Teologové věří, že znají otázky, ale nemohou pochopit odpovědi. Fyzikové si myslí, že znají odpovědi, ale nemohou znát otázky. Optimista může proto považovat dialog za cestu k osvícení, kdežto pesimista může předvídat, že nejspíše skončí zjištěním, jak nerozumíme ani otázkám, ani odpovědím.
                                                                              John D. Barrow: Teorie všeho [12]

Literatura:

[1] Balcar, Blahoslav: Tajemství potopy. Nakl. Nový život, Praha 1991. ISBN: 80-900166-1-8

[2] Máj, P. K.: Boží existence, 22 důkazů. edice Maják Pravdy, církevně schváleno, Litom. č.184, 30.4.1991

[3] Jockusch, Harald: Kód života. Orbis, Praha 1977 z něm. orig.: Die entzauberten Kristalle, Econ Verlag, Dusseldorf, 1973

[4] Hlad, Oldřich - Pavlousek, Jaroslav: Přehled astronomie. SNTL, Spálená 51, Praha 1, 1991. ISBN: 80-03-00160-9

[5] Fišer, Jan: Průhledy do mikrokosmu. nakl. Mladá fronta, Praha 1986

[6] Hadač, Emil: Ekologické katastrofy. Horizont, Praha 1987

[7] Kukal, Zdeněk: Přírodní katastrofy. Horizont, Praha 1982.

[8] Odehnal, Milan: Supravodivost a jiné kvantové jevy. Academia, Praha 1992. ISSN: 0528-7103.

[9] Anděl, Jiří: Matematická statistika. SNTL, Praha 1985.

[10] Hebák, Petr - Hustopecký, Jiří: Vícerozměrné statistické metody s aplikacemi. SNTL, Praha 1987.

[11] Weisner, Ivo: Světlo dávných věků. nakl. AOS Publishing, Resslova 40, 400 01 Ústí nad Labem, 1996 ISBN: 80-901919-4-0 (AOS Publishing)

[12] Barrow, John D.: Teorie všeho. Mladá fronta, Praha 1997. z angl. orig.: Theories of Everything, Oxford University Press, 1991. ISBN: 80-204-0602-6

[13] Hawking, Stephen W.: Stručná historie času. Mladá Fronta, Praha 1991 (z angl.originálu A Brief History of Time. From The Big Bang to Black Holes, Bantam Books Inc., New York 1988)

[14] Coveney, Peter; Highfield, Roger: Šíp času. nakl. Oldag, Ostrava 1995, ISBN: 80-85954-08-7, orig.: The Arrow of Time, WH Allen (Virgin Publishing Ltd.) Great Britain, 1990

[15] Raup, David Malcolm: O zániku druhů. nakl. Lidové Noviny, Praha 1995, překlad: Anton Markoš (originál: Extinction: Bad Genes or Bad Luck?, Acta geol. hisp., 16, 1/2, 25 - 33, rok: 1981) ISBN: 80-7106-099-2

[16] Gould, Stephen Jay: Pandin palec. Mladá fronta, edice Kolumbus, Praha 1988

[17] Weinberg, Steven: Snění o finální teorii. Nakl. Hynek spol. s r.o., Celetná 11, 110 00 Praha 1. 1996. z amer. orig.: Dreams of a Final Theory. Pantheon Books, New York, 1993. ISBN: 80-85906-26-0

Odkazy na časopis Natura:

[N1] Vědecké důkazy existence Boha. Autor: Jiří Svršek. Natura 12/96.

[N2] Konstrukce logických argumentů. Přeložil a zpracoval: Jiří Svršek. Natura 10/95.

[N3] Fotografie astronomických objektů na BBS Intellectronics Board Tachov. Autor: Jiří Svršek. Natura 05/95.

[N4] Rotace jádra Země. Physics News Update. Natura 09/96.

[N5] Pohyb svrchního pláště Země. Physics News Update. Natura 09/97.

[N6] Mýty starověkých civilizací. Zpracoval: Jiří Svršek. Natura xx/98.

[N7] Délka dne v proterozoiku. Physics News Update. Natura 09/96.

Odkazy na texty v síti Internet:

[I1] From: mathew [M1] Subject: Alt.Atheism FAQ: Constructing a Logical Argument. Summary: Includes a list of logical fallacies. Sender: [M1] (mathew) Organization: Harlequin Ltd, Cambridge, UK. Date: Fri, 2 Jun 1995 17:33:31 GMT

[I2] From: [M2] (AIP listserver) Subject: PHYSICS NEWS UPDATE. The American Institute of Physics Bulletin of Physics News. Number 280 July 22, 1996 by Phillip F. Schewe and Ben Stein

[I3] From: [M2] (AIP listserver) Subject: update.332, PHYSICS NEWS UPDATE The American Institute of Physics Bulletin of Physics News. Number 332 August 1, 1997 by Phillip F. Schewe and Ben Stein

[I4] From: [M2] (AIP listserver) Subject: update.282, PHYSICS NEWS UPDATE The American Institute of Physics Bulletin of Physics News. Number 282 August 2, 1996 by Phillip F. Schewe and Ben Stein

Jak vznikl vesmír? Jak vznikl život na Zemi a odkud se vzal člověk? Proti Darwinově evoluční teorii od doby jejího vzniku stojí teorie Božího stvoření, kterou v různých obměnách zastávají křesťanské církve a řada jiných náboženství.

Na rozdíl od zastánců evoluční teorie, kteří sbírají vědecké důkazy na její podporu, kreacionisté (zastánci teorie stvoření) se soustřeďují téměř výlučně na shromažďování pochybností proti evoluční teorii vyhledáváním slabých míst a nejasností. Používají k tomu nejrůznější metody a argumenty. Někteří se snaží pomocí vědeckých argumentů dokázat, že život na Zemi byl nutně stvořen Božím zásahem. Takový postup zvolil např. P. K. Máj ve své práci [2] (viz [N1]) nebo Blahoslav Balcar ve své knize [1]. Při studiu těchto prací je zajímavé sledovat, jakým způsobem jsou jednotlivé argumenty konstruovány a zda na jejich základě nedochází ke klamným závěrům. K tomuto účelu může posloužit např. vynikající článek "Constructing a Logical Argument" [I1] (viz [N2]).

Autor knihy [1] uvádí, že poměr mezi vědou a náboženstvím se zásadně změnil. Domnívá se, že věda a náboženství se nevylučují, ale že naopak v zásadních věcech panuje shoda.

Autor knihy [1] se ve své práci soustředil na důkaz biblické potopy světa, o níž hovoří 1. kniha Mojžíšova Genesis počínaje šestou kapitolou. Používá k tomu řadu argumentů, které se opírají především o nevyjasněná místa geologie a paleontologie.

Z textů v Bibli vyplývá, že Země musí být velmi mladá planeta a že rozhodně její existence netrvá asi 4,6 miliardy let, jak uvádějí v současnosti geologové.

Autor knihy [1] proto podrobně analyzuje jednotlivé metody určování geologického stáří a zpochybňuje jejich věrohodnost.

Geologové určovali stáří hornin mnohem dříve, než byly objeveny radioizotopové metody. Byly formulovány tři základní principy týkající se relativního datování hornin.

• Princip superpozice. Podle tohoto principu jsou nejstarší vrstvy uloženy na spodu souvrství a jsou zakryty vrstvami, které se ukládaly později.
• Princip uniformity (aktualismus). Tento princip vychází z poznatku, že četné vlastnosti hornin v sedimentech se během času opakují. Procesy, které ovlivňují Zemi dnes, ji proto ovlivňovaly také v minulosti.
  Tento princip je založen na předpokladu, že vznik a vývoj všech jevů, které lze pozorovat v přírodě, je možno vysvětlit čistě na základě přírodních zákonů a procesů. V geologii tento princip znamená, že všechny geologické útvary lze vysvětlit jako důsledek pomalých procesů sedimentace, eroze, smršťování hornin, radioaktivity a jiných přírodních sil, které působí po velmi dlouhou dobu.
• Princip korelace hornin. Tento princip vychází z předpokladu, že sedimentární vrstvy, které obsahují stejné fosilní nálezy, jsou stejně staré.

Autor knihy [1] uvádí, že nikde na světě nebyl nalezen kompletní geologický sloupec geologických útvarů, jak je uveden v geochronologické tabulce. Dokonce nebyl nikde nalezen ani částečně kompletní geologický sloupec. Geochronologická tabulka byla sestavena na základě principu superpozice, ale dosud nebyly pozorovány nikdy více než dvě nebo tři geologické formace. Proto autor knihy [1] z toho vyvozuje, že geochronologická tabulka je sestavena uměle a neodpovídá realitě.

Autor knihy [1] se dále odvolává na nálezy, kdy údajně nejstarší horniny bez fosilií se nacházejí na povrchu a přitom se jeví z fyzikálního hlediska jako mladé, tedy jsou měkké a nejsou stmelené. Naproti tomu byly nalezeny údajně mladé horniny se značně vyspělými fosiliemi podle geochronologické tabulky, které byly krystalické a metamorfované jako horniny nejstarší.

Geologové všeobecně uznávají, že kterákoliv geologická formace obsahující fosilie může ležet přímo na kterékoliv jiné formaci, která má v geochronologické tabulce místo pod ní. Nemusí tedy ležet přímo na formaci, která má podle geochronologické tabulky ležet bezprostředně pod ní. Pokud tyto mezistupně mezi formacemi scházejí, předpokládá se, že došlo v té době k jejich erozi. Takové chybějící formace nejsou fyzikálně zjistitelné.

Pokud mezi dvěma formacemi chybí formace, které by se podle geochronologické tabulky měly ve zkoumaném sloupci vyskytovat, hovoří se o diskordanci. Autor knihy [1] zastává názor, že geologové používají apriorní představy o evolučním procesu, protože jinak by nemohli tvrdit, že mezi uložením dvou formací může vzniknout značná časová mezera.

Na druhé straně byly nalezeny sloupce, v nichž na sebe plynule navazují formace, které k sobě podle geochronologické tabulky vůbec nepatří. V tomto případě se hovoří o konkordanci. Byly nalezeny oblasti, ve kterých formace obsahující "staré" fosilie spočívají na formacích s "mladými" fosiliemi. Geologové proto vyslovili teorii "horizontálních přesmyků", podle níž velké masy horniny byly odděleny od původní formace a přesunuty do jiných oblastí. Potom měla následovat povrchová eroze, která odstranila horní formace. Proto nakonec jsou nalezeny pouze staré horniny ležící na horninách mladších.

První datovací metodou bylo datování pomocí fosilií. Podle evoluční teorie by měly nejstarší geologické útvary obsahovat pouze primitivní organismy. Pokud tedy nějaký geologický útvar obsahuje fosilie trilobitů, usuzuje se, že náleží do paleozoika.

Předpokladem určení stáří horniny touto metodou je, aby nalezená fosilie odpovídala některé typizované fosilii, která je charakteristická pro určitý geologický útvar. Existuje ovšem celá řada fosilií, které se vyskytují v mnoha různých geologických útvarech současně. Pak se používají jiná kritéria nebo se vyčká na objev vhodné fosilie.

Naopak biologové využívají pro určení stáří neznámých fosilií tvrzení geologů, že nejstarší formy života se nacházejí pouze v nejstarších horninách.

Autor knihy [1] uvádí, že geologové a paleontologové se tak pohybují důsledně v chybném kruhu, protože při určování stáří hornin a fosilií se na sebe vzájemně odkazují.

Dále autor knihy [1] uvádí, že důkazem nevěrohodnosti této metody jsou situace, kdy horniny s evolučně staršími organismy leží nad horninami s organismy evolučně mladšími. O stáří horniny rozhoduje fosilie a fyzikální podstata a poloha útvaru zde hraje jen malou roli. Tímto způsobem se využívá apriorní předpoklad o platnosti evoluční teorie.

Radiokarbonová metoda je použitelná v případech, že ve formaci se nacházejí fosilie s obsahem izotopů uhlíku. Uhlík je směsí izotopů C[11;6], C[12;6], C[13;6] a [C14;6]. První číslo označuje počet nukleonů (protonů a neutronů), druhé počet protonů v jádře atomu.

Radioaktivní uhlík C[14;6] vzniká ve svrchní vrstvě atmosféry bombardováním atomů dusíku pomalými neutrony:

N[14;7] + n[1;0] --> C[14;6] + H[1;1]

Radioaktivní izotop uhlíku C[14;7] se pak slučuje v nižších vrstvách s kyslíkem a vytváří oxid uhličitý. Ten se pak v procesu fotosyntézy dostává do tkání zelených rostlin a odtud zase do organismu živočichů. Koncentrace radioaktivního oxidu uhličitého v atmosféře je asi 0,03%.

Radioaktivní izotop uhlíku C[14;7] má poločas rozpadu 5568 let [3]. Za tuto dobu se rozpadne polovina množství izotopu. Pokud radioaktivní izotop uhlíku C[14;7] vzniká ve svrchních vrstvách atmosféry konstantní rychlostí, je jeho koncentrace v nižších vrstvách atmosféry je také konstantní. Proto v živém organismu zůstává množství tohoto izotopu také konstantní, protože nepřetržitě dochází k jeho doplňování z ovzduší nebo z potravy.

Po smrti organismu výměna tohoto izotopu uhlíku s ovzduším ustane. Radioaktivní atomy C[14;6] se rozpadají na atomy C[12;6] a koncentrace C[14;6] proto trvale klesá.

Spolehlivost datovací radiokarbonové metody významně závisí na následujících předpokladech:

1. Koncentrace izotopu C[14;6] v atmosféře.
Pokud koncentrace izotopu C[14;6] v atmosféře by byla v době života organismu nulová, pak by se v organismu po jeho smrti tento izotop uhlíku nenacházel a dnes bychom nebyli schopni touto metodou určit stáří organismu.

Pokud by naopak koncentrace izotopu C[14;6] v atmosféře byla v době života organismu dvojnásobná, než je dnes, pak po 5568 letech od jeho smrti bychom usuzovali na to, že organismus právě zemřel.

Datovací radiokarbonová metoda je tedy závislá na konstantní rychlosti vzniku izotopu C[14;6] ve svrchních vrstvách atmosféry. Podle názorů astronomů byl zdroj kosmického záření během celé evoluce konstantní. Množství záření, které dopadá do svrchních vrstev atmosféry, je ale závislé na intenzitě magnetického pole Země. Silnější magnetické pole propustí do svrchních vrstev atmosféry méně kosmického záření. Je prokázáno, že v geologické minulosti Země ke změnám intenzity magnetického pole docházelo (viz např. [4], [N3]).

2. Rychlost rozpadu izotopu C[14;6].
Datovací radiokarbonová metoda vychází z předpokladu, že rozpad izotopu C[14;6] probíhá za všech fyzikálních podmínek konstantní rychlostí.

3. Vzájemná výměna izotopů C[14;6] a C[12;6] ve fosiliích.
Aby datovací radiokarbonová metoda měla smysl, nesmí po smrti organismu docházet k vzájemné výměně izotopů uhlíku mezi okolím a zbytky organismu. Pokud například by byl vzorek omýván nějakým karbonátem nebo bikarbonátem s běžným obsahem izotopu C[14;6], bude se pak jevit mladší, než ve skutečnosti je. Naopak, pokud se izotop C[14;6] ze vzorku vyluhuje vodou ve formě karbonátu, bude se vzorek jevit starší, než ve skutečnosti je.

4. Koncentrace C[14;6] je po období delším než je trojnásobek poločasu rozpadu prakticky neměřitelná.
Datovací radiokarbonová metoda je omezena schopností přesně změřit koncentraci izotopu C[14;6] ve vzorku. Nelze ji použít na období delší než je trojnásobek poločasu rozpadu.

V roce 1982 začala být používána metoda urychlovací hmotové spektrografie, která spočívá v urychlování atomů v magnetickém poli. Dráhy různých izotopů uhlíku mají různé zakřivení a proto je lze sčítat odděleně od jiných prvků. K testování postačuje asi jeden miligram vzorku.

V současné době je obsah radioaktivního izotopu uhlíku C[14] v atmosféře na jedné straně redukován spalováním fosilních paliv a na druhé straně zvyšován pokusnými výbuchy jaderných zbraní. Proto mohou být výsledky zkresleny kontaminací zkoumaných vzorků. Jiná datovací metoda organických vzorků není dosud známa.

Pro určování stáří geologických útvarů lze jako jednu z metod použít radioaktivní rozpad izotopu uranu U[238;92], který se rozpadovou řadou rozpadá na olovo Pb[206;82]. (viz příloha 2).

Při použití této datovací metody se předpokládá, že rychlost radioaktivního rozpadu je konstantní. Pokud se v hornině nalezne uran a olovo, jejich relativní množství se používá jako index stáří horniny.

Problémem této metody je skutečnost, že neznáme množství olova v hornině v době jejího vzniku a musí se učinit jistý předpoklad. Řekněme, že jsme zjistili v hornině 6,25% uranu a zbytek tvoří olovo. Pokud by v hornině při jejím vzniku nebylo olovo vůbec přítomno a uran ani olovo se během doby z horniny neztratilo, bylo by stáří horniny 18 miliard let. Pokud by při vzniku horniny bylo přítomno 50% uranu a 50% olova a žádné olovo nebo uran se během doby z horniny neztratilo, bylo by stáří horniny jen 13,5 miliardy let. Pokud by se ovšem z této horniny během doby ztratilo 50% uranu, pak stáří horniny by bylo jen 4,5 miliardy let.

Uran z horniny může zmizet nejen radioaktivním rozpadem. Uran se například snadno rozpouští ve slabých kyselinách.

Z uvedeného popisu je tedy vidět, že vypočtené stáří vzorku horniny silně závisí na přijatých předpokladech.

Modifikací výše uvedené metody určování stáří hornin je datování pomocí poměru jednotlivých izotopů olova a uranu. Často se používají následující poměry izotopů:

U[238;92]/Pb[206;82]

U[235;92]/Pb[207;82]

Pb[207;82]/Pb[206;82]

Autor knihy [1] uvádí, že v praxi tyto metody dávají různé výsledky. Podle jeho názoru se v současné době uznává, že takové výsledky nejsou výjimkou, ale pravidlem.

Autor knihy [1] dále uvádí, že pro vysvětlení rozporů těchto metod existuje hypotéza, která tyto metody pro datování hornin diskredituje. Podle této hypotézy v radioaktivním materiálu se může jeden izotop olova přeměnit v jiný izotop olova neutronovým záchytem:

Pb[206;82] + n[1;0] --> Pb[207;82]

Pb[207;82] + n[1;0] --> Pb[208;82]

Pokud by se uvedená hypotéza ukázala jako pravdivá, byly by metody datování založené na radioaktivním rozpadu uranu v praxi nepoužitelné. Nebylo by totiž jasné, zda izotop olova Pb[207;82] vznikl pouze rozpadem izotopu U[235;82] nebo také neutronovým záchytem (gammaneutronovou reakcí) z olova Pb[206;82].

Datovací metoda pomocí izotopů draslíku a argonu. Přírodní draslík obsahuje tři izotopy K[39;19], K[40;19] a K[41;19]. Izotop K[40;19], který doprovází draslík K[39;19] asi v jedné setině procenta, se rozpadá na argon Ar[;18], který se zachycuje na krystalické mřížce obsahující draslík. Poločas rozpadu draslíku na argon je 1,27 miliardy let. Argon se udržuje pouze v pevné krystalické mřížce. Proto například nelze tuto metodu použít pro určení stáří lávy.

Argon se v krystalické mřížce zachycuje pouze fyzikálně. Plyn může proto snadno unikat například zahřátím. Pokud tedy argon z horniny unikne, bude se hornina jevit nutně mladší, než je ve skutečnosti. Při měření obsahu argonu jde o velmi nepatrná množství, proto je tato metoda zatížena značnou chybou.

Autor knihy [1] dále uvádí, že i tato metoda je založena na předpokladu konstantního poločasu rozpadu. Pokud ale z vesmíru procházelo atmosférou Země více neutronů (např. v důsledku erupce blízké supernovy), pak se poločas rozpadu může změnit.

Datovací metoda rubidium-stroncium je založena na beta rozpadu izotopu rubidia Rb na stroncium Sr:

Rb[87;37] --> Sr[87;38] + beta

Poločas rozpadu rubidia na stroncium byl odhadnut na 47 až 50 miliard let. Podle autora knihy [1] je problémem této metody datování hornin skutečnost, že v horninách je asi dvacetinásobné množství stroncia, než by mohlo vzniknout radioaktivním rozpadem rubidia v průběhu 5 miliard let. Proto se začalo usuzovat, že v hornině musí existovat neradiogenní stroncium, které v ní bylo přítomno již v době vzniku Země.

Dalším problémem této metody je skutečnost, že stroncium již při nízkých teplotách se z horniny odpařuje. Autor knihy [1] se proto domnívá, že tato metoda je pro datování stáří hornin značně nespolehlivá.

Nespolehlivost datovacích metod založených na radioaktivním rozpadu prvků je podle autora knihy [1] prokázána řadou značně rozporných výsledků, které lze vyhledat v odborné literatuře. Pokud taková měření nezapadají do představy evoluční teorie na základě objevených fosilií, jsou zamítnuta.

Autor knihy [1] z toho vyvozuje závěr, že neexistuje žádný objektivní důkaz o tom, že planeta Země je stará asi 4,6 miliardy let, jak se dnes uvádí. Jedním z jeho hlavních argumentů je skutečnost, že geologové při datování hornin využívají apriorního přesvědčení platnosti evoluční teorie.

Je však třeba poznamenat, že stáří Země není odhadováno jen na základě fosilních nálezů nebo radioizotopových metod. Věda nutně postupuje v širším kontextu a její závěry musí souhlasit se závěry všech ostatních vědních oborů. Tyto závěry nesmí být v rozporu s pozorovanou skutečností. Stáří Země je určováno v kontextu stáří vesmíru, stáří hvězd, Galaxie, stáří Slunce, vzorků meteoritů, hornin Měsíce a jiných planet. Pokud je např. stáří některých meteoritů, hornin na Měsíci a na Marsu určeno na více než 4 miliardy let, není důvodu, aby planeta Země byla výrazně mladší, jak si představují kreacionisté. Přitom uvedené námitky proti radioaktivním datovacím metodám nemají při určování stáří meteoritů nebo hornin na jiných planetách většinou žádné opodstatnění. Například počáteční obsah olova, uranu a ostatních prvků v meteoritech vychází z řady fyzikálních a kosmologických úvah. Planetu Zemi přitom nelze z těchto úvah vyjmout jen na základě představy Božího stvoření.

Evoluční teorie je v současné době jedinou teorií vývoje života na Zemi, která nevyužívá apriorních předpokladů. Teorie stvoření takovou teorií rozhodně není, neboť apriorně předpokládá existenci Boha na základě pravdivosti Bible.

Autor knihy [1] vycházející z představ Božího stvoření se pokouší nalézt argumenty, že Země je mladá planeta. Jako jeden z argumentů uvádí, že pokud přijmeme biblickou zprávu o potopě světa, pak jsme schopni vysvětlit tak rozdílné výsledky všech používaných datovacích metod.

Jako jeden z argumentů mládí planety Země autor knihy [1] uvádí množství meteoritického prachu, který dopadá na povrch. Autor knihy [1] vychází z odhadu, že ročně na povrch Země dopadne asi 14 miliónů tun meteoritického prachu. Tento prach pochází z rozpadajících se meteoritů v atmosféře. Podle výpočtů autora knihy [1] takto dopadne na čtverečný metr povrchu Země asi 0,0274 gramu kosmického prachu za rok.

Pokud by planeta Země byla stará 4,6 miliardy let, pak by na jeden metr čtverečný povrchu dopadlo za toto období 126 tun prachu. Na celý povrch zemského povrchu, jehož plošný obsah je 5,112.10^8 km^2 (P = 4.pí.r^2, r = 6378 km) by za toto období dopadlo 6,44.10^16 tun prachu. Při hustotě prachu 2,2 g/cm^3 (2,2 t/m^3) to představuje vrstvu vysokou asi 57 metrů.

Autor knihy [1] uvádí, že nikde na Zemi nebyla tato vrstva prachu pozorována. Jako další argument uvádí, že tato vrstva nebyla pozorována ani na povrchu Měsíce, kde na rozdíl od Země nepůsobí atmosférické vlivy.

Na povrchu Měsíce byla změřena vrstva prachu asi 3 až 5 cm. Autor knihy [1] na na základě tohoto údaje a předchozích úvah provedl výpočet stáří Měsíce a tím Země:

Autor knihy [1] tedy dospěl k závěru, že stáří Měsíce, a tudíž také Země je pouze 250 tisíc let, což vyvrací odhad stáří Země na 4,6 miliardy let a tudíž také celou evoluční teorii.

K tomu je třeba poznamenat, že autor knihy [1] se dopustil hned několika mylných předpokladů. Především meteoritický prach vzniká rozpadem meteoritů ve výškách asi 70 až 40 km nad povrchem Země při průchodu atmosférou. (viz např. [4]). Proto je povrch Měsíce pokryt tolika impaktními krátery různé velikosti a není pokryt mohutnými vrstvami meteoritického prachu. Dále odnikud neplyne, že meteority dopadaly na povrch Země za celou její geologickou historii se stejnou intenzitou. Některé meteority vznikly rozpadem komet, ostatní mohou být tělísky stejného typu jako planety, případně mohou být stejného původu. Některé typy meteoritů mohou být pozůstatkem původní hmoty, z níž se formovala sluneční soustava. Nevylučují se ani jiné mechanismy jejich vzniku. [4] Dále není zřejmé, odkud autor knihy [1] usuzuje na stejné stáří Měsíce a Země. V současné době existují nejméně tři základní hypotézy vzniku Měsíce. Měsíc mohl být Zemí zachycen, když původně obíhal po samostatné dráze. Proti této hypotéze hovoří příbuznost chemického složení hornin Měsíce a Země. Měsíc také mohl vzniknout oddělením od Země při srážce Země s jiným tělesem. Proti této hypotéze hovoří především zákon zachování celkového rotačního momentu soustavy, která je v současné době poloviční, než je potřebná pro rozdělení. Jako nejvíce přijatelná se jeví hypotéza, podle níž Měsíc vznikl později než Země akrecí částic obíhajících kolem Země. [4]

Z uvedených úvah plyne, že výpočet stáří Země autorem knihy [1] se jeví přinejmenším podezřelý.

Mořská voda obsahuje řadu chemických prvků a sloučenin. Autor knihy [1] uvádí, že každý rok řeky přivádějí do moře asi 27,5 miliardy tun látky. Druhým zdrojem je kosmický prach, který do moře přináší asi 9,3 miliónů tun látky ročně.

V uvedených 27,5 miliardách tun, které jsou do oceánů přiváděny řekami, je obsaženo asi 15% látek rozpuštěných ve vodě, což představuje 4,1 miliardy tun ročně. Autor knihy [1] se proto domnívá, že za období předpokládaného stáří Země (4,6 miliardy let) by muselo dojít k nasycení mořské vody rozpuštěnými solemi látek.

Mořská voda však nevykazuje známky nasycení některým prvkem nebo solí. Teprve po nasycení vody dochází k vylučování příslušné soli nebo prvku. Autor knihy [1] vypočetl, že za 4,6 miliardy let by muselo být v mořské vodě 18,8.10^18 tun prvků a jejich solí. Tyto látky by musely být podle autora knihy [1] pozorovatelné na mořském dně.

Autor knihy [1] dále uvádí, že erozí pevniny, kterou se ztrácí uvedených 27,5 miliardy tun látky, by se celá pevnina včetně pohoří musela snížit na hladinu dnešních oceánů.

Autor knihy [1] cituje např. geologa A. Holmese [Holmes, A.: Principles of geology], který uvádí, že oceánské usazeniny nejsou dostatečně silné k tomu, aby odpovídaly předpokládanému stáří planety Země.

Autor knihy [1] dále uvádí, že ani existence vrstev kamenné soli neodpovídá předpokládanému stáří Země. Cituje Sylviu Bakera [Sylvia Baker: Bone of Contention: is Evolution true? Evangelical Press, England, 1976], který uvádí, že vytvoření solných ložisek odpařováním soli z oceánů nemohlo trvat déle než 200 miliónů let.

Opět je třeba poznamenat, že autor knihy [1] se dopustil několika mylných předpokladů. Předpokládá např., že eroze pevniny probíhala v celé geologické minulosti Země zhruba konstantní rychlostí. Na základě současného stavu eroze extrapoluje stav v minulosti. Existuje však zásadní rozdíl např. mezi erozí žulové skály a erozí půdy. Půda vzniká zvětráváním hornin, ukládáním biologického odpadu (listy a jehličí stromů, tlející větve a kmeny, produkty trávení živočichů) a činností půdních organismů od červů, přes roztoče, hmyz, půdní řasy, sinice a bakterie. Vrstva jednoho centimetru půdy se tvoří asi 100 až 200 let. V zalesněných oblastech je eroze půdy minimální. Půda je erodována vodními srážkami a větrem. Eroze tedy silně závisí na množství vodních srážek, na rychlosti větru, na rychlosti průtoku vody, na typu půdy, jejím pokryvu atd. (viz např. [6], [7]).

Autor knihy [1] dále uvádí, že byla nalezena v moři místa, v níž se mořská voda nepromíchává s vodou z okolních oblastí. Domnívá se, že taková voda by měla být velmi stará. Měřením radiokarbonovou metodou se zjistilo, že tato voda není starší než 4 tisíce let. K tomu je třeba poznamenat, že autor knihy [1] v tomto případě zřejmě předpokládá, že mořské dno bylo mělo být trvale stabilní, že neexistují žádné mořské proudy a že se do mořské vody nedostávají radioaktivní izotopy uhlíku z pevniny a z kosmického prachu.

Jako alternativní vysvětlení obsaženého množství prvků a solí v mořské vodě světových moří a oceánů autor knihy [1] předkládá Boží zásah, kdy Bůh stvořil moře s přesným obsahem soli, které je potřebná pro mořské živočichy. Pro tuto alternativní hypotézu ale nemá sebemenší důkazy, než svoji víru v pravdivost Bible.

Mechanismus vedoucí ke vzniku magnetického pole planet není uspokojivě vyřešen. V poslední době se objevily nové poznatky, které celkový pohled na magnetické pole ještě komplikují. Při roztavení magmatu a tuhnutí hornin je zřejmé, že pokud působí na taveninu vnější magnetické pole, zorientují se feromagnetické částice hornin podle siločar tohoto pole. Po ztuhnutí horniny tak v ní zůstává informace o směru a částečně také o intenzitě magnetického pole v okamžiku, kdy tavenina procházela Curieovým bodem. Prokázalo se, že intenzita magnetického pole se výrazně změnila. Několikrát se dokonce změnila polarita tohoto pole a tato změna probíhala velmi rychle během několika stovek let. (viz např. [4])

Zemské jádro rotuje nezávisle na rotaci pláště planety. Vědci Xiadong Song a Paul Richard z Columbijské univerzity porovnali počítačové simulace s měřeními seismických vln procházejících Zemí, z nichž lze zjistit rotaci vnitřních vrstev Země. Zjistili, že pevné zemské jádro, kterým může být jediný superkrystal železa o průměru 2400 km, rotuje poněkud rychleji, než ostatní vrstvy Země. Úhlový rozdíl nepřesahuje dva stupně za rok. To ovšem znamená, že rovník vnitřního jádra se pohybuje asi o 10 km za rok rychleji, než rovník na povrchu Země, což je zhruba stotisíckrát rychleji, než je nejrychlejší pohyb pevninských desek. Vědci očekávají, že když lépe porozumí pohybům zemského jádra, budou schopni lépe vysvětlit povahu magnetického pole Země, jehož polarita se během geologické existence Země několikrát změnila. (Nature, 18 July 1996.) [I2], (viz např. [N4])

Joseph Kirschvink, vědec z univerzity v Caltechu, zastává názor, že před 530 milióny lety došlo k otočení svrchního pláště Země o celých devadesát stupňů, kdy oblast severního pólu se dostala do oblasti jižního pólu.

Tato hypotéza se zakládá na studiu rozložení magnetického pole ve fosilních vzorcích hornin. Při roztavení magmatu a tuhnutí hornin je zřejmé, že pokud působí na taveninu vnější magnetické pole, zorientují se feromagnetické částice hornin podle siločar tohoto pole. Po ztuhnutí horniny tak v ní zůstává informace o směru a částečně také o intenzitě magnetického pole v okamžiku, kdy tavenina procházela Curieovou teplotou a magnetické momenty atomů částečně seřadily do příslušného směru. (viz např. [8]).

Obrovský pohyb vnější části Země vzhledem k části vnitřní, proces označovaný jako putování pólu, musel v geologicky velmi krátké době způsobit celkovou změnu zemské topologie, ikdyž směr rotační zemské osy zůstala nezměněn. Litosférické desky, které se pohybují po svrchním plášti rychlostí jen několika centimetrů za rok, se v tomto období pohybovaly rychlostí až několika metrů za rok, protože se pohyboval samotný zemský plášť (určitá jeho část) vzhledem k zemskému jádru.

Autor hypotézy se domnívá, že tento rychlý pohyb kontinentů mohl ovlivnit nebo dokonce zapříčinit kambrickou explozi, kdy asi před 570 milióny lety došlo k náhlému výskytu obrovského množství druhů organismů. Odhaduje se, že kambrická exploze trvala jen 15 miliónů let. Na objasnění příčin kambrické exploze, kdy došlo k vysoké diverzifikaci organismů během krátké doby, existuje řada hypotéz. Některé hypotézy hledají příčiny ve změně fyzikálního prostředí, jiné ve změně chemického složení oceánů a atmosféry, další hledají biologické příčiny. (Science, 25 July 1997.) [I3] (viz např. [N5])

Autor knihy [1] se domnívá, že podstata magnetického pole Země nemůže spočívat v tom, že by zemské jádro bylo permanentním magnetem. Kovy při teplotě vyšší než je Courieův bod nemohou být zdrojem permanentního magnetismu a v zemském jádru je teplota, která značně přesahuje Curieův bod všech kovů. Proto magnetismus Země musí být způsoben tokem elektrických proudů. Původ těchto proudů není uspokojivě vyřešen. Lamb se domnívá, že jde o volné proudy, které jsou pozůstatkem dávných geologických a kosmických událostí. [T.G. Barnes: Origin and Destiny of the Earth's Magnetic Field. Institute for Creation Research, San Diego, California, 1973] Autor knihy [1] dále uvádí, že intenzita magnetického pole Země proto trvale klesá. Vychází z toho, že elektrické proudy neustále slábnou a že není žádný důvod, aby se působením běžných procesů mohly zesilovat. Uvádí, že každých 1400 let klesne tato intenzita na polovinu původní hodnoty, tedy intenzita magnetického pole Země klesá exponenciálně.

Autor knihy [1] proto vyslovuje následující závěry:

• Z geologického hlediska měla Země v relativně blízké minulosti výrazně silnější magnetické pole, než je tomu dnes. Čím je silnější magnetické pole, tím méně proniká kosmické záření do svrchních vrstev atmosféry a tím je menší syntéza izotopu uhlíku C[14;6] z dusíku N[14;7]. Proto se jeví všechny fosilní vzorky starší při dataci radiokarbonovou metodou.
  
• Pod ochranou magnetického pole bylo tlumeno ionizující kosmické záření. Protože ionizující záření obecně škodí živým organismům, autor knihy [1] vyvozuje závěr, že v minulosti byla délka života podstatně delší než dnes. Odkazuje se na biblické zprávy, podle nichž např. Metuzalém žil 969 let.
  
• Exponenciální pokles intenzity magnetického pole Země lze podle autora knihy [1] použít pro datování stáří planety Země. Autor knihy [1] se domnívá, že zhruba za 9000 let intenzita magnetického pole poklesne natolik, že nebude zabraňovat průniku ionizujícího záření na povrch Země.

Autor knihy [1] se na základě exponenciálního poklesu intenzity magnetického pole Země snaží odhadnout stáří Země. V roce 1970 byla hodnota indukce magnetického pole 0,625 Gaussů. Pokud se každých 1400 let snižuje indukce magnetického pole o polovinu, pak před 7000 lety byla tato indukce 20 Gaussů. Autor knihy [1] uvádí, že před asi 10 tisíci lety by byla tato indukce 98 Gaussů, což odpovídá magnetickému poli některých hvězd. Před 52 tisíci lety by tato indukce odpovídala magnetickému poli pulsaru. Proto autor knihy [1] uzavírá, že Země nemůže být stará tak, jak si představuje současná geologie a naopak stáří Země odpovídá biblické chronologii. [T.G. Barnes: Origin and Destiny of the Earth's Magnetic Field. Institute for Creation Research, San Diego, California, 1973]

Uvedený způsob argumentace autora knihy [1] je ovšem klamný. Autor nikde nemá důkaz exponenciálního poklesu intenzity magnetického pole. Matematičtí statistikové dobře vědí, jak problematické je provést lineární regresi (proložení dat přímkou) nebo dokonce nelineární regresi (proložení dat křivkou) na základě několika změřených hodnot. (viz např. [9], [10]) Proto autor knihy [1] na základě několika měření intenzity magnetického pole v rozpětí několika desítek let nemůže usuzovat na exponenciální pokles po celé geologické období.

Je jistě prokázáno, že v minulosti se intenzita a polarita magnetického pole několikrát změnila. [4] Nedokazuje to však exponenciální pokles intenzity magnetického pole po celou geologickou minulost planety Země. Autor knihy [1] znovu používá extrapolaci v případě, ve kterém nemá pro tuto extrapolaci žádný reálný důkaz nebo kvalifikovaný důvod.

Zdrojem inertního plynu hélia v horninách je radioaktivní rozpad izotopů uranu U[238;92] a U[235;92] (viz pozn. 2). Při těchto radioaktivních rozpadech zůstává hélium He[4;2] částečně uzavřeno v krystalických mřížkách nerostů, částečně se rozpouští v minerálních vodách a částečně uniká do atmosféry, kde se shromažďuje ve stratosféře, protože jde o druhý nejlehčí plyn po vodíku.

Podle autora knihy [1] se za jeden rok nahromadí z jednoho gramu izotopu uranu U[235;92], který je v radioaktivní rovnováze se svými rozpadovými produkty, asi 1,16.10^-4 mm^3 hélia. Z gramu thoria se nahromadí 2,32.10^-5 mm^3. [Votoček, Emil: Anorganická chemie. SNTL Praha 1954, str. 863]

Autor knihy [1] dále uvádí, že denní přírůstek hélia v zemské atmosféře na základě radioaktivního rozpadu nerostů činí asi 100 tisíc m^3 hélia, což představuje asi 17 tun hélia denně (22,4 litru hélia představuje 4 gramy). Za rok tak vznikne 6570 tun hélia. V současné době obsahuje atmosféra celkem 3,5.10^11 tun hélia. Pokud přijmeme předpoklad, že veškeré hélium vzniklo radioaktivním rozpadem, pak stáří Země lze odhadnout na 53 miliónů let.

Autor knihy [1] uvádí, že podle současných názorů by Země měla být stará 4,6 miliardy let, což představuje asi 30.10^12 tun hélia. Autor knihy [1] z toho vyvozuje, že buď musí existovat fyzikální mechanismus, kterým hélium uniká do vesmíru, nebo Země není stará 4,6 miliardy let.

Autor knihy [1] dále uvádí, že atomy v horních vrstvách atmosféry dosahují rychlosti nejvýše 3000 km/hod, což silně nepostačuje pro únik z atmosféry, pro kterou je třeba rychlosti vyšší než 40 000 km/hod. Z toho autor usuzuje, že získal další důkaz proti geologickému stáří planety 4,6 miliardy let.

Autor knihy [1] uvádí, že existuje ještě asi 70 dalších známek, které poukazují na mladou planetu Zemi. [Eduard Ostermann: Unsere Erdein junger Planet, Hanssler-Verlag, Neuhausen Stuttgart, 1979] Geologické stáří Země navazuje úzce na existenci života, který na základě biblické chronologie není starší než 6 až 10 tisíc let. Autor knihy [1] dále uvádí, že se v tisku objevily články, které odhadují stáří lidstva na asi 6 tisíc let.

Autor knihy [1] je přesvědčen, že budoucí vědecké výzkumy potvrdí biblickou koncepci mnohostupňovitého charakteru zemských civilizací, kdy po jedné hynoucí civilizaci následuje další. Tím by se objasnily až dosud nepochopitelné jevy, jako je legenda o potopě světa, původ náboženství a řada mytických příběhů, ve kterých se hovoří o velmi vyspělých civilizacích starověku. (viz např. [11], [N6]).

Autor knihy [1] vyslovil celou řadu pochybností o datování geologické minulosti Země a pokusil se předložit důkazy, které by měly podpořit hypotézu Božího stvoření. Je třeba ale stále mít na paměti, že pochybnosti o jedné hypotéze rozhodně nepotvrzují hypotézu druhou. Nelze přijmout hypotézu Božího stvoření jen na základě pochybností o hypotéze evoluční. Navíc autor knihy [1] předložil argumenty, které evoluční hypotézu nezpochybňují, ale pouze zdůrazňují její všeobecně známé nedostatky.

Hypotéza Božího stvoření je postavena na zcela nedokazatelném předpokladu, že existuje Bůh. Předpoklad ale nelze dokazovat důsledky, které by sice mohly, ale také vůbec nemusely z takového předpokladu plynout. Hloubka nějaké hypotézy spočívá v tom, že je schopna podat vysvětlení širokého okruhu věcí za minimálního podílu zvnějšku vnášených předpokladů. [12]

Proč vlastně autor knihy [1] tak zdůrazňuje rozpory evoluční teorie a snaží se dokázat její neplatnost? Prozkoumejme blíže alespoň částečně hypotézu Božího stvoření světa.

Křesťané věří, že Bible je zjevením Boha, jímž je nám umožněno Boha poznat jeho vlastnosti a zjistit, jaký má být náš vztah k Němu.

Podle Bible je Bůh Stvořitelem celého vesmíru a také Země. Bůh je věčný a neexistuje okamžik, v němž by Bůh nebyl. Bůh je všemohoucí a vševědoucí. Osobnost Boha je člověku nepochopitelná, ale Bible umožňuje Jeho poznání prostřednictvím popisu jeho vlastností a schopností. Bůh je prapříčinou všeho existujícího, je tvůrcem všeho živého a neživého.

Podle autora knihy [1] věda nedokazuje, že původcem vesmíru je Bůh, protože takové poznání leží mimo rámec metod vědeckého zkoumání. Obraz vesmíru, který věda ukazuje, ale souhlasí se zprávou o stvoření v tom, že vesmír není věčný, že měl svůj počátek a že zřejmě vznikl, tedy byl stvořen v tzv. "prvním stvoření" (creatio prima). Autor má zjevně na mysli standardní kosmologický model velkého třesku, který plyne z aplikace obecné teorie relativity na vesmír. [13]

V roce 1981 se britský kosmolog Stephen Hawking zúčastnil konference o kosmologii organizované jezuity ve Vatikánu. Na závěr této konference její účastníky přijal sám papež. Řekl, že je správné, pokud vědci studují vesmír po velkém třesku, ale samotný okamžik velkého třesku by se neměl studovat, protože ten byl okamžikem Božího tvoření. Stephen Hawking na této konferenci měl příspěvek o možnosti, že vesmír je konečný, ale bez hranice, což by znamenalo, že žádný okamžik tvoření nenastal.

Abychom zjistili, jakým způsobem vesmír vznikl, musíme mít k dispozici fyzikální zákony platné na počátku času. Pokud klasická obecná teorie relativity platí, pak věty o singularitách dokazují, že na počátku času byl bod s nekonečnou hustotou hmoty a s nekonečnou křivostí prostoročasu (standardní model velkého třesku). Veškeré známé zákony vědy v tomto bodě přestávají platit. Tvrzení o singularitách však ukazují, že gravitační pole má dostatečnou intenzitu a proto kvantové jevy se stávají dominantními. Je tedy nutné použít kvantovou teorii gravitace.

Úplnou a bezespornou teorii, která by spojovala kvantovou mechaniku s teorií gravitace, dosud neznáme. Lze však o této teorii učinit řadu předpokladů. Měla by umožňovat Feynmanovu formulaci kvantové mechaniky pomocí součtů přes historie. Při tomto postupu nepřísluší částici jediná historie (křivka v prostoročase), ale prochází prostoročasem všemi možnými cestami. S každou cestou je spojena řada čísel reprezentující rozměr vlny, její fázi a další vlastnosti. Pravděpodobnost, že částice projde určitým bodem, je určena součtem všech vln příslušným všem možným historiím, které tento bod protínají. Při počítání těchto součtů je však nutné přejít k imaginárnímu času, aby se předešlo technickým obtížím výpočtů. Použití imaginárního času (který má rozměr ict, kde i je imaginární jednotka, c je rychlost světla ve vakuu a t je čas) zcela odstraní rozdíl mezi časem a prostorem, protože všechny tři prostorové a časová souřadnice se v rovnicích chovají obdobně. Takový prostoročas se označuje jako euklidovský.

Druhou vlastností zmíněné teorie by měla být možnost popisu gravitačního pole v rámci Einsteinova pojetí zakřiveného prostoročasu. Částice se pohybují po nejkratší dráze (geodetice), která se v zakřiveném prostoročasu jeví jako křivka, jako kdyby na částici působila gravitační síla. Pokud se použije Feynmanovo sčítání přes historie na Einsteinův pojem gravitace, bude obdobou částicové historie celý zakřivený prostoročas, reprezentující historii celého vesmíru. Všechny takové zakřivené prostoročasy však uvažujeme jako euklidovské, tedy s imaginární časovou osou.

V klasické teorii gravitace jsou pouze dvě cesty, kterými se vesmír může ubírat. Buď vesmír existuje po nekonečný časový interval, anebo má počátek v singularitě. V kvantové teorii je ještě třetí možnost. Protože používáme euklidovské prostoročasy, ve kterých je časová imaginární osa na stejné úrovni jako zbývající tři osy prostorové, může mít takový prostoročas konečný rozsah a přesto nemusí obsahovat singularity. Lze si to představit jako dvojrozměrnou kulovou plochu, v níž jeden rozměr je prostorový a druhý imaginární časový. Kulová plocha má konečný rozměr (povrch), ale nemá žádnou hranici.

Pokud by euklidovský prostoročas pokračoval zpět do nekonečných hodnot imaginárního času nebo kdyby imaginární čas začínal v singularitě, narazili bychom při určování počátečních podmínek na stejné problémy jako v klasické teorii. Kvantová teorie naznačuje, že žádná prostoročasová hranice neexistuje, a tím odpadá nutnost specifikovat na této hranici nějaké okrajové podmínky pro chování vesmíru. Žádná singularita, ve které by zákony vědy přestávaly platit, se v tomto případě neobjevuje, neexistuje tedy žádný počátek, ve kterém bychom se museli odvolávat na Boha nebo na neznámé zákony pro stanovení okrajových podmínek vesmíru. V tomto případě je vesmír úplný a na vnějšku ho nic neovlivňuje. Nebyl stvořen a nebude ani zničen. [13]

Albert Einstein kdysi položil otázku: "Kolik volnosti měl Bůh při tvorbě vesmíru?" Pokud je předpoklad neexistence hranice pravdivý, neměl ve volbě počátečních podmínek žádnou svobodu. Mohl být pouze autorem zákonů, kterými se vesmír řídí. Ani to však nemusí znamenat přílišnou volnost. Je možné, že existuje pouze jedna nebo několik málo úplných unifikačních teorií, které v sobě neskrývají žádné protiklady a připouštějí i existenci tak složitých struktur, jako jsme my.

I v případě, že pouze jediná teorie bude schopna popsat přírodu, je to stále jen soubor pravidel a rovnic. Co jim však vdechne život a stvoří vesmír, o kterém vypovídají? Obvyklý přístup k matematickému modelu není schopen dát odpověď na otázku, proč vlastně vesmír, který popisujeme, existuje. Z jakého důvodu vznikl? Vynucuje si unifikační teorie svou vlastní existenci? Či snad potřebuje Stvořitele a pokud ano, jaký má on vliv na vesmír? A kdo stvořil Stvořitele?

Pokud objevíme úplnou teorii, stane se ve svých základech pochopitelnou pro každého, tedy nejen pro hrstku vědců. Potom my všichni - filozofové, vědci, obyčejní lidé - se budeme moci zúčastnit diskusí nad otázkou, proč my a vesmír existujeme. Nalezneme-li odpověď, bude to znamenat konečné vítězství lidského ducha, protože pak, podle Stephena Hawkinga, konečně pochopíme mysl Boha. [13]

Podle knihy Genesis v Bibli Země byla stvořena v době vzniku vesmíru (verš "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi").

Země byla Bohem přetvořena do dnešní podoby v sedmi dnech "druhého stvoření" (creatio secunda). Podle Bible na počátku "Země byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží se vznášel nad vodami".

Na základě studia Bible autor knihy [1] tvrdí, že Země nebyla žhavou koulí v době, kdy se Bůh rozhodl ji přetvořit do současné podoby. Tvrdí, že Země neměla žádnou atmosféru, ale plynnou hydrosféru, kterou neprocházelo světlo, protože v té době Země nebyla blízko Slunce, ikdyž Slunce již existovalo.

V Bibli není uvedeno, kdy tento stvořitelský akt proběhl. Autor knihy [1] se odvolává na důkazy, které uvedl ohledně stáří Země. Současně však uvádí, že není nutné se o otázku stáří Země přít, protože tato problematika nezasahuje do oblasti Božího zjevení člověku.

První den druhého stvoření Bůh stvořil světlo a oddělil toto světlo od tmy. Autor knihy [1] tvrdí, že Bůh zvolil k stvoření Země sedm dní, aby lidem dal rozčlenění času na delší celky. Dále tvrdí, že všechny dny Božího stvoření musely mít stejnou délku, tedy 24 hodin.

Americký vědec Charles Sonnet z Univerzity v Arizoně studoval přílivové usazeniny uchované ve vrstvách hornin období proterozoika. Periodicita přílivových usazenin umožňuje určení délky dne. Sonett získal data z usazenin v Utahu, Indianě, Alabamě a v Austrálii a na jejich základě zjistil, že délka dne musela být kratší, rok musel být delší a perioda úplňků měsíce byla zhruba stejná. Pokud se Měsíc vzdaloval od Země stejnou rychlostí jako nyní (3,8 cm/rok) a zpomalovala se rotace Země, pak získaná data tomu dobře odpovídají. Sonnet tvrdí, že v proterozoiku, tedy před zhruba 900 milióny lety, byla délka dne pouze 18 hodin. (C.P. Sonett et al., Science, 5 July.) [I4], [N7]

Jak by asi autor knihy [1] dal do souladu zpomalování rotace Země a výše uvedené výsledky výzkumu usazenin se svými závěry?

Autor knihy [1] dále na základě Bible tvrdí, že Země byla původně od Slunce značně vzdálena a Bůh ji přemístil do její současné dráhy. V této souvislosti vyvstává otázka, jak tedy Země mohla mít plynnou hydrosféru při velmi nízkých teplotách, které jsou ve vzdálených oblastech od Slunce?

Druhý den stvoření je v Bibli popsán následujícím textem: "Buď obloha uprostřed vod, a děl vody od vod! I učinil Bůh tu oblohu, a oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou od vod, kteréž jsou nad oblohou. I stalo se tak. I nazval Bůh oblohu nebem."

Autor knihy [1] z tohoto textu vyvozuje, že Bůh tímto činem předzvěděl potopu světa, protože oddělil podstatnou část vody. Autor knihy [1] si představuje, že Země byla v druhý den stvoření obklopena vrstvou vodou, pak vzdušným obalem a nad ním opět vrstvou vody. Vzdušný obal autor knihy [1] nazývá "prvním nebem", na rozdíl od "druhého nebe", kterým je vesmír. Tím se snaží vysvětlit, proč v desateru je uvedeno, že Bůh stvořil v šesti dnech nebe a Zemi, když vesmír byl stvořen na počátku, a nikoliv ve stvořitelských šesti dnech.

První část třetího dne stvoření je v Bibli popsána slovy: "Shromažďte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno a ukaž se místo suché! A stalo se tak. I nazval Bůh místo suché zemí, shromáždění pak vod nazval mořem."

Autor knihy [1] na základě tohoto textu tvrdí, že se vodní pára v nejnižší vrstvě proměnila ve vodu, zatímco voda ve druhé vrstvě zůstala nedotčena. Autor dále tvrdí, že na Zemi tak vznikl jediný kontinent obklopený vodou.

V knize [1] je proveden výpočet, kolik vody bylo obsaženo v obou vrstvách. Na základě svého výpočtu pak vyvozuje, kolik vody bylo na Zemi po potopě světa.

Autor knihy [1] všechny pochybnosti, které alespoň trochu fyzikálně myslícího člověka mohou v souvislosti s uvedenou hypotézou napadnout, odráží citátem z Bible: "U lidí jest to nemožné, ale u Boha všechno jest možné." Domnívám se proto, že není nutné hypotézu stvoření Země dále podrobněji analyzovat. Autor knihy [1] kombinuje různé fyzikální úvahy a pokud se dostává někde do rozporu, odvolává se na všemohoucnost Boha. Tímto způsobem je schopen dokázat prakticky cokoliv, ať už jsou jeho úvahy správné nebo zcela chybné, ať už je jeho výklad Bible přijatelný nebo zcela nepřijatelný. V témže duchu pokračuje autor knihy [1] v popisu dalších stvořitelských dnů.

Pro zajímavost uveďme, že autor knihy [1] hledá rozpory také v molekulární biologii a genetice a snaží se dokázat, že molekula desoxyribonukleové kyseliny nemohla vzniknout sama o sobě, ale že je dána Bohem, který jediný zná přesně její význam. Zdůvodňuje tak, proč křesťanská církev ostře odmítá genové inženýrství jako neoprávněný zásah do Božího díla.

- pokračování -

(c) 1998 Intellectronics
poslední úprava: 28.12. 1997

časopis o přírodě, vědě a civilizaci