John Wyndham je nejznámější pseudonym spisovatele Johna Wyndhama Parkese Lucase Beynona Harrise (1903 - 1969), který je považován za druhého klasika britské science fiction po H. G. Wellsovi. Povídky a romány publikoval již od 30. let 20. století, ale světovou slávu získal dodnes známým románem "Den trifidů" (The Day of the Triffids, 1951). Později autor slavil úspěch především svými katastrofickými a invazními romány "The Kraken Wakes" (Kraken se probouzí, 1953), "The Chrysalids" (Kukly, 1955), "The Midwich Cuckoos" (Midwichské kukačky, 1957), "Trouble with Lichen" (Potíže s lišejníkem, 1960) a Chocky (1960).

Knihu Johna Wyndhama "Den trifidů" vydalo v České republice v roce 1990 ve třetím vydání nakladatelství Odeon.

Příběh románu se odehrává ve Velké Británii v období studené války mezi demokratickým a komunistickým světem, ale to není pro vlastní děj podstatné. V noci dojde k havárii vojenské družice na oběžné dráze Země, během níž se na obloze objevují zelené záblesky. Milióny lidí, kteří je pozorují, do rána oslepnou.

Genetickými manipulacemi byla někde v tajných laboratořích v Sovětském svazu vypěstována rostlina nazývaná trifid, jejímž zpracováním lze získat velmi kvalitní a levný olej. Trifid je schopen pohybu po svých třech kořenech a má určitou inteligenci, které ale nikdo nevěnuje žádnou pozornost.

Jakmile trifidi zjišťují, že člověk ztratil svoji jedinou převahu, vydávají se na pochod ulicemi měst, zabíjejí jedovatým žahadlem bezmocné lidi a požírají jejich mrtvoly. Díky své nově získané evoluční výhodě se stávají novými vládci planety. Lidé se ale nevzdávají. Ti, kteří neoslepli, se snaží vybudovat novou civilizaci, ikdyž jsou vrženi o celé stovky let vývoje nazpět.

Román postrádá odporné krvavé a děsivé kulisy amerických románů a filmů tohoto žánru. Ikdyž byl napsán počátkem 50. let 20. století, neztrácí nic ze své čtivosti a aktuálnosti tématu, jak křehká je naše civilizace a jak osudná se může stát manipulace s přírodou.

Zíral jsem na letmé záběry trifidů jako očarovaný. Byla to záhadná rostlina z naší hromady smetí, ale dobré dva metry nebo snad ještě víc vysoká. Určitě jsem se nemýlil - a tady "kráčela"!

Dužnatá bulva, kterou jsem celou spatřil nyní vlastně poprvé, byla porostlá jemným kořenovým vlášením. Měla téměř dokonale kulovitý tvar, narušovaný pouze třemi kónickými tupě zakončenými výrůstky ve spodní části, které podepíraly a nesly celé tělo asi třicet centimetrů nad zemí.

"Chůze" se podobala pohybům člověka o berlích. Dvě z tupých "nohou" se posunuly kupředu, potom se takřka na stejnou úroveň s nimi přitáhla třetí, rostlina se vratce zakymácela a znovu vykročily vpřed obě přední. Dlouhý stonek se při každém "kroku" zhoupl prudce dozadu a zase dopředu, až to budilo lehký pocit mořské nemoci. Urputná houževnatost a těžkopádnost tohoto pohybu vzdáleně připomínaly dovádění sloních mláďat. Po chvíli jste měli dojem, že kymácet se takhle delší dobu, muselo by z rostliny opadat všechno listí, pokud by si rovnou nezlomila stonek. Navzdory své neohrabanosti však kráčela rychlostí odpovídající průměrnému lidskému kroku.

To bylo asi tak vše, co jsem mohl vidět, než došlo ke spouštění válečné lodi na moře. Nebylo toho moc, ale stačilo to, aby se v malém klukovi probudil zvídavý duch. Když takovéhle kousky dokázala nějaká rostlina v Ecuadoru, proč by je nesvedla ta v naší zahradě? Pravda, ta naše byla o hodně menší, ale jinak úplně stejná...

Deset minut po návratu z kina jsem už odhrabával půdu kolem našeho trifida, abych ho rozkurážil k "chůzi".

Naneštěstí měla tato samohybná rostlina ještě jednu neobyčejnou vlastnost, ale s tou se filmaři buď nesetkali, anebo se z toho či onoho důvodu rozhodli o ní pomlčet. Také jsem s ničím nepočítal. Skláněl jsem se k zemi a odhrabával pozorně půdu, abych rostlině neublížil, když tu mě z čista jasna zasáhla strašlivá rána a odhodila stranou...

Když jsem se probral, ležel jsem v posteli a nade mnou se skláněly úzkostlivé obličeje matky, otce a našeho domácího lékaře. Hlava mi třeštila, jako bych jí měl vedví, bolelo mě celé tělo a polovina mého obličeje, což jsem zjistil až později, byla přizdobena krvavě rudým, silně nateklým jelitem. Všechno naléhání, abych vysvětlil, jak jsem se ocitl v bezvědomí na zemi v zahradě, vyznělo naprázdno; neměl jsem sebemenší potuchy, co mě to udeřilo. Teprve po čase jsem se dozvěděl, že jsem byl patrně jedním z prvních lidí v Anglii, kdo přežil trifidí uštknutí. Náš trifid nebyl ovšem ještě dospělý. Než jsem se plně zotavil, otec nějak odhalil, co se v zahradě událo, a když jsem tam opět přišel, zjistil jsem, že se trifidovi krutě pomstil a jeho pozůstatky spálil na hranici.

O několik kilometrů dál jsem projel malou vesničkou, malebně rozloženou kolem trojúhelníkové návsi s trávníkem uprostřed. Shluk bílých domů se střechami z došků a červených tašek a obklopených kvetoucími zahradami byl na první pohled okouzlující jako obrázek z pohádkové knížky. Ale zblízka jsem se do zahrad, kolem nichž jsem projížděl, raději nedíval. V příliš mnoha z nich se nad květinami nápadně tyčilo tělo trifida, nesourodé se svým okolím. Byl jsem již z vesnice málem venku, když ze zahradní branky jednoho z posledních domků vycupitala drobná postavička a rozběhla se mi po cestě naproti, zuřivě mávajíc oběma rukama. Zastavil jsem, takřka instinktivně jsem se rozhlédl po trifidech, sebral pušku a vylezl z kabiny.

Dítě mělo na sobě modré bavlněné šatičky, bílé podkolenky a sandály. Byla to holčička a vypadala na devět let. Přestože měla temně hnědé vlásky zcuchané a tvářičku ušpiněnou rozmazanými slzami, bylo vidět, že je to krásné dítě. Zatahala mě za rukáv.

"Prosím, prosím," řekla naléhavě, "pojď se, prosím tě podívat, co se stalo Tomíkovi."

Stál jsem a třeštil na ni oči. Příšerná osamělost celého dne byla rázem pryč. Rozum jako by se prolamoval ze schránky, do níž jsem ho uzavřel. Měl jsem sto chutí ji zdvihnout a přimáčknout k sobě. Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy. Podal jsem jí ruku a ona mi ji pevně sevřela. Společně jsme pak vykročili k brance, odkud vyběhla.

"Tomík je támhle," ukázala.

Na nevelkém koberečku trávy před záhonem ležel chlapeček asi čtyřletý. Proč tam leží, bylo jasné na první pohled.

"Uhodila ho tamhleta kytka," řekla holčička. "Uhodila ho a on upadl. Mě chtěla taky uhodit, když jsem mu chtěla pomoct. Je to hrozná kytka!"

Vzhlédl jsem a nad zahradním plotem jsem uviděl vyčnívat trifidí stonek.

"Zacpi si uši. Bouchne to," řekl jsem a zdvihl pušku. Přitiskla si ruce na uši a já odpálil trifidovi vrcholek s kalichem.

"Je to hrozná kytka!" opakovala. "Teď je mrtvá?"

Měl jsem na jazyky ujištění, že ano, když v tom začal trifid chřestit proutky o stonek, stejně jako ten v Steeple Honey. Umlčel jsem ho výstřelem z druhé hlavně.

"Ano," řekl jsem. "Teď už je mrtvá."

Přistoupil jsem k chlapečkovi. Na bledé tváři jasně vystupovala šarlatová stopa po žahadle. Muselo se to stát před několika hodinami. Poklekla k němu.

"Nemá to cenu," upozornil jsem ji mírně.

Obrátila ke mně oči plné čerstvých slziček. "Tomík je taky mrtvej?"

Dřepl jsem si vedle ní a přikývl. "Bojím se, že je."

Po chvíli řekla: "Chudáček Tomík. Pohřbíme ho - jako štěňátka?"

"Ano," souhlasil jsem. V celé té nepředstavitelné zkáze byl toto jediný hrob, který jsem vykopal - a byl to velice maličký hrob. Natrhala kytičku květů a položila ji navrch. Potom jsme odjeli.

Literatura:

[1] Wyndham, John: Den trifidů. Nakl. Odeon, Praha 1990. z angl. orig.: The Day of the Triffids. Penguin Books, Harmondsworth, in association with Michael Joseph, London 1954. překlad: Jaroslav Kořán. ISBN: 80-207-0113-3 ukázky: str. 34 - 35, str. 183 - 184

časopis o přírodě, vědě a civilizaci