Příběh, o kterém budu psát se odehrál v září roku 1940 na britském letišti East Wretham, kam bylo v té době přesunuto prvních šest posádek 311. československé bombardovací peruti z letiště v Honingtonu. Polní letiště ještě nebylo dokončeno, ale na ploše již stojí 6 bombardérů Vickers Wellington. Většina z nich byla vyrobena v roce 1940, ale každý z nich měl již na těle nějaký ten šrám. Aktérem příběhu bude Wellington s označením KX-E a sériovým číslem L 7788, který už měl v té době za sebou 27 operačních letů.

Letoun Vickers Wellington je spjat s první polovinou války, kdy tvořil páteř britského bombardovacího letectva. V době, kdy se teprve formovala taktika bombardovacích náletů musely tyto letouny vykonávat činnost, která byla na hranici jejich možností. Jejich nálety na Německo měly v této době spíše morální než bojový význam. Proto nám nezbývá než ocenit statečnost a rozhodnost posádek Wellingtonů. Bojovaly s nepřítelem, který ještě neokusil porážku a konec války byl v nedohlednu.

Tohoto dne čekal 311. československou bombardovací peruť velice důležitý úkol. Třemi letouny se měla zúčastnit spolu s ostatními jednotkami Bomber Command (velitelství bomdardovacího letectva RAF, Royal Air Force) prvního koncentrovaného náletu na Berlín. Cílem útoku byla nádraží, elektrárny, plynárny a další důležitá centra hlavního města Třetí říše. K útoku byly z československé perutě určeny posádky Wellingtonů KX-U (L7778), KX-B (P 9320) a KX-E (L7788). V odpoledních hodinách přeletěly na seřadiště v Honingtonu, kde se konal briefing a odkud se útok na Berlín uskutečnil. Po čaji se ozvalo smluvené heslo a výčet posádek, které se akce zúčastní. V udanou hodinu velitel základny seznámil posádky s cílem náletu. Jednalo se o mimořádně dlouhý nálet. Posádky čekalo 1800 km nočního letu na Wellington KX-E připadl úkol bombardovat Brandenburské nádraží. Operační důstojník vysvětlil úkoly a vazby na ostatní jednotky a popsal jednotlivé etapy letu. Následovaly letové údaje a technické podrobnosti, bylo důležité dodržet časový rozvrh, protože nad Berlínem se té noci pohybovalo 150 letadel. Start byl určen přibližně na 21.00 hodin.

KX-E byl 311. čs. bombardovací peruti přidělen teprve před dvěma dny, kdy se zúčastnil náletu na Calais. Nikdo z posádky netuší, jak si s nimi osud dnes zahraje. Karel Trojáček a Arnošt Zábrž se usazují v pilotní kabině, Václav Kilián v přední střelecké věži, Karel Kunka u radioaparatury. Zdeněk Procházka je navigátor, František Knotek zadní střelec.

Po krátkém čekání se přetížený stroj odlepuje spolu s dalšími od země. Je přesně 21.36. Stroj se rozjíždí stále rychleji, nahle otřesy ustanou, jsou ve vzduchu.

O dalším průběhu letu napsal později sám Karel Trojáček: "Přilétáváme nad Berlín ve výšce 3500 metrů, abychom splnili daný úkol. Hlavním nebezpečím jsou lana, kterými jsou upoutány ochranné balóny. Narazit na ně znamená ve většině případů pád a konec. Prostor nad Berlínem je v jednom ohni. Ve světle od požárů se nám rýsují obrysy předměstí. Vidím trať, která nás přivede nad cíl. A již je tu Brandenburské nádraží. V tom okamžiku zapomínáme na palbu, světlomety i na balóny. Musíme letět rovně, abychom zasáhli cíl. Pumy vypuštěny. Letoun zbavený zátěže lehce poskočí. Ještě pozorujeme výbuchy a okamžitě nabíráme směr do Anglie. Vlevo od nás pozoruji zápas jednoho z kamarádů, jak se snaží dostat ze zářivých kuželů světlometů. Nestačím ani domyslet, když světlo zaplaví nás. Energicky se snažíme uniknout a asi po minutě se ponoříme do spásné tmy. Unikli jsme. Zcela podvědomě překontroluji palubní desku a udiveně se zastavím na tlakoměru oleje. Ručička již neukazuje normální hodnoty a očividně klesá. Když nás měli na mušce, nějaká střepina poškodila olejové potrubí. Klesá rychlost. Snažím se udržet "welouše" v horizontu, ale s rychlostí je to stále špatné...

Výškoměr ukazuje již jen 2000 stop a klesáme do mraků. Jsou čtyři hodiny ráno. Napravo od nás je vidět zakřivené pobřeží s tmavou hladinou moře. Najednou se v kabině rozsvítí, jako by tam vzplál bengálský oheň. Pravý motor je v plamenech. Rychle zapínám hasicí přístroj. Asi po dvou minutách oheň zhasíná. Vidím že vrtule pravého motoru ulétla. Máme již jen 500 stop. Tu se zastavuje i levý motor. Na skákání je pozdě."

Dne 24. září 1940 v 03.56 ohlásil radiotelegrafista Karel Kunka poruchu motoru. V 04.40 však již vysílá SOS a oznamuje, že se posádka pokusí nouzově přistát. Depeše však byla ke konci nejasná, a tak se ve válečném deníku perutě konstatuje: "Nevíme, přistál-li v Holandsku nebo na moři." Po dvou dnech se však nejistota rozplynula. Holandský, Němci kontrolovaný rozhlas oznámil, že na území Holandska přistál britský bombardér, jehož posádka byla nezraněna, uprchla a že se po ní pátrá. Navíc německé a holandské úřady vypisují odměnu 500 guldenů tomu, kdo podá informaci o sestřelených letcích.

Karel Trojáček však ve svém líčení pokračuje: "Kloužeme nad lesem, za kterým v chuchvalcích ranní mlhy rozeznáváme nějaké louky. Výšky rapidně ubývá. Ukazuji Arnoštovi na okraj lesa. Jestli to vyjde, tak s tím praští za ten les! Běžím k přední střelecké věži, abych dostal ven Vaška, který by asi přistání nepřežil. Otevřu dvířka věže, Vašek skočí ke mně, a vtom je tu prudký náraz, s ním to praští o stěny, ale letoun se po krátkém sklouznutí po břiše zastavuje. Vyskakujeme do mokré trávy."

Po opuštění letounu se jej posádka snažila zapálit, aby nepadl v poměrně dobrém stavu Němcům do rukou. Když se to nepodařilo, letci se rozdělili do dvou skupin a dali se na útěk. Karel Trojáček, Václav Kilián a Zdeněk Procházka prchali směrem na jih, do Francie. Arnošt Zábrž, Karel Kunka a František Knotek se vydali směrem k obci Wassenaar.

Opuštěný Wellington objevili Němci v 6.00 ráno a zahájili okamžitě pátrání. Posledního člena posádky zajali 25. září. Po předběžném výslechu byli letci převezeni do průchozího zajateckého tábora ve Frankfurtu nad Mohanem. Protože byla při výslechu odhalena jejich národnost, rázem se změnil i jejich statut. Již nebyli válečnými zajatci, ale zrádci Říše a čekala je obžaloba z velezrady, zemězrady, špionáže a vyhnutí se pracovní povinnosti. Každý z bodů obžaloby stačil k rozsudku smrti. Přelíčení se mělo konat 18. února 1941 před říšským válečným soudem, avšak bylo na protest britské vlády, která jej uplatnila prostřednictvím mezinárodního Červeného kříže, odročeno až na "vítězný konec války". Piloti byli "propuštěni" do normálního zajateckého tábora, kde se v květnu 1945 dočkali osvobození.

Příběh posádky Wellingtonu KX-E je u konce. Osud jí přisoudil nezáviděníhodné prvenství. Byla první posádkou 311. česko- slovenské bombardovací perutě, která se dostala do německého zajetí. A jaký osud čekal jejich Wellington? Němci jej opravili a převezli do Říše, kde sloužil až do roku 1944 k různým porovnávacím a letovým zkouškám.

(c) 1998 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci