"Jednou z nejdůležitějších věcí je laskavost. S laskavostí, s láskou a soucitem, s tímto pocitem, který je esencí bratrství a sesterství, dosáhne jedinec vnitřního míru. Pocit soucitu je základem vnitřního míru." Jeho svatost 14.dalajláma
 

Při hledání smyslu existence v současném přetechnizovaném západním světě člověk pátrá po zdrojích inspirace v naukách duchovních, nezřídka exotických. Jak si vysvětlit obrovský zájem mladých lidí o meditační techniky, jógu, šamanismus nebo buddhismus? Proč saháme po zdrojích tak vzdálených, my, odchovanci křesťanské tradice? Je to pouze kouzlem exotiky, nebo výrazem hlubokého úpadku a pokrytectví západní takzvané křesťanské morálky? Obrovským zdrojem inspirace při duchovním hledání je zejména v poslední době buddhismus. Buddhisté věří, že všechny bytosti se reinkarnují a v průběhu řady životů se snaží dosáhnout dokonalosti. Je možné, ale velmi těžké dosáhnout dokonalosti v jediném životě. Mysl je nadřazena tělu i řeči. Pravé dokonalosti neboli buddhovství se dosáhne odstraněním nedostatků z tzv. okrajových neboli sekundárních myslí, zatímco elementární mysl je přirozeně čistá.

Učení přinesl na tento svět princ Sidhártha Gautama, později zvaný Buddha, žijící před dvěma a půl tisíci lety (asi 563-483 př. Kr.). Při svém setkání s utrpením si uvědomil, že lidská existence je nejistá, vzdal se knížecího života a stal se asketou. Po probuzení pod stromem Bodhi se zabýval kazatelskou činností. Pronesl Čtyři ušlechtilé pravdy o pravém utrpení, pravé příčině a následku utrpení a metody jejich odstranění. Existují Tři útočiště, Tři klenoty - Buddha (probuzený, osvícený), Dharma (nauka) a Sangha (obec mnichů). Buddhista by měl Tři klenoty považovat za své útočiště, měl by vzít v úvahu zákon karmy, vyjadřující zákonitosti příčin a následků podle úsloví "jak zaseješ, tak sklidíš", a pěstovat takové myšlenky, které budou prospívat jiným bytostem. Do Tibetu se buddhismus rozšířil z Indie před více než tisíci lety prostřednictvím indických panditů (učenců).
 

Nizozemský právník, znalec mezinárodního práva dr. Michael C. van Walt van Praag, podrobně studoval historický status Tibetu a došel jednoznačně k závěru podporujícímu tibetskou stranu. Tibetská vláda v exilu vedená Jeho svatostí dalajlámou zastává názor, že Tibet byl až do let 1949-50, kdy byl ilegálně okupován čínskou armádou, nezávislým státem. Naopak představitelé Čínské lidové republiky tvrdí, že Tibet je vnitřní záležitostí ČLR, neboť byl údajně dlouhá staletí integrální součástí Číny. Otázku statusu Tibetu je v podstatě čistě právnická, i když s okamžitými politickými souvislostmi. ČLR nenárokuje právo na Tibet jako výsledek invaze z let 1949-50, což ani ostatně dost dobře nemůže, protože to odporuje mezinárodnímu právu, které zamítá ilegální nároky na jiné státy založené na dobytí, okupaci, nebo vnucené nerovné smlouvě. Místo toho ČLR zakládá svůj nárok prostě na teorii, že Tibet se stal integrální součástí Číny před sedmi sty lety.

Následující historický přehled ovšem toto tvrzení vyvrací. Historie tibetského státu začala v roce 127 př.n.l. nástupem dynastie Yarlung, ale ke sjednocení Tibetu v podobě, jak jej známe dnes, došlo v roce 700 n.l. za vlády krále Songtsen Gampa. Tibet byl jednou z nejvlivnějších mocností Asie po následující tři století, což dokládá nápis na pilíři paláce Potala ve Lhase i čínské historické zdroje o té době. V letech 821-823 byla mezi Tibetem a Čínou podepsána mírová smlouva, která ujišťovala, že "Tibeťané budou šťastně žít v Tibetu a Číňané v Číně" a stanovila hranici mezi oběma zeměmi. Ve 13.století v době Čingischánovy expanze do Evropy a do Číny podepsali tibetští představitelé smlouvu s Mongoly, aby zabránili dobývání Tibetu. Tibeťané slíbili politickou loajalitu a náboženské požehnání výměnou za ochranu. Tibeťané zpřetrhali politické svazky v roce 1350, předtím, než Čína dosáhla nezávislosti na Mongolech. Ale vzájemné vztahy Tibeťanů a Mongolů se dále rozvíjely a pokračovaly až do 20.století a byly založeny na rasovém, kulturním a hlavně náboženském spříznění a Mongolové, ať už byl vztah mezi jejich vládci jakýkoli, nikdy nepovažovali Tibet za součást Číny. Tibet nebyl nijak svázán s dynastií Ming (1386-1644). Ale dalajláma, který ustavil svojí suverénní vládu nad Tibetem v roce 1642, navázal úzké náboženské svazky s mandžuským císařem, který dobyl Čínu a založil dynastii Čching. Dalajláma se stal duchovním průvodcem císaře a výměnou přijal patronaci a ochranu. Tento vzájemný vztah duchovního a patrona navázal dalajláma také s některými mongolskými princi a tibetskými šlechtici a byl to jediný formální vztah mezi Tibetem a dynastií Čching, který neovlivnil nezávislost Tibetu.

V 18. století mocní mandžuští vládci zvětšili svůj vliv v Tibetu. Mezi lety 1720-1728 císařská vojska čtyřikrát ochraňovala Tibeťany před vpády Mongolů nebo vnitřními nepokoji, čímž se zároveň mandžuští vládci snažili zvýraznit svůj politický vliv na Tibet. Na vrcholu vlády mandžuských císařů, který trval několik dekád, byl vztah Číny a Tibetu vztahem velmoci a satelitního státu nebo protektorátu, takže i když politický vliv Číny byl silný, Tibet byl stále nezávislým státem, který se státy sousedními jednal většinou samostatně. Mandžuský vliv netrval dlouho. V roce 1904 obsadili Lhasu Britové a podepsali s Tibeťany dvoustrannou smlouvu, Lhaskou konvenci. V roce 1910 se Číňané znovu pokusili upevnit svou moc v Tibetu a obsadili Lhasu. S pádem mandžuské říše po čínské revoluci v roce 1911 se čínská vojska vzdala tibetským oddílům a byla repatriována na základě čínsko-tibetské mírové dohody. Dalajláma vyhlásil plnou samostatnost Tibetu. Ať už byly vztahy mezi dalajlámy a mandžuskými císaři jakékoliv, mezi lety 1911-1950 byl Tibet zcela bez zahraničních vlivů a plně nezávislý. Navázal diplomatické vztahy s Nepálem, Bhutánem, Británií a později s Indií. Vztahy s Čínou zůstaly napjaté. Mezinárodní status Tibetu byl stejný jako např. Nepálu. Když Nepál žádal v r. 1949 o vstup do OSN , citoval i smlouvy a diplomatické vztahy s Tibetem, aby plně demonstroval svou identitu na mezinárodní scéně.

Zlomovým bodem v historii Tibetu byla invaze komunistické Číny, která začala v roce 1949. V květnu 1951 Číňané donutili podepsat tibetskou vládu "17-bodovou smlouvu o mírovém osvobození Tibetu", která byla mezinárodně neplatná, neboť byla vynucena nátlakem. Odpor Tibeťanů vyvrcholil povstáním a masovými demonstracemi ve Lhase, které čínská armáda krvavě potlačila a jen v oblasti Lhasy zahynulo 87 000 Tibeťanů. Dalajláma se svým doprovodem uprchl do indické Dharamsaly, kde sídlí v současnosti tibetská exilová vláda.

Čínští okupanti za padesát let okupace zabili 1,2 milionu Tibeťanů a zničili tisíce klášterů a historických památek, násilně počínšťují obyvatelstvo a veškeré známky tibetské identity, ale přesto nezlomili ducha Tibeťanů, kteří touží po svobodě.

Tibet, země s historií starou více než dva tisíce let, byl pod cizím vlivem pouze ve dvou krátkých obdobích ve 13. a 18. století. Který ze současných nezávislých států, včetně České republiky, se může pochlubit něčím podobným? Podle Michaela C. Van Walt van Praaga je z právnického hlediska Tibet dosud nezávislým státem ilegálně okupovaným ČLR. Nároky ČLR na Tibet se zakládají pouze na údajné podřízenosti Tibetu několika čínským vládcům ve 13. a 18. století. Paradoxní je, že ČLR se staví do role oponenta imperialismu a kolonialismu a přitom sama praktikuje politiku kolonialismu v Tibetu proti vůli tibetského lidu a ospravedlňuje svůj vpád do Tibetu odvoláním na mongolský a mandžuský imperialismus.
 

Nejvýznamnější postavou současného buddhismu je Jeho svatost 14. dalajláma, duchovní a světský vůdce Tibetu. Je známý po celém světě jako hlasatel míru a státník, který získal v roce 1989 Nobelovu cenu míru, protože odmítá násilný boj za osvobození Tibetu. A právě poselství míru, které přináší, mu získalo respekt a náklonnost jak světových lídrů, tak i milionů lidí na celém světě. Jeho politika nenásilí nabízí řešení i pro nejobtížnější politické, ekologické a osobní problémy současnosti. Filozofie míru vychází z velké úcty ke všem živým bytostem. Celému světu dalajláma přináší filozofii soucitu a osobní zodpovědnosti. Dalajláma otevřeně mluví o hrozbě nukleárních zbraní, problémech životního prostředí a pošlapávání lidských práv a svobod. Dalajláma také ve světě proslul svým vřelým zájmem o jiné víry a vědu, zvláště jadernou fyziku, neurobiologii a ekologii.

Jeho svatost 14.dalajláma se narodil v roce 1935 krátce po smrti 13. dalajlámy jako čtvrtý syn chudého sedláka ve vsi Takster v provincii Amdo východního Tibetu.

Dalajlámou není nikdo vybrán nebo zvolen, dalajlámou se člověk narodí. Každý dalajláma je reinkarnací předcházejícího. Podle Tibeťanů je dalajláma lidským ztělesněním tisícirukého Avalokitéšváry, symbolu soucitu a milosrdenství, který se vrací na zemi, aby sloužil a pomáhal lidským bytostem [2]. Každý dalajláma před svou smrtí zanechá znamení, kde dojde k jeho znovuzrození.

Věrni tradici vyslali Tibeťané po smrti 13.dalajlámy pátrací skupiny, které po dvou letech různá znamení dovedla do Taksteru. Jelikož Číňané v té době už kontrolovali Amdo, trvalo dva roky, než se podařilo místní čínské "vládce" přesvědčit a poté mohl být 14.dalajláma konečně oficiálně vyhlášen v paláci Potala v hlavním městě Tibetu Lhase.

Dalajlámovo vzdělání bylo velmi intenzivní a dlouhodobé. Začal studovat ve věku šesti let a studium trvalo osmnáct let, než po tříměsíčních ústních zkouškách před tisíci mnichy a učenci získal titul Phdr. buddhistické metafyziky. Dalajláma splnil všechny zkoušky na výbornou a získal nejvyšší akademický titul Geše Larampa.

Již od 16 let musel převzít plnou politickou zodpovědnost za svoji zemi. Čínská komunistická invaze, které nepočetné a špatně vyzbrojené tibetské vojsko nemohlo odolat, ho donutila k podpisu smlouvy s Číňany. V roce 1954 byl pozván do Pekingu, kde se ho snažili čínští komunističtí vůdci v čele s Mao-Ce Tungem přesvědčit, že Tibeťanům se bude pod čínskou nadvládou dařit dobře. V roce 1956 navštívil Indii a setkal se s Nehruem, ale nezískal zde příliš velkou podporu pro Tibet.

Po 10 letech okupace se Tibeťané v roce 1959 vzbouřili, ale povstání bylo krvavě potlačeno a dalajláma byl nucen uprchnout do Indie, kde rychle vytvořil tibetskou exilovou vládu se sídlem v Dharamsale. S pomocí indické vlády vznikly školy zahrnující vzdělání v angličtině, hindštině, vzdělání západního stylu společně s výukou tibetského jazyka a tradic. Následovaly manufaktury, nemocnice, sirotčince, kláštery a kulturní instituce. V současné době je v Indii 53 tibetských sídel.

V počáteční fázi exilu nebylo pro Jeho svatost jednoduché získat pro svůj lid mezinárodní politickou podporu. Přesto v letech 1959, 1961 a 1965 vydalo Valné shromáždění OSN 3 rezoluce obviňující Čínu z porušování lidských práv v Tibetu. Další rezoluce následovala v roce 1991 po násilném potlačení demonstrací ve Lhase, hlavním městě Tibetu.

V poslední dekádě procestoval dalajláma na pozvání mnohých nevládních organizací a vlád celý svět a všude hledal podporu pro svůj lid. Vlády mnohých zemí, například Německa, Francie a USA, otevřeně vystoupily s kritikou Číny. Bohužel vláda ČR a i obě komory parlamentu se až na světlé výjimky staví k této otázce zcela netečně, jako by už mnozí bývalí disidenti zapomněli na to, že v dobách komunistické perzekuce to byla právě podpora světové veřejnosti, která také přispěla k pádu totality. Kolik asi zavlaje nad českými městy tibetských vlajek, aby symbolicky podpořilo nenásilný protest Tibeťanů proti pošlapávání lidských práv? Jde totiž i o to, zda dosud nenásilný tibetský protest nedostane nový rozměr - ozbrojený odpor proti okupantům , jak se ho snaží prosazovat radikální mládež, která je nespokojená s dosavadními výsledky nenásilné kampaně dalajlámy a začíná se od něj odvracet, což by v konečném důsledku samozřejmě přineslo pouze prohloubení tragédie tohoto národa. Pokusme se alespoň symbolicky podpořit tibetský lid v jeho nezměrném utrpení.

Poznámky:

[1] "dalaj" - mongolské slovo, znamená oceán
     "lama" - tibetský výraz, obdoba indického slovo "guru", učitel

[2] tzv. ideál bódhisattvy - bytost, která dosáhla dokonalosti prostřednictvím služby ostatním bytostem

Literatura a odkazy:

[X1] Tibet

časopis o přírodě, vědě a civilizaci