Třicet tisíc let staré kresby prehistorických zvířat, které byly objeveny v jeskyních v oblasti Ardéche ve Francii. Řídící modul Apollo 10 v londýnském vědeckém muzeu. Metropolitní muzeum umění v New Yorku. Devět muzeí po celém světě s obrazy slavného malíře Picassa. Vše během několika minut na obrazovce vašeho počítače. Takové je virtuální muzeum na Internetu.

Lze namítnout, že v takovém muzeu nelze získat skutečný pocit bezprostřednosti a opravdovosti nebo skutečný kulturní a vědecký zážitek. Lidé konce 20. století mají své bohaté zkušenosti s virtuální realitou. Posloucháme digitální hudbu z CD, díváme se na filmy, posloucháme opery z rozhlasových přístrojů. Svojí kvalitou jde o stejně hodnotné kulturní zážitky, jako kdybychom byli v koncertní síni nebo v divadle. Přesto řada z nás má touhu vidět skutečné objekty, zažít onu atmosféru a onen pocit, když jsme skutečně v místě dění.

Je elektronicky zprostředkovaná informace skutečná? Pokud sledujeme v televizi fotbalový zápas, nijak nám nepřekáží, že se odehrál minulou noc. Navíc vidíme mnohem lépe, než kdybychom seděli v přední řadě na terase. V Louvru také nevidíme skutečný obraz Mony Lisy, ale jen pouhou kopii za sklem, stejně jako na obrazovce počítače.

Virtuální muzeum v kyberprostoru na Internetu výrazně zvyšuje dostupnost všech exponátů. Těžko bychom mohli někdy shlédnout všechny Piccasovy obrazy, které jsou umístěny ve sbírkách různých muzeí a dokonce v soukromých sbírkách. Virtuální muzeum takové problémy hravě překonává.

Muzea byla revoluční myšlenkou. Francouzští revolucionáři v roce 1793 otevřeli dveře Louvru široké veřejnosti a Britské muzeum bylo otevřeno o něco později. Přesto většina uměleckých exponátů zůstává v soukromých, státních nebo školních sbírkách, kde jsou široké veřejnosti nedostupné. Většina muzeí, hradů a zámků s uměleckými sbírkami bohužel dodnes funguje jako "muzea první generace", jako "Platónská muzea". Všichni to jistě znáte. Exponáty jsou v skleněných vitrínách nebo za různými zábranami, je zakázáno jakékoliv fotografování nebo filmování, přiblížit k exponátu se můžete jen na vzdálenost několika metrů. Průvodce na vás chrlí faktografické informace a letopočty, z nichž většinu zase hned zapomenete. Za slušné peníze si odnášíte jen vlastní zážitky, několik předražených fotografií a někdy také drobnou knížku průvodce obvykle pochybné kvality.

O celé století později od vzniku muzeí se objevila "muzea druhé generace", "Sókratovská muzea". Exponáty jsou dostupné podrobnému zkoumání, třeba za bedlivého sledování průvodce. Obvykle tato muzea slouží studijním a vědeckým účelům a také pro širokou veřejnost. Takovým muzeem je např. známé muzeum zvonů a hodinových strojů v Astenu v Holandsku. [2]

S rozvojem multimediálních technologií na Internetu lze dnes již hovořit o "muzeích třetí generace". Návštěvník si může nejen všechno pečlivě prohlédnout a "odnést" k pozdějšímu studiu, ale může si prohlídku připravit podle svého přání. Můžeme zapomenout na termín "informačně chudý". Pomocí Internetu vám žádné muzeum nebude nedostupné ať už z geografických nebo ekonomických důvodů.

Jaká je vlastně budoucnost "klasických" muzejních sbírek? Nebudou virtuální muzea odvádět návštěvníky, které jsou jedním z podstatných zdrojů financí? Na druhou strany Je nesmyslné hodnotit úspěšnost muzea jen podle počtu návštěvníků. Dobrá prezentace v Internetu může zvýšit návštěvnost klasického muzea, jako je tomu v Muzeu historie vědy ve Florencii. Navíc lze přímo v muzeu instalovat několik grafických stanic s multimediální prezentací, které budou představovat nový rozměr expozic muzea. Tímto způsobem lze do muzea přilákat také ty, kteří do muzeí nechodí a raději doma hrají nějakou hru typu Doom nebo Duke.

Pro správce sbírek a expozic virtuální muzeum může znamenat další nezanedbatelné výhody. Vzácné sbírky a exponáty mohou být trvale uloženy na bezpečných místech v depozitářích a přesto je lze pomocí multimediální technologie zpřístupnit každému. Lze takto zpřístupnit i lokality, které by návštěvníci svojí pouhou přítomností mohli nenávratně poškodit nebo dokonce zničit. Příkladem jsou jeskynní malby Vallon-Pont-d'Arch v Archéche, kde pouhá přítomnost lidí vydechujících oxid uhličitý může vést k nenávratnému zničení maleb.

Kyberprostor poskytuje ředitelům muzeí a správcům sbírek také možnost měnit uspořádaní sbírek podle různých souvislostí. Např. je možné vedle sebe umístit staré japonské mince a samurajské meče jako doklad jediného kulturního období.

Peníze na vybudování virtuálního muzea lze získat úpravou rozpočtu muzea, prodejem přístupu k vybraným sbírkám dostupných v síti Internet, prodejem CD-ROM pro výukové účely a podobně. Klasická muzea tím neztratí na svém významu. Jejich účelem není jen získat co nejvíce návštěvníků, ale především shromažďovat, uchovávat, rekonstruovat a vědecky studovat artefakty. To jsou velmi hodnotné aktivity. Na druhou stranu daňoví poplatníci, kteří státní muzea financují, chtějí vidět všechno, co muzea shromaždují. Kdo jim v tom může zabránit?

Autor čánku [1] Bruce Durie byl vědeckým spisovatelem a ředitelem muzea. Dnes pracuje pro Fife College of Further a Higher Education ve Skotsku.

Vybraná virtuální muzea v síti Internet

[X1] Knihovna virtuálních muzeí vhodná pro začátečníky.

[X2] Museum Computer Network. Seznam více než 500 virtuálních muzeí v síti Internet.

[X3] Jeskynní kresby z období paleolitu ve Vallon-Pont-d'Arc.

[X4] Vatikánské virtuální muzeum. Podle hodnocení časopisu PC Magazine jedno z pěti nejlepších virtuálních muzeí.

[X5] Virtuální muzeum Louvre.

[X6] Muzeum přírodní historie v Chicagu.

[X7] Institut a muzeum historie vědy.

[X8] Londýnské muzeum národní historie.

[X9] Skotské kulturní zdroje.

[X10] Virtuální muzeum Picassa.

Literatura:

[1] Durie, Bruce: Palaces of memory. New Scientist, 20, 27 December 1997.

[2] Natuurstudiecentrum en Museum Jan Vriends en Nationaal Beiaardmuseum te Asten N. Br.

časopis o přírodě, vědě a civilizaci