátku tohoto rozpínání asi na 15 až 20 miliard let. Řada kosmologů je přesvědčena, že vesmír vznikl horkým velkým třeskem z počáteční singularity. Poznamenejme však, že v současné době někteří kosmologové mají jiný názor, podložený teoretickými výsledky kvantové teorie pole. Například kosmolog Stephen Hawking ve své knize "Stručná historie času" vyslovuje názor, že vesmír nemá žádný časový počátek a konec.

Výzkum v subatomárním světě byl motivován základní otázkou: z čeho je složena látka? Díky rozvinuté technologii bylo odpověď možno hledat experimentálně. Zjistilo se, že látka je složena z atomů, atomy jsou složeny z atomového jádra a elektronového obalu a jádro je složeno z nukleonů. Začala se studovat struktura nukleonů a byla vytvořena kvarková teorie.

Byli jsme nuceni změnit své základní názory na látku. Částice se pohybují tak rychle, že bylo nutné vzít do úvahy speciální teorii relativity a vznikla tak kvantová teorie relativity.

Charakteristickým rysem teorie relativity je ekvivalence hmotnosti a energie. Energie má rozmanité podoby. Může jít o energii pohybovou, tepelnou, potenciální, elektrickou, chemickou atd. Každá tato forma je schopna konat práci, tedy měnit pohybový stav atomů pomocí sil.

Zákon zachování celkové energie je jeden z fundamentálních zákonů fyziky. Vztahuje se na všechny známé přírodní jevy a dosud nebylo objeveno jeho porušování.

Hmotnost tělesa je dána jeho gravitačním působením na okolní tělesa. Hmotnost je současně mírou inercie (setrvačnosti) objektu, tedy odporu, který objekt klade zrychlení. V klasické fyzice je hmotnost spojena s nezničitelnou materiální substancí, hmotou. Věřilo se, že podobně jako se zachovává celková energie, zachovává se i hmotnost.

Speciální teorie relativity říká, že hmotnost je pouze formou energie. Jako forma energie se hmotnost může přeměnit na jiné formy energie. Při srážce subatomových částic mohou částice zaniknout a přeměnit se v kinetickou energii a jiné částice. Naopak kinetická energie částic může při srážce vytvořit nové částice. Vznik a zánik částic je jedním z nejzásadnějších důsledků ekvivalence hmotnosti a energie. Při srážkách částic se zachovává jen celková energie soustavy.

Moderní fyzika již hmotnost částice nespojuje s materiální substancí a částice se chápou jen jako svazky energie, tedy mají přirozeně dynamickou povahu. Částice lze pochopit jen v rámci Minkowského prostoročasu. Díky prostorovému aspektu se částice jeví jako objekty s určitou hmotností, díky časovému aspektu se jeví jako procesy s ekvivalentní energií.

Tyto dynamické svazky energie vytvářejí stabilní atomové a molekulové struktury, které vytvářejí látku a dávají jí makroskopický vzhled, materiální substanci. Při studiu částic však musíme odhlédnout od jakékoliv substance a pozorujeme jen dynamické modely energie.

Kvantová teorie ukázala, že částice jsou pravděpodobnostní modely, vzájemně spojené v nerozdělitelné kosmické síti. Teorie relativity těmto modelům dala dynamický charakter. Ukázala, že aktivita hmoty je její podstatou. Částice nejsou aktivní jen tím, že se rychle pohybují, ale jsou ony sami procesy.

Zdá se, že východní mystici si ve svých stavech vědomí uvědomují vzájemné pronikání prostoru a času na makroskopické úrovni. Jedním ze základních učení Buddhy bylo, že "všechny složené věci jsou pomíjející". V původní pálijské verzi tohoto výroku se věci označují slovem "sankhara", tj. "událost", "skutek", "čin" a jen druhotně jako "existující věc".

Buddhisté chápou všechny objekty jako procesy v trvalé změně a popírají existenci jakékoliv materiální substance. Toto popření je jedním z nejvýraznějších rysů buddhistické filozofie a je výrazné také v čínském myšlení, které se na věci dívá jako na přechodné stavy ve věčně plynoucím Tao. "Zatímco evropská filozofie hledala skutečnost v substanci", píše Joseph Needham, "čínská filozofie ji našla ve vztahu."

Podle našeho současného poznání látky jsou jejími základními modely subatomové částice a hlavním cílem moderní fyziky elementárních částic je pochopit jejich vzájemné interakce. Dnes známe více než 200 částic, z nichž většina vzniká uměle při srážkových procesech a žije jen po extrémně krátkou dobu. Je tedy zcela zřejmé, že tyto krátce žijící částice jsou jen přechodové stavy mezi modely dynamických procesů. Hlavní otázky týkající se těchto modelů jsou následující: Jaké mají rozlišovací rysy? Jsou složené a z čeho se skládají nebo přesněji jaké modely v sobě zahrnují? Jaká jsou jejich vzájemné silové interakce? Jakými procesy jsou tyto modely?

Zatím ještě neexistuje uspokojivá kvantově relativistická teorie subatomového světa, ale je k dispozici několik částečných tzv. unifikačních teorií, které se pokoušejí o sjednocení jednotlivých silových interakcí. Kosmickou gravitaci s pozemní gravitací sjednotil Newton v roce 1687 a Einstein v roce 1915. Elektřinu s magnetismem sjednotila kvantová elektrodynamika v roce 1948. Elektřinu, magnetismus a se slabou jadernou sílu sjednotila teorie elektroslabé interakce v roce 1968. Silnou interakci vysvětlila kvantová chromodynamika (teorie barevných kvarků) v roce 1965. Elektřinu, magnetismus, slabou interakci se silnou interakcí sjednotila grandunifikační teorie v roce 1974. Úplná unitární teorie, teorie supersymetrie vznikla v roce 1990 a má sjednotit předchozí silové interakce s gravitační interakcí.

                                                                              - pokračování -

časopis o přírodě, vědě a civilizaci