Zygmunt Bauman, polsky sociolog žijící od roku 1968 v emigraci, je autorem řady knih o moderním a postmoderním způsobu života. Světově proslulý se stal svou knihou o vztahu modernity a holocaustu (1989). Kniha Úvahy o postmoderní době je souborem pěti esejí, které byly v tomto uspořádání vydány pouze v češtině, a to roku 1995 v překladu předního českého sociologa Miloslava Petruska.
 

První esej se zabývá vymezením toho, co lze považovat za svět moderní a co už za postmoderní a ve které fázi se nacházíme my dnes.

Moderní svět vidí Bauman jako předmět administrace, správy. Z tohoto pohledu na svět plynou tři důsledky:

1) svět je celkem, totalitou s jednotnými hodnotami a normami

2) tento celek je spojitý, bez vnitřních rozporů, jednoznačný, jakoukoliv odchylku je třeba udusit v zárodku

3) to, co probíhá nyní, předznamenává věci budoucí, protože velké věci je třeba budovat po částech ("Každé konkrétní dnes čerpalo své zdůvodnění z všeobecného zítřka".) Modernita je tedy PROJEKT.

Oproti tomu dnešní svět (postmoderní) není projektem ("Dnes žijeme PROJEKTY, nikoliv PROJEKTEM"). Problémy se už neskládají v celek, neexistuje "problém problémů". Bauman vidí tři příčiny zániku univerzálního projektu:

1) rozklad a ochablost státní moci (udržování rutiny se obejde bez zasahování státu)

2) ztráta důvěry v projekt dokonalé společnosti (odstrašujícími příklady byly fašismus a komunismus), podle Baumana jsme vystřízlivěli, "už nevěříme, že dnešní trápení je nutné ve jménu budoucího štěstí"

3) moderní civilizaci přemohly její vnitřní rozpory, nahromadilo se rozčarování z neúspěchu projektu

Společnost tedy musí začít být chápána nikoliv jako předmět administrace a normativního regulování, ale jako soubor spontánních a pouze slabě koordinovaných procesů. Postmoderní sociologie a filozofie se tedy nesnaží najít absolutní pravdu, jejich posláním je hledat všechny možnosti, nenechat žádnou z nich umlčet v zárodku.
 

V úvodní části tohoto druhého a (pro mne nejzajímavějšího) textu se autor zabývá rozlišením moderního a postmoderního stylu života a tím i moderních a postmoderních modelů osobnosti. Tento problém vyrůstá z tázání člověka po vlastní identitě (kdo jsem já?). Hledání identity je celoživotní proces.

Moderní život vidí Bauman jako POUŤ, jejíž cílové místo je předem dáno, při níž vše, co poutník dělá, směřuje k cíli. Cíl poutě a jeho dosažení je jediným cílem poutníkova života, který se neustále odsouvá do budoucnosti. Život jako pouť může vsak existovat pouze ve světě s pevnou strukturou, jakým byl svět moderní, v postmoderní době se už s ním nesetkáme.

V postmoderním bytí už totiž nejsou pevné rámce. Plynutí času přestalo být kontinuálním procesem, místo toho se stalo souborem epizod, které na sebe příliš nenavazují, jsou samostatné. Životní projekt se tak rozpadl na kaleidoskop epizod. V této době je vše pomíjivé, dočasné ("Nic, co začíná, nebude trvat věčně, ale nic tak' neodvolatelně nekončí.") Proto také neexistuje konečný cíl putování, za kterým by mohl poutník jít. Dnes je život putováním bez předem daného směru, ten se ze dne na den mění.

Postmoderní osobnostní vzorce jsou čtyři a na rozdíl od moderní společnosti se dostávají do každodenního života obyčejných lidí. Ti nemusí mezi jednotlivými typy volit, v každém z nás je kousek z každého typu.

1) ZEVLOUN
Zevloun je pozorovatelem světa, který sleduje povrch věcí, nezajímá ho jejich podstata. Je člověkem "všechny vidící, ale sám neviděn, skrytý v davu, ale k davu nenáležející". Chápe svět jako divadlo a sebe jako režiséra. Zevloun v moderním světě byl výplodem velkoměsta a jeho anonymity, stávali se jím lidé na okraji velkoměstské společnosti. Postmoderní zevloun je vsak v každém z nás. Tento rozmach zevlounství způsobil rozvoj masových médií, zejména televize. Zevlounovi je vsak předkládána skutečnost hotová, dobrodružství za něj vymýšlejí jiní lidé, on je už jen pouhým divákem, přestal být režisérem.

2) TULÁK
Tulák v moderní době byl na okraji společnosti, protože byl tím, kdo porušoval řád. Dnes již tulák žádný řád neohrožuje, proto se dostává do hlavního proudu života. Pro tuláka je život změnou, neustálým pohybem. Na rozdíl od moderního poutníka však tulák nezná cíl své cesty a ani ho nepotřebuje znát, trasa jeho putování vzniká za pochodu, ze dne na den se mění. Svět je pro tuláka množinou šancí, ale i zklamání z jejich nesplnění. Platí pro něj pravidlo "dnes zde a zítra tam", neváže se na jedno místo ani na jednoho člověka.

3) TURISTA
Turista je vyhledavačem dojmů, cestuje z touhy po dobrodružství. Turista platí a proto klade podmínky. Chce, aby domorodci "hráli doopravdy", čímž se liší od zevlouna. Turista se vzdaluje z domova jen proto, aby se do něj mohl zase vrátit a vyprávět dojmy o tom, co je jinde odlišné od toho doma. Protože turista pobývá na cestách jen dočasně, navazuje tam povrchní kontakty, těší se ze své dočasné anonymity.

4) HRÁČ
Ve hře se smazávají hranice mezi nutností a náhodou, proto část světa, kterou ovládá, není tak tvrdá jako svět skutečný. Principem hry je riziko. Záleží sice na chytrosti a důvtipu hráče, ale není to ještě záruka vítězství, vstupuje tam i štěstí. Cílem hry je výhra. "Každá hra je válka; válečná akce ale končí ve chvíli, kdy padlo rozhodnutí o tom, kdo zvítězil a kdo prohrál." Porážka ve hře nikdy není definitivní, protože s novou hrou mají oba hráči opět stejné výchozí pozice. Postmoderní svět je hrou potud, pokud v něm nehledáme trvalé zákonitosti, pokud počítáme s rizikem a náhodou. V tomto světě se máloco stane neodvolatelně a nenapravitelně.
 

Člověk v pojetí sociologů je utkán z myšlenek a citů, společnost chápou jako rozmluvu. Takovýto pohled na člověka a společnost se ale vztahuje pouze k duši, nikoliv už k tělu člověka. Bauman si však klade otázku, zda není lidské tělo podobně jako myšlenky a city také vystaveno společenským tlakům a vlivům.

Strach z neurčitosti v moderní době vedl ke snaze ustanovit novy globální řád. Dozorem k dodržování tohoto řádu měly být instituce jako škola, kasárna, nemocnice nebo průmyslový podnik ("továrny na řád"). Cílem této snahy měla být pravidelnost a eliminace náhody. Hlavními továrnami na řád byly v moderní době kasárna a továrny. Voják i dělník potřebují mít silné tělo, proto panuje strach z degenerace lidského těla (neboť jen ve zdravém těle může být zdravý duch). V moderní době lidé toužili po konformitě, snažili se nevybočovat.

Dnes, kdy lidé často střídají zaměstnání, stěhují se z místa na místo, stala se stálá kontrola nemožnou. Vliv státu a institucí na člověka slábne. "Dnes je možné počítat jen s vlastním dozorem, se sebekontrolou." Cílem už není nevybočovat z řady, ale neztratit krok s proměnlivostí doby, udržet si schopnost přizpůsobovat se trendům.

Proto zatímco tělo moderního člověka bylo podrobováno přísné disciplíně a odříkání, dnes je tělo orgánem spotřeby, odběratelem prožitků. Dnes nejde o to, JAKÝCH výkonů je tělo schopno, ale JAK HLUBOCE jsou výkony prožívány. Toto kritérium je ale nemožné objektivně srovnávat. Tělo je dnes soukromým vlastnictvím, proto je třeba ho s rozumem kontrolovat a řídit.
 

V moderním světě člověk volí, kterou z mnoha cest se dá. Při této volbě se mísí radostné očekávání se strachem ze záhuby. Cílem se tedy stává nalezení kompromisu mezi možnostmi a ohroženími. Člověk v moderním, tedy městském světě, se denně setkává s cizími lidmi. Stává se zevlounem, který pozoruje svět, který "pádí okolo" díky "všeobecné cizotě", která městsky život ovládá. Ve městě navázané vztahy jsou proto anonymní, nasyceny konzumním duchem, netrvají déle než rozkoše, jež přinášejí. "Procházka městem je prohlídkou expozice povrchů, ten kdo se prochází, je sám exponátem." Tyto povrchy postrádají hloubku, lidé se poznávají jen ante portas (před branami, za které člověk nikoho cizího nepustí).
 

Etiku vidí Bauman jako kodex právních předpisů, které popisují správné jednání všeobecně, pro všechny a ve všech časech. Morální je potom ten, kdo dodržuje normy.

Chaos chápe autor jako stav, v němž se může stát cokoliv, jako bytí bez struktury. "Lidské bytí je nekonečným řetězcem neúspěšných pokusů utéci před chaosem." To se však ukázalo jako nemožné. Snahy dosáhnout dokonalého řádu označuje Bauman za směšné. "Morálka se nám dnes zdá být jevem stejně nahodilým jako zbývající, větší část bytí, tedy jako část bytí zbavená základů, v tomto případě etických."

Dříve lidé tam, kde chyběl řád, dosazovali vyšší řád, dosazený Bohem. Dnes jsou lidé vydáni na pospas svým instinktům a pudům, protože autorita Boha vybledla. Dříve vládlo jakési "sebezatemnění", tedy popírání nebo tajení toho, že společnost se sebeutváří. "Konec sebezatemnění prožíváme bolestně hlavně proto, že je třeba stanout tváří tvář odpovědnosti." Toto sebezatemnění označuje Bauman jako závěs, který byl nejdříve utkán, potom protržen a nakonec zcela ztržen.

1) TKANÍ ZÁVĚSU
Moderní teorie hledaly svůj smysl v budoucnosti (budoucí vláda Rozumu dává smysl současné chvíli), proto moderní civilizace není orientována na činnost, ale na smysl činnosti.

2) PROTRŽENÍ ZÁVĚSU
Vláda Rozumu v moderní době se měla stát univerzální, dnes má ambici stát se globální. Tento posun znamená pokorný souhlas s tím, co se děje, s tím že chaos a nahodilost vládnou dnes v té oblasti, která měla být výlučnou doménou Rozumu. Společnost už nechce být štítem proti nahodilosti, stala se "herní plochou chaosu". Filozofové ztrácejí chuť k tvoření etických norem pro svět, který o to nestojí, který se smířil s chaosem.

3) STRŽENÍ ZÁVĚSU
Cílem modernity byl "obecný pokrok lidstva", ovšem ten nenastal. Do dříve uspořádaného světa vtrhl díky změnám chaos, protrhl závěs.

V moderní době se neústupně hledaly etické principy, byly vštěpovány lidem. Morálka byla považována za výtvor etiky. Dnes, kdy je vše dočasné, nezbývá místo pro ustavování etických norem (nastává "soumrak Věku etiky). Neznamená to však, že s koncem etiky končí i morálka. Postmoderní doba je podle Baumana dobou "morálky bez etiky", nastává "Věk morálky". Přichází doba morální autonomie, ve které je člověk morálně odpovědný sám za sebe. Lidová morálka podle autora nikdy nepřipomínala kodex univerzálních zásad, proto etická krize neznamená krizi morálky. Dnes se vlastní činy jeví jako věc odpovědné volby, jako věc svědomí a vlastní odpovědnosti. "Tato nová nutnost je často příčinou mravního bloudění a zoufalství. Dává však také morálnímu subjektu šanci, jakou dosud nikdy neměl."

Úvahy o postmoderní době jsou odbornou, a přitom srozumitelně a čtivě napsanou knihou, která nutí člověka zamyslet se nad aspekty dnešního světa, se kterými se denně setkáváme, ale nad kterými nás obvykle nenapadne přemýšlet.

časopis o přírodě, vědě a civilizaci