Převzato z revue přírodovědecké a technické sekce České křesťanské akademie UNIVERSUM (č. 26, podzim 1997) se souhlasem redakce [W1] a autora článku.

1. Termínu "přírodní filosofie" či "filosofie přírody" se užívá v mnoha významech. Tato pluralita je dána především obecným filosofickým pojetím skutečnosti a poznání. Ptáme-li se, co je přírodní filosofie a zda je možná, bude výhodné nejprve říci, čím přírodní filosofie podle našeho názoru není.

Především je třeba rozlišit filosofii přírody a filosofii přírodní vědy. Předmětem filosofie přírody je samotná příroda, její podstata, její formy, jevy a změny. Předmětem filosofie přírodní vědy je přírodní věda jako určitý typ poznání, její epistemologické (noetické) předpoklady, metoda a hodnota. Např. k hlavním problémům tzv. analytické filosofie vědy patří vědecké vysvětlení, verifikace a falzifikace, jazyk vědy, vztahy mezi vědeckými systémy atd.

Přírodní filosofii nechápeme jako tzv. "naturfilosofii" (z něm. Naturphilosophie). Tímto termínem se označuje německá spekulativní filosofie z konce 18. a počátku 19. století. Je to poznání přírody získané nezávisle na zkušenosti pouhou spekulací, ve výkladu přírody se projevuje značná libovůle. Jejími představiteli jsou např. J. W. Goethe (1778 - 1832), F. W. J. Schelling (1775 - 1854), J. Görres (1776 - 1848).

Někteří chápou filosofii přírody jako předstupeň či přípravné stadium experimentální vědy. Např. August Comte (1798 - 1857), představitel klasického positivismu 19. století, vyslovil tzv. zákon tří stadií. Podle něho se vývoj rozpadá do tří odlišných období. V prvním, teologickém stadiu člověk vysvětluje skutečnost pomocí bohů, v druhém, metafyzickém stadiu považuje za podstatu světa svou vyspekulovanou abstrakci, ve třetím, positivním člověk nehledá podstatu jevů, nýbrž zjišťuje exaktní souvislosti a zákony přírody. - I dnes mnozí soudí, že platné vysvětlení experimentálních dat podává pouze experimentální věda. Člověk ovšem touží rozšířit hranice svého poznání a překračuje meze vědeckého ověřování, užívá filosofické spekulace. Věda postupně dobývá oblasti primitivních filosofických úvah a nakonec ovládne celou skutečnost. Tento názor předpokládá, že filosofické poznání nemá žádnou vlastní hodnotu a že neexistují otázky, na něž by experimentální věda nemohla odpovědět. Rozhodně soudíme, že filosofie přírody je či měla by být něco jiného než útulek pro problémy, které dosud nedozrály pro vědecké řešení. [1]

Filosofie přírody rovněž není podle našeho názoru pouze syntézou výsledků přírodovědeckého poznání. Velký počet vědců, jako Albert Einstein (1879 - 1953), Werner Heisenberg (1901 - 1976), Niels Bohr (1885 - 1962) a Louis de Broglie (1892 - 1987), soudí, že úkolem filosofie přírody je pouze spekulativně prodlužovat výsledky moderního výzkumu a přitom zůstávat na téže rovině jako fyzikální vědy. Filosofovat o přírodě podle nich znamená hledat stále obsáhlejší syntézu vědeckých poznatků. Největší schopnost k přírodní filosofii proto mají teoretičtí vědci, kteří jsou schopni koordinovat přírodní fakta. Tak vznikají tzv. "vědecké obrazy světa". - Je však otázka, zda lze takto chápanou syntézu vědeckých poznatků pokládat za filosofii. Bezprostředním předmětem "filosofie" zde není příroda sama, ale výpovědi věd o přírodě. Poznání, které podává filosofie navíc, je pouze výsledek výběru, systematizace, rozvinutí či extrapolace přírodovědeckých poznatků. Vědecký obraz světa jistě obohacuje naše poznání přírody, ale jde stále o poznání na rovině přírodní vědy. Lze říci, že poznání tohoto typu je filosofické pouze co do jména, ne co do obsahu. A pokud jde dále, není už pouze syntézou.

2. Chceme-li říci pozitivně, co je přírodní filosofie a jak se liší od přírodní vědy, musíme především ukázat, že přírodní filosofie se zabývá něčím jiným než přírodní věda neboli že přírodní filosofie odpovídá na otázky, na něž přírodní věda odpovědět nemůže. U některých otázek to lze ukázat snadno. Přírodní věda nemá např. prostředky odpovědět na otázky: proč je příroda poznatelná, co je přírodní zákon, co činí hmotu hmotou atd. Existují však otázky, na něž odpovídá jak filosofie, tak přírodní věda: co je čas, co je život, co je kauzalita, co je kvantita, co je nekonečno atd. V tomto případě je třeba rozlišovat předmět, jímž se daná disciplína zabývá, a hledisko, z něhož jej zkoumá.

Přírodní vědy a přírodní filosofie mají společný předmět: celou přírodu, přístupnou smyslové zkušenosti a podrobenou nejrůznějším změnám. Tento společný předmět však poznávají, analyzují podstatně odlišným způsobem. Kterýkoliv materiální předmět je pro naše poznání jednak soubor smyslově vnímatelných vlastností, jednak vnitřní bytostné jádro (ontologická struktura), které je základem oněch smyslových vlastností a důvodem jejich pravidelností. Tak je možné, aby se naše poznání přírody zaměřilo buď na empirickou, smyslově poznatelnou a měřitelnou stránku věcí - pak jde o tzv. analýzu empiriologickou, nebo na rozumově poznatelné ontologické jádro (vnitřní strukturu) věcí - a pak jde o analýzu ontologickou (neempirickou). Když například přírodovědec zkoumá strukturu hmoty, ukazuje, jak a podle jakých zákonů se chovají v prostoru a čase částice, z nichž se hmota skládá. Filosof naopak zkoumá, co je hmota jako určitý typ bytí, studuje ontologickou povahu hmotné skutečnosti a na tomto problému pro něho nic nemění, jaký je konkrétní časoprostorový model stavby hmoty.

Analýza empiriologická postupuje od empirického k empirickému a neustále zůstává na rovině pozorování a měření. Spojuje empirické s empirickým zpravidla pomocí složitých matematických konstrukcí, ale výsledky analýzy musí být opět empiricky postižitelné. - Analýza ontologická postupuje od empirického k neempirickému, vstupuje do světa, který je svou povahou mimo oblast empiricky postižitelnou. Ptá se na neempirické podmínky možnosti empirického.

Přírodní vědy a přírodní filosofie se tedy liší různým způsobem analýzy empirické skutečnosti (jejím různým "čtením"). Mají zcela odlišný pojmový aparát, zcela odlišné hledisko, aspekt zkoumání. V tomto smyslu se jejich oblasti nikdy nekryjí. Vysvětlení řádu přírodovědeckého nikdy nebude moci odsunout nebo nahradit vysvětlení řádu filosofického a naopak. Něco jiného je studovat fyziologické funkce mozku a něco jiného je analyzovat ontologicky lidské poznání. Tak je možné, že v oblasti přírody je autonomním typem poznání jak přírodní věda, tak filosofie. [2]

3. Přírodní vědy i přírodní filosofie vycházejí ze smyslové zkušenosti, protože data získaná smysly dodávají rozumu nutný materiál pro jeho vlastní činnost. Je však otázka, na jakých experimentálních datech se zakládá filosofie přírody. Někteří tvrdí, že by to měla být pouze vědecká fakta, tj. poznatky zjištěné přírodními vědami. Poukazují na to, že fakta obecného mínění jsou nespolehlivá a že zvláště moderní fyzika ukázala nutnost revidovat mnohé pojmy tzv. zdravého rozumu.

K tomu je třeba uvážit, že existují různé druhy fakt. Fakt je bezpečně zjištěná existenční pravda (tj. zjištění, že nějaká skutečnost existuje). Řeknu-li "Sníh je bílý", znamená to, že sníh existuje (ve své fyzické existenci) jako mající vlastnost být bílý. Ale tutéž skutečnost můžeme vyjádřit různými pojmy podle toho, z jakého hlediska a s jakou mírou abstrakce na ni pohlížíme: růže - dvouděložná rostlina - živá bytost - substance - jsoucno. Existují fakta obecného mínění (common sense), fakta vědecká (např. fyzikální), fakta matematická. A existují také fakta filosofická, která jsou mnohem obecnější než fakta zvaná vědecká, jsou to fakta odpovídající ontologické analýze skutečnosti.

Pokud jde o smyslovou skutečnost, je možno rozlišovat fakta přírodovědecká a fakta filosofická. Filosofická fakta jsou např.: ve světě existuje pohyb a změny, existuje postupné trvání, jedna substance (jeden druh věcí) se mění v druhou atd. Fakta vědecká najdeme v odborných vědeckých publikacích. Snadno nahlédneme, že každá disciplína musí vycházet z faktů, které jí odpovídají, neboť prostředky musí odpovídat cíli. Např. filosofické závěry nemohou být vyvozeny z fakt, která nemají filosofickou hodnotu. Filosofická fakta, která jsou materiálem filosofie přírody, se čerpají ze dvou zdrojů: z předvědecké zkušenosti - a z přírodních věd.

Pokud jde o vztah filosofie k vědeckým faktům, setkáváme se se dvěma mylnými názory. První záleží v tom, že se od hrubých vědeckých fakt požaduje, aby byly kritériem ve filosofii. Hrubým vědeckým faktem rozumíme vědecký fakt, který není interpretován filosoficky. Hrubá vědecká fakta se týkají pouze vědeckého výkladu skutečnosti, mají význam jen pro vědce, ne pro filosofa. Nejsou-li interpretována filosoficky, nejsou dostatečným prostředkem pro řešení filosofických otázek. Např. v 19. stol. se vědci domnívali, že výsledky jejich bádání vyžadují, aby odmítli svobodu vůle. Neuvědomili si, že ke svému vědeckému výzkumu přidali filosofii obecného mechanismu. Filosofická interpretace vědeckých fakt je ovšem někdy velmi obtížná. - Druhým omylem by bylo, kdybychom chtěli budovat filosofii přírody nezávisle na vědeckých faktech, udržovat ji v izolaci od věd. Filosofie přírody budovaná pouze na faktech předvědecké zkušenosti by byla vzhledem k vědě ve stavu inferiority, i když by podávala základní filosofické teze o přírodě. Tak si lze sotva představit filosofii přírody, která by nebrala zřetel k výsledkům jaderné fyziky nebo současné biologie.

Pokud jde o vztah filosofie přírody k faktům předvědecké zkušenosti, je třeba říci, že tato data jsou prvotním a základním materiálem filosofie přírody. Avšak tuto předvědeckou zkušenost nesmíme ztotožňovat s nepřesnými či nespolehlivými poznatky. Je jistě pravda, že předvědecké poznání je v mnoha případech nepravdivé, protože vykládá jevy více nebo méně primitivně. Příkladem může být geocentrický výklad vesmíru a Aristotelova teorie čtyř prvků. - Avšak vedle takového primitivního poznání existují ještě jiná předvědecká zkušenostní fakta, u nichž se nemusíme obávat, že budou muset být revidována na základě vědeckého výzkumu. Tak je tomu alespoň v případě, kdy jsou předvědecké poznatky začleněny do metody samotné vědy, takže i věda je pokládá za jisté. Jinými slovy: s přijetím či odmítnutím těchto aspektů předvědeckého poznání stojí a padá hodnota experimentální vědy. Uveďme příklad: Věda může postupně pronikat hlouběji do povahy různých změn v přírodě, nikdy však nepochybuje, že takové změny probíhají. Kdyby žádné změny neexistovaly, nutně bychom museli odmítnout jako smysluprázdné fyzikální a chemické zákony vysvětlující interakce materiálních věcí. Jiným příkladem je fakt, že materiální předměty reagují stejným způsobem, a proto mohou být klasifikovány jako entity nadané týmiž vlastnostmi a toutéž přirozeností. Např. periodický systém prvků neuvádí pouze individuální případy železa, mědi atd., ale předpokládá, že platí o veškerém železe, veškeré mědi atd. Pokládá jednoduše za samozřejmé, že tentýž druh, tatáž přirozenost může být zmnožena "do nekonečna" v různých individuích. Bez tohoto zmnožení by každý vědec byl nucen k nikdy nekončícím popisům individuálních procesů a věcí a nikdy by nedospěl k zobecněním a ke klasifikaci.

Filosofie přírody je tedy vybudována na faktech předvědecké zkušenosti, ale nesmí opomíjet ani fakta vědecká, pokud je interpretuje filosoficky. Proto také musí akceptovat, že podléhá zákonu obnovování. Prochází časem různými změnami, takže je mnohem více závislá na čase než tzv. metafyzika. [3]

4. Řekli jsme, že rozdíl mezi přírodní vědou a přírodní filosofií záleží mj. v tom, že závěry přírodní vědy lze testovat experimentálně, zatímco závěry přírodní filosofie experimentálně testovat nelze. Někteří lidé soudí, že všechna tvrzení o přírodě musí být testovatelná experimentálně, jinak jsou nejistá až nesmyslná. Tedy i filosofie přírody je nejistá až nesmyslná. Avšak říci, že všechny naše poznatky musí být testovatelné experimentálně, znamená klást rozporný požadavek, protože sám tento požadavek nemůže být testován experimentálně. Nemůžeme tedy odmítnout a priori možnost rozumového poznání materiální přírody, jehož závěry nejsou experimentálně testovatelné. Neznamená to však, že takové závěry jsou libovolné. Jen metoda jejich testování se liší od metody přírodních věd. Přírodní filosofie 1. zkoumá, zda její experimentální východisko (materiál) jsou pravdivé a nepochybné. 2. přesně zachovává zákony logického uvažování. Jsou-li tyto podmínky splněny, je nutně správný i závěr uvažování.

Metodu přírodní filosofie můžeme popsat takto: (a) Indukce. Tato metoda je induktivní ve shromažďování potřebných dat, jež tvoří experimentální východisko přírodní filosofie. Ale většinu těchto dat lze získat ve zkušenosti tak snadno, že obvykle stačí pouhé konstatování onoho východiska a není třeba rozvíjet formální postup indukce. (b) Analýza. Když je experimentální materiál shromážděn, rozum analyzuje jeho filosofický obsah, tj. zkoumá zkušenostní data, aby zjistil, jaké problémy se jimi kladou na rovině bytí (ontologické). (c) Reflexe. Po analýze experimentálních dat následuje reflexe nad analyzovanou látkou ve světle obecných principů bytí, které ovšem o hmotné skutečnosti platí analogicky. (d) Dedukce. Během reflexe rozum dospívá deduktivně k určitému poznání povahy materiálního světa. Tyto poznatky mohou vést k dedukci dalších závěrů, a tak se může vytvořit souvislý celek závěrů, jenž umožňuje v určité míře porozumět hmotnému bytí. [4]

5. V kterémkoliv filosofickém slovníku můžeme zjistit, že existuje mnoho různých pojetí filosofie přírody. V tomto textu jsme vycházeli z realistického a intelektualistického pojetí skutečnosti. Třebaže filosofie přírody je rozsahem svých informací nesrovnatelně chudší než nesmírně bohatá nabídka přírodních věd, přesto ji pokládáme za velmi významnou pro poznání světa kolem nás, protože klade o světě základní a nejdůležitější otázky. Kromě toho má velký význam i pro přírodní vědu. Tomuto tématu se však budeme věnovat při jiné příležitosti.

Poznámky autora článku

[1] Srov. J. M. Bochenski, Cesty k filosofickému myšlení, kapitola "Filosofie".

[2] O analýze empiriologické a analytické viz J. Maritain, Dvojí analýza smyslové zkušenosti, Universum 3, str. 21 - 24.

[3] O problematice faktu viz J. Maritain, La Philosophie de la nature, str. 132 - 141.

[4] Srov. Henry J. Koren, An introduction to the philosophy of nature, Pittsburg 1960, str. 2 - 12.

Literatura a odkazy:

[W1] UNIVERSUM, revue přírodovědecké a technické sekce České křesťanské akademie. [X1] Vedoucí redakční rady: PhDr. Karel Šprunk, Jasmínová 36, 106 00, Praha 10. Vydává nakl. CESTA, nám. Republiky 5, 614 00 Brno.

UNIVERSUM, revue přírodovědecké  a technické sekce České křesťanské  akademie  [X1]

časopis o přírodě, vědě a civilizaci