Literatura:

[1] Felix, Jiří: Hadi, edice Zvířata celého světa. Státní zemědělské nakl., Praha 1978

Není jiné zvíře, kterému by lidé přisuzovali tolik záporných a nadpřirozených vlastností, jako had. Lidé i dnes věří často bajkám o těchto zvířatech a z neznalosti mají z hadů až panický strach a bezdůvodný odpor.

Od dob starověku lidé na hady pohlíželi s posvátnou úctou. Starověké řecké eposy vyprávějí o obrovitých hadech, kdy např. Héraklés bojuje se strašným devítihlavým hadem Hydrou. Hadi měli své významné místo v mytologii a mnohdy byli uctíváni jako bozi. Egyptská hadí bohyně Buto je obvykle vyobrazena jako kobra, která chrání hlavu faraónů. Thébská hadí bohyně Mertzegor je zobrazena jako had s lidskou hlavou nebo se třemi hlavami. Indický bůh Višna je často zobrazen, jak spí v závitech těla kobry. Kobra je v Indii považována za posvátného hada a mnoho soch Budhy ho ukazuje sedícího na stočeném těle kobry.

Aztékové v Mexiku uctívali opeřeného hada Quetzalcoatla. Jeho opeření pocházelo od překrásného ptáka kvesala chocholatého [Pharomachrus mocinno], jehož peří mělo u Aztéků značnou cenu.

Také v Evropě se setkáváme s mýty, které sahají daleko do historie. Hadi vystupují v pohádkách a báchorkách, kde ztělesňují zlo a jindy naopak člověku pomáhají. Hadí polévka se doporučovala k léčení různých nemocí. Staré lékařství je spojeno s léčením pomocí hadů.

Moderní lékařství se k hadům znovu vrátilo. Hadí jed se dnes používá k léčení vředů, tuberkulózy, některých druhů rakoviny.

Hadi [Serpentes] náleží do třídy plazů [Reptilia], řádu šupinatých [Squamata]. Podřád hadů obsahuje 12 čeledí s asi 388 rody a 2700 druhy (viz příloha 1).

Čeleď slepákovití [Typhlopidae] představuje malé hady s nepatrnýma očima. V horní čelisti mají drobné zoubky, dolní čelist je bezzubá. Na kostře lze nalézt zbytky pánevního pásma. Hadi této čeledi jsou rozšířeni v jižní Evropě, jižní a jihovýchodní Asii, v Africe, v Austrálii a tropické Americe. Je známo 5 rodů se zhruba 200 druhy.

Čeleď slepanovití [Leptotyphlopidae] představuje malé hady s drobnýma očima. Zuby jsou pouze v dolní čelisti. Hadi této čeledi jsou rozšířeni především v Africe a v tropické Americe. Známe jeden rod a asi 40 druhů.

Čeleď hroznýšovití [Boidae] představuje hady se silným tělem. Zástupci této čeledi mají vyvinuta obě plicní křídla, přičemž levé je menší. U většiny druhů lze nalézt zbytky pánve a zadních končetin v podobě drobných výrůstků. Oko má svisle postavenou zornici. Čeleď hroznýšovitých obsahuje 4 podčeledi.

Podčeled hroznýši praví [Boinae] představuje živorodé hady, kteří jsou rozšířeni v Americe, na Madagaskaru a malé druhy jsou rozšířeny v severní Africe a jižní Asii. Je známo 1 rodů s 55 druhy.

Podčeleď krajty [Pythoninae] představuje vejcorodé hady, kteří jsou rozšířeni v jižní a jihovýchodní Asii, v Africe, v Austrálii a na Nové Guineji. Je známo 7 rodů s 22 druhy.

Podčeleď Bolyeriinae se vyskytuje na ostrově Round u Mauritia a obsahuje 2 rody se 2 druhy.

Podčeleď Loxoceminae se vyskytuje ve Střední Americe a známe jeden rod s jedním druhem.

Čeleď vinejšovití [Aniliidae] představuje hady s šupinami na břiše, které nejsou zvětšeny jako u většiny jiných hadů. Kosti jejich lebky jsou pevně spojeny. Zástupci této čeledi mají stopy po zadních končetinách v podobě drápků po stranách řitního otvoru a lze u nich nalézt zbytky pánve. Ocas těchto hadů je velmi krátký. Jsou rozšířeni v Jižní Americe, v jižní a v jihovýchodní Asii. Jsou známy 3 rody s 11 druhy.

Čeleď krátkorepovití [Uropeltidae] obsahuje hady, kteří mají na čumáku svislý velký štít, silný krk a krátký ocas. Jejich hlava je kuželovitá se silnými štíty. Zástupci této čeledi žijí pod zemí a jsou rozšířeni na Cejlonu a v jižní Indii. Známe 8 rodů se 45 druhy.

Čeled duhovcovití [Xenopeltidae] obsahuje druh s čelistmi opatřenými velkým počtem malých zubů. Na každé straně čelisti je 33 až 38 zubů v horní čelisti a 35 až 36 zubů v dolní čelisti. Jejich šupiny na těle mají duhový lesk. Je znám jediný druh této čeledi, který je rozšířen v jihovýchodní Asii až po Filipíny.

Čeleď bradavičníkovití [Acrochordidae] obsahuje druhy s tělem pokrytým malými zrnitými šupinami. Zástupci čeledi jsou rozšířeni v jihovýchodní Asii až po Novou Guineji. Jsou známy 2 rody se 2 druhy.

Čeleď užovkovití [Colubridae] obsahuje zástupce, kteří nemají žádné zbytky končetin. Jejich zuby jsou buď všechny nerýhované nebo mají jedové zuby rýhované až za zuby nerýhovanými v zadní části čelisti. Čeleď zahrnuje 7 podčeledí.

Podčeleď užovky bahenní [Xenoderminae] obsahuje zástupce, kteří obývají vlhká místa a jsou vázáni na vodu. Jsou rozšířeni ve východní a jihovýchodní Asii a jeden druh žije v tropické Americe. Je známo 6 rodů s 9 druhy.

Podčeleď užovky mnohozubé [Sibynophinae] obsahuje zástupce, kteří mají v horní čelisti 37 až 50 zubů a v dolní čelisti méně. Jsou rozšířeni ve Střední Americe, Madagaskaru a v jihovýchodní Asii. Jsou známy 3 rody s 15 druhy.

Podčeleď užovky pravé [Colubrinae] obsahuje zástupce s plnými a hladkými zuby. Jde o rozsáhlou skupinu a někteří herpetologové ji rozdělují na samostatné podčeledi Colubrinae, Natricinae, Xenodontinae, Calamarinae a Lycodontinae. Je známo 180 rodů s asi 1500 druhy.

Podčeleď šnekožrouti [Dipsadinae] obsahuje stromové užovky s velkou hlavou a dlouhými zuby. Někteří herpetologové tuto skupinu rozdělují na dvě podčeledi Dipsadinae a Pareinae. Zástupci této podčeledi jsou rozšířeni ve Střední a Jižní Americe a v jihovýchodní Asii. Je známo 5 rodů se 60 druhy.

Podčeleď vejcožrouti [Dasypeltinae] jsou hadi téměř bez zubů. Do jejich jícnu zasahují výběžky obratlů. Jsou rozšířeni v Africe a v jižní Asii. Jsou známy 2 rody se 6 druhy.

Podčeleď vodnářky [Homalopsinae] obsahuje sladkovodní užovky s rýhovanými zadními jedovými zuby. Jsou rozšířeny v jihovýchodní Asii, Nové Guineji a v Austrálii. Je známo 9 rodů s 25 druhy.

Podčeleď bojgy [Boiginae] obsahuje užovky s velkými jedovými rýhovanými zuby. Některé druhy mají velmi účinný jed. Bojgy jsou rozšířeny v Asii, Africe, Americe, Austrálii a v Evropě. Je známo kolem 70 rodů s asi 300 druhy. Některé druhy jsou velmi pestře zbarvené.

Čeleď korálovcovití [Elapidae] obsahuje velmi jedovaté hady s rýhovanými zuby v předu v horní čelisti, jako jsou kobry [Naja], mamby [Dendroaspis], taipani [Oxyuranus] a korálovci [Micrurus]. Rýha na přední straně jedových zubů vypadá jako svár a tvoří kanálek. Některé druhy mají několik jedových zubů za sebou. Jedové zuby jsou poměrně malé a trvale v kolmé poloze. Zástupci jsou rozšířeni v Asii, Africe, Americe a v Austrálii. Je známo 41 rodů se 181 druhy.

Čeleď vodnářovití [Hydrophiidae] obsahuje jedovaté mořské hady s předními jedovými zuby a se silně zploštělým ocasem. Hadi této čeledi jsou rozšířeni v tropických a subtropických mořích. Je známo 16 rodů s 49 druhy.

Čeleď zmijovití [Viperidae] obsahuje hady s velmi velkými jedovými zuby v přední části horní čelisti, které mají kanálky a jsou v klidu ve vodorovné poloze. Zástupci jsou rozšířeni v Evropě, Asii a Africe. Je známo 10 rodů s 59 druhy.

Čeleď chřestýšovití [Crotalidae] obsahuje zástupce s velkými jedovými zuby v horní čelisti v klidu ve vodorovné poloze. Na rozdíl od zmijovitých mají chřestýšovití za nosními otvory hlubokou jamku. Jsou rozšířeni v Asii a Americe. Je známo 6 rodů se 122 druhy.

Hadi s výjimkou vodních druhů nepotřebují ke svému životu vodní prostředí. Mají značně protáhlý trup, který splývá s krkem a ocasem a postrádají končetiny. Spodní část těla je pokryta příčnými štítky. Hlava hadů je chráněna štítky různého tvaru, které lze použít jako rozlišovací znak. Stavba kostry je tvořena lebkou hlavy, páteří a žebry. U některých druhů jsou na kostře zachovány redukované zbytky končetin a zakrnělá pánev. Z toho lze soudit, že evolučně se hadi vyvinuli v mezozoiku ze čtyřnohých ještěrů.

Na hlavě hada je několik štítků: skráňový, záoční, nadoční, předoční, uzdičkový, nosový, čenichový, retní dolní a horní, bradní, rýhový, týlní, temenní a čelní.

Stavba lebky hadů obsahuje několik zvláštností. Lebka má pohyblivé spojení kostí čelistních a kostí patrových, křídlových a šupinových. Spojení je zajištěno silně roztažitelnými vazy. Proto hadi mohou polykat značně velikou kořist. Všichni hadi mají dlouhý rozeklaný jazyk.

K lebce se bezprostředně připojuje páteř s obratli. Obratle mají stejný tvar a rozdělují se na trupové a ocasní. Trupové obratle nesou po páru pohyblivých žeber, která začínají od 2. až 4. obratle za hlavou. Některé druhy hadů mají až 300 žeber. Počet obratlů včetně ocasních se pohybuje nejčastěji od 200 do 400. Hadí tělo má velké množství svalů, zejména mezižeberních a další, která se na žebra upínají. To zajišťuje značnou pohyblivost.

Protáhlému tělu odpovídá morfologie vnitřních orgánů, které jsou protaženy. Párové orgány jsou obvykle redukovány na jeden. Většina hadů má například zakrnělou levou polovinu plic. Krajty, hroznýši a slepákovci mají ještě obě plíce, ale levý je menší. Žaludek hadů je velký a protáhlý. Vývod střeva končí v kloace. Párová ústrojí neleží vedle sebe, ale za sebou. Srdce je poměrně malé. Má dvě předsíně a neúplnou přepážku mezi levou a pravou částí komory.

Samci hadů mají pohlavní orgán ve formě dvou rohovitých útvarů, které se při páření vychlipují z kloaky. Orgán není dutý, ale obsahuje po straně mělkou rýhu.

Před pářením jsou hadí samci neklidní a vyhledávají samice. Oba partneři se vzájemně obtáčejí svým tělem a přiloží k sobě kloaky. Z kloaky samce se vychlípne párový pyj, což je rohovitý útvar opatřený drobnými háčky s podélnou rýhou. Poté nastane oplodnění. Někdy se v době páření shromáždí na určitém místě až několik desítek hadů. Odtud vznikla lidová pověra o "svatbách hadích královen".

Většina druhů hadů se o potomstvo nestará a jejich zájem o potomstvo končí kladením vajec nebo líhnutím živých mláďat, pokud jsou vejcoživorodí. Výjimku tvoří krajty [Pythoninae], kdy samice klade kožovitá vejce a chrání je svým tělem před chladem a nepřáteli. Samice v této době nepřijímá potravu a pouze se vzdaluje, aby se napila.

Hroznýši [Boidae] rodí živá mláďata, která jsou v tenkých blanitých obalech. Mláďata obaly protrhnou hlavou a vylézají ven.

Užovkovití hadi [Colubridae] většinou kladou vejce. Rozdíly však mohou být v rámci jednotlivých rodů. Evropská užovka obojková [Natrix natrix] klade 3 až 30 vajec, z nichž se líhnou mláďata po 7 až 10 týdnech. Americká užovka mokasínová [Natrix sipedon] "rodí" živá mláďata, kterých bývá kolem 25.

Mezi vejcoživorodé užovky patří například užovka hladká [Coronella austriaca], která klade vejce, z nichž se hned líhnou mláďata v počtu 2 až 15 kusů.

Slepákovití [Typhlopidae] většinou kladou vejce, s výjimkou Typhlops diardi, který rodí 3 až 15 mláďat.

Hadi čeledi korálovcovití [Elapidae], žijící v Africe, Asii a Americe, kladou vesměs vejce s dlouhou inkubační dobou. Např. korálovci rodu Micrurus kladou obvykle 6 až 10 vajec a mláďata se líhnou po 80 dnech. Kobry mají také dlouhou inkubační dobu. Vejce kobry nejen chrání, ale kladou je do předem připraveného hnízda. Kobra indická [Naja naja] žije v době páření, kladení vajec až do doby líhnutí mláďat stále v páru. Samice vyhrabe v písku díru, do níž vedou dva vchody. Do díry naklade vejce, kterých je 10 až 20. Oba rodiče střídavě hlídají, přičemž jeden je v chodbě a druhý při vchodu. Mláďata se líhnou po 70 až 90 dnech. V této době jsou kobry značně podrážděné a vyrážejí z úkrytu proti každému, kdo se k díře s vejci přiblíží.

Kobra královská [Ophiophagus hannah] staví hnízdo z úlomků bambusových výhonků a lístků. Hnízdo je velká kupa a materiál samice přináší ve smyčce přední části těla. Stavba má dvě vrstvy. V dolní vrstvě jsou vejce a ve svrchní leží samice a hlídá.

Téměř všichni australští korálovcovití [Elapidae] hadi jsou živorodí. Pakobra červenobřichá [Pseudechis porphyriacus] "rodí" kolem 20 mláďat, pakobra páskovaná [Notechis scutatus] až 50 mláďat najednou.

Mořští hadi podčeledi vlnožilů [Laticaudinae] kladou vejce na souši a samice v té době vylezá z moře na břeh. Podčeleď vodnářů [Hydrophiinae] "rodí" mláďata v moři.

Většina zmijovitých [Viperiade] "rodí" živá mláďata nebo se mláďata líhnou hned po nakladení vajec. Zmije vejcorodá [Causu rhombeatus] však klade vejce.

Naprostá většina chřestýšovitých [Crotalidae] "rodí" živá mláďata.

Zajímavým jevem u některých hadů, který nepřímo souvisí s pářením, jsou "hadí tance". Dva samci se proti sobě vztyčují první třetinou těla a poté se tisknou těly a hlavami, kymácejí se ze strany na stranu, odklánějí od sebe hlavy, obtáčejí se, což budí dojem tance. Jde o souboj samců zmijí a chřestýšů, které se odehrávají bez jakékoliv újmy na zdraví. Vítězný had, který má více sil, nakonec přitiskne k zemi smyčkou slabšího hada, který se odplazí do ústraní.

Většina hadů nevnímá z určité vzdálenosti nehybnou kořist. Pokusy bylo prokázáno, že hadi vnímají zrakem pohyb na vzdálenost kolem 5 metrů. Menší hadi vnímají na vzdálenost menší. Oko hada je nehybné a není opatřeno víčky, která jsou srostlá a tvoří průhlednou blanku. Had velmi špatně vidí a jakmile se kořist přestane pohybovat, ztrácí s ní kontakt a snaží se ji nalézt pomocí svého jazyka.

Oko hada nemá schopnost se zaměřit přesně na předmět, jako je tomu u savců [Mammalia] nebo ptáků [Aves]. Většina hadů má očnice daleko od sebe po stranách hlavy. Rozsah stereoskopického vnímání je tím omezen na úhel 30 až 40 stupňů před hadem.

Výrazným znakem hadího oka je panenka. Její tvar bývá často považován za charakteristický. Lidé se však mylně domnívají, že její tvar souvisí s jedovatostí hada. U některých skupin platí, že hadi s denní aktivitou mají kulatou panenku, hadi s noční aktivitou mají panenku eliptickou. Přesná hranice mezi denními a nočními hady však není. Panenka některých hadů se za tmy rozšiřuje a za dne zužuje do štěrbiny, jako je tomu u chřestýšů.

Někteří hadi kývají hlavou, aby získali každým okem zvlášť lepší přehled před sebou. To je charakteristické u kober. Kobry se kývají podle pohybů fakírovy píšťaly proto, že se snaží lépe vidět na pohybující se předmět.

Hadi nemají vyvinut žádní zevní zvukový orgán. F. Wall (1922) dělal pokusy s kobrami, které byly oslepeny. Tloukl holí do cínových nádob poblíž hadů, zkoušel silný zvuk lesního rohu, ale hadi na tyto zvuky vůbec nereagovali. Přitom jemné záchvěvy půdy nebo dopad papíru na zem způsobil, že kobry vztyčovaly hlavu. Davenport (1943) dělal pokusy tak, že třásl oblázky v plechové krabici v blízkosti hada. Had zvuk nevnímal, ale pokud vědec krabici postavil opatrně na zem, had okamžitě reagoval.

Mnohé pokusy prokázaly, že hadi nevnímají zvuky přenášené vzduchem, ale reagují na nejjemnější chvění půdy. Pokud je chvějící se předmět nějakým způsobem spojen s podkladem, kde had leží, pak had tento předmět sluchem vnímá. Této skutečnosti využívají mnozí domorodci v různých zemích světa.

Na otázku jakým způsobem hadi vnímají vibrace, není ani dnes snadné odpovědět. Herpetologové Underwood (1951) nebo Wall (1921) se domnívali, že had vnímá vibrace v pevné hmotě při styku této hmoty s jejich lebečními kostmi. Elliot (1934) se domníval, že hadi vnímají vibrace půdy a předmětů nervovými zakončeními svých žeber. Payne (1945) vyslovil hypotézu, že hadi vnímají vibrace nervovými buňkami v šupinách na konci žeber. Tumarkin (1955) byl přesvědčen, že hadi mají primitivní sluchové ústrojí, kdy zvuky jsou zachyceny spodní čelistí a pak jsou vedeny do centra vnímání zvuku.

Účel hadího jazyka byl dlouhou dobu předmětem sporů. V roce 1788 Lacépéde vyslovil domněnku, že jazyk je ústrojím chuti. Vědci však zjistili, že hadí jazyk postrádá chuťové papily. Jiný vědci, jako např. Schegel (1837), se domnívali, že had používá jazyk jako hmatový orgán.

Horní patro hadí tlamy obsahuje dvojici jamek, Jacobsonův orgán. Boulenger (1913) se domníval, že jeho účel je zejména čichový. Baumann (1929) a Kahmann (1934) prokázali souvislost tohoto orgánu s hadím jazykem. Jamky Jacobsonova orgánu obsahují velmi citlivé buňky, které vnímají chemické částice, které jsou k orgánu dopravovány špičkami vidlicovitého jazyku. Had jazyk vymršťuje a sbírá ze vzduchu nebo země částečky, které pak zkoumá Jacobsonovým orgánem. Had je schopen sledovat pachovou stopu své kořisti bez ohledu na světlo. Jedovatí hadi svoji kořist kousnou a vzápětí pustí a pomocí Jacobsonova orgánu jsou schopni ji potom dohledat.

Hadi mají také vyvinutý čich, který nesouvisí s Jacobsonovým orgánem. U některých hadů, např. užovek rodu Thamnophis, má čich významnou funkci, neboť útočí na kořist až po jejím očichání.

Některé skupiny hadů mají na hlavě smyslové jamky, které jsou charakteristické pro hady chřestýšovité v podobě hlubokých lícních jamek za nosními otvory. Pečlivé anatomické zkoumání ukázalo, že tyto jamky nemají žádnou souvislost s nosními otvory nebo orgány sluchu. V roce 1931 Lynn provedl anatomický rozbor a dospěl k závěru, že jamky nemají žádné spojení s jiným orgánem na hlavě hada. V roce 1930 Noble a Smidt zjistili, že jamka reaguje na vzdušné proudy, které vznikají pohybem kořisti. V roce 1937 svoji teorii upřesnili. Zjistili, že jamka reaguje na rozdíl teplot a umožňuje hadovi určit směr pohybu předmětů s vyšší teplotou, než má okolí. Svoji teorii pak potvrdili řadou pokusů.

Termorecepce jamek chřestýše je citlivá natolik, že had je schopen rozlišit předmět s teplotou o 0,2 stupně vyšší, než má okolí, do vzdálenosti 35 cm.

Hmat hadů nemá význam jako u jiných zvířat. Jak bylo již zmíněno, hadi jsou citliví na vibrace podkladu, po kterém se pohybují. Jazyk může také částečně sloužit jako hmatový orgán, ikdyž to není jeho hlavní funkce.

Různé druhy hadů se po povrchu pohybují různým způsobem. Nejvíce rozšířeným druhem pohybu je plazení vlnivým pohybem do stran, kdy had využívá nerovností půdy, o než se při pohybu opírá. Takový had na hladkém skle není schopen pohybu vpřed.

Někteří hadi se pohybují na způsob tahací harmoniky. Had posunuje tělo dopředu tak, že v první fázi jsou první třetina těla a ocas nehybné, zatímco střední část utvoří smyčku. Ve druhé fázi pohybu je naopak střední část těla rovná a smyčku utvoří první třetina těla a ocas.

Někteří hadi se pohybují postranním posunováním. Had vysunuje části těla střídavě do jedné strany, čímž budí dojem "kráčivé chůze" a získává větší plochu těla. Takto se pohybuje chřestýš rohatý [Crotalus cerastes], zmije rohatá [Cerastes cerastes] nebo zmije saharská [Cerastes vipera].

Posledním typem pohybu je plazení přímočarým posunováním těla pomocí břišních štítků. Takto se dokáží velmi rychle pohybovat především hroznýšovití, zmijovití a chřestýšovití hadi.

Rychlost pohybu některých hadů je uvedena v tabulce.

                                             běžná rychlost          max. rychlost (m/10 sec.)

hroznýš rodu Lichanura                              0,40                         1,00

užovka rodu Pituophis                                0,47                         5,20

užovka rodu Salvadora                               1,00                         6,40

užovka rodu Coluber                                  1,27                       14,00

užovka rodu Lampropeltis                           0,60                      32,00

chřestýš rodu Crotalus                                 1,38                        9,16

mamba rodu Dendroaspis                               ?                          33,30

člověk                                                       11,10                       100,00

Z tabulky vyplývá, že ani nejrychlejší had mamba nemůže dostihnout normálně běžícího netrénovaného člověka.

Výpad hada při útoku se může uskutečnit na velmi krátkou vzdálenost v závislosti na délce přední části těla, kterou had může po vytvoření smyčky vymrštit dopředu. Zmije obecná může učinit výpad do vzdálenosti nejvýše 30 cm, chřestýš kolem 50 cm. Rychlost výpadu chřestýšů byla měřena ve vzdálenostech od 1,7 do 5 metrů a rychlost byla průměrně 3 m/sec. Obecně rychlost útoku nepřesahuje 4 m/sec, přičemž ruka průměrného člověka při úderu dosahuje rychlosti až 6 m/sec.

Všichni hadi umí plavat. Některé druhy patří mezi výborné plavce, jako mořští hadi, kteří jsou k životu ve vodě dokonale přizpůsobeni. Výlučně suchozemští hadi nebo stromoví hadi jsou schopni bez problémů uplavat vzdálenost několika kilometrů. Hadům nevadí ani mořská voda. U nás zmije obecná [Vipera berus berus] často sama vleze do vody a překoná plaváním říčku nebo rybník.

Většinou se věří, že hadi mají velmi tuhý život. Někteří domorodci věří, že hadi jsou nesmrtelní. Od středověku dodnes se zachovala legenda, podle níž useknutá hadí hlava žije více než 10 dní.

Pokusně bylo zjištěno, že useknutá hadí hlava po určitou dobu reaguje svými svaly, zejména svaly, které pohybují jedovými zuby. Svaly těla bez hlavy reagují ještě několik hodin.

Hadi mají křehká žebra a páteř. K přeražení páteře malých hadů stačí šlehnutí proutkem. Při silnějším uchopení menšího hada může dojít k polámání žeber, které vede k úhynu v době menší než 10 až 15 dní. Had má křehkou hlavu a při útoku se snaží ji chránit.

Zdravý had se zbavuje své pokožky najednou, od spodního a horního rtu, přes hlavu až po ocas. Svléká se každá šupina a srostlé oční víčko. Před svlečením pokožky se mezi starou a novou pokožkou vytváří vrstva tekutiny, která pomáhá svlečení. Hadi ke svlečení pokožky využívají kámen, kmen nebo křovinu.

Svlékání pokožky slouží k obnově poškozené pokožky a k růstu hada. Mladí hadi svlékají pokožku častěji, staří hadi za delší dobu a nepravidelně. Chřestýš svléká pokožku každých 52 dní během prvních dvou let života. Ve věku od 3 do 10 let pak svléká pokožku jen 4krát ročně.

Hadi jsou ektotermičtí živočichové, což znamená, že teplo přijímají z vnějších zdrojů. Množství tepla, které vzniká jejich metabolismem, je téměř zanedbatelné. Značnou část své aktivity hadi věnují nalezení vhodných tepelných podmínek.

Hadi získávají potřebné teplo třemi způsoby. Absorbují teplo ze slunečního záření, z vyhřátého podkladu a získávají teplo svým metabolismem. Pouštní hadi dokážou svoji teplotu udržovat v úzkém rozmezí teplot, ikdyž okolní teplota vykazuje značné výkyvy. Hadi dešťových tropických pralesů velké teplotní rozdíly nesnesou.

Hadi kromě normální optimální teploty těla při aktivitě mají zvláštní teplotu těla při odpočinku a někdy také při zimním spánku a při trávení potravy. Všechny tyto teploty jsou pro hady životně důležité.

Teplota těla při zimním spánku musí klesnout natolik, aby metabolismus probíhal velmi pomalu a zásoby energie byly využity minimálně. Tělesná teplota přitom nesmí klesnout pod bod mrazu. Teplota těla pod 2 stupně Celsia po dobu více než 20 hodin je pro hady smrtelná.

Tělesné teploty při aktivitě jsou u hadů poměrně nízké. Např. užovky rodu Masticophis mají tělesnou teplotu v rozmezí od 25 do 37 stupňů Celsia s průměrem kolem 33 stupňů. Většina ostatních hadů je aktivní při průměrné teplotě těla 27 stupňů.

Hadi nesnášejí příliš dlouhé přímé sluneční záření a poměrně krátký pobyt na přímém slunci u nich končí smrtelně. Chřestýše lze např. zahřát na teplotu 37 stupňů Celsia. Teplota vyšší než 42 stupňů Celsia je nebezpečná téměř všem hadům. Podstatná je teplota podkladu, barva hada, jeho velikost, vlhkost vzduchu, rychlost větru atd.

V přírodě v severních oblastech rozšíření hadů dochází často při náhlých změnách počasí k uhynutí hadů chladem. Hadi jsou schopni vzdorovat teplotě -2 stupně Celsia po dobu několika dní. Jsou schopni se pohybovat ještě při teplotě kolem 5 stupňů.

Hadi jsou rozšířeni téměř na všech kontinentech. Nežijí v Antarktidě a v arktických oblastech. Mořští hadi obývají teplé oblasti oceánů a moří kromě Atlantského oceánu.

Jedovatí hadi žijí na většině zemského povrchu. V Evropě nežijí jedovatí hadi zhruba severně od polárního kruhu, v Irsku, na Islandu, na Baleárách, na Korsice a Sardinii. V Asii nežijí od 60 stupně severní šířky. V Severní Americe se nevyskytují od 55 stupně severní šířky a v Grónsku. Jedovatí hadi se nevyskytují na většině západondických ostrovů (kromě Trinidadu, Tobaga, Santa Lucii a Martiniqueu). V Jižní Americe jedovatí hadi nežijí pouze v Chile a na Galapágách. Dále nežijí na Madagaskaru, Kanárských ostrovech, Kapverdských ostrovech, Novém Zélandě, Havajských ostrovech, v Mikronésii, na Nových Hebridech, v Polynésii a na Loyelitských ostrovech.

Hadi žijí jednak ve vodě (v mořích, v jezerech, v řekách, v bažinách) a jednak na souši (v lesích, křovinatých místech, ve stepích, pouštích, kamenitých oblastech a některé druhy vysoko v horách až do 3 000 metrů nadmořské výšky). V tropických zemích se lze s hady setkat i ve městech, v zahradách a parcích.

Mořští hadi žijí buď trvale ve vodě, kde rodí mláďata, nebo v době kladení vajec vylézají na souš. Mořští hadi mají ocas z stran zploštělý a částečně zploštělé tělo. Nozdry mají na horní straně čumáku a nosní dírky mají záklopky. Mořští hadi nesnášejí sladkou vodu.

Sladkovodní hadi žijící v ústích řek žijí občas i ve slané vodě, kterou dobře snášejí. Sladkovodní užovky ve vodě získávají potravu, ale nejsou na vodní prostředí odkázány.

Mnozí hadi žijí v pouštích a někteří jsou zcela přizpůsobeni k životu v písku. Takovými hady jsou chřestýš rohatý [Crotalus cerastes], zmije pouštní [Bitis caudalis] a zmije zakrslá [Bitis perinqueyi].

Mnoho druhů hadů žije v korunách stromů, keřů a bambusových houštin. Z hroznýšovitých to jsou např. jihoamerický psohlavec zelený [Corallus caninus] nebo krajta stromová [Chondropython viridis], z užovkovitých užovka americká [Opheodrys aestivus], z korálovcovitých africká mamba zelená [Dendroaspis angusticeps]. V křovinách a na stromech žijí také některé zmije a chřestýši.

                                                                                                      - pokračování -

časopis o přírodě, vědě a civilizaci