[1] Otázka:
Seděl jsem koncem června v noci na dvorku před domem, když jsem si povšiml, že se ze země vyhrabává nějaká larva. Za okamžik se z jejího boku vynořilo bílé křídlo a po chvíli druhé. Vylíhl se velký zavalitý bílý motýl. Co to bylo?

Odpověď:
Přímo z larev (nymf) se líhnou zpravidla dospělci rovnokřídlého hmyzu. Motýli se vždy líhnou z kukel. Mnozí vývojově primitivnější motýli (s jednoduchou žilnatinou křídel, jednoduchým sosákem a viditelnými vnějšími pouzdry křídel na kukle) však mají pohyblivější kukly než jejich vyspělejší příbuzní. Na zadním konci těla jsou umístěny ostny, které umožňují pohyb kukly a usnadňují líhnutí dospělého jedince tím, že se zachytí zpravidla v zemní chodbičce. Prázdná slupka kukly zůstává potom delší dobu na místě jako stopa po této události. V uvedeném případě však pravděpodobně zmizela, neboť kosi a drozdi jistě brzy objevili tuto pochoutku hned, jakmile se člověk vzdálil z dohledu. Pohyblivou kuklu mají také například moli a jim příbuzní motýlci.

V našem případě však uvedené rozlišovací znaky postačí nejen k určení druhu, ale i pohlaví motýlího jedince. Bílý motýl s krátkými tykadly byl bezpochyby hrotnokřídlec chmelový, samec. Nepochybně po opuštění kukly vyšplhal na nejbližší stéblo, aby naplnil svá šupinovitá křídla vzduchem a rozložil je do celé šíře.

Třebaže Linné kdysi pojmenoval tohoto motýla jménem připomínajícím chmel - Hepialus humuli, larvy se v zemi živí kořeny všech možných lučních rostlin. Protože právě tento druh je už čtvrt století mým oblíbeným objektem zkoumání, zmíním se zde trochu o jeho biologii. Jednou jsem byl nucen zavřít jednoho příliš zkušeného kosa na pár týdnů do starého chléva a krmit jej ovesnými vločkami, abych mohl nerušeně dokončit své výzkumy hrotnokřídleců.

Třebaže má hrotnokřídlec primitivní stavbu těla, způsob jeho rojení je velmi vyspělý. Rojení je ve světě bezobratlých jedna z nejdůležitějších událostí. Děje-li se navíc nezávisle na teplotě ovzduší, je to velmi vzácný jev.

Přesnost načasování rojení hrotnokřídleců je až zarážející. Kdyby se mi zastavily hodinky, mohl bych si je po třech jasných letních nocích klidně znovu seřídit podle začátku rojení, a to s minutovou přesností. V Tvärminnově zoologickém ústavu bylo při laboratorních pokusech odhaleno tajemství tohoto jevu. Hrotnokřídlec svým okem přesně rozpozná kritickou hodnotu osvětlení, kdy se večerní světlo začíná rychleji ztrácet (rojení se tedy s nastupujícím létem poněkud opožďuje). V tomto okamžiku se motýl stává aktivním. Létat začíná průměrně 22 minut nato.

Je-li chladno, v nížinných loukách často i pod 10 stupňů Celsia, motýli ohřívají své létací svaly třesením.

Samečci hrotnokřídlece jsou poté aktivní při rojení asi půl hodiny a další půlhodinu stráví ve vyšších teplejších vrstvách vzduchu na větvích blízkých stromů. Tam jsou ukryti za pohybujícími se listy tak těsně, že je nemohou zachytit ani sonary netopýrů. Z toho vyplývá, že přelet do korun stromů je velmi nebezpečným okamžikem, jenž jako jediný mohou netopýři využít k lovu. Často se mi podařilo jediným máchnutím odlovit do síťky současně hrotnokřídlece i netopýra. Racci se zase naučili lovit motýly přímo na louce, dravci zas v korunách stromů.

Čerstvě vylíhnuté samičky vyhledávají samečky nejprve na louce, a když neuspějí, přelétají i ony na nejbližší stromy. Jsou vedeny vůní feromonu, který samečci vylučují žlázou u zadních nohou. Jestliže sameček změní své stanoviště, samička stále krouží kolem něj.

Zblízka pak samička dobře rozpozná samce podle jeho křídově bílé barvy, která odráží ultrafialové paprsky (viz [3] - pozn. překl.). Poté samička přiletí přímo k samečkovi, ten ji postrčí na spodní stranu stébla nebo větve a páření začíná.

Samečci jsou přísně teritoriální, ale samičky při kladení vajíček zalétávají i do větších vzdáleností - tím dále, čím menší je jejich zásoba vajíček. Těch bývá i několik tisíc a samička je shazuje za letu do lučního porostu.

Docent, doktor filosofie KAURI MIKKOLA, odborník redakce Suomen Luonto na problematiku hmyzu, bezobratlých, plazů a obojživelníků, oslavil letos v květnu 60. narozeniny. Dlouhou dobu působil na katedře zoologie univerzity v Helsinkách. V současnosti pracuje v Ústředním přírodovědném muzeu. Zabývá se zejména výzkumem migrace hmyzu, ale je také autorem několika knih o vrápencích.

Zúčastnil se několika mezinárodních výzkumných expedicí, z nichž mezi nejdůležitější patří výzkum příbuzenského vztahu severoevropských, sibiřských a severoamerických vrápenců. Letos v srpnu navštívil také Českou republiku a Polsko, kde se zúčastnil několika vědeckých konferencí. [2] (pozn. překl.)

Literatura:

[1] Mikkola, K.: Muodonmuutos pihamaalla, in: Suomen Luonto 57(6): p. 54-55. Helsinki 1998.

[2] Kupari, R.: Kysy ötököistä Kauri Mikkolalta, in: Suomen Luonto 57(6): p. 55. Helsinki 1998.

[3] Mikkola, K.: Na barvách záleží (Värillä on väliä), přeložil V.Chvátal, in: Natura 5(5). Tachov 1998.

časopis o přírodě, vědě a civilizaci