V roce 1972 Richard E. Leakey informoval vědeckou veřejnost, že nalezl v blízkosti Rudolfova jezera v Keni ve východní Africe lebku člověka, jejíž stáří odhadl na 3 milióny let. V roce 1973 na přednášce v San Diegu vyjádřil své přesvědčení, že jeho objevy smazávají vše, co se dosud o evoluci člověka předpokládalo. [Leakey, Richard E.: National Geographic, sv. 143, 1973]

Autor knihy [1] na základě Bible uvádí, že předpotopní lidé byli velkého vzrůstu a že žili ve stejné době, jako dinosauři. Na podporu své hypotézy uvádí nálezy v Texasu, kde byly nalezeny otisky chodidel člověka vedle otisků nohou veleještěrů. Tyto otisky chodidel člověka měly délku 38 cm. [Die Sintflut. H„nssler Verlag, 1975]. Odkazuje se na řadu fotografických snímků těchto otisků. [A. E. Wilder Smith: Herkunft und Zukunft des Menschen. Telos Neuhausen, Stuttgart, 1976], [A.E. Wilder Smith: Grundlage zu einer neuen Biologie. Telos Paperback, 1974]. Někteří autoři tyto otisky chodidel označili za stopy předpotopních obrů. [I. C. Whitcomb, H. M. Morris: The Genesis Flood, 1964. Presbyterian and Reformed Publishing Co.] V časopise "Aller Diener" se uvádí, že v uvedeném údolí se již žádné otisky stop nevyskytují a že film, který o nich byl natočen, není dostupný. [Menschliche Fusspuren im Paluxy-Flussbett? Aller Diener, AD IV/1986] Autor knihy [1] proto pokládá sugestivní otázku, v jakém zájmu byly tyto důkazy odstraněny. Nikdo totiž nedokázal, že šlo o falzifikát.

V roce 1968 pan Meister v oblasti Antelope Springs ve státě Utah objevil zkamenělé stopy obuté nohy dlouhé 32,5 cm a široké 11,25 cm. V nálezu je v nášlapu levé nohy rozdrcený trilobit. [Ing. František Toth: Záhady rody Homo. Čtení č. 9/1979]

Autor knihy [1] vyvozuje závěr, že evoluční teorie, moderní geologie, biologie a antropologie by v případě uznání pravosti výše uvedených nálezů byly uvedeny v zmatek. Autor se nám tak snaží podsunout znepokojující myšlenku, že vědci zamlčují některé zásadní nálezy a důkazy, že současná věda falšuje skutečnost.

Celá řada archeologických nálezů dokazuje značnou vyspělost některých starověkých civilizací. V Mezopotámii přibližně od dnešního Bagdádu až po Perský záliv existovaly v období asi 3000 let až 2350 let př.n.l. v oblasti Sumeru městské státy, které vznikly postupnou integrací měst a vesnic, a později se zvětšily a rozšířily i na sever. Města se stala centrem státu a jako takové bylo obehnáno hradbami a vedle chrámu se objevil palác.

Vedle mýtů a archeologických nálezů je jediným pramenem k tomuto období sumerský královský seznam, jehož kanonická verze byla sestavena až v mnohem pozdějším období písaři a knězi z Nipuru. Tento seznam vypočítává panovníky a dynastie až do nástupu Chamurabiho z Babylónu. Celé období je rozděleno na dobu před "potopou" a po "potopě". Před potopou vládlo pět měst a osm nebo deset králů s mytickou délkou vlády. Na konci tohoto období bohové vyhubili lidstvo potopou a ušetřili pouze vládce Šuruppaku, kterému darovali nesmrtelnost. Vyprávění o potopě převzali Babylóňané, Asyřané, Židé a stalo se součástí i dalších starověkých mytologií. Prvním městem, které zahajuje období po potopě, je Kiš. Za vlády panovníků z Kiše byl Sumer částečně jednotný. Nejstarší formou politické organizace sumerských městských států byla primitivní demokracie. Nejvyšší autorita byla v rukou shromáždění všech obyvatel města, kteří rozhodovali o všech státních záležitostech. K provádění svých rozhodnutí volilo shromáždění úředníky. Z nich byl nejdůležitější ten, který byl nejvyšším knězem městského boha. Sídlil v chrámu a vedl chrámové hospodářství.

Základem chrámového hospodářství bylo zemědělství, pastevectví a rybolov. Pěstovalo se obilí, datle a olejnaté rostliny. K chrámu náležely i specializované řemeslnické dílny. Vedle zpracování zemědělských produktů bylo nejrozvinutější tkalcovství. Bylo známo i kamenictví, kolářství, zlatotepectví, kovářství.

Územní růst sumerských městských států a jejich zápas o hegemonii se vynutily novou formu politické organizace - monarchii. Politické funkce všeobecného shromáždění se soustředily v osobě vládce, který měl titul lugal nebo ensi. Nejdůležitějším garantem panovníkovy vlády bylo vojsko.

Ekonomickou funkcí panovníka bylo zabezpečit úrodu, a to jednak v rovině náboženské udržováním dobrého vztahu k bohům, jednak v rovině reálné tím, že pomocí administrativy udržoval kanály a rozděloval vodu. Byl nejvyšším soudcem a vrchním velitelem armády. Sídlil v paláci, který se stal významným redistribučním centrem. Palácové hospodářství bylo organizováno podle vzoru chrámového hospodářství.

V další části raně dynastického období se postupně upevnil systém městských států v čele se světskými panovníky. Vytvořilo se několik politických center (Kiš, Uruk, Ur), která spolu soupeřila o ovládnutí co největšího území. V poslední části raně dynastického období bylo ukončeno ustavení království a postupně královská moc definitivně nabyla despotického charakteru. Vznikla ideologie království, která se opírala o náboženství a vycházela z něj. Z této doby se nám zachoval archív města Lagaše, o jehož historii jsme tak dobře obeznámeni. Dobytím Lagaše Lugalzagesimi z Ummy končí raně dynastické období.

Někteří autoři, jako např. Erich von Daniken, kteří zkoumali některé velmi překvapující znalosti civilizací starověku, se domnívají, že naše planeta byla v minulosti navštívena několikrát mimozemskými civilizacemi, které lidem tyto znalosti předaly.

Autor knihy [1] takové představy odmítá. Na základě Bible tvrdí, že předpotopní člověk byl nadaný a moudrý, když vyšel z rukou Stvořitele. Vědci mylně předpokládají, že člověk svůj vývoj začal jako primitivní tvor, a proto se pak snaží vyspělost civilizací starověku vysvětlit zásahem mimozemských civilizací.

V této souvislosti si povšimněme způsobu argumentace autora knihy [1], který nepřipouští, že by se civilizace starověku nemohly vyvinout postupně během dlouhého období z jednodušších forem organizace lidské společnosti.

Autor knihy [1] uvádí, že Bibli nelze prověřovat pravidly lidské vědy, protože lidské vědění je podle něj nespolehlivým průvodcem. Autor dále tvrdí, že kritikové Bible se opírají o nedostatečné pochopení vědy nebo Božského zjevení. Konečně autor uvádí, že ve Slově Božím jsou vysloveny otázky, na které lidský rozum nikdy nedokáže plně odpovědět.

Autor knihy [1] tvrdí, že teprve Adamův pád přinesl na svět smrt. Teprve tehdy na Zemi začal účinkovat druhý termodynamický zákon o vzrůstu entropie a svět se stal otrokem zkaženosti a zániku.

Autor považuje druhý termodynamický zákon za zákon zániku. Ale tento zákon má také tvořivý charakter v jevech samoorganizace látky, které se objevují v disipativních systémech (v systémech s rozptylem energie) daleko od termodynamické rovnováhy. Složitost hmoty je tak důsledkem samoorganizujících procesů. Samoorganizace vytváří časové a prostorové struktury tam, kde je to možné. [14]

V souvislosti s druhým termodynamickým zákonem je třeba se zmínit o zdánlivém rozporu Darwinovy evoluční teorie s tímto zákonem. Klasická Newtonova mechanika zobrazovala vesmír jako dokonalý stroj, ale termodynamika tento obraz zvrátila ve stroj, který spěje neodvratně ke svému zániku. Darwinova evoluční teorie na druhé straně ukazuje, jak život směřuje od jednodušších forem k formám složitějším, organizovanějším. Ve druhém termodynamickém zákoně je však skryta téměř magická tvořivá síla, kdy vesmír může termodynamiku donutit, aby působila tvořivě. [14]

Autor knihy [1] dále tvrdí, že před potopou světa byla Země mnohem lepším místem pro život, než dnes. Na základě fosilních nálezů autor dokazuje, že na celé Zemi bylo subtropické klima. Autor zcela ignoruje sklon zemské osy, kdy jednotlivé oblasti planety jsou osvětlovány slunečním zářením pod různým úhlem a také neuvažuje o driftovém pohybu kontinentů, které původně tvořily jedinou pevninu Pangaeu.

Autor tvrdí, že zemská osa byla kolmá k rovině oběžné dráhy. V tomto případě by ale oblasti kolem severního a kolem jižního pólu musely být trvale bez slunečního záření a musely by být značně chladné. To by zase znamenalo prudké proudění vzdušné hmoty způsobené značnými rozdíly teplot na rovníku a na pólech.

V 70. letech 19. století pracovník britského muzea George Smith prostudoval tabulky s klínovým písmem z Ninive, které se stalo sídelním městem Asýrie za vlády Sinacheriba (704 - 681 př.n.l.). Město bylo zničeno v roce 612 př.n.l. babylónskými a médskými vojsky. Na tabulkách s klínovým písmem byl popsán epos sumerského hrdiny Gilgameše. Na některých tabulkách Smith nalezl fragmenty vyprávění o potopě světa, které se z velké části shodovaly s biblickou verzí. George Smith se osobně vypravil do Ninive, aby nalezl zbývající tabulky. Přivezl do Anglie 384 fragmenty hliněných tabulek, mezi nimiž byly chybějící části vyprávění o potopě světa.

Tyto tabulky jsou starší než je 1. kniha Mojžíšova. Proto se oprávněně předpokládá, že biblická legenda o potopě byla převzata z babylónských pramenů. Americký profesor Kramer [Kramer, Samuel: Historie začíná v Sumeru, SNKLU, Praha 1965] uvedl, že literatura vytvořená Sumery musela mít na starohebrejské učence značný vliv. Sumerové pochopitelně nemohli hebrejskou literaturu ovlivnit přímo, protože zanikli dříve, než se objevili Hebrejci. Měli však vliv na Kananejce, kteří byli bezprostředními předchůdci Hebrejců v zemi později známé jako Palestina.

Autor knihy [1] uvádí, že se obdivuje výše uvedené dedukci, ale že zastává zcela jiný názor. Domnívá se, že hliněné tabulky pouze potvrzují biblické zprávy, které jsou Božím zjevením. Toto tvrzení ale autor knihy [1] nijak nedokazuje.

Autor knihy [1] dokonce tvrdí, že zprávy o potopě v eposu o Gilgamešovi jsou pouze produkty fantazie, zatímco zprávy o potopě v Bibli jsou inspirovány Bohem. Opět toto tvrzení nijak nedokazuje.

Existuje asi 300 národů, které ve svých pověstech a mýtech mají zmínku o potopě. [prof. dr. J. Riem: Die Sinflut in Sage und Wissenschaft]. To podle autora knihy [1] potvrzuje, že kdysi musela proběhnout obrovská katastrofa spojená s potopou.

Autor knihy [1] tvrdí, že současná geologie neobsahuje vždy čistou pravdu, která by byla zjištěna objektivními metodami a byla by podepřena důkazy. Tvrdí, že řada tvrzení v geologii je postavena pouze na bázi filozofie a nikoliv reálné vědy.

Autor knihy [1] dále tvrdí, že "zkaženost" geologie zapříčinil filozofický směr zvaný "racionalismus", ve kterém je lidský rozum svrchovaným měřítkem všech věcí. Autor tvrdí, že co nelze pochopit rozumem, je prostě odmítnuto, zavrženo nebo zesměšněno.

Podle mého názoru se autor knihy [1] hluboce mýlí. Kdyby věda odmítala všechno, co nelze pochopit rozumem, kde by se pak vzala speciální a obecná teorie relativity, kvantová mechanika, nerovnovážná termodynamika, jak by mohl vzniknout standardní model elementárních částic a unifikační teorie? Lidský rozum se neustále pokouší překonat sám sebe a snaží se pochopit v dané chvíli zcela nepochopitelné. Věda si ale nemůže dovolit nahradit rozum vírou. Autor se hluboce mýlí v tom, že věda zahodí vše, co se jí nehodí do její velkolepé stavby. Právě naopak, takové nehodící se jevy a skutečnosti otřásají touto stavbou a vedou ke kácení vědeckých bůžků a model.

Podobně jako Mikuláš Koperník je považován za otce moderní astronomie, Charles Lyell je považován za duchovního otce geologie zejména díky své učebnici Základy geologie (Principles of Geology, 1830-1833). Lyell vytvořil filozofický názor, který později dostal název geologický aktualismus. Jeho jádrem je přesvědčení, že přítomnost je klíčem k minulosti. Lyell tvrdil, že současný rozsah přírodních procesů a jejich rychlost postačuje k vysvětlení příčin událostí v geologických dějinách Země. Lyell se svým principem snažil odstranit "katastrofické" příčiny vývoje a snažil se vývoj vysvětlit na základě postupného a pomalého hromadění nepatrných změn v průběhu dlouhé doby.

Této myšlence se říká gradualismus a vypadá velice rozumně. Největší z posledních teorií v geologii, teorie kontinentálního driftu a tektoniky pevninských desek, je založena na gradualismu, když popisuje pohyby kontinentů jako velmi pomalé a postupné změny.

Podle Stephena Goulda z hlediska teoretického a empirického nemá Lyellovo přesvědčení příliš velký smysl. První námitkou je, zda naše velmi krátké pozorovací období může obsáhnout celé spektrum všech možných procesů, které mohou formovat Zemi. Velké události, které nastávají jen velmi zřídka, nemůžeme za dobu své existence vůbec pozorovat, protože jejich pravděpodobnost výskytu je malá. Druhou zásadní námitkou je skutečnost, že Leyllův gradualismus nemůže vysvětlit rozsáhlé a patrně velmi rychlé zvraty ve fauně, kterými jsou hromadná vymírání živočichů. Tradičním vysvětlením takového hromadného vymírání je, že toto vymírání probíhalo několik miliónů let. [15]

Proti gradualismu svědčí také některé pozorované jevy, jako byl vznik ostrova v blízkosti Islandu během krátké doby. [Zachhuber, Klaus: Evolution oder Schopfung? Europaisches Institut fur Fernstudium, Bern 1983].

Stephen Jay Gould zastává teorii přerušované rovnováhy, kdy se v dlouhé době rovnováhy systém natolik vychýlí, že dojde k náhlé změně a ustaví se nová rovnováha. Tuto teorii podporuje současná teorie katastrof a také teorie termodynamických systémů ve stavu daleko od termodynamické rovnováhy. [14], [16]

Gradualismus je produktem západního myšlení. Vědci bývalého východního bloku, zejména v bývalém Sovětském svazu, byli vychováni v duchu jiné filozofie změn, na základě tzv. zákonů dialektiky. Engels tyto zákony převzal od Hegela, ale zcela v nich obrátil příčinné souvislosti. Tyto zákony mimo jiné hovoří o "přeměně kvantity v kvalitu". Změny probíhají ve velkých skocích, které následují po pomalém hromadění tlaků. Systém vzdoruje, dokud nenastane kritický bod a nedojde k prudké změně. Jestliže ohříváme vodu, náhle začne vřít a měnit se v páru.

Stephen Jay Gould se přimlouvá za pluralitu vládnoucích filozofií a za to, abychom uznali, že všechny filozofie omezují, byť skrytě či nejasně, naše veškeré myšlení. Zákony dialektiky zcela otevřeně vyjadřovaly určitou ideologii. Pokud se na Západě dávala přednost gradualismu, činilo se totéž, ikdyž v zastřené formě.

Britský geolog Derek V. Ager o teorii přerušované rovnováhy v geologii napsal: "Historie kterékoliv části naší Země se podobá životu vojáka. Skládá se z dlouhých období nudy a krátkých období hrůzy." [16]

Autor knihy [1] se pokouší dokázat, že geologické jevy svědčí o katastrofické potopě. Jako příklad uvádí, že v některých oblastech Severní Ameriky se nacházejí rozsáhlé a hluboké sedimenty. V Přední Indii je oblast se sedimenty o tloušťce asi 2000 metrů. Autor knihy [1] se domnívá, že pomalé ukládání sedimentů erozí sousedních oblastí je naprosto nedostačujícím vysvětlením. Sousední oblasti neposkytují dostatek materiálu pro usazeniny takového rozsahu. Pouze mohutná náplava může vysvětlit transport obrovského množství sedimentů na velké vzdálenosti.

Autor knihy [1] uvádí, že modely potopy musí brát v úvahu, že sedimenty nebyly naplaveny jako homogenní hmota. V zemské kůře pozorujeme jasně rozlišené vrstvy, kdy například vápenec leží nad pískovcem nebo břidlice nad slepenci. Autor se proto domnívá, že potopa v některých místech způsobila prudký pohyb vody a rychlé usazování, na jiných místech způsobila jen klidné usazování bahna a písku.

Autor knihy [1] se dále domnívá, že existenci potopy také potvrzují některé fosilní pozůstatky. Morrisonova formace v amerických státech Colorado, Utah, Wyoming, Montana a New Mexico obsahují kromě ryb a savců také dinosaury. Autor uvádí, že stav zkamenělin svědčí o náhlém hromadném pohřbení.

Podle autora knihy [1] také zkameněliny v Old Red Sandstone v devonských vrstvách v Anglii svědčí o násilném umírání, protože těla živočichů jsou různě deformovaná, protažená a pokřivená. V mnoha případech je ocas ryb ovinut kolem hlavy. [Miller, H.: The Old Red Sandstone]

Autor knihy [1] uvádí ve své knize ještě další případy, které podle jeho názoru svědčí pro existenci potopy světa, která byla globální katastrofou. Autor dále uvádí příklady míst, ve kterých jsou trhliny a rozsedliny v zemské kůře obsahující zkamenělé kosti živočichů. Autor se domnívá, že tyto rozsedliny vznikaly prudkými pohyby, vzdutím a převržením zemské kůry a že obsah těchto rozsedlin byl do nich přinesen vodou při potopě světa.

Konečně autor knihy [1] tvrdí, že všechna ložiska uhlí jsou jedním z přesvědčivých důkazů potopy světa. Vychází z úvahy, že v dnešní době neexistují žádné děje, které by daly vzniknout ložiskům uhlí. Pro vznik uhelných ložisek se dnes v odborné literatuře uvádějí dvě teorie [Zachhuber, Klaus: Evolution oder Schopfung? Europaisches Institut fur Fernstudium, Bern 1983]:

• Potopení bahenních lesů. Rostliny jsou zaplaveny v místě svého růstu. Po pokrytí kamením, pískem, jílem atd. byl tento materiál za dlouhá geologická období zuhelnatěním proměněn v uhlí.
• Rostlinný materiál byl splaven dohromady. Prvním stádiem zuhelnatění je rašelina. S přibývajícím tlakem nadloží a vyšším stářím pak vzniká lignit, později hnědé uhlí, pak černé uhlí a konečně antracit. Naleziště uhlí nemusí souhlasit s původním místem výskytu rostlin.

Autor knihy [1] vyslovuje názor, že obě teorie jsou dobře slučitelné s hypotézou o potopě světa.

Mezi pevninou Severní Ameriky a poloostrovem Nové Skotsko bylo erozí přílivu a odlivu obnaženo ložisko, ve kterém J. W. Dawson identifikoval 85 vrstev uhlí. [Dawson, J. William: On the Coalmeasures of the South Joggins, Nova Scotia] V horních částech vrstev byly objeveny svisle stojící zkamenělé kmeny stromů, které se nacházejí mezi vrstvami slojí. Nalezené kmeny byly duté, vyplněné sedimentem. Ze 49 zkoumaných stromů bylo 34 naplněno materiálem odlišným od okolní horniny. Dutý vnitřek byl často vyplněn pískovcem, zatímco okolní vrstvy obsahují břidlici.

Aby mohlo dojít ke vzniku uhelných ložisek, musí být splněny následující podmínky:

• Klimatické podmínky umožňující vytvoření bujné vegetace, zejména dostatečného množství dřevin.
• Rychlá konzervace rostlinného materiálu s vyloučením vzduchu, baby nedocházelo k tlení. Autor knihy [1] se domnívá, že nemohl existovat žádné jiné rychlý proces vzniku usazenin, které překryly rostlinný materiál, než potopa světa.
• Vysoký tlak a teplota, který zničí anaerobní bakterie, které působí tlení rostlinného materiálu bez přístupu vzduchu. Autor knihy [1] uvádí, že ke vzniku uhlí není nutné dlouhé geologické údobí, jak se domnívají geologové, ale postačuje dostatečně velký tlak a teplota. Tento proces zuhelnatění byl již proveden také laboratorně, kdy se během několika minut podařilo ze dřeva vyrobit látku podobnou antracitu.

Proti vzniku uhlí v geologicky dlouhém období autor knihy [1] staví námitku, že všude na světě se vyskytují ložiska uhlí pouze jediného stáří, tedy jen černé uhlí nebo jen hnědé uhlí apod. Pokud by docházelo k postupnému ukládání, musela by existovat ložiska složená z různých starých vrstev uhlí.

Dalším důkazem pro potopu světa jsou podle autora knihy [1] ložiska ropy, která je směsí nízkomolekulárních a vysoko- molekulárních uhlovodíků a neuhlovodíkových složek. Autor knihy [1] se opírá o nejčastěji citovanou hypotézu, že ropa vznikla rozkladem zbytků organismů pravěkých rostlin a živočichů. Podle knihy dr. Mac. Farlanea [Farlane, Mac: Fishes, the source of Petroleum] většina ropných ložisek vznikla z pozůstatků ryb, které zahynuly při katastrofě tektonického původu. Autor knihy [1] se domnívá, že touto katastrofou byla právě potopa světa. Tvrdí, že podle Bible byly předpotopní oceány bohaté na život.

Autor knihy [1] se bohužel ve všech svých názorech opírá o dnes zcela neoprávněný předpoklad, že geologové vycházejí pouze z gradualismu. Proto jako jedinou alternativu vidí potopu světa. Autor vůbec nebere v úvahu např. práci Davida Malcolma Raupa, který se soustředil na příčiny vymírání druhů. David Malcom Raup uvádí, že v geologické minulosti proběhla řada velkých katastrof, která mohla být způsobena například dopadem velkých kosmických těles nebo erupcí blízké supernovy, apod. Navíc dokazuje, že dopad menších kosmických těles je poměrně častý jev. [15]

Domnívám se, že autor knihy [1] si pro podporu své hypotézy světové potopy vybírá pouze ty geologické skutečnosti, které mu vyhovují.

Fosilie je částečně nebo úplně zachovalým zbytkem organismu. Pokud se dochová tělo organismu, hovoří se o zkamenělém těle. Pokud se zachová pouze reliéf živočicha nebo rostliny, hovoří se o fosilním otisku.

Fosilizace jsou schopny především pevné části organismů, jako jsou ulity a lastury, části kostry, jednotlivé úlomky kostí, zuby apod. Měkké části organismů se obvykle nezachovaly.

Předpoklady pro fosilizaci jsou příznivější, pokud je mrtvý organismus uzavřen do nějakého konzervujícího média a je tak chráněn přístupu atmosférického kyslíku.

Někteří autoři jsou přesvědčeni, že mnoho usazenin a fosilií ukazuje na relativně rychlé pohřbení organismů. [Ritland, Richard M: A Search for Meaning in Nature. Pacific Press, Mt. View 1970]

Fosilní nálezy se vyskytují na každém kontinentě. Obsahují jednak vyhynulé a jednak dnes žijící organismy. Na řadě míst byly nalezeny fosilie nakupené pohromadě.

Historie většiny fosilních nálezů má dva charakteristické znaky, které odporují gradualismu:

• Stáze. Většina druhů během svého trvání na Zemi nevykazuje žádné změny směřující k určitému vývojovému stupni. Objevují se ve fosilních nálezech téměř ve stejné podobě, v jaké v nich mizejí. Morfologické změny jsou obvykle omezené a nesměrované.
• Náhlý výskyt. Nový druh nevzniká v určité oblasti postupně, trvalou přeměnou svých předků. Objevuje se náhle a již plně "zformovaný". [16]

Autor knihy [1] se domnívá, že hromadná vymírání řady druhů živočichů svědčí pro existenci potopy světa. Vychází pochopitelně z biblické představy, že všechny organismy byly stvořeny Bohem v jedno období a všechny vyhynulé druhy žily v "předpotopní době" pohromadě. Významný profesor paleontologie David Malcolm Raup napsal o hromadném vymírání druhů velmi poutavou knihu [15]. Pokládá si otázku, zda vymírající druhy měly "špatné geny", které způsobily jejich zaostávání v konkurenci, nebo prostě "měly smůlu" a vyhynuly při nějaké živelné katastrofě. Autor dochází k závěru, že se uplatňují tři způsoby vymírání. Jednak náhodné vymírání, které není závislé na rozdílných adaptacích organismů k prostředí. Dále výběrové vymírání v darwinovském smyslu, které vede k přežití pouze nejodolnějších a nejlépe adaptovaných druhů. Konečně existuje záludné vymírání, při němž vymírají výběrově druhy nikoliv kvůli tomu, že by byly hůře adaptovány.

Autor knihy [1] se omezuje jen na svoji vizi potopy světa a vůbec neuvažuje jiné příčiny hromadného vymírání. V části o geologickém datování hornin autor vytýká geologům, že používají apriorních předpokladů. Sám ale apriorně předpokládá pravdivost své hypotézy o Božím stvoření světa.

Podle biblické zprávy měla archa Noemova ukončit svoji plavbu na horách Ararat. Ararat je sopečný masiv na rozhraní Turecka, Arménie a Íránu. Má dva vrcholy spojené hřebeny o délce 13 km. Velký Ararat (persky: Kuhi Nuh, Hora Noemova) má výšku 5165 m nad mořem, Malý Ararat má výšku 3925 m n.m.

Roku 1883 turecká výprava ohlásila, že pod vrcholem Velkého Araratu viděla velkou dřevěnou konstrukci.

Bývalý carský pilot Vladimir Roskovskij, který od r. 1918 žil ve Spojených státech, uveřejnil 27.11. 1942 v časopise "Banner" reformované církve článek o objevu Noemovy archy v roce 1917. V článku se uvádí, že hlášení o nálezu bylo předáno carské vládě, ale brzy poté došlo k říjnové revoluci a car byl svržen. Ačkoliv se v článku uvádí, že archu Noemovu vidělo asi 150 lidí, nikdo o tom nepodal nikdy žádnou zprávu.

V dubnu 1953 byla v německém časopise "Kolínské ilustrované noviny" uvedena zpráva o objevu archy Noemovy v roce 1932. Avšak i k této zprávě je třeba se stavět značně skepticky, protože vyšla více než 20 let po údajném nálezu a od té doby by zřejmě tento objev musela přezkoumat řada expedic, objevila by se řada dokumentárních snímků. Ve skutečnosti se ale kromě této zprávy nic v tisku již neobjevilo.

V roce 1949 se do oblasti Araratu vydala výprava vedená Aaronem J. Smithem. V roce 1952 se uskutečnila britská expedice vedená Edgewarem Sykesem.

V roce 1955 Francouz Fernard Navarra a jeho syn provedli výstup do pohoří Araratu a přinesli kus dřeva, o němž tvrdili, že pochází z Noemovy archy. Laboratoře a muzea v Egyptě, Francii a ve Španělsku provedly zjištění stáří a došly k závěru, že dřevo je staré asi 4 až 6 tisíc let.

V roce 1969 vznikla ve Spojených státech archeologická společnost Search, která zorganizovala výpravu na Ararat. Přitom požádali Fernarda Navarru, aby je zavedl k místu, kde nalezl zmíněný kus dřeva. Byl nalezen další kus, ale odborníci tento nález znehodnotili závěrem, že jde o dřevo bílého dubu, které pochází zhruba z období 260 let př.n.l.

V roce 1970 byla plánována další expedice společnosti Search, do níž byl začleněn také arménský emigrant G. Hagopian, který v dětství archu viděl nejméně dvakrát. Organizace Search ale toto tvrzení již nemohla ověřit, protože Sovětská vláda odmítla vydat povolení k výstupu z arménské strany a navíc pohrozila Turecku, aby toto povolení turecká vláda také nevydávala. Organizace se brzy na to rozpadla.

V roce 1985 byla povolena výprava na Ararat americkému kosmonautovi Jamesi B. Irwinovi, který ale zřejmě hledal opět na nesprávném místě.

Žurnalista R. Noorbergen se o otázky archy Noemovy zajímal od roku 1947. Ve své knize "The Ark File" (Záznamy o arše) popsal expedici, která v roce 1960 zkoumala ve východním Turecku ve výšce asi 2000 metrů n.m. útvar v ledovci, který se podobal lodi. Bohužel ani tato archeologický výprava nic nenalezla.

Celá současná věda dokazuje, že je tvořena konvergujícími, logicky konzistentními a vzájemně propojenými řetězci vysvětlení. Tento objev má závažné důsledky nejen pro vědu samotnou, ale také pro celou řadu tzv. "alternativních věd", jako je kreacionismus, alchymie, astrologie nebo psychotronika.

Americký fyzik a nositel Nobelovy ceny za fyziku Steven Weinberg ve své knize [17] uvedl, jak v jednom svém televizním rozhovoru prohlásil, že uvěřit v astrologii znamená obrátit se zády k celé moderní vědě. Obdržel dopis od jistého bývalého chemika a metalurga z New Jersey, ve kterém bylo uvedeno, že prý osobně neprostudoval důkazy ve prospěch astrologie. Podobně americký fyzik Philip Anderson, který se vyjádřil pohrdlivě o jasnovidectví a telekinézi, byl pokárán jeho princetonským kolegou Robertem Jahnem, že nikdy nenavštívil jeho laboratoř, nikdy s ním přímo nediskutoval o svých výhradách a dokonce nikdy nečetl žádnou z jeho technických prací.

