Literatura:

[1] Křikavová, Adéla; Mendel, Miloš; Muller, Zdeněk: Islám, ideál a skutečnost, Panorama, Praha 1990

Raně středověké představy Arabů a muslimů o společenské morálce a spravedlnosti se zřetelně odrazily v islámském trestním právu (ukúbát). Přestupky proti normám morálky byly šarí'ou hodnoceny jako "makrúh" (skutky, které by se neměly dělat), nebo častěji jako "harám" (skutky v rozporu s božím zákonem). Tím, že se muslim dopustil činu harám, překročil hranice boha (hudúd Alláh).

Islámská právní věda (fikh) vymezila sedm kategorií trestných činů: rebelie proti autoritě vládce, odpadlictví od víry, krádež nad určené minimum, loupež (ve smyslu násilného přivlastnění), cizoložství, falešné obvinění z cizoložství, konzumace alkoholu a hazardní hry. Za nejhorší čin se považuje odpadlictví (ridda) od víry, za které mohou být souzeni všichni jinověrci kromě křesťanů a židů, kteří jsou islámem považováni za "lid knihy". Těžkým činem je vzpoura proti státní moci.

Do trestního práva se promítla etická hodnocení negativních jevů z doby předislámské. Tato hodnocení byla šarí'ou většinou převzata a upravena v souladu s představami Muhammada a jeho stoupenců. Zásluhou Muhammada byla odstraněna velmi rozšířená krevní msta (tha'r) a byla nahrazena jednorázovou odplatou nebo vykoupením za prolitou krev (dija). Podobně se změnilo postavení ženy, která se stala právní stranou, ikdyž většinou má poloviční hlas, než má muž.

Šarí'a uvádí čtyři typy trestů za násilný čin nebo krádež za přístupnou mez. Prvním typem je odplata stejnou událostí (kisás). Za vraždu vražda, za krádež krádež ve stejné hodnotě, za zranění podobné zranění. Šarí'a umožňuje provést odplatu jak postiženým, tak jeho příbuznými.

Druhým typem je pokuta za prolitou krev (dija). Tato pokuta se uděluje za vraždu a za zranění různého druhu.

Třetím typem je trest udělený na základě analogie (kijás), který se vztahuje zejména na pozdější formy trestů, které byly rozpracovány ve fetvách muslimských zákonodárců.

Posledním typem jsou tresty ukládané soudci podle jejich úvahy za zpravidla běžné přestupky, jako je podvod, veřejná urážka, vydírání nebo malá krádež.

První typ se dostal do šarí'y jako obyčej předislámských Arabů, ale Muhammad jej chápal jinak, než dosud uplatňovaná zásada krevní msty. Krevní msta často vedla k řetězu násilí, jejichž závažnost se stupňovala a přerůstala až ke krvavým válkám mezi kmeny. Islám proto zásadu krevní msty nahradil jednorázovou odplatou. Mnohem používanější se stala dija, jako požadavek finanční náhrady, který uplatňovali příbuzní nebo postižený. Pokud je zabití prokazatelně nezaviněné, nemá rodina postiženého právo žádat smrt. Pokuta byla většinou naturálního charakteru a byla značně vysoká, jako např. sto velbloudů nebo tři sta ovcí. Ve městech se obvykle platilo zlatem nebo penězi.

Pokuta za prolitou krev se vyplácela nejen za zabití, ale také za zranění. Fikh podrobně rozpracoval sazby za různé typy zranění. Často se stávalo, že viník nebyl schopen diju zaplatit. V těchto případech se uplatnily náhradní varianty trestů, kdy se dija splácela ve formě námezdní práce na místě, o němž rozhodl soud. Podle druhu provinění byla stanovena denní mzda a druh práce. Náhradou za diju mohla být šedesátidenní hladovka, kdy trest byl chápán jako půst kajícníka, při němž měl dojít k božímu milosrdenství. Jiným trestem bylo nakrmit svojí mzdou šedesát hladovějících. Variant bylo bezpočet.

Šarí'a pamatovala na všechny druhy tělesných insultací, od drobných oděrek, po údery a modřiny, přičemž se rozlišovalo, zda odřenina nebo modřina byla na viditelném nebo na zakrytém místě.

V pozdějších variantách šarí'y byly stanoveny peněžité pokuty také za zabití některých užitkových zvířat, zejména koní, velbloudů, hlídacích psů a cvičených sokolů.

Pokuty za ublížení na těle byly rozpracovány až k tělesným trestům při výchově dětí doma a ve škole. Učitel mohl dítě fyzicky trestat, pokud neukončilo určitý typ vzdělání nebo pokud rodiče uznali za vhodné používat bití jako výchovný nástroj. Nesmělo ovšem dojít ke krvácení z rány, vnitřnímu zranění nebo k trvalé duševní poruše dítěte, dítě se nesmělo bít do hlavy a do obličeje.

Islámské právo je značně přísné v otázce nedotknutelnosti soukromého vlastnictví. Právní školy věnovaly přitom jen malou pozornost zkoumání příčin. Krádež je obecně považována za jeden z hrubých prohřešků.

Evropané většinou o islámském světě znají krutý trest za krádež, kterým je utínání končetin. Základ tohoto trestu lze nalézt u samotného Proroka, který do koránu začlenil své obavy o majetek muslimské společnosti a morální odpor k tehdy běžnému loupení kočovnými Araby. Loupežím byly vystaveny také obchodní karavany do Mekky, která byla významným obchodním střediskem a na obchodu byla závislá.

V koránu se píše: "Zloději a zlodějce utněte jejich ruce odplatou za to, co provedli. Však kdokoliv je kajícný a polepší se, k tomu se obrátí i Bůh." (5:42). Pro jednoznačnost tohoto verše se právní věda neodvážila trest zmírnit. Systém trestů se ale v podrobnostech liší. Některé právní příručky obsahují dohady o hranici mezi malou krádeží a krádeží, za níž pokuta uložená soudem nestačí. Liší se také výklady, které části končetin budou uťaty a za jak velké činy.

V islámském světě není populární vězení. Některé autority chápaly žalář jako nedůstojné zacházení se svobodným muslimem a jako omezení osobní svobody, které islám nepřipouští. Vězení se nechápe jako forma trestu, ale jako prostředek k vynucení lítosti a přiznání viny. K přiznání nesmí být nikdo nucen fyzickou bolestí, a proto sunnitské právo vylučuje mučení a bičování při výslechu. Bičování k smrti, konfiskace majetku a vypovězení ze země se považuje v islámském právu za ponižující.

Důraz kladený na zajištění nedotknutelnosti vlastnictví se projevuje také v otázce násilného odejmutí věci nebo nemovitosti (ghasab). Za ghasab islámské právo považuje loupežné přepadení, únos, znásilnění ženy, přivlastnění cizí půdy, omezování osobní svobody lidí, bezdůvodné věznění, braní rukojmích k vynucení změny postoje druhé strany. Za ghasab se ale také považuje zákaz vstupu do mešity zákaz studia v madrase, zákaz výkonu povolání, zákaz používání studny a veřejně prospěšných míst. Za ghasab se považuje také to, když někdo v mešitě zabírá příliš mnoho místa na úkor ostatních, kteří se nemohou v klidu a řádně pomodlit. Konečně za ghasab je považováno půjčování peněz na úrok, protože věřitel si neoprávněně přivlastňuje část cizího majetku. Tento zákaz ovšem hospodářská správa chalífátu obcházela tím, že finanční operace prováděli odborníci z řad židů a křesťanů, na něž se islámské právo nevztahovalo a jejich náboženství jim nic takového nezakazovalo.

Islámské právo pamatuje celou řadou zákazů a trestů na vzájemném soužití jedinců a skupin ve společnosti a v rodině. Zákazy a normy sexuálního a rodinného života byly islámským právem vždy zdůrazňovány. Odrážel se v nich sklon k ochraně rodů a rodinných skupin jako základních jednotek muslimské společnosti a snaha zajistit stabilitu mezilidských vztahů. Rodina byla chápána jako základní jednotka hospodářské prosperity a zdroj nových oddaných členů muslimské komunity. Proto zákonodárci dbali na detailní právní vymezení přípustných vztahů mezi lidmi.

Jedním z nejtěžších hříchů muslimů je cizoložství (ziná). Za krvesmilstvo (incest) s matkou a dcerou byl trest smrti. Přísně bylo trestáno krvesmilstvo s manželkou bratra nebo vzdálenějšího mužského příbuzného. Styk se sestřenicí se za incest nepovažoval a v zájmu rodiny se dokonce doporučoval i sňatek mezi dětmi dvou sourozenců.

Právní islámské školy se v názorech na výši trestu za incest lišily a rozpracovávaly celou skupinu jevů, které se za takový čin považovaly. Žena měla být za incest veřejně ukamenována, muž měl být zbičován. Obvykle žena byla veřejně pranýřována a na venkově někdy docházelo k ukamenování bez soudu.

Podle Abú Hanifovy školy muž, který zneužil neplnoletou dívku nebo pannu, měl být ukamenován. Muž, který přistihl svou ženu při pohlavním styku s cizím mužem, mohl vykonat rozsudek nad oběma. Pokud muž nalezl svou ženu při soukromém rozhovoru s jiným mužem, mohl ji vyhnat z domu nebo fyzicky potrestat a muže mohl žalovat. Většina právních škol povolovala potrestání cizoložného muže a ženy teprve tehdy, pokud byli čtyři nestranní svědci.

Velmi přísné tresty vůči muži byly za znásilnění, kdy stačil pouze jediný nestranný svědek k tomu, aby muž byl odsouzen k smrti. Prorok Muhammad se tak snažil vymýtit rozšířený zvyk kočovníků násilného přivlastňování žen a jejich únosů.

Šarí'a se vyjadřuje také k homosexualitě. Homosexualita je v islámských zemích dodnes rozšířenější, než je tomu v Evropě. Na dvoře chalífů v Bagdádu (na území dnešního Iráku) a v jiných městech říše působila řada umělců s homosexuálními sklony, jako byl básník Abú Nuvás, který byl vyznavačem vína, dívek a mladých hochů. Pederastie tehdy dosahovala vrcholu a promítla se také do pohádek Tisíce a jedné noci, které jsou dodnes skvostem islámské kultury. Homosexualita byla poměrně běžná mezi derviši, kteří žili asketicky na odlehlých místech a mezi příslušníky bojových bratrstev, které byly obdobou evropských rytířských řádů.

Na rozdíl od křesťanských řeholníků Evropy islámští mystikové (súfijové) a dervišové neměli nikdy kategoricky zakázaný styk se ženami. Podobně islámští "duchovní" ulamá nepodléhali celibátu.

Slovo alkohol má svůj původ v arabském slově "al-kuhúl", kterým se označoval vinný destilát. Na přelomu 6. a 7. století bylo víno známým a vyhledávaným nápojem. Přírodní podmínky Arábie se k pěstování vína nehodily a proto Arabové víno kupovali. Víno se vyrábělo v Palestině, Sýrii a Iráku. V koránské súře "Včely" se píše: "A z plodů datlovníku a hroznů opojný nápoj získáváte i stravu výtečnou - a také v tom je znamení pro lid rozumný." (16:69).

Muhammad zřejmě dlouho hledal, jaký postoj vůči alkoholu má zvolit. V koránské súře "Krávy" se píše: "Dotazuji se tě na víno a na hru majsir. Říkám: V obou z nich je pro lidi hřích těžký i užitek. Avšak jejich hřích je větší než užitek." (2:216) Ve vývojově pozdější súře se píše: "Vy, kteří věříte! Nepřibližujte se k modlitbě, jste-li opilí, dokud nebudete vědět, co říkáte." (4:46) V súře "Prostřený stůl", která je odborníky považována za poslední (po dobytí Mekky 11. ledna 630) se uvádí: "Vy, kteří věříte! Víno, hra majsir, obětní kameny a vrhání losů šípy jsou věci hnusné z díla satanova. Vystříhejte se toho - a možná, že budete blaženi." (5:92)

Konečný přísný zákaz požívání alkoholu nesouvisel ani tak s obavami Muhammada o zdraví a mravnost, ale se skutečností, že alkohol snižoval uvědomění muslimů a jejich nadšení pro věc. Boj proti alkoholismu pokračoval i po smrti Muhammada. Druhý chalífa Umar Ibn al-Chattáb (634 - 644) zavedl v muslimském vojsku velmi přísné tresty za požívání alkoholu.

Porušení prohibice se ve středověké islámské společnosti trestalo přísně v souladu s ustanoveními právní vědy. Přísné tresty byly stanoveny pro ty, kteří v podnapilém stavu vstoupili do mešity a narušovali modlitby. Nepřípustné bylo opilství na tržišti nebo na jiném veřejném místě. Za opilství viník byl potrestán veřejným bičováním a v některých místech stětím. Na jinověrce se zákaz nevztahoval, ale alkoholu mohli holdovat pouze v soukromí a nesměli narušovat bohoslužby nebo zesměšňovat korán a Proroka.

Druhým významným zákazem je požívání vepřového masa. Šarí'a zakazuje dokonce jeho prodej, protože, jak vykládá fikh, muslim prodávající vepřové maso a jiné zakázané potraviny by sám mohl podlehnout jejich požívání.

Odpor k vepři jako zvířeti je velmi starého data. Staří Hebrejci a semitské etnické skupiny zakazovali jíst vepřové maso. Staří Arabové používali vepřové maso pouze ke krmení jiných domácích zvířat, zejména koní. Islámská právní věda tento zákaz požívání vepřového masa zdůvodňovala zdravotnicky, neboť vepř je nositelem mnoha cizopasníků a chorob.

Dnes sice šarí'a nemá tak výrazný vliv jako v minulosti, ale odpor k vepřovému masu zůstal. Je to podobné, jako když vám nabídnou v Koreji vkusně upraveného psa nebo ve Vietnamu čerstvý opičí mozek s citrónem.

Šarí'a se velmi podrobně zabývá dalšími zákazy. Nedoporučuje pojídání koňského masa a zakazuje pojídat maso sokola. Šarí'a zakazuje odnímat zvířatům některé části těla zaživa, jako je tukový vak ovcí nebo pohlavní žlázy býků. Šarí'a zakazuje jíst krev, výměšky a výkaly, všechny druhy žláz a řadu vnitřností. Nedoporučuje jíst syrové nebo polosyrové maso. Maso zabitého zvířete by mělo být zcela zbaveno krve a krevních sraženin. Zvíře proto musí být usmrceno předepsaným způsobem. Muž stojící čelem ve směru kibly pronese "Alláhu akbar" a prořízne zvířeti krční tepnu. Ačkoliv se tento způsob může zdát krutý, odráží se v něm letitá zkušenost obyvatel horké Palestiny a Arábie.

Islámské právo popisuje i způsob etikety stolování. Před jídlem se má pronést slovo "bismilláh" ("ve jménu boha") a po jídle se sluší pronést slova díkuvzdání. Jídlo se má brát pouze pravou rukou, protože levá ruka je určena k "nečistým účelům". Chléb se nemá krájet nožem, ale lámat, voda se nemá srkat nebo hlasitě hltat. Voda se vždy má vypít buď všechna nebo se musí podat sousedovi, ale nikdy se nesmí vylít. Po vyprázdnění šálku vody se má poděkovat "al-hamdu lilláh" ("chvála bohu").

V souvislosti s trestním právem se šarí'a vyvíjela jako systém, který byl relativně nezávislý na státní moci a do určité míry této moci ubíral na ekonomické a sociální dynamice. Státní moc si však začala uvědomovat, že pomocí zákonodárství není schopna společnost ovládat a začala se zajímat o tvorbu vlastního zákonodárného systému.

Přes odpor islámských učenců ulamá, kteří nechtěli do své působnosti nechat někoho zasahovat, se postupně administrativními zásahy začala prosazovat státní moc. K tomuto procesu došlo již v osmanské říši. Sultánská moc se počátkem 16. století začala starat o vybudování jednotlivých složek sekulárního práva kánún (řecky kánon = moc). Největší význam měl v tomto směru osmanský sultán Suleyman Veliký, zvaný Kánúní (Zákonodárce), který vládl v letech 1520 až 1560.

Původním záměrem osmanského práva bylo vyhnout se teoretické nadvládě šarí'y v její ortodoxní sunnitské podobě a tím se předem vyvarovat možných negativních vlivů totální teokracie (církevní státní moci). Systém kánúnů byl vykládán jako "zákonná politika" (sijása šar'íja), která měla doplnit boží zákon.

Zásadní zvrat přinesly kánúny v oblasti trestního práva, kde byly odstraněny ekonomicky a eticky neudržitelné tresty. Místo nich se zavedl systém výslechů, vězení a poprav, který se užíval v tehdejší Evropě.

Počátkem 19. století v mnoha islámských oblastech byla šarí'a nahrazena různými variantami evropského právního kodexu. Nejméně zůstalo zasaženo islámské rodinné právo. V době, kdy se většina islámského světa dostala pod evropskou koloniální správu, došlo k přechodu k evropskému právu s výjimkou oblastí, do nichž správa nezasahovala. Přestože islámské soudy v klasické formě byly vytlačeny, fikh se vyučoval na islámských univerzitách a byl jedním ze základů islámské klasické vědy.

Odchod šarí'y z praktického života islámských zemí neměl výrazně dramatický ráz a konfrontace mezi církevní a světskou mocí nebyla nikdy tak výrazná, jako v Evropě v době buržoazních revolucí.

V samotném islámském myšlení začal od 80. let 19. století složitý proces obrody, islámský reformismus. Tento reformismus ve všech svých formách a vývojových fázích se snažil přizpůsobit islám aktuálnímu způsobu života.

Jeden z významných proudů reformismu jde cestou oproštění islámu od nánosů minulých staletí, snaží se eliminovat fikh a žádá návrat k "čisté a původní" šarí'e, tedy ke koránu a sunně. Druhý reformní proud se snaží vymanit islám z duchovní sterility a schematismu, využívá princip idžtihádu, svobodné interpretace nových jevů a snaží se vyrovnat islám s vědou a rozumem.

V různých obdobích 20. století docházelo k oslabení nebo naopak k posílení pozic islámu. Revoluční režimy islámských zemí se dosud nikdy neodhodlaly k tomu, aby umlčely hlas univerzit a islámských mešit. Významnou část ulamá tyto režimy zapojily do své vnitropolitické praxe, čímž získaly loajální spojence.

Světská moc v oblasti trestního práva někdy ustoupila tlaku soudobého islámu. Šarí'a se navrátila například do problematiky požívání alkoholu. V zemích, jako je Saúdská Arábie, Kuvajt a Libye, byla prohibice prosazena již dříve. Za výrobu a požití alkoholu v těchto zemích platí vesměs tvrdé tresty. Ve většině islámských zemí však ještě v polovině 70. let 20. století nebyl alkohol výrazně omezován. Opilství bylo hodnoceno jako prohřešek proti morálce. V 90. letech 20. století však alkohol opět začal mizet z mnoha obchodů v arabských zemích a v Íránu byl přísně zakázán. V Sýrii, Iráku a Libanonu se beztrestně pije datlový destilát arak a různé druhy vína, případně whisky. Některé vrstvy obyvatel navštěvují noční kluby, většina pije pouze v soukromí doma, celé vrstvy obyvatelstva však nepijí vůbec.

V oblasti trestů za krádež se objevují také různé excesy. V Saúdské Arábii, severním Jemenu a Ománu je dodnes součástí trestního práva utínání končetin za krádež. V říjnu 1983 byly v Súdánu za režimu diktátora Dža'fara Nimajriho pořízeny záběry z veřejné amputace, které se účastnily tisíce diváků.

Podobně v islámských zemích se provádějí veřejné popravy za různé zločiny. V roce 1977 na tržišti v přístavu Džidda v Saúdské Arábii byla veřejně popravena jedna z princezen vládnoucího rodu Saúdů, která chtěla tajně uprchnout za svým milencem. Veřejné popravy byly obnoveny v Súdánu a v Íránu, kde od roku 1979 vládne islámský režim.

Evropané se často mylně domnívají, že islámská žena chodí po celý den zahalena od hlavy až k patě, že je pouhou otrokyní muže a o jeho přízeň se dělí s několika dalšími ženami. Příčinou je určitá nepřístupnost skutečnosti a často hrubá neznalost reality islámského světa. Jako hlavní příčina nedůstojného postavení ženy v islámském světě se uvádí islámské náboženství.

V súře "Ženy" se píše: "Muži zaujímají postavení nad ženami proto, že Bůh dal přednost jedněm z vás před druhými, a proto, že muži dávají z majetků svých. A ctnostné ženy jsou pokorně oddány a střeží skryté kvůli tomu, co Bůh nařídil střežit. A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim místo na spaní a bijte je! Jestliže vás jsou však poslušny, nevyhledávejte proti nim důvody. A Bůh věru je vznešený a velký!"

Irácký sociolog Amal Bassám tvrdí, že vliv společenských změn v současném islámském světě není dosud spolehlivě prozkoumán. Tvrdí, že rozvoj výroby a technologií neznamená automaticky změnu společenského postoje vůči ženám. Islámská společnost často lpí na svých tradicích a není ochotna se jich zbavit. Proto nelze určit, jakým směrem se bude ubírat ženská otázka.

Proti takovým modernistickým názorům stojí názory islámských osvícených teologů a arabských vědců, kteří se vesměs snaží dokázat, že pozice ženy ve společnosti v počátcích islámu neměla nic společného s negativními rysy, které se projevily později. Kuvajtský učenec Mahmúd Sálim Zenátí se snažil idealizovat období před vznikem islámu a tvrdil, že kořeny deformací pohledu na ženy je třeba hledat až v 8. století na abbásovském dvoře v Bagdádu, kdy se začal projevovat neblahý vliv íránské morálky. Hidžáb, závoj zahalující tvář ženy, označil za "okovy ženské svobody".

Bývalý hlavní imám teologické univerzity al-Azhar v Káhiře Abdalhalím Mahmúd se ve svých nábožensko-právních rozpravách (fatvách) zasazoval za plné prosazení islámského rodinného práva a trval na segregaci obou pohlaví, polygamii a dalších zásadách. V některých jeho teologických pojednáních žena vystupuje jako nástroj ďábla, s jehož pomocí jsou pravověrní sváděny ze správné cesty. Zastánci takových názorů často argumentují koránským příběhem o Josefovi v egyptském zajetí:

"I snažila se ho ta, v jejímž domě byl, svést a zavřela všechny dveře a řekla mu: Pojď sem! A byla by podlehla vášni své a i on by byl podlehl, kdyby neviděl důkaz od pána svého."

Postavení islámských žen ve 20. století se měnilo s rozvojem nových ekonomických vztahů. Vlády vyspělejších arabských zemí se snažily postavení žen zcela změnit, ale vždy narážely na samotnou realitu islámského života.

Prvním významným pokusem o emancipaci žen byly reformy režimu v Turecku ve 20. a 30. letech 20. století. Turecká revoluce pod vedením Mustafy Kemala Atat�rka se k problematice žen postavila v kontextu rozchodu s islámem. Islám byl z veřejného života vytlačen do soukromí občanů. V procesu odbourávání islámských institucí byla v roce 1926 šarí'a prohlášena za neplatnou a byla nahrazena občanským zákoníkem švýcarského typu. Byla zakázána polygamie (mnohoženství), vedlejší svazky s otrokyněmi a zakázán byl islámský způsob rozvodu. Žena získala právo se svobodně zapojit do společenského života, měla právo pracovat a vzdělávat se. Za práci měla žena mít mzdu jako muž. Zakázáno bylo výkupné a právoplatnost sňatku musel potvrdit představitel místní správy.

Odpor konzervativních sil v Turecku vedl mnoho lidí k návratu k islámu jako uznávané duchovní hodnotě. Postavení žen z městské chudiny a z venkova se příliš nezměnilo. Majetnický vztah mužů k ženám, výkupné a polygamii nebylo možno zrušit zákonem. V Turecku v té době žily tisíce čerkeských, slovanských, kurdských, arménských a černošských žen, jejichž jedinou zárukou bylo otroctví.

Důsledná industrializace a rozvoj hospodářství Turecka vedly k rozpadu tradičních společenských vazeb a zvyklostí. Islám byl v Turecku postupně zatlačen zcela do pozadí. Turecko dnes patří k vyspělým zemím Evropy.

V Tunisku došlo k emancipaci žen v 60. letech 20. století. Vláda prezidenta Habíba Burgiby po roce 1956 nešla cestou jiných arabských zemí, které se hlásily ke sjednocení a ke tradičním islámským ideálům. Tuniská vláda šla cestou opatrných reforem. Nedošlo zde k veřejnému zrušení šarí'y a k rozchodu s islámem. Reformy ale vedly k zapojení žen do hospodářského a společenského života. Ženy získaly alespoň teoretickou šanci se vymanit ze závislosti svých otců a mužských příbuzných, mohly získat vyšší vzdělání a měly svobodnou volbu partnera. Postupně byla šarí'a odstraňována z rodinného práva. V roce 1964 byla stanovena věková hranice pro dívky, které se mohou provdat, na 17 let. Následovaly vysoké tresty za ukamenování ženy obviněné z cizoložství, vzniklo zvláštní vysokoškolské stipendium pro dívky, bylo stanoveno volební právo, snaha o snížení porodnosti bezplatným šířením antikoncepčních prostředků.

V Egyptě protibritské povstání v roce 1919 mělo také svůj emancipační rozměr. Ozbrojeného vystoupení se zúčastnila řada žen různého společenského postavení. Ženy získaly svobodné postavení. Nový vývoj a islámská tradice se střetávaly zejména v souvislosti s univerzitou v al-Azhar. Příkladu egyptských žen následovaly ženy ostatních arabských zemí podle svých možností. Katalyzátorem změn ve vztahu muže a ženy byly mezní situace, jako válka v Alžírsku a ozbrojený boj proti Britům v jižním Jemenu.

V posledních 15 letech se v souvislosti s oživením islámských hodnot ve společenském a politickém životě dostává znovu do popředí postavení žen v moderní společnosti. Mnoho žen si znovu obléklo tradiční oděv (safsárí, millája, abbbája, mahdžuba). Některé tak učinily pod nátlakem, mnohé ale dobrovolně na protest proti svému současnému sociálnímu postavení.

Iránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví řešil ženskou otázku poměrně dobře propracovanou osvětovou kampaní. Zavedl koedukaci (společné vzdělávání chlapců a dívek) ve školách, ženy zastávaly významné funkce ve státní správě, školství a zdravotnictví. V roce 1978 v Íránu došlo k islámské revoluci a k odporu vůči monarchii. Íránské ženy začaly jako důkaz příslušnosti k islámské revoluci nosit svůj tradiční oděv mahdžubu. Islámští reformisté se od počátku snažili rovnoprávnost žen dát do souladu s islámskou reformní ideologií ajatolláha Rúholláha Chomejního. Tato ideologie hodnotila postavení žen z hlediska klasického islámského pojetí v ší'itské interpretaci a současně se nebránila novým pojetím na zásadě idžtihádu (volné právní interpretace islámských textů v souladu s potřebami společnosti). Nejvyšší duchovní vůdce a mudžtahid (vykladač koránu a tradic) měl právo požadovat, aby jeho názory byly závazné. Chomejní dobře věděl, jakou roli hrají íránské ženy v opozici vůči šáhově diktatuře. Účast žen musel ideologicky zdůvodnit v souladu s ší'itským pojetím islámu. Učinil proto paralelu mezi úlohou dnešních žen a hrdinstvím bojovnic ší'y, když se v roce 680 n.l. rozhodovalo mezi stoupenci Prorokova zetě Alího a rodem Umajjovců, který na sebe strhl politickou moc. 10. muharramu roku 61 hidžry (10.října 680) druhý umajjovský chalífa Jazíd obklíčil na iráckém místě Karbalá vojsko Alího abn Husajna a zničil je. Husajnova smrt je největším svátkem ší'itských muslimů. Účast žen v boji mezi Alíjovci a Umajjovci posloužila Chomejnímu ke zdůvodnění účasti žen v islámské revoluci.

Řešení postavení žen se nevyhnul ani libyjský revoluční vůdce plukovník Mu'ammar al-Kaddáfí. Své politické názory vyjádřil ve třech dílech Zelené knihy. Její třetí díl byl vydán v březnu 1980 a obsahuje názory na libyjskou společnost. Díl obsahuje poměrně rozsáhlou kapitolu věnovanou ženám. Autor zdůrazňuje, že žena je přirozeně rovnoprávným partnerem muže a pokud tomu kdy bylo jinak, šlo o mylné interpretace. Na druhé straně upozorňuje, že svojí biologickou povahou žena zaujímá určité vymezené místo ve společnosti a jakákoliv snaha o překročení těchto hranic je v rozporu s přirozeností vývoje lidského rodu. Absolutní rovnost mezi mužem a ženou je podle Kaddáfího nesmysl, protože žena vstupuje do světa mužů a snaží se jim vyrovnat ve věcech, pro které nebyla stvořena. Kaddáfí prosazoval vlastní cestu rovnosti mužů a žen. Jedním z příkladů je dívčí vojenská střední škola v Tripolisu.

V Egyptě Šukrí Mustafá, prorok islámské organizace al-Takfír va'l hidžra (Obvinění z kacířství a hidžra), který byl popraven v roce 1978, hlásal názory o prohnilosti egyptské společnosti. Podle něj lékem měl být odchod pravověrných muslimů do odlehlých míst v horách a pouštích, kde měli žít podle přikázání šarí'y. Žena podle jeho názorů měla dodržovat devět základních přikázání: modlit se k jedinému Bohu, nekrást, nedopouštět se cizoložství, nezabíjet své děti, neosočovat a nepomlouvat, podřizovat se zákonům víry, nenechávat své dítě bezdůvodně na starost muži, podřizovat se etice podle šarí'y, vyhnout se společnosti mužů jiných, než jejich manželů a těch blízkých příbuzných, kteří mají zakázáno s ní obcovat a ženit se s ní a vyhnout se neslušnému chování vůči svému věřícímu manželovi.

Na dotvrzení svých názorů Šukrí Mustafá uvedl 12. verš 60. koránské súry "Zkoušená": "Proroku, přijdou-li k tobě věřící ženy, přísahajíce ti věrnost, a že nebudou nic přidružovat k Bohu, nebudou krást, a nebudou cizoložit, že nebudou zabíjet své děti a že se nedopustí hanebnosti vymyšlené mezi svýma rukama a nohama, a že nebudou poslušny tebe v tom, co bylo uznáno za vhodné, přijmi jejich přísahu a pros Boha za ně o odpuštění, vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný".

Raný islámský pohled na ženu byl v určitém rozporu s tím, jak byla žena chápána o 150 až 200 let později. Muhammadovo učení představovalo výrazné změny zvyklostí obyvatel zemí Arabského poloostrova. Islám vybavil ženu jistými právy a povinnostmi a zbavil ji bezprávného postavení otrokyně. Islám zakázal např. zabíjení prvorozených dcer. Korán na druhé straně obsahuje řadu příkladů nadřazenosti mužů nad ženami. Tato nadřazenost však plyne z preference mužské síly a některých jeho sociálních rolí převzatých z předislámské společnosti. Žena ale v žádném případě není hodnocena jako méněcenná a nezpůsobilá společenskému životu. Není omezena jen na prostor obydlí svého manžela.

Postavení ženy v raném islámu se jasně odráží v hadísech. Setkáváme se v nich s řadou žen, které byly nedílnou součástí Muhammadova života a těšily se všeobecné úctě. Muhammad dbal o vzdělávání žen v muslimské společnosti. Sám se jednou týdně věnoval jejich výuce, kdy je zasvěcoval do základních článků víry a odpovídal jejich otázky. Na druhé straně polygamii posvětil sám vlastním příkladem.

Žena v počátcích vývoje islámské civilizace v arabských zemích byla téměř plně svobodná ve společnosti, politice, ale také lásce a citu. Raně islámská vize ženy bojovnice, duchem obdařené partnerky proroků a vize ideálního manželského páru je cílevědomě promyšlená. Postavení ženy se však v prvních stoletích hidžry výrazně změnilo. Arabové při svých výbojích obsadili řadu oblastí. Vznikaly jednotlivé právní školy, do nichž se promítla běžně uplatňovaná společenská praxe. Středověký islám byl plodem městské civilizace a ve svém vrcholném období měl specifickou podobu feudalismu.

Korán a sunna se k postavení žen nestaví negativně. Právní věda však postavení ženy podrobně rozpracovala a odrážela běžnou společenskou praxi dané doby. Mnohé stránky klasického pojetí ženy přežívají v islámských zemích dodnes. Alžírská feministka Fádila Murábitová napsala, že hranice mezi muži a ženami jsou dodnes téměř nepřekonatelné. Ženy nemají volný prostor v citovém a sexuálním životě.

Středověký islám ve své scholastické podobě byl ženou vždy zneklidňován. Převládal názor, že z ženy vyzařuje přirozená sexuální vyzývavost, která musí být usměrněna, aby se zachovala vnitřní rovnováha muslimské obce. Žena v sobě skrývá vlastnosti, které jsou obsaženy v arabském slově "fitna" (pokušení, svod, zmatek, blud, kacířství). Islámská žena ve scholastickém islámu neměla úctu.

Islám nevěří tomu, že lidstvo má zodpovědnost za první hřích. Proto neodsuzuje sexualitu jako takovou. Jejím aktivním nositelem je ale žena, která ve své vrozené hříšnosti nedokáže udržet svoji žádostivost. Sex je bohulibá činnost, pokud vede ke zrození muslima a pokud to podporuje harmonický rozvoj muslimské obce. Žena ale má přirozený sklon zneužívat sexu k naplňování svých tužeb po sexuální rozkoši. Takový sex otupuje lidskou mysl a odvádí věřící od konání zbožných skutků a vnucuje mužům nízké pohnutky prostopášných žen.

Někteří ulamá v minulých stoletích doporučovali sex jako druh zábavy prospívající zdraví, přinášející pohodu a radost. Jiní naopak v sexu viděli nebezpečný projev přílišného souznění obou pohlaví. V 11. a 12. století některé směry scholastického islámu dávaly bezúčelný sexuální život do souvislosti s názorem, že žena je bezduché stvoření a nástroj ďábla (dadždžál). Islámské právo vůbec nepočítá se sexuálním životem věřících mimo manželský svazek. Křesťanství ve své klasické podobě klade důraz na sexuální abstinenci a sex hodnotí jako hřích. Islám se k sexu staví prakticky a vidí ho jako nutnou součást vývoje společnosti.

Sexuální svoboda žen na tomto světě (dumjá) je omezena požadavkem naprosté poslušnosti a pokory vůči muži. Autority se shodují na tom, že žena nemá právo odmítnout styk, kromě jistých mimořádných příčin. Svým chováním však k němu nemá zavdávat příležitost. Pokud žena odmítá svého muže, má muž právo zbavit jí na čas ochrany rodiny, včetně stravy a přístřeší. Vzpurnou ženu může i fyzicky potrestat, případně vyhnat, ale musí ji vybavit příslušným materiálním zabezpečením, které plyne ze smlouvy o vykoupení ze sňatku.

Muž naopak má zákonem povolenou promiskuitu a může mít až čtyři manželky. Podle islámské věrouky je na tom lépe také na onom světě (áchira), protože ráj (džanna) je místem trvalých sexuálních radovánek. Podle klasického sunnitského učení, pokud se muž a žena ocitnou sami, není nic bohulibějšího, než když mezi nimi dojde k intimnímu styku. Učení dokonce tvrdí, že takový styk je žádoucí a doporučovaný způsob manželské komunikace.

Láska mezi mužem a ženou je v islámském světě je většinou zapovězeným tématem. Knihy pro dívky nebo mladé manželské páry, které by je seznámily s biologickými a estetickými souvislostmi intimního života, jsou v arabských zemích spíše výjimkou. Jiná situace je například v Turecku. Autoři se téma lidské sexuality často snaží překlenout vágními a umělými rozpravami, které téma všemožně obcházejí. Někteří autoři vidí i dnes v lidském sexu pouze zvířecí instinkty a chtíč.

V řadě muslimských zemí jsou diskuse o lidské sexualitě vedeny diskrétně na vysokých školách. Katedry sociologie, filozofie a fakulta medicíny na univerzitě v Tunisu se zabývají sexuologií zcela běžně, podobně jako univerzity v Egyptě, Turecku a v Libanonu. V posledních letech se přednášky ze sexuologie někdy stávají terčem kampaně studentů tíhnoucích k islámu. Je kritizován "sklon" Evropy k "fyzické lásce" a je pokládán za projev mravní zkaženosti a duchovního rozkladu.

Podobné kampaně, které jsou vyvolány částí veřejného mínění, bývají poplatné ideologiím islámských vlád. Například v Kuvajtu se pornokazety prodávají pouze na černém trhu a v muslimské části Bejrútu v polovině 80. let zbankrotoval nejeden nevěstinec. Pornografická literatura se do Libanonu dostává velmi obtížně. V oblastech ovládaných ší'itským hnutím Amal nebo Hizb Alláh se její přechovávání obvykle krutě trestá.

Mnoho současných odborníků v islámských zemích hovoří v této souvislosti o "marasmu citového života", "oficiálně pěstovaném pokrytectví", o "hře na národní ryzost". Někteří kladou vinu jen islámu, jiní hodnotí situaci střízlivěji. Hovoří se také o jistém druhu feminismu v Prorokově učení.

Marocká socioložka Fátima Mernissová ve své knize uvádí, že v zemích, v nichž panuje segregace pohlaví, musí nutně docházet u mužů k mylné představě ženské sexuality. Muži jsou si vědomi nepřirozené situace, ale nejsou ochotni ženám dovolit, aby ji změnily. Jde o stav nedobrovolného kolektivního pokrytectví, skrytého zoufalství a schizofrenie v přirozeném sexuálním životě. Ve své studii Mernissová dále uvádí, že v Maroku muži nutí své ženy k zahalování, ale ohlížejí se po pěkných Evropankách. Pokud někdo vstoupí do soukromí jejich manželek tím, že s nimi chce hovořit nebo je chce fotografovat, stane se terčem odporu. Maročané, kteří odcházejí do Francie za prací, nechávají své ženy doma a svěřují je svým bratrům a švagrům. Podle ankety, kterou Mernissová provedla v Marrakéši, téměř každý svobodný muž je schopen bez rozmyslu zbavit panenství tolik žen, kolikrát bude mít k tomu příležitost. Všichni ale důsledně trvají na tom, že jejich snoubenka musí být panna. Pokud v Maroku žena kráčí bez roušky, brzy pocítí odpor části kolemjdoucích. Moderní žena vyvolává u marockých mužů nervozitu, protože cítí ohrožení své vlastní suverenity. Pokrytectví dosahuje vrcholu, když muži jsou podrážděni, pokud vidí elegantně oblečenou ženu.

Sňatek v islámském pojetí je dohoda, po jejímž uzavření přestane žena být pro muže "fyzicky zapovězenou". Tento právní postoj se velmi často promítá i do dnešního života muslimských žen. I dnes se často jedná o dohodu rodičů obou partnerů, a to zejména při neplnoletosti některého z nich. Citový aspekt vztahu není podstatný a často zcela chybí. Hlavním předpokladem je fyzická způsobilost k pohlavnímu styku, zatímco otázka citových vazeb se vůbec nebere v úvahu.

Složitou problematiku soukromého života muslimů však nelze zjednodušovat nebo zobecňovat. Dosud existuje málo seriózních sociologických a psychologických průzkumů a proto nelze doložit současný stav v jednotlivých islámských zemích nebo společenských vrstvách. Soukromí islámské rodiny je stále ještě nedostupné vnějšímu pohledu. K dispozici je přesto několik prací, především arabských socioložek a psycholožek.

Četné výpovědi Arabek, které prožily nebo prožívají průměrné manželství, dosvědčují, že citový vztah se v nejlepším případě vytvoří v průběhu manželství. Zhruba polovina islámských párů se k žádnému citovému vztahu nedostane. Veškerý citový život spočívá pouze v povinné úctě ženy ke svému manželovi a v určitém respektu muže k manželce jako matce jeho dětí. Podle výpovědí dotazovaných žen v Alžírsku, v Sýrii a v Maroku pro většinu žen představovala svatební noc jednu z nejpotupnějších chvil života. Pro polovinu dotázaných žen zůstal i po letech sexuální styk nepříjemnou povinností manželství. Zhruba 40% muslimek se svými manželi před svatbou nikdy důvěrněji nehovořilo. Přibližně 20% uzavřených sňatků bylo předem dohodnuto mezi otci dětí.

Islámská žena získává společenský souhlas k svobodnému pohybu a právo vstupu do veřejného života až v pokročilejším věku. Může pak získat celospolečenskou úctu a uznání. Přestává být zdrojem sexuální provokace a není s ní spojován termín "fitna".

Podle koránu jsou muž a žena chápáni jako boží stvoření, předurčená k životu v páru. Pár a z něj vzniklá rodina jsou základem islámské společnosti. Korán neobsahuje jen doporučení, která vyvolávají nedůvěru k ženám, ale také výzvy k harmonickému soužití: "Vy, kteří věříte! Není vám dovoleno získávat ženy jako dědictví proti jejich vůli, neutiskujte je jen proto, abyste si mohli odnést část toho, co jste jim dříve darovali, leda, že by se dopustily zjevné hanebnosti. A zacházejte s nimi podle zvyklostí uznaných! Jestliže k nim cítíte odpor, je možné, že cítíte odpor k něčemu, do čeho Bůh vložil velké dobro." (4:23).

Převaha muže, která plyne z některých koránských veršů, má být chápána jako výzva k fyzické ochraně ženy a rodiny. Někteří islámští obhájci rovnoprávnosti mužů a žen tvrdí, že korán neobsahuje jediný verš, který by nabádal muže ke zvůli vůči ženě, pokud ona sama nezavdá nějakou příčinu.

Manželství je muslimům koránem v podstatě nařízeno jako bohulibý stav, upevňující islámskou společnost. Staromládenectví je chápáno jako prohřešek proti etickým normám, jako úchylka, ze které může vzniknout hřích v podobě mimomanželského styku. Dospělé svobodné ženy jsou chápány jako harám, protože žádná muslimská žena nemá právo zříci se svého poslání stát se matkou.

Šarí'a nestanovila nejnižší hranici pro uzavření sňatku. Ve většině islámských zemí s výjimkou některých monarchií Arabského poloostrova je věková hranice 16 let. Předpokladem sňatku je souhlas ženy. Bývá buď vyjádřen nebo je obsažen v přítomnosti ženy na svatebním aktu. Mlčení dívky je tedy chápáno jako její souhlas.

Po materiální stránce manželství se řídí zásadou rovnosti. Rodina dívky očekává, že bude mít v rodině svého muže existenční zajištění, jaké měla v rodině svého otce. Právně je sňatek chápán jako smlouva mezi mužem a ženou. Ve smlouvě je obsažen článek o výkupném (arabsky: mahr, turecky: kalím), které je rozděleno na dvě nestejné části. První část je zaplacena před svatbou a je chápána jako část nevěstina osobního majetku. Druhá část se nevěstě vyplatí pouze tehdy, je-li později svým mužem vyhnána. Výkupné je výlučným vlastnictvím nevěsty, nikoliv její rodiny. Nevěsta přitom nemá právo zasahovat do diskuse o výši výkupného, podobně jako se jí většinou netýká ani volba partnera. Musí se spolehnout, že její rodina jedná v jejím prospěchu. Pro dva mladé lidi, kteří se mají rádi, je otázka mahru často rozhodující překážkou sňatku. Podle šarí'y je výkupné majetkem ženy a nelze je zcizit nebo promlčet.

Samotný svatební akt je spjat s lidovými zvyky a liší se podle etnických oblastí v rámci jednoho státu a podle charakteru sociálních vrstev. Sňatky v islámských zemích jsou provázeny nevázaným veselým, složitými rituály, různými obyčeji, hostinami, kolektivním provázením ženicha do ložnice nevěsty atd. Z hlediska zákona je hlavním vykonavatelem obřadu muslimský soudce, kádí. V Turecku, v Tunisku a v Jemenu musí mladý pár být oddán nejprve představiteli světské moci.

V evropských zemích bývá často zkreslována podstata a význam mnohoženství. V súře "Ženy" se uvádí: "Bojíte-li se, že nebudete spravedliví k sirotkům, berte si za manželky ženy takové, které jsou vám příjemné, dvě, tři a čtyři, avšak bojíte-li se, že nebudete spravedliví, tedy si vezměte jen jednu." Tento verš byl dříve interpretován jako zjevná výzva, aby si muži dopřáli více manželek, pokud k tomu mají možnosti. Současní reformisté z řad ulamá tento verš naopak vykládají jako zákaz mnohoženství. Tvrdí, že je vyloučeno, aby muž zajistil všem svým ženám rovnost v materiálním a citovém smyslu.

Polygamie byla běžná v raném středověku, kdy především kmenové války oslabovaly mužskou populaci. Současný islám hovoří o polygamii jako o něčem nepřirozeném. Na druhé straně křesťanské prostředí v Evropě dokázalo promiskuitu také prominout, ikdyž většinou jen u velkých osobností.

Již v 19. století byla polygamie v islámském světě řídkým jevem. Bylo to způsobeno ekonomickým vývojem, kdy vesničané odcházeli do měst, rozpadem velkorodin, změnami ve vlastnictví půdy atd. Většina mužů nebyla schopna zajistit materiálně potřeby více žen. Došlo také k reformním úpravám rodinného práva. Dnes je mnohoženství ve většině islámských zemích zvláštností. Pouze v bohatších zemích, jako je Saúdská Arábie, Kuvajt a Sjednocené arabské emiráty, se rodinné právo řídí šarí'ou v klasické podobě.

Polygamie byla zakázána v Turecku a Tunisku a v některých islámských sektách. V Sýrii dochází k polygamii zřídka, většinou tehdy, když je žena neplodná a muž se jí nechce zbavit a přesto chce syna. Podobně je tomu v případě, kdy žena je invalidní nebo jinak nezpůsobilá pohlavnímu styku. V některých zemích zájemce o druhý sňatek musí mít svolení islámského soudu.

V současné době tedy polygamie v islámských zemích není významná svým rozsahem, jako tím, že je vůbec možná. Stává se předmětem reportáží evropských novinářů nebo kritiky ze strany katolického duchovenstva. Otázkou však zůstává, jaký je vlastně rozdíl mezi muslimem, který si legálně přivede druhou ženu, a Evropanem, který se dopustí sexuální promiskuity bez vědomí, ale často s vědomím své zákonné manželky.

Základní právní norma islámského práva uvádí, že manžel může svoji ženu zapudit trojím vyslovením věty "zapuzuji tě". Veškeré soudobé právní příručky (arabské a íránské) však poukazují na hadís, ve kterém Prorok praví: "Mezi věcmi, které nenávidím, se mi nejvíce oškliví rozvod." Reformisté zdůrazňují koránský verš ze súry "Žena": "A obáváte-li se rozvratu mezi oběma, povolejte rozhodčího z jeho rodiny a z její rodiny. A přejí-li si oba manželé usmíření, Bůh mezi nimi zařídí shodu, neboť Bůh je vševědoucí a dobře zpraven." (4:35)

Právo na rozvod má také žena, kdy důvodem může být špatné zacházení s ní nebo s jejími dětmi ze strany muže. Důvodem také může být dlouhodobá nezdůvodněná nepřítomnost muže nebo jeho impotence. Prorok povolil ženě rozvod i v případě, že svého muže nemiluje. Právní autority však nebyly tak liberální a dokonce hadís svědčící o Prorokově toleranci byl zamlčován a označen za podvrh. Pokud se žena chce rozvést, musí požádat soudce, kádího.

Korán dále stanoví, že rozvoj je nedobrým činem (makrúh) a že zatěžuje svědomí člověka. Pokud musí k rozvodu dojít, měl by muž být laskavý a rozvod by měl proběhnout důstojně. Vyslovení zapuzovací formule je symbolickým dovršením ukončení vztahu. Muž musí ženě vrátit veškerý majetek, který do manželství přinesla a druhou část výkupného, jejíž výše je stanovena ve svatební smlouvě.

Ve většině islámských zemích rozvod dnes není jednoduchý. V Tunisku, Alžírsku a v Jemenu může žena požádat o rozvod bez udání důvodu. V Egyptě může tak učinit ze tří známých důvodů, kterými je zanedbání, hrubost a impotence.

Povinné vyplacení výkupného se v minulosti často obcházelo sňatkem se druhou ženou, pomocí níž muž původní ženu psychickým nátlakem dohnal k tomu, aby o rozvod požádala sama. V tomto případě ovšem žena ztratila na výkupné nárok. Ve většině zemí dnes platí, že dítě musí být v péči matky do sedmi let věku. Poté muž má nárok na výchovu svého potomka, zatímco dcera může zůstat u matky.

Převládajícím typem rodiny v islámských zemích je dosud velkorodina, která bývá budována na klasických společenských vztazích. Od mladé ženy se očekává, že zajistí pokračování rodu po mužské linii. Pokud žena porodí alespoň jednoho syna, má téměř vždy zajištěnou úctu. Synové jsou zárukou materiální prosperity rodiny a jejich povinností je zajistit své rodiče ve stáří a podporovat mladší sourozence. Se dcerami se v úvahách o osudu rodiny vůbec nepočítá.

V předislámské Arábii bylo běžnou praxí zabíjení prvorozených děvčátek (va'd). Tento zvyk Muhammad přísně zakázal, ale přesto se dochoval až do pozdního středověku a ještě dnes je kriminálním jevem. Příliš mnoho dcer totiž může ohrozit prosperitu rodiny. Podle výsledků sociologických výzkumů v oblasti Tanty a Damanhúru v Egyptě dcery mají být vychovávány přísněji než synové, protože jsou fyzicky přitažlivé pro své okolí, čímž mohou ohrozit rodinu, a jsou nadány nižším stupněm intelektu. Dívky mají být drženy poblíž domu, zejména v období puberty. Odpovědnost za správný výběr partnera náleží otci a strýcům. Dívka má být provdána co nejdříve, aby riziko ztráty partnera a ctnosti bylo co nejmenší. Odpovědnost a ochranu dívčiny cti přebírají i její bratři.

Klasické pojetí rodiny na islámském venkově je dosud hluboce zakořeněno. Výrazně jiná je situace ve městech, kde se vazby na velkorodinu trhají a jsou předpoklady pro individuální rodiny. Mladé ženy zde získávají možnosti realizovat své vlastní představy života. Mnohem méně se v moderních islámských rodinách projevuje komplex z nepřítomnosti syna. Ženy pracují, studují a denně se dostávají do kontaktu s cizími muži. Proto klasické pojetí rodiny a postavení ženy je zde zcela neudržitelné.

Podívejme se nyní na vztahy v typické islámské velkorodině z hlediska výchovy dítěte. Ve většině velkorodin jsou děti mnohem méně závislé na rodičích, než je tomu v individuálních rodinách. Ve velkorodině je dítě předmětem zájmu nejen matky, ale také tchyně, která může do výchovy dítěte zasahovat. Vztah mezi matkou a synem má pevná pravidla. Matka je pro syna ženou, kterou by měl obdivovat a zahrnovat ji větší pozorností než vlastní manželku. Podle libanonské socioložky Madžídy Salmánové matka realizuje své potlačené city právě prostřednictvím svého syna. Syn je pro matku zdrojem pýchy a síly k přežití. Synova matka má podle koránu posvěcené právo zasahovat do citového vztahu syna a snachy. Tato skutečnost je často závažným problémem pro evropské dívky, které se provdají do arabských nebo jiných islámských zemí. Muž se snaží svoji manželku zahrnovat láskou a dary, ale nemůže se stavět na odpor své matce, které náleží neskonalá úcta. V souladu s islámským mravním kodexem matka vyžaduje od syna povinnou pozornost a od snachy pokoru. Má mimo jiné právo využívat snachu pro své pracovní účely.

Dítě ve velkorodině je také soustavně v péči sester manžela a manželek jeho bratrů. Stejně tak se o výchovy zajímá mužská část velkorodiny. V řadě venkovských velkorodin má dcera ve věku 14 až 15 let stejné úkoly a povinnosti jako její matka. Děti jsou vychovávány ve velkorodině společně. Kojenci jsou často kojeni zcela jinou ženou, než je jejich matka. Jedná se o přirozené a staletími prověřené metody výchovy, v níž se organizace rodiny řídí představami matky synů.

Dítě má v islámské velkorodině zajištěnou trvalou materiální a citovou ochranu a v případě neblahé změny, kterou je rozvod nebo úmrtí jednoho z rodičů, nezůstává osamoceno. Děti si mohou osvojit zkušenosti a názory více lidí a cítí se bezpečně i poté, co jeden z rodičů rodinu z nějakého důvodu opustí.

Arabští studenti vysokých škol stráví mnoho času psaním korespondence, protože píší pravidelné a obsáhlé dopisy plné vděku a citu nejen svým rodičům a snoubenkám, ale také strýcům, dědům a sourozencům. Citové vazby se netrhají ani v pozdějším věku. Turečtí a arabští dělníci v Evropě posílají pravidelně část svého výdělku domů nejen své manželce, ale také svým rodičům.

Některé studie uvádějí, že v islámských zemích rodiny mnohem snáze překonávají různé tlaky, problémy a konflikty. Velkorodina představuje pro manželský pár únikový prostor, kam je možno odložit děti, kde je možno změnit prostředí a kde je možno řešit své citové problémy. Na druhé straně velkorodina neustále působí na manželský pár svým vlivem. Intimita vztahu, vlastní rozhodování a plánování jsou velkorodinou jednoznačně usměrněny. Rodina je prostorem, ve kterém je dětem poskytnuta ochrana, ale současně činí manželský život nesnesitelný, pokud manželé nejsou schopni se podřídit.

Jen málokdy se stane, že muž žije v rodině manželky. Žena obvykle svého manžela následuje a nesnaží se profesně vyniknout nad svým partnerem. Výjimky jsou patrné zejména v Turecku, Libanonu, Sýrii nebo Egyptě.

V procesu vývoje islámské společnosti je rozpad velkorodiny dlouhodobou a nevratnou tendencí. Veškeré normy islámského práva jsou konfrontovány se společenskou realitou a vnášejí do rodiny nové poměry a jevy. Proces rozpadu velkorodiny je brzděn někdy velmi neutěšenou hospodářskou situací mnoha islámských zemí. Bourání islámských rodinných tradic je omezeno nedostatkem peněz, chronickou nezaměstnaností a nedostatkem bytů ve městech.

                                                                                                        - pokračování -

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci