Evropský pořádek ustavený vítěznými mocnostmi ve Versailles poraženému Německu a bolševickému Rusku vymezil místo na okraji evropského dění. Oba státy proto již v roce 1922 v Rapallu uzavřely smlouvu, která nejen obnovila diplomatické styky, ale zahájila hospodářskou a vojenskou spolupráci. Tato spolupráce trvala po celou dobu existence tzv. výmarské republiky a byla narušena nástupem Adolfa Hitlera k moci v roce 1933.

Po nástupu nacistů k moci se Německo stalo znovu nebezpečím pro evropský mír. V mezinárodní politice nastalo krátké období jistého sblížení mezi Velkou Británií a Francií na jedné straně a Sovětským svazem na straně druhé. Německá zahraniční politika ohrožovala nejen pozice západních velmocí, ale také existenci Sovětského svazu.

Mnichovská dohoda 29. září 1938 o postoupení pohraničních oblastí Československa nacistickému Německu ale znamenala přelom ve vztazích mezi Sovětským svazem a západními velmocemi. Sovětský svaz nebyl k jednání přizván a domníval se, že západní politikové připravují cestu Hitlerovi k jeho plánu "Drang nach Osten".

Koncem roku nacistické Německo obsadilo Rakousko. 15. března 1939 pak Německo obsadilo Československo. Hitlerovská agrese se obrátila proti Polsku a na obzoru byla reálná hrozba nové války. Polsko bylo rozsáhlým územím s téměř 34 milióny obyvatel. Hitler věděl, že Poláci se budou bránit a že západní velmoci poskytnou Polsku vojenskou pomoc na základě spojeneckých dohod. Proto bylo nutné buď se dohodnout se západními velmocemi nebo se Sovětským svazem.

Vyspělý průmysl na území protektorátu Čechy a Morava umožnil nacistickému Německu vyzbrojit několik divizí wehrmachtu. Po zabrání Čech a Moravy Německo obsadilo Klaipedu, což povzbudilo italského diktátora Mussoliniho, aby obsadil Albánii.

Pro strategii bolševického Sovětského svazu představovala válka mezi imperialisty vždy výhodný předpoklad pro oslabení nepřátelského světa a pro reálnou možnost revolučních přeměn. Proto v létě 1939 se Stalin musel rozhodnout, na kterou stranu se přiklonit a z jaké mezinárodní situace Sovětskému svazu vzejde největší prospěch za cenu nejmenšího rizika. Nikdy se nesmířil se ztrátami, které sovětské Rusko utrpělo důsledkem brest-litevského míru. Stalin pečlivě zvažoval veškeré vyhlídky a nabídky, které mu mohl nastávající válečný konflikt poskytnout.

Rovněž západní mocnosti se snažily zajistit, aby břemeno příští války s nacistickým Německem nemusely nést sami. Jejich dřívější naděje, že se podaří proti sobě do zničujícího boje postavit nacisty a bolševiky, ztroskotaly. Při jednání o možném spojenectví se Sovětským svazem nebyly ochotny k ústupkům, které by ohrožovaly státní suverenitu sovětských sousedů.

Adolf Hitler byl obratným diplomatem. Počátkem roku 1939 se připravoval jak na variantu dohody se západními velmocemi tak na variantu paktu o neútočení se Sovětským svazem. 12. ledna 1939 se Hitler setkal se sovětským velvyslancem v Berlíně Alexejem Merezkalovem k dlouhému rozhovoru, který ale politicky nebyl významný. Počátkem února 1939 se s Merezkalovem setkal vrchní velitel wehrmachtu Wilhelm Keitel.

15. srpna 1939 byl německým státním tajemníkem von Weizsackerem pozván k jednání na berlínskou Wilhelmstrasse britský velvyslanec sir Neville Henderson. Jednání se týkalo Gdaňska, polského koridoru a možností případné spolupráce. Henderson ale již věděl, že 11. srpna 1939 odjela do Moskvy britská delegace, která měla dohodnout vojenský pakt Velké Británie, Francie a Sovětského svazu proti Německu. Netušil však, že jednání nebyla úspěšná a Vorošilov velmi obratně manévroval. Henderson ujistil Weizsackera, že o jejich rozhovoru vyrozumí vládu Jejího Veličenstva, což byl pro Adolfa Hitlera velmi chabý výsledek.

Sovětské Rusko ztělesňoval J.V. Stalin. V létě 1939 mu bylo 60 let, ale na svůj věk vypadal velmi dobře. V té době byl stále na vrcholu moci, dva roky po politických procesech, které otřásly nejen Sovětským svazem, ale celým civilizovaným světem. Stalin se považoval nejen za neomezeného vládce, ale také za rozmnožitele Sovětské říše. Toužil obnovit rozsah území Ruska v hranicích původního carského impéria. To ovšem znamenalo získat nazpět všechna území, které Rusko ztratilo po první světové válce. Tedy především pobaltské území, Finsko, část Ukrajiny a Běloruska, Besarábii. Stalin také toužil naplnit starý ruský sen a chtěl dosáhnout kontroly bosporských úžin.

Stalin dobře věděl, že západní svět, což pro něj byla především Evropa, prochází hlubokou krizí a že rozpory mezi jednotlivými velmocemi mohou vést k válce. Byl rozhodnut toho využít. Očekával, že až vypukne válka, Sovětský svaz do této války ve vhodný okamžik vstoupí a pak v revolučním spojení s evropským proletariátem "osvobodí" Evropu od kapitalismu. Proto si přál, aby válka byla celoevropská a nikoliv jen omezená. Pod heslem zajištění obrany před imperialistickým napadením Stalin budoval mohutnou armádu.

Adolf Hitler a Joachim von Ribbentrop o státní suverenitě menších států uvažovali výhradně z hlediska své mocenské politiky. Na mezinárodní nebo domácí veřejné mínění brát ohled nemuseli. Proto správně předpokládali, že se Stalinem a Molotovem budou schopni jednat za oboustranně výhodných podmínek. Německo proklamovalo, že jeho nepřátelství k sovětskému komunismu patří minulosti, a že se Sovětským svazem ho spojuje "společný odpor ke kapitalistickým demokraciím". Jeden berlínský diplomat koncem července 1939 v rozhovoru se sovětskými zástupci uvedl, že západní velmoci jsou Sovětskému svazu schopny nabídnout pouze účast na evropské válce a nepřátelství Německa. Naopak Německo je schopno Sovětskému svazu garantovat neutralitu v případné válce a případný prospěch při vzájemném dorozumění o oboustranných zájmech.

Takové argumenty německé strany sovětští vládcové uznali. Proto 23. srpna 1939 v Moskvě byla podepsána mezi Německem a Sovětským svazem smlouva o neútočení. Svět tuto zprávu přijal s úžasem. V tajné doložce dohody se stvrzovalo rozdělení oblastí vlivu mezi Německem a Sovětským svazem. Do sovětské sféry vlivu bylo začleněno Lotyšsko, Estonsko, Finsko, část polského území a Besarábie.

Podpisem dohod s Německem Stalin získal jeden ze základních předpokladů pro realizaci svých cílů. Další události pak ukázaly, že většina územních změn ve prospěch Sovětského svazu byla brzy nejen provedena, ale stala se trvalým ziskem Sovětského svazu.

Nacistické Německo dohodami se Sovětským svazem mohlo být bez obav, že se dostane do války na dvou frontách. Po obsazení Polska Německo během asi půldruhého roku ovládlo téměř celý evropský kontinent. Hospodářské dohody mezi Německem a Sovětským svazem zajistily Německu přísun strategických surovin a Sovětskému svazu zajistily dodávky strojů a zařízení. Došlo také k jisté vojenské spolupráci mezi Sovětským svazem a Německem, když např. Německu byla zapůjčena námořní základna v Murmansku.

Adolf Hitler dokončil jednání s Brity. Přijal Hendersona ve svém alpském sídle v Berghofu, ale už mu o nic nešlo. Uzavření paktu se Sovětským svazem považoval za velký úspěch své politiky a proto Chamberlaina nepovažoval za soupeře. Chamberlain naopak doufal v nějaký nový Mnichov, který by mohl ještě něco změnit. Hitler vyčkal, až byly dokončeny žně. Reinhard Heydrich a Wilhelm Canaris, šéf abwehru, mezitím připravili provokaci s přepadením vysílače v Gliwici (Gleiwitz) polskými provokatéry. 1. září 1939 začala blesková válka (blitzkrieg) proti Polsku.

V září 1939 se sovětská a německá vojska setkala na předem dohodnuté demarkační linii a polský stát přestal existovat. Polsko bylo rozděleno podél linie Pisa, Narev, Visla a San. Západní část připadla Německu, východní Sovětskému svazu. Obě strany se zavázaly, že nebudou na svém území trpět žádnou polskou agitaci směřující proti území druhé strany a že takovou agitaci v zárodku potlačí a budou se vzájemně informovat o vhodných opatřeních.

Ve svém projevu 31. října 1939 V. M. Molotov prohlásil, že obyvatelé západní Ukrajiny a západního Běloruska s nadšením přijali osvobození z područí panského Polska. Molotov dále uvedl, že s hitlerismem jako ideologií lze souhlasit nebo nikoliv, ale že tuto ideologii nelze zničit válkou. Molotov označil současnou válku za imperialistickou a zpochybnil termín agrese ve vztahu k Německu.

J. V. Stalin ve svém interview v sovětském tisku v listopadu 1939 pak uvedl, že nikoliv Německo napadlo Francii a Anglii, ale že naopak Francie a Anglie napadly Německo, čímž na sebe převzaly zodpovědnost za současnou válku.

Uvedené teze byly později rozpracovány různými komunistickými činiteli v čele s G. Dimitrovem. Zahraniční politika Sovětského svazu přátelská vůči Německu a nepřátelská vůči západním státům se stala základem směrnic Komunistické internacionály.

Na rozdíl od polské otázky dohody o finské otázce mezi Německem a Sovětským svazem neproběhly již tak hladce. Finská vláda totiž nepřistoupila na Sovětským svazem navrhované hraniční změny, které údajně měly zabezpečit obranyschopnost Leningradu. Proto 30. listopadu 1939 zahájila sovětská vojska válečné operace proti Finsku. Současně v pohraničním městě Terioki vznikla vláda tzv. Finské lidové republiky vedená komunistou Kuusinenem, která ihned uzavřela se sovětskou vládou smlouvu o vzájemné pomoci a přátelství.

Rudá armáda ale byla zastavena ve svém postupu na hraničních pevnostech finskou armádou. Předpokládaný rychlý útok se změnil v krvavou poziční válku, která skončila teprve na jaře 1940. Vláda Finské lidové republiky byla nenápadně zapomenuta. Sovětský svaz dosáhl v mírové smlouvě s legitimní finskou vládou jistých hraničních ústupků v oblasti Leningradu, nikoliv však původních územích požadavků.

Koncem června 1940 Molotov předal rumunské vládě požadavek, aby Rumunsko vrátilo Sovětskému svazu Besarábii a navíc přidalo ještě severní Bukovinu. Rumunská vláda těmto požadavkům vyhověla a 28. června 1940 sovětská vojska převzala správu nad těmito zeměmi. Severní Bukovina ale byla přidána mimo dohodu s Německem a Německo se netajilo svým znepokojením.

Na podzim 1939 uzavřel Sovětský svaz s vládami Estonska, Litvy a Lotyšska smlouvy o vzájemné pomoci, které Sovětskému svazu umožnily zřízení několika sovětských základen na území těchto států. Sovětský svaz přitom potvrdil plnou suverenitu a nezávislost těchto pobaltských států.

1. srpna 1940 V. M. Molotov v projevu na zasedání Nejvyššího sovětu uvedl, že vlády pobaltských republik intrikovaly proti zásadě dobrých sousedských vztahů se Sovětským svazem, což sovětskou vládu donutilo, aby do zmíněných států vyslala své politické zmocněnce a další vojenské jednotky.

Komunistické strany Litvy, Lotyšska a Estonska na tento signál převzaly vládu v těchto státech a v následujících volbách vyjádřily vůli po opětovném spojení se Sovětským svazem, k čemuž došlo 21. července 1940.

V průběhu léta roku 1940 Německo a Sovětský svaz upevnily své zahraničně politické postavení. Sovětský svaz rozšířil své území o značnou část Polska, Besarábii, severní Bukovinu, Litvu, Lotyšsko a Estonsko a získal tak dalších 23 miliónů obyvatel. Německo dokončilo vítězně válečné operace na západě porážkou Francie a připravovalo se porazit Velkou Británii.

Sovětsko-německé vztahy alespoň navenek zůstávaly nadále přátelské. V anglofilním tisku se ale spekulovalo o možnosti neshod mezi Německem a Sovětským svazem. Na podzim 1940 došlo skutečně k zájmovým rozporům a ke vzájemné nedůvěře. V listopadu 1940 V. M. Molotov jednal v Berlíně s Joachimem von Ribbentropem a Adolfem Hitlerem. Neshody signalizovala mimo jiné stížnost Německa, že Litva nebyla adekvátní výměnnou hodnotou za část polského území a že si Sovětský svaz přivlastnil severní Bukovinu aniž byl tento krok s Německem předem konzultován. Molotov naopak viděl v německých územních zárukách rumunské vládě nepřátelský akt vůči sovětské vládě, která měla zájem také o jižní Bukovinu.

Hlavní nesoulad mezi Německem a Sovětským svazem vznikl kolem opakovaných Molotovových pokusů prosadit u Německa souhlas s konečným řešením finské otázky, kterou se Sovětskému svazu na jaře 1940 nepodařilo uzavřít. Adolf Hitler ale několikrát jasně prohlásil, že uplatňování sovětských nároků vůči Finsku by mohlo vyvolat nebezpečí války v oblasti Baltického moře, která je pro Německo naprosto nepřijatelná. Proto Molotov od svého naléhání upustil.

Na druhé straně se Hitler a Ribbentrop snažili přesvědčit Molotova o tom, že Německo již prakticky vyhrálo válku s Velkou Británií a že nyní zbývá jen se podělit o země britského impéria. Německo navrhovalo, aby Sovětský svaz přistoupil k Trojstrannému paktu mezi Německem, Itálií a Japonskem, který byl uzavřen 27.září 1940 v Berlíně. V. M. Molotov s tímto návrhem v zásadě souhlasil, ale konečné rozhodnutí ponechal na Stalinovi. Přitom evidentně pochyboval o brzkém vítězství Německa nad Velkou Británií. Berlínské rozhovory mezi Německem a Sovětským svazem v listopadu 1940 tak ve své podstatě vyzněly naprázdno.

Adolf Hitler krátce po těchto rozhovorech 18. prosince 1940 podepsal základní směrnici k tajnému plánu Barbarossa. 22. června 1941 Německo zahájilo válku proti Sovětskému svazu.

Literatura:

[1] Brod, Toman: Pakty Stalina s Hitlerem. nakl. Naše vojsko, nakl. Česká expedice, Praha 1990. ISBN: 80-206-0209-7 (Naše vojsko), ISBN: 80-85281-06-6 (Česká expedice).

časopis o přírodě, vědě a civilizaci