Převzato z časopisu ochránců přírody VERONICA ročník 1998, číslo 3 se souhlasem redakce [W1] a autora článku.

Člověk, jak známo, patří mezi všežravce. Konzumuje nejen rostliny, ale i živočichy a jejich produkty. Způsob získávání potravy se vyvíjel spolu s lidskou civilizací.

Nejstarším způsobem chovu zvířat je kočovné pastevectví. Později se lidé naučili obdělávat půdu, usadili se a užitková zvířata drželi v ohradách a chlévech u svých obydlí. Zemědělská velkovýroba existovala v podstatě již ve starém Řecku a v Římě. Například Homér se ve své Odysseji zmiňuje o Eumaiově vepřínu s 600 prasnicemi. Ve středověku byl chov zvířat extenzivní, převažovala malá hospodářství. V 19. století vzrostla s rozvojem techniky a zvyšováním počtu obyvatel v Evropě potřeba potravin a jiných produktů živočišného původu. Zvířata byla více šlechtěna, vzniklo mnoho nových plemen s vyšší užitkovostí. Ve dvacátém století, zejména v jeho druhé polovině, dochází k bouřlivé industrializaci zemědělství. Vzrůstají počty zvířat na farmách, jsou zaváděny nové technologické systémy, silně se uplatňuje technický pokrok. Zemědělství se stává průmyslovým odvětvím a ztrácí svoji původní funkci (tvorba krajiny, obživa obyvatel venkova).

V minulosti se sedláci řídili zavedenými a staletími prověřenými pravidly a praktikami, které byly přiměřené nárokům jednotlivých druhů hospodářských zvířat. Dnes se však zvířata musejí přizpůsobit "ekonomickým" velkovýrobním technologiím, kde je s nimi zacházeno nikoliv jako s živými a citlivými bytostmi, ale jako se stroji, které musí co nejvíce vyprodukovat s minimálními náklady. Dopadu takových podmínek na zdraví a životní pohodu zvířat je věnována jen velmi malá pozornost. Dříve se používalo označení sedlák, farmář, dnes se říká producent. Ztrácí se pocit sounáležitosti chovatele se zvířaty.

V "moderních" systémech je nahromaděno co nejvíce zvířat na co nejmenší ploše. Jsou po celý život držena ve stájích, mají omezenu svobodu pohybu, v extrémních případech se nemohou pohybovat téměř vůbec. Nemají dostatek psychických podnětů, je narušena přirozená sociální hierarchie skupin. Problémy přináší také přešlechtěnost plemen. Šlechtění je mnohdy zaměřeno pouze jednostranně na zvýšení užitkovosti, například na zrychlení růstu a zvětšení objemu svaloviny u zvířat chovaných na maso, na zvýšení dojivosti u krav, snášky u slepic. Preferováním těchto fenotypových znaků se snižuje odolnost zvířat a dochází ke zdravotním poruchám.

Nepřiměřené životní prostředí, přešlechtěnost a nepřirozená skladba krmiva přináší zvířatům utrpení po stránce fyzické i psychické.
 

Prase (čeleď Suidae) zdomácnělo v průběhu třetího tisíciletí před Kristem pravděpodobně hned na dvou místech: v Číně a v oblasti Baltského moře. Předkem asijského domácího prasete je prase páskované (Sus vittatus), tmavý divoký vepřík žijící doposud v Číně. V Evropě se prase domácí (Sus scrofa domestica) vyvinulo z prasete divokého (Sus scrofa). Divoká prasata dodnes obývají velkou část Evropy severně od Alp a Karpat a část Asie severně od oblasti stepí. Jsou velmi přizpůsobivá přírodním podmínkám, dávají přednost listnatým a smíšeným lesům. Živí se různými travinami, bylinami, lesními plody, houbami, kořínky i potravou živočišnou - hmyzem, larvami, červy a drobnými obratlovci. Jsou to zvířata společenská, v jejich společenstvích je pevná sociální struktura. Základní jednotkou sociální struktury je rodina sestávající z jedné nebo více bachyní a jejich mláďat. Dospělí kanci žijí odděleně, k samicím se přidružují jen v období říje.

Do 18. století žila domácí prasata téměř stejně jako jejich divocí příbuzní. Hledala si potravu převážně sama v lesích a byla přikrmována kuchyňskými odpady (pomyjemi). Byla porážena asi v jednom a půl roce při hmotnosti přibližně 50 kg (pro srovnání, dnešní moderní plemena dosahují běžně v půl roce hmotnosti 100 kg). Počátkem 19. století vzrostla poptávka po mase a tuku. Vznikla robustnější plemena. V 50. letech se naopak změnily požadavky spotřebitelů. Začali dávat přednost libovému masu s minimálním množstvím tuku. Byla vyšlechtěna dlouhá štíhlá prasata se svalnatými šunkami a rameny (Belgická Landrase, Pietrain).

Dnes je většina prasat chována v intenzivních systémech. Jejich život není záviděníhodný. Vykrmovaná prasata běhají v mnoha chovech po nepohodlných roštových podlahách a trpí nemalými problémy s končetinami, jsou přiotrávena čpavkem, který se uvolňuje z jímek na výkaly pod rošty. Kotce pro kojící prasnice jsou tak malé, že v nich mohou jen sedět nebo ležet. Prasnicím je zabráněno ve stavbě hnízda pro potomstvo, nemohou provádět tělesnou očistu, nemají k dispozici slámu. Za těchto podmínek se nevyvine přirozený vztah mezi matkou a potomstvem. Důsledkem jsou poruchy chování jako nezájem o potomstvo nebo dokonce agresivita matky vedoucí k zalehnutí čí sežrání selat. V intenzivních chovech není "rentabilní" nechávat selata příliš dlouho u prasnice. Běžně se provádí tzv. časný odstav selat ve věku 21 až 28 dnů. (Tradičně byla domácí selata odstavována zhruba v 56 dnech, v přírodě zůstávají selata u matky asi 9 týdnů.) V tak raném věku nemají selata dostatečně vyvinutou imunitu a bez přísunu protilátek v mléce prasnice trpí průjmy a respiratorními chorobami.

Přešlechtěná prasata s nadměrným množstvím svalové tkáně velmi citlivě reagují na sebemenší stresující podnět. Špatně snášejí příliš vysoké i nízké teploty, fyzickou zátěž, transport. Často nepatrné vzrušení vede k selhání krevního oběhu. Když se s nimi nešetrně zachází na jatkách, a týrání zvířat na jatkách není u nás bohužel výjimkou, mění se následkem hormonálních změn v organizmu vyvolaných stresem složení jejich masa. Takové maso se pak označuje zkratkou PSE, z angličtiny pale = bledé, soft = měkké, exudative = vodnaté. PSE maso není schopno vázat vodu, což zhoršuje jeho kulinářské vlastnosti. Smažením nebo pečením se zmenší objem PSE masa, které je pak dlouho tuhé. Protože neobsahuje vnitrosvalový tuk, jenž je nositelem aromatických látek, ztrácí chutnost.

Nevhodná technologie chovu, přešlechtěnost, špatné stájové klima, psychické strádání, to vše vede ke zvýšení nemocnosti a úhynům. Proto jsou běžně nasazována antibiotika a jiná léčiva. Antibiotika mají ve výživě prasat, krůt a kuřat ještě jiné využití - jako takzvané stimulátory růstu. Dokáží totiž selektivně vyhubit nepříznivé druhy a kmeny mikroorganizmů žijících ve střevech zvířat. Ta pak lépe využívají přijaté živiny a rychleji přibývají na váze. V Evropské unii nyní probíhá boj mezi odpůrci antibiotických stimulátorů a jejich zastánci, kteří jsou podporováni farmaceutickou lobby.
 

Skot patří do čeledi Bovidae - turovití. Hlavním předkem dnešního skotu byl pratur (Bos primigenius). Pravděpodobně poprvé byl pratur zdomácněn na území dnešního Uzbekistánu a Turkmenistánu koncem 4. nebo 3. tisíciletí př. Kristem. Původní pratuři byli mnohem větší a silnější než dnešní skot. Nepříznivé vlivy domestikace jako omezení pohybu, nedostatek nebo špatná jakost potravy způsobily úbytek velikosti domácích zvířat oproti jejich divokým předkům. Pratuři dnes již neexistují.

Skot má výraznou potřebu sociálních kontaktů. V přirozených podmínkách existuje uvnitř stáda pevná sociální struktura. Krávy s telaty představují nejmenší sociální jednotky. Kromě skupin matka-potomstvo se ve stádě obvykle nachází ještě několik mladých samců. Telata vytvářejí jakousi "školku". Pohlavně dospělí samci středního věku se shromažďují mimo období říje do vlastní skupiny. Staří samci žijí buď osaměle nebo v malých tlupách. Každé stádo má svoji hierarchii a jsou v něm respektovány vztahy dominance a podřízenosti. Mezi zvířaty, která stojí na sousedních stupních hierarchického žebříčku, se často vytvářejí přátelské vztahy projevující se například vzájemnou péčí o srst.

Domestikovaný skot byl nejprve využíván všestranně. Zvířata tahala pluhy a vozy, byla dojena a až dosloužila, poskytla maso. Teprve v 19. a především ve 20. století byly krávy šlechtěny ve dvou liniích. Buď na produkci mléka (plemeno Holštýn, Ayrshire, Jersey) nebo pro výkrm (např. Angus, Hereford).

Dlouholetým šlechtěním se výrazně zvýšil objem svaloviny u masných zvířat, zejména v oblasti kýt. Například u modrého belgického skotu (Blue Belge), extrémně masného plemene, nabylo osvalení patologických rozměrů. Telata byla příliš velká a většina porodů se musela provádět císařským řezem. Chov tohoto plemene byl naštěstí z etických důvodů zakázán.

Nejproduktivnějším mléčným plemenem jsou "holštýnky". Jejich dojivost je neuvěřitelná. Při dobrém ošetřování nadojí krávy s nejlepším genofondem i 80 l mléka za den, jsou to doslova továrny na mléko. Jejich organizmus je k tomu geneticky naprogramován. Úspěch socialismu, kubánská kráva Umbre bianca (Bílé vemeno) nadojila prý svého času i 100 l mléka denně.

Masný skot je v západní Evropě a v Americe často chován na pastvinách, což je nejpřirozenější a nárokům zvířat nejlépe odpovídající způsob chovu. I dojné krávy mívají na většině farem když už ne možnost pastvy, tak alespoň výběh. Dobrý farmář ví, že krávy musejí mít dostatek pohybu, být udržovány v čistotě a šetrně dojeny. Pokud tomu tak není, mají problémy s končetinami a trpí záněty vemene, mastitidami.

U nás byla za socialismu situace v mnoha družstevních a státních kravínech nedobrá. Převažovala takzvaná kombinovaná plemena, která dojila výrazně méně, než specializovaná mléčná plemena, ale měla o něco více masa. Krávy trávily celý život ve stájích, neměly žádný výběh. Krmivo bylo často velmi nekvalitní, siláže překyselené nebo zaplísněné. Zvířata trpěla metabolickými poruchami, poškozením jater, mastitidami, poruchami reprodukčního cyklu, problémy s končetinami. Většinu dojnic bylo nutno předčasně porazit. Běžně odcházely na jatka krávy na druhé nebo třetí laktaci, tedy ještě dříve, než se mohl plně rozvinout jejich užitkový potenciál. V tvrdých tržních podmínkách po revoluci přežily skutečně jen ty nejlepší chovy, a tak dnes jsou životní podmínky krav u nás oproti minulosti celkově příznivější. Přesto ani dnes nevídáme v naší krajině pasoucí se stáda skotu, běžný to obrázek třeba v sousedním Rakousku.
 

Kur domácí (Gallus gallus forma domestica) patří do čeledi Phasanidae. Jeho předkem je kur bankivský (Gallus gallus), jehož domovina se rozkládá od předhoří Himalájí v povodí řeky Indus přes Přední a Zadní Indii až do jižní Číny. Žije rovněž na Filipínách a v Indonésii. Domestikace kura byla započata patrně ve třetím tisíciletí před naším letopočtem v Indii a v Číně. Ve volné přírodě žije divoký kur v nepříliš hustých lesích s nízkým podrostem, který poskytuje úkryt. Jeho aktivní chování je výrazně vázáno na denní světlo, "chodí spát se slepicemi". Jsou to zvířata společenská, žijí ve skupinách. Složení skupin závisí na ročním období a fázi rozmnožovacího cyklu. Mino čas rozmnožování žijí kurové v až padesátičlenných hejnech zvířat obou pohlaví. V březnu si začínají nejsilnější kohouti vymezovat hranice svých revírů a vytvářejí spolu s 2-5 slepicemi rodinné skupiny.

Chování a životní nároky domestikovaného kura se příliš neliší od jeho divokých předků. Dříve žila tato zvířata většinou v drobnochovech, podobně jak to můžeme vidět ještě dnes na venkově. V takových podmínkách se jim daří většinou dobře. V moderních intenzivních chovech jsou přirozené nároky kura naprosto potlačeny. Charakteristická je velmi vysoká koncentrace zvířat. Nejmodernější haly jsou projektovány pro několik set tisíc (i milión) kuřecích brojlerů (vykrmovyných kuřat). Nosnice se většinou chovají po desetitisících v bateriových klecových systémech, tj. v několika patrech klecí nad sebou. Doporučená velikost podlahové plochy pro jednu nosnici je 450 cm2 (EC Battery Hens Directive, 1988), tedy jen o málo více než 20x20 cm! Celý život stráví téměř bez hnutí, nemohou hrabat ani roztáhnout křídla, pouze žerou a snášejí vejce. Podstatně přirozenější je podlahový chov na slamnaté podestýlce, který je však nákladnější.

Moderní hybridi masných kuřecích brojlerů jsou v důsledku přešlechtěnosti často postihováni těžkými svalovými dystrofiemi. Rostou totiž velmi rychle a přirozená struktura svalstva se nestačí vytvořit. Z padesátigramového kuřete vyroste ze 35 dnů dvoukilové bezmocné stvoření, které téměř není schopno pohybu, trpí prsními otlaky a poruchami kardiovaskulárního systému. Kdosi trefně poznamenal, že kuře je nejrychleji rostoucí nádor na světě.

Díky nadměrné hustotě zvířat na ploše, přešlechtěnosti, omezení pohybu, vysoké koncentraci živin v krmivu a působení stresových faktorů má drůbež sníženou odolnost. Projevují se u ní také poruchy chování jako je agresivita, kanibalismus. Zdravotní problémy se řeší pomocí antibiotik, kokcidiostatik, chemoterapeutik. Do krmiva se rovněž přidávají chemické stimulátory růstu. Rezidua těchto látek pak konzumujeme v drůbežím mase.
 

Jak se ukazuje, co "nejintenzivnější" chov není vhodný nejen z hlediska etického, ale ani ekonomického. Nemoci a stres způsobují celkové snížení užitkovosti, nárůst nákladů na léčiva a krmné doplňky, zvýšení ztrát. Za zmínku stojí také zhoršení kvality potravin a jeho dopad na zdravotní stav obyvatelstva. Dále je zde hledisko ekologické. Zemědělské kolosy působí přírodě značné škody. Zvířata vyprodukují obrovské množství výkalů, a vyvstává problém, kam s nimi. Splachy z polí a průsaky silážních šťáv a močůvky z hnojišť způsobí eutrofizaci povrchových vod, zvýšení obsahu dusičnanů nad přípustnou normu (50 mg/l) v podzemních vodách. Například v Německu bylo v roce 1994 zjišťováno, jaký podíl škodlivých plynů pochází ze zemědělství. Výsledky byly šokující - 95% celkových emisí amoniaku (NH₃), 81% emisí oxidu dusného (N₂O), 70% emisí metanu (CH₄) a 50% emisí oxidu uhelnatého (CO) (Isermann, 1994).

V posledních letech roste zejména v západní Evropě zájem o biologičtější metody a přirozené systémy chovu. Biologické neboli organické farmaření se stává téměř módní záležitostí. Biologický přístup se týká nejen produkce rostlinné (nesmějí se používat pesticidy a umělá hnojiva), ale také chovu zvířat. V těchto chovech by měly být zvířatům poskytnuty podmínky co nejlépe vyhovující jejich přirozeným nárokům. Evropská unie podporuje organické farmy nejrůznějšími dotacemi (Program EU na podporu ekologického zemědělství).

V našich podmínkách je ekologické zemědělství zatím nerentabilní. Potraviny takto vyrobené jsou podstatně dražší a spotřebitelé u nás nejsou ochotni vynaložit za organické výrobky více peněz.

Zlepšení životních podmínek hospodářských zvířat není však jen záležitostí biologického zemědělství. I v běžných chovech lze leccos napravit citlivým přístupem ke zvířatům a kvalitní chovatelskou péčí. Člověk by měl přehodnotit svůj vztah k užitkovým zvířatům. Nejsou to stroje, ale živé bytosti, stejně jako my.

Ing. Dana Kumprechtová, katedra Fyziologie, morfologie a veterinářství Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně

Literatura a odkazy:

[W1] VERONICA. Časopis ochránců přírody. [X1] Redakce časopisu VERONICA, pošt. př. 91, 601 91 Brno 1.

časopis o přírodě, vědě a civilizaci