V severním Norsku, na pobřeží Severního ledového oceánu, žije národnostní skupina nazývaná Kvénové (fin. "kveenet", nor. "kvaenar" - pozn. překl.). Jejich předkové pocházeli z Finska. Jedna ze starých finských vesnic ležících u fjordu Varang nese jméno Kallijoki. Pochází odtud pan Reinhold Eliseussen, bývalý policista na odpočinku.

Kvénové přišli do této krajiny v 60. a 70. letech 19. století, kdy ve Finsku bylo období bídy. V této řídce osídlené krajině žilo tehdy jen několik Laponců zabývajících se rybolovem nebo chovem sobů. Oblast sloužila také jako vyhnanství pro zločince.

Základy vesniček při fjordu byly položeny tím způsobem, že příchozí se usadili na dosud neobydlených místech, vhodných k opatřování živobytí. Na místo poté přišli i jejich další příbuzní a přátelé z původní domovské oblasti. Jestliže ve vesnici bylo větší zastoupení Finů, příchozí Norové se do ní již nestěhovali. Finové zase neobsazovali norské vesnice.

Kallijoki je vesnice, jejíž obyvatelé mezi sebou dodnes mluví finsky. Největší část jejích obyvatel tvoří v současné době důchodci. Reinhold Eliseussen žil donedávna jinde. Přestěhoval se však zpátky do své rodné vesnice, když odešel z policejní služby do důchodu. Jeho rodina z matčiny strany pochází ze zakladatelů vsi.

"Když matčina rodina přišla do těchto míst, byly ve Finsku zlé časy. Tady bylo mnoho ryb v moři i v řece. Na pobřeží zase rostla svěží tráva pro koně i krávy. V horách se daly sbírat morušky, a stát poskytl tyto pozemky k osídlení," vypráví pan Eliseussen.

Za jeho dětství byl finský duch ve vsi velmi silný. Třebaže jeho otec byl Nor, finština zůstala jazykem matky a dětí. Vesnice měla vlastní školu, kterou navštěvovalo přes 60 žáků. Norská společnost však usilovala o ponorštění Kvénů, a tak se ve škole finsky mluvit nesmělo.

"Na obou koncích vesnice byla obecní sauna, ve které se o topení staraly všechny rodiny podle pořadí. Ve velké místnosti se muselo začít topit v sobotu hned od rána, aby sauna byla připravena na šestou hodinu večer. Nejprve saunu navštívily ženy a děti, potom přišla řada na muže. Každý sobotní večer byla ve vsi také tancovačka," vzpomíná pan Eliseussen.

Třebaže finské vesnice u fjordu byly od sebe vzdáleny jen několik málo desítek kilometrů, sousední vsi se navštěvovaly velmi zřídka. Pan Eliseussen dokonce říká, že i dnes pozná podle nářečí, z které vesnice kdo pochází. Se svými sousedy mluví nadále finsky, ale jeho děti vůbec finsky neumějí. Jeho manželka byla Norka, a tak se v rodině mluvilo jen norsky.

"Děti mi teď vyčítají, že se doma nemohly naučit finsky. Moje generace ale ještě neuměla udržet v úctě svůj mateřský jazyk," uvažuje pan Eliseussen.

Do území finských osadníků stále více proniká norský duch a znalost finského jazyka se z populace Kvénů pomalu vytrácí. Kvénové jsou však přesto na svůj původ stále hrdí. Začali dokonce požadovat, aby Norsko uznalo jejich populaci za národnostní menšinu. Novou sílu do finské kultury na pobřeží Severního ledového oceánu vnesli také Finové, kteří se do severního Norska přistěhovali v minulých deseti letech.

Literatura:

[1] Alasuutari, P.: Kallijoki, suomalainen kyla Jaameren rannalla, in: Selko-Uutiset (6): p. 7. Helsinki 1997.

Ing. Václav Chvátal tlumočník pro jazyk finský tel. 0184-723602, [M1]

(c) 1998 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci