Převzato z historické revue Secundo amni temporis se souhlasem redakce [X1] a autora.

Rudolf II. je snad naším nejznámějším panovníkem z doby renesanční. Jeho vláda povznesla Země koruny české k blahobytu doby Karla IV. či Jiříka z Poděbrad. Za jeho doby byla Praha a celé Čechy ovlivňovány revoluční Evropou, humanismem a reformací a vůbec všelijakým politickým děním. A abychom mohli lépe společně pochopit význam vlády Rudolfa II. pro Prahu a vůbec pro země Koruny české, musíme se ohlédnout o pár desítek let dozadu. Do doby posledního Jagellonce na českém trůnu, do doby politické a hospodářské krize dvacátých let šestnáctého století, do doby vzestupu turecké velkoříše. A hlavně si objasnit okolnosti, které vedly českou šlechtu katolickou i protestantskou k přijmutí mladého temperamentního rakouského arcivévody Ferdinanda Habsburského na český trůn. Neboť on byl právě tím osudným Rudolfovým dědečkem, který silně ovlivnil mladého arciknížete.

29. srpna 1526 byla nečekaně přetržena pětapadesátiletá éra panování Jagellonců v českém státě, která byla charakteristická stavovskou monarchií, tzn. král rozhoduje o důležitých věcech jen po poradě se stavovskou radou. Tento den byl bleskově poražen dvacetiletý český král Ludvík Jagellonský se svou slabou armádou přesilou tureckých nájezdníků v bitvě u Moháče. Právě zde, v tamních močálech našel i svoji smrt. A tím osiřel nejen český svatováclavský trůn ale i uherský svatoštěpánský. Této okolnosti se snažilo využít několik nápadníků o český a uherský trůn.

Nejvýznamnějšími byly Ludvík Bavorský, polský král Zikmund I. a rakouský arcivévoda Ferdinand Habsburský. Největší šanci však měl katolický a humanisticky vychovaný třiadvacetiletý Ferdinand. Bylo to díky úmluvě mezi Habsburky s Jagellonci o vzájemném dědění v případě vymření jednoho nebo onoho rodu. Navíc se Ferdinand zavázal, že uhradí jednu polovinu reálné části panovnických dluhů, dále že bude respektovat působení zemských sněmů a nebude českou šlechtu omezovat ani vyššími daněmi nebo novými povinnostmi a také díky kontaktu na bratra u císaře Karla V.

Avšak již v brzké době se Ferdinand pouští do složitého úkolu. Jako svůj přední cíl si dává za úkol změnit dosavadní stavovskou monarchii na absolutistickou. Je to také asi i tím, že byl vychován v katolickém a absolutistickém Španělsku, kde vládl neomezeně jeho starší bratr Karel, který byl zároveň od roku 1520 císařem. A Ferdinand nechtěl být jen ve stínu svého bratra. A proto se naučil přísné pracovitosti a píli. Energie měl na rozdávání, jeho chladnokrevný mozek fungoval perfektně. Osobně však zůstával studený, nepříliš družný, okolí ho vnímalo jako pichlavého povýšence. Prostředky realizace jeho plánů byla centralizace vlády (Vídeň) a omezení moci zemských sněmů (rady). Neustále se pouštěl do bouřlivých rozhovorů s českými stavy. Situace začala nabývat na vážnosti, když se v Uhrách dostal k moci protikrál Jan Zápolský. To vedlo Ferdinanda vyslat do Uher armádu.

Spojencem Zápolského se stal po domluvách turecký sultán Soliman. A tak v roce 1529 Turci oblehli Vídeň, a třebaže byli zahnáni, klid zmizel v nedohlednu.

Roku 1538 uzavřel Ferdinand se Zápolským konečně mír. Habsburci jím ovládli Slovensko (vyjma Košicka), západní Uhry a Chorvatsko. Sedmihradsko mělo připadnout Ferdinandovi po smrti Zápolského, v případě, že by Zápolský neměl dědice trůnu. Po smrti Jana Zápolského se zdá, že je situace vyřešena, ale vdova Isabela Zápolská dala svého maličkého syna Jana korunovat za uherského krále. Situace je vyřešena až roku 1547, kdy si Turci ponechali okupovanou střední část Uher s Budínem. Vytvořili zde tzv. budínský pašalík. Sedmihradsko zůstalo samostatným vévodstvím, politicky však přívěskem osmanské říše. Ferdinand se stal pánem nad zbytkem země. Habsburské Uhry se tedy významně zmenšily, jádrem územního zbytku bylo vlastně Slovensko s hlavním městem Prešpurkem čili Bratislavou. Aby se pojistil před eventualitou další turecké expanze, zavázal se Ferdinand k placení tributu míru.

Avšak ještě téhož roku (1547) propuká stavovské povstání a šmalkadská válka mezi katolíky (Karel V.) a protestanty (Jan Fridrich) v říši. Snaha pomoci Karlu V. vedla Ferdinanda k rozkazu vyslat armádu do Německa. S tím však nesouhlasila česká protestantská šlechta, která se postavila na odpor proti panovníkovi. Obrátila proti němu vojenskou zemskou hotovost (určenou do Německa) za pomoci měst. Avšak Ferdinand v Německu vítězí i bez Čechů a šlechta se bojí pomsty. Nejkrutější bitvou byla bitva u Muhlberka, kde zvítězilo katolické vojsko. Mezitím v Čechách část šlechty přešla na stranu Ferdinanda a část byla po konfliktu vzata na milost. Nejhůře dopadla města, kterým byly zvýšeny daně, bylo vyměněno vedení a některá práva jim byla odebrána. Za své služby se stal Ferdinand římským králem.

V závěru vlády sílí v českých zemích rekatolizace. Roku 1556, kdy byl Ferdinand korunován císařem, jsou pozváni do Čech jezuité, nový řád založený roku 1540 Ignácem z Loyoly. Kdo vlastně byl Ignác z Loyoly? Byl to španělský šlechtic a důstojník španělské Armady Karla V., přímý účastník a hrdina válek s Francouzi. Po svém zranění se již nemohl věnovat válečnickým činnostem a tak se začal věnovat četbě náboženských spisů. A právě četba proměnila vojáka ve světce. Dostavily se extatické vidiny, zázračné uzdravení, zkušenost blouznivého poustevníka v jeskyni u Manresy, bičování provazy a řetězy, pak studia filosofie a theologie a nakonec rozhodnutí sloužit otrocky Bohu, papeži a jejich slávě. Začal zakládat sirotčince, domy pro padlé ženy, jezuitský noviciát, řádovou kolej a začal podporovat misionářskou činnost. Za zásluhy o katolictví byl Ignác roku 1622 prohlášen za svatého.

A v letech 1545 až 1563 zasedá tridentský koncil. Na jeho počátku Ferdinand doufal, že reformní proud uvnitř katolické církve zvítězí. Ale tak se nestalo.

Psal se rok 1564, poslední rok života katolicky orientovaného panovníka Ferdinanda I Habsburského. Zdravotní stav Ferdinanda I. se začal již po roce 1560 prudce zhoršovat. Trpěl ledvinovými kameny, přepadávaly ho záchvaty zimnice. Dvořané mu doporučovali odchod na odpočinek. Prohlašoval, že mu neškodí práce, ubíjí ho prý zármutek nad mesaliančním sňatkem arcivévody Ferdinanda Tyrolského s Filipínou Welserovou a starosti s názorovým vývojem nejstaršího Maxmiliána. Ten byl považován za volnomyšlenkáře, neukázněného člověka a hlavně protestanta.

Po dlouhých osmatřiceti letech panování předal umírající Ferdinand I. české královské žezlo na příštích dvanáct roků nejstaršímu synu Maxmiliánovi II. Tato událost vedla k postupnému sjednocování nekatolických šlechtických směrů v Čechách. Vše vyvrcholilo "Českou konfesí". Ta obsahovala požadavek svobodné víry pro všechny a samosprávu uvnitř nekatolických církví. Výsledkem bylo pouze ústní schválení. Když se již nemocný Maxmilián pokoušel na sklonku léta 1575 dovést bitvu s českými stavy do konce, projevil nepochybně obdivuhodný kus osobní statečnosti. Tušil už, že mu mnoho života nezbývá, věděl dobře, že každá námaha jen zvyšuje jeho obtíže a strasti, zápasil s bolestmi a s příznaky slabosti, ale z bojiště, na němž šlo o osud státnického díla Habsburků v celé střední Evropě, neutíkal. Princ Rudolf prožíval tento Maxmiliánův zápas s českými stavy i se sebou samotným z nejtěsnější blízkosti. Pozoroval otcovo váhání a rozpaky nad kritickým rozhodnutím, stal se svědkem jeho sebeponižování i pokusů o nedůstojné úhybné manévry, ale sám si netroufal Maxmiliánovi ani radit, ani odporovat. Sám by ale radši volil radikální řešení a proto podporoval velmi aktivně jezuitské akce. Jinak svému zcela bezmocnému otci raději zatím přenechával všechnu iniciativu.

Po smrti Maxmiliána II. se ujímá Rudolf coby král český a uherský, císař římský vlády ve všech těchto zemích. Jeho strýc Ferdinand nadále vládne v Tyrolech a Karel ve Štýrsku.

Dobu panování Rudolfa II. bychom mohli rozdělit do dvou epoch. První by byla o růstu jeho moci v letech 1576 - 1605, druhá o krizi Rudolfovy politiky 1605-1612, kterou způsobily rozpory se španělským domem, stavy a bratrem Matyášem.

Čím vlastně byl Rudolf II.? Zajisté se dá počítat mezi naše nejznámější panovníky stejně jako byl Vladislav II., Přemysl Otakar II. a Karel IV.. Jeho panování poskytlo ohromný zdroj námětů pro beletristy (Leo Perutz, Noc pod kamenným mostem) a filmaře (Císařův pekař, Pekařův císař s Janem Werichem v hlavní roli). Povahy byl nevyrovnané. S největší pravděpodobností se na něm projevily genetické následky úzkých příbuzenských manželských svazků jeho předků. Jeho otec Maxmilián pojal za svou choť Marii Španělskou (značně bigótní katoličku), která byla dcerou císaře Karla V. (bratra Ferdinanda I.) a sestrou Filipa II. (bratrance Maxmiliána II., otce Rudolfa II.). Byl to člověk nepochybně velmi inteligentní, uměnímilovný, dychtivý vědeckého poznání, ale neschopný panovník.

Počátek Rudolfovy vlády byl poznamenán nejen vzrůstem sebevědomí nekatolíků po České konfesi, ale opět zesílením intenzity tureckých nepokojů. Od roku 1575 Turci podnikali opakované nájezdy na území dnešního Slovenska. Poněkud nečekaného povzbuzení se císaři dostalo, když mu sedmihradský kníže a polský král Štěpán Báthory (Turky tolerovaný) tajně slíbil poslušnost. Zcela příznivě se změnila situace v Uhrách až po další válce s Turky (od roku 1593), kdy se mladý Zikmund Báthory přiklonil na habsburskou stranu už zcela veřejně. Svou úlohu sehrály úspěchy císařské armády.

Zesílení císařských pozic na východě monarchie vedlo i k usnadnění rekatolizačního postupu. Proti tomu se obrátil sedmihradský šlechtic kalvínské orientace Štěpán Bočkaj, který stál v čele povstání. Štěpánovi pomáhali i Turci sami. Vše skončilo vídeňskou smlouvou z roku 1606, která zaručovala uherským stavům plnou náboženskou a politickou svobodu. Tuto smlouvu podepsal pouze arcikníže Matyáš.

V roce 1583 přenesl Rudolf své sídlo z Vídně do Prahy.

Co jej však přimělo k rozhodnutí převést svou rezidenci do Prahy? Hospodářský potenciál renesanční Prahy zůstával sice až do roku 1583 omezený, ale prosperita se už objevila jak v obchodních, tak v řemeslných živnostech a zajišťovala Praze značný náskok před Vídní. Pro obě města mělo rozhodování o umístění císařské rezidence existenční význam, a když se Rudolf II. nakonec přece jen rozhodl pro Prahu, nabídl městu zcela mimořádnou příležitost k hospodářskému rozmachu, kterou současně upřel Vídni. Císařská rezidence vyvolala v mnohem větším měřítku než místodržitelská rezidence arciknížete Ferdinanda rozšiřování poptávky po zboží všeho druhu a tím i rozšíření odbytišť pro kupce i řemeslníky a pracovních příležitostí pro všechny ostatní. Praha se nabízené příležitosti bez váhání chopila a nikdo si nepřipouštěl obavy, že konjunktura může mít i svůj rub a že může znamenat pro obchodníky, řemeslníky a ostatní ekonomicky aktivní obyvatele města všechno jiné než nějakou idylu. Rozdmýchávala totiž nelítostný konkurenční boj, zostřovala napětí mezi obchodem a domácí výrobou, regulovanou cechovním zákonodárstvím, prohlubovala sociální rozdíly mezi obchodníky a výrobci uvnitř jednotlivých profesí a vnášela do vnitřního života města nové znepokojivé momenty (přistěhovalectví - Němci a Italové).

Příliv Italů do Prahy i do jiných míst v Čechách souvisel nepochybně s velkou italskou emigrací do zaalpské Evropy a především s ní měl společné základní pohnutky. Italové nejrůznějších profesí, zejména však zedníci, kameníci, štukatéři i přidavači a jiní dělníci ve stavebnictví, se stěhovali do světa za výdělkem a hledali výnosnější uplatnění, než se jim nabízelo v jejich vlasti. Příliv Italů do Prahy začal kolem roku 1550 a potom pokračoval se vzestupnou tendencí do začátku třicetileté války. Ještě roku 1536 si král Ferdinand I. půjčoval italské zedníky na stavbu letohrádku v Královské zahradě od Jana z Pernštejna ze stavby pardubického zámku, ale roku 1560 byla už italská menšina v Praze tak početná, že pro ni pražští jezuité zahájili v kostele sv. Klimenta kázání v italském jazyce. Jezuité projevovali velký zájem o Italy, kteří byli vesměs katolíky. V letech 1567 - 1569 dali vybudovat při své koleji Vlašskou kapli a roku 1575 stáli u kolébky Vlašské kongregace, představující napůl zbožné bratrstvo a napůl vzájemnou podpůrnou organizaci. Mocností v hospodářském smyslu se stali zejména představitelé stavebních řemesel, žádaní nejen na všech významných stavebních podnicích šlechty a bohatého měšťanstva, ale také na běžných užitkových stavbách bez jakékoliv umělecké ctižádosti. Většina z italských zedníků a kameníků, ale také kupců a představitelů jiných profesí se v Praze zabydlela a založila pevnou existenci a jejich úspěch podněcoval přistěhovalectví dalších Italů. Pro celou menšinu však bylo příznačné, že lpěla na zachování svého národního specifika stejně houževnatě jako na věrnosti katolické víře.

Ještě početnější než Italové byli přistěhovalci z různých krajin Německa. Tak jako Italy i německé přistěhovalce lákala do hlavního města Českého království a vlastně do celé země především možnost slušné obživy, a ta také zůstala až do konce období tím nejdůležitějším faktem. Němců přibývalo v Praze i díky protekci dvora, jehož zástupci podporovali přistěhovalectví ze ziskuchtivosti a zavírali oči nad porušováním platných nařízení o regulaci přílivu cizinců do pražských měst. Německá menšina začínala mít daleko větší váhu než menšina italská.

Dokud zůstávalo přistěhovalectví početně nevýrazné, projevovalo české měšťanstvo v národnostní otázce neústupnost a odsuzovalo bez slitování cizince k asimilaci s českým prostředím. Starý zákon z husitské doby, požadující znalost českého jazyka pro pražského měšťana, přestal totálně platit. Praha se tímto vlivem začala poevropšťovat, ale k tomu, aby se proměnila ve světové město v plném slova smyslu, podmínky neměla. Tiskaři knih, novin a grafických listů si tu nemohli rozhodně stěžovat na špatné obchody a jejich zásluhou se Pražané obratem dovídali o všech významných událostech v Evropě i v zámoří, o novinkách ze společenského života i o názorech, které budily rozruch. Naopak Pražská univerzita živořila už půldruhého století jako provinciální ústav.

Pražané Rudolfovo rozhodnutí o přenesení rezidence vesměs radostně uvítali. Rudolfův příjezd do protestantské Prahy ovlivnil řadu dalších událostí. V Praze, která byla stále sídlem utrakvistické konzistoře, udržované na popud katolíků jako protiváha špatně organizovaného protestantství, vycházely z tiskáren navzdory ostřížímu dohledu královské a arcibiskupské cenzury znepokojující tisky a zde se také v nejrůznější formě ozývaly projevy nevěštící nic dobrého katolické politice habsburského domu. Vládním orgánům, které se snažily kontrolovat situaci z katolického hlediska, komplikovali činnosti i přistěhovalci, protože kromě Italů a Španělů patřili téměř všichni k protestantům. A začala doba vzájemného obviňování katolíků a protestantů. Katolíci si ale dokázali z větší části udržet výnosné úřady za pomoci papežského nuncia Bonhominiho. Zemským hejtmanem na Moravě se stal roku 1598 katolík Jáchym Haugvic z Biskupic a v Praze o rok později dvorským kancléřem katolík nadmíru zanícený, Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. Na Moravě byla katolická strana značně posílena zvolením Františka z Dietrichtštejna na olomoucký biskupský stolec.

Jeho panovnický dvůr na přelomu 16. a 17. století byl svérázným fenoménem a nikdy později už hlavní město království nedosáhlo takového významu jako centrum kulturní Evropy. Do Prahy začali přijíždět významní umělci i učenci (mnohdy však i podvodníci), Rudolf byl až fanatickým sběratelem uměleckých děl (Kunstkomora), mecenášem vědců a šarlatánů. Panovnický dvůr byl nejen střediskem umění a nauk, ale i východiskem obnoveného katolického tlaku. Zde se zabydleli španělští vyslanci i papežští nunciové, kteří Rudolfa silně ovlivňovali stejně jako šlechta (páni z Rožmberka) a rádcové (Filip Lang). Ve městě panoval nejčilejší obchodní i stavební ruch. Sortiment zboží odpovídal úrovni ostatních evropských metropolí, a kdo měl peníze, mohl si koupit vše, co tehdejší světový trh nabízel. Ve městě se stavěly renesanční šlechtické paláce (Rožmberský palác na Hradě, Lobkovický palác na Hradčanském náměstí a palác pánů z Hradce na Nových zámeckých schodech), v novém módním stylu rekonstruovali své původně gotické domy nebo nově stavěli také měšťané (dům U dvou zlatých medvědů v Kožné ulici, dům U Petržilků na Malostranském náměstí a dům U zlatého stromu v Dlouhé ulici), budovaly se kostely (kostel Karla Boromejského, sv. Salvátora a kostel Všech svatých). Pražský hrad se také rozšiřoval (renesanční panovnická rezidence se Španělským sálem a Galerií, Obrazárna Pražského hradu). Židy také ovlivňoval stavební ruch (Maiselova synagoga, Radniční synagoga). Známou památkou z rudolfínské Prahy je také Loreta, poutní místo při nejstarším kapucínském klášteře v Čechách (založen 1600 - 1602). Nicméně to hlavní, co dodnes považujeme za charakteristické pro atmosféru rudolfínské Prahy, se odehrávalo jakoby za oponou. Kulturní život, totiž hlavní proud dění uměleckého a vědeckého, míjel obyvatele i všední dny města, zůstával nepřístupný, nespojoval se s pražským prostředím, neboť patřil výlučně světu císařského dvora a Rudolfovi osobně. Z podivuhodného dění "na zámku" zaznívala dolů, "do podzámčí", pouze slabá ozvěna. Dvůr a Hrad byly pro město tajuplným a cizorodým tělesem.

Praha měla v časech Rudolfa možná už 60 000 obyvatel. Byla nejlidnatějším městem habsburského mocnářství, ovšem proti obchodním centrům vyspělého západního světa či Itálie představovala přece jenom sídliště druhého řádu. Nadále se rozkládala na ploše, jejíž hranice vymezil kdysi Karel IV. Rudolfínská éra je nikterak nerozšířila. Ostatně uvnitř hradeb Nového Města pořád ještě zůstávaly rozlehlé nezastavěné plochy. Ve všech pražských městech bylo asi 3300 domů, mezi nimi 118 šlechtických paláců.

Co se týče sociálního rozvrstvení pražského obyvatelstva, tak početně nejslabší, mocí však nejsilnější vrstvu představovala šlechta. Feudální páni se do Prahy stěhovali za společenským životem a za kariérou, protože na svých zámcích se cítili izolováni. Proto zkupovali od měšťanů parcely, na nichž si pak budovali honosné renesanční paláce (výstavba mohla přijít i na 50.000 zlatých = veliké panství). Druhou společenskou vrstvu obyvatelstva tvořili plnoprávní měšťané, kteří se rozdělovali na pražské patricije a pražské řemeslníky. A kolem 40% pražského obyvatelstva představovali příslušníci ostatních nižších tříd. Byli to například námezdní dělníci, tovaryši, nádeníci, děvečky, sluhové, vagabundi, prostitutky a žebráci.

Den v pražském podhradí vypadal asi takto. Život města začínal s rozbřeskem. Strážci bran poodmykali těžká vrata v okamžiku, kdy srdce Prahy ještě spalo. Ale to už na přístupových cestách k městu pulsoval čilý oboustranný ruch. Vesnice přijela nasytit věčně hladový žaludek metropole.

Vstupní brány do města neumožňovaly zcela svobodný průjezd. Provoz se spíše podobal dnešnímu celnímu odbavení. "Šraňk" uzavíral vjezd a strážný jej zdvihl teprve poté, co poučil sedláka s obilím či babku s košem vajec o povinnosti nabídnout zboží ke koupi výhradně na městském trhu. Při návratu domů se pak venkované museli na bráně vykázat "kolkem", totiž kovovým kotoučkem, který získali od správce tržiště. Kolek byl důkazem, že se prodej uskutečnil dovoleným způsobem. Když chtěl někdo přivézt zboží, musel zaplatit "branný" poplatek z každého vozu, dobytčete, soudku, balíku látky. "Za shovívavost" či "slušné zacházení" dostal strážný svůj díl.

Ranní nával u pražských bran se rychle přenesl do centra. Teď ožily trhy - senný, koňský, dobytčí, kurný, uhelný, ovocný. Na Staroměstském náměstí se prodávalo jídlo, sukno, šperky, sklenice a krejčovské potřeby. Ceny zde byly různé. Například loket nejdražšího sukna stál tři a půl kopy grošů, ale loket nejlacinějšího sukna pouhých 5 grošů.

Ulice v rudolfínské Praze byly v centru již dlážděné. Stejně tak většina tržišť a přiléhavých ulic měla koberec z kočičích hlav.

Skládky dříví, hnoje a odpadků byly na ulici stejně běžným jevem jako pobíhající prasata anebo o nocích vandráci zahrabaní do kupek sena. Hlučná, pachy produkující či jinak obtěžující řemesla bývala soustředěna do zvláštních ulic a z velké části vytěsněna do okrajových partií města.

Čilý obchodní a pracovní ruch ve městě trval až do setmění. Se soumrakem Praha ztichla. Přespolní projeli bránami, které se za nimi zavřely na několik západů. Neosvětlené město se ponořilo do tmy. Vlády nad nocí se chopili ponocní a strážní. Loučemi a svícemi se rozzářily jen paláce bohatých. Z chudších příbytků žádné světlo na ulici neproniklo. Rudolfínská metropole zmrtvěla. Jen z krčem a pivnic hlaholil do noci zpěv a smích a sem tam se provozovaly rvačky, a přepadení.

Jak to vypadalo na císařském dvoře? Historikové mají k dispozici pozoruhodný pramen, ze kterého lze vyčíst, jak v rudolfínské éře fungoval císařský dvůr. Je to Rudolfův dvorský řád z roku 1576. Sděluje nám především, že o Habsburka tenkrát čtyřiadvacetiletého pečovala armáda více než sedmi stovek lidí. V průběhu dalších let tento štáb služebníků, úředníků, umělců, vědců, dvorních dodavatelů atd. ještě podstatně rozrostl.

Když se Rudolf v létě 1583 natrvalo vrátil do Prahy, nastěhovalo se sem za ním tisíc lidí, neboť služebnictvo za císařem přišlo i s rodinami. V Praze vypukla doslova bytová krize. Status habsburského dvora, vymezený dvorským řádem, zahrnoval mezi dvořany několik sociálně odlišných osob. Většina z nich měla nárok na pravidelný plat plus další požitky, nejčastěji na místo u některé dvorní tabule. První skupinu tvořili úředníci dvorských ústředních úřadů se svým podřízeným aparátem. Další skupinu dvořanů tvořila suita čestných hodnostářů a služebníků (panoši, truksasové, číšníci, kráječi, jídlonoši). Třetí skupinu tvořila císařova osobní ochrana a poslední představovala kategorie zaměstnanecká (mistři kuchaři, pomocníci kuchařů, sklepníci, paštikáři, pekaři, nákupčí, drvoštěp a dodavatelé - řemeslníci a odborníci - lékaři, tlumočníci, kurýři, hudebníci, sokolníci, vrchní myslivec a duchovní). Speciální osobní císařský tým tvořilo 18 - 20 osob (4 služebníci, 2 bradýři, 2 šatnáři, furýr neboli posel, topič, osobní krejčí, kalhotář, švec, omývačka a několik vrátných). Částka, kterou musel Rudolf platit na vydržování dvora, byla okolo 262 000 zlatých ročně.

Ke dvoru patřila i skupina umělců a vědců. Ti byli za svoji práci odměňování velmi nízko, jejich apanáže nebyly ani vypláceny pravidelně někdy se na ně i "zapomnělo". Mezi ně patřil například mědirytec Jiljí Sadeler, malíři Hans von Aachen, Jakub Hoefnagel, sochaři Adrian de Vries a Alessandro Abondio, řezači drahých kamenů Kašpar Lehnmann a Alessandro Miseroni. Známými osobnostmi byli i vědci - Tycho Brahe, Johannes Kepler. Nemůžeme opomenout i takové osobnosti jako byli Miláňan Guiseppe Arcimboldo, medailér Paul van Vianen, malíř Mathaus Gundelach, řezač a brusič Ottavio Miseroni, vynálezce kulových hodin Christoph Markgraf, dvorní hodinář Josta Burgi, vynálezce Erasma Habermela.

Oproti době gotiky a baroka se historické památky právě z rudolfínské epochy dochovaly u nás jen sporadicky. Skvělé sbírky Rudolfa II. byly zčásti odvezeny hned po císařově smrti do Vídně a zčásti byly koncem třicetileté války r. 1648 odvlečeny do Švédska, aby posléze jejich oslňující ukázky dospěly složitými cestami přes Řím, Paříž a Londýn do celého světa. S obrazy nejslavnějších evropských mistrů zmizely z Prahy současně i největší a nejhodnotnější umělecké soubory, které tvoří vlastní obsah pojmu rudolfínského umění. O reprezentativní ukázky rudolfínského umění dělí se dnes především vídeňské Uměleckohistorické muzeum s nejrůznějšími veřejnými a soukromými sbírkami Evropy i Ameriky. Nejvýznamnější stavební realizace na Pražském hradě zmizely v důsledku pozdějších barokních přestaveb.

Rudolfínské umění mělo dvojí, janusovskou tvář: na jedné straně stálo jako umění pozdního manýrismu na konci jedné vývojové epochy, ale na druhé straně zájmem o přírodu, svými realistickými sklony a novým výtvarným cítěním připravovalo tvorbu 17.století právě v jejích progresívních stránkách. Jeho evropský význam naznačuje pronikavý zpětný vliv nizozemských, v Praze zdomácnělých umělců na nejdůležitější ohniska nizozemského manýrismu, ale také na pozdější vývoj realistické holandské krajinomalby.

Právě za panování Rudolfa II. pronikly do Prahy a zakořenily tu umělecké vymoženosti, jež byly plodem dlouhého vývoje v Itálii, Nizozemí i v německých zemích.

Díky staré umělecké tradici města a vysoké úrovni jeho humanistické atmosféry se podařilo uměnímilovnému panovníkovi učinit z Prahy záhy po r. 1580 jedno z nejvýznamnějších center mezinárodně orientovaného manýrismu, období druhé školy fontainebleauské (z doby Jindřicha IV.). Možnost mít před očima obrazy Tizianovy, Veronesovy a Tintorettovy, Correggiovy a Parmigianinovy, velké soubory nejkrásnějších prací Durerových a Bruegelových a také skvělé ukázky děl orientálních, znamenala sama velmi mnoho. Inventář z let 1607 - 1611, pořízený zřejmě antikvářem Danielem Froschlem, dotvrdil, že Rudolfova sbírka byla encyklopedickou kolekcí, rozlišující jasně tři základní kategorie: naturalia, artificialia a scientifica. Stala se tak vlastně předchůdkyní muzeí toho typu, jaké vytvořilo 19. století (Evans - "encyklopedie viditelného světa").

Úsilím spojit výtvarná umění k jednotnému účinku vytvořilo rudolfínské období prolog k pozdějším programovým snahám baroku. Zvláštním rysem pražského dvorského umění bylo neustálé vyrovnávání proteovsky proměnlivého artismu s pronikavou věcností, slohové abstrakce s lyrickou smyslovostí, blízkou starým dispozicím domácího prostředí. Dalším jeho typickým znakem byl esteticky motivovaný historismus, projevující se pokusy o znovuoživení a reaktualizaci staršího umění.

Námětový svět rudolfínského umění objímal širokou oblast od složité dvorské alegorie a mytologie, přes profánní a náboženská díla až po sféru přírody. Nejvyšší náboženské a světské ideje byly rovnocenné a dokonce zaměnitelné. Jestliže mohl mít zmrtvýchvstalý Kristus na Sprangerově Epitafu zlatníka Mullera stejný pohyb jako Minerva na jeho Vítězství Moudrosti, bylo to proto, že obě postavy náležely do téže roviny vyššího ideového světa. Jak dokládají alegorie na turecké války, např. Sprangerova z r. 1592, patřil k ideji prosperující říše vedle moudrosti také mír, zajištěný v obranné válce proti Turkům a umožňující, aby se v zemi dařilo hojnosti, lásce i umění. Jestliže Minerva a Merkur vytlačili z rudolfínského umění Apollóna, bylo to dokladem toho, že na pražském dvoře byla více oceňována moudrost, intelekt (Minerva) a také dovednost (Merkur) než inspirace (Apollo). Význačnými díly jsou Vriesův reliéf z Windsoru, rytina Jana Mullera podle Sprangerovy Apoteózy umění a Sadelerově vyrytém Vzpomínkovém listu.

Důležitým odvětvím intelektuální a současné výtvarné činnosti byla emblematika, sloužící jako morální lekce i filozofické poučení. V Praze byl jejím hlavním autorem Octavio Strada.

Teoretickým východiskem figurálního umění v alegoriích a mytologických obrazech bylo manýristické učení o ideji (concetto), která vzniká v mysli umělce, vyzbrojené fantazií, a činí jeho díla podobná výtvorům božím. Druhou složkou bylo pietně věrné poznávání konkrétní tvářnosti přírody a prostředí, které člověka obklopuje. Tu reprezentovali krajináři Roelandt Savery a Pieter Stevens.

Snad nejznámější osobností v oboru malířství a portrétařství byl Guiseppe Arcimboldo, člověk pro pražské prostředí charakteristický. Jeho hlavy, složené z živočichů, plodů nebo věcí, byly dílem intelektuálně zaostřené fantazie a filozofické spekulace o lidské povaze vytvářené dispozicemi rozptýlenými v celé přírodě. Jeho díla znázorňují například roční období a živly, nebo různé alegorie (Rudolf II.).

Během osmdesátých let stál v Praze v popředí Antverpan Bartolomeus Spranger, zakladatel rudolfínského umění. V rozhodující rané fázi vytvořil Spranger významná díla různých typů - mytologické a alegorické obrazy, fresky a epitafy, kresby a předlohy pro rytiny. Goltziovy rytiny podle Sprangerových předloh způsobily v Nizozemí názorový převrat, tzv. sprangerovskou revoluci z roku 1583.

Vynikajících kvalit dosáhla také rudolfínská architektura. Její zbytky, které se zachovaly, naznačují, že měla rovněž podnětný vývojový význam a že nezůstávala příliš pozadu za ostatními uměleckými odvětvími. Tomu také dosvědčuje přeměna Pražského hradu v reprezentační císařskou rezidenci v duchu pozdního manýrismu za vlády Rudolfa II. V první fázi byl vedoucí stavitelskou osobností na pražském dvoře Ulrico Aostalli. Později, v druhém období (asi od r. 1585), se dostal do popředí talentovaný Toskánec Giovanni Gargiolli a ve třetí fázi (po r. 1600) dominoval svými vynalézavými projekty Giovanni Maria Filippi. Tento významný architekt rozvíjel svou činnost i po smrti Rudolfově (Matyášova brána na Pražském hradě) a svými projekty zasahoval i do měšťanského prostředí (Malostranská radnice) a církevního (luteránský kostel sv. Trojice na Malé Straně). Význačnou stavbou té doby byla i oválná Vlašská kaple na Starém Městě, navrhnutá snad papežským architektem O. Mascarinem. Dvorské podniky měly ohlas i mimo pražský dvůr (rondel v Jindřichově Hradci, sochařsky vybavené prostory bučovického zámku) a ovlivňovaly také měšťanskou architekturu v Praze.

Neméně poutavé bylo rudolfínské sochařství. Mezi známé sochaře patřili Hans Mont a Adrian de Vries. Adrian de Vries, rodák z Haagu, ve Florencii žák a spolupracovník Giambolognův (jehož díla Rudolf II. sbíral), se objevil v Praze poprvé r. 1593, ale definitivně sem přesídlil po pobytu v Augšpurku až r. 1602, kdy byl jmenován dvorním sochařem. Východiskem jeho pojetí byly účinky šroubovitě stočených těl (figura serpentina), které zdůrazňovaly nekonečně bohatou krásu lidské postavy, poutavé ze všech pohledů. Tento autor drobných i monumentálních děl zůstal po smrti císaře Rudolfa II. až do svého skonu činný v Praze a svou pozdní tvorbu, určenou zvláště pro Albrechta z Valdštejna, připravoval nástup baroku.

O celé kultuře této doby platí, co si jeden z dlouhé řady českých humanistů, staroměstský měšťan, knihtiskař a vydavatel Jiří Melantrich z Aventýna hrdě vepsal do svého tiskařského signetu: Nepodlehne ani ohni, ani meči.

Dalším mezníkem v života Rudolfa byly jeho rozpory se španělskou větví, která usilovala o Rudolfův sňatek s dcerou krále Filipa II. Nikdo si v Madridu nedělal iluze, že ještě může dojít v této otázce k nějaké pozitivní dohodě. Je možné se domnívat, že Rudolfovi vyhovoval milostný vztah se svou milenkou Kateřinou Stradovou z Rosbergu, se kterou měl několik levobočků (don Julius César d'Austria). Kromě ní měl i řadu dalších milenek.

Problémy měl i s bratrem Matyášem. Arcikníže Matyáš se rozhodl proti Rudolfovi rozpoutat široce založený stavovský odboj a přinutit ho k přijetí vídeňského míru, nebo dokonce k abdikaci. A tak 25. června 1608 na zámečku v Libni u Prahy Rudolf ratifikoval vídeňský mír a vzdal se vlády nad Uhrami, Moravou a rakouskými zeměmi ve prospěch Matyáše. Pod jeho mocí zůstaly Čechy, obojí Lužice a Slezsko.

Pod nátlakem českých stavů dne 9. července 1609 Rudolf II. vydal Majestát na náboženskou svobodu, který potvrzoval Českou konfesi. Po nebývalém úspěchu, kterým Majestát bezesporu byl, se stavovská opozice v Čechách zbavila ostražitosti a nechtěla připustit, že by Rudolf plánoval nějaký protiúder. Ale stalo se tak, když Rudolf využil pomoci svého příbuzného - pasovského biskupa Leopolda a povolil vstup jeho vojsk na území Čech. Pasovské oddíly pod vedením generála Raméa vtrhly v lednu 1611 do země od jihu a pustošily, co jen mohly. Pasovští se dostali i do Prahy, kde rabovali na Malé Straně. Proti takovému postupu se ohradil sám arcikníže Matyáš. Rudolf II. byl donucen v dubnu vzdát se koruny v Matyášův prospěch. Po Rudolfově smrti r. 1612 je císařem zvolen Matyáš!

Rudolf II., syn Maxmiliánův, vnuk Ferdinandův, vychovaný ve Španělsku, sice přestal vládnout v českých, uherských a německých zemích, ale jeho životní odkaz nám bude připomínat onu bájnou rudolfínskou dobu, významnou nejen našemu národu českému, ale i národu německému a španělskému! I když jeho sbírky, rozsáhlé monumenty byly rozvezeny, rozkradeny a rozprodány, pořád zde zůstává duch doby rudolfínské a nyní i v celosvětovém měřítku. Švédsko, Německo, Francie, Rakousko, Čechy, USA, Španělsko, Nizozemí a další, to jsou země, kde se mohou lidé obdivovat té nádheře. Tuto mystickou atmosféru umocňují i různé pověsti např. o Golemovi nebo o doktoru Faustovi.

Proto se tato dějinná epocha proslavila na celém světě.

Literatura a odkazy:

[1] Josef Janáček, Rudolf II. a jeho doba (Paseka 1997)

[2] Jaromír Neumann, Rudolfínská Praha (ČTK-PRESSFOTO 1984)

[3] Petr Hora, Toulky českou minulostí 3 (Baronet 1994)

[X1] Secundo amni temporis. Šéfredaktor: Pavel Černý, Bruslařská 12, 102 10 Praha 10.

časopis o přírodě, vědě a civilizaci