Značnou osobitost a zvláštnost propůjčuje zvukům islámského světa arabský jazyk. Dává jim bohatství odstínů a jedinečnou sytost, protože artikulace hlásek využívá nejen ústa, ale také hrtan a břišní dutinu. Arabština je klíč k islámské kultuře a korán je klíčem k arabštině. Vzájemné spojení jazyka a islámu je silné a jedinečné. Díky této vazbě se arabština stala nejen jazykem pro dorozumívání lidí, ale také nástrojem pro komunikaci s nadpřirozeným světem, který je odhalován v náboženské víře. Prorok Muhammad opakoval výroky Alláha v arabštině a ty byly později zapsány arabsky do koránu. Tím arabština získala zvláštní postavení jako jazyk konečné zvěsti o jedinečnosti boží.

Klasický arabský jazyk v koránu slouží dnes nejen jako prostředek k získání informací o islámu, ale má sám o sobě kulturní hodnotu. Korán posloužil Arabům, aby si svoji identitu zachovali při střetu s jinými kulturami v 7. a 8. století. Dnešní vztah Arabů ke koránu jako kulturnímu dědictví nezávisí na tom, zda jsou muslimové. Zatímco Evropané se na korán dívali a mnohdy ještě dívají přezíravě, pro Araby křesťanského vyznání korán představuje trvalé jazykové bohatství a kulturní dědictví.

Součástí rituálů se v islámu stala recitace koránu a modlitby v arabštině. Jazyk Arabů se tak stal jazykem islámu a přestal tak plnit pouze funkci etnické a národnostní příslušnosti, ale stal se jazykem univerzálním.

Překlady bible do řady jazyků v Evropě přispěly k rozvoji národních kultur a posilovaly národní vědomí. Korán s arabštinou tomuto rozvoji v islámském světě zabránil. Podle křesťanů je boží slovo ztělesněno postavou Ježíše Krista a nikoli jazykem, kterým hovořil. V islámu je božím slovem korán a tedy arabština.

Recitace arabských veršů koránu a modliteb posiluje vědomí pozitivní hodnoty, kterou nese vyslovené a napsané Slovo. Tyto hodnoty postupně překročily náboženské hranice a staly se posléze hodnotami kulturními a estetickými. Každý pokus o změnu rituálů a postavení arabštiny by byl vážným zásahem do samotného islámu.

Každý návštěvník arabského světa má možnost poznat silnou pozici koránu v kultuře mluveného slova. Veřejné recitace koránských veršů patří k programu tradičních muslimských svateb, pohřbů, pohřebních hostin, návštěv hrobů zesnulých ve svátečních dnech. Samotnou produkci většinou zajišťuje muqri' (profesionální recitátor koránu) nebo alespoň magnetofon, pokud nejsou peníze na zajištění této služby. Vedle recitování a poslechu koránu jsou velmi běžným projevem lidové zbožnosti nápisy Alláh a Muhammad v různém výtvarném provedení. Spolu s barevnými žárovkami, korálky a blyštivými třásněmi jsou výrazem běžného estetického ideálu.

Mnoho lidí v prostředí islámské kultury nachází v rýmované próze koránu estetický prožitek, který je srovnatelný s prožitkem při poslechu dobré hudby nebo při pohledu na pěkný obraz. Úsporný a hutný styl koránu je zdrojem nesčetných aforismů, jinotajů a alegorií, které jsou založeny na bezpočtu historek a legend. Ikdyž se krátké pasáže z raného mekského období podstatně liší od od dlouhých popisných súr z období působení Muhammada v Medině, korán působí dojmem celistvého díla. Jednota na první pohled roztříštěných a vzájemně nesouvisejících textů je zajištěna tím, že každá kapitola (súra) vystupuje jako uzavřený celek a sama vyjadřuje podstatu islámské zvěsti. Muslimové, které chtěli získat významné postavení v islámské obci, si zpravidla od dětství osvojovali znalost koránu a jeho recitace. Vzdělávání tohoto druhu se v islámských zemích udržuje dodnes. Jeho základem je osvojení si celého koránského textu, který představuje zhruba 120 tisíc slov. Text koránu je rozdělen do 114 súr a 6 tisíc veršů (aját). Jde tedy o značný výkon, který se těší velké úctě.

Společenské a kulturní prostředí, v němž vznikl islám, si vytvořilo kladný vztah k mluvenému a později psanému slovu ještě dříve, než Prorok Muhammad začal své výroky vydávat za "boží slovo". V předislámské Arábii měly jednotlivé kmeny své mluvčí a rádce v osobách tzv. káhinů. Lidé věřili, že káhinové jsou ve spojení s nadpřirozenými silami a že dokáží předvídat budoucnost a vykládat význam snů. Jejich slovní projev měl neobvyklou formu a budil dojem přímého odrazu tajemných sil a světa duchů. Šlo o rýmovanou prózu bez rytmického členění. Zde zřejmě leží kořeny pozdější magické síly slova, která se přenesla do poezie a také do koránu.

Myšlenka monoteismu se v Arábii rozšířila ještě před vznikem islámu. Ze severních oblastí Arábie pronikal vliv židovské a křesťanské kultury. V jižních částech Jemenu byl společenský vývoj na takové úrovni, že dílčí duchovní podněty ze Středomoří zde nalezly odezvu. Znalost monoteismu zřejmě přispěla k přijetí islámu v celé Arábii. Muhammad dal arabskou formu myšlenkovým a duchovním tendencím.

Korán je svědectvím o spojení Proroka s rýmovanou prózou jako literární formou a o jeho napojení na poetiku káhimů. Arabština spojila různé myšlenkové, duchovní a literární proudy a dala islámu konkrétní a sdělitelnou podobu. Islám naopak způsobil, že arabština se stala klasickým vzorem a získala věčnost a neměnnost své formy a obsahu.

Recitování a studium koránu je hlavní částí tradičního muslimského vzdělání. Poznávání zjeveného "božího slova" se vždy považovalo za jednu z nejpodstatnějších náboženských aktivit. Korán se stal neodmyslitelnou součástí utvářející bytí každého muslima bez ohledu na jeho národnostní příslušnost. Korán byl současně filtrem, přes který muslim vnímá a chápe svět. Úcta ke koránu se stala východiskem pro zhodnocování posvátného textu v rozmanitých literárních a uměleckých formách. Impulsem k umění byla zbožnost vyjádřená vztahem ke koránu.

Výkladová literatura a komentáře k posvátnému textu koránu (tafsíry) využívala prvky lidové kultury arabského prostředí, což účinně pomáhalo důvěrnějšímu sblížení muslimů s "božím slovem". Cizí ideje a literární zdroje byly vykladači koránu přetvořeny do podoby, která umožnila beduínům a obyvatelům oáz se ztotožnit s hrdiny příběhů a legend a spatřovat v nich své vzory. Korán ukázal cestu, jak se spojit s duchovním odkazem Středomoří a přitom neztratit svoji vlastní podstatu.

Komentáře ke koránu a celá výkladová literatura podněcovaly čtenáře a posluchače k představivosti, která oživovala strohé rysy hrdinů koránských příběhů. Probouzely fantazii a podněcovaly věřící, aby jejich činy následovaly.

Muslimové bez ohledu na to, zda byli Arabové nebo ne, poznávali korán pouze v arabském jazyce. Arabština se jako jazyk muslimské komunikace udržoval řadu staletí. Arabská podoba koránu je chápána jako něco samozřejmého a nedotknutelného. Myšlenka překladu koránu do jiného jazyka dlouhou dobu nepřicházela vůbec v úvahu a rovnala se rouhání.

Zájem o překlad koránu do jiných jazyků se nakonec prosadil. Oficiální islámské autority připustily překlad koránu do jiných jazyků, ale tyto překlady jsou považovány za pouhé interpretace posvátného textu. Proti překladu koránu nemluví pouze čistě náboženské důvody, ale také skutečnost, že jazyk pro překladatele přestavuje značné a někdy nepřekonatelné potíže.

Cestovatel Jonathan Raban v knize "Arábie pod zvětšovacím sklem" napsal, že žít v arabštině znamená žít v labyrintu slepých uliček a dvojsmyslů. Žádný arabský výrok neznamená přesně to, co vypovídá. Každé slovo se může proměnit v amulet, ze kterého lze vyčarovat duchy celé rodiny slov, ze kterých pochází. Arabština je jazyk, který nic neříká s výjimečnou výmluvností. Jde o řeč vytříbených způsobů, v níž lze těžko nalézt nějaký doslovný význam a symbolické gesto představuje vše.

Arabština je budována na slovesech. Podstatná a přídavná jména jsou tvořena slovesnými tvary buď ve formě příčestí nebo v podobě podstatných jmen slovesných. Například podstatná jména jako "spisovatel", "pisatel", "úředník" jsou vyjádřena výrazem "píšící". Podstatné jméno "dopis" arabština vyjadřuje příčestím trpným "napsané". Obdobně slovo "létající" znamená v arabštině buď pilot nebo pták.

Princip odvození jmen od sloves jako základu používají také některé evropské jazyky. Na rozdíl od arabštiny toto odvození není jediným způsobem, jak získat jméno, protože významy slov nejsou vázány výlučně s kořeny sloves. Arabská slova maktúb, maktab, maktaba, kátib, kitáb jsou odvozena od kořene KTB, jehož význam je "psát". V češtině přitom máme pro každé toto slovo jiný významnový kořen: dopis, kancelář, knihovna, úředník, záznam.

Třídění slov podle slovních druhů není v arabštině podstatné a do popředí se dostává logické a vyvážené napojování slov na ústřední významové sloveso. Spojování mnoha slov s jediným významem a jediné slovo s mnoha významy činí arabštinu vhodným nástrojem pro náboženské texty. Lze totiž vytvořit představu něčeho, co ze nachází za hranicemi smyslového vnímání, poznání a chápání.

V koránu je řada slov, jejichž konkrétní význam plyne až z kontextu. V řadě případů jsou v koránu také slova, jejichž význam nelze určit ani z kontextu. Konkrétní významy pak stanoví autorativní vykladači koránu a jejich výkladová díla, tafsíry. Bez této odborné konzultace zůstává řada slov koránského textu nejednoznačná s celou řadou významů. Vykladač může slovu přiřadit konkrétní význam a tím ze škály možností vyzdvihne jednu z nich. Původní text však zůstává zachován a může vyvolávat další významy v celé své šířce.

Arabština se brání příliš konkrétnímu vyjadřování. Stojí na významovém pohybu a dává přednost emotivní síle než podstatě sdělení. Pro svoji nejednoznačnost je obtížné převádět arabské texty do jiných jazyků. Jakmile překladatel použije určitý význam daného slova, setře zároveň všechny ostatní významy, které by slovo mohlo mít.

Arabština není jediným jazykem vyjádření islámské kultury. Vedle arabštiny se přiřadila turečtina a perština. Arabština je semitský jazyk, stejně jako hebrejština a aramejština. Perština je jazyk indoevropský a turečtina se řadí k jazykům altajské skupiny, která je vzdáleně příbuzná finštině, estonštině a maďarštině.

V minulosti arabština, turečtina a perština používaly stejné písmo a částečně se sjednotila slovní zásoba. V současnosti velká část muslimů žije mimo oblast vzniku islámu. Podle odhadů tito muslimové z jižní a jihovýchodní Asie početně převyšují muslimy hovořící arabsky, turecky nebo persky. Tito muslimové tvoří svoji vlastní kulturu silně odlišnou od původních islámských tradic.

Islámská kultura má svoje kořeny ve starověké Arábii a byla ovlivněna podněty z židovské a křesťanské oblasti. Během jednoho století se islám rozšířil na rozsáhlé území. Vznikl tak rámec pro islámský celek sahající do Evropy a k Atlantickému oceánu na jedné straně a k Indii a Číně na straně druhé. Nová víra se zde střetávala s řadou rozmanitých kultur. Vedle náboženských tradic ve východních provinciích islámské oblasti zde byli křesťané ve středních a západních oblastech a mezi nimi rozptýlené židovské menšiny. Na utváření islámské kultury také působily slovesné tradice Persie a bohatství antického literárního a filozofického dědictví. Nové islámské impérium převzalo od perské říše nejen území, ale také správní aparát a jeho administrativní zvyklosti.

Arabsky psané překlady perských příruček o vladařském umění, dvorní etiketě a překlady řecké filozofie vytvářely bohaté zázemí pro úvahy muslimů o politice, společnosti a lidských vztazích. Arabština se obohacovala o nové výrazy, které vznikaly převodem z původních perských, řeckých a latinských slov. Tento proces začal podstatně dříve, než vznikl islám. V textu koránu se píše o Mekce pomocí výrazu "umm al-kurá" (matka usedlosti), které lze chápat jako překlad řeckého slova metropolis (matka měst). Slovní spojení "as-sirát al-mustaqím" (přímá cesta) obsahuje slovo "sirát", které pochází z latinského slova "strata" (ulice nebo cesta). Arabský výraz pro hrad je "kasr" od antického "castrum". Později se toto slovo vrací do Evropy přes španělský "Alcazar".

Osvojení římské a byzantské správní praxe na dobytých územích se projevilo v dalším přejímání cizích slov do arabštiny a také vzájemným předáváním správních termínů mezi arabštinou, perštinou a turečtinou. Byzantští inspektoři dbající pořádku na tržištích se nazývali "agoranómoi". V arabském jazyce vzniklo podobné slovo "muhtasib", které označuje dozorce na tržišti. Slovo "díván" označuje vládní úřad nebo úřad správy. V čele dívánů stál vazír. Toto slovo je arabského původu, ale obdobná funkce byla již ve starém Íránu. Za dob klasického chalífátu řídil celý správní aparát jediný vazír. Vazír byl nejvlivnější pomocník vladaře. Původně šlo o civilní osobu, později s rozvojem osmanské říše počátkem 14. století prošla funkce vazíra řadou změn. Jeho pravomoci se rozšířily z civilní oblasti do oblasti vojenské. Začali se objevoval další nositelé této funkce. Byl jmenován hlavní vazír, který se v Evropě označoval jako "velkovezír". V turečtině se tato funkce nazývala "sadriazam", arabsky "as-sadr al-a'zam. Slovo vezír se odvozuje z turecké výslovnosti arabského slova vazír. Dnes se toto slovo používá ve významu "ministr".

Zhruba v 11. století se dovršil proces přejímání slov ze starověkých jazyků a vytvořila se specifická kultura, kterou lze již označit jako islámskou. Následující tři století postavily tuto mladou kulturu do pozice obrany. Do středisek islámského světa začaly výrazně pronikat kmeny Mongolů a Turků ze severních a východních stepních oblastí. Muslimové se museli bránit. Na rozdíl od minulosti však měli za sebou pevné zázemí.

Od 14. do 18. století byl islámský svět ovládán dynastiemi, státy a armádami mongolského a tureckého typu. Objevily se nové formy organizace společnosti, kdy vznikly velké říše v Turecku, Íránu, Střední Asii a Indii. Ztratila se původní přímá vazba na islámskou kulturu. Změnou prošly jazyky těchto říší. Objevily se nové výrazy a významy původních slov se posunuly a změnily.

V 19. a 20. století byl islámský svět postaven před další zkoušku své kulturní a společenské integrity. Z Evropy začaly do islámského světa pronikat nové myšlenky a nová politika, která byla motivována koloniálními ambicemi rychle se rozvíjejících států v západní Evropě. Evropanům byla islámská kultura a víra zcela cizí. Islámský svět byl donucen přijmout technický pokrok a moderní myšlenky pokroku a svobody. Islámská kultura se ocitla v nebezpečí ztráty své původní identity. Muslimové si začali osvojovat způsoby Evropanů a začali se přímo nebo nepřímo podřizovat evropskému způsobu myšlení.

Většina muslimů věří, že pokud slovo vyslané k vyšší bytosti nebo k bohu obsahuje chybu, klesá se svým poselstvím k zemi jako mrtvý pták. Nesprávně vyslovená modlitba nemá žádný účinek a k sluchu Alláha nedolétne. Takovou představu měli muslimové na Dálném východě a v Indii, kde sanskrtská gramatika byla dovedena k dokonalosti, protože i gramatická chyba žádoucí účinek modlitby mohla znehodnotit.

Islámské náboženství neobsahuje postavu mučedníka konajícího zázraky, jako je tomu u křesťanů. Muhammad byl vyvolen, aby zvěstoval poselství islámské víry a jinak žil jako většina lidí. Zcela výlučné postavení se však dostalo koránu. Islámští učenci vytvořili správné znění jednotlivých súr a to umožnilo šíření jednotného textu koránu po celém islámském světě.

Pokud má být slovo správně vysloveno, musí být také správně zapsáno, aby se jeho platnost neminula svým účinkem. V některých oblastech se estetická stránka záznamu stala stejně důležitá jako stránka pravopisná. V Číně, v Japonsku, na Blízkém východě a v Indii za vlády mughalských panovníků v 16. až 19. století se vyvinulo výtvarné umění dekorativního záznamu písma, kaligrafie.

Linie kaligrafie Blízkého a Dálného východu se liší. Japonci svoji kaligrafii nazývají "šodó" (cesta písma, cesta psaní) a říkají, že je mnoho cest.

Podnětem k prudkému rozvoji islámské kaligrafie a knižní kultury byl obecně korán. Teprve později byly na jeho úroveň postaveny hadísy. Za Muhammadova života byly jeho výroky zapsány na kamenné destičky, na palmové listy a jiné tradiční materiály. Za necelé století byl text koránu zapisován kaligraficky na listy gazelího pergamenu. Zhruba v polovině 8. století se objevila výroba papíru a korán byl zapisován na barevných listech barevnými a zlatými inkousty.

Výlučnost a posvátnost koránu přešla také na arabské písmo jako na jazyk zjevení Božího slova a také na kaligrafy, kteří písmo k šíření koránu používali. Opisovači koránu se těšili úctě a jejich postavení ve společnosti převýšilo postavení řemeslníků a umělců.

Výlučné postavení arabského písma jako nositele Božího slova bylo výzvou k bohatému rozvoji kaligrafie. Kaligrafie se stala řemeslem vznešeným a provozovali ji někteří panovníci a vládci.

Samotný grafický systém arabského písma je tvárný a poddajný. Písmo bylo možno měnit, obměňovat jeho tvary až k hranicím jeho srozumitelnosti. Arabské písmo navázalo na vývoj starších písem semitských a přejalo jejich základní rysy, jako je záznam pouze tří dlouhých samohlásek a nikoliv už krátkých. Vlastní vývoj arabského písma lze vystopovat do 4. a 5. století v Nabatejské říši, jejímž hlavním městem byla Petra v horských masívech Edomu (dnešní území Jordánska). Nabatejská říše po sobě zanechala cenné stavitelské památky, pozoruhodná technická zařízení a nápisy. Z nabatejského písma vznikla arabská kurzíva, která se hojně používala na hlavních obchodních cestách Arabského poloostrova a Středomoří.

Počátek arabského písma lze hledat v nejstarším písmu, které je označováno jako prosté kúfí, zřejmě podle iráckého města Kúfa. Toto spojení však není historicky doloženo. Písmo kúfí se stalo nositelem posvátných textů koránu výhradně v arabštině. Jeho základním rysem je svislice písmena alif, které stojí kolmo na základně vodorovné řádky. Písmeno alif uvádí každé arabské substantivum (počáteční tah členu substantiva). Jeho častý výskyt v textu dává tomuto textu ráz stability a důstojnosti. Přes pokusy o kaligrafické ztvárnění písmene alif jeho podstatný tvar zůstal. Na vrcholky a konce tahů byly umístěny různé rostlinné motivy, lístky a květiny. Písmeno alif a stejně svislé písmeno lám jsou uprostřed vázány do složitých uzlů, aby pak pokračovaly ve společném směru dále.

Kúfícké písmo se používalo k výzdobě kultovní architektury, k vyznání víry (šahádám), která byla umístěna na ploše různých materiálů. Obměnami kúfíckého písma vznikaly jeho varianty, které měly vysoce dekorativní význam a nabývaly podobu ornamentů. Zdobí portály budov, obruby výklenků, stropy, stěny a minarety, stejně jako drobné předměty.

V době abbásovského chalífátu se rozšířilo písmo naschí. Jeho používání bylo důsledkem použití nového materiálu, papíru, který zcela vytlačil pergamen. Linie tahů písma jsou pružnější a lehčí, vodorovné tahy se protáhly a svislice již v písmu nedominovaly. Byly normativně stanoveny poměry a rozměry částí písmen, což omezilo možnosti vzniku jiných variant. Ke zdokonalení písma naschí přispěli kaligrafové Ibn al-Bawwáb, Ibn Mukla a Simi Nišápúrí, který podle tradice napsal tři tisíce řádek poezie během 24 hodin bez jídla a spánku. Nejvíce k tomuto dílu přispěl otrok Jákút chalífy Musta'sima, který přiřízl třtinu rákosového pera šikmým řezem a tím dosáhl stínování tahů. Proto se někdy písmo naschí nazývá písmem Jákútovým. Zaříznutím špičky pera vznikla jednotka pro měření poměrů jednotlivých částí písmene.

Peršané k rozvoji arabského písma přispěli písmem ta'lík, nasta'lík, "písmo zavěšené". Je v něm zdůrazněno stínování, plynulé přechody širokých a tenkých stop, protažení vodorovných linií. Řádka s textem má sklon z pravého horního konce obloukem doleva a konec řádky opět vybíhá nahoru. Písmena jsou umisťována nad sebe. Tento typ písma se uplatnil v poezii a na miniaturách a pronikl do Indie. V 16. až 18. století tento typ písma se vyvinul do písma šekaste, "písmo zlámané". Písmo má výraznou volnost tahů, vynechává diakritická znaménka a jeho sdělná funkce stojí na hranici srozumitelnosti.

V Turecku vznikl typ písma označovaný jako "dívání", protože se uplatnil především v dívánech, dvorských kancelářích, při úřední a diplomatické korespondenci.

Charakteristickým jevem islámské kaligrafie je vytváření různých kaligramů, sestavování obrázků z různě uspořádaných písmem, která skrývají vyznání víry nebo jména významných postav islámu. Tyto kaligramy se podobají rébusům a jejich význam lze nalézt jen velmi obtížně. Často se používá symetrický zrcadlový efekt, jindy je zobrazeno některé ze zvířat. Oblíbený je čáp, který je považován za posvátného ptáka. Klapání jeho zobáku připomínalo lidem arabskou větu "al-mulk lak, al-'izz lak, al-hamd lak" (Tvé je království, tvá je čest, tvá je chvála).

Arabské písmo bylo chápáno jako dekorace a v nearabských zemích se hojně používalo jako ozdoba předmětů i přesto, že tvůrce sám písmo neznal. Šlo pouze o jeho napodobení, bez významu a smyslu. Tento jev lze nalézt například na Balkáně, v Polsku a na Krymu.

Ve 20. letech 20. století bylo upuštěno od arabského písma v islámských oblastech Zakavkazka, kde byla zavedena nejprve latinka a později více či méně násilně azbuka. V roce 1928 bylo arabské písmo v Turecku zaměněno za upravenou latinku. V 60. letech 20. století v Íránu probíhaly prudké diskuse o účelnosti zachování arabského písma pro perštinu. V arabských zemích je arabské písmo nedílnou součástí kultury.

Kaligrafie nalezla své příznivce i v moderní době. Hledá své nové cesty a nové podoby ztvárnění. Někteří autoři se vracejí ke klasickým vzorům, jiný hledají moderní formy. Nové obzory hledal indický výtvarník Naréndra, který v kaligrafii kombinoval různé východní grafické systémy na základě jejich náboženství.

Arabové nikdy neměli dostatek sklonů k dramatu. Jednak chyběl základ epické tvorby a jednak byl po staletí dodržován islámský princip, který nedoporučoval zobrazování a napodobování lidských bytostí. Někteří evropští islamisté se domnívali, že v arabském kulturním světě divadlo nikdy neexistovalo. Specifickým formám arabské divadelní tvorby se dlouho nevěnovala pozornost. Teprve v 60. letech 20. století se arabské divadlo začalo studovat.

Jednou z nejstarších forem ústní lidové tvorby bylo umění vypravěčské, které bylo postaveno na schopnosti improvizace a dramatického pojetí. Kořeny tohoto umění sahaly až do doby předislámské, kdy každý kmen míval své básníky. Básník neměl jen funkci estetickou, ale především společenskou. Ústně vytvářená tradice představovala umělecký souhrn mravních norem, názorů na přírodu a na mezilidské vztahy. Kmenoví básníci měli významné postavení a připisovali se jim někdy nadpřirozené schopnosti. Úspěch básníka spočíval nejen v jeho slovním vyjádření ale také v jeho pohybu a mnohem více na emotivním podání, než na obsahu. V dobách kmenových bitek básníci dodávali silou své poezie odvahu a odhodlání bojovníkům. Beduínští básníci měli možnost ukázat své umění při soutěžích během trhů v hidžádské oáze Ukáz, která ležela mezi Mekkou a Tá'ifem. Vystoupení básníků se nezřídka měnilo ve výrazné divadelní představení, kdy kromě rytmu a obsahu poezie mělo svůj velký význam dramatické ztvárnění. Tato forma divadla o jednom herci přetrvala v islámských zemích dodnes.

Na tuto formu divadla ve středověku pak navázali vypravěči a zpěváci, kteří byli jediným zdrojem seznamování lidí s ústně předávaným uměním. Často tito umělci seděli ve stínu stromů nebo v kavárnách a s loutnou nebo rabábou (arabský strunný nástroj) v ruce přednášeli melodramy, motivované hrdinskými a milostnými příběhy staroarabské poezie. Vypravěč občas měnil úbor a bohatě využíval svých hlasových a pohybových možností, kdy napodoboval ženy, děti a zvířata. Takové herecké vlastnosti dodnes oceňují arabské umělecké školy.

Islámská věrouka, jak již bylo zmíněno, dlouhou dobu bránila rozvoji dramatického divadla. Vznikla však náhražka, stínové divadlo, které se později stalo součástí arabského kulturního dědictví. Stínové divadlo mělo jako svou scénu plátno. Hra byla realizována stínohrou. Představení se konala v sále, v jehož průčelí bylo bílé plátno v dřevěném, mnohdy nádherně zdobeném rámu. Hlavními rekvizitami byly loutky. Během představení svítila lampa nebo svíčky a na osvětlené plátno dopadal stín loutky. Stín ruky nebo hlavy loutkáře nesměl být spatřen. K menším figurkám se proto připevňovaly hůlky, pomocí nichž se s loutkou pohybovalo.

Loutkářské skupiny měly svoji pevnou sestavu a zásady. Každý loutkář měl přesně stanovené povinnosti. Vedoucím skupiny byl nejstarší a nejzkušenější člen, který vystoupení organizoval. Musel si pamatovat nepřeberné množství hrdinských příběhů, písní a veršů. Při představení obvykle stával vedle plátna a vtipnou nebo vážnou formou komentoval děj. Typické bylo, že úkolem bylo vejít do přímého styku s obecenstvem, což v arabském divadle platí dodnes. Výkřiky z hlediště často sloužily jako zdroj náhlé inspirace k improvizaci, která hýřila vtipem, narážkami na dění ve společnosti, dramatickým napětím a jemnou ironií. Stínové divadlo získalo velkou oblibu. Prostřednictvím hry světla a stínu se před zraky diváků odvíjely iluze tvrdého světa bídy, z něhož v příbězích existovalo uspokojivé východisko.

V posledních staletích v rámci stínového divadla vznikly některé části dramatického divadla s živými herci: dialog stínů, využití hlasů všech loutkářů, sborový zpěv. Tyto projevy se dále rozvinuly pod vlivem tureckého stínového divadla s příběhy o šprýmaři Karagozovi (Černoočko), který byl ústřední postavou osmanského stínového divadla. Tato postava brzy zdomácněla také u Arabů a tyto hry, které se nazývaly Aragóz, vynikaly vtipem, vychytralostí a moudrostí. Mívaly často politický, společenský, milostný nebo zábavný obsah. Nejčastěji šlo o krátké humorné příběhy, které napadaly špatné a směšné lidské vlastnosti. V naivních příbězích se často schovávala ostrá satira, která vypovídala o trpkém životě prostých lidí a o mravních hodnotách.

Na přelomu 18. a 19. století se v některých oblastech arabského světa, zejména v Egyptě, objevily potulné herecké soubory, které vystupovaly na různých místech měst zejména při slavnostech. Ve skupinách vystupovali výhradně muži a ženské role hráli mladí hoši. Vystoupení zpočátku obsahovala pouze různé kejklířské kousky s doprovodem hudby. Teprve později byla tato podívaná obohacena o krátkou scénku s komickým námětem. Z tohoto dramatického útvaru se později vyvinula arabská fraška "al-fasl al-mudhik" (zábavná scénka) a z ní pak egyptská improvizovaná komedie. Herci se v arabské frašce uchylovali často k improvizaci a rozvíjeli děj tak, aby divák byl co nejvíce překvapen. Děj byl obohacen různými prvky frašek a v dialozích převládala hovorová arabština včetně vysloveně hrubých výrazů.

Koncem 19. století se v arabském divadle začaly objevovat evropské kulturní vlivy a začaly vznikat první profesionální soubory. Mnozí kočovní kejklíři se uchytili u nových scén a své umění předváděli během přestávek hlavního představení. Tak se lidové dramatické formy dostaly na scénu moderního divadla.

Moderní arabské drama, podobně jako novodobé literární žánry, nevznikly z domácích zdrojů. Evropské drama začalo do arabského světa pronikat prostřednictvím různých křesťanských misijních škol a prostřednictvím šířícího se zájmu o evropskou kulturu. Dramatem v arabských podmínkách se poprvé začal zabývat Syřan Márún Nakkáš (1817 - 1891), který se při svých cestách seznámil s italským divadlem, zejména s komedií. Po návratu domů napsal několik komedií v Moliérově stylu. Jeho Lakomec se stal prvním arabským dramatickým dílem nového typu.

Nové dramatické formy s začaly objevovat zejména v Egyptě. Mezi nejznámější autory patřil Egypťan Nagíb Haddád a libanonský křesťan Džirdží Zajdán. Haddád překládal a upravoval dramata Hugova, Dumasova a Shakespearova. Džirdží Zajdán (1861 - 1914) je považován za zakladatele arabského historického románu. Romány, které napsal, svou tématikou pokrývaly snad všechna období arabských dějin. V jeho dramatizacích převládal prakticismus, kdy didaktický záměr převyšoval uměleckou hodnotu.

Muhammad Tajmúr (1892 - 1921) poprvé seznámil egyptskou intelektuální veřejnost s teoretickými a historickými problémy světového dramatu. Snažil se řešit otázku diglosie arabského jazyka, kdy se snažil zhodnotit hovorové dialekty arabštiny v dramatickém umění. Zastával názor, že spisovná arabština pro prosté lidi působí nesrozumitelně a odvádí je od divadla.

Legendou moderního arabského dramatu byl Taufík al-Hakim (1898 - ?), novelista, esejista a teoretik umění. Zastával názor, že arabské umění se musí vyvíjet společně s evropskou dramatickou tradicí, ze které může čerpat nové impulsy, které v islámském světě chybějí. Snažil se arabské divadlo sblížit s dramatem starověkého Řecka. Pro svá díla často volil náměty z řecké, křesťanské a islámské mythologie. V jeho hrách byl řešen vztah člověka a transcendence. Hry byly prodchnuty náročným symbolismem a alegoriemi.

Arabské drama se dodnes zcela nevyrovnalo se schematismem, teatrálností a konzervatismem, který plyne z islámské tradice. Arabské divadlo dosud hledá své pevné kořeny.

Literatura:

[1] Křikavová, Adéla; Mendel, Miloš; Muller, Zdeněk: Islám, ideál a skutečnost. Panorama, Praha 1990.

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci