časopis o přírodě, vědě a civilizaci
Převzato z časopisu DOBRÁ VODA (č. 3, ročník 1) se souhlasem redakce [W1] a autora článku.
Muselo být hrozně moc vzrušující žít v době na přelomu minulého a našeho století. Technická revoluce byla v rozkvětu, slovutní vědci si podávali dveře s nejrůznějšími vynálezci v kancelářích patentových úřadů a mnoho jejich myšlenek posloužilo jako stupně dlouhého schodiště vedoucího do našich dnů. Platí to stejně tak o rychlejším pohybu člověka po zemi, ve vzduchu, na vodě i pod vodou.
Konstruktéři světoznámé firmy DRÄGER stáli před téměř sto lety u prvních kroků nemnohých odvážlivců v těžkopádných skafandrech pronikajících pod vodní hladinu. Konstruktéři této firmy jsou i na prahu 21. století u toho, když nejmodernější technika umožňuje doslova milionům lidí zažívat pod vodou fascinující dobrodružství a pohybovat se stejně volně jako tvorové, kteří jsou v mokré říši doma.
Německá firma DRÄGER byla založena koncem minulého století v Lübecku, kde sídlí dodnes. Představuje světovou špičku ve svém oboru - ve vývoji a výrobě jak lékařské resuscitační techniky, tak tzv. bezpečnostní dýchací techniky, což především zahrnuje vybavení pro hasičské sbory, pro záchranáře, vojáky a jiné ozbrojené složky a v neposlední řadě také pro potápěče. Pro Drägera pracuje na 8 000 lidí po celém světě a roční obrat firmy činí 1,5 miliardy marek. Alespoň tolik základních údajů jako úvod našeho seznámení s Drägerem.
Na úplném počátku byl redukční ventil na oxid uhličitý, který si pánové Dräger a Gerling z Lübecku nechali patentovat v roce 1889. Redukční ventil je, jak známo, nezbytný všude tam, kde plyn stlačený na vysoký tlak potřebujeme přepustit a používat pod tlakem menším. Ten první ventil byl určen pro účely navýsost bohulibé, totiž pro redukci tlaku plynu, který ve své konečné fázi vytlačoval pivo ze sudů. Už před sto lety tedy hospodští oblažovali své hosty rezavým mokem s více bublinkami, než má od přírody. To jen tak na okraj pro naše chronické kritiky, kteří nadhazují: co že nám kazí pivo těmi novotami
Od redukčního ventilu na CO2 byl už jen krůček k ventilu na kyslík a k jeho užití v potápěčské technice. Ale pěkně od Adama. Prakticky od prvních pokusů s pobýváním člověka pod vodou, což je doloženo z antických dob (nedoloženě, spekulativně však můžeme předpokládat takové pokusy člověka od doby, kdy se člověkem může nazývat), jsou dva způsoby, jak přetrvávat pod hladinou. První je ono duté stéblo v ústech potápěče, později vylepšené různými více či méně dlouhými hadicemi. Druhý způsob pak k přežití neohroženého podvodního plavce vyžadoval samostatnou zásobu vzduchu, třeba uzavřenou ve vaku zhotoveném ze zvířecích koží, z něhož dobrodruh udýchával doušky životodárného vzduchu. Oba dva způsoby existovaly a existují vedle sebe, vyvíjejí se a jsou zdokonalovány a používány dodnes.
První způsob potápění řekněme člověka na hadici zažil rozmach už ve druhé polovině minulého století. Větší a větší potřeba potápěčů, jejich nenahraditelnost v mnoha situacích, souvisela se stále větším rozvojem lodní plavby a budování přístavů, plavebních kanálů a průplavů. Potápěč s masivní kulovou přilbou, v neohrabaném skafandru, zatížen botami s olověnými podrážkami visel na laně a s rodným prostředím jej spojovala hadice, do níž byl vháněn vzduch. Manévrovací prostor potápěče byl přesně omezen právě dosahem lana a vzduchové hadice na několik čtverečních metrů. Ke všemu ještě se nad nebožákem neustále vznášelo smrtelné nebezpečí v podobě poškození vzduchové hadice nebo zamotání lana, za což potápěči nezřídka platili daň nejvyšší.
A tak inženýři odjakživa koketovali s myšlenkou vybavit člověka na pobyt pod vodou samostatnou zásobou plynu umožňujícího dýchání. Trvalo to poměrně dlouho, než vědecké objevy a jejich postupné užití v technické praxi dovolily vyrábět tlakové nádoby, než bylo možné do nich mohutnými vysokotlakými kompresory bezpečně stlačit vzduch, samotný kyslík nebo umělé dýchací směsi kyslíku s dusíkem popřípadě ještě s jinými plyny. Pak právě přišla na řadu potřeba spolehlivého redukčního ventilu. A jelikož u Drägerů takový ventil měli, mohli se pustit i do potápěčského oboru.
Na počátku našeho století se sice stavěly ponorky, ale v mnohém ohledu ještě dosti nedokonalé a tak není divu, že často zůstávaly bezmocně ležet na mořském dně. Pro záchranu uvězněných námořníků vyráběl Dräger jednoduchý dýchací přístroj už v roce 1907. Redukční ventil a tlakové nádoby byly též součástí těžkého pracovního potápěčského obleku. Potápěč v něm byl sice upoután na laně, z vody se totiž nemohl dostat bez pomoci lana, ale už ho netrápila neustálá starost o snadno poškoditelnou vzduchovou hadici. I když množství vzduchu pouštěného do přilby, které se mění s hloubkou, v níž se potápěč právě nalézá, bylo nutné seřizovat ručně, znamenal tento způsob technického řešení bezesporu krok vpřed.
Kapitolu samu o sobě představovaly dýchací přístroje s čistým kyslíkem (vzduch ho obsahuje 21 procent). O tom, že je kyslík zdatný pomocník všude tam, kdy je třeba oživit člověka, věděli lékaři už dávno před tím, něž se čistý kyslík začal používat k dýchání v nedýchatelných prostředích, včetně prostředí vodního. Jenže kyslík je současně plyn dosti problematický. Jednak je velmi reaktivní, jak by řekl chemik, to znamená, že se slučuje s kde čím, často tak bouřlivě, že pro takovou reakci používáme termín výbuch. Jednak ve větším množství přiveden do lidského organismu se jeho blahodárnost mění na škodlivost a způsobuje neblahou otravu kyslíkem. Smrtelné nebezpečí může znamenat dýchání čistého kyslíku už v hloubce větší než 15 metrů. Přesto cesta kyslíkových potápěčských dýchacích přístrojů byla lákavá a jak se ukázalo i správná. A vpravdě světovým průkopníkem na ní byla a je právě firma Dräger.
Potápěčské dýchací přístroje s kyslíkem bývají přístroje s tzv. uzavřeným okruhem. Pro lepší porozumění několik údajů o tzv. otevřeném okruhu dýchacího přístroje na stlačený vzduch. U tohoto přístroje se vydechovaný vzduch odvádí volně do okolní vody. To je jednoduché a bezpečné, proto se tyto přístroje rozšířily mezi sportovní a rekreační potápěče. Jenže je to velmi nehospodárné. Protože zdaleka ne všechen kyslík ve vydechovaném vzduchu je spotřebován v plicích potápěče. U dýchacího přístroje s uzavřeným okruhem je vydechovaný vzduch po určitém pročištění a doplnění kyslíku opět užíván k dýchání. Kyslíkový dýchací přístroj od Drägera dlouhá léta užíval např. legendární průkopník podmořské fotografie a filmu, rodilý Vídeňák Hans Hass. Z přístroje neucházejí rušivé bubliny a pro fotografy a filmaře je to nepochybně velká výhoda. Samotný kyslík byl postupně nahrazován umělými dýchacími směsmi; v nich sice tvořil základní nezbytnou část, avšak smísením s dalšími plyny byly potlačeny jeho záporné vlastnosti. Je ale také pochopitelné, že tyto potápěčské přístroje hned od začátku zajímaly generály všech armád. Mít neviditelné vojáky pod hladinou, jak lákavé!
A tak prakticky od čtyřicátých let našeho století až do doby docela nedávné vědci a technici pracovali na tajných projektech potápěčských přístrojů, na projektech bohatě zavlažovaných z tučných rozpočtů na zbrojení. O technických parametrech těchto přístrojů a o výkonech, které vojenským potápěčům umožňovaly, si sportovní potápěči mohli dlouho nechat jenom zdát. Až když v roce 1989 lidé rozebrali Berlínskou zeď a skončila studená válka, pozbylo smyslu utajování i v oblasti nejvýkonnějších potápěčských přístrojů. A zároveň rozvoj rekreačního a sportovního potápění, dnes činnosti dostupné prakticky každému, umožnil nabídnout lidem nevídaně široký program potápěčské výstroje.
Právě v devadesátých letech firma Dräger přichází na civilní trh s unikátní programem potápěčské dýchací techniky, který zahrnuje jak vzduchové přístroje, tak přístroje na umělé dýchací směsi. Jde o špičková zařízení, která vyhoví profesionálním potápěčům i náročným amatérům. Jsou to přístroje vpravdě pro 21. století. A je potěšitelné, že jsou od letošního roku k mání také u nás.
Zpracováno podle materiálů firmy Dräger
Popisky:
Literatura a odkazy:
[W1] DOBRÁ VODA, nová vodní revue, čtvrtletník pro vyznavače vody. [M1] Šéfredaktor: Jan Eisenmann, Gnóm-Eisenmann Media, s.r.o., Na Okraji 42, 162 00, Praha 6. Adresa vydavatelství, Gnóm-Eisenmann Media, s.r.o., Na Okraji 42, 162 00, Praha 6
časopis o přírodě, vědě a civilizaci