časopis o přírodě, vědě a civilizaci
Duchovní univerzita Bytí poskytuje vyšší stupeň vzdělání, které je založeno na etickém, empatickém a filozofickém studiu. Studium je dostupné každému, kdo touží svůj život zaměřit na dobro.
Současná převážně materiální orientace obyvatel této planety je varující. Sice ke svému životu potřebujeme kromě stravy a bydlení určité v podstatě běžné produkty životní úrovně, ale svůj život bychom neměli zasvětit pouze honbě za ziskem, bez duševní a duchovní sféry naší existence.
Duchovní univerzita Bytí si klade za cíl sloužit všem, kteří se dokážou ve svém životě zastavit a zamyslet se nad smyslem své vlastní existence, nad svým postavením a úlohou na tomto světě, nad důvody, které vedly ke vzniku člověka jako myslícího tvora. Rozhodně cílem není soustředit se na svůj osobní prospěch. Lidé mají za povinnost pomáhat všem kolem sebe, soucítit s těmi, kteří jsou slabší.
Učení Duchovní univerzity Bytí vychází z filozofie Josefa Zezulky, jehož některé názory a úvahy zde předkládáme na základě jeho sborníku Přednášek [1]. Vybrali jsme části z učení o čtyřech dobách a životním rytmu, úvahu o krizových obdobích a úvahu o spiritismu.
Redakce časopisu Natura nesdílí níže uvedené názory. Přesto považujeme za důležité čtenáře s těmito úvahami a názory alespoň okrajově seznámit. Více podrobnějších informací o Duchovní univerzitě bytí lze získat např. na Internetu - [X1].
S činností Duchovní univerzity Bytí souvisí Nadace Bytí. Cílem této nadace je uvést do praxe biotronický způsob ovlivnění nádorového procesu, jehož základy položil Josef Zezulka, který od 50. let 20. století se vývojem této metody zabýval. Pokračovatelé Josefa Zezulky dnes v rámci Nadace Bytí usilují o výstavbu Biotronického Centra Sociální Pomoci.
Autor projektu Tomáš Pfeiffer tvrdí, že je svrchovaný čas přestat zasvěcené výklady odborníků, kteří biotroniku neznají a snaží se tento obor dokonce zlikvidovat. Podrobnější informace lze opět získat např. na Internetu - [X1].
V běhu času, v němž se nalézá vývoj všeho, co nazýváme bytím, se rytmicky střídají čtyři doby. Všechno, co existuje, vzniklo dělením podstatné části, která se rozdělila na hmotu a ducha. Hmota a duch obsahují čtyři výrazné části, které ve hmotě představovaly čtyři živly: vzduch, zemi, vodu a oheň. Tyto živly se mezi sebou kombinovaly a takto vznikla anorganická hmota. Na straně ducha zmíněné čtyři živly vytvořily vše, co známe jako duchovní (psychické, mentální).
Když se takto formovaná hmota a duch setkaly, vznikla hmota organická, tělo a organický duch, tedy živá bytost. Z počátku primitivní tělo a bytost se v postupu času vyvíjely, až vývoj dospěl k člověku, který je momentálně nejvyšším stupněm vývoje.
Tvůrčí dílo trvá v bezčasovosti, bez pohybu a beze změn. Je hotové a ve své formě neměnné. Lidé jsou naopak tvorové ve vývoji, jehož základní silou je čas. V síle času se pohybujeme Tvůrčím dílem svým vnímáním a poznáním. Vnímání času je vlastnost bytostná a jeho protipólem je bezčasovost. Jakmile se tyto dva póly v naší bytostné mysly spojí, pochopíme nekonečnou a věčnou Podstatu.
Vývoj probíhá ve čtyřech dobách, které se rytmicky opakují. Všechny mají stejné trvání a vliv každé z nich je nutný a cenný. Vlivu těchto dob podléhají všechny bytosti, ale na nižší bytosti tyto doby působí méně, než na bytosti vyšší.
Nejvyšší bytostí na Zemi je nyní člověk. Ale i mezi lidmi jsou rozdíly podle toho, jak daleko došli v lidském přerodu, jak jsou dokonalými a čistými lidmi. Lidé jsou tedy vývojově vyšší nebo nižší a proto také jinak reagují na působení zmíněných čtyř dob.
Těmito čtyřmi dobami je doba dostředivá, odstředivá, doba klidu a doba ohně. Tyto doby se rytmicky střídají a odpovídají souhvězdím zvěrokruhu. Protože je dvanáct znamení zvěrokruhu, každá tři znamení vytvářejí jednu dobu. Podle astrologů každé znamení panuje 2000 let, tedy jedna doba je dlouhá 6000 let.
Právě nyní prožíváme předěl, kdy odcházíme z doby dostředivé do doby odstředivé, jíž začíná souhvězdí Vodnáře. Přesnou hranici mezi dobami nelze určit a vlivy dob se překrývají. Tam, kde se vlivy vzájemně setkávají, dochází obvykle k chaosu a u bytostí ke krizím.
Na přelomu doby se zesiluje nejen krize lidstva, ale chaosem změny je poznamenána i doba a její dění. Současná odcházející doba má odstředivý charakter. Odstředivou dobu zahajovalo znamení Býka. V tomto období otroků a vládců byl lidský rozum na výši a v Egyptě vládli faraónové a kněží. Ve znamení Berana nastoupilo období žáru, nadšení a ohně. Převládal až fanatický egoismus, řada národů zatoužila po ovládání světa. Ve znamení Ryb se začal objevovat klid, ale také nezájem a lhostejnost. Lidé příliš nepřemýšleli a raději věřili tomu, co jim vyhovovalo. Upadalo hledání pravdy a na první místo bylo postaveno vlastní Já, které se projevovalo ve všech naukách.
Nyní do stále slábnoucího dostředivého vlivu přichází vliv odstředivý, neboť vstupujeme do znamení Vodnáře. Některé státy a řada jednotlivců pod heslem "blaho všem" (projev odstředivé doby) hledají výhody pro sebe (projev dostředivé doby).
Odstředivá doba nabízí možnost velkého pochopení a snad více možností přiblížit se pravdě. Bude záležet na lidech, jak a kdy přijmou nové názory a jak rychle dokážou odhodit stará učení. Největšího rozkvětu bude dosaženo ve znamení Kozoroha, jehož dostředivý vliv by s odstředivou dobou mohl vytvořit rovnováhu. Ve znamení Střelce se projeví jeho ohnivý vliv v podpoře duchovní cesty a dospívání civilizace. Tím se ukončí odstředivá doba a nastane doba klidu, kterou zahájí znamení Štíra.
Vliv čtyř základních dob působí, jak již bylo uvedeno, více na tvory vývojově vyspělé, nejvíce na člověka. Mezi lidmi jsou ovšem rozdíly. Někteří stále procházejí svým pasivním vývojem, jiní již započali fázi aktivního vývoje. Vyspělejší bytosti se staví k vlivu dob citlivěji. Každý vliv je pro ně stejně dobrým a užitečným, protože taková bytost je schopna udržet rovnováhu.
Vliv dob působí nejen na filozofický postoj, ale na myšlení celého lidstva, včetně lidí chytrých a moudrých. Krizové období je lidstvo schopno překonat, protože se objevuje možnost lidsky vrcholného poznávání pravdy. Může znamenat velký vývojový skok pro ty, kteří do nové doby dokáží vejít v rovnováze svého myšlení a budou chtít poznávat pravdu.
Všechny čtyři doby, dostředivá, odstředivá, doba klidu a doba ohně, tvoří dohromady všechna znamení zvěrokruhu. Celá doba zvěrokruhu trvá 24 tisíc let. Tato doba obsahuje všechny čtyři tvůrčí vlivy a proto je ucelená a dokončená, odvádí světu hotové dílo.
Na přechodu dob zvěrokruhu vznikají nové vývojové zoologické druhy a u lidstva zcela nové kultury. Jakmile je doba zvěrokruhu dokončena, je dána příležitost určitému druhu k dalšímu vývoji. V současné době je nejvyšším vývojovým druhem člověk a existují předpoklady pro vznik nového druhu. U vyšších bytostí ale nemusí postačovat k dalšímu vývoji jen jedna doba zvěrokruhu, protože větší složitost vyžaduje delší dobu ke změně.
Vliv čtyř dob, dostředivé, odstředivé, doby klidu a doby ohně, se neprojevuje jen v čase, ale je základem všeho, co existuje. Životní síla (duše), která tímto vším, co existuje, prochází, tvoří život a životní rytmus.
Vliv čtyř dob lze pozorovat u řady jevů v přírodě. Naše dýchání lze rozdělit do čtyř dob. Vdech odpovídá době dostředivé, odevzdání kyslíku v organismu odpovídá době ohňové, výdech době odstředivé a následuje klidová pauza, odpovídající době klidu.
Na naší planetě se střídá den a noc. Od svítání do poledne je doba dostředivá, od poledne do soumraku doba ohňová, od soumraku do středu noci doba odstředivá, konečně od středu noci do svítání doba klidu.
V oblasti sluneční soustavy se střídá konstruktivní jaro a léto (doba dostředivá a ohňová), s destruktivním podzimem a zimou (doba odstředivá a doba klidu).
V oblasti vesmíru vývoj začíná epochou rozptylu (doba odstředivá), kdy je celý vesmír tvořen konstrukcí magnetických center a rozptýlenou žhavou a plynnou hmotou. V době dostředivé se začne rozptýlená hmota shlukovat kolem magnetických center a vznikají planety. Nastává chladnutí (doba klidu), po níž bude následovat rozžhavení vesmíru (doba ohně) a nastane opět epocha rozptylu.
Čtyři doby se tedy za sebou řadí buď jako dvojice doba odstředivá a doba dostředivá a dvojice doba klidu a doba ohně, anebo jako dvojice doba odstředivá a doba ohně a dvojice doba klidu a doba odstředivá. Zákonitost jejich řazení je dána jednak podstatou Tvůrčího díla a jednak charakterem pochodů.
Život lze znázornit jako dvojitou vzestupnou spirálu. Jednou spirálou je Tvůrčí dílo vývojem neměnné, druhou je oživení, život a postup, který tyto změny vytváří.
Všechno, co existuje, co vnímáme jako "Bytí", se ve své podstatě podobá. Vždy nalezneme čtyři základní prvky, čtyři vlastnosti, čtyři fáze vývoje. Tato čtveřice má vždy stejný charakter:
Nepatrná část Podstaty se projevuje časově, ve čtyřech fázích. V první fázi se od Podstaty odděluje nepatrná část, která se stává Tvůrčím dílem. V další fázi v Tvůrčím dílu probíhá vzestupný proces, kdy se základní čtyři živly kombinují a vzniká anorganická pestrost, pak organický svět. V další fázi se začíná projevovat opačný proces směrem k jednoduchosti, k návratu do Podstaty. V poslední fázi se Tvůrčí dílo rozplývá v Podstatě.
Podle zákona Tvůrčí čtyřky na Tvůrčí dílo působí princip hmotný, princip duchovní a princip silový (životní síla), čímž vznikají čtyři základní části Tvůrčího díla: hmota, duch, hmotná energie a duchovní energie.
Tvůrčí dílo prochází jednotlivými fázemi vývoje v časové dimenzi a realizuje se v prostorových dimenzích. V oddělené části Podstaty, která se tak stala Tvůrčím dílem, se ze statického nekonečna aktivovala rozměrnost a ze statické věčnosti časovost. Nastal životní proces. Statická dynamika hmotných a duchovních sil vytvořila vývojový proces dle plánu Podstaty, který se promítl do časoprostoru.
Jak již bylo uvedeno, Tvůrčí dílo se řídí principem hmotným, duchovním a silovým. Hmotný princip se rozděluje na dvě skupiny. První skupina obsahuje část dostředivou (pevné skupenství) a část odstředivou (plynné skupenství). Druhá skupina obsahuje část chladovou (tekuté skupenství) a část žárovou (plasma).
Duchovní princip se rozděluje také na dvě skupiny. První skupina obsahuje část dostředivou (egocentrismus) a část odstředivou (altruismus). Druhá skupina obsahuje část chladovou (klid) a část ohňovou (nadšení, fanatismus).
Silový princip se rozdělil na dvě části, na energii hmotnou a na energii duchovní. Síly (energie) se účastní na tvorbě a na ovlivňování.
Energie (síla) prochází jak hmotou, tak duchem. Ve hmotě vytváří formy, tvary a druhy a celou strukturu hmoty. V duchu dynamizuje duchovní prvky a vytváří celou pestrost vlastností. Z ducha se stává organický duch, tedy duchovní bytostná část.
Energie (síla) svojí kvalitou a dynamikou ovlivňuje hmotu i ducha. Ovlivňuje rostliny, živočichy, ale také životní rytmy. Sem lze zařadit také vlivy planet, vesmíru a vlivy zvěrokruhu.
Doba působení jednoho znamení zvěrokruhu je 2000 let. Tři znamení vytvářejí vždy jednu dobu (dostředivou, odstředivou, dobu klidu a dobu ohně), která trvá 6000 let. Doba zvěrokruhu, složená ze všech znamení, trvá 24000 let. Každé čtyři doby zvěrokruhu podléhají vyššímu vlivu (dostředivý, odstředivý, klidový, ohňový) a tvoří celek trvající 96000 let. Čtyři tyto celky tvoří opět celek vyššího řádu, který trvá 384000 let, atd.
V každém celku vyššího řádu jsou znovu zastoupeny všechny čtyři vlivy. Tyto vlivy na sebe vzájemně působí podle svého řádu. Tak vzniká trvale se měnící charakter života na Zemi.
Nyní opouštíme dostředivou dobu a přecházíme do odstředivé. Zároveň končí 6000 let trvající dostředivý vliv, který přechází ve vliv odstředivý.
V nejbližší době se proto bude měnit životní styl a myšlení lidí. Do anorganického i organického světa na naší planetě budou zasahovat nové síly.
Když Země ze žhavého stavu chladla, prahmota (pramagma) se vývojově začala vlivem magnetického režimu rozdělovat na prvky, pak se kombinovala ve sloučeninách a vznikl anorganický svět.
Později, když nastal čas a vhodné podmínky, začal existovat organický život. Z počátku byl nepatrný a velmi primitivní, přesto byl první bytostí v hmotném těle. Byl pasivní a v jeho vědomí byl nejjednodušší pojem bytí. Představoval první ze čtyř bytostných období, pasivní v projevu i ve vývoji. Tento život se vyvíjel tím, že přijímal nové vlastnosti a postupoval od jednoduchosti ke stále vyšší složitosti. Později se objevil aktivní život, který měl vlastní pohyb a mohl činit první rozhodnutí.
Vznikem aktivního života začalo druhé období, aktivní v projevu, ale pasivní ve vývoji. Bytosti konali aktivní činy a rozhodování, ale jejich vývoj se řídil pasivním zákonem odrazu (tento zákon buddhisté nazývají Karma). Zákon odrazu vede bytost ze života do života stále k vyšší dokonalosti, k vyšším vývojovým formám.
Jakmile je bytost natolik složitá ve svých vlastnostech, že odpovídá skladbou lidskému životu, přechází do prvního lidsky primitivního života a začíná na svých vlastnostech pracovat. Postupem mnoha lidskými životy je neustále propracovává, až jsou tyto vlastnosti takové, že člověk začne přemýšlet o vyšších ideálech než těch, které jsou nutné k hmotnému životu. Zde je předěl mezi druhým a třetím bytostným obdobím.
Třetí bytostné období je aktivní projevem i vývojem. Člověk postupně bere svůj vývoj, své duchovní dospívání, do svých rukou. Postupem lidských rození stále více rozhoduje o své duchovní cestě a zklidňuje působení zákona odrazu, nedává mu možnost dále působit. Lidé, kteří jdou správně duchovní cestou tím, že se dobrovolně mění, vyřazují karmu a zlepšují své osudové události.
Až se bytosti natolik zdokonalí, že se budou vtělovat do vyšších vtělení, než lidských, dojdou do posledního bytostného období, které je pasivní projevem a aktivní vývojem.
Někteří lidé již dnes jsou schopni tohoto stavu dosáhnout, nebo se k němu alespoň přiblížit. Tento stav nastává tehdy, když bytost své "Já", které bylo doposud středem zájmu vývoje, začne ve svém vědomí rozšiřovat do bezčasovosti a bezrozměrnosti, tedy začne splývat s ostatními "Já" v Podstatě. Teprve tehdy bytost pochopí smysl projeveného života v Tvůrčím díle. Do té doby tomuto poznání brání osobní "Já".
Bytost vstupuje do Tvůrčího díla poprvé ve velmi primitivní životní formě. Prvním vjemem bytí je pouhé "jsem". Bytost se poprvé zrodila. Umírá a opět se rodí, jak jí předepisuje Karma. Jak bytost přechází ze života do života, pokaždé získává nové zkušenosti a prohlubuje zkušenosti již získané. Stává se stále složitější a obsažnější. Její růst se projevuje jak duchovně, tak hmotně. Složitější mentální život vyžaduje složitější hmotné tělo. Každá duchovní vlastnost tak určuje tělesnou formu. Jeden vývojový druh se liší od jiného počtem a druhem duchovních vlastností, z nichž je bytost složena. Tyto vlastnosti se hmotně projevují tělesnou formou. Vlastnosti bytosti se tak projevují dvoupólně, ve hmotě a v duchu.
Bytost se do jednoho druhu rodí vícekrát. Čím vyšší bytost, tím se vícekrát rodí ve stejném druhu a svým opakovaným zrozením neustále zušlechťuje své vlastnosti. Teprve když jsou tyto vlastnosti dostatečně kvalitní, může se bytost zrodit v dalším druhu. Vývoj ducha je provázen vývojem hmotné formy.
V prvním období se bytost vyvíjí výhradně pasivně. Projevuje se převážně životní síla a jen z dálky se přibližuje duch, který svým vlivem pouze řídí vývoj, ale neuplatňuje se na rozhodování.
Ve druhém období, kdy bytost z rostlinné říše přechází do velmi primitivního živočišného života s vlastním pohybem, se zapojuje duch do aktivního působení. Druhé období je tedy aktivní svým projevem, ale pasivní svým vývojem. Bytost svými činy prokazuje dosaženou kvalitu a vytváří tak sílu k vlastní změně.
Ve třetím období je bytost aktivní svým vývojem. Uvědomí si, že neexistují pouze hmotné problémy, ale začíná tušit duchovní hloubky, později se začne o ně zajímat.
Přerod z druhého do třetího období vývoje bytosti je obtížný. Člověk se může nechat zmást slepou vírou bez kritiky, nebo může podlehnout falešným učitelům, případně může sám studovat různé filozofické a náboženské nauky, ale bez kritického hodnocení. Jiní lidé vyvíjejí aktivní činnost a provádějí různá duchovní cvičení, aniž chápou jejich podstatu a význam.
Bytost se musí postupně oprostit od naivní víry a stále více musí uplatňovat svůj aktivní vývoj, až vstoupí do třetího období, které plně ovládá. Bytost je obdařena vyrovnaným myšlením, pochopením životních zákonů, jejich zdůvodněním ve svém vědění a jejich aplikací na sebe a okolní vjemy. Bytost tak přivádí do rovnováhy víru a vědění. Uplatňuje rozumové a intuitivní poznání, uvědomuje si dvojakost své existence a z toho plynoucí jednotu.
Jak bytost poznává své Já a konfrontuje je s kolektivním Já, začne dvojakost své existence odbourávat. Konečně přichází čtvrté období vývoje, kdy bytost ruší pojem prostoročasu a svým Já je vším, všude a všechno je Jím samotným. Pojem Já se rozšiřuje, když splývá a spojuje se s ostatními Já do Tvůrčího díla. Bytost se stává Tvůrčím dílem, aby nakonec vešla tam, odkud přišla, aby při zachování svého Já se stala Podstatou.
Pokud pozorujeme život na naší planetě, kdy zde ještě nebyl člověk, vidíme, že se všechno vyvíjelo v klidu a podle životních zákonů. Vývoj se ubíral přirozenou a zákonitě účelnou cestou.
Člověk ale začal kolem sebe shromažďovat to, co dosud patřilo všem živým tvorům. Přivlastňoval si prostor a začal si podmaňovat ostatní tvorstvo a znásilňovat přírodu. Upíral ostatním tvorům jejich životní práva. S růstem jeho moci rostla jeho domýšlivost, kdy si vytvořil mylnou představu o své nadřazenosti v celém vesmíru. Ostatní tvorstvo zařadil hluboko pod svou úroveň a upřel mu jeho intelekt. Dodnes se zabití živého tvora nepovažuje za vraždu, dokonce kulturně nižší lidé to považují za sport.
Bez hlubších úvah a svými postoji se člověk vzdálil od přírody a od přirozeného zákona bytí. Porušil životní rovnováhu a začal si tak podřezávat větev, na níž sám sedí. Ničí vodu, kterou sám pije, ničí vzduch, který sám dýchá, vytváří potravu, jejíž odpad je přírodě nebezpečný, svým sobectvím připravuje ničivé války, došel k možnosti zničit celý život na planetě. Proč se tak děje?
Bytost, která dospěla vývojem do člověka, stojí na přelomu vývojové éry, v jejímž důsledku se nachází v krizovém období.
Veškerý vývoj všeho, co jest v Tvůrčím díle, prochází svým rytmem, který se uskutečňuje ve čtyřech dobách. Vesmír byl na svém počátku reprezentován silovými poli a žhavým plynem. To byla první doba jeho existence, doba odstředivá. Po ní nastoupila doba dostředivá, kdy se plyn začal seskupovat kolem silových center, zhušťovat se a vytvořil planety. Pak nastoupila doba chladnutí, ve které se objevily podmínky příznivé životu. Jednou nastoupí doba rozžhavení a celý vývojový cyklus se bude opakovat.
Podobně, jako se vyvíjí vesmír, se vyvíjí také bytost. Bytost vzniká v prvním období, kdy žije pasivně projevem a pasivně vývojem. Ve druhém období žije aktivně projevem, ale pasivně vývojem. Ve třetím období již bytost bere osud do svých rukou a žije aktivně projevem i aktivně vývojem. Bytost se zdokonalí natolik, že začne své Já a životní osudovost chápat celkově. Pak vstoupí do čtvrtého období. V hlubokém poznání a přibližování se pochopení Podstaty bytost rozšíří své pochopený bytí na všechno, co je kdekoliv a kdykoliv. Pasivně splyne s celkovým bezčasovým osudem všeho a připraví svůj přechod z Tvůrčího díla do Podstaty. Tím skončí poslední období a bytost se stane vším, co jest i co není.
Každá vývojová doba je podstatná a stejně cenná. Pod její vládou se vše vyvíjí a doplňuje jejím vlivem. Aby vývojová doba mohla působit, musí být vytvořeno dění, které ji provádí. Vliv každé doby proto působí na svém objektu svojí silou.
Na hranicích vývojových dob se střetávají jejich vlivy. Tím nastává krizová situace, která souvisí se špatnou přizpůsobivostí objektu na změnu. Zvláště při střetu protichůdných sil nastává na hmotný nebo duchovní objekt značný tlak.
První krizi představuje samotný zrod bytosti. Jakmile bytost vznikne, vyvíjí se dále poměrně klidně. V první fázi života žije pasivním životním projevem jako rostlina. Pak nastává zlom do druhé fáze života. Doposud měla bytost o všechno postaráno, ale nyní si musí potravu vyhledávat sama. Ve třetí fázi se mění dosud pasivní duchovní vývoj ve vývoj aktivní. Bytost přechází vývojově do člověka. Asi uprostřed lidských vtělení přichází zlom a další krizové období. Doposud bytost vedl zákon odrazu, ale nyní začíná fáze vlastního rozhodování na podkladě dokonalejších názorů. Na tomto přechodu nastává myšlenková krize. Přechod od pouhé víry k vědění, které je podloženo fakty a poznáváním zákonitostí, vede na počátku u řady lidí k myšlenkovému chaosu. Nevyznají se v dané situaci a rozhodují se chybně. Pozdější zrození jsou opět klidná a bytost se rozvážně vyvíjí ve třetí vývojové bytostné fázi.
Další krizové období nastává na přechodu od třetí ke čtvrté fázi. Vliv čtvrté fáze přináší duchovní rozptyl, opuštění svého Já, na něž se bytost doposud vázala. Představuje tedy hluboký zásah do chápání a myšlení. Počáteční chaos krize vzniklé tímto přechodem vystřídá v pozdějších zrozeních opět klidný vývoj, aktivní spočinutí v bezčasovosti a dosahování cíle.
Krizová období na přechodech mezi fázemi každou bytostí více nebo méně otřásají podle toho, jak se vyvíjela dříve a jak je na tento zlom připravena.
Podobně vývojovými fázemi a krizovými obdobími prochází naše planeta. Celý vývoj naší planety je charakterizován dvanácti znameními zvěrokruhu. Každé vývojové fázi přísluší tři znamení. Jedna fáze nese vliv odstředivý, další vliv odstředivý, další vliv chladu a klidu a poslední vliv ohně a nadšení.
V současnosti se mění doba dostředivá na dobu odstředivou. Tuto dobu zahajuje znamení Vodnáře. Tento přechod je ovlivněn dvěma protipólně působícími silami a proto s sebou nese krizi. Protože člověk je ve svém bytostném vývoji právě uprostřed, pociťuje tuto krizi ze všech živých tvorů nejsilněji. Aktivní člověk má již dokonalejší postoj, a proto se může s tímto zlomem lépe vyrovnat. Pasivní člověk, podléhající zákonu odrazu, se s ním vyrovnává hůře. Krize v jeho myšlení se u něj projevuje více a dostává se do chaosu, který si ani sám nedokáže uvědomit.
Protože většina lidí je dosud v pasivním vývoji, svět vypadá neutěšeně. Lidstvo jako celek zachvátil egoismus. Člověk, který začíná duchovně myslet, se ocitá ve dvou krizových ohniscích, která se sčítají s tím, jak jejich síla roste. Jedním ohniskem je zlom v jeho vlastním vývoji, druhým je zlom ve vývoji planety. Protože ale sílí odstředivý vliv, v egocentrickém myšlení lidí vzniká silný vír, který způsobuje chaotické myšlení.
Krize v hmotném myšlení je evidentní. Jejím základem je egoistické stanovisko nejen jednotlivců, ale také větších celků, jako je rodina, národ a stát. Veškeré zájmy lidí jsou vytvářeny z pozice tohoto egoismu. Člověk nechápe sám sebe jako bytost Tvůrčího díla a žije jen pro tento specifický život. Hmotné zájmy ho naprosto uchvátily. Nezná a ani nechce poznat jiné zájmy. Ve skutečnosti se pouze stará o to, aby svůj čas mezi narozením a smrtí věnoval hmotným hodnotám.
Život není prostředníkem vývoje člověka a neslouží mu, ale naopak, člověk se stává otrokem svého života.
Krize postihuje nejen člověka, ale také celé národy a státy. Z toho vyplývají veškerá napětí, spory a války. Pro mnohé je dosud výhodnější bojovat za staré, dostředivé a přežité, než aby hledali pravdu o světě v novém, odstředivém vývoji.
Krize v duchovním myšlení je způsobena nastupujícími změnami tohoto myšlení. Stará dostředivá doba způsobila, že duchovní lidé se starali více o sebe, než o druhé, neměli na zřeteli blaho všech. Nová odstředivá doba zatím působí jen slabě. Její účinek je opačný a proto její počáteční vliv vyvolává v náboženském myšlení chaos a znamená krizi na duchovní cestě.
Současné duchovní vědění souvisí s hmotným postojem. Na obou stranách je lidské Já, které je stavěno na první místo. Duchovní učení upadá do nevědomosti, do nepodstatných frází, nezná pravý výklad starých a dobrých nauk. Ve většině případů vyžaduje místo jasného pochopení pouze slepou víru.
Dokáže lidstvo překonat krizové období přechodu? Nebo naopak podlehne touze po hmotných statcích a přivede život na naší planetě ke zkáze, kdy vývoj začne znovu od začátku, aby se dostal znovu k inteligentní bytosti a pokusil se znovu tento krizový bod přejít?
Pokud se bude mnohý duchovní učitel nebo mistr dívat na život pouze z úzké pozice současného života, bude pro něj obtížné opustit to, co dosud hlásal, a sestoupit na stupeň žáka. Pro mnohé se může zdát výhodnější zastávat staré a přežité.
Člověk tvoří střed vývojové řady bytostného života. Stojíme v největší a nejnáročnější době ve vývoji bytosti. Krizi můžeme překonat. Stačí jen správně myslet, poznat a uplatňovat životní zákony na sobě i v běžném životě, zanechat slepé víry a nastolit kritiku. Do hmotných a duchovních záležitostí člověka nestačí jen zavést rozum, ale především moudrost.
Život pozorovaný na naší úrovni se skládá ze dvou podstatných částí. Hmota je hmotným tělem živočicha, duch je myslící složka, která je formována do bytosti.
Každý tvor se skládá z těla a bytosti. Když tvor zemře, pak bytost odloží hmotné tělo a existuje bez něho, dokud se znovu nezrodí v jiném hmotném těle. Vjem dřívějších existencí v hmotném těle je uložen v podvědomí, na němž spočívá nové vědomí mentální bytosti, které narůstá z nově přijímaných vjemů a zkušeností. Každé nové hmotné tělo umožňuje bytosti získat nové zkušenosti z nového prostředí. Hluboce prožité vjemy zůstanou v podvědomí, lehce prožité vjemy zůstanou jen ve vědomí a při smrti zmizí. Hlubokými prožitky tak roste vnitřní bytost (bytost Tvůrčího díla) na rozdíl od vnější, specifické bytosti, bytosti života.
Bytost, která dospěla svým vývojem k člověku, se rodí do lidských životů mnohokrát. Každé nové zrození zušlechťuje bytost Tvůrčího díla. Bytost prochází lidskými životy několikrát, podle své schopnosti, vůle a touhy po dokonalosti.
Buddhisté nespatřují ve smrti pouze selhání životních funkcí a specifický fyziologický stav těla, ale vidí v ní především naplnění zákona karmy. Smrt a nový život je důsledkem skutků předchozího života. Podle buddhistického pojetí bytost je složena z ducha, vědomí a z hmotného těla, které je složeno ze čtyř elementů: země, vody, ohně a vzduchu.
Mizení síly držící pohromadě tělesné a duchovní projevy bytí je obrazně vyjádřeno pohlcováním jednoho elementu druhým, vždy nejblíže v řadě stojícím, tj. země vodou, vody ohněm, ohně vzduchem a vzduchu vědomím. V okamžiku, kdy je vzduch pohlcen vědomím, nastává stav, který označujeme jako smrt. Poté nastoupí sled tří fází posmrtného mezistavu: bardo hodiny smrti, bardo prapodstaty a bardo vznikání. Podrobný výklad a poučení o těchto mezistavech podává Tibetská kniha mrtvých [4].
Teorie posmrtného mezistavu (sanskrt.: antarábhava, tibet.: bar-do) není původním výtvorem tibetským, ale sahá svým vznikem až k počátkům buddhismu v Indii. Řada indických filozofických škol posmrtný stav neuznává. Pojednává však o něm významný hínajánský učenec Vasubandhu ze 4. a 5. století ve svém díle Abhidharmakóša (Klenotnice nauky), kde dokazuje, že tímto stavem po smrti projdou všechny bytosti.
Každý posmrtný mezistav představuje určitý kritický přechod mezi předcházejícím a následujícím stavem. Podle toho, jak dokáže bytost tohoto přechodu využít, může se pro ni bardo stát buď šancí nebo překážkou na cestě k osvobození z koloběhu sansárových existencí a k dosažení nejvyššího stavu osvícení.
Vysvobozením se rozumí vysvobození od utrpení a strastí sansárové existence. V buddhistických textech je za strastné považováno zrození, nemoc a smrt, spojování s věcmi nemilými, odlučování od věcí milých. Původem strasti je žízeň žádosti, žízeň vznikání, žízeň zániku a bezpočet dalších vášní, jakými je chtíč, nenávist, nevědomost, pýcha, závist a další.
Hříšné sklony svádějí lidi ke konání "černých" skutků a tím k zanedbávání "bílých" skutků. Tyto skutky se projevují v činech, slovech a myšlenkách, a mají vliv na osud lidí v přítomném životě a zejména na osud v životech příštích. Dobrá karma umožňuje příští zrození v některém ze stavů blaženství, jako člověk, polobůh nebo bůh. Špatná karma způsobuje zrození v některém ze stavů zatracení, jako zvíře, hladový duch nebo bytost vržená do pekla.
Smyslem úsilí o vysvobození je vymknout se karmovému zákonu, vymanit se z bludného kruhu stále nových strastiplných existencí v šesti stavech sansárového bytí a dospět do stavu nirvány, kdy bytost dosahuje nejvyššího stupně osvícení, tedy poznání příčin všech strastí.
K vysvobození nevede jediná cesta, ale mnoho cest, podobně jako je mnoho bytostí obdařených duchovními schopnostmi různé úrovně. Někdy nestačí pouze jedna cesta, pomocí níž lze dosáhnout vysvobození, ale je jich nutno použít více.
Takovými cestami k vysvobození je např. hínajána (malý vůz), zdůrazňující individuální buddhovství, nebo mahájána (velký vůz), vyzvedávající lásku k bližním. Další cestou je tentrajána (cesta tanter), jíž lze kráčet rychleji než cestou súter, po níž se ubírají hínajánisté a mahájánisté.
Tantrajána (vadžrajána, cesta rituálu) resp. mantrajána (cesta zaklínadel) učí metodám, jak pomocí okultních textů, symbolických praktik, magických rituálů, zaklínacích formulí lze dospět k osvícení. Tato cesta je považována za velmi účinnou, ale zároveň je značně nebezpečná, protože aktivuje psychické síly adepta, a lze po ní kráčet jen pod vedením zkušeného gurua-lamy.
Každý náš specifický život v hmotném těle je osudem, do něhož jsme se zrodili a jímž procházíme. Tento osud je pevně dán, jeho události mají své dimenze, které my svou vůlí ovlivňujeme, a tak pouze zlepšujeme nebo zhoršujeme naše prožívání osudu. Aktivně zasahujeme svojí vůlí do pevně stanoveného osudu. Osud začíná naším zrozením a končí těsně před dalším zrozením. Smrt je tedy pouze událostí odložení hmotného těla. Lidský osud se v hmotné podobě projevuje hmotně, v nehmotné podobě se projevuje mentálně, psychicky a jeho události jsou prožívány v myšlenkové formě.
Toto prožívání v myšlenkové formě si lze představit na příkladu snů, kdy prožíváme hmotné děje, ale bez účasti našeho hmotného těla. Sny jsou tvořeny jen myšlenkovou podstatou. Na jejich tvoření se podílí naše myšlení (vědomí), podvědomí a také telepatické působení jiných bytostí.
Bytost bez hmotného těla události vnímá jinak, v myšlenkové podstatě. Přesto svému osudu neunikne, protože její vlastnosti, vášně, zájmy a také postoje, názory a myšlenky zůstávají. Zůstává tím, čím byla a za koho se považovala dříve.
Nevtělené bytosti, bytosti bez hmotného těla, mají stejné duchovní vlastnosti, jako mají bytosti vtělené. Jsou mezi nimi bytosti dobré i zlé, geniální v dobrém i ve zlém smyslu. Bytosti, které jsou ve svém vývoji na vyšším stupni, mohou rozvinout své zvláštní schopnosti, jako je ovládání hmotných sil nebo znalost budoucích událostí. Nevtělené bytosti nemají možnost hmotného styku s námi, bytostmi vtělenými, ale protože jsou myšlenkové podstaty, mohou s námi navázat duchovní, telepatické spojení. Většinou působí vlivem, který si neuvědomujeme, protože působí na naše podvědomí, a tím motivují naše jednání, názory, postoje nebo myšlenkové procesy.
Bytost po odložení svého hmotného těla má stejné vlastnosti, zájmy ale také citové vazby ke svým blízkým. Svým životním osudem má vztah k podobně smýšlejícím lidem. Se svými blízkými prožívá jejich emoce a snaží se pomoci myšlenkovým působením. Může např. ovlivnit zdánlivě náhodné setkání vtělených lidí, nebo může způsobit prorocké a varovné sny vtělených lidí. Podle toho, jaká je duchovní úroveň nevtělené bytosti, se projevuje její vliv na bytosti vtělené.
Na těchto poznatcích vznikl skupinový styk bytostí vtělených s bytostmi nevtělenými, označovaný jako spiritismus. Postupem doby lidé vytvořili různé praktiky, dobré i špatné.
Spiritistické projevy jsou jednak fyzické, jednak mentální. Někdy se tyto projevy vzájemně mísí. K projevům je zapotřebí prostředníka (média). Některá média mají schopnosti převážně fyzikální a v jejich přítomnosti se uskutečňují různé fyzikální projevy nevtělených bytostí, jako je zhmotňování a odhmotňování předmětů, levitace, průchod hmoty jinou hmotou a podobně. Médium dává k dispozici své fyzické síly a nevtělená bytost tyto síly řídí a usměrňuje k žádanému jevu.
Jiná média mají schopnosti mentální. Nevtělená bytost využívá mozek média a přenáší do něj své myšlenky. Médium pak tyto myšlenky zjevuje ostatním. Záleží pak na schopnostech média a na duchovní úrovni nevtělené bytosti. Médium by nevtělené bytosti mělo poskytnout svůj mozek tím, že omezí působení svého vědomí. Média, která toto nedokáží, mohou projevy nevtělené bytosti svým vědomím utlumit a zkreslit.
Chyby a nedokonalost spiritismu tedy netkví v spiritismu samotném, ale pouze v lidech, vtělených, kteří naslouchají a přenášejí, a v nevtělených, kteří vykládají a působí. Pokud spiritisté pochopí zákonitosti, kterými se spiritismus musí řídit, bude možno získat spojení s kvalitními vyspělými bytostmi a získávat tak dobré duchovní vedení.
Spiritistickou společnost určuje kvalita prostředníka, média, méně již účastníci. Prostředník by měl být člověk pevných morálních zásad a na vyšší duchovní úrovni, znalý vyšších zákonů života. Jeho schopnosti nesmí sloužit k hromadění majetku, neboť takový prostředník ztrácí ze zřetele hlavní cíl spiritismu, hledání duchovních hodnot, lásky a pravdy.
Účastníci spiritistické společnosti by měli být pouze lidé, kteří hledají duchovní pravdy a zákony s cílem zdokonalit svůj život. Účastníci by měli do společnosti přicházet pouze s čistým úmyslem poznání duchovního učení a nikoliv v touze po senzaci. Nikdo ve spiritistické společnosti nemá požadovat, aby se přednášející obracela pouze k němu. Myšlenka je síla a každá byť jen myšlená žádost projev přednášející bytosti může ovlivnit. Účastníci spiritistické společnosti se proto musí před vstupem do místnosti zbavit všech světských myšlenek, musí svoji mysl zcela zklidnit a vyvolat v sobě touhu po duchovním poznání.
Prostředník (médium) je člověk, který má schopnost více či méně zachytit telepaticky přenášenou myšlenku nevtělené bytosti. Je více či méně dobrým přijímačem, podle toho, jak sám se dokáže odpoutat od svého vědomí a přejít do tzv. "transu". Dobrý prostředník rozvíjí svoji duchovní úroveň a snaží se předat lidem ze své schopnosti co nejvíce. Takový prostředník bývá často spojen s nějakými učitelskými bytostmi, které lidem vysvětlují zákony pravdy tak, jak je sami pochopili. Výkladem učení vedou lidi k dokonalosti a někdy přidávají praktické rady nebo varování pro hmotný život.
Dobrých prostředníků je velmi málo. Většina z nich jsou lidé naivní, duchovně slabí a věci neznalí. Pokud prostředník nedokáže zatlačit své vědomí a svoji osobnost do pozadí, zasahuje do přenášeného projevu nevtělené bytosti svým postojem a názory. Tím projev nevtělené bytosti může naprosto zkreslit.
Prostředník by měl být člověk na určité etické a vývojové duchovní úrovni. Měl by sám být vyspělý v duchovních vědách a měl by se jimi řídit. Znalost vyšších duchovních nauk ale není vždy podmínkou. Pokud je prostředník eticky a morálně čistý, může svou prostou rozumovou složku vyvážit složkou intuitivní.
Teoreticky ideálním prostředníkem pro duchovně vyspělou nevtělenou bytost by měl být duchovně vyspělý člověk. Ale takový člověk není již jen médiem, ale sám již je také učitelem.
Existují prostředníci, kteří si svou schopnost a projev jiných bytostí jen namlouvají. Mohou být sami obětí nesvědomitých bytostí. Taková naivní média lze snadno poznat, protože hovoří naivně, chaoticky, bez hlubšího obsahu a smyslu. Existují také prostředníci, kteří vědomě podvádějí. Bývají to často lidé, kteří v životě nic neznamenají a své komplexy vyrovnávají tím, že se snaží být důležití a touží po obdivu. Z některé duchovní nauky se naučí to nejdůležitější a zbytek doplní frázemi. Jejich cílem je získat obdiv svých posluchačů.
Kdo se zajímá o spiritismus, měl by si stále uvědomovat, že nevtělené bytosti mají stejné vlastnosti jako bytosti vtělené. Mohou mít dobré ale i špatné vlastnosti, mohou být altruisté nebo egoisté.
Kdo se snaží poznat více ze životních zákonů a pomocí tohoto vědění se měnit k lepší a vývojově dokonalejší bytosti, ten hledá učení o zákonitosti, pravdě a Podstatě. Je nutné se dovídat a jít správným směrem. Je řada lidí, kteří duchovní nauky vyhledávají. Názorů a směrů učení je velmi mnoho. Podstatná pravda se skrývá obvykle ve starých, nepokroucených pramenech. Lidé se ve svém hledání často obracejí buď ke knihám nebo k jiným lidem. To jim ale často nepřináší plné uspokojení a hledají další možnosti.
Spiritismus je třeba přijímat krajně opatrně. I bytosti velmi vyspělé přenášejí pouze své vlastní názory a učení, které může být díky beztělnosti odlehčené a ušlechtilejší, zbavené hmotného nánosu. Ti nejvyšší, kteří znají čistou pravdu a nikoliv nějakou z dosažitelných nauk, se při spiritistické seanci neprojevují. Rodí se mezi lidi, aby mohli své učení předávat přímo. Nenašli by totiž odpovídající médium, které by jejich nauku předalo. Vyspělá bytost, která se projevuje v seanci, může lidem poskytnout mnoho dobrého. Lze ji poznat podle hluboké pokory a skromnosti. Zabývá se převážně učením a jen občas poskytuje praktické rady. Obyčejně po hlavním projevu dává posluchačům možnost odpovědět na různé otázky. Spiritistických společností, kde se projevují vyšší učitelé, je velmi málo.
Bytost na střední úrovni obvykle přenáší nějaké své učení, které při posledním vtělení přijala. Hodnota takového učení je na úrovni některého náboženství nebo mystické společnosti. Přenáší toto učení se všemi chybami. Taková nevtělená bytost není natolik vyspělá, aby se nevzdala své touhy po obdivu a následování. Své učení přenáší nekriticky, bez hlubšího pochopení. Vyhýbá se proto hlubší diskusi. Odvrací své žáky od vyšších nauk, aby je udržela na své úrovni.
Nejvíce spiritismus ale diskredituje projev bytostí na nižší úrovni. Dobré nižší bytosti se snaží působit svou dobrotou. Nesnaží se přitom předstírat něco, co nejsou. Jiné nižší bytosti jsou vypočítavé a předávají nějakou naivní nauku, která je pro lidi přijatelná a jednoduchá. S duchovní cestou nemají prakticky nic společného. Projevy nižších bytostí jsou bezpředmětné, zcela prázdné a bezobsažné.
Na své cestě při objevování duchovních pravd procházíme řadou vtělení a při určitém vyspění pociťujeme sounáležitost a posléze soubytnost se vším. Naše Já se rozšiřuje na všechno, co existuje, pocit soubytnosti nám ukazuje, že jakákoliv nedokonalost Tvůrčího díla je naše (a každého) nedokonalost, ať je kdekoliv a kdykoliv. To je hybná síla, která ve vyšším pochopení nutí pomáhat probouzet toto vyšší pochopení u ostatních. Spiritismus je jen cestou, nikoliv cílem. Jediným kritériem správnosti cesty je vlastní kritičnost rozumu, která nás vede tam, kam patříme.
Literatura a odkazy:
[1] Zezulka, Josef: Přednášky II. Nakl. Dimenze 2+2, Soukenická 21, 110 00 Praha 1. Praha, 1998. ISBN: 80-85238-20-9
[2] Störig, Hans Joachim: Malé dějiny filozofie. ZVON - České katolické nakladatelství, spol. s.r.o. Praha 1992
[3] Bergier, Jacques; Pauwels, Louis: Jitro kouzelníků. Nakl. Svoboda, Praha 1990. Z franc. orig. Le Matin des Magiciens, Gallimard, Paris 1960 překlad: Jiří Konůpek (v roce 1969) ISBN: 80-205-0086-3
[4] Tibetská kniha mrtvých. Vyšehrad, spol. s r.o., Karlovo náměstí 5, Praha 2. 1995. ISBN: 80-7021-136-9. tibetský orig.: Zab-čhos ži-khro dgongs-pa rang-grol. překlad: PhDr. Josef Kolmaš
[N1] Filozofové starověkého Řecka. Natura 6/1994.
časopis o přírodě, vědě a civilizaci