Steven Weinberg uvádí, že všem, kteří souhlasí s některými "alternativními" vědami, schází jistá schopnost vnímat logickou souvislost vědeckého poznání. Sice nerozumíme zdaleka všemu, ale víme, že v logickém rámci vědeckého poznání není pro astrologii nebo telekinézi místo. Steven Weinberg tvrdí, že "alternativní" vědy se snaží o zcela autonomní vysvětlení, budují zcela vlastní zákony, které nelze vysvětlit fyzikálními jevy. Dnes se ale jasně ukazuje, že celá věda je tvořena konvergujícími a vzájemně propojenými řetězci vysvětlení. Podle Weinberga jednou z velkých služeb, kterou vědě poskytl tento objev struktury vědeckých vysvětlení je nezvratné prokázání faktu, že žádné autonomní vědy neexistují.

Neměli bychom se ale ujistit, že na "alternativních" vědách skutečně nic není? Jistě nelze nic mít proti tomu, aby každý studoval a testoval, co se mu zlíbí. V jakémkoliv okamžiku se nabízí obrovské množství nových myšlenek, které přímo vybízejí k následování. Jenže je nesmysl tvrdit, že všechny takové myšlenky by měly být prověřeny a testovány. Na to prostě není čas. Steven Weinberg uvádí, že každý týden v poštovní schránce nalezne asi padesát článků z fyziky elementárních částic a astrofyziky, a také několik článků a dopisů "alternativních" vědců. Není v silách vědce nebo kohokoliv jiného všechny tyto myšlenky poctivě prostudovat. Každý proto musí podle svého nejlepšího svědomí posoudit, že některé myšlenky (a často většina z nich) nestojí za studium nebo následování. Největším pomocníkem při tomto rozhodování je právě pochopení struktury vědeckých vysvětlení.

V 16. století se španělští osadníci v Mexiku začali přesouvat na sever, do země zvané Tejas, kam byli vedeni pověstmi o sedmi zlatých městech. Představme si, že by dnes někdo tvrdil, že v současném Texasu se nalézá těchto sedm měst. Navrhli byste ve světle vašich znalostí a poznatků, aby se do Texasu vydala vědecká expedice, která by tato města měla najít? Asi byste usoudili, že to prostě nestojí za to. Podobně objev vzájemně konvergujících řetězců vědeckých vysvětlení nám prokazuje velkou službu v tom, že v přírodě pro telekinézi, astrologii, alchymii nebo kreacionismus a podobné pověry prostě není místo. [17]

Projevem slabé jaderné interakce je radioaktivní rozpad beta (beta částice je elektron):

n[0] --> p[+] + e[-] + anti-ní[;e]

(neutron se rozpadá na proton, elektron a elektronové anti- neutrino). Projevem silné jaderné interakce je radioaktivní rozpad alfa (alfa částice je jádro atomu hélia He[4;2]). [5]

U[238;92] ---> Th[234;90] + He[4;2]                             4,5 miliardy let
uran                   thorium

Th[234;90] --> Pa[234;91] + beta                                   24 dní
                         protaktinium

Pa[234;91] --> U[234;92] + beta                                    6,7 hodiny
                         uran

U[234;92] ---> Th[230;90] + He[4;2]                              250 tisíc let
                         thorium

Th[230;90] --> Ra[226;88] + He[4;2]                                80 tisíc let
                        radium

Ra[226;88] --> Rn[222;86] + He[4;2]                                1 620 let
                         radon

Rn[222;86] --> Po[218;84] + He[4;2]                                 3,82 dne
                         polonium

Po[218;84] --> Pb[214;82] + He[4;2]                                 3 minuty
                         olovo

Pb[214;82] --> Bi[214;83] + beta                                        26,8 minuty
                         vizmut

Bi[214;83] --> Po[214;84] + beta                                        19,7 minuty
                        polonium

Po[214;84] --> Pb[210;82] + He[4;2]                                  0,00016 sekundy
                        olovo

Pb[210;82] --> Bi[210;83] + beta                                         22 let
                         vizmut

Bi[210;83] --> Po[210;84] + beta                                          5 dní
                        polonium

Po[210;84] --> Pb[206;82] + He[4;2]                                    138 dní
                         olovo

- konec -

(c) 1998 Intellectronics
poslední úprava: 28.1. 1998

časopis o přírodě, vědě a civilizaci