Publikováno se souhlasem autora a redakce časopisu Vesmír [W1], přírodovědeckého časopisu České akademie věd [X1].

Člověk má k vydře rozporuplný vztah. Většina lidí je při pozorování hrajících si vyder fascinována jejich neobyčejnou obratností a elegancí pohybů. Menšina, reprezentovaná rybáři, ji však natolik nenávidí, že ji ve jménu tržních mechanizmů na velké části jejího areálu zcela vyhubila. Česká republika se dosud může chlubit tím, že na určitých územích se lze pravidelně setkávat s vydrou říční (Lutra lutra). Ale i v místech, kde by složení vydřích populací mohlo zajistit jejich existenci, je další přežití vydry vážně ohroženo. Přes veškerá všechna zákonná opatření ji totiž majitelé rybníků stále hubí, a to i těmi nejkrutějšími metodami.
 

Po zoologické stránce jsou vydry zástupci kunovitých šelem, které se před 20 milióny lety přizpůsobily vodnímu prostředí naprosto ojedinělým způsobem. Ve vodě jsou ztráty tělesného tepla třiadvacetkrát větší než na vzduchu a většina vodních savců se chrání silnou tukovou vrstvou, která však velmi znesnadňuje pohyb na souši. Vydry si zachovaly obratnost a pohyblivost v obou prostředích, protože jejich jedinou izolací je vzduch zachycený v nesmírně husté srsti. Na jednom centimetru plochy těla jim roste až přes 50 000 chlupů, takže celé tělo vydry říční je pokryto 150 až 200 milióny chlupů, vydry mořské až 800 milióny. Mikroskopem zjistíme, že na povrchu chlupů jsou nápadné ostré šupiny, které jednotlivé chlupy navzájem pevně spojují a brání úniku vzduchu. Při opuštění vody se kratší chlupy semknou kolem řidších pesíků a tím celá srst vytvoří nápadné snopce, které usnadňují odkapávání vody. Po vytření těla na sněhu či trávě je vydra za několik minut opět suchá.
 

Námluvy vyder jsou spojeny s nesčetnými hrami a honičkami, odehrávajícími se zejména ve vodě, které jsou nezbytné k provokaci ovulace. Po několika kopulacích, opět většinou ve vodě, samice opustí samce a vyhledá si ve svém teritoriu nejskrytější noru, kterou na konci rozšíří v komůrku a tu pečlivě vystele nanošenou trávou. Doba březosti trvá 59 - 63 dnů a samice rodí většinou jen 1 - 3 mláďata. Ta po narození váží jen 80 - 100 g, mají srostlá víčka a uzavřené vnější zvukovody. Zpočátku se řídí pouze čichem a hmatem, které je dovedou k matčiným strukům. Vydří mléko obsahuje - shodně s jinými vodními savci - až trojnásobně více tuků než mléko savců suchozemských. Kojení není zdaleka jedinou činností vydří matky. Před každým kojením samice intenzivně olizuje mláděti konečník a vývody močové trubice. Bez této masáže se mládě není schopno ani vymočit, ani vykálet. Výkaly i moč matka polyká. Úplné samostatnosti dosahují vydřata přibližně ve stáří 13 měsíců, kdy matku opuštějí.
 

Vydra se přizpůsobila životu ve vodním prostředí i složením potravy. Požírá vodní hmyz, raky, kraby, ryby, žáby, plazy, ptáky a savce. K zajištění výborného zdravotního stavu stačí každodenní úlovek od 0,4 do 0,9 kg. Při zimním poklesu teploty si musí vydra vynahradit ztrátu tepla větším úlovkem. Větší množství potravy potřebují i kojící samice. Maso teplokrevných živočichů - ptáků a savců - je energeticky vydatnější a k nasycení ho stačí menší množství.

Celá životní strategie vyder je založena na schopnosti velmi intenzivně si hrát i v dospělém věku. Je to obrovský evoluční dar, protože hra výrazně usnadňuje učení a vede k rychlejšímu získávání znalostí nutných pro úspěšnou existenci. Vydří matka si s mláďaty hraje nejvydatněji v době jejich dospívání, kdy je prostřednictvím her nejen učí lovit kořist, ale vede je k mnoha dalším tělesným zdatnostem, které budou ve svém životě potřebovat. Vydří učení však zřejmě pro soužití s civilizovaným člověkem nestačí. Ač se vydra dožívá věku i přes 15 let, ve střední Evropě jen 15% populace dosáhne věku vyššího než 3 roky. Ostatní vydry zahynou pod koly automobilů a bohužel i v železech. Proto jsem ostatně napsal knihu Vydra, která letos v říjnu vyšla v nakladatelství Aventium v edici Encyklopedie zvířat. Nedávno proběhla v Polsku, Maďarsku, Rakousku, Německu a u nás anketa na téma vydra a rybářství. Zatímco Němci vidí zpravidla ve vydře oživení revíru a škody, které působí, nijak nedramatizují, devadesát procent českých rybářů chce vydru vyhubit. Je smutné, že v této touze jsme mezi zmíněnými státy jednoznačně na prvním místě.

Prof. RNDr. Zdeněk Veselovský, DrSc. (narozen 26.8. 1928 v Jaroměři).

Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Doktorát přírodních věd získal r. 1952, habilitoval se r. 1973, jmenován profesorem r. 1981, doktorem věd r. 1986. Zprvu pracoval jako asistent Ústavu všeobecné zoologie PřF UK (1951 - 1955), později byl odborným asistentem a vědeckým pracovníkem Zoologického ústavu Univerzity Karlovy u prof. O. Jírovce (1955 - 1959). Třicet let řídil pražskou zoologickou zahradu (1959 - 1988), pak pracoval v ČSAV ve Fyziologickém ústavu a v Ústavu systematické a ekologické biologie (1989 - 1993). Zároveň (od r. 1959 do současnosti) externě přednáší etologii na PřF UK v Praze. Od roku 1993 je řádným profesorem zoologie na Biologické fakultě v Českých Budějovicích. Významně se zasloužil o pražskou zoologickou zahradu a jeho práce měla mezinárodní ohlas. Byl sekretářem, místopředsedou, předsedou (1964 - 1975) a posléze čestným členem Mezinárodní unie ředitelů zoologických zahrad. Je zakládajícím členem koordinační skupiny pro záchranu ohrožených druhů.

Věnuje se etologii savců a ptáků, především vrubozobých. Je autorem přibližně 150 původních prací.

Asi největší zásluhou profesora Veselovského je rozsáhlá popularizační činnost. Byl dlouholetým členem redakční rady a přispěvatelem Vesmíru (např. cyklus etologických článků, Vesmír 49, 1970/5 - 12). Vzpomeňme také jeho úspěšné televizní pořady o zvířatech a čtyři desítky knih vynikající úrovně, které ovlivnily několik generací českých zoologů. Některé jsou napsány tak mistrně, že ač jsou srozumitelné široké veřejnosti a určené primárně dětem, mohou zároveň sloužit jako spolehlivý a vyčerpávající zdroj informací pro vysokoškolské studenty zoologie.

Z etologických knih zmiňme Praobyčejná zvířata (1964), Vždyť to jsou jen zvířata (1975), Chováme se jako zvířata? (1992), ze zoologických Světem zvířat, I. Savci (s J. Hanzákem, 1960, 1965), Zoo Praha - umíte se dívat na zvířata? (1972), Sloni a jejich příbuzní (1977), Tučňáci (1983), Ptáci a voda (1987), Všední den v pražské zoo (s J. Volfem a J. Felixem, 1983). Uznávaná učebnice ornitologie byla vydána francouzsky (1996) a čeká na českou edici. Další pozoruhodné knihy vznikly z dlouhodobých studijních pobytů v Austrálii (Výlet do třetihor, 1969), Indii (Hlasy džungle, 1977) a Jižní Americe (K pramenům Orinoka, 1989).
                                                                                          D.F.

Literatura a odkazy:

[W1] Vesmír. Přírodovědecký časopis Akademie věd České republiky. Nakl. Vesmír spol. s r.o., Národní 3, 111 42 Praha 1. Jednatelé: Ivan Boháček, Stanislav Vaněk. [X2], [X3], [M1].

[1] Veselovský, Zdeněk: Vydří život. Ani obrovský evoluční dar nepomůže "civilizovaném světě". Vesmír 12/1998, roč. 77 (128).

[X1] Akademie věd České republiky.

[X2] Vesmír. Přírodovědecký časopis Akademie věd České republiky.

[X3] FTP server časopisu Vesmír.
 

časopis o přírodě, vědě a civilizaci