Antti Halkka: 80 let přírody v obrazech
z finštiny přeložil Václav Chvátal
Jaké je Finsko? Jaká je jeho příroda? Desetiletí samostatnosti odpovídají na tyto otázky různými způsoby. Přinášíme vyprávění o tom, jak se měnil obraz přírody a Finska během osmdesáti let naší samostatnosti.
Samostatné Finsko je mnohem mladší než znalost fotografie. První rozsáhlá kniha fotografií naší země je stará přes sto let a pod názvem "Finsko v obrazech" ji uveřejnil I.K.Inha. V době samostatnosti (po 4. prosinci 1917 - pozn. překl.) Inha vytvořil jen nemnoho fotografií, ale zato to byla mistrovská díla. "Říše jehličí" a "Před bouří" jsou hlubinné studie přírody.
Už ve 20. letech 20. století se ve fotografování přírody začal uskutečňovat základní záměr: mělo umožnit pohled do prostředí, které je běžnému cestovateli nedostupné. Jací jsou bukač, papuchalk, nebo mořský orel? Jak žijí? To měli Finové možnost spatřit ve 20., 30. a 40. letech 20. století v knihách Einari Merikallia a Gunnara Granberga.
Pohled na Finsko se začal ve fotografických knihách pozvolna měnit. Zatímco ještě v roce 1930 se kniha z nakladatelství WSOY "Finsko obrazem" pyšnila krásou pěny velkých peřejí, "Obrazové Finsko" z nakladatelství Otava v roce 1946 neukazuje nespoutané peřeje, ale to, jak "koňské síly řeky Imatry budou zapřaženy do služeb průmyslu".
Významnými událostmi poválečného období v byla kniha Yrjo Kokka "Zpěvná labuť", vyzývající k ochraně labutí, a "Finská trilogie" od Reino Kallioly. Oba používali jak slovní tak fotografickou interpretaci. Obrázky byly černobílé. Třebaže už v 50. letech byly pořizovány první zdařilé barevné fotografie přírody, černobílý obraz vládl až do 70. let.
Šedesátá léta znamenala pro Finsko období rozsáhlých změn. V tomto desetiletí se zrodila také fotografie životního prostředí, jejíž nejsilnější ukázky byly obsaženy v knize Teuvo Suominena "Mizející šlechta našeho ptactva" (vydalo nakladatelství WSOY v roce 1967), vyprávějící o pronásledování dravců.
Přírodní fotografie 70. let představovaly zejména poškozování Finska intenzívním lesním hospodařením. Časopis Suomen Luonto byl významným nositelem fotografií týkajících se přírody a životního prostředí, a brzy také další periodika pozvedla toto téma na přední místo. V sedmdesátých letech se zrodila také profese přírodního fotografa. V roce 1978 byl založen archiv přírodních fotografií, a stále nové druhy a oblasti dostávaly svou fotografickou tvář.
Jaký pokrok se udělal od začátku? Zdaleka ne tak velký, jak by se zdálo:
"Například motiv ostrůvku ve finském jezeře, opakující se v díle Mattiho A. Pitkanena, byl látkou bohatě prozkoumanou již I.K.Inhou," říká fotograf Jorma Luhta.
Fotografové začínali pozorovat ubývající a ustupující divočinu. I.K.Inha začínal truchlit nad mizením lesů vlivem hospodářského drancování již několik let před vyhlášením samostatnosti:
"Ten les, o kterém básníci pěli, pro který hudebníci skládali ódy, je na odchodu... Hroutí se mocný hlas přírody."
O přírodě Inha říkal "bohatá různorodost". Velikost, mohutnost, hlubina, tajemství - tak vyjmenovával vlastnosti pravého lesa. Tyto vlastnosti chtějí přírodní fotografové ve Finsku stále nalézat a ukazovat.
Finští přírodní fotografové mají úspěch v mezinárodních soutěžích, což může dokazovat atraktivnost naší přírody. Nicméně zahraniční impulsy a směry ukazují současnost ve fotografiích mnohem zřetelněji. Snad zde bude vhodné připomenout, že tento princip mezinárodního poučení není nikterak novou záležitostí:
"Švédi Bengt Berg, P.O.Svanberg a Victor Hasselblad," vyjmenovává vedle Einari Merikallia své dávné vzory Leo Lehtonen, jednaosmdesátiletý fotograf, který je starší než samostatné Finsko.
Literatura:
[1] Halkka, A.: Luonto kuvissa 80 vuotta, in: Suomen Luonto 56(12): p. 4-5. Helsinki 1997.
![]() |
Ing. Václav Chvátal tlumočník pro jazyk finský tel. 0184-723602 |
(c) 1998 Intellectronics