John Steinbeck se narodil v Kalifornii, vystřídal několik zaměstnání, poznal nejenom řadu lidí všech společenských vrstev, ale také kalifornskou pozemní a mořskou přírodu. Vedle umělecké činnosti se zabýval také vědeckou prací v oboru biologie.

Novela "Na plechárně" je humorným a shovívavým nadhledem spisovatele a přírodovědce vůči lidským slabostem a prohřeškům. Hlavní hrdinové příběhu, Mack a jeho přátelé, jsou lidé bez peněz a bez starostí, kteří žijí ve staré boudě na okraji města i společnosti. V řadě humorných i tragikomických epizodách sledujeme jejich příhody a nezdařené pokusy o dobrý skutek a další příběhy postav a postaviček městečka Monterey. V době svého vzniku novela vyvolala překvapení, jak bezstarostnou idylu vytvořil již známý autor sociálních románů. John Steinbeck svými sympatiemi k hříšným hrdinům příběhu nepřímo polemizoval s puritánskou morálkou tehdejší doby.

Časné ráno je Na plechárně doba plná kouzel. v onom našedlém čase, kdy už se rozední, ale slunce ještě nevyjde, je Plechárna jakoby zavěšena ve stříbřitém světle mimo čas. Pouliční lampy zhasínají a plevel se zeleně rozzáří. Vlnitý plech konzerváren začne žhnout perleťovým třpytem platiny či starožitného cínu. Auta ještě nejezdí, na ulici je klid, nikde žádný spěch a shon. Mezi piloty konzerváren šplouchají vlny sem a tam, sem a zase tam. Je to doba hlubokého míru, čas ponechaný sám sobě na pospas, malá oáza spočinutí. Kočky klouzají přes ploty jako stékající kapky, plazí se po zemi jako sirup a hledají rybí hlavy. Mlčenliví ranní psi si vykračují po ulici jako páni, šťourají se v tom či onom a uvážlivě vybírají, co by počurali. S pleskajícími křídly přilétají na střechy konzerváren rackové v očekávání dne bohatého na odpadky. Na hřebenech střech se tísní křídlo na křídle. Od skalisek poblíž Hopkinsovy námořní stanice sem doléhá štěkot lvounů, jako by to strhla virvál celá smečka loveckých psů. Vzduch je chladný a svěží. V zahrádkách za domy kupí syslové ranní hromádky čerstvé, vlhké hlíny, vylézají z nich a zatahují do děr květiny. Venku je jen velmi málo lidí, právě tolik, aby ulice vypadala ještě opuštěnější, než je. Jedno děvče od paní Dory se vrací od zákazníka, který je buď moc bohatý nebo moc nemocný, aby si zašel k Medvědovi sám. Její šminky jsou mírně lepkavé a nohy ji sotva nesou. Li Čong vynáší nádoby s odpadky a staví je na okraj chodníku. Starý Číňan přichází od pobřeží a pleská si to přes ulici kolem Grandu. Hlídači konzerváren vykouknou ven a zamrkají v ranním světle. U Medvěda vychází na verandu Alfred. Má na sobě košili s krátkými rukávy, protáhne se, zívne a podrbe se na břiše. Nájemníci pana Malloye chrápou v rourách, až se to dunivě rozléhá jako v tunelu. Je to hodina barvy perel - přestávka mezi dnem a nocí, kdy se čas zastaví a zkoumá sám sebe.

Jednoho takového jitra a v takovém světle se loudali ulicí dva vojáci se dvěma děvčaty. Vyšli právě z La Idy a byli velmi unaveni a velmi šťastni. Dívky to byly statné a silné, poprsí měly mohutná a vlasy mírně rozcuchané. Oblečeny byly do značně již pomačkaných společenských šatů z umělého hedvábí s tištěným vzorem, které jim lnuly na kypré obliny těla. Obě měly na hlavě vojenskou čepici, jedna daleko na temeni, druhá se štítkem tak hluboko do čela, že se jí málem dotýkal nosu. Rty měly plné, nosy široké, byly samý bok a únavou se sotva vlekly.

Vojáci měli rozepjaté blůzi a opasky provlečené skrz nárameníky. Kravaty si trochu povolili, aby si mohli rozepnout knoflíček u límce. Na hlavy si narazili klobouky děvčat - jeden pomenší žlutý slamáček s kytičkou sedmikrásek v dýnku, druhý bílý, pletený poloklobouček polepený kolečky z modrého celofánu. Všichni se drželi za ruce a rytmicky jimi pohupovali. Voják na vnější straně chodníku nesl velkou papírovou tašku plnou plechovek vychlazeného piva. Tiše se ubírali perlovým světlem. Měli za sebou parádní flám a bylo jim blaze. Stále se maličko usmívali jako utahané děti vzpomínající na oslavu. Dívali se na sebe, usmívali se a pohupovali rukama. Prošli kolem Medvěda a řekli "ahoj" na břiše se drbajícímu Alfredovi. Naslouchali chrápání z rour a zasmáli se. U Li Čongova krámu se zastavili a nahlédli do přeplácané výkladní skříně, kde se potraviny tísnili se šatstvem a nástroji, aby na sebe upozornily. Pohupujíce rukama a šoupajíce nohama, došli na konec ulice Na plechárně a dali se k trati. Dívky vylezly až na koleje a šly po nich, zatímco vojáci je drželi kolem plnoštíhlých pasů, aby nespadly. Minuli loděnice a zamířili dolů k pozemku Hopkinsovy námořní stanice, upravenému jako park. Před stanicí byla maličká, do oblouku vykroužená pláž, jakási minipláž mezi útesy. S něžným šepotáním ji teď omývaly krotké ranní vlnky. Z obnažených kamenů vanula jemná vůně chaluh. Sotva čtveřice mladých lidí dorazila k pláži, vykoukla nad pozemkem Toma Worka na druhé straně zátoky křížalka sluníčka, pozlatila vodu a požlutila skály. Dívenky se způsobně posadily do písku a přetáhly si sukně přes kolena. Jeden z vojáků prorazil do čtyř plechovek piva díry a každému dal jednu. Načež si oba vojáci lehli, položili hlavy dívkám do klína a zadívali se jim do obličeje. Usmáli se na sebe a v tom úsměvu se skrývalo jejich unavené, tiché, báječné tajemství.

Někde u stanice zaštěkal pes. Spatřil je hlídač, zachmuřený, morousovitý muž. Spatřil je i jeho kokršpaněl, černý a morouso- vitý pes. Hlídač na ně zakřičel, a když se ani nepohnuli, přišel za nimi na pláž, zatímco jeho pes na ně poněkud monotónně štěkal. "Tak tohle ne, milánkové, tady se nikdo rozvalovat nebude. Koukejte zmizet. Tohle je soukromej pozemek."

Vojáci jako by ho ani nezaslechli. Usmívali se dál, jako by se nechumelilo, a dívenky jim hladily vlasy na spáncích. Konečně se jeden obtěžoval a pomalu otočil hlavu, takže ležel dívce tváří mezi nohama jako v kolébce. Dobromyslně se na hlídače usmál. "Takhle prdel byste nám políbit nechtěl?" pravil pln laskavosti, otočil se zpátky a znovu se zadíval dívce do očí.

Slunce jí ozářilo blonďaté vlasy. Poškrábala vojáka za uchem. Ani si nevšimli, že se hlídač vrací do svého domku.

Literatura:

[1] Steinbeck, John: Na plechárně. Nakl. Svoboda, Praha 1992. Z angl. orig. "Cannery Row", nakl. William Heineman, London, Toronto 1945. Překlad: Martin Hilský. ISBN: 80-205-0260-2 ukázka: kap. 14, str. 65 - 67

(c) 1998 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci