Nejcennější listiny českého státu 1158 - 1743 (Státní ústřední archiv v Praze 1988)

Archiv České koruny je archivem starého českého státu. Tvoří jej listiny určené oběma představitelům a držitelům státní moci, českému králi a později českým stavům. (listina je písemnost podávající právně průkazné, trvalé svědectví o určitém právním jednání) Archiv České koruny obsahuje 2822 listin z let 1158 - 1935. Vlastní jádro archivu však představují listiny do roku 1620. Tyto mimořádně závažné dokumenty právně zajišťují a dokládají suverenitu českého státu, rozsah jeho území, zahraniční politiku českých panovníků i politický vývoj uvnitř státu.

Vznik archivu sahá k počátkům českého feudálního státu. Nejstarší dochovaná listina pochází sice z až z roku 1158, musíme však předpokládat někdejší existenci ještě daleko starších listin. Archiv tvořil součást panovnického pokladu a spolu s ním byl uchován na Pražském hradě. K zásadním změnám v pojetí a organizaci archivu došlo za Karla IV. Stal se archivem nové státní instituce, zemí České koruny, která zahrnovala všechna území tehdejšího českého státu. Jejím konkrétním symbolem se stala česká královská koruna. Odtud také pochází název archivu. Spolu s korunou byl uložen ve Svatováclavské kapli v katedrále sv. Víta. Od doby Karla IV. se v něm začínají objevovat i listiny určené české šlechtické obci. Po vypuknutí husitské revoluce odvezl král Zikmund archiv do Vídně. Od roku 1436 do roku 1619 byl archiv spolu s korunovačními klenoty uložen v kapli sv. Kříže na hradě Karlštejně. K ochraně korunního pokladu vznikl úřad dvou karlštejnských purkrabí, kteří náleželi k nejvyšším zemským úředníkům. Archiv České koruny byl v té době jak archivem krále, tak i českých stavů, především šlechty. Po porážce stavovského povstání v roce 1620 význam archivu poklesl. V letech 1750 a 1774 byla dokonce jeho závažnější část odvezena do Vídně, odkud se vrátila až roku 1920. Archiv uložený v letech 1619 až 1884 opět na Pražském hradě, byl posléze předán do Archivu země České. Od roku 1934 je trvale umístěn v nivě vybudované archivní budově na dnešní třídě Obránců míru 133 v Praze 6. Za nacistické okupace došlo k jeho částečnému rozvrácení, odvezené listiny se však po osvobození vrátily zpět. Dnes je archiv v péči Státního ústředního archivu v Praze.

Archiv České koruny je pro období starších českých dějin nejvýznamnějším a nejcennějším archivním fondem v České republice. Současně náleží mezi nejzávažnější listinné celky svého druhu v Evropě. Archiv má velký význam pro poznání českých a evropských dějin, pro české státní právo, pomocné vědy historické a další vědní disciplíny. Jeho listiny dokládají suverénní postavení českého státu hluboko do minulosti. Dodnes si proto uchovává nemalý politický a státoprávní význam. Archiv je jedním z největších historických a kulturních pokladů našeho státu.

Z uvedených důvodů prohlásila vláda České socialistické republiky dne 17. srpna 1988 celkem 2525 nejdůležitějších listin Archivu České koruny za národní kulturní památku.

Státní ústřední archiv v Praze věnuje Archivu České koruny velkou pozornost. V roce 1986 byla dokončena rekonstrukce trezoru v němž je archiv uložen. Od února 1988 se stavěl nový, ještě dokonalejší trezor, který zajistí trvalé uchování archivu pro příští generace. Probíhala konzervace všech jeho listin a oprava pečetí. Po konzervaci byly listiny ukládány tzv. Buijtenenovým systémem, ve svislé poloze, oboustranně kryté melinexovou fólií. Jde o zcela netradiční ukládací systém, vyvinutý v 60. letech holandskými archiváři a zdokonalený ve Spolkové republice Německo, odkud byl pro uložení archivu převzat.

Aby nedocházelo k poškozování vzácných listin, užívají se také k vědeckým účelům pouze jejich reprodukce. Pro potřeby naší i zahraniční vědecké veřejnosti začala od roku 1978 vycházet obrazová edice, která v kvalitních světlotiskových faksimiliích a s doprovodným textem, která zpřístupnila všechny listiny archivu z let 1158 až 1526.

Nezasvěcenému čtenáři způsobí při čtení dokumentů určité potíže dnes již nezvyklé a značně komplikované vyjadřování, složitá souvětí, nepříliš známé termíny a výrazy. Na druhé straně se mu však nabízí unikátní možnost detailního poznání textu všech vystavených listin. Samotné texty, byť často zpřístupněné v novočeském překladu, však nestačí k hlubšímu pochopení událostí jichž se týkají, ke zjištění širších souvislostí jejich vzniku. Proto je vhodné spojit studium dokumentů s četbou populárně zaměřených historických publikací.

Tento text obsahuje následující vybrané dokumenty z Archivu České koruny:

AČK 1      1158, 18. ledna, Řezno Fridrich I., římský císař, povoluje českému knížeti Vladislavovi a jeho nástupcům nosit o velkých svátcích čelenku.

AČK 2      1212, 26. září, Basilej Fridrich II., zvolený římský císař a sicilský král, potvrzuje Přemyslovi I. a jeho nástupcům královský titul a stanoví práva a povinnosti českých panovníků.

AČK 19    1271, 2. července, u Bratislavy Zástupci uherského krále Štěpána V. slibují, že bude zachován mír, uzavřený mezi jejich panovníkem a českým králem Přemyslem II.

AČK 168  1335, 19. listopadu, Visegrád Polský král Kazimír III. slibuje zachovávat mír uzavřený s českým králem Janem.

AČK 300  1348, 7. dubna, Praha Karel IV. potvrzuje jako král římský všechna privilegia udělená českým králům římskými králi a císaři.

AČK 332  1349, 26. prosince, Praha Karel IV. odevzdává markrabství moravské svému bratru Janu Jindřichovi jako léno českého krále a České koruny.

AČK 493  1355, 6. října, Praha Karel IV. odvolává zemský zákoník zvaný "Maiestas Carolina".

AČK 511  1335, 9. října, Praha Karel IV. připojuje slezská knížectví, Budyšínsko a Zhořelecko k zemím České koruny.

AČK 561  1356, květen, Paříž Francouzský král Jan obnovuje s Karlem IV., římským císařem a českým králem, přátelskou smlouvu.

 AČK 1232  1381, 29. března, Londýn Anglický král Richard II. posílá své zplnomocněné zástupce k uzavření přátelské smlouvy s Václavem IV., římským a českým králem, a k dojednání svého sňatku s Václavovou sestrou Annou.

AČK 1657  1459, 20. listopadu, Cheb Král Jiří uzavírá přátelskou smlouvu s Albrechtem, falckrabětem rýnským a vévodou bavorským a s jeho syny Janem a Zikmundem.

AČK 1710  1464, 18. července, Dieppe Vyslanci francouzského krále Ludvíka XI. a českého krále Jiřího obnovují všechny přátelské a spojenecké smlouvy uzavřené mezi francouzskými a českými panovníky.

Do textu se bohužel nepodařilo zařadit následující zajímavé dokumenty:

AČK 1971  1526, 15. prosince, Vídeň Ferdinand I. slibuje zachovávat všechna práva a svobody Českého království a českých stavů.

AČK 2293  1609, 9. července, Pražský hrad Rudolf II. zaručuje českým nekatolickým stavům náboženskou svobodu, dává jim právo dohlížet na univerzitu, obsazovat vlastní konsistoř a volit třicet tzv. defensorů.

AČK 2327  1619, 31. července, Pražský hrad Stavové zemí České koruny shromáždění na generálním sněmu schvalují novou ústavu českého státu.

AČK 2497  1743, 16. července, Pražský hrad Čeští stavové se zříkají území České koruny (tj. Slezska), která Marie Terezie postoupila Prusku.

* AČK 1

Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice. Fridrich z boží milosti římský císař, rozmnožitel. Ačkoliv nás zákon přirozený i psaný nabádá prokazovati dobro všem, zvláště jsme uznali za slušné předností zvláštní pocty vyvýšiti především ty, kteří ve spravování císařství a obce pospolité pravdivou radou a neúnavným přičiněním při nás stojí a pro rozšíření slávy císařství velmi statečně bojujíce vystavují se všem útokům nepřátel a jakýmkoli nebezpečím, aby nemusili pozbývati důvěry v odměňování ctností a v slávu koruny ti, kteří řádně zápasili. Proto budiž známo všem Kristu i říši naší věrným, jak přítomným, tak i budoucím, že jsme Vladislavovi, jasnému a přestatečnému knížeti českému, pro vynikající zásluhy služeb a oddanosti, jak jeho, tak i všech Čechů, odznak důstojnosti, kterým jeho děd a ostatní předkové jeho, knížata česká, přízní císařské Výsosti nad ostatní knížata vynikali, totiž čelenku, nositi povolili a skrze něho všem jeho nástupcům na věky. Rozhodujeme tedy a nezrušitelným zákonem ustanovujeme, aby řečený český kníže Vladislav směl nosit čelenku v ty časy, kdy my nosíme korunu a odznaky slávy, totiž o Narození Páně, o velikonocích a o letnicích, a nadto o svátku svatého Václava a svatého Vojtěcha, protože celé Čechy k vůli svým ochráncům ty svátky s větší úctou a slávou světí. Jako se pak slavnost a vložení naší koruny na hlavu nemají díti leč rukama arcibiskupů a biskupů, tak řečenému knížeti českému nebudiž čelenka vkládána žádným jiným člověkem než milým naším Danielem, důstojným biskupem pražským, a Janem, biskupem olomouckým, a jejich nástupci. Kdyby snad olomouckého biskupa nebylo, nicméně nechť vykoná to za oba pražský biskup pro vyšší důstojenství své stolice; podobně má však učiniti olomoucký, kdyby pražského nebylo. Nadto řečenému knížeti českému a jeho nástupcům přidáváme a povolujeme poplatek ze země polské, který je jeho předchůdcové, knížata česká, od dávných časů z Polska dostávali. Aby pak toto naše darování a ustanovení výše jmenovanému knížeti Vladislavovi, našemu nejmilejšímu, a jeho nástupcům po všecky časy zůstalo platné a nezvrácené, tento list jsme o tom sepsati a pečetí naší zpečetiti rozkázali, přibravše vhodné svědky, jejichž jména jsou tato: Eberhard, arcibiskup solnohradský, Wichman, arcibiskup magdeburský, Hertvík, biskup řezenský, Eberhard, biskup bamberský, Konrád, biskup pasovský, Otto, biskup frisinský, Daniel, biskup pražský, Jindřich, kníže rakouský, Fridrich, kníže švábský, Ludvík, lantkrabí durynský, Adebert, markrabí saský, Otto, markrabí míšenský, Otto a Fridrich, falckrabata. Znamení pana Fridricha, nejnepřemoženějšího císaře římského. Já, Reinald, kancléř, místo Arnalda, arcibiskupa mohučského a arcikancléře, jsem ověřil. Dáno v Řezně 15. den před kalendami únorovými, v 5. indikci, léta vtělení Božího 1157, za vlády pana Fridricha, nejslavnějšího římského císaře, 6. roku jeho vlády, císařství pak 3.

* AČK 2

Fridrich, z boží milosti římský císař volený, vždy rozmnožitel říše, král sicilský, vévoda apulský a kníže kapujský. Poněvadž ozdoba a moc císařská předchází náš stav, že nejen hodnosti ostatních knížat, nýbrž i královská žezla uděluje naše velebnost, pokládáme za slavnou a velikou věc, že v tak velikém dobrodiní naší štědrosti i jiným vzrůstá rozmnožení královské důstojnosti a že tím naše vznešenost netrpí nijakou újmu. Proto my přihlížejíce k přeslavným službám oddanosti, které veškerý lid český od dávného času věrně i oddaně prokazoval císařství římskému a že jasný král jejich Otakar od začátku mezi jinými knížaty zvláště před ostatními nás zvolil císařem a při naší volbě ustavičně a užitečně setrval: jako náš milý strýc, dobré paměti král Filip, poradiv se se všemi knížaty, svým privilegiem ustanovil, i my jej králem ustanovujeme a potvrzujeme a tak posvátné a důstojné ustanovení schvalujeme a království České štědře a beze všeho vymáhání peněz i obvyklé spravedlnosti našeho dvora jemu a jeho nástupcům navěky propůjčujeme: chtějíce, aby kdokoliv od nich bude zvolen králem, k nám nebo našim nástupcům přijel a náležitým způsobem odznaky královské přijal. Také povolujeme, aby on a jeho nástupcové drželi všecky hranice, které zmíněnému království patří, ať by jakkoliv byly odcizeny. Také jemu a jeho dědicům úplně povolujeme právo a moc uváděti v úřad biskupy jeho království; avšak tak, aby se těšili té svobodě a bezpečnosti, kterou mívali od našich předchůdců. Ustanovujeme pak z nadbytku naší štědrosti, že řečený jasný král nebo jeho dědicové nejsou povinni choditi na žádný náš sněm, leč který bychom svolali do Bamberka nebo Norimberka, kdybychom nařídili konati sněm v Merseburce, tam tak přijíti jsou povinni. Kdyby kníže polský, jsa pozván, přišel, mají mu dáti průvod, jako někdy jejich předchůdcové, králové čeští, činívali; avšak tak, aby jim napřed byla určena lhůta šesti neděl k příchodu k zmíněným sněmům. S tou však výhradou, kdybychom my nebo naši nástupci byli v Římě korunováni, ponecháváme na vůli řečenému králi Otakarovi nebo jeho nástupcům, aby nám poslal tři sta oděnců nebo vyplatil tři sta hřiven. K trvalé paměti a moc tohoto našeho ustanovení a potvrzení poručili jsme toto privilegium napsati rukou Jindřicha z Paříže, notáře a věrného našeho, a zlatou bulou naší utvrditi roku, měsíce a indikce níže podepsaných. Této věci svědkové jsou tito: arcibiskup z Bari, biskup tridentský, biskup basilejský, biskup kostnický, biskup churský, opat z Reichenau, opat svatého Havla, opat Wisemburský, Bertold z Neifen, přední notář dvora královského; hrabě Oldřich z Kyburka, hrabě Rudolf z Habsburka a lantkrabě v Alsasku, hrabata Ludvík a Heřman z Froburka, hrabě Wernéř z Hohenburka, Arnold šlechtic z Wartu, Rudolf foit z Reprechtsweileru, Rudolf z Ramensberka, Alberto z Tanehausu, komorník, a mnoho jiných velmožů a šlechticů a svobodníků, jejichž svědectvím je toto privilegium potvrzeno. Stalo se toho roku od vtělení Páně tisícího dvoustého dvanáctého, v měsíci září, a patnácté indikci, království však pána našeho Fridricha nejjasnějšího, zvoleného císaře římského a vždy rozmnožitele říše krále sicilského, roku patnáctého. Dáno ve vznešeném městě Basileji rukou Oldřicha místoprotonotáře dvacátého šestého září šťastně. Amen.

* AČK 19

My Štěpán, z božího milosrdenství arcibiskup kaločský, dvorský kancléř krále Uherského, a biskupové, Lