Literatura:

[1] Capra, Fritjof: Tao fyziky. Gardenia, Bratislava 1992 (podle originálu: The Tao of Physics, Bantam Books 1984)

[2] Storig, Hans Joachim: Malé dějiny filozofie. ZVON - České katolické nakladatelství, Praha 1992

[3] Fischer, Jan: Průhledy do mikrokosmu. Mladá fronta, edice Kolumbus, Praha 1986

[4] Landau, Lev Davidovič - Lifšic, Jevgenij Michajlovič: Kvantová mechanika. Alfa, Bratislava 1982

[5] Horský, Jan: Úvod do teorie relativity. SNTL, Praha 1975

[6] Hawking, Stephen W.: Stručná historie času. Mladá Fronta, Praha 1991 (z angl.originálu A Brief History of Time. From The Big Bang to Black Holes, Bantam Books Inc., New York 1988)

[7] Coveney, Peter; Highfield, Roger: Šíp času. nakl. Oldag, Ostrava 1995, ISBN: 80-85954-08-7, angl. orig.: The Arrow of Time, WH Allen (Virgin Publishing Ltd.), Great Britain, 1990

Odkazy na texty počítačové síť Internet

[I1] Item 30.: The EPR Paradox and Bell's Inequality Principle updated 31-Aug 1993 by SIC, original by John Blanton From: columbus@osf.org Subject: sci.physics Frequently Asked Questions (Part 4) Date: 25 Sep 1995 14:55:08 GMT

Odkazy na literaturu, které se týkají EPR paradoxu kvantové mechaniky:

[1] A. Einstein, B. Podolsky, N. Rosen: "Can quantum-mechanical description of physical reality be considered complete?" Physical Review 41, 777 (15 May 1935). - Původní formulace EPR paradoxu.

[2] David Bohm: Quantum Theory, Dover, New York (1957). - Některé Bohmovy názory týkající se skrytých proměnných.

[3] N. Herbert: Quantum Reality, Doubleday. - Populární výklad EPR a souvisejících otázek.

[4] M. Gardner: Science - Good, Bad and Bogus, Prometheus Books. - Skeptický pohled Martina Gardnera na okrajové problémy související s paradoxem EPR.

[5] John Gribbin: In Search of Schrödinger's Cat, Bantam Books. - Populární výklad paradoxu EPR a paradoxu Schrödingerovy kočky, který lze odvodit z kodaňské interpretace kvantové mechaniky. - vyšlo v češtině: Gribbin, John: Pátrání pro Schrödingerově kočce. Kvantová fyzika a skutečnost. Columbus, 1998. překlad: Zdeněk Urban. ISBN: 80-85928-38-8

[6] N. Bohr: "Can quantum-mechanical description of physical reality be considered complete?" Physical Review 48, 696 (15 Oct 1935). - Odpověď Nielse Bohra na paradox EPR.

[7] J. Bell: "On the Einstein Podolsky Rosen paradox" Physics 1 #3, 195 (1964).

[8] J. Bell: "On the problem of hidden variables in quantum mechanics" Reviews of Modern Physics 38 #3, 447 (July 1966).

[9] D. Bohm, J. Bub: "A proposed solution of the measurement problem in quantum mechanics by a hidden variable theory" Reviews of Modern Physics 38 #3, 453 (July 1966).

[10] B. DeWitt: "Quantum mechanics and reality" Physics Today p. 30 (Sept 1970).

[11] J. Clauser, A. Shimony: "Bell's theorem: experimental tests and implications" Rep. Prog. Phys. 41, 1881 (1978).

[12] Alain Aspect, Dalibard, Roger: "Experimental test of Bell's inequalities using time- varying analyzers" Physical Review Letters 49 #25, 1804 (20 Dec 1982).

[13] A. Aspect, P. Grangier, G. Roger: "Experimental realization of Einstein-Podolsky-Rosen-Bohm gedankenexperiment; a new violation of Bell's inequalities" Physical Review Letters 49, #2, 91 (12 July 1982).

[14] A. Robinson: "Loophole closed in quantum mechanics test" Science 219, 40 (7 Jan 1983).

[15] B. d'Espagnat: "The quantum theory and reality" Scientific American 241 #5 (November 1979).

[16] "Bell's Theorem and Delayed Determinism", Franson, Physical Review D, pgs. 2529-2532, Vol. 31, No. 10, May 1985.

[17] "Bell's Theorem without Hidden Variables", P. H. Eberhard, Il Nuovo Cimento, 38 B 1, pgs. 75-80, (1977).

[18] "Bell's Theorem and the Different Concepts of Locality", P. H. Eberhard, Il Nuovo Cimento 46 B, pgs. 392-419, (1978)

Cesty moderního fyzika a východního mystika, které se na první pohled zdají vzdálené, mají ve skutečnosti mnoho společného. Fyzici získávají své poznání experimentem, mystici meditací. Osobně považuji vědu a mysticismus za doplňující se projevy lidské mysli. Věda nepotřebuje mysticismus, mysticismus nepotřebuje vědu. Ale muži a ženy potřebují obojí. Mystický zážitek je potřebný pro pochopení nejhlubší povahy věcí a věda je důležitá pro moderní život. To, co všichni potřebujeme, není jejich syntéza, ale dynamická harmonie mezi mystickou intuicí a vědeckou analýzou.
 
                                                                                    Fritjof Capra: Tao fyziky

Moderní fyzika hluboce ovlivnila téměř všechny stránky lidské společnosti. Stala se nejen základem přírodních a technických věd, ale ovlivnila naše myšlení a kulturu, což vedlo k hluboké revizi našeho chápání vesmíru a vztahu k němu.

O těchto změnách způsobených moderní fyzikou diskutovali jak fyzikové tak filozofové. Jen zřídka si uvědomovali, že všechny diskuse jako by vedly jedním směrem k názoru na svět, který je velice podobný názorům východního mysticismu. Pojmy moderní fyziky mají často překvapivou paralelu v představách náboženských filozofií Východu.

"Všeobecné představy o lidském porozumění, které ilustrují objevy v atomové fyzice, nejsou čímsi zcela neznámým nebo novým. Dokonce i v naší kultuře mají svoji historii, ale v buddhistickém a hinduistickém myšlení jim náleží významnější a ústřednější místo. To, co nalezneme, je povzbuzujícím příkladem kultivované staré moudrosti", napsal Julius Robert Oppenheimer.

"Významný vědecký přínos Japonska do teoretické fyziky po poslední válce může být náznakem jistého vztahu mezi představami tradice Východu a filozofickou podstatou kvantové teorie", napsal Werner Heisenberg (1901 - 1976).

Budeme zkoumat vztah moderní fyziky a základních myšlenek ve filozofické a náboženské tradici Východu. Uvidíme, jak dvě zásadní teorie 20. století, kvantová mechanika a obecná teorie relativity, nás nutí vidět svět podobně, jako ho vidí buddhista, hinduista nebo taoista a jak je tato podobnost ještě těsnější, pokud vezmeme v úvahu poslední pokusy o sjednocení těchto dvou teorií.

Pokud hovoříme o "východním mysticismu", máme na mysli náboženskou filozofii hinduismu, buddhismu a taoismu. Ačkoliv všechny obsahují velmi mnoho navzájem propojených duchovních disciplín a filozofických systémů, základy jejich pohledu na svět jsou stejné. Tento pohled není omezen pouze na Východ, ale do jisté míry jej lze nalézt ve všech mysticky zaměřených filozofiích. Paralely s moderní fyzikou se objevují nejen v hinduistických vědách, v I-ťingu nebo v buddhistických sútrách, ale také v Herakleitových fragmentech nebo v Ibn Arabiho sofismu. Rozdíl mezi západním a východním mysticismem je v tom, že na Západě měly mystické školy jen okrajový význam, zatímco ve východním filozofickém a náboženském myšlení tvořily hlavní proud.

Pokud nás současná fyzika přivádí ke světovému názoru, který je v podstatě mystický, vrací nás do určité míry ke svým počátkům před 2500 lety. Vývoj západní vědy začíná mystickou filozofií starověkého Řecka a postupně se odvrací od svého mystického základu až se vyvíjí do světového názoru, který je protikladný světovému názoru Východu. V dalším období však západní věda tento názor nakonec překonává a vrací se k názorům starověkého Řecka a k východním filozofiím.

Kořeny fyziky a celé západní vědy je třeba hledat v prvním období řecké filozofie asi v 6. stol. př.n.l., v kultuře, kdy se věda, filozofie a náboženství neoddělovaly. Cílem filozofů z ionské milétské školy bylo odhalit základ a skutečnou povahu a skutečné složení věcí, které nazývali "physis".

Pozdější řečtí filozofové označovali filozofy milétské školy jako "hylozoisty", tedy "ty, kteří považují hmotu za živou", protože filozofové milétské školy neviděli rozdíl mezi živým a neživým, duchem a hmotou. Například přírodní filozof Tháles hlásal, že všechny věci obsahují bohy a Anaximandros se díval na svět jako na organismus, který drží při životě "pneuma", kosmický dech, podobně jako vzduch drží při životě lidské tělo.

Monistický a organický názor filozofů milétské školy byl velmi blízký názorům indické a čínské filozofie. Ve filozofii Hérakleita s Efesu (540 - 480 př.n.l.) jsou paralely s východním myšlením ještě výraznější. Hérakleitos věřil, že svět se neustále mění a věčně plyne. Podle něho je celé statické Bytí založené na klamu a univerzálním principem je oheň, jako symbol pro neustálou změnu a plynutí všech věcí. Hérekleitos hlásal, že všechny změny ve světě vznikají v důsledku dynamické a cyklické souhry protikladů a každou dvojici protikladů viděl v jejich souhře. Tuto jednotu, která obsahuje všechny protikladné síly, nazýval Logos.

K rozštěpení této jednoty došlo v eleatské škole, která předpokládala existenci Božího principu, který stojí nad všemi bohy a lidmi. Tento princip se nejprve ztotožňoval s jednotou světa, ale později se považoval za rozumného Boha, který stojí nad světem a řídí ho. Tímto směrem se začalo ubírat celé myšlení, což vedlo nakonec k oddělení ducha a hmoty a k dualismu, který se stal charakteristický pro západní filozofii.

Dramatický krok tímto směrem učinil Parmenidés z Eley. Základním principem bylo jedinečné a neměnné Bytí. Změna byla nemožná a ty změny, které vnímáme, jsou pouze iluzemi smyslů. Z této filozofie se zrodila zřejmě představa nezničitelné hmoty jako substance měnících se vlastností.

V 5. stol. př.n.l. se řečtí filozofové pokoušeli překonat protiklad mezi názory Parmenida a Hérakleita. Aby dali do souladu představu neměnného Bytí (Parmenidés) s představou neustálé Změny (Hérakleitos), předpokládali, že Bytí se projevuje v určitých neměnných substancích a díky slučování a oddělování těchto substancí dochází ke změnám. Později tento názor vedl k představě atomu jako nejmenší a dále nedělitelné částice hmoty ve filozofii Leukippa a Démokrita (asi 470 - 360 př.n.l.). Řečtí atomisté jednoznačně vymezili hranici mezi duchem a hmotou a hmotu přitom chápali složenou z několika "základních" stavebních bloků. Podle nich šlo o čistě pasívní a vnitřně mrtvé částice, které se pohybují v prázdnu. Příčinu jejich pohybu nevysvětlovali, ale často ji spojovali s vnějšími silami, o kterých předpokládali, že mají duchovní původ a odlišují se od hmoty. V následujících stoletích se tato představa stala základním rysem západního myšlení, dualismu mezi myšlením a hmotou, mezi duší a tělem.

Filozofové začali obracet svoji pozornost na duchovní svět, na lidskou duši a etické problémy. Těmito otázkami se západní myšlení zabývalo více než dva tisíce let od vrcholu řecké vědy a kultury v 5. a 4.stol. př.n.l.

Starověké vědecké poznání utřídil Aristotelés (384 - 322 př. n.l.). Vybudoval systém, který dva tisíce let tvořil základ západního pohledu na svět. Sám Aristotelés však zastával názor, že otázky týkající se lidské duše a rozjímání o Boží dokonalosti je o mnoho cennější než zkoumání materiálního světa. Nezájem o materiální svět a silná podpora katolické církve ve středověku byly důvodem, proč se aristotelský model vesmíru tak dlouho udržel. Teprve v období renesance se věda osvobodila od vlivu Aristotelova učení a církve a objevil se hlubší zájem o přírodu. Koncem 15.století se začala studovat příroda vědeckými metodami pomocí experimentů a začaly se ověřovat spekulativní myšlenky. Protože tento vývoj probíhal současně s rostoucím zájmem o matematiku, vedl posléze k formulaci skutečných vědeckých teorií vyjádřených řečí matematiky. První, kdo spojil empirické poznání s matematikou, byl Galileo Galilei (1564 - 1642), který je proto považován za otce moderní vědy.

Zrodu moderní vědy předcházel rozvoj filozofického myšlení, které dospělo k radikální formulaci dualismu ducha a hmoty. Tato formulace se poprvé objevila ve filozofii René Descarta (1596 - 1650). Svůj názor založil na zásadním rozdělení přírody na dvě oddělené a nezávislé oblasti: oblast mysli (res cogitans) a oblast hmoty (res extensa). Toto "kartézské" rozdělení umožnilo vědcům chápat hmotu jako mrtvou a oddělenou od ducha. Na materiální svět se pohlíželo jako na množství určitých objektů spojených do obrovského stroje. Tento mechanistický názor si osvojil také Isaac Newton (1643 - 1727), který na jeho základě vybudoval svoji mechaniku jako základ klasické fyziky. Od 2.pol. 17. stol. tento newtonovský mechanistický model světa dominoval celému vědeckému myšlení. Bylo možno jej přirovnat k obrazu Boha, který vládne světu tím, že mu vnucuje svůj božský zákon. Základní zákony přírody se považovaly za zákony Boha, za neměnné a věčné, ovládající svět.

Descartova filozofie ovlivnila nejen vývoj klasické fyziky, ale také působila na západní způsob myšlení. Descartův výrok "Cogito ergo sum" (Myslím, tudíž jsem) vedl později lidi západní civilizace k tomu, aby se ztotožňovali jen s myslí a ne s celou svojí bytostí. Většina lidí si sama sebe uvědomuje jako izolované "já" existující "uvnitř" těla. Mysl se vnímá odděleně od těla a proto se nepřipouští, že ho může ovládat. Tím dochází ke zjevnému konfliktu mezi vědomou vůlí a neúmyslnými instinkty.

Tento vnitřní rozpad osobnosti zrcadlí náš názor na svět "mimo člověka", který je chápán jako množství oddělených objektů a událostí. Přírodní prostředí se považuje za oddělené části, určené různým zájmovým skupinám. Útržkovitý pohled se rozšiřuje také na společnost, která se dělí na různé národy, rasy, náboženské skupiny a politické strany. Přesvědčení, že všechny tyto části v nás, v našem prostředí a naší společnosti jsou skutečně izolované, lze považovat za hlavní příčinu současné společenské, ekologické a kulturní krize. Odcizilo nás přírodě a našim bližním. Přineslo do očí bijící nespravedlivé rozdělení přírodních zdrojů, vytvořilo ekonomický a politický zmatek, neustále narůstající vlnu násilí, znečištěné životní prostředí, ve kterém se život často stává fyzicky a psychicky nezdravým.

Kartézské chápání světa bylo současně prospěšné a škodlivé. Přineslo mimořádné úspěchy ve vývoji klasické fyziky a techniky, ale mělo mnoho neblahých důsledků na naší civilizaci. Věda, která vznikla z kartézského chápání světa a jejíž existence byla možná jen díky tomuto chápání, dnes toto chápání překračuje a vrací se k myšlence jednoty, vyjádřené starořeckou a východní filozofií.

Světový názor východních filozofií je "organický". Pro východního mystika jsou všechny věci a události vnímané smysly ve vzájemném vztahu, jsou spojené a jsou jen různými aspekty nebo projevy určité nejvyšší podstaty. Náš sklon rozdělovat smysly vnímaný svět na jednotlivé a oddělené věci a sebe považovat za izolované "já" je chápáno jako iluze. Vyvolává ji náš způsob myšlení, protože se snažíme všechno měřit a zařazovat do kategorií. V buddhistické filozofii se tento způsob uvažování nazývá "avidjá" (nevědomost) a považuje se za stav rozrušené mysli, který je třeba překonat:

"Jestliže je mysl rozrušená, vytváří se mnohost věcí, ale když se mysl upokojí, mnohost věcí mizí," píše se v Upanišadách.

Ikdyž se různé školy východního mysticismu v mnohých detailech od sebe liší, všechny kladou důraz na základní jednotu vesmíru, která je ústředním tématem jejich učení. Nejvyšším cílem je uvědomit si jednotu a vzájemné sepětí všech věcí, překonat představu izolovaného "já" a ztotožnit se s nejvyšší skutečností. Vznik tohoto vědomí není jen intelektuálním krokem, ale také poznáním, které zahrnuje celou osobu a v konečném důsledku je aktem náboženským.

Podle východního mysticismu není rozčlenění přírody na jednotlivé objekty podstatné a všechny objekty mají nestálou a neustál se měnící povahu. Východní světový názor je vnitřně dynamický a jsou pro něj podstatné čas a změna. Vesmír se chápe jako jednotná a nedělitelná skutečnost, která je v neustálém a věčném pohybu, živá, organická, hmotná a zároveň duchovní.

Protože pohyb a změna jsou základními vlastnostmi věcí, síly, které pohyb způsobují, nestojí mimo objekty, ale jsou vnitřní vlastností hmoty. Vládcem není Bůh, ale princip, ovládající vše zevnitř, jak se píše v Upanišadách:

"Ten, kdo přebývá ve všech věcech a přitom se liší od všech věcí, ten, jehož všechny věci nepoznají, jehož tělo jsou všechny věci, jenž ovládá všechny věci zevnitř, to on je tvoje duše, vnitřní vládce, nesmrtelný."

V následujících kapitolách ukážeme, že základní rysy východního světového názoru jsou současně prvky světového názoru odvozeného z moderní fyziky. Ukážeme, že mystické myšlení může tvořit pevné a významné pozadí pro teorie současné vědy. Vědecké objevy mohou být v dokonalé harmonii s duchovními cíly a s náboženským přesvědčením. Dvěma základními myšlenkami této představy jsou jednota a vzájemný vztah všech jevů a vnitřně dynamická povaha světa.
 

Veď mne od neskutečného ke skutečnému. Veď mne z temnoty ke světlu. Veď mne od smrti k nesmrtelnosti. Brihadáranjakaupanišada

Lze vůbec porovnávat vědu, která se vyjadřuje přesně formalizovaným jazykem moderní matematiky s duchovními disciplínami, které jsou založené především na meditaci a trvají na tom, že jejich poznání nelze zprostředkovat slovy?

Budeme chtít porovnávat úvahy vědců a východních mystiků, které se týkají jejich poznání světa. Musíme se nejprve sami sebe ptát, o jaké "poznání" nám jde. Budou znamenat názory buddhistického mnicha z Angor Watu z hlediska "poznání" totéž jako názory fyzika z Berkeley? Jaký druh úvah budeme porovnávat? Co vybereme na jedné straně z údajů získaných pokusy, z rovnic a teorií a na druhé straně z náboženských spisů, starodávných mýtů a filozofických traktátů?

Lidská mysl je schopna dvojího poznání, dvou módů vědomí, které se označují jako racionální, tradičně spojované s vědou a intuitivní, spojované s náboženstvím. Na Západě se intuitivní vědomí považuje za méně hodnotné než je vědomí racionální. Na Východě je tomu naopak. Řecký filozof Sókrates vyslovil větu: "Vím, že nic nevím." Čínský filozof Lao-c' řekl: "Nejlepší je nevědět, že vím." Upanišady hovoří o nižším a vyšším poznání. Nižší poznání je spjato s vědami, vyšší poznání s náboženstvím a vědomím. Buddhisté rozlišují "relativní" a "absolutní" poznání, "podmíněnou" a "transcendentní" pravdu. Na druhé straně čínská filozofie vždy zdůrazňovala komplementární povahu intuitivního a racionálního a prezentovala je dvojicí principů jang (světlý prvek, světlo, pohyb, život) a jan (temný prvek, klid, hmota). Ve starověké Číně vznikly dvě filozofické tradice: taoismus (Tao je "cesta, "zákon") a konfucionismus (učení filozofa Konfucia).

Racionální poznání je odvozeno z naší zkušenosti s objekty a událostmi, se kterými přicházíme do styku. Náleží do oblasti intelektu, jehož úlohou je jevy rozlišit, rozdělit, porovnat, změřit, zařadit do kategorií. Tím se vytváří svět rozumového rozlišení, svět protikladů, které existují jen ve vzájemném vztahu a proto buddhisté označují tento druh poznání jako relativní.

Klíčovým rysem tohoto poznání je abstrakce, protože pokud chceme porovnávat a klasifikovat velké množství tvarů, struktur a jevů, nemůžeme brát do úvahy všechny jejich vlastnosti, ale vybíráme jen podstatné. Vytváříme tak intelektuální obraz skutečnosti, který obsahuje redukované a obecné vlastnosti věcí. Racionální poznání je systémem abstraktních pojmů a symbolů, které lze charakterizovat lineární a souvislou strukturou, která je typická pro naši řeč a písmo. V písmu používáme abecedu, která slouží ke zprostředkování poznání a myšlenek pomocí řádků písmen.

Přírodní svět je nekonečně rozmanitý a složitý. Neobsahuje žádné úplné pravidelné tvary a věci se v něm neřadí podle souvislostí, ale všechny najednou. Abstraktní systém pojmového myšlení jej nemůže nikdy pochopit úplně. Při přemýšlení o světě kolem sebe se nutně omezujeme a redukujeme, vybíráme jen obecné a podstatné. Získáváme tak jen přibližný obraz skutečnosti.

Lidé si jen těžko uvědomují omezenost a relativnost pojmového poznání. Mnohem lépe chápeme obraz skutečnosti než skutečnost samotnou a proto máme sklon považovat své pojmy a symboly za skutečnost. Jedním z hlavních cílů východního mysticismu je zbavit člověka této záměny obrazu za skutečnost. Taoistický filozof Čuang-c napsal:

"Rybářské koše se používají na chytání ryb; ale když jsou ryby chyceny, lidé na koše zapomínají. Sítě se používají na chytání zajíců; ale když jsou zajíci chyceni, lidé na ně zapomínají. Slova jsou důležitá pro odevzdání myšlenky; ale když se myšlenky pochopily, lidé na slova zapomínají."

Jazykovědec Alfred Korzybski naše chápání skutečnosti vystihl slovy: "Mapa není území." Východní mystici se zajímají o přímo prožité skutečnosti, které přesahují (jsou transcendentní) nejen intelektuální myšlení ale i smyslové vnímání.

Takové poznání buddhisté nazývají "absolutní poznání", protože se neopírá o rozlišování, abstrakce a klasifikace intelektem, které jsou vždy přibližné a relativní. Východní mystici tvrdí, že nejvyšší skutečnost nemůže být předmětem úvah nebo prokazatelného poznání. Nikdy ji nelze úplně popsat slovy, protože se nachází za sférou smyslů a intelektu, ze kterých čerpáme naše pojmy. V Upanišadách se píše:

"Oko tam nedosáhne, nedosáhne tam řeč, ani mysl. Nepoznáme ji, nechápeme, jak by ji někdo mohl učit?"

Čínský filozof Lao-c' (600 - ? př.n.l.), který tuto skutečnost nazýval Tao, ji vyjádřil v úvodu své knihy Tao-te-ťing následovně:

"Tao, které se dá vyjádřit, není věčným Tao."

Ve filozofii Lao-c'a je Tao neuchopitelný prazáklad světa, zákon všech zákonů, míra všech měr. "Člověk se spravuje mírou země, země mírou nebes, nebesa mírou Tao a Tao mírou sebe sama." Tao spočívá samo v sobě, není ničím podmíněno, proto jazykem evropské filozofie je lze nazvat "absolutnem". Lao-c' neustále zdůrazňuje: "Tao, které je stálé a věčné, nemá žádné jméno", "Tao se skrývá v bezejmenní", "A nevědouce, jak to jmenovat, značíme je Tao".

Protože je Tao neuchopitelné, naše poznání může nanejvýš dospět k jistotě našeho nevědění: "Vědět, že nevím, to je nade vše." Tao nelze poznat, ale lze si je uvědomit tím, že s pokorou a oddaností procítíme jeho vládu v zákonech přírody a procesu světa a učiníme je rovněž mírou svého života. Musíme se vnitřně oprostit ode všeho, co nás odvádí z cesty Tao a brání nám v pohledu na ně.

Kdo poznal, že vše kromě Tao je bezcenné, nemůže učit etice jednání pro jednání nebo jednání zaměřeného na výsledek. Lao-c' však nehlásá odvrat od světa a askezi. Usiluje o pravý střed, což je charakteristickým rysem všeho čínského myšlení. Člověk má žít a působit ve světě, ale zároveň vnitřně nemá být "z tohoto světa". Lao-c' říká: "Říší svátosti je tvé nitro a nikoli to, co těší zrak."

Původní taoismus je zřetelně příbuzný indické filozofii a náboženství. Mnozí badatelé z této podobnosti usuzovali na nějaký skutečný vliv. Indický pojem "karmajóga" - jednat a plnit povinnosti, avšak vnitřně zůstávat svobodný a nezávislý, a právě tím ovládat sebe sama i věci - říká totéž, co příkaz filozofa Lao-c': jednat s nejednáním, užívat věci, aniž si je přivlastňujeme, konat práci, ale bez pýchy na vykonané. Z podobného postoje ke světu vychází i výrok sv.Pavla: "Mít, jako bychom neměli." S naukou Tao lze rovněž srovnat indické učení o brahma, které je ve všem, i v nás a do kterého se musíme pohroužit, máme-li nalézt mít a vysvobození.

Lao-c' jde dál než Konfucius, který chtěl dobro oplácet dobrem a špatnost nikoliv dobrem, ale "spravedlností". Lao-c' učí: "Oplácej zlobu ctností". "A dobrým činí dobro a nedobrým též činí dobro - neboť takové je dobro síly!"

Klíčem k etice Tao-te-ťingu je prostota. Prostý život nedbá o zisk, chytrost, obratnost, egoismus a smělá přání.

V tichu a pozorování přírodních jevů, které jsou vnějším projevem Tao, může člověk postřehnout Tao a dojít klidu a osvícení. Osvícený člověk je nezaujatý a navrací se k dětské prostotě. Je zbaven pout, je měkký a právě proto je schopen vše přemoci. "Na světě není nic měkčího a poddajnějšího než voda, a přece tu nic nepřekoná v tom, jak se napře na všechno tvrdé a silné. A nic ji nedokáže v ničem změnit! Tak tedy poddajné vítězí nad silným, měkké nad tvrdým..."

Skutečnost, že lidstvo navzdory úžasnému růstu racionálního poznání za posledních 2000 let nedosáhlo skutečné moudrosti, je důkazem, že absolutní poznání nelze zprostředkovat slovy.

Absolutní poznání je tedy výlučně neintelektuálním prožitím skutečnosti, které je důsledkem neobvyklého stavu vědomí, "meditativního" nebo "mystického" stavu. Existenci takového stavu nedokazovali jen mystici Východu a Západu, ale připouštějí jej také někteří vědci v psychologickém výzkumu.

Ačkoliv se fyzika zabývá především racionálním poznáním a mysticismus intuitivním poznáním, v obou oblastech se vyskytují oba typy. Ve fyzice se k poznání dospívá vědeckým výzkumem, který má tři základní fáze. V první fázi se shromažďují experimentální důkazy jevu, který se má vysvětlit. Druhá fáze dává tyto důkazy do souladu s matematickým formalismem, vytváří se matematický model, případně celá teorie. Teorie slouží k předpovídání výsledků dalších experimentů, které se provádějí proto, aby se prozkoumaly všechny důsledky teorie. Pokud další experimenty dávají výsledky, které souhlasí s modelem nebo teorií, přichází třetí fáze, kdy je třeba formulovat slovní popis modelu nebo teorie. Slovní popis je kritériem našeho chápání jevu.

V praxi nejsou uvedené tři fáze přesně oddělené a nemusí se vyskytovat ani v uvedeném pořadí. Fyzik může svůj model postavit na základě svého filozofického přesvědčení, kterého se může držet navzdory protichůdným experimentálním důkazům. Pak se pokusí svůj model modifikovat tak, aby mohl vysvětlit nové experimenty. Pokud nadále jeho model je v rozporu s důkazy, musí se modelu vzdát.

Způsob budování všech teorií na základě experimentů je znám jako vědecká metoda. Řecká filozofie volila zcela jiný postup. Ikdyž měli řečtí filozofové neobyčejně geniální představy o přírodě, které se často přibližovaly moderním vědeckým modelům, empirický přístup současné vědy byl řeckému myšlení zcela cizí. Řečtí filozofové budovali své modely odvozením z nějakých základních axiómů nebo principů a nikoliv zobecněním svých pozorování.

Racionální poznání je tedy základem vědeckého výzkumu, ale výzkum nestojí pouze na něm. Je nutná intuice, která obdařuje vědce novými pohledy a tvořivostí. Taková vnuknutí se objevují náhle a obvykle ne při práci, ale třeba při koupání ve vaně, při procházce v lese, u moře a podobně. Zdá se, že v době relaxace po soustředěné intelektuální činnosti přichází intuitivní myšlení, které dokáže vytvořit nečekané řešení vědeckého problému. Intuitivní vnuknutí by však fyzikovi nebylo k ničemu, kdyby ho nebyl schopen zformulovat do funkčního matematického modelu doplněného případně slovním výkladem. Základem matematického modelu je abstrakce, která vytváří obraz skutečnosti. Tento obraz zahrnuje jen některé rysy skutečnosti, ale nevíme přesně které, protože tento obraz začíná vznikat postupně a bez kritické analýzy v našem dětství. Proto slova našeho jazyka nemají přesný význam, mnohé procházejí naší myslí jen matně a zůstávají v našem podvědomí.

Věda se snaží o jasné definice a jednoznačná spojení. Proto dále abstrahuje jazyk tím, že vymezuje přesný význam jeho slov a ustaluje jeho strukturu zákony logiky. Nejvyšší abstrakce dosahuje matematika, která slova nahrazuje symboly s přesně definovaným významem a s přesně vymezenými operacemi s nimi a relacemi mezi nimi.

Názor, že matematika není ničím jiným, než abstrahovaným jazykem, nezůstává bez námitek. Mnoho matematiků věří, že matematika není jen jazykem pro popis přírody, ale že je obsažena v samotné přírodě. Původcem tohoto přesvědčení byl řecký filozof Pýthagorás (571 - 497 př.n.l.), který vytvořil velmi osobitý druh mysticismu.

Pýthagorejská nauka v číslech spatřovala vlastní tajemství a stavební prvky světa. Každé z čísel od 1 do 10 mělo zvláštní moc a význam, především však úplná desítka. Harmonie světa, který Pýthagorás nazývá "kosmem", spočívá v tom, že je uspořádán podle číselných vztahů. Pýthagorás tyto vztahy hledal například v hudbě a objevil číselné vztahy mezi harmonickým souzvukem tónů a délkami znějících strun.

Východní mysticismus by pýthagorejský pohled na matematiku nepřijal. Podle východního mysticismu je třeba se na matematiku, která má vysoce diferencovanou a přesně vymezenou strukturu, dívat jen jako na součást našeho pojmového obrazu skutečnosti a nikoliv jako na jistý znak skutečnosti samotné.

Vědecká metoda abstrakce je velmi účelná a účinná. Čím přesněji však vymezuje systém pojmů, tím se stále více vzdaluje od reálného světa. Pokud matematický model zpřesňujeme, jsou jeho vazby se skutečností stále mlhavější až vztah modelu k našemu smyslovému poznání přestává být zřejmý. Proto musíme matematické modely a teorie doplňovat slovními interpretacemi, kdy znovu používáme pojmy, které lze chápat jen intuitivně, ale sami o sobě jsou nejednoznačné a nepřesné. Příkladem mohou být základní pojmy fyziky, jako je prostor, hmota, čas.

Rozdíl mezi matematickými modely a jejich verbálními výklady spočívá v tom, že vnitřní struktura matematických modelů je přesná a logická, ale nemají přímý vztah k naší zkušenosti a verbální modely používají intuitivní pojmy, které jsou vždy nepřesné a nejednoznačné.

Pokud ve vědě existuje intuitivní prvek, pak ve východním mysticismu existuje racionální prvek. Například hinduistická védanta a budhistická mádhjamika jsou vysoce intelektuální školy, ačkoliv taoisté rozumu a logice vždy hluboce nedůvěřovali. Zen, který vznikl z buddhismu, ale byl velice ovlivněn taoismem, je "beze slov, bez vysvětlování, bez návodů a bez poznání":

"Ve chvíli, kdy o věci začínáš hovořit, míjíš cíl."

Ostatní školy východního mysticismu jsou méně extrémní, ale jádrem všech je přímý, nezprostředkovaný mystický zážitek. Intelekt nepovažují za zdroj poznání, ale pouze za nástroj analýzy a interpretace svého osobního mystického zážitku. Tím východní tradice mají silný empirický charakter.

Empirický postoj taoistů ke skutečnosti vytvořil z taoismu základ čínské vědy a teologie. Taoističtí filozofové proto odcházeli do lesů a hor, aby tam rozjímali o Zákoně přírody a pozorovali jeho nesčíslné projevy. S podobným postojem se setkáváme i v Zenu:

"Ten, kdo chce pochopit význam budhistické přirozenosti, musí počkat na vhodnou příležitost a příčinné vztahy."

Pevným základem poznání ve východním mysticismu je tedy zážitek, což lze chápat jako paralelu k experimentu ve vědeckém poznání. Ve východních tradicích se zážitek popisuje jako přímý pohled, ležící mimo sféru intelektu, kterého se docílí spíše sledováním než myšlením, pohledem do vlastního nitra.

V taoismu je tato představa pozorování obsažena v označení taoistických chrámů, kuan, což původně znamenalo "pozorovat".

Zdůrazňování vidění v mystických tradicích se ovšem nesmí brát doslovně. Je třeba ho chápat metaforicky, protože mystické vidění skutečnosti je v podstatě mimosmyslovým vnímáním. Pokud východní mystici hovoří o vidění, mají na mysli nejen zrakové vnímání, ale především jeho transcendenci do mimosmyslového vnímání skutečnosti. Zdůrazňují však vždy empirickou povahu poznání.

Empirický přístup východní filozofie připomíná důraz, který se klade na pozorování ve vědě. Zdá se, že experimentální fáze ve vědeckém výzkumu odpovídá bezprostřednímu pozorování východního mystika. Paralela mezi vědeckými experimenty a mystickými zážitky je překvapivá vzhledem k odlišné povaze těchto dvou způsobů pozorování. Fyzikové provádějí experimenty obvykle týmovou prací a s neobyčejně vyspělou technologií. Mystikové své poznání získávají výhradně introspekcí, pohledem do svého nitra. Vědecké experimenty lze kdykoliv zopakovat. Mystické zážitky jako by byly vyhrazeny jen pro některé jednotlivce a navíc ve vzácných chvílích.

Pokusy v subatomové fyzice vyžadují někdy několikaletou přípravu. Jen tehdy lze pomocí experimentu přírodě položit otázku a pochopit její odpověď. Podobně hluboký mystický zážitek vyžaduje několikaleté cvičení pod vedením zkušeného učitele. Podobně jako při experimentu, délka přípravy není zárukou úspěchu. Pokud však adept uspěje, může svůj mystický zážitek zopakovat. Právě opakovatelnost zážitku je při každém mystickém učení tím nejpodstatnějším.

Mystický zážitek není proto o nic jedinečnější, než moderní experiment ve fyzice. Mystikovo vědomí, fyzické i duchovní, se v hluboké meditaci vyrovná úplně složitosti a účinnosti technického vybavení fyziků. Vědci i fyzici vytvořili vysoce propracované a laikům většinou nepřístupné metody pozorování přírody. Stránka z časopisu o moderní experimentální fyzice je pro nezasvěceného stejně záhadná a nepochopitelná, jako tibetská mandala. Oba texty však vypovídají o zkoumání povahy vesmíru.

K hlubokým mystickým zážitkům obvykle nedochází bez dlouhé přípravy. Bezprostřední intuitivní vnuknutí však zažil v běžném životě asi každý. Jistě se každému z nás přihodila situace, kdy jsme zapomenuli jméno osoby nebo města nebo jiné slovo a ani při maximálním soustředění si na ně nemůžeme vzpomenout. Máme pocit, že už za okamžik si musíme vzpomenout, ale dokud nepřeneseme svoji pozornost jinam, tak se nám to nepodaří. A pak náhle si na zapomenuté slovo vzpomeneme. Na tomto procesu se myšlení nepodílí. Jde o náhlé a bezprostřední vnuknutí. Tento příklad náhlého vzpomenutí je příznačný pro buddhismus, který věří, že naší původní podstatou je stav osvíceného Buddhy, na který jsme však zapomněli. Po adeptech zenového buddhismu se žádá, aby odhalili svoji "původní tvář" a náhlé "vzpomenutí" na tuto tvář se stává jejich osvícením.

Dalším příkladem intuitivního vnuknutí je pochopení vtipu. Ve zlomku okamžiku, kdy jsme vtip pochopili, zažili jsme vlastně moment podobný vnuknutí. Je známo, že vtip nelze pochopit nějakým vysvětlováním, tedy intelektuální analýzou. Osvobozující smích, který má vtip vyvolat, přichází jen s náhlým intuitivním průnikem do jeho podstaty. Osvícení lidé dobře znají tuto podobnost mezi duchovním vnuknutím a pochopením vtipu, protože skoro všichni mají mimořádný smysl pro humor. Hlavně Zen je plný humorných příběhů.

V našem běžném životě jsou bezprostřední intuitivní "vhlédnutí" do skutečné podstaty věci omezené jen na krátké okamžiky. Ve východním mysticismu jsou tato vhlédnutí rozšířena na dlouhá období, až se posléze stávají trvalým stavem mysli. Příprava mysli na toto uvědomování si skutečnosti je hlavním cílem všech škol východního mysticismu. Za dobu dlouhé kulturní historie Indie, Číny a Japonska se k dosažení tohoto cíle vyvinulo množství různých technik, rituálů a uměleckých forem. Všechny lze nazvat meditací v nejširším smyslu tohoto slova.

Smyslem těchto technik je umlčet myslící mysl a přesunout uvědomování z racionálního módu do intuitivního módu vědomí. Tohoto cíle se dosahuje soustřeďováním pozornosti na nějakou jednotlivost, třeba na svůj dech, na zvuk mantry nebo na vizuální podobu mandaly. Některé školy soustřeďují pozornost na pohyb těla, který se musí vykonávat spontánně, bez účasti myšlenky. Na tomto principu je založena hinduistická jóga a taoistický tai nebo čuan. Rytmické pohyby mohou vést k určitému pocitu klidu a vyrovnanosti, které předcházejí vlastní meditaci. Takový pocit lze vyvolat i některými sporty.

Východní umění jsou také formami meditace. Neslouží ani tak k vyjádření myšlenek autora, jako spíše k sebeuvědomění pomocí intuitivního módu vědomí. Indická hudba se nevyučuje podle not, ale poslechem hry učitele, čímž se vyvíjí cit pro hudbu. Stejně tak pohyby tai nebo čuanu se neučí pomocí slovních návodů, ale tak, že se neustále opakují společně s učitelem. Japonské čajové obřady obsahují mnoho pomalých, rituálních pohybů. Čínská kaligrafie vyžaduje rázný, spontánní pohyb ruky. Všechny tyto zručnosti se používají pro dosažení meditativního stavu vědomí.

Pro většinu lidí, zejména pro intelektuály, je tento režim vědomí překvapující zkušeností. Vědci ze svého výzkumu znají okamžiky bezprostředního intuitivního vnuknutí, protože každý nový objev vzniká v náhlém neverbálním záblesku vědomí. Tyto okamžiky se objevují pouze tehdy, je-li mysl naplněna informací, pojmy a myšlenkovými modely. Na druhé straně při meditaci je mysl zbavena všech myšlenek a pojmů a proto je schopna pracovat dlouho v intuitivním módu. Tento kontrast mezi vědou a meditací vystihl Lao-c':

"Kdo se věnuje učení, bude každým dnem růst; kdo se věnuje Tau, bude každým dnem ubývat."

Jakmile je umlčeno racionální myšlení, intuitivní mód vědomí umožní přímé poznávání světa, bez filtru pojmového myšlení, jak o tom napsal Čuang-c':

"Pokojná mysl filozofa je zrcadlem nebe a země, zrcadlem všech věcí."

Nejvýznamnějším rysem tohoto meditativního stavu je zážitek jednoty s okolím. Přestává existovat jakákoliv forma dělení na části a ztrácí se v nerozčleněné jednotě.

V hluboké meditaci je mysl zcela bdělá a kromě mimosmyslového vnímání skutečnosti přijímá všechny smyslové vjemy, ale neprovádí jejich analýzu ani interpretaci. Nedovolí, aby tyto vjemy narušovaly pozornost. Tento stav je podobný stavu bojovníka, který ostražitě očekává útok a registruje všechno, co se kolem něj děje a přitom se tím nenechá vyrušit. Učitel Zenu Jasutani Roši při popisu šikan-tazu napsal:

"Šikan-taza je vystupňovaný stav soustředěného vědomí, ve kterém člověk není ani nervózní, ani nespěchá a určitě není nepozorný. Je to mysl člověka, který čelí smrti. Představte si, že jste účastníkem souboje s meči, které probíhaly ve starém Japonsku. Když stojíte svému protivníkovi tváří v tvář, jste neustále ve střehu, jste v pohotovosti, připraven. Pokud by jste jen na okamžik polevili v ostražitosti, hned by vás protivník porazil. Na souboj se přicházejí podívat davy lidí. Protože nejste slepý, koutkem oka je vidíte, protože nejste hluchý, slyšíte je. Tyto smyslové vjemy se však ani na okamžik nezmocní vaší mysli."

Podobnost mezi stavem meditace a rozpoložením mysli bojovníka hraje v duchovním a kulturním životě Východu důležitou úlohu. Bojové umění je důležitou součástí tradiční čínské a japonské kultury. V Japonsku se díky silnému vlivu Zenu na samurajskou tradici zrodilo bušido, "cesta bojovníka", šermířské umění, ve kterém duchovní nazírání bojovníka dosahuje nejvyšší dokonalosti. Taoistický tai nebo čuan, který se považuje za nejvyšší bojové umění v Číně, jedinečným způsobem spojuje pomalé a rytmické "jogické" pohyby s dokonalou ostražitostí bojovníkovy mysli.

Východní mysticismus vychází z přímého nazírání na povahu skutečnosti. Východiskem fyziky je pozorování přírodních jevů ve vědeckých experimentech. U obou se pak pozorování interpretuje velmi často pomocí slov. Protože slova jsou vždy abstraktním, přibližným obrazem skutečnosti, je slovní interpretace mystického zážitku nebo vědeckého experimentu nutně nepřesná a neúplná. Východní mystici a moderní fyzici si tuto skutečnost uvědomují.

Interpretacemi experimentů a pozorování ve fyzice jsou modely a teorie. Moderní vědecký výzkum si uvědomuje, že všechny modely a teorie jsou pouze přiblížením ke skutečnosti.

Fyzikové vědí, že jejich metody analýzy a logických úvah nikdy nemohou vysvětlit najednou celou sféru přírodních jevů. Proto se vždy vyčleňuje nějaká menší skupina jevů a usiluje se o vybudování modelu pro její popis. Protože se jiné jevy ponechávají stranou, daný model není nikdy úplným popisem skutečné situace. Jevy, které se neberou do úvahy, mají buď tak malý účinek, že by jejich zahrnutí teorii neovlivnilo, nebo nejsou v době vytváření teorie známy.

Příkladem je Newtonova klasická mechanika, kdy se v této teorii neberou do úvahy účinky odporu vzduchu nebo tření, které jsou zanedbatelné. Po objevu elektrických jevů se tato teorie stala neúplnou. Lze ji uplatnit jen na omezenou skupinu jevů.

Protože se teorie vztahuje jen na zkoumání omezené skupiny jevů, je teorie vždy přibližná. Dopředu však není známo, kde leží hranice platnosti teorie. Hranice se objeví až na základě nových experimentů, jejichž výsledky nelze vysvětlit danou teorií. Takto byl narušen obraz klasické mechaniky začátkem 20.století. Dnes víme, že klasická mechanika platí jen pro objekty složené z velkého počtu atomů a pouze pro malé rychlosti ve srovnání s rychlostí světla ve vakuu. Pokud není splněna první podmínka, je nutné použít teorii kvantové mechaniky, pokud není splněna druhá podmínka, musí se použít speciální teorie relativity. To ovšem neznamená, že Newtonova klasická mechanika je chybnou teorií. Všechny teorie jsou správné pro určitou skupinu jevů a za určitých omezujících podmínek.

Při vytváření modelu je jedním z nejdůležitějších úkolů stanovit hranice jeho platnosti. Je třeba se ihned ptát, za jakých podmínek model platí a kde leží hranice jeho platnosti.

Východní mystici si také dobře uvědomují, že verbální popis skutečnosti je nepřesný a neúplný. Nezprostředkované prožití skutečnosti přesahuje oblast myšlení a tím i oblast jazyka. Proto verbální popis mystických zážitků je jen částečně pravdivý. Ve fyzice se přibližná povaha všech závěrů kvantifikuje a pokrok spočívá v postupném zpřesňování teorie, v její aproximaci.

Východní mystici se s problémem verbálního vyjádření svých mystických prožitků vyrovnávají jinak. Zajímají se o zážitek samotný, nikoliv o jeho popis. Nezajímají se o analýzu popisu a proto se ve východním myšlení nikdy neobjevil pojem přesně vymezené aproximace. Na druhé straně, když východní mystici chtějí svůj zážitek zprostředkovat, musí se vyrovnat s jazykovými omezeními a vzniklo tak několik různých způsobů.

Indický mysticismus, především hinduismus, své výroky zahaluje do podoby mýtů, používá metafory, symboly, básnické obrazy, přirovnání a alegorie. Řeč mýtů je mnohem méně omezena logikou a rozumem. Je plná kouzel, paradoxních situací, je bohatá na sugestivní obrazy a nikdy není přesná. Pomocí řeči mýtů lze mnohem lépe vyjádřit, jak mystici prožívají skutečnost.

Indický mysticismus vytvořil velké množství bohů a bohyň, jejichž vtělení a hrdinské činy jsou popsány fantastickými příběhy, které jsou shromážděny v rozsáhlých eposech. Hinduista s hlubokým nazíráním skutečnosti ví, že všichni tyto bohové jsou výtvorem mysli, mytickými obrazy, které zobrazují mnohotvárnou skutečnost. Příběhy jsou hlavním prostředkem pro vyjádření zásad filozofie, která vyrůstá z mystických zážitků.

Čínští a japonští mystici používají pro vyjádření mystických zážitků běžného jazyka a paradoxnost svých vyjádření ještě více zdůrazňují. Taoisté používají paradoxy, aby odhalili rozpornosti a zdůraznili hranice, které vznikají při verbálním vyjádření mystických prožitků. Tuto techniku přejali čínští a japonští buddhisté. Svého vrcholu dosáhl zenový buddhismus v tzv. káonech, logicky a rozumově nesmyslných hádankách, které učitelé Zenu používají při šíření svého učení.

V Japonsku se používá ještě další způsob vyjádření filozofických názorů pomocí zvláštní mimořádně hutné poezie, kterou učitelé Zenu často používají na ukázání " vlastní povahy" skutečnosti. Tato forma duchovní poezie dosáhla vrcholu v haiku, klasické japonské básni, která se skládá jen ze sedmnácti slabik a kterou hluboce ovlivnil Zen:

Padá listí, jeden list přikrývá další, kapky deště šustí...

Východní mystici při vyjádření svého poznání slovy nebo pomocí symbolů, mýtů, básnických obrazů nebo paradoxních výroků si vždy dobře uvědomují omezení jazyka a lineárního myšlení.

Současná fyzika dospěla ke stejnému postoji ve vztahu k verbálním modelům a teoriím. Dobře si uvědomují, že jsou přibližné a proto nepřesné. Představa hinduisty o hmotě je vyjádřena kosmickým tancem boha Šivy. Představa fyzika o hmotě je vyjádřena teorií kvantových polí. Tancující bůh a kvantová pole jsou je výtvory mysli, jsou to modely, které jejich autoři používají pro vyjádření svého tušení skutečnosti.
 
                    - pokračování -

časopis o přírodě, vědě a civilizaci