Šestá pevnina, jejíž břehy omývají vlny tří oceánů (Tichého,Atlantského a Indického), zaujímá větší plochu než Evropa - 13.176.730 km2 (14.108.000 km2 včetně pobřežního šelfového ledu). Asi 95% jejího povrchu zabírá souvislý ledový pokryv místy až 4.000 m silný, který představuje 9/10 všeho ledu na světě. Antarktida má díky mohutnému ledovému příkrovu ze všech kontinentů největší průměrnou nadm. výšku - 2.280 m n.m. Na většině území téměř 4/5 celkové výšky připadají právě na tento obrovský ledovec. V srpnu a září, tedy uprostřed zimy, pokrývá okolní Jižní oceán až třímetrová vrstva ledu a téměř tak zdvojnásobuje plochu kontinentu. Kdyby snad nenadále roztál všechen led pokrývající Antarktidu, zaplavily by vlny světového oceánu i nejvýše položená lidská sídla.

Dlouhé Transarktické pohoří se táhne napříč celou Antarktidou, probíhá těsně kolem jižního pólu a rozděluje kontinent na dvě nestejně velké části: na Malou Antarktidu (někdy nazývanou Západní) a mohutný polokruh Velké Antarktidy (Východní). Z Malé Antarktidy vyčnívá k severovýchodu úzký a hornatý Antarktický poloostrov (Angličany označován jako Grahamova země, na některých amerických mapách Palmerův pol.), který vybíhá k jižnímu cípu Jižní Ameriky.

Na východ od Antarktického poloostrova se rozkládá Weddelovo moře. Menší záliv na protilehlé straně Malé Antarktidy, téměř na jih od Nového Zélandu, tvoří Rossovo moře. Jižní okraj obou těchto moří pokrývají trvalé šelfové ledovce.

Řetěz hor, který se začíná zvedat v západní Antarktidě a pokračuje jako páteř celým Antarktickým poloostrovem, dosahuje ve svých nejvyšších částech nadmořské výšky téměř 3500 m a je většinou geologů považovaný za prodloužení jihoamerických And.

Nejvyšší nadmořské výšky dosahuje masiv Vinson (5140 m, podle jiných zdrojů 4897 m n.m.) v Malé Antarktidě. Je to část pohoří Sentinel čnícího nad pobřežním ledovcem E. Ronneové na jižním okraji Weddelova moře.

V Malé Antarktidě, zvláště na ostrovech severně od Weddelova moře, leží několik sopek. Nejsledovanější je jediná činná sopka - Mount Erbus (3795 nebo 4023 m n.m.) na Rossově ostrově na okraji šelfového ledovce.
 

Antarktida má ze všech pustin na Zemi nejdrsnější podnebí. Je tu větší zima, větší sucho a víc větru než kdekoliv jinde na světě.

Nejnižší teploty klesají v srpnu na -40 až -70 stupňů Celsia. Vůbec nejnižší teplota v historii byla naměřena na ruské základně Vostok (-89,2 stupňů Celsia). V létě teploty téměř nikdy nevystupují nad bod mrazu.

Jen na Antarktickém poloostrově je podnebí mírnější. Je obklopený zmírňujícím vlivem oceánu a je proto o něco vlhčí a teplejší než zbytek kontinentu. I v zimě tu někdy vystupují teploty nad 0 stupňů Celsia a ve dnech uprostřed léta tu bývá až 15 stupňů Celsia. Roční průměr je zde -3 stupně Celsia ve srovnání s -50 stupni Celsia na jižním pólu. Poloostrov má také mnohem více srážek než ostatní Antarktida, která je klasifikována jako mrazová poušť. Na většinu kontinentu spadne v podobě sněhu ročně pouhých 50 mm srážek, kdežto na poloostrov 10 krát tolik. V důsledku mírnějších podmínek se na tomto místě rostlinný i živočišný život drží pevněji než na zbytku kontinentu (viz kap. Rostlinstvo a živočišstvo na Antarktidě).

Nad pevninou vane stále silný vítr, mnohdy až uragán. Časté jsou také blizardy (prudké sněhové vichřice), při nichž vichr víří sypký sníh ležící na okrajích ledového příkrovu. Silný vítr je lidskému zdraví i životu stejně nebezpečný jako extrémní chlad. Už -20 stupňů Celsia se totiž stává při déletrvající vichřici zhoubným mrazem. To velmi ztěžuje vědcům přežít v drsných klimatických podmínkách.

Hlavní překážkou při objevování Antarktidy byl charakter Jižního moře, jež omývá její břehy. Převládá tu dvojí proudění: u pobřeží směřuje mořský proud i vítr od východu na západ, kdežto severněji, mezi 40 až 60 stupni jižní šířky, opačným směrem, tedy od západu na východ.

Východní proud je největším oceánským proudem světa. Jmenuje se Velký východní drift (nebo také Velký kruhový proud) a valí se jako gigantická řeka, dlouhá 20.000 km a široká 1.000 km, kolem Antarktidy.

Západní proud je velmi mohutný. Námořníci dali tomuto bouřlivému, obávanému pásmu název "řvoucí čtyřicáté šířky". Tento vítr uvádí do pohybu obrovské vodní masy. Válcovité vlny nezřídka dosahují 15 až 20 metrů.

Od 60 stupně jižní šířky. leží na moři jako hustý a všudypřítomný příkrov mlha. Hlavní překážkou objevných plaveb byl ale led, který obklopuje světadíl nepřerušovanou pevnou bariérou. Jeho tloušťka se pohybuje od 2 cm do 40 m a táhne se stovky mil od pobřeží. V zimě pokrývá plochu moře větší než je celá Severní Amerika.
 

Domněnka o existenci rozsáhlé pevniny na jižní polokouli se zrodila před více než 2 000 lety. Výraz "antarktis" sahá svými kořeny až do řecké mytologie. Arktos (Medvědice) pojmenovali staří Řekové souhvězdí, které se nachází nad severním pólem a postupem doby začali slovo "arktický" používat i k označení oblasti, nad níž svítí. Slovem antarktický začali analogicky označovat oblast zcela protilehlou (anti = proti + Arktida). Úzce to souviselo i s jejich předpokladem o kulatosti Země, který vyslovili, opírajíc se o velmi skrovná fakta, ale zato s velkou dávkou geniální fantazie.

Od vzniku představy a teorie o kulatosti Země byl už jen krůček k jejímu logickému domyšlení - k názoru o vyváženosti a symetrii pevnin. Poprvé ho vyslovil antický geograf Starbon. Spolu se svými stoupenci tvrdil, že v zájmu udržení rovnováhy Země musí být na jižní polokouli stejná masa pevniny jako na severní. Aristoteles předpokládal, že v Antarktidě se nalézá obdobná příroda a podnebí jako na dalekém severu, Pomponius Mela ji dokonce osídlil Antipody - protinožci.

Ve středověku bylo pokládáno učení o kulatosti Země za absurdní a církev je dokonce stíhala jako kacířské. Teprve v renesanci se lidská pozornost obrátila k více pozemským věcem.

Návrat renesančních učenců "ke zdrojům", tedy ke geniálním ideám antických myslitelů, oživil mimo jiné i myšlenku o existenci velké Jižní pevniny, jejíž fantastické obrysy můžeme sledovat na většině map 16. a 17. stol. Byla to hypotetická Terra australis incognita (Neznámá jižní země), jíž obdařila fantazie učenců nejen obrovskými rozměry, ale i pohádkovým bohatstvím a krásami.

Záhadná Jižní země lákala námořníky, kupce i dobrodruhy. Jejich koráby pronikaly stále hlouběji na jih a cestou objevovaly nové země a ostrovy, pokládané často za součást legendární pevniny. Pokaždé se však zjistilo, že se na jih od objevených zemí opět rozkládají jen široké plochy oceánu.

Teprve roku 1773 pronikli první lidé za polární kruh. Byla to výprava na lodích Resolution a Adventure, vedená slavným anglickým mořeplavcem Jamesem Cookem, (1728-1779). V lednu roku 1774 mu na 71 stupních a 10 minutách jižní šířky přehradila cestu Tichým oceánem ledová bariéra a znemožnila mu další plavbu na jih.

Rok nato, když svůj pokus opakoval v Atlantických vodách, objevil místo pevniny jen pustou Jižní Georgii a Jižní Sandwickovy ostrovy. Cook tak udělal tečku za hledáním Jižní pevniny s bujnou vegetací a nedotčenými přírodními zdroji, která představovala po dvě staletí mocné lákadlo pro přední námořní velmoci. Po celých dalších 50 let nedospěla žádná loď jižněji než Cookova Resolution.

Cook sám možnost existence Jižního kontinentu připouštěl, ale jeho současníci se po jeho návratu přiklonili k druhé krajnosti - totiž že jižní kontinent neexistuje. Zmizel ze všech map a glóbů a na jeho místě se zakreslovalo vodní prostranství až k pólu.

Určitá víra v možnost existence Jižní pevniny přesto přetrvávala. Na přelomu 18. a 19. století vzrostl v Rusku zájem o geografické výzkumy.

Roku 1819 ruské ministerstvo zahraničí vypravilo dvě vědecké expedice k průzkumu severního a jižního pólu. "Antarktické" výpravě byly přiděleny dvě válečné koráby - bitevní loď Vostok (111 mužů na palubě) a fregata Mirnyj (70 mužů). Velitelem výpravy byl stanoven Faděj Bellinghausen, kapitánem druhé lodi byl Michail Lazarev. Oba byli zkušení námořní důstojníci.

28. ledna 1820 se Bellinghausenova výprava poprvé přiblížila na dohled ledovým břehům Antarktidy - 69 stupňům 21 minutám jižní šířky poblíž nultého poledníku. Tento den je datem objevení šestého světadílu.

Při této výpravě během let 1820 až 1821 ještě pětkrát pronikli za polární kruh a jejich posádky několikrát spatřily břehy Antarktidy. Ani jednou se jim však nepodařilo přistát kvůli velkému množství plovoucího ledu. Při těchto plavbách objevili Zemi Alexandra I., ostrov Petra I. a jiné.

Až do 30. let 20. století zůstávala Antarktida ve stínu zájmů světové mocenské politiky. Primát ruských objevitelů nebyl do té doby uváděn v pochybnost v geografické ani historické literatuře. Jakmile tam však byly nalezeny některé důležité průmyslové suroviny a vzrostl strategický význam Antarktidy, dochází k tendencím objevit nová fakta a změnit pořadí protagonistů.

Vzniká tak legenda o "objevech", které prý jen pouhé měsíce před Bellinghausenem učinil americký kapitán Nathaniel Palmer. Angličané se ucházeli o prvenství oprášením polozapomenuté Bransfieldovy zprávy (v lednu a únoru 1820 doplul na dohled Antarktickému břehu, nepokusil se však přistát).

Branfielda považují historikové za důstojného Belling- hausenova konkurenta, u Palmera však nelze přesně určit, co je skutečností a co pouhou fikcí. Tento spor lze vyčíst i z map - Antarktický poloostrov byl na amerických mapách po dlouhá desetiletí označován jako Palmerova země, zatímco na anglických mapách nese Bransfieldovo pojmenování - Grahamova země.

V několika následujících letech se Antarktidě přiblížilo nebo na ní dokonce přistálo mnoho výprav, byly objevovány další části pobřeží kontinentu. Mezi nejvýznamnější výpravy patřily Weddelova, Biscolova a Ballenyova.

Nové období výzkumu Antarktidy zahájil Dumont d'Urville svou výpravou v letech 1837-40. Jeho fregaty Astrolabe a Zélée propluly Magellanovým průlivem a minuly Jižní Shetlandské ostrovy. V únoru 1838 narazily na pevnou ledovou bariéru, podél které pluly 240 mil. Objevili zem Ludvíka Filipa a Joinvillovu zem, později Adélino a Clariino pobřeží.

Jedním z úkolů d'Urvillovy výpravy bylo dosáhnout jižního magnetického pólu. To se ale nepodařilo ani jemu, ani Charlesi Wilkesovi, který se o to pokoušel téměř současně s Francouzi.

Magnetického pólu poprvé dosáhl až v listopadu 1841 Angličan James Clarke Ross, který už předtím roku 1831 objevil severní magnetický pól. Rossova výprava v letech 1839-43 na lodích Erebus a Terror pronikla plovoucím ledem daleko na jih, do Rossova moře, kde nalezla hornatou Viktoriinu zemi, Rossův ostrov a konečně velkou ledovou bariéru na 78 stupni jižní šířky, jež se později stala hlavní výpadovou branou k jižnímu pólu.
 

Den po svých dvaatřicátých narozeninách, 7. června 1900, byl Robert Falcon Scott jmenován vedoucím britské antarktické expedice. Jmenování přijal, ale trval na tom, že bude velet na moři i na souši. Vyhradil si také právo spolurozhodovat o výběru všech dalších členů výpravy.

Scottovu loď Discovery pokřtili v březnu 1901 a další 4 měsíce ji vybavovali a nakládali zásobami pro 47 členů posádky na 3 roky. Král Edward VII. a královna Alexandra navštívili Scotta na palubě, aby mu před vyplutím 6. srpna popřáli hodně zdaru.

Během této výpravy se však Scottovi dosáhnout jižního pólu nepodařilo. V listopadu 1902 spolu s Edwardem Wilsonem a poručíkem Ernestem Shackletonem přešli se svým psím spřežením 80. rovnoběžku, což bylo do té doby nejjižnější místo na zeměkouli, kam vstoupila lidská noha. Pouhých 768 km od jižního pólu se však kvůli hladovění a sněžné slepotě museli obrátit a 3. února 1903 dorazili zpět do Mc Nurdovy úžiny. Po roce, v únoru 1904 se podařilo vyprostit Discovery ledového sevření, v němž byla dva roky uvězněna, a vrátit se zpět do Anglie.

V červnu roku 1907 vyplul do Antarktidy sám Shackleton, aby se znovu pokusil dosáhnout jižního pólu, ale přiblížil se se svými třemi společníky k pólu na 180 km a pak se musel vrátit.

V červnu 1910 tedy znovu vyplul k Antarktidě R.F. Scott. Jeho loď Terra Nova byla velmi dobře zásobena a v expedici bylo několik účastníků předchozí výpravy včetně Edwarda Wilsona. Když výprava 12. října r. 1910 dorazila do australského Melbourne, čekal na něho stručný telegram: "Pro Vaši informaci: odjíždím do Antarktidy. Amundsen."
 

Norský polární badatel vždy toužil jako první dobýt severní pól. V letech 1903 až 1906 proplul jako první jen se sedmičlennou posádkou na malé lodi Gjoa Severozápadním průlivem. Připravoval se v Norsku na dobytí severní točny, ale předstihl ho Američan Robin Edwin Peary, který na severním pólu stanul 6. dubna 1909 spolu se svým černým sluhou Matthevem Hansonem a čtyřmi Eskymáky na saních tažených psím spřežením. Když se to Amundsen dozvěděl, napsal: "Mám-li si zachovat pověst polárníka, musím rychle dosáhnout nějakého úspěchu. Rozhodl jsem se pro bravurní kousek." Tím kouskem byla výprava do Antarktidy s cílem předstihnout Scotta a dosáhnout pólu jako první.

Dva měsíce po Scottově odjezdu z Anglie se Amundsen vydal na údajnou vědeckou expedici do Arktického oceánu. Zamířil však na jih. Zastavil se v portugalské Madeiře, kde informoval posádku o změně plánu a poslal odsud zprávu Scottovi. Na palubě motorové lodi Fram (Vpřed) vezl 97 grónských psů, montovanou chatu a zásoby na dva roky.
 

Zimu roku 1911 strávil Scott v McMurdově úžině. Na cestu k pólu a zpět (celkem 2880 km) se vydal spolu s dalšími devíti polárníky 1. listopadu 1911. S sebou měli sibiřské poníky, dvě psí spřežení a motorové saně. Saně vypověděly službu téměř okamžitě a poníky, kteří se ukázali být na cestu v hlubokém sněhu naprosto nevhodní, museli po několika týdnech utratit. Po několika dalších dnech poslal Scott zpět do McMurdovy úžiny oba psovody s psími spřeženími, které se Angličané nikdy nenaučili ovládat tak dokonale jako Norové. Po rozhodující část cesty tak rozhodovala jen lidská síla a vytrvalost Scottovy družiny.

Oproti Scottovi Amundsen vsadil výhradně na psy. Z protilehlého konce Rossovy ledové bariéry se s ním k pólu vydali 4 muži a 52 psů ve čtyřech spřeženích. Ukázalo se, že tato volba byla správná. Amundsen, přestože vyrazil k pólu o několik dní později než Scott, dosáhl jižního pólu 14. prosince 1911, tedy o měsíc dříve než jeho soupeř.

Pro Scottovu výpravu, která měla v závěrečné fázi už jen 5 členů (ostatní se vrátili na základnu) byla norská vlajka, kterou 16. ledna 1912 na pólu našli, obrovským zklamáním.

Scott si toho dne do svého deníku napsal:

"Naše nejhorší sny se naplnily. Norové nás předstihli a dosáhli pólu první. To je strašné zklamání. Konec všem našim snům. Bude to trudný návrat. Je zřejmé, že Norové našli snadnější cestu. Velký bože! Jak strašné je to místo - a jak hrozné pomyšlení, že za všechno to plahočení nebudeme odměněni ani vědomím, že jsme tu byli první. Koneckonců i to, že jsme sem došli, něco znamená. A teď rychle domů! Bude to zoufalý boj. Nevím, zda v něm zvítězíme."

V tomto zoufalém boji se polárníkům zvítězit nepodařilo. Cesta zpět se změnila v noční můru. Provázely je bouře, hrozné počasí, ztráceli orientaci, trpěli omrzlinami a vyčerpáním. Dva z nich zemřeli po cestě, zbývající tři došli na 18 km od Tunového depa, velkého skladiště zásob. Kvůli nepřestávající sněhové vichřici se však nemohli hnout z místa a na konci března 1912 zemřeli hladem, vyčerpáním a zimou.

Jejich zmrzlá těla byla nalezena až po půl roce. Dochoval se však Scottův deník, ve kterém do detailu popsal průběh výpravy. Scott tedy nejenže nedosáhl pólu jako první, ale ještě při návratu zahynul.

Amundsenovi naopak po cestě zpět přálo počasí a bez větších obtíží se vrátil ke své lodi Fram, se kterou odplul zpět do vlasti.
 

Z geologického hlediska je Antarktida platformou, jejíž základ tvoří prastaré horniny, hlavně krystalické břidlice, rula a žula, zatímco vrchní usazeniny se skládají z různých vápenců, pískovců a jílovitých břidlic. Geologická struktura svědčí o tom, že Antarktida tvořila součást staré Gondwany, prapevniny, která existovala před 500 milióny let a ke které náležela také východní část Jižní Ameriky, Afrika, Indie a Austrálie. Gondwana se vlivem mohutných tektonických procesů rozpadla na jednotlivé kontinenty, které se od sebe vzdalovaly, až zaujaly nynější polohu.

Tato dávná pevnina se vyznačovala bohatou vegetací, která je nazývána "gondwanskou flórou". Jsou pro ní charakteristické obrovské přesličky a stromovité kapradiny. Proto existují ve vrstvách usazenin gondwanských kontinentů - tedy i v Antarktidě - mohutná uhelná ložiska, pravděpodobně největší na světě.

Kromě toho má šestý kontinent rozsáhlé zásoby železné rudy a dále pak na 200 různých nerostů (např. chróm, zlato, molybden, uran, měď, stříbro aj.). Pravděpodobně jsou zde také velké zásoby ropy. Předpokládá se, že ne všechny nerostné zdroje již byly objeveny.

Aby se však zabránilo poškozování přírodního prostředí Antarktidy, byla roku 1991 zastavena těžba nerostných surovin a tento kontinent má být nadále využíván jen k mírovým a vědeckým účelům.
 

Přestože je Antarktida nazývána ledovou pouští, úplně pustá a bez života není. Dokonce i v centrálních oblastech byly na několika místech, kde holé skály vyčnívají z ledu, objeveny lišejníky a mechy. Tato pozemní vegetace poskytuje potravu a úkryt několika málo otužilým druhům velmi drobného hmyzu a mikroskopických organismů. To jsou jediní živočichové, kteří se dokáží vypořádat s drsnými podmínkami Antarktické pevniny.

O poznání pestřejší život je v pobřežních oblastech. Rostlinám se ani tady příliš nedaří, ale pro živočichy je zdrojem obživy moře. Chladné vody omývající ledový kontinent obsahují dokonce větší množství organismů než teplá moře tropů (i když v menším počtu druhů). Spodní proudy sem přinášejí spoustu výživných látek, které se ve studené vodě dobře uchovávají. Tyto proudy se v okolí Antarktidy mísí s povrchovými vodami bohatými na kyslík, a tak vznikají mimořádně příznivé podmínky pro vznik planktonu. Ten tvoří hlavní díl potravy velryb, kterých žilo v této oblasti velké množství.

20. století a objevení Antarktidy s sebou ovšem přinesl intenzivní lov velryb. Do chráněných vod připlouvaly zpracovatelské lodě a harpunáři brzy velkou populaci velryb téměř vyhubili. I když je dnes tento lov již zakázán, modrá velryba, která zde téměř vyhynula, se teprve začíná vzpamatovávat. Dnes je v těchto oblastech z kytovců nejpočetněji zastoupena kosatka.

Kromě velryb se na dně moře a u břehů Antarktidy vyskytuje mnoho vodních rostlin, mořští ježci, hvězdice, různí měkkýši, korýši (nejčastější je kril) a ryby. Mimo to žije na antarktických březích několik druhů tučňáků, tuleni, lachtani a mnoho druhů ptáků.

Největší množství druhů je soustředěno na Antarktickém poloostrově, kde je nejmírnější podnebí.
 

Sedm států - Argentina, Austrálie, Chile, Francie, Nový Zéland, Norsko a Velká Británie - v roce 1942 uplatnilo nárok na svrchovanost nad jednotlivými částmi Antarktidy. Ta byla rozdělena jako koláč na deset nestejně velkých záborů. V prosinci roku 1959 však podepsalo 12 zemí, které se účastnily výzkumů v Antarktidě, Antarktickou smlouvu. V té se zavázaly, že nebudou uplatňovat územní nároky a budou využívat ledový kontinent jako společnou mírovou základnu. Antarktida je tedy považována za mezinárodní území, stejně jako např. Měsíc nebo Mars. Podepsáním této smlouvy se navíc stala prvním světadílem, kde byly zakázány vojenské základny, manévry a zkoušky jakýchkoliv zbraní včetně jaderných.

Tuto smlouvu podepsaly později i další země, které se na výzkumech podílely, včetně České republiky. Dnes pracuje v Antarktidě na čtyři desítky výzkumných stanic pětadvaceti států.

Čeští vědci pracovali zatím na ledovém kontinentu pouze v rámci cizích expedic - v 50 až 70. letech 20. století v sovětské a jednou v americké, v tomto desetiletí v polské a brazilské. V roce 1999 má být vybudována první stálá česká výzkumná stanice na souostroví Jižní Shetlandy. Montovaný dům má být vytápěn sluneční energií, elektřinu má dodávat větrná elektrárna. Kromě českých vědců by měli na stanici jako hosté pracovat Poláci, Němci, Britové, Kanaďané, Maďaři a Slováci.

Největší výzkumnou stanicí je Mc Murdo (USA) vybavená atomovou elektrárnou a zařízením na odsolování mořské vody a výrobu pitné.

Během šestiměsíčního léta bydlí pracuje v Antarktidě asi 4 tisíce polárníků (polovinu tvoří Američané). Jde většinou o vědce a jejich pomocný personál. Během temné zimy se pak antarktická populace počítá na stovky. Přibližně třetinu obyvatel nejchladnějšího kontinentu tvoří ženy. Na všech stanicích funguje částečný komunismus - vše je zadarmo, kromě pohledů a suvenýrů.

Vědci a polárníci mapují kontinent, provádějí výzkumy v oblasti planetární geologie, hydrologie, klimatologie a studia meteoritů. V r. 1981 skupina vědců v Antarktidě objevila příčinu úbytku světové ozónové vrstvy způsobeného používáním freonů v rozprašovačích, obalové technice a chladících zařízeních.

Od poloviny 20. století se v Antarktidě rozvíjí zatím nevelký, ale významný turistický ruch. Plavby výletních lodí se přísně kontrolují, aby se poškození životního prostředí omezilo na nejmenší možnou míru.
 

Od chvíle, kdy člověk poprvé vstoupil do Antarktidy, začal být tento kontinent znečišťován. Vědecké týmy se sice snaží znečištění eliminovat, ale přesto jejich čtyřtisícová populace produkuje odpad, který musí být alespoň částečně ukládán do vybraných úložišť uvnitř kontinentu. Moře v okolí Antarktidy však znečišťují především proplouvající zaoceánské lodě.

Vědce přesto mnohem víc trápí globální ekologické problémy týkající se Antarktidy. Jedním z nich je globální oteplování, které dokumentují mnohakilometrové pukliny v ledovcích, nově vznikající jezera a kanály. Objevují se i nové druhy rostlin. Průměrná teplota vzrostla v oblasti Antarktidy pouze o 2 stupně Celsia, ale v létě se rtuť vyšplhá v okrajových oblastech na deset, nebo dokonce až patnáct stupňů a to už adélinští tučňáci dostávají šok z tepla. Podobně je tomu i u tuleňů.

Antarktidu však nejvíce trápí ozónová díra. Vědci nedávno oznámili, že ultrafialové záření, které zde kvůli působení freonů dopadá přes zředěnou ozónovou vrstvu s vyšší intenzitou než kdekoliv na Zemi, zásadně ovlivňuje živé organismy. Zárodky hvězdic se vyvíjejí značně deformované a umírají před narozením, ježovky se přestávají rozmnožovat, poškození DNA bylo zjištěno i u planktonu a řas a některé rostliny si vytvořily vlastní "sluneční brýle". Pravděpodobně jsou již ovlivněni i vyšší živočichové, protože nižší organismy jsou nedílnou součástí potravinového řetězce.

Jistou naději dává skutečnost, že řada druhů, především rostlinných, si vytvořila vlastní odolnost vůči UV záření. Nikdo však netuší, co mohou genetické změny vyvolat. A kdy dojde i na člověka.

Antarktida, největší přírodní rezervace světa, je tak vystavena částečně větší hrozbě než nejprůmyslovější světové aglomerace. Proto také bývá nazývána lakmusovým papírkem ekologické katastrofy.
 

Přestože všechny státy souhlasily s využíváním Antarktidy pouze k mírovým a vědeckým účelům, národní ambice "vlastníků" nejsou zcela pohřbeny. V Argentině a Chile se děti učí, že zábory v Antarktidě jsou součástí mateřské země. Oba státy dokonce vyslaly těhotné ženy, aby zde porodily první "Antarktiďany".
 

V Antarktidě se podle polárníků žije stejně jako kdekoliv jinde na světě - tedy skoro stejně. Pokud jim prý nevadí pokoj velký jako postel, pět vrstev oblečení, omezený příděl vody na sprchování, a to pouze dvakrát týdně, zředěný vzduch a suchý mrazivý vítr, nic jim nechybí. Hrají různé míčové hry, jsou mezi nimi horolezci i lyžaři, mají knihovnu, video, atd.
 

V 80. letech 20. století několik českých sportovních nadšenců umluvilo vedení Socialistického svazu mládeže a pod jeho hlavičkou postavilo primitivní ubytovnu na ostrově Nelson v oblasti Jižních Shetland. Třebaže později dostali finanční podporu ještě od dvou ministerstev, nestala se stanice výzkumným střediskem, iniciátoři ji využívali ke sportovním a dalším ne zcela jasným účelům. Když tam zmizeli dva lidé, zbyla nám jen mezinárodní ostuda.
 

Ve 20. a 30. letech 20. století vtrhly do Antarktidy stroje - letouny na lyžích a pásové traktory. Psí potahy však zůstávaly hlavně pro menší výpravy důležitým dopravním prostředkem polárníků. Postupně však začaly stále dokonalejší stroje v členitém terénu psy vytlačovat a tak se tito čtyřnozí polárníci stali spíše společníky a spestřením vědců. Ještě v letech 1989 a 1990 přešla mezinárodní expedice se třemi psími spřeženími napříč kontinentem. Tato 6000 kilometrů dlouhá cesta, která trvala 220 dní a měla sportovní i vědecký charakter, měla demonstrovat ducha Antarktidy.

Přes nesporný význam psů při dobývání pólu i později Protokol o ochraně přírodního prostředí Antarktidy z roku 1993 pobyt psů (coby zvířat "tamnímu prostředí cizích") na šestém světadíle zakázán. Jeden z našich polárníků, který se účastnil Antarktické expedice v 60. letech, Stanislav Bártl, k tomu řekl:

"Psům je to asi jedno, Antarktida však jejich odchodem ztrácí něco ze své staré romantiky. Nechce se mi věřit, že by se tam už žádný neobjevil."
 

Vedle pojmu Antarktida se lze setkat s pojmem Antarktis, který má však poněkud odlišný význam. Je to jižní polární oblast ohraničená izotermou 10 stupňů Celsia nejteplejšího měsíce. Zahrnuje Antarktidu a nejjižnější části Atlantského, Tichého a Indického oceánu.
 

Jižní pól není jeden - jsou známy hned tři. Nejznámější je historický, označený prvními dobyvateli Jižního pólu, nejjižněji položené místo na Zemi. Vedle něj existuje ještě jižní magnetický pól a bod, jímž prochází osa zemské rotace (geomagnetický pól, někdy také bývá nazýván pólem chladu, protože na zdejší stanici Vostok byla naměřena nejnižší teplota na Zemi). Na některých mapách Antarktidy lze nalézt dokonce ještě jeden pól - pól poměrné nedostupnosti, což je místo nejvzdálenější od pobřeží.

Literatura:

[1] Petr Křivský: Záhadný kontinent - Počátky objevování Antarktidy (článek v Historickém obzoru č. 11/1994)

[2] Stanislav Bártl: Antarktida v obrazech (SPN 1964)

[3] Robert Falcon Scott: Dosažení jižní točny - deník z poslední expedice (Smith, Elder & Co., Londýn 1913, u nás Mír, Praha, 1972)

[4] Atlas panenských míst (Marshall Editions 1994, u nás Knižní klub 1995)

[5] Velké záhady minulosti (Verlag Das Beste GmbH Stuttgart 1990, u nás Reader's Digest Výběr, Praha 1995)

[6] Slavné osobnosti - encyklopedie (Oxford University Press 1994, Svojtka a Vašut, 1995)

[7] Velký ilustrovaný atlas světa (RV Mnichov 1992, GeoCenter Praha 1993)

[8] Encyklopedie Zeměpis světa (Andromeda Oxford Limited 1993, Columbus + Knižní klub, Praha 1993)

[9] Planeta Země (Oxford University Press 1993, Svojtka a Vašut 1995)

[10] Walter Sullivan - Sedmý světadíl (McGraw - Hill Book Comp., NY 1957, Olympia Praha 1974)

[11] Planeta tajuplných světů (Reader's Digest Londýn 1994, Praha 1997)

[12] ABC přírody (Reader's Digest New York 1990, Praha 1996)

[13] Malá československá encyklopedie (Encyklopedický institut ČSAV 1984)

[14] Češi v Antarktidě (článek Dnes + TV 10/98)

[15] Základní výzkum ledu a sněhu (článek Aktuell 4/89)

[16] Konec psů v Antarktidě (čl. z Lidé a země 4/94)

[17] MF Dnes - články: Antarktida se stala lakmusovým papírkem (7.5.1997) ekologické katastrofy - Vědci za uchování světadílu bez lidí - I na bílé poušti žijí lidé

časopis o přírodě, vědě a civilizaci