Tibetská kniha mrtvých (původní název: Hluboké učení o spontánním vysvobození skrze rozjímání a pokojných a hněvivých božstvech, zkráceně: Vysvobození v bardu skrze naslouchání) je základním dílem tibetského buddhismu. Byla napsána v 8. století n.l. a následujících šestset let patřila k tajným knihám. Teprve ve 14. století se o její rozšíření zasloužil Karmalingpa, který ji údajně objevil na hoře Gampodar a předal svým následovníkům.

Podle dávných indických představ se život neomezuje pouze na jediné zrození. Každý lidský život založený na skutcích, které plynou z náruživosti a hříchu, směřuje ke svému znovuzrození. Existence živých bytostí je chápána jako řetěz kratších nebo delších životních fází, které jsou přerušovány pouze smrtí s následným posmrtným mezistavem před novým zrozením.

Buddhisté smrt nechápou jen jako ukončení fyziologických funkcí, ale vidí v ní především naplnění zákona karmy. Nový život je proto důsledkem skutků předchozího života.

Podle buddhismu je hmotné tělo složeno ze čtyř elementů, země, vody, ohně a vzduchu, které tvoří tělo, a z vědomí nebo ducha. Mizení síly, která udržuje pohromadě tělo a ducha, se projevuje jako pohlcování jednoho elementu druhým. Země je pohlcena vodou, voda ohněm, oheň vzduchem a vzduch vědomím. Toto postupné pohlcování elementů je provázeno určitými vnějšími projevy umírání. V okamžiku, kdy je element vzduchu pohlcen vědomím, dochází k tomu, co označujeme jako smrt.

Poté následují tři fáze posmrtného mezistavu: bardo hodiny smrti ('čhi-kha'i bar-do), bardo prapodstaty (čhos-ňid bar-do) a bardo vznikání (srid-pa'i bar-do). Tibetská kniha mrtvých popisuje právě průchod těmito mezistavy v řetězi existence.

Tibetská Kniha mrtvých není jediným tibetským textem, který připravuje člověka na smrt a která mu poskytuje rady pro přechod nebezpečnými cestami barda. Představuje buddhistické názory, které hlásá jedna ze čtyř hlavních sekt tibetského buddhismu, která uchovává nejstarší domácí tradice tohoto náboženství. Kniha mrtvých také není jediným všeobecně závazným nebo obecně známým thanatologickým textem.

Teorie existence posmrtného mezistavu (tibetsky bar-do), není původním tibetským výtvorem, ale sahá až k počátkům buddhismu v Indii. Proto sdílí řadu nejdůležitějších náboženských představ této země. Ačkoliv Kniha mrtvých obsahuje některé myšlenky z díla Abhidharmakóša (Klenotnice nauky), kterou napsal ve 4. století učenec Vasubandhu, celkově se odlišuje od starých buddhistických škol atmosférou pozdějšího tantrismu (vadžrajána).

Slovo bar-do (uprostřed dvou, mezi dvěma) lze chápat jak ve smyslu prostorovém, tak časovém. Ve skutečnosti všechno, co kolem sebe v daném místě a okamžiku vnímáme, obsahuje vlastnost bar-do", tedy jsoucna něčeho mezi něčím. V naukách vandžrajány se hovoří o následujících stavech bar-do:

1. Skje-gnas bar-do, "stav místa či procesu zrození", kterým se rozumí interval mezi spojením spermie s vajíčkem a okamžikem příchodu jedince na svět.

2. Skje-ši bar-do, "stav mezi zrozením a smrtí", kterým se rozumí celé období fyzické existence. V Tibetu se slovem bardo označuje nejčastěji náš přítomný život, který se nachází mezi životem minulým a budoucím.

3. Rmi-lam bar-do, "stav snění", kterým se rozumí doba spánku, která je spojena s jemu vlastním stavem podvědomí.

4. Bsam-gtan bar-do, "stav pohroužení a soustředění mysli", ke kterému dochází při meditaci a kdy se objevují kvalitativní změny vědomí.

5. 'Čhi-kha'i bar-do, "stav v okamžiku smrti", kterým se rozumí doba od počátku umírání až do okamžiku, kdy dochází k oddělení ducha od těla.

6. Čhos-ňid bar-do, "stav zakoušení pravé podstaty všech jevů", kdy člověk poznává svoji prapodstatu, prabytí, které nastupuje po smrti a člověk se postupně probírá k novému zbystřenému vědomí a získává nehmotné tělo. V prvních sedmi symbolických dnech pokojná (ži-ba) a hněvivá (khro-bo) božstva mu zrcadlí jeho vlastní sklony, postoje, činy a impulsy.

7. Srid-pa'i bar-do, "stav vznikání" bezprostředně předchází stavu skje-gnas bar-do. Tento stav je charakterizován zpočátku pokusy o zamezení znovuzrození cestou "uzavření brány lůna" a poté přípravami na nové zrození (převtělení) do některého ze šesti stavů sansárové existence.

Tibetská kniha mrtvých popisuje poslední tři stavy, od ukončení jedné fyzické existence do započetí další fyzické existence. Rozdělení existence jedince po smrti do tří bardových stavů není u tibetských náboženských myslitelů samoúčelné. Každý stav představuje určitý kritický moment mezi stavem předchozím a stavem budoucím. Podle toho, jak mrtvý dokáže každý z těchto tří stavů využít, se mu stávají buď šancí nebo překážkou na cestě za vysvobozením ze sansárových existencí a k dosažení nejvyššího stupně osvícení.

Vůdčí myšlenkou Tibetské knihy mrtvých není smrt nebo posmrtný mezistav, ale vysvobození z věčného koloběhu umírání a nových zrození. Úkolem Knihy mrtvých je ukázat, jak specifickou úlohu v tomto snažení hraje smrt a posmrtný mezistav.

Vysvobození (grol) lze zjednodušeně chápat jako vysvobození od muk a strastí sansárové existence. V buddhistických textech se uvádí, že zrození, nemoc a smrt jsou strastné. Také spojování s věcmi nemilými je strastné a odlučování od věcí milých je strastné. Původem strasti podle buddhistické nauky je žízeň žádosti, vznikání a žízeň zániku, a také bezpočet vášní, jako jsou chtíč, nenávist, nevědomost, pýcha závist atd.

Hříšné sklony svádějí lidi ke konání špatných "černých" skutků, které vedou k zanedbávání dobrých "bílých" skutků. Tyto skutky (sanskrtsky: karma, tibetsky: las) se projevují v činech, slovech, myšlenkách a mají vliv nejen na osud v přítomném životě, ale také v životě příštím. Dobrá karma umožňuje příští zrození v některém ze tří blažených stavů sansárové existence, jako bůh, polobůh nebo člověk. Špatná karma způsobuje zrození v jednom ze tří stavů zatracení, jako zvíře, hladový duch nebo bytost vržená do pekla. Ovšem všechny tyto sansárové existence jsou ve své podstatě strastné, protože i bohům v nejvyšším stavu blaženosti je souzeno zemřít.

Smyslem úsilí o vysvobození je vymanit se z karmového zákona bludného koloběhu sansárových existencí a dospět do stavu mja- ngan-las 'das), "vyjití ze strasti", který se v tibetštině obrazně nazývá nirvána. Nirvána je stav bytosti, která dosáhla nejvyššího stupně osvícení (sanskrtsky: bódhi, tibetsky: bjang- čhub), kdy jsou rozpoznány příčiny strastí, což je podmínkou k jejich zničení.

K vysvobození vede mnoho cest, stejně jako jsou bytosti obdařeny duševními schopnostmi různých stupňů. Někdy nestačí jen jedna cesta a je jich zapotřebí více, aby se každému dostalo takových prostředků, jaké mu nejlépe vyhovují.

Jednou takovou cestou je hínajána, "malý vůz", zdůrazňující individuální dosahování nejvyššího osvícení (buddhovství). Jinou cestou je mahájána, "velký vůz", která vyzvedává lásku k bližnímu a napomáhání jiným lidem k dosažení vysvobození. Další účinnou cestou je tantrajána, "cesta tanter", kterou lze kráčet rychleji, než "cestou súter", po níž se ubírají hínajánisté a mahájánisté.

Tantrajána, alternativně nazývaná jako vadžrajána "cesta rituálu" nebo mantrajána "cesta zaklínadel" učí metodám, jak pomocí okultních textů, symbolických praktik, magických rituálů lze dospět k osvícení. Je považována za velmi účinnou, ale také nebezpečnou, protože se při ní pracuje s aktivací psychických sil adepta. Proto po ní lze kráčet jen s pomocí zkušeného gurua.

K vymanění z cyklu sansárových existencí existuje několik cest a proto také existuje několik způsobů dosažení tohoto cíle. Tibetská náboženská nauka rozlišuje šest prostředků dosahování vysvobození: skrze naslouchání (thos) radám gurua, skrze nošení (bhang) amuletů, skrze nazírání (mthong) svatých obrazů a čtení svatých textů, skrze připamatování (dran) slov učitele, skrze okoušení (bro) posvěcených pokrmů a skrze dotýkání se (reg) svatých předmětů.

Kniha mrtvých se zaměřuje především na metodu naslouchání radám, pokynům a modlitbám lámy u lože umírajícího. S touto metodou je zdůrazňována také metoda připamatování, která spočívá ve vybavování si toho, co a jak člověk konal zaživa, případně co mu duchovní učitel guru vštěpoval.

Buddhismus tradičně předává duchovní učení prostřednictvím osobního kontaktu s guruem a psaný text má funkci pomocnou, neboťslouží pro podepření paměti spíše čtenáře než posluchače. Bez osobního spojení s guruem lze podle buddhismu jen stěží dojít k pravému porozumění textu. V Knize mrtvých se proto často objevují výzvy jako "Slyš!", "Pozorně poslouchej!". "Dobře posloucheh a ulož v srdci!". Pomocí naslouchání guruovým výkladům může zemřelý v dané fázi posmrtného barda uchopit nabízející se možnost k vysvobození, která mu až dosud neustále unikala.

Podle Knihy mrtvých zemřelý člověk není mrtvý, ale jen "takzvaně mrtvý". Při smrti se od sebe oddělily tělo a vědomí. Tělo zaniká a rozpadá se na své čtyři elementy a vědomí buď spěje k vysvobození (pokud není postiženo špatnou karmou) nebo nastupuje cestu bardem a hledá nové tělo, kdy je posléze znovu uvrženo do koloběhu sansárových existencí. Vědomí je v této době obdařeno nadpřirozeným vnímáním všeho kolem a proto je zemřelý schopen dobře vnímat slova svého gurua.

Neuvažovat o příchodu smrti,
být myšlenkami kdesi daleko,
zaměstnávat se nicotnostmi tohoto života
- vrátit se nyní s prázdnou by byla velká chyba!
Víš, že to, co potřebuješ, je svatá božská dharma.
Proč se jí tedy nevěnuješ už nyní?
Z úst velkých asketů pochází výrok:
"Nebereš-li si k srdci guruova slova, zdaž sám sobě nestáváš se podvodníkem?"

Tibetskou knihu mrtvých přeložil podle originálních textů Josef Kolmaš a vydalo ji v roce 1995 nakladatelství Vyšehrad.

Literatura:

[1] Tibetská kniha mrtvých. Vyšehrad, spol. s r.o., Karlovo náměstí 5, Praha 2. 1995. ISBN: 80-7021-136-9. tibetský orig.: Zab-čhos ži-khro dgongs-pa rang-grol. překlad: PhDr. Josef Kolmaš

(c) 1998 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci