Převzato z časopisu DOBRÁ VODA (č. 1, ročník 1) se souhlasem redakce [W1] a autora článku.

Koncem minulého a začátkem letošního roku v programu České televize zaujal znalce i laiky seriál dokumentárních snímků z mořských hlubin nazvaný Hledání křišťálového světa. První tři díly se zabývaly žraloky a velkými mořskými okouny - kanici ve vodách u souostroví Baham a ve vodách Mexického zálivu, vztahem člověka k těmto tvorům a k vodnímu prostředí a přírodě vůbec. Filmy upoutaly jednak profesionálním zpracováním, jednak úhlem pohledu na danou problematiku. Pozoruhodné bylo také to, že nešlo o snímek z produkce americké, britské, fancouzské, japonské či z produkce jiného státu se slavnou námořnickou a potápěčskou tradicí. Na tomto snímku je jako producent i jako režisér podepsán Steve Loveček Lichtag, Čech, který před lety emigroval z někdejšího Československa, aby se po listopadu vrátil domů, a v jeho štábu jsou zastoupeni lidé několika národností, včetně Čechů. Jak to vlastně je s projektem Hledání křišťálového světa, nechme vyprávět Steva Lichtaga samotného.

Projekt Hledání křišťálového světa je český projekt. A je tomu dobře. Cítím, že Češi začínají něco dělat, že se něco děje nejenom v cizině. Že také od nás vycházejí impulsy.

Ale od začátku. I když mám americký pas, jsem Čech, tedy z Moravy Valach. Patnáct let jsem byl v zahraničí, nejvíce ve Spojených státech, asi tak polovinu času, dva roky jsem žil v Asii, dále v Německu, ve Švýcarsku a jinde. Teď bydlím v Praze a odsud startuji svůj projekt.

K vodě jsem se dostal přes motorky - sedmsetpadesátky a pětistovky. Sedm let jsem jezdil závody, i mistrovství světa, byl jsem dvojnásobný mistr jižní části USA. Po jedné zlé havárii najednou bylo po ježdění. Chodil jsem obalený v sádře a přemýšlel, co dál. A jeden kamarád mně potom doporučil, abyh se naplno věnoval potápění. A jak jsem s tím začal a poznal ten svět pod vodou, tak jsem tomu propadl.

A nápad na filmování pod vodou? Ten přišel později, až když jsem filmařsky dorostl. Původně jsem v Americe dělal reklamy a také jiné filmové dokumenty. Napřed jako producent. Poslední tři roky si obstarávám i režii sám.

Na co se Cousteau před dvaceti lety díval s úsměvem a třeba i s hrdostí, na to se mi dnes díváme trochu jinak. Třeba to nadšení, že lidé mohou s dýchacím přístrojem pronikat pod vodu, že ti suchozemští tvorové jsou úspěšní dobyvatelé podvodního světa. Ano, je to úžasné, ale je to i úděsné. Už totiž nejde jenom o několik odvážných jedinců. Potápění se v poslední době stalo masovou záležitostí, potápět se může prakticky každý, se všemi důsledky pro svět pod vodní hladinou. Kolik se každý den ponoří na světě lidí? Deset miliónů? Ale cesta Cousteaova objevování je také mou cestou. Ano, chci též mít nějakou svou loď a s ní podnikat cesty. Myslím si, že jsem natolik tvrdohlavý, že se mi to podaří.

Seriál Hledání křišťálového světa je autorský. Zatím. Ale vím, že jestli si má zachovat dobrou úroveň, tak do projektu vstoupí jiní lidé, různí odborníci se zajímavými tématy. I když jsem ten seriál začal já, určitě se v něm nechci jenom já sám realizovat. Už u těch prvních tří dílů, bylo vidět, jak moc dobrá a nosná byla moje pomoc kamarádů, jak ve Státech, tak tady v Čechách.

K financování celého projektu toho není zas až tak moc co říkat. Je jasné, že takováhle věc je pořádně náročná na peníze. O to víc zde v České republice. Musím velmi tvrdě přesvědčovat sponzory, společnosti, které se podílejí na financování, aby do toho šli dále. Nabízím jim za to nejvyšší kvalitu filmové práce a prezentace. Jestli projekt má dál pokračovat, je nutné leccos technicky dotáhnout. Například zatím jsme jeli na 7 kamer, ale byl bych raději dělal jen se 4 kamerami ale trochu jinak. A tak dále. Prostě finance jsou zde důležitou otázkou jako u každého filmu a vlastně u každého jiného většího projektu vůbec. Ale nejsou tou jedinou a nejdůležitější věcí.

Mám svoji vizi, jak by filmy o vodě a z pod vody měly působit, jaké poslání by měly mít. Předně myšlenka vyúsťující v název Hledání křišťálového světa je určitá symbolika, skrze ni chceme tento svět nalézt, ukázat jej v jeho nedotčené kráse. A dále, při samotném hledání toho světa přicházíme na stopy civilizace, na stopy ničení. Přiznávám, že na prevenci je leckdy už pozdě. Ale to neznamená, že je pozdě vůbec, že si sedneme s rukama v klíně a nebudeme nic dělat. Když si nevzdělaný člověk, a to i ten, který žije u moře, vstrčí hlavu pod vodu, řekne, že je všechno v pořádku. Řekne to protože tam uvidí třeba nějaké rybky a tak dále. Ale ono to v pořádku není. Proto si myslím, že je třeba lidem ukázat ani ne tak to, kolika let se dožívá kanic, jako například to, co se stane s korálem, když na něj pod vodou sáhneme.

Mám pocit, že každá rodina, která jede k moři, by měla být seznámena se základní problematikou. Nechci se opakovat, ale myslím si, že je pořád málo článků a filmů na téma, že je naše planeta ve velmi velkém problému, že to smrdí konečnou.Podle mě by v každém státě, ve větších regionech, měla být nějaká centra, která by se touto problematikou zabývala a náležitě by ji zveřejňovala, oslovovala veřejnost. Ano, jsou tu Greenpeace, ale to je hodně politická záležitost. Působí, když je například třeba zastavit výstavbu atomové elektrárny. Já jsem velmi rád, když za mnou přijdou děti. Třeba se ukáže kluk, který viděl můj film, a říká: "Tak takhle lidé střílejí ryby, takhle je zabíjejí? Ale to je hrozné!" Pro mne je důležité, abych působil na děti, na mladou generaci. Oni půjdou dál, budou tu v příštím tisíciletí a v nich je velká naděje na změny k lepšímu.

Potápění je totiž tak nádherné a fascinující, a o to je nebezpečnější. Dnes se mohou potápět děti stejně dobře jako staří kmeti. Když si představím, kolik lidí se každý den ponoří pod hladinu, kolik si jich sáhne na korál, kolik nových lodí se každý nový den přestrojuje pro účely vyvážení potápěčů na moře... Nádherný korál, ulomený pod vodou, na poličce rychle ztratí své barvy a kouzlo, pro něž byl urván, a jako nevzhlednou, často smrdící věc ho lidé vyhodí do odpadků. Ne, nejsem proti potápění. Fajn, pojďme se ponořit, ale už bychom se mohli v ničení zastavit a začít moři něco dávat.

A právě potápění, činnost pro nás pro lidi tak vzrušující, a současně potápění jako masový jev, může nás naučit soužití s přírodou. Běžná reakce dnes na každé lodi, když spatří v moři žraloka, je: Podejte mi pušku! Proč? Ať se rybaří, ale ať se nezabíjí zbytečně. Proto dělám svoje filmy. A také mám vizi o svojí základně, jak už jsem řekl, o nějaké lodi Calypso, která se zapojí do celosvětového dění v tomto směru. A také chci, aby zde vznikla nějaká širší organizace pro lidi, kteří se ochranou životního prostředí a náležitou výchovou a popularizací zabývají. Proto stojí za to něco dělat.

                                                          Zaznamenal Jan Eisenmann

Literatura a odkazy:

[W1] DOBRÁ VODA. nová vodní revue, čtvrtletník pro vyznavače vody. [M1] Šéfredaktor: Jan Eiesenmann, Gnóm-Eisenmann Media, s.r.o., Na okraji 42, 162 00, Praha 6. Adresa vydavatelství,. Gnóm-Eisenmann Media, s.r.o., Na okraji 42, 162 00, Praha 6.

časopis o přírodě, vědě a civilizaci