Vztah je odpovědnost. Odpovědnost je bezpečnost. Bezpečnost je zdraví. Zdraví je život.

V roce 1993 vydavatelství GRADA vydala publikaci "AIDS a my aneb co je třeba vědět o AIDS", která vznikla z iniciativy tohoto nakladatelství. Autor publikace MUDr. Jiří Holub, CSc. vyzval několik odborníků ke spolupráci a vznikl autorský tým, který během pouhých čtyř měsíců publikaci vytvořil.

Autor ve svém úvodu píše: "Pokud se Vám publikace bude líbit, doporučte ji svým známým a přátelům." Kniha je napsána odborníky České republiky a dotýká se všech částí problému AIDS včetně intimních otázek lidské sexuality. Obsahuje několik příběhů, které ukazují, jak lidé o AIDS a sexu ví zoufale málo. Kniha zasazuje ránu všem předsudkům a falešné morálce. Nabádá čtenáře k úvahám o sobě, ale nemoralizuje, nepředepisuje. Autoři jednotlivých kapitol hovoří zcela otevřeně a nic nezastírají. Kniha může pomoci překonat strach z pozitivního výsledku testu na přítomnost viru HIV, protože svým obsahem dokazuje, že tím život pacienta zdaleka nekončí.

Podle této knihy byly volně zpracovány následující krátké kapitoly o viru HIV, chorobě AIDS a podstatě lidské sexuality, o šíření viru HIV a o testu na přítomnost protilátek proti viru HIV.

V historii lidstva se náhle a opakovaně objevila řada různých epidemií infekčních nemocí. Uvádí se například, že v 6. století našeho letopočtu tzv. Justiniánský mor vylidnil rozsáhlé oblasti na východě Středozemního moře a v 9. až 11. století se objevila rozsáhlá epidemie neštovic a syfilis.

V 80. letech 20. století se v americkém odborném tisku objevila zpráva o výskytu pěti případů vzácného zánětu plic a čtyř případů vzácného pojivového nádoru Kaposiho syndromu. Tehdy nikdo netušil, že lidstvo stojí na prahu mohutné epidemie, která ovlivňuje celé lidstvo.

Na přechodu let 1981 a 1982 se ve Spojených státech objevily první zprávy o záhadném onemocnění, jehož příznaky se objevovaly především u homosexuálů, hemofiliků a narkomanů užívajících tvrdou drogu heroin. Tato záhadná nemoc byla označena jako 4H.

Nemoc se velmi rychle zjistila v dalších zemích po celém světě. Tím vyvolala řadu diskusí, názorů a sporů a rozporných závěrů nejen u odborníků, ale i u laické veřejnosti. V roce 1982 odborníci tuto nemoc nazvali jako syndrom získaného selhání imunity, AIDS.

Původně se odborníci domnívali, že choroba je vázána pouze na homosexuální jedince a byla označována jako GRIDS. Odborníci tušili, že jde o závažné narušení imunitního systému organismu, které umožňuje nástup řady infekcí, s nimiž se zdravý organismus běžně vyrovnává.

V roce 1983 francouzský vědec Montaqiuere se svými kolegy objevil virus, který je původcem choroby AIDS. Tento virus byl později označen zkratkou HIV. Téměř rok trvaly úporné spory o prvenství v objevu tohoto viru mezi profesorem Montaquierem a profesorem Gallem. V roce 1984 prof. Gallo prvenství objevu francouzského týmu potvrdil. Na základě objevu viru byla zpracována diagnostická metoda a téhož roku byla zahájena komerční výroba diagnostických látek.

Dodnes není jasné, odkud se původce choroby AIDS objevil. Existuje řada hypotéz. Jednou z nich je, že původcem jsou jisté druhy opic. Některé kmeny ve Střední Africe používaly čerstvou krev pro posilování svých sexuálních schopností. Někteří vědci se domnívají, že tímto mohlo docházet k přenosu opičího viru SIVdo lidského organismu. Poněkud fantastickou hypotézou, která vznikla v zemích bývalého socialistického tábora, je únik viru z některé laboratoře pro výzkum biologických zbraní. Někteří teologové a věřící zase zastávají názor, že jde o trest Boží za amorální promiskuitní život a sexuální revoluci.

Nedokonalost současných vědeckých poznatků, neznalost původu nemoci, její rychlý průběh s dlouhou inkubační dobou, rychlost šíření a neúspěšná léčba vyvolává u lidí strach, obavy a často také rezignaci. Lidstvo dosud nemá žádný účinný lék, který by onemocnění vyléčil, nebo očkovací vakcínu, která by účinně bránila šíření viru.

V dubnu roku 1996 oznámil ředitel Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky dr. Antonín Holý objev preparátu s označením PMPA proti infekci virem HIV. Preparát byl vyvinut ve spolupráci s ústavem Rega Institute for Medical Research v belgické Lovani. Účinnost preparátu byla zatím ověřena na opicích, u nichž zabránil onemocnění vyvolané virem SIV. Mechanismus účinku preparátu spočívá v tom, že obsahuje purinovou bázi adenin, na níž se váže DNA viru, místo aby se vázala na DNA hostitelských buněk.

Odhaduje se, že v roce 2000 bude na světě 40 miliónů lidí HIV pozitivních a asi 12 miliónů lidí s nemocí AIDS.

Viry jsou obecně složeny pouze z obalového proteinu, který chrání dědičnou desoxyribonukleovou nebo ribonukleovou kyselinu. Virus se může množit pouze v hostitelských buňkách, protože nemá vlastní metabolické procesy. V hostitelské buňce využívá jednak metabolické procesy buňky a jednak svoji dědičnou kyselinu DNA nebo RNA váže na dědičnou kyselinu hostitelské buňky a tím se umožní jeho množení.

Virus HIV náleží k retrovirům, tj. jeho dědičnou kyselinou je ribonukleová kyselina RNA. Pokud vnikne do organismu, napadá především bílé krvinky T-lymfocyty. Virus má kulový obal, na jehož povrchu jsou organely podobné malým houbám, pomocí nichž virus nasedá na T-lymfocyt. Díky reverzní transkriptáze, kterou s sebou virus HIV, nese dochází v hostitelské buňce k transkripci dědičné kyseliny RNA do genetického kódu DNA hostitelské buňky. Tím se T-lymfocyt stává zdrojem dalších virů HIV a navíc jeho funkce je znemožněna. T-lymfocyt slouží pro řízení imunitní reakce organismu a na jeho "pokyn" se aktivují ostatní buňky, které likvidují zdroje infekce. Pokud je napaden virem HIV, tato funkce T-lymfocytu je znemožněna a organismus podléhá i velmi banálním infekcím. Virus HIV kromě T-lymfocytů napadá také makrofágy a některé buňky centrálního nervového systému.

V případě napadení buněk centrálního nervového systému dochází k projevům neurologických příznaků choroby AIDS. Infikovaný organismus je vystaven infekcím všeho druhu. HIV virus se nachází především v krvi, spermatu a poševním sekretu. Virus je obsažen také ve slinách a potu nemocného člověka. Z hlediska přenosu je však nebezpečná především infikovaná krev, sperma a poševní sekret.

Virus HIV se přenášel krevní transfúzí od infikovaných dárců, v současné době u narkomanů používáním společné injekční jehly. Dále se přenáší nechráněným pohlavním stykem s infikovaným partnerem a velmi rizikový je anální styk jak u homosexuálů tak u heterosexuálů. HIV se šíří porušenými sliznicemi. Posledním typem přenosu je přenos z infikované těhotné ženy na dítě.

Uvádí se, že virus HIV se nepřenáší kašláním, líbáním, používáním společných příborů, koupáním ve společných bazénech, od domácích zvířat, dotykem se znečištěným předmětem. Neznalost těchto skutečností vede k deformovaným postojům lidí vůči HIV pozitivním a nemocným chorobou AIDS.

Nedoporučuje se používání společných osobních potřeb, které mohou přijít do styku s krví infikovaného člověka. Virus HIV je mimo organismus velmi citlivý především na běžné dezinfekční prostředky na chloraminové bázi, peroxidu vodíku, persterilu atd. Tyto přípravky bezpečně ničí virus HIV během asi tří minut. Ohřátí tekutiny obsahující virus HIV na 60 stupňů Celsia po dobu 30 minut virus bezpečně zničí.

Infekce vyvolaná virem HIV má široké spektrum klinických příznaků, které charakterizují jednotlivá stádia nemoci. Zhruba podle délky působení viru na organismus lze průběh onemocnění rozdělit na stádium asymptomatické bez vnějších příznaků a na stádium symptomatické, které je provázeno klinickými příznaky.

Klasický průběh onemocnění virem HIV lze rozdělit do několika etap. První etapou je akutní infekce. Pak následuje někdy velice dlouhá etapa asymptomatického nosičství viru. Následuje krátká etapa generalizovaného zduření mízních uzlin PGL. Poté následuje etapa klinických příznaků ARC a konečná etapa rozvinutého onemocnění AIDS.

Pokud je člověk infikován virem HIV, obvykle po 6 týdnech dojde k akutní infekci, která se projevuje teplotou, celkovou únavou, bolestmi kloubů a svalů, zduřením nejčastěji krčních mízních uzlin, bolestmi v krku a různými neurologickými příznaky. Asi po týdnu všechny tyto příznaky odezní. U některých lidí se tato akutní infekce při nákaze virem HIV nemusí projevit. V této době v organismu vzniká tvorba specifických protilátek, které lze v krvi laboratorně prokázat.

V časné fázi infekce virem HIV následuje etapa asymptotického nosičství viru, kdy většina pacientů je bez klinických příznaků. Uvádí se, že právě v této etapě vývoje onemocnění lze úspěšně lékařsky zasáhnout a zpomalit rozšiřování viru v organismu. Tato etapa může trvat někdy více než 10 let.

Po etapě asymptotického nosičství viru část pacientů přechází do etapy generalizovaného zduření mízních uzlin PGL. Nejčastěji se objevuje zduření uzlin krčních, v podpaží, za ušními boltci, ale také v dutině břišní. Asi třetina pacientů má zvětšenou slezinu. Toto zduření uzlin trvá někdy až tři měsíce.

Po krátké etapě PGL následuje etapa přímého působení viru HIV na organismus, označované jako etapa ARC. Klinickými příznaky trvajícími asi měsíc je zvýšení teploty, ztráta tělesné hmotnosti, objevují se průjmy. Často se objevuje značná únava, která omezuje fyzickou i psychickou aktivitu. Mohou se objevit příznaky podráždění, změna osobnosti a poruchy paměti.

Poslední etapou je onemocnění AIDS, které se nemusí objevit u všech HIV pozitivních osob. Dosud se uvádí, že asi 60% HIV pozitivních onemocnění chorobou AIDS do sedmi let. Choroba AIDS je charakterizována úplným selháním imunitního systému. Pacient může onemocnět různými nemocemi způsobenými viry, baktériemi, plísněmi a tyto nemoci mohou být pro něj smrtelné.

Uvádí se, že nejnebezpečnější infekcí v této etapě je zápal plic způsobený prvokem Pneumocystis carinii. Závažné komplikace způsobují různé baktérie (zejména TBC). Trávicí systém může být infikován různými parazity, prvoky, plísněmi. Tyto infekce jsou provázeny obvykle těžkými neovladatelnými průjmy. Na kůži se mohou objevit různé plísně, které pronikají sliznicemi někdy do zažívacího traktu. Onemocnění AIDS je provázeno neurologickými komplikacemi, jako jsou úporné bolesti hlavy, ztráty paměti, změny osobnosti, později poruchy pohyblivosti, křeče a ztráty vědomí. K postižení mozku a nervů dochází jednak virem HIV a také různými infekcemi nebo nádory. Tato etapa dříve nebo později končí smrtí.

Dosud po více než desetiletém výzkumu je prokázáno, že během 7 až 10 let zhruba 50 až 70% HIV pozitivních onemocní chorobou AIDS. Není zatím prokázáno, zda se AIDS po delší době objeví u všech HIV pozitivních.

Zatím je pravda, že virus HIV nelze z buněk organismu žádnými prostředky odstranit. Na druhé straně virus HIV může v buňkách přežívat řadu let v latentním stavu, kdy se nijak nemnoží a nenapadá další buňky. Důležité je udržovat organismus v dobré fyzické a psychické kondici, aby nebyl nějakou banální chorobou virus HIV z latentního stavu probuzen. Z tohoto důvodu mají zásadní význam testy na přítomnost viru HIV v organismu.

Sexualita člověka je výsledkem dlouhého evolučního procesu. Biologické základy sexuality souvisejí se sexuální aktivitou subhumánních savců. Odlišuje se především tím, že není závislá na sezónním kolísání aktivity. Většina savců aktivuje své sexuální chování v závislosti na estrálním cyklu samiček. Člověk je ale savcem permanentně sexuálně aktivním. Lidský sameček se sexuálně aktivuje již pouhou přítomností atraktivní samičky a její lunární cyklus sexuální aktivity na jeho chování má malý vliv. Lidská samička je proto prakticky permanentně receptivní a menstruační cyklus její zájem nijak podstatně neovlivňuje.

Popsaná sexuální aktivita není samoúčelná. Neslouží však jen k potřebám zachování druhu, kdy by postačovala určitá forma periodické sezónní aktivity. Dítě přichází na svět po relativně dlouhém období těhotenství a je výrazně nezralé. Těhotná žena a dítě potřebují dlouhodobou pomoc a péči další dospělé osoby. Tuto pomoc a péči zajišťuje nejlépe trvalý partnerský vztah. Zde je třeba hledat podstatu permanentní sexuální aktivity.

Rodina složení z rodičů a dětí není kulturní artefakt. Již hominidé, předchůdci člověka, se sdružovali do větších skupin, kdy společně pečovali o těhotné ženy a mláďata. Podobné chování lze pozorovat u dnešních lidoopů. Udržení páru nepochybně pomáhá vysoká kopulační aktivita samečků a dobrá receptivita samiček. Zdánlivě nadbytečná sexuální aktivita lidí umožňuje stabilizovat partnerskou dvojici po dostatečně dlouhou dobu.

Sexuální chování mužů a žen se často vysvětluje na základě sociálních a kulturních hledisek. Jistá submisivita žen a naopak zjevná agresivita mužů se považovala za výsledek patriarchárního uspořádání společnosti. Dnes se ukazuje, že rozdíly v sexuálním chování (a nejen v něm) mezi ženami a muži jsou podmíněny biologicky. Někdy ve druhém trimestru těhotenství dochází vlivem aktivity hormonů pohlavních žláz zárodku k určitému programování rozhodujících struktur mezimozku. Tím je předurčeno, že dítě se bude po narození identifikovat buď mužsky nebo žensky. Biologicky determinovaná žena má nižší erotickou aktivitu a pomalejší erotizaci s narůstajícím věkem. Vysoce eroticky atraktivní mladé ženy obvykle ještě nejsou na vrcholu své sexuální aktivity. Ženy jsou méně promiskuitní a více závislé na konkrétním partnerovi. Žena může v průběhu svého života porodit jen omezený počet dětí. Proto savčí samičky, ženu nevyjímaje, věnují velkou pozornost výběru partnera. Ženská selektivita při mužské agresivitě tak rozhoduje o tom, kdo dostane šanci na zplození dítěte.

Atraktivita žen a agresivní sexuální strategie mužů vedou ke zcela mylné představě, že sex je něco, co ženy mužům nabízejí a poskytují. Muži jsou vybaveny vysokou sexuální aktivitou, která začíná v období puberty a udržuje se často do vysokého věku. Také zde lze vysledovat reprodukční účelnost. Mužská produkce gamet je vysoká a reprodukční úspěšnost muže může být velká, pokud je kopulován velký počet partnerek. Nároky na partnerku jsou obvykle typicky malé.

V České republice je pojetí sexuálních rolí tradiční, se stále výraznými znaky mužské sociální dominance. Zvláštností české populace je velmi nízký věk lidí při uzavírání prvního sňatku. Příčinou byl zřejmě sociálně politický tlak, kdy minulý komunistický režim podporoval mladá manželství systémem státních půjček a dotací. Uzavření manželství proto bylo významným krokem k samostatnosti. Dnes naopak ekonomická situace řadě mladých lidí nedovoluje uzavřít manželství a založit rodinu.

Uvádí se, že sexuální promiskuita v České republice není vysoká a většina lidí má za celý život jednoho až čtyři sexuální partnery. Vysoké počty sexuálních partnerů se týkají asi 1/10 populace.

Ještě před několika lety bylo u nás jak laiky, tak některými odborníky odsuzováno autoerotické chování. Postoje k masturbaci u dospívajících a dospělých ale zůstávají rozpačité až odmítavé. Asi třetina mužů a žen v dotaznících připouští, že onanie je rozumným ventilem sexuálního napětí, pokud není dostupná jiná možnost.

Součástí konzumního sexuálního života se stala komerční erotika v podobě filmů, časopisů a erotických představení. Počátkem 90. let po pádu komunistického režimu byla vlna komerční erotiky vysoká, ale později ekonomické a sociální tlaky tuto vlnu omezily do přijatelných mezí jako všude v Evropě. Před tlakem komerční erotiky je třeba chránit děti a mládež. U dospělých lidí nenapáchá žádné škody, pokud nejde o agresivní sexuální aktivity, sex s dětmi a různé neestetické sexuální praktiky. Komerční erotika neohrožuje morální chování lidí a nemá návodný charakter. Není prokázáno, že by se pod jejím vlivem lidé stali agresivnější nebo promiskuitnější.

Poskytování sexuálních služeb za peníze nebo jinou odměnu je ve společnosti častějším jevem, než jsme ochotni připustit. V obecném podvědomí je prostituce chápána jako vztah prostitutky a zákazníka, ale existuje prostituce homosexuální, bisexuální nebo transsexuální. Hlavním zdrojem prostituce je neuspokojená potřeba mužů po neosobních erotických zážitcích. Motivací jako sociálního jevu tedy není nemorálnost prostitutek, ale především vysoká poptávka mužů po sexuálních službách. Pokud by nebylo zákazníků, kteří jsou ochotni vydat nemalou částku za sexuální ukojení, prostitutek by výrazně ubylo.

V současnosti se prostituce v České republice provozuje na ulicích, silnicích, v hotelech, barech a klubech, v masážních salónech a podobných zařízeních a konečně v bytě zákazníka nebo prostitutky.

Podle většiny sexuologů by zákaz prostituce tento problém nijak výrazně neovlivnil. Prostituce by se pouze přenesla do jiných částí společnosti, podobně jako drogy. Z právního hlediska je třeba se vyvarovat jednostrannému postihu prostitutek bez postihu klientů.

Muži vyhledávající prostitutky jsou ze všech sociálních skupin, bez rozdílu majetku, vzdělání nebo sociálního postavení. Není pravdou, že klienti prostitutek jsou většinou ze zahraničí. Řada erotických salónů a privátních prostitutek se orientuje téměř výhradně na domácí klienty.

Několik procent mužů a žen se v sexu orientuje na stejné pohlaví. Mužští homosexuálové ("gayové") byli v minulosti obvykle sexuálně velmi aktivní a erotika u nich má často kolektivní podobu. Časté střídání sexuálních partnerů bylo obvyklé. Gayové používají se nebezpečné techniky pohlavního styku. Tyto faktory učinily z gayů výraznou rizikovou skupinu z hlediska přenosu pohlavních nemocí. Počátkem 80. let 20. století epidemie AIDS ovlivnila významně sexuální chování směrem k bezpečnému sexu.

Homosexuální chování není veřejností ještě přijímáno jako obvyklé. Netolerantní postoj části naší veřejnosti ztěžují gayům navazovat trvalejší partnerské vztahy. Netolerance se projevuje sociálními a pracovními restrikcemi. Zájmová sdružení (lambda klub, SOHO a další gay iniciativy) se opakovaně snaží právně zakotvit partnerské svazky homosexuálních lidí. Jistá podoba svazku blízká manželství je pro stát přijatelná.

Virus HIV je vázán na buňku, nejlépe na leukocyt. Jeho přenos je proto možný jen v tekutinách obsahujících mnoho buněk. Těmito tekutinami je krev, hnis, ejakulát a poševní sekret. Každý zánět pohlavních orgánů zvyšuje vnímavost sliznic pro nákazu.

Pro přenos viru HIV proto má největší význam nechráněné pohlavní spojení a pravděpodobnější je přenos z muže na ženu. Nejvíce ohroženi jsou lidé bezhlavě promiskuitní a v tomto smyslu se nemoc AIDS označuje jako nemoc "životního stylu".

Potenciálně nebezpečný partner je ten, který měl vysoký počet sexuálních partnerů nebo partnerek v minulosti, prodělal nějakou pohlavní chorobu, dlouhodobě pobýval v zahraničí zejména v zemích s vysokým výskytem nemocných HIV (Afrika, Amerika, západní Evropa), měl pohlavní styky s promiskuitními homosexuálními muži, užíval drogy nitrožilní aplikací nebo měl styk s takovými osobami a odmítá používání kondomu.

Ke kondomu jako antikoncepčnímu prostředku má řada laiků, ale také sexuálních pedagogů a poradců, apriorní nedůvěru. Největší nedůvěru mají lidé, kteří kondom nikdy nepoužili a stačí obvykle jedna praktická zkušenost k tomu, aby se tato nedůvěra zmenšila.

Již tradičně se proti používání kondomů staví antisexuálně ladění moralisté, zejména z kruhů katolické církve. Zastávají názor, že mravně žijící lidé žádné kondomy ani jiné antikoncepční prostředky nepotřebují. Často považují AIDS za trest Boží, který svět očistí od nevěřících zlotřilců.

V 80. letech 20. století pandemie choroby AIDS se stala impulsem vlny odporu proti sexu a puritánskému moralizování. Bylo voláno po obnově fundamentálních křesťanských restrikcí. Někteří představitelé těchto směrů používali argument ve smyslu, že "účel světí prostředky". Hlavním nebezpečím takových postojů je vnášení prvků ideologické nesnášenlivosti do myšlení lidí.

Mnohé sloučeniny, viry, baktérie, plísně a jiné částice po vniknutí do organismu vyvolávají obranné reakce organismu. Takové příčiny obranných reakcí se označují jako antigeny a reakce se označuje jako imunitní odpověď.

Každý antigen má dvě základní vlastnosti: je schopen po vniknutí do organismu vyvolat tvorbu specifických obranných proteinů (protilátek) anebo je schopen senzibilizovat určité specifické buňky organismu (imunogenicita). Antigen je schopen specificky reagovat s takovými protilátkami nebo se senzibilizovanými buňkami (antigenicita).

"Testem na HIV protilátky" se označuje vyšetření krevního séra na přítomnost specifických protilátek proti viru HIV, který vyvolává onemocnění AIDS. Výsledek testu může být buď negativní (vyšetřovaná osoba nemá protilátky proti viru HIV) nebo pozitivní (vyšetřovaná osoba má protilátky proti viru HIV).

Negativní výsledek znamená, že vyšetřovaná osoba není infikována virem HIV a v případě, že trpí klinickými příznaky, nejedná se o chorobu AIDS. Osoba s negativním výsledkem testu ale může být infikována virem HIV, pokud k nákaze došlo před dobou kratší než 3 měsíce od provedení testu.

Je třeba zdůraznit, že již velmi brzy po nákaze se virus HIV objevuje v krvi ve vysokých koncentracích a při nechráněném styku se může přenést na dalšího partnera.

Pozitivní výsledek testu je naopak absolutně spolehlivý. Pro jeho potvrzení se používají tzv. konfirmační testy, které potvrdí nebo vyvrátí předchozí pozitivní nález při tzv. screeningovém vyšetření. Tím se jednoznačně vyloučí všechny falešně pozitivní nálezy. Výsledek testu se označuje jako pozitivní teprve až po potvrzení konfirmačnímit testy. V České republice tyto testy provádí pouze Národní referenční laboratoř pro AIDS Státního zdravotního ústavu v Praze.

Provedení testu hradí zdravotní pojišťovny, a to i v případě, že byl proveden na žádost pacienta. Test se platí pouze v případě požadavku na mezinárodní certifikát pro vycestování do zemí, které tento certifikát vyžadují při vstupu do země. Pokud je test proveden anonymně, nehradí jej zdravotní pojišťovna, ale stát prostřednictvím ministerstva zdravotnictví.

Při anonymním testu vyšetřovaný pacient uvádí pouze svůj věk a region pro statistické a epidemiologické účely. Tento test provádějí všechny hygienické stanice a specializovaná zařízení. Anonymně vyšetřovaná osoba nemůže získat písemný výsledek testu.

Všichni zdravotničtí pracovníci jsou zákonem zavázáni mlčet o zdravotním stavu svých pacientů a toto opatření se vztahuje i na vyšetřování na protilátky proti viru HIV.

Literatura:

[1] Holub, Jiří a kolektiv: AIDS a my aneb Co je třeba vědět o AIDS. Nakl. Grada, Avicenum, Praha 1993 ISBN: 80-7169-068-6

[2] Baloun, Jan; Jahodář, Luděk; Leifertová, Irena; Štípek, Stanislav: Rostliny způsobující otravy a alergie, Avicenum, Praha 1, Malostranské nám. 28, 1989

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci