Když je řeč o bájných hrdinech z úsvitu anglických dějin, vzpomene si patrně každý na krále Artuše, mnozí přidají Robina Hooda, někteří doplní některá jména rytířů Kulatého stolu a konečně až úplně vzadu si někdo vzpomene, že ještě také existoval ten, ten... no jak se vlastně jmenoval... vždyť jsme se o něm učili ve škole...

Beowulf. Popisem tohoto díla začínají téměř všechny antologie anglické literatury. Než se dostanu k tomu, kdo to vlastně Beowulf byl, dovolte mi shrnout ve stručnosti informace podávané většinou v učebnicích literatury:

Jedná se o jedinou úplnou ukázku ze staroanglické světské epiky. Vznikl pravděpodobně před rokem 700 n.l. a je tvořen 3 182 verši. Jedná se o první středověký epos psaný neklasickým, národním jazykem. Dochoval se v jediném ohořelém rukopise, pořízeném kolem roku 1000 (dnes uložen v Britském muzeu v Londýně).

Autor eposu je neznámý - v současnosti se věří, že Beowulfa napsal jediný anglosaský autor, který znal bibli, a velké antické eposy Odysseu a Aeneidu.

Historické pozadí děje je umístěno do počátků středověku, do doby kolem roku 500 n.l. Jedná se o dobu výbojů a bojů skandinávských kmenů v Dánsku a jižním Švédsku. Autor Beowulfa čerpal ze starých severogermánských pověstí, které si přinesli Anglové, Jutové a Sasové ze svých původních sídlišť v dnešním severním Německu a západním Dánsku, odkud pronikali do Británie. Keltské Brity a Skoty zatlačovali do okrajových (většinou hornatých) částí Walesu, Cornwallu, severozápadní Anglie a Skotska. To je první historická událost zachycená v Beowulfovi.

Druhou epochální historickou událostí zobrazenou v Beowulfovi je příchod křesťanství. Anglové a ostatní germánské kmeny na území Británie začaly křesťanství přijímat až kolem r. 600, a to jednak z Irska, jednak přímo z Itálie. Nicméně se vliv křesťanství v Beowulfovi jasně projevuje a mísí s pohanským základem. Např.: na začátku básně se vypráví o netvoru Grendelovi, že pochází ze stvůr, zavržených Bohem: Když Kain zabil Abela, potrestal jej Bůh vyvržením z lidstva. Z Kaina se pak zrodili všichni netvoři, nepatrní i obrovští, svádějící s Bohem dlouhý zápas.

Literárním jádrem Beowulfa jsou dvě staré pohádky. V první zápasí hrdina s vodními příšerami, ve druhé s drakem chrlícím oheň. Autor eposu spojil oba příběhy v jeden sice asymetricky, ale s citem pro prostorové a časové kontrasty: Převážná část děje se odehrává v Dánsku, kam Beowulf přichází na pomoc dánskému králi proti netvoru Grendelovi, závěr se pak odehrává v jižním Švédsku - Beowulfově vlasti - s časovým odstupem celých padesáti let.

Celková struktura eposu je doplněna a obohacena zdánlivými dějovými odbočkami a epizodickými vložkami, které vytvářejí rámec příběhu. Tak v začátku básně je líčen tzv. Ship burial neboli pohřeb krále, kdy je mrtvý vypraven na cestu po moři v pohřební lodi plné pokladů, a na konci básně, v kontrastu k tomuto počátečnímu obrazu, je obraz pohřbu Beowulfa, který je spálen na hranici a zůstává ve své vlasti pohřben v mohyle na břehu moře.

V básni se objevuje ještě mnoho kontrastů - už zmiňovaný kontrast vody a ohně je posílen ještě tím, že Beowulf bojuje nejprve s Grendelem a jeho matkou - oba jsou vodní příšery a nakonec bojuje s drakem, který chrlí oheň. Na konci básně vyznívá kontrast mezi již starým Beowulfem a mladým Wiglafem, který - jak je naznačeno - se má stát po Beowulfově smrti králem, a který připomíná samotného Beowulfa, když byl mladý. Téma mládí, radosti, vzestupu, činu a úspěchu zastupované Wiglafem tak kontrastuje s těžkostmi, ústupem, smutkem, stářím a smrtí. Výměna generací a tragédie otevírá tématiku, která se bude rozvíjet v anglické i celé evropské literatuře po staletí jako věčně dramatický konflikt.

Beowulf má asymetrickou stavbu. Není vybudován na plynulém a dynamickém vývoji děje, ale spíše na mohutných, statických kontrastech. Kromě kontrastu ohně a vody sem patří dále: sláva a proslulost jednotlivců i celých národů v protikladu k pádu a zániku, přátelství a družba proti osamění, věrnost proti zradě, hrdinství proti zbabělosti, naděje proti rezignaci, dobro proti zlu, minulost proti přítomnosti a mlhavé budoucnosti. Celou skladbou proniká elegická nálada, charakteristická pro staroanglickou poezii vůbec.

Z básně postupně vyznívá, že život je pomíjivý, že přináší mnoho krveprolití, krutosti, hrůzy a hanby. Tím více ovšem vyniká odvaha a statečnost hlavního reka. Hlavními vlastnostmi staroanglického světa byly síla a srdnatost, nezištnost a štědrost, ušlechtilost a laskavost k lidem, nezastřeně spojované s ctižádostí, s touhou po slávě a chvále.

Beowulf se - stejně jako většina poezie té doby - nečetl, ale poslouchal v přednesu staroanglického dvorského básníka a pěvce, jemuž se říkalo Scop. Ten recitoval zpaměti a do skladby přidával podle momentální inspirace své verše. Tak skladbu obměňoval a přetvářel. Svou recitaci obvykle doprovázel hrou na harfu.

Beowulf je také zdrojem důležitých historických informací o starogermánských kmenech a dynastiích.

"Je dobré si uvědomit, že už šest století před Dantem, sedm před Chaucerem a devět století před Spencerem tvořil v Anglii velký dvorský básník, jehož dílo dosud vzrušuje odborníky a stále více uchvacuje i čtenáře krásné literatury."

Tolik tedy učebnicová charakteristika eposu. Upřímně řečeno, když jsem si ji v učebnici přečetla, přešla mně veškerá chuť se Beowulfem ještě dále zabývat. Nakonec jsem se přemluvila a s veškerým sebezapřením jsem se začala prokousávat prvními řádky knihy. Měla jsem k dispozici prozaický překlad básně do moderní angličtiny, protože staroanglické verše bych rozhodně nerozluštila. Chtěla jsem hlavně vědět, kdo to vlastně byl ten Beowulf, protože jediná informace, kterou jsem o něm měla, bylo, že to byl geatský tj. jihošvédský král.

Když jsem knihu dočetla, uvědomila jsem si - jako ostatně už tolikrát - jak zavádějící mohou být suché popisy děl v učebnicích. Beowulf je příběhem o muži, který musel být ve své době ideálem hrdiny a krále. Proto se ostatně také králem stal, ale až po té, kdy zachránil dánského krále před záhubou. Netvor Grendel ani jeho matka totiž určitě nebyli žádní beránkové a popis krutostí a vražd, kterých se dopouštěli, může směle konkurovat dnešním americkým akčním filmům, protože tolik krve, zohyzděných těl, roztrhaných a sežraných lidí, vyvržených vnitřností a zutínaných končetin a hlav se hned tak někde nenajde.

Navíc jsem měla z celé knihy opravdu zvláštní pocit, který asi trochu souvisí s dnešním pohledem na svět. Hned to vysvětlím. Hrdinové dnešních akčních trháků jsou zvyklí spoléhat se na vlastní sílu, funkčnost svých zbraní a inteligenci svých počítačů. Beowulf se také pochopitelně spoléhal sám na sebe, ale zároveň celou knihou proniká ještě jiná, velice znepokojující síla. Je to jakási předurčenost osudem. Často se hovoří o tom, že nad Beowulfem drží ochranou ruku Všemohoucí, někdy zase o tom, že Beowulf byl předurčen k tomu, aby se stal slavným. Skutečnost, že veškeré činy nejen Beowulfovy, ale všech smrtelníků, jsou určovány a jaksi "zařizovány" vyšší silou, vytváří - alespoň mně to tak připadá - napětí, které možná necítili ani tak původní posluchači básně, kterým existence Boha připadala samozřejmá, ale spíše současný čtenář, jehož vztah k Bohu je dnes úplně jiný, pokud vůbec nějaký je. Právě ta samozřejmost, s jakou je v básni přijímána Boží vůle, vytváří ono napětí, které proniká celou knihou. V podstatě lze říct, že pouze Všemohoucí ví, kudy se budou hrdinové knihy ubírat, jestli zvítězí, nebo jestli budou poraženi. Je to něco, co nelze najít v žádném současném, populárním veledíle.

Atmosféra celé knihy je tak tajemná a vzácným způsobem vzrušující, že nutně zanechává hluboké stopy v mysli každého, kdo si knihu přečte. Je to dílo, o kterém každý, kdo je přečetl, musí ještě dlouho přemýšlet a uvažovat.

Co říci na závěr? Já jsem Beowulfa přečetla jak se říká "jedním dechem". Zároveň jsem poznala, že na otázku, kdo to byl Beowulf, není vůbec snadné odpovědět. Král jednoho historicky nevýznamného kmene? Muž, který šel pomoci lidem v nouzi? Bojovník se zlem? Boží chráněnec předurčený k velkým činům? Pasívní nástroj vykonávající Boží vůli? Možná od všeho trochu. Záleží nejspíš na každém čtenáři, co si pro sebe vezme. A to mi připadá na celé knize to nejkrásnější.

Použitá literatura:

[1] Zdeněk Stříbrný - Dějiny Anglické literatury, Academia, Praha 1987

[2] Betty Radice and Robert Baldick - Beowulf, Penguin Books 1957

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci