Po dni práce jsem pozvala režiséra Paula Martina, aby se u mne večer zastavil na sklenku koňaku.
Seděli jsme na terase. Svěřovala jsem se mu, že bude zřejmě režisérem posledního mého německého filmu a že se chci vrátit do Prahy. Zatajila jsem mu jen, že tajně myslím na dohodu s panem Ritchie.
Zazněl telefon.
- Okamžik, omluvila jsem se Martinovi a klidně jsem šla k aparátu. Vzala jsem sluchátko. Věděla jsem, co řeknu: že jsem poznala, jak se do jeho společnosti nehodím, že nemám ani čas, ani náladu a že prosím, aby mne už nikdy nevolal.
Ale neštěstí mě předešlo.
Než jsem mohla promluvit, uslyšela jsem jeho nalomený, přidušený hlas:
- Má žena je ďábel. Šla k vůdci. Zradila mě. Napovídala mu spoustu nepravd. Obvinila tě, že ses vetřela do našeho manželství. Už mě pozval. Musím tam. To je hrozné!
Nečekal ani, co řeknu a sám položil sluchátko.
Rozrušilo mě to. Vracela jsem se na terasu a podlamovaly se mně nohy. Poznal to na mně.
- Něco nepříjemného?
Bála jsem se promluvit, abych nevzlykala. Jen jsem němě přisvědčila. Nevěděla jsem, co se stane, když Magda informovala o naší záležitosti Hitlera, který jí byl jistě nakloněn: ale vytušila jsem, že moje úmysly očistit se od toho blátivého nánosu, do něhož jsem nechtěně zabředla, jsou otřeseny, že se mi nyní postaví do cesty ještě jiné temné síly.
Martin se pokusil povzbudit mě. Vzal mě za rameno.
- Žádná polévka se nejí tak horká, jak se uvaří. Vychladne to.
Rozloučila jsem se s ním nehybná jak socha.
Snažila jsem se uvažovat, ale myšlenky se mi trhaly. Jak to tedy vlastně bylo? Magda mě podvedla? Byla snad dokonce smluvená s ním? Ne, to jsem zamítla. Vycítila jsem z jeho hlasu, že on sám má nyní ze všeho hrůzu. To, to bylo vítězství těch lidí z nedávného víkendu, vítězství jejich nenávisti k cizince, která se mezi ně vetřela. Ale vždyť jsem nikdy nic po nikom nechtěla! Jen pracovat, to bylo vše. Byla jsem přece skromná, tichá, disciplinovaná.
Věděla jsem, že zase neusnu, a předem jsem se s tím smířila. Byla bych tentokrát skoro ráda, kdyby zazvonil ještě telefon, abych se dověděla nějaké řešení, třeba sebekrutější.
Dočkala jsem se až k ránu.
Dychtivě jsem sáhla po sluchátku a čekala jsem.
Slyšela jsem trhaný vzlykot. Muž, který plakal.
- Byla to hrozná scéna, rozuměla jsem a spíš jsem si musela domýšlet, co mluvil. - Vůdce křičel.
Nastala dlouhá pauza. Čekala jsem a tajila jsem dech.
- Jsi tam? zeptal se.
- Ano, hlesla jsem tiše.
Sebral se, mluvil srozumitelněji:
- Přinutil mě, abych mu dal čestné slovo...
Tu poslední větu opakoval několikrát.
Slyšela jsem jeho těžký dech a napadla mě podezíravá otázka, co ho vlastně víc zranilo: že se musí přestat se mnou stýkat - nebo že na něho zanevřel milovaný vůdce?
- Nenechal mě ani promluvit. Musel jsem mu dát čestné slovo, že už tě neuvidím... nikdy...
Do mé horkosti se vetřela ještě jedna myšlenka: že se tak přece jen zbavím všeho, co mě zatěžovalo, co si mě tu chtělo podrobit.
- Děkuji ti, řekla jsem jen a položila sluchátko. Nemohla jsem mu nijak pomoci a vlastně jsem ani nechtěla. [2]

Z vlastního životopisu české herečky Lídy Baarové, který vyšel v roce 1991 pod názvem "Života sladké hořkosti" [2] se dovídáme, že se v roce 1936 ve dnech berlínské olympiády seznámila s Josephem Goebbelsem. Goebbels své komplexy tělesně postiženého člověka neléčil jen "řešením" židovské otázky, ale vytrvalým úsilím o přízeň krásných žen. Už před Lídou Baarovou se Goebbels dvořil několika německým herečkám. Joseph Goebbels byl v Německu neomezeným vládcem nad filmem a divadlem, navíc před ženami vystupoval jako vzdělaný, kultivovaný a vtipný společník, někdy dokonce jako jímavý lyrik. Goebbels byl také dobrý klavírista vybraného vkusu a rozsáhlého repertoáru. [1]

Herečku Lídu Baarovou u nás známe z řady předválečných českých komedií a filmů. V roce 1932 hrála v komedii Karla Lamače a scénáristy Václava Wassermana "Funebrák" po boku Vlasty Buriana. V témže roce hrála v dodnes slavné komedii "Lelíček ve službách Sherlocka Holmese" režiséra Karla Lamače a scénáristy Václava Wassermana podle knihy Hugo Vavrise s Vlastou Burianem a Martinem Fričem. V roce 1934 hrála v komedii J. Svitáka "Grandhotel Nevada". Dále hrála ve filmu "Lidé na kře" režiséra Martina Friče, ve filmu "Panenství" režiséra Otakara Vávry nebo s Oldřichem Novým ve filmu režiséra Otakara Vávry "Dívka v modrém" podle námětu Felixe de la Cámary, ve filmu režiséra Otakara Vávry "Maskovaná milenka", ve filmu režiséra Gina Hašlera "Za tichých nocí" a v září 1941 ve svém posledním českém filmu režiséra Otakara Vávry "Turbina", v kterém hrál František Smolík, Vlasta Matulová, Marie Glázrová, Meda Valentová, Rudolf Hrušínský, Eduard Kohout, Vítězslav Vejražka, Jaroslav Vojta, Karel Hoger a další. [2]

Vztah Josepha Goebbelse k Lídě Baarové byl nejintenzivnější zřejmě v roce 1937, kdy ona ale žila s Gustavem Frolichem. Goebbels v té době zval Baarovou na nejrůznější společenské události. Pozval ji také do své vily v Bogensee, kde jí vyznal lásku. Baarová ve svém deníku napsala, že ale na lásku musí být dva, a když žena nechce, nic se nestane. Nicméně jí Goebbelsův zájem lichotil a zároveň před ním měla strach.

Na začátku roku 1938 jejich vztah uvázl na mrtvém bodě, když uražený Goebbels ji na veřejnosti přestal projevovat svoji přízeň. Setkal se však s ní znovu na plesu filmařů. V jeho deníku v zápise se 7. března 1938 čteme vzhledem k charakteru celého textu poznámku: "S B. jsem cenzuroval fotografie z plesu filmařů. Stěžuje si, že Munchenen Illustrierte přináší příliš frivolní fotografie. Ale já ještě nechci zasahovat. Nehodím se pro roli komisaře cudnosti. A pak, pořádná porce erotiky právě patří k věci a je lepší normální erotika než erotika nenormální."

Do té doby se ve svém deníku Joseph Goebbels zmiňuje o své ženě Magdě jako o "hodné" a "milé". 27. května 1938 ale v jeho deníku čteme stručné sdělení: "Mluvil jsem s Magdou. Bylo to nutné." Ze vzpomínek Lídy Baarové se dovídáme, že Goebbels se své ženě Magdě přiznal k lásce k Lídě Baarové.

16. srpna Magda Goebbelsová si stěžovala na svého manžela u samotného vůdce Adolfa Hitlera. V Goebbelsově deníku čteme, že Goebbels měl "otcovský" pohovor s Hitlerem, ale podle Baarové tento rozhovor příliš otcovský nebyl.

Joseph Goebbels byl rozhodnut se vzdát všech funkcí v německé Říši, chtěl se s Magdou rozvést a chtěl požádat o místo vyslance v Tokiu. V jeho deníku se ale o tom nic nedovíme. Hovoří se v něm o jeho přátelském sblížení s jedním z ministerských úředníků, kterého posílá vyjednávat s Magdou a jeho prostřednictvím se obrací s novými návrhy řešení dokonce i na vůdce.

Jeho situace je ale stále bezvýchodnější. Z deníku z Bogensee se podle D. Irwinga, předního Hitlerova životopisce, dovídáme, že Goebbels v sobotu 15. října 1938 přijel do Bogensee, kde spolykal množství prášků na spaní a vypil nějaký alkohol. Po asi 24 hodinách ho jeho šofér a sluha probudili. Pak spal až do úterý. Po návratu do Berlína si pustil nejnovější film s Lídou Baarovou "Milostné historky z Pruska". Ve svém deníku 19. října 1938 uvedl, že pro něj bude těžké se na něj dívat.

Goebbelsovým důvěrníkem se poté stal policejní ředitel hrabě Helldorf, který mu dal proti Magdě řadu argumentů a jel s ním k Hermannu Goringovi, u něhož žádal přímluvu u vůdce. Magda ale k vůdci dorazila se všemi pěti dětmi dříve, než její manžel. Vůdce 24. října 1938 Goebbelse vyslechl a začal apelovat na "naši společnou velkou věc". Zlomil Goebbelsův odpor, který se poslušen vůdci vzdal myšlenek na rozvod a odchod z funkcí. Téhož dne večer se nechal pro tisk vyfotografovat s Magdou, dětmi a vůdcem.

Jak dosvědčuje "Křišťálová noc" (Kristallnacht), kterou nacisté zinscenovali 9. listopadu 1938, Joseph Goebbels překonal svoji milostnou krizi překvapivě rychle, když pro ženu, pro níž chtěl obětovat svoji kariéru a odejít od rodiny, nehnul ani prstem. Nepostaral se ani o to, aby Lída Baarová mohla odejít z Německa, kde měla zakázanou veškerou činnost a hlídalo ji gestapo. Lídě Baarové se podařilo uprchnout do Prahy, ale vztahem s Josephem Goebbelsem byla tragicky poznamenána po celý život.

Literatura:

[1] Joseph Goebbels - Deníky 1938. překlad: Jiří Hájek. Nakl. Dialog, Praha 1992. ISBN: 80-85194-58-9. Doslov: Jiří Hájek.

[2] Baarová, Lída: Života sladké hořkosti. Nakl. Sfinga, Ostrava, 1991. ISBN: 80-900578-5-3. Vyňatek: str. 85 - 86.

(c) 1998 Intellectronics
poslední úprava: 11. 9. 1998

časopis o přírodě, vědě a civilizaci