Výzkumem hadího jedu se na celém světě zabývají stovky vědců v mnoha zemích. Některé vědecké ústavy se specializují na výzkum biochemického složení a účinků hadího jedu. Nejznámější jsou hadí farma Butantan v Sao Paulu v Brazílii, ústav hadích sér v Kalkatě v Indii, Pasteurův ústav v Paříži, Behring-Werke v Marburgu ve Spolkové republice Německo a další.

Podle zpráv Světové zdravotnické organizace ročně umírá na otravu hadím jedem 40 až 60 tisíc lidí, což je asi jedna desetina lidí uštknutých. Nejvíce případů úmrtí je v Indii, pak v jihovýchodní Asii a v Jižní Americe.

Dokud se nepoužívalo účinné sérum, na uštknutí umíralo zhruba 40 procent lidí. Vysokou úmrtnost v Indii lze zdůvodnit tím, že domorodí obyvatelé spí v noci venku na zemi. Většina jedovatých hadů jsou noční zvířata a často se připlazí ke spícímu člověku.

Jed některých druhů hadů je vysoce účinný, ale do krevního oběhu s v 60 procentech případů nedostane smrtelná dávka. Při kousnutí jedovatým hadem se do krevního oběhu dostává asi 1/5, nejvýše 1/3 obsahu jedových žláz hadů.

Z 2700 známých druhů hadů je 410 hadů jedovatých. Toxicita jedu závisí na jeho biochemickém účinku, na sezónních podmínkách, zdravotním stavu, kondici hada atd. Jed hadů bývá specifický svým účinkem a působí na různé druhy živočichů různě. Jedinec také může být vůči hadímu jedu odolnější. Záleží také na tom, kterou část těla had kousnutím napadl. U zmijí a chřestýšů působí jed mnohem účinněji, pokud se dostane přímo do cév. Po uštknutí některými druhy jedovatých hadů je úmrtnost nižší než 40 procent, ale u některých druhů je výrazně vyšší. Bez použití séra je úmrtnost člověka po uštknutí australským smrtonošem zmijím [Acanthophis antarcticus] 50%, chřestýšem brazilským [Crotalus durissus terrificus] 73% a taipanem [Oxyuranus scutellatus] dokonce téměř 100%.

Biochemická analýza hadích jedů je velmi složitá. Základem jedů hadů jsou různé proteiny s vysokou molekulovou hmotností. Sumární chemický vzorec jedu chřestýšů crotalotoxinu byl stanoven na C34 H54 O21. Sumární vzorec jedu chřestýše brazilského crotoxinu je dokonce C1230 H1776 O432 S36.

Hadí jed obsahuje kromě základních proteinů další proteiny, jako je albumin a globulin, různé proteázy, další enzymy, lipidy, soli a některé nečistoty. Podle nedávných výzkumů lze hadí jed rozdělit do několika hlavních frakcí:

1. neurotoxiny

Neurotoxiny jsou jedy, které působí na mozková a míšní centra nervového systému

2. hemorrhaginy

Hemorrhaginy jsou jedy, které rozpouští buňky vnitřních vrstev krevních cév.

3. trombiny

Trombiny jsou jedy, které způsobují srážení krve (trombózu).

4. hemolysiny

Hemolysiny jsou jedy, které rozkládají erythrocyty (červené krvinky)

5. cytolysiny

Cytolysiny jsou jedy, které působí na leukocyty (bílé krvinky) a na tkáňové buňky.

6. antifibriny (antikoaguliny)

Antifibriny zpomalují srážení krve.

7. antibaktericidní látky

Antibaktericidní látky omezují účinky krevního séra.

8. enzymy

Enzymy rozkládají proteiny a slouží především k trávení potravy.

Jed korálovcovitých hadů obvykle obsahuje frakce 1, 4 a 6. Jed zmijovitých a chřestýšovitých hadů obsahuje frakce 2, 3 a 5. Enzymy jsou obsaženy především v jedu chřestýšů a zmijí, protože jde o skupiny hadů evolučně pokročilejších.

Uvedené rozdělení však není jednoznačné. Chřestýš brazilský [Crotalus durissus] a jeho poddruhy má jen převážně neurotoxický, který se v patologických účincích podobá jedu kobry indické [Naja naja]. V jedu některých australských korálovcovitých hadů, jako je pakobra australská [Pseudechis australis], jsou obsaženy trombiny. Taipan [Oxyuranus scutellatus] má v jedu trombiny a hemorrhaginy, pakobra diamantová [Austrelaps superba] má v jedu hemorrhaginy ale bez trombinů. Novější výzkumy prokázaly, že neurotoxiny jsou obsaženy ve všech jedech hadů v různém množství. Podle některých odborníků právě neurotoxiny zodpovídají za smrt postiženého živočicha. Někteří odborníci rozlišují několik druhů neurotoxinů. Prokázala se příbuznost neurotoxinů v jedech zmijí a chřestýšů. Neurotoxiny v jedech korálovcovitých se ale značně liší od neurotoxinů v jedech zmijí a chřestýšů. Obě skupiny mají naprosto odlišné antigeny.

Antigeny jsou látky, které vedou v postiženém organismu k tvorbě specifických protilátek, antitoxinů. Obranné látky organismu pak antigeny váží a ruší tím jejich účinky. Každá frakce hadího jedu má své specifické antigeny. U některých jedů bylo zjištěno více než 5 různých antigenů. Stejné frakce jedů různých hadů mohou mít různé antigeny. Proto nelze použít sérum kobry proti jedu chřestýše brazilského.

Existují nebezpečné výjimky, kdy daná frakce hadího jedu antigeny zcela postrádá. Živý organismus na takové frakce není schopen reagovat tvorbou antitoxinů. Takovými frakcemi hadího jedu jsou některé hemorrhaginy a enzymy. Existuje např. enzym, který působí na změnu struktury hemoglobinu a protože organismus není schopen se bránit, dochází k selhání ledvin.

Nejvíce nebezpeční jsou hadi s velkým množstvím neurotoxinů ve svém jedu. Jsou to především korálovcovití [Elapidae] a hadi mořští [Hydrophiidae]. Neurotoxiny působí na periferní a na centrální nervovou soustavu. Periferní nervy spojují centrální nervový systém se svaly. Paralytické projevy takových jedů začínají obvykle na předních končetinách nebo křídlech ptáků, postupují na zadní končetiny a konečně na dýchací svaly. Dýchání je zcela přerušeno a nastává smrt. Srdce někdy pracuje až dvě hodiny po zástavě dýchání.

Hemorrhaginy působí zejména na stěny krevních cév, které rozpouštějí. Krev uniká cévní stěnou, vznikají místní hemorrhagie a mohutné krevní otoky, především v okolí uštknutí hadem. Poté hemorrhagie vede ke krvácení sliznic (z nosu, očních víček, atd.) a později ke změnám v ledvinách a v játrech. Změny v játrech jsou patrné ze žlutého zbarvení kůže a očí. Např. po kousnutí bojgou africkou [Dispholidus typus] nastává brzy velmi silné krvácení a postižený musí dostat transfúzí až 3 litry krve.

Některé enzymy hadího jedu roztahují cévy, čímž dramaticky klesá krevní tlak a postižený rychle ztrácí vědomí nedokrvením mozku. Při malém množství jedu chřestýše v krvi působí silně trombiny, ale při větším množství jedu působí antikoaguliny.

Působení jedu se určuje v hmotnostním množství suchého jedu na jednotku hmotnosti určitého živočišního druhu. Minimální smrtelná dávka [dosis letalis minima] je taková dávka, která usmrtí jedno zvíře většího souboru. Maximální smrtelná dávka [CLD, dosis letalis maxima] je nejmenší dávka, která usmrtí všechna zvířata v souboru. Střední smrtelná dávka [LD, dosis letalis media] je dávka, při níž je usmrcena polovina pokusných zvířat v souboru. Při dostatečně velkém souboru není tato hodnota ovlivněna individuálními vlastnostmi zvířat. Při aplikaci na člověka je však nutné pamatovat na to, že existují někdy výrazné mezidruhové rozdíly v hodnotě střední smrtelné dávky, které mohou být až řádové. Při aplikaci hadího jedu je nutné uvést, zda jed byl aplikován podkožně nebo cévně (intravenózně). Laboratorně se hadí jedy testují na souborech pokusných zvířat, především myší, morčat, králících a holubech.

Následující tabulka uvádí maximální smrtelnou dávku CLD jedu různých hadů v miligramech suchého jedu na 100 gramů myši, kdy jed byl aplikován podkožně.

                  jedovatý had                                           mg/100 g

vodnář kobří [Enhydrina schistosa]                          0,015

taipan [Oxyuranus scutellatus]                                 0,017

kobra indická [Naja naja]                                         0,020

pakobra páskovaná [Notechis scutatus]                    0,024

pakobra tygří [Notechis ater]                                    0,035

mamba černá [Dendroaspis polylepis]                       0,060

smrtonoš zmijí [Acanthophis antarcticus]                 0,070

mamba zelená [Dendroaspis angusticeps]                 0,080

chřestýš brazilský [Crotalus durissus]                       0,110

pakobra diamantová [Austrelaps superba]                 0,120

korálovec kroužkový [Micrurus frontalis]                 0,250

zmije obecná [Vipera berus]                                      0,250

pakobra červenobřichá [Pseudechis porphyriacus]    0,280

kobra egyptská [Naja haje]                                       0,400

zmije útočná [Bitis lachesis]                                      0,600

křovinář žararaka [Bothrops jararaca]                      0,700

chřestýš malý [Sistrurus catenatus]                           0,900

ploskolebec americký [Agkistrodon contortrix]       1,100

[Bothrops jararacusu]                                              1,750

chřestýš texaský [Crotalus atrox]                              1,900

křovinář urutú [Bothrops alternatus]                          2,300

křovinář sametový [Bothrops atrox]                          3,100

Taipan je vůbec nejjedovatějším a největším jedovatým hadem na světě, protože může najednou dosáhnout až 400 mg jedů, což představuje 94 112 smrtelných dávek pro myši. Velmi účinný jed má naše zmije obecná, která je stejně jedovatá jako korálovec. Zmije obecná však může mít 10 mg suchého jedu, zatímco korálovec až 60 mg suchého jedu. Následující tabulka obsahuje odhady smrtelných dávek pro člověka.

              jedovatý had                                            A [mg]       B [mg]     C[osoby]

vodnář kobří [Enhydrina schistosa]                       3,5             15             asi 4

taipan [Oxyuranus scutellatus]                                5             400            asi 80

kobra indická [Naja naja]                                   10 - 17        230            asi 20

korálovec kroužkový [Micrurus frontalis]              15             60              asi 4

zmije obecná [Vipera berus]                                   15             10                0

chřestýš brazilský [Crotalus durissus]                     24           300             asi 13

chřestýš kostkovaný [Crotalus adamenteus]           60          1000            asi 16

A = smrtelná dávka jedu v mg pro člověka

B = maximální množství jedu

C = počet smrtelných dávek pro člověka

Uvedené odhady se vztahují na zdravého člověka. Je nutné vzít do úvahy, že různí lidé mohou reagovat různě na antigeny. Člověk dost odolný vůči živočišným jedům není maximálním množstvím jedu při uštknutí zmijí obecnou (asi 3 mg) podstatně ohrožen. Naopak jiného člověka může tato dávka usmrtit. Nejvíce nebezpečné je uštknutí zmijí obecnou pro malé děti. Při hmotnosti malého dítěte do 10 kg je dávka 2,5 mg jedu naprosto smrtelná. Byl zaznamenán případ, kdy malé dítě zemřelo po uštknutí zmijí obecnou po dvou hodinách.

Z výše uvedené tabulky plyne, proč po uštknutí chřestýšem brazilským 73 % lidí postižených zemře. Chřestýš brazilský má průměrnou dávku jedu 150 mg a po kousnutí člověka se dostane do těla jen 1/5 tohoto množství, což je více než jedna smrtelná dávka. Taipan má průměrně 100 mg jedu a do těla člověka se dostane 20 mg jedu, což je 4krát více, než je smrtelná dávka. Chřestýš kostkovaný má průměrně 500 mg jedu a 1/5 této dávky je stále téměř dvojnásobek smrtelné dávky pro člověka.

Maximální získané množství suchého jedu v mg je uvedeno v následující tabulce.

           jedovatý had                                               max.[mg]

chřestýš texaský [Crotalus atrox]                            1 500

ploskolebec vodní [Agkistrodon piscivorus]            1 100

[Bothrops jararacusu]                                             1 050

zmije gabunská [Bitis gabonica]                               1 000

chřestýš kostkovaný [Crotalus adamanteus]            1 000

chřestýš červený [Crotalus ruber]                              700

pakobra australská [Pseudechis australis]                 600

                                                  průměrně:                  40

křivinář urutú [Bothrops alternatus]                           435

taipan [Oxyuranus scutellatus]                                  400

chřestýš brazilský [Crotalus durissus]                        300

kobra indická [Naja naja]                                          230

zmije řetízková [Vipera russellii]                                200

pakobra páskovaná [Notechis scutatus]                       35

vodnář kobří [Enhydrina schistosa]                             15

zmije obecná [Vipera berus]                                        10

pakobra skvrnitá [Pseudonaja guttata]                         3

Účinek jedu se liší nejen mezi jednotlivými druhy hadů, ale také mezi jejich poddruhy. Jed hadů působí různě na různé druhy zvířat. Například 0,015 mg jedu smrtonoše zmijího je smrtelná dávka na 100 gramů králíka. 0,070 mg jedu téhož hada je smrtelná dávka na 100 gramů myši. Nebo 0,024 mg jedu pakobry páskované je smrtelná dávka na 100 gramů myši. 0,0045 mg jedu téhož hada je smrtelná dávka na 100 gramů morčete.

Morče je velmi citlivý savec na účinky hadího jedu. Pouze 0,00087 mg jedu pakobry tygří [Notechis ater niger] je zaručená smrtelná dávka na 100 gramů morčete. Pouze 0,0002 mg jedu bojgy africké [Dispholidus typus] je smrtelná dávka na 100 gramů holuba, ale smrtelná dávka na 100 gramů myši je 0,80 mg. Je tedy vidět, že hadí jed je velmi specifický pro různé živočišné druhy.

Značné rozdíly jsou také mezi smrtelným množstvím jedu, které se do organismu dostane podkožně a smrtelným množstvím jedu, které pronikne do organismu nitrožilně. 0,30 mg jedu křovináře [Bothrops jararacusu] podaného podkožně zabije 100 gramů králíka. Pokud je jed podán do cévy, stačí 0,03 mg jedu téhož hada.

Podle typu zubů se hadi rozdělují podle následujícího schématu:

         Aglypha

                Glyphodonta

                             Proteroglypha

                             Opistoglypha

                             Solenoglypha

Aglypha jsou hadi s jedovými zuby bez rýh. V čelisti mohou být zuby různé velikosti a různých účelů, jako je tomu u hada heterodona amerického [Heterodon contortrix], který má v zadní části horní čelisti velký nerýhovaný zub. Tento zub je normálně ve vodorovné poloze a při otevření tlamy se dostává do svislé polohy.

Glyphodonta jsou hadi s některými rýhovanými nebo dutými zuby, přičemž rýhované nebo duté zuby nasedají na přední straně při bázi na vývod párové jedové žlázy (což evolučně je přeměněná žláza slinná).

Podskupinu Proteroglypha tvoří hadi s jedovými zuby silně rýhovanými v přední části horní čelisti (hadi čeledí Elapidae, Hydrophiidae). Tyto zuby jsou poměrně krátké a trvale zůstávají ve svislé poloze. Někteří hadi čeledi korálovcovitých mají navíc další páry jedových zubů v zadní části horní čelisti. Jedové zuby jsou rýhované, ale rýha je ze stran přikryta jako jakýsi svár, takže tvoří kanálek, který má dva otvory. Jeden otvor je napojen na vývod jedové žlázy a druhý ústí poblíž špičky zubu. Jed tímto otvorem může rychle vytékat do rány. Kobra černokrká [Naja nigricollis], kobra obojková [Haemachatus haemachatus] a kobra indická [Naja naja sputatrix] mají vyústění v jedovém zubu dost vysoko nad špičkou zubu a otvor velmi úzký. Proto kobra při otevření tlamy může jed vystříknout až na vzdálenost několika metrů.

Podskupinu Opistoglypha tvoří hadi s jedním nebo více páry rýhovaných jedových zubů v zadní části horní čelisti. Tyto zuby jsou prodloužené a rýhované na své přední části po celé délce a trvale zůstávají ve svislé poloze.

Podskupinu Solenoglypha tvoří hadi s dutými jedovými zuby v přední části horní čelisti (hadi čeledí Viperidae, Crotalidae). Tyto jedové zuby jsou mnohdy značně zvětšené. Např. u zmije gabunské [Bitis gabonica] dosahují až 50 mm délky. Pokud je had v klidu, směřují v tlamě vodorovně dozadu. Při otevření tlamy, když had chce kousnout, se vztyčují do svislé polohy. Zuby jsou duté a mají dva otvory, z nichž jeden nasedá na vývod jedových žláz.

U všech hadů jedové zuby po čase vypadávají nebo se vylamují a dorůstají nové. Nové zuby obvykle dorůstají dříve, než původní vypadnou a proto had má jedových zubů více. Jed se u hadů tvoří v párové jedové žláze, umístěné v horní části hlavy daleko za okem. U některých hadů zmijovitých a chřestýšovitých jsou jedové žlázy rozsáhlé a sahají až daleko za krk. Jedovou žlázu obklopují svěrací svaly, které prudce vytlačují jed prvotním vyměšovacím kanálkem, na jehož konci bývá přídavná jedová žláza. Odtud se jed dostává druhotným jedovým kanálkem do horního otvoru jedového zubu.

Někteří živočichové, kteří se živí jedovatými hady, mají dědičnou odolnost vůči hadímu jedu. Velmi odolné jsou promyky mungo [Herpestes] proti jedu kober. Promyky z okolí Kapského města o hmotnosti 700 gramů snesou dávku až 20 mg jedu kobry kapské [Naja nivea], což představuje 100krát vyšší dávku, než jaká usmrtí morče o stejné hmotnosti. Byla pozorována promyka, která přežila uštknutí dávkou 15 mg jedu mamby černé [Dendroaspis polylepis], která zahubí zhruba 1000 myší. Africké promyky jsou odolné vůči jedu kobry, protože kobry loví. Nejsou však odolné vůči jedu zmije, kdy snesou pouze stejnou dávku, kterou přežije morče. Promyky, které žijí na ostrovech, kde nejsou jedovatí hadi, jsou vůči jedu kober jen 8krát odolnější než králík. Jedním z nejodolnějších savců je šelma surikata [Suricata suricata], která žije v jižní Africe a je asi 1000krát odolnější vůči jedu kobry než ovce. Ježek [Erinaceus europaeus] přežije 40krát vyšší dávku jedu zmije obecné, než morče stejné hmotnosti. Divoká prasata se také často živí zmijemi, ale nebylo prokázáno, že jsou vůči kousnutí odolná. Jedový zub však většinou tukovou vrstvou nepronikne.

Velmi odolní proti jedu jsou hadi, kteří se živí jedovatými hady. Americké užovky korálovky z rodu Lampropeltis jsou více než 100krát odolnější vůči jedu chřestýšů, než myš. Zjistilo se, že když se myši aplikuje do krve sérum korálovky [Lampropeltis getulus], myš přežije 7krát vyšší dávku jedu chřestýše, než je dávka pro ni smrtelná.

Žádný živočich však není zcela imunní vůči hadímu jedu. Dokonce ani jedovatý had není zcela imunní vůči vlastnímu jedu. Australská pakobra páskovaná je však osmnácttisíckrát odolnější vůči vlastnímu jedu než morče. Jedovatí hadi nejsou obvykle imunní proti jedu jiných jedovatých hadů. Zmije paví zašla po kousnutí kobrou indickou za dva dny. Zmije útočná zašla po jednom dni po kousnutí jinou zmijí útočnou. Záleží ovšem také na tom, kam byl had kousnut a zda nedošlo k mechanickému poškození důležitého orgánu.

Člověk není imunní vůči hadímu jedu a imunitu nezíská ani v případě, že byl jedovatým hadem jednou nebo vícekrát uštknut. Jediná obrana proti hadímu jedu je účinné sérum, protože lidský organismus není schopen sérum vytvořit v dostatečném množství.

Domorodé kmeny v Africe, v Asii a v Jižní Americe používají po hadím uštknutí rostlinné přípravky různého druhu. Některé rostlinné léky mohou mít vliv na kondici postiženého. Nelze však vyloučit, že některé rostlinné alkaloidy mají pozitivní účinek proti vlastnímu jedu.

Zatím jediným skutečně účinným prostředkem proti hadímu jedu je specifické sérum. Poprvé tuto metodu použil dr. Sewall roku 1887 u holubů, jimž podával malé dávky jedu chřestýše [Sistrurus catenatus]. Tím jejich odolnost zvýšil až 10krát. Roku 1892 začal výzkum francouzský bakteriolog Calmette, který pracoval v Saigonu ve Vietnamu. Dělal experimenty se zvířaty, aby je ochránil proti smrtelným dávkám jedu kobry. Roku 1894 poprvé odebral sérum pokusných zvířat a imunizoval jím jiná zvířata. Tím dal základ k novému speciálnímu léčení proti hadímu uštknutí.

V současné době se sérum získává z laboratorně chovaných jedovatých hadů, kteří musí být zcela zdraví. Hadovi se vysunou jedové zuby a tlakem na žlázy jed vystříkne do sterilizované skleněné misky. Jed se poté odstřeďuje v centrifuze, filtruje a suší při teplotě asi 37 stupňů Celsia. Suchý jed se pak mísí s glycerinem a tato směs se vstřikuje v určitých dávkách koním. Dávky jsou zpočátku nepatrné a postupně se zvyšují. Kůň postupně vytvoří ve svém organismu antigeny a z jeho krve se pak získává laboratorní cestou čisté sérum.

Protože postižený jen málokdy ví, jaký druh hada ho uštkl, začala se vyrábět séra polyvalentní, tedy účinná vůči jedu různých hadů žijících v dané oblasti. Účinek séra bývá 3 roky, nejvýše však 5 let. Sérum se musí aplikovat co nejdříve po uštknutí hadem a obvykle je nutné, aby postižený byl dopraven do nemocnice. Každý organismus nesnáší dobře sérum, kterého musí být po kousnutí nebezpečnými hady větší množství.

Pokud je člověk uštknut jedovatým hadem, jsou zásady první pomoci následující:

1. Především je nutné zachovat klid.

2. Asi 5 cm nad místem kousnutí je nutné končetinu stáhnout elastickým obinadlem nebo nějakou jeho náhražkou. Stažení nesmí být příliš pevné a každou půlhodinu se musí na chvíli uvolnit. Celkově nesmí trvat déle než 2 hodiny.

3. Ránu lze rozšířit čistým nožem nebo podobným nástrojem, aby mohla odtékat krev, která odplaví část jedu.

4. Rozšířenou ránu lze vysát ústy bez nebezpečí jen u zmijovitých a chřestýšovitých hadů, jejichž jed se nevstřebává sliznicí. Jed korálovcovitých hadů se velmi rychle vstřebává sliznicemi.

5. Podává se pouze silný čaj nebo káva na povzbuzení srdeční činnosti. Nesmí se podávat alkohol, který rozšiřuje cévy a tím umožňuje rychlejší pronikání jedu organismem.

6. Postižený musí být dopraven do nemocnice nebo k lékaři.

7. Po kousnutí jedovatým hadem mnoho postižených má tendenci upadnout do nervového šoku.

Jedovatý had uštkne člověka z 98 % do některé končetiny. Do horní končetiny had kousne člověka ve 40 %, do dolní v 58 %. Zbývající 2 % připadají na jiné části těla. Uštknutí do hlavy bylo pozorováno v 0,5 %. Uštknutí do hlavy a do krku je většinou smrtelné a smrtí končí během několika minut. Herpetolog Kiesling uvádí případ, kdy kobra kousla fakíra do jazyka a muž zemřel po 50 sekundách.

Po uštknutí jedovatým hadem může výjimečně nastat smrt již po deseti minutách. Obvykle však postižený zemře po 3 až 6 hodinách, někdy až po jednom nebo více dnech.

Po uštknutí chřestýšem texaským [Crotalus atrox] se objeví vzápětí palčivá bolest v místě kousnutí a rána krvácí. Následuje rychlý otok a tkáně ztrácejí barvu. Brzy se zrychluje srdeční tep a krevní tlak prudce poklesne. Může nastat bezvědomí. Postižený si stěžuje na žaludeční nevolnost a zvrací. Po určité době dochází k přerušení dýchání neurotoxickým účinkem jedu.

Jed chřestýšů rodu Sistrurus je také velmi účinný, ale působí značně pomaleji. Postižený trpí bolestí hlavy, prudkými závratěmi a neurotoxické účinky se dostavují v podobě paralýzy končetin, při větší dávce jedu paralýzou dýchání.

Uštknutí ploskolebcem vodním [Agkistrodon piscivorus] např. do prstu se projevuje velmi rychlým otokem celé paže až po rameno. Místo kousnutí značně bolí a brzy odumírá okolní tkáň, kterou je třeba chirurgicky odstranit. Postižený trpí bolestmi hlavy. Po podání séra a obstřiku rány novokainem se rána již po několika dnech hojí, paže je brzy normální, ale prst je oteklý, málo pohyblivý a bolestivý ještě dlouhou dobu.

Nebezpečné je uštknutí ploskolebcem plantážním [Agkistrodon rhodostoma]. Po kousnutí kromě výše uvedených projevů dochází k četným krevním výronům pod kůží, které je třeba chirurgicky odstranit, protože hrozí nebezpečí nekrózy tkáně.

Velmi nebezpečné je také uštknutí zmijí řetízkovou [Vipera russellii]. Kousnutí je bolestivé a po několika minutách se objevují pod kůží krevní výrony a nastává krvácení na patře v ústech. V dalším stádiu moč a stolice obsahuje krev. Pacient upadá do bezvědomí a umírá v důsledku přerušení krevního oběhu. Po kousnutí touto zmijí je nutné ihned podat sérum.

Velmi účinný je jed bojgy africké [Dispholidus typus]. Kousnutí je velice bolestivé a postižený má úzkostné stavy. Dochází k silnému vnitřnímu krvácení v ledvinách, střevech a dalších orgánech. Ztráta krve je značná a pacient musí dostat několik transfúzí krve. Had má jen nepatrné množství jedu a to většině postižených zachrání život.

Vůbec nejnebezpečnější jedy mají korálovcovití hadi kvůli velmi rychlému nástupu neurotoxických účinků. Po uštknutí kobrou již za několik minut otéká okolí rány. Brzy nastávají bolesti, omezuje se dech, je oteklý jazyk a oční víčka postižený nemůže ovládat. Přestává kontrola konečníkového svalu. Smrt nastává přerušením dýchání. Srdce často pracuje ještě dvě hodiny po úplném zastavení dýchání. Účinek jedu hada rodu bungar [Bungarus] je také velmi nebezpečný, ikdyž jeho účinek je pomalejší než u jedu kobry. Postižený musí několikrát dostávat transfúzi krve.

Po kousnutí australskou pakobrou [Denisonia maculata] člověk náhle ochrne a ztratí vědomí, ale po několika minutách se probere a brzy se začne pohybovat bez zvláštní újmy na zdraví.

U mnoha přírodních národů se hadi stali obřadními zvířaty. V Indii je had posvátné zvíře, které se nesmí zabít. Na mnoha místech jsou postaveny hadí chrámy, kde se kněží starají o hady.

V Dahome v Africe jsou kláštery, kde se chovají a krmí krajty písmenkové. Pokud v minulosti někdo zabil posvátnou krajtu, byl zavřen do chaty, kterou domorodci zapálili. Pokud se provinilec dostal sám ven, byl jeho život ušetřen. Když králové Nigérie podepisovali dohodu s Brity, byla v dohodě zahrnuta také ochrana krajt.

V oblasti Kaziba na západ od Viktoriina jezera se dodržuje zvláštní rituál. Pokud žena při práci zabije motykou hada, nese motyku nad hlavou k hadímu knězi a musí přinést dva provázky mušlí a volskou kůži, aby se ochromila útočnost ducha mrtvého hada. Kněz zabalí mrtvého hada do kusu volské kůže a spálí. Z vnitřností levharta kněz připraví posvátný lektvar, kterým očišťuje všechny domy vesnice. Potom had postoupí k poli, kde všechny ženy z vesnice shromáždí své motyky. Kněz stříká lektvar do vzduchu a tím je nebezpečí ducha hada zažehnáno.

V jižní Rhodesii a v některých jiných částech Afriky platí zvyk, že kdo zabije krajtu, musí ji spálit, aby nepřišlo sucho. V Jižní Africe některé kmeny věří, že silný déšť přijde, když se spálí krajta.

Příslušníci kmene Anula v severní Austrálii provádějí hadí obřady, aby si naklonili bohy deště. Jeden z mužů chytne hada, ponoří ho do vody tůně. Pak ho vyjme, zabije a položí vedle zátočiny. Udělá obloukovitý svazek trávy nad hlavou hada jako duhu a kmen pak kolem hada zpívá a tančí rituální tance. Rituál má původ ve víře domorodců, že hadi dříve žili v tůni a vytvářeli déšť pliváním do oblak, dokud se nevytvořila duha.

Různé hadí kulty vznikly u některých indiánských kmenů v Americe. Při válečných tancích Šošonů a Čerokézů si bojovníci nasazovali masky znázorňující chřestýše. U mnohých indiánských kmenů byla smyslem hadích tanců prosba o déšť. O hadích tancích se zmiňovali již v 16. století španělští dobyvatelé z Mexika. Aztékové chovali v obřadních nádobách chřestýše. Spolubojovník španělského dobyvatele Cortéze, Díaz de Castillo v roce 1568 napsal: "V těchto prokletých domech oni chovají zmije a jedovaté hady, kteří mají něco na svých ocasech, s čímž zvoní jako mlýnkovými zvonky, a to jsou nejhorší zmije. Oni je chovají v nádobách, kde zmije kladou svá vejce a jsou krmeny těly obětí a masem psů."

Ještě dnes jsou hadí obřady známy u některých indiánských kmenů nebo v některých jejich vesnicích. Hadí tance Indánů kmene Hopi v severovýchodní Arizoně se provádějí každý rok. Hadí tanec není náboženským obřadem, ale kultovní modlitbou o déšť. Koná se vždy třetí až čtvrtý týden v srpnu a obřad trvá celých devět dnů. První čtyři dny slouží k chytání hadů. Hadí kněží chytají jak nejedovaté tak jedovaté hady. Lovu se účastní novici, mladí chlapci, kteří se učí hady hledat, chytat a zacházet s nimi. Z jedovatých hadů v této oblasti zde hojně žijí chřestýši zelení [Crotalus viridis] a z nejedovatých užovek Pituophis catenifer, Masticophis taeniatus a Arizona elegans. Chycené hady kněží dávají do rozměrných hliněných nádob v posvátných chýších, kam nikdo jiný nemá přístup. Osmý den večer je "obilní" tanec, prosba za úrodu a "hadí" tanec se koná devátý den odpoledne. Na volném prostranství je připravena na písku mozaika a kolem jsou zapáleny ohně s obřadním kouřem. Hadi jsou "starší bratři", poslové k bůžkům deště, ke kterým mají jen oni přístup. Několik kněží vyjde slavnostně oblečeno z obřadních chýší v zástupu. Každý drží v jedné ruce hada. Kněží pak tančí a vkládají si chvílemi hady hlavou do úst. Počet hadů závisí na velikosti vesnice. Skoro polovina z hadů jsou jedovatí chřestýši.

Kněží používají jako ochranu před hadím kousnutím kosatec [Iris versicolor], který žvýkají a potírají si jím šaty. Dlouho se věřilo, že kněží hady uspávají nebo hypnotizují, nebo že srpen je pro chřestýše období, kdy v jedových žlázách nemají jed. Americký badatel Yarrov poslal herpetologovi Mitchellovi několik chřestýšů, které získal po tancích od kněží. Mitchell zjistil, že jedové žlázy a zuby hadů nejsou dotčeny. Nakonec přísně střežené tajemství odhalil náhodně jeden chlapec, který ukradl na hadí slavnosti jednoho chřestýše ještě před zahájením slavnosti. Přinesl jej domů a ukázal je zoologovi. Ten zjistil, že had má vytrhané nejen jedové zuby, ale také všechny ostatní. Hadi, kteří měli zuby v pořádku, nebyli vůbec při obřadu použiti. Kněží zuby vytrhávali v noci před hadím obřadem.

Vůbec nejznámější vystoupení s jedovatými hady jsou známy především z Indie, Cejlonu a z některých oblastí Afriky. Fakíři využívají nejen hrozivého postavení vztyčené kobry, která široce roztahuje krk, ale také toho, že hadi jsou neútoční. Hadi se kymácejí podle pohybu píšťaly. Většina fakírů hadům jedové zuby odstraňuje, ale někteří spoléhají na bezelstnost hada. Přesto jsou známi případy, kdy had po několikaměsíční poslušnosti svého majitele smrtelně uštkl.

Hadí kouzelníci obvykle pocházejí z jedné rodiny a práva zaklínače hadů se dědí z otce na syny, nebo v Barmě z matky na dcery. S jedovatými hady se může naučit zacházet každý, kdo poznal jejich povahu a zvyky a nemá před nimi strach. Herpetolog dr. Nicholson napsal návod, jak se "stát hadím kouzelníkem":

"Berte denně kobru ven a přivykejte ji tomu, že s ní stále něco děláte. Pokud chcete svoji kobru předvést, sedněte si před ní na bobek a přinuťte ji k pozornosti plesknutím přes záda. Jestliže se uklidní a začne se plazit pryč, chyťte ji za ocas a znovu ji pleskněte. Když chcete představení skončit, položte hadovi ruku na hlavu a tlačte ji k zemi."

Nejpěknější produkce jsou představení s kobrami v Barmě. Hadí kouzelnice zde vystupují s největšími jedovatými hady na světě, s kobrami královskými [Ophiophagus hannah]. Kobra královská je schopna se vztyčit až do výšky 130 cm. V Barmě hadí kouzelnice nepoužívají píšťalu, ale řídí pohyb kobry rukou. Hadům jedové zuby nevytrhávají a kobry chycené v džungli po roce pouštějí na svobodu a chytají jiné.

Podobné představení předváděl jeden ošetřovatel jedovatých hadů v Miami. Pohyb kobry řídil rukama před návštěvníky terária. Když se kobra chtěla odplazit pryč, chytil ji za ocas a znovu donutil ke vztyčení. Kobra se snaží člověka zastrašit a dělá výpady. Had však obvykle nemá v úmyslu kousnout. Pokud muž vztyčil ruku s otevřenou dlaní, kobra se zalekla a sama uhnula stranou. Na závěr produkce ošetřovatel kobru chytil a odebral jí jed do zvláštní sklenice.

Ve Vietnamu jsou lovci, kteří turistům předvádějí odchycení kobry ve volné přírodě. Jde o efektní vystoupení spojené se zaříkáváním a ulovením hada. Had je obvykle uschován a jedové zuby jsou vytrhány.

V Egyptě místní fakíři používají kobru egyptskou [Naja haje], která není tak mírná, jako kobra indická. Většina fakírů proto jedové zuby vytrhává. Někteří fakíři jedové zuby ponechávají, ale před vystoupením v ústraní kobru dráždí a nechají ji útočit na smotek hadru. Až když kobra se unaví zbytečnými výpady a ztratí většinu svého jedu, je kobra připravena k vystoupení.

V Molarbunde poblíž Dílí v Indii je zvláštní škola, ve které hoši od šesti let věku se učí fakírskému řemeslu. Nejdříve se učí zacházet s píšťalou, umění správně se posadit apod. Později se učí chytat hady na různých místech, rozpoznávat je a zacházet s nimi, vytrhávat jim jedové zuby kusem látky atd. Po třech letech jsou žáci vyučeni a mohou samostatně předvádět produkce.

Mezi hlavní predátory hadů patří hadi. Hady požírají také krokodýlové, varani a jiní ještěři. Velcí jedinci ještěrky zelené [Lacerta viridis] nebo ještěrky perlové [Lacerta lepida] často loví menší hady. Menší hady také loví některé druhy dravých želv, jako je kajmanka dravá [Chelydra serpentina] nebo kajmanka supí [Macroclemys temminckii].

Velká jihoamerická ropucha Blombergova [Bufo blombergi] je schopna polknout až 30 cm hada. Mláďata hadů s oblibou požírá severoamerický skokan volský [Rana catesbeiana]. Vzácně sežere mláďata hadů také skokan velký [Rana esculenta].

K nelítostným nepřátelům mořských hadů patří žraloci. Některé druhy sladkovodních ryb také příležitostně loví menší hady.

Významnými lovci hadů jsou ptáci. Některé druhy ptáků jsou na určité hady úzce specializovány, jako hadilov písař [Sagittarius serpentarius] z afrických stepí, kde napadá menší hady. Když se jedovatý had brání a snaží se útočníka uštknout, hadilov uhýbá a jako štít nastavuje křídelní peří. Hadi jsou hlavní potravou orlíka krátkoprstého [Circaetus gallicus] z Evropy a Asie. Loví jak nejedovaté tak jedovaté hady. Malá americká sova králičí [Speotyto cunicularia] s oblibou loví malé hady. Hady také loví čáp marabu v Africe a v Indii. V Evropě hady loví čáp bílý, některé velké druhy volavek a v Africe ibis posvátný. Lovcem mladých chřestýšů je kukačka kohoutí [Geococcyx californianus], která hada popadne do zobáku a tluče jím o kámen.

Nejvýznamnějším hubitelem hadů jsou promyky. V Africe hady loví promyka ichneumon [Herpestes edwardsi], která je proslulá nelítostnými boji s kobrami, čehož někdy využívají k produkci fakíři. Hady příležitostně loví lišky, vlci a medvědi, lasicovité šelmy.

Z hmyzožravců je nelítostným nepřítelem zmijí ježek obecný, který hady příležitostně i žere. Mnozí savci se hady neživí, ale zabíjejí je náhodně, jako bizoni, buvoli nebo zebry. Hady zabíjí také někteří jelenovití, ačkoliv se jimi neživí. V Severní Americe jelenec ušatý [Odocoileus hemionus] a jelenec běloocasý [Odiciukeys virginianus] útočí na chřestýše svými kopýtky. Někdy na hada útočí několik samců současně.

Legenda vypraví, že na ostrově Rhodos jedovaté hady vyhubili daňci [Dama dama]. Při vjezdu do přístavu hlavního města Rhodu jsou vidět dva monumentální sloupy se sochami daňků. Daňci na tomto ostrově původně nežili, ale byli dovezeni z Thesálie na základě věštby z Delf pro boj s jedovatými hady. Pravděpodobně na ostrově žily zmije růžkaté [Vipera ammodytes meridionalis]. Název ostrova Rhodos vznikl z fénického základu slova "rhod" (had). V současnosti nelze ovšem doložit, že by daňci hady zabíjeli.

V některých zemích slouží hadi jako jídlo lidí. Mezi oblíbené hady patří anakonda velká [Eunectes murinus], která dorůstá až 9 metrů délky a váží až 300 kg. Pro maso loví hroznýše královského [Boa constrictor] domorodci v lesích Brazílie a Venezuely. Výborné jakosti je maso krajty tmavé [Python molurus bivittatus], které se chuťově podobá telecímu a mladému vepřovému. Krajta mřížkovaná [Python reticulatus] je oblíbena v jihovýchodní Asii. Podobně v Africe je oblíbena krajta písmenková [Python sebae].

V Japonsku na jižních ostrovech lze na jídelním lístku nalézt jedovaté mořské hady. Nejčastěji jsou loveni vlnožilové, kteří se opékají nebo udí a podávají se sójovou omáčkou. V jihovýchodní Asii se loví také kobra královská [Ophiophagus hannah], jejíž maso a zejména vejce je vyhledávanou pochoutkou.

V jižní Číně a ve Vietnamu se z hadů připravují nápoje, jimž se připisuje léčivá moc. Čerstvě chycení hadi, jako bungaři, kobry, zmije řetízkové a některé užovky, se usmrtí a vyperou v čistém lihu, který se získává z rýže. Pak se ponoří do větších nádob s čistým lihem. Tam se nechají několik týdnů a vzniklá kořalka se pak slévá do menších lahví, do nichž se vnoří malý hádek.

Třída: Plazi [Reptilia]

           Řád: Šupinatí [Squamata]

                     Podřád: Hadi [Serpentes]

                                  Čeleď: Slepákovití [Typhlopidae]

                                  Čeleď: Slepanovití [Leptotyphlopidae]

                                  Čeleď: Hroznýšovití [Boidae]

                                              Podčeleď: hroznýšové praví [Boinae]

                                              Podčeleď: krajty [Pythoninae]

                                              Podčeled: [Bolyeriinae]

                                              Podčeleď: [Loxoceminae]

                                 Čeleď: Vinejšovití [Aniliidae]

                                 Čeleď: Krátkorepovití [Uropeltidae]

                                 Čeleď: Duhovcovití [Xenopeltidae]

                                 Čeleď: Bradavičníkovití [Acrochordidae]

                                 Čeleď: Užovkovití [Colubridae]

                                            Podčeleď: Užovky bahenní [Xenoderminae]

                                            Podčeled: Užovky mnohozubé [Sibynophinae]

                                            Podčeleď: Užovky pravé [Colubrinae]

                                            Podčeleď: Šnekožrouti [Dipsadinae]

                                            Podčeleď: Vejcožrouti [Dasypeltinae]

                                            Podčeleď: Vodnářky [Homalopsinae]

                                            Podčeleď: Bojgy [Boiginae]

                               Čeleď: Korálovcovití [Elapidae]

                               Čeleď: Vodnářovití [Hydrophiidae]

                                            Podčeleď: Vlnožilové [Laticaudinae]

                                            Podčeleď: Vodnáři [Hydrophiinae]

                               Čeleď: Zmijovití [Viperidae]

                               Čeleď: Chřestýšovití [Crotalidae]

Literatura:

[1] Felix, Jiří: Hadi, edice Zvířata celého světa, Státní zemědělské nakl., Praha 1978

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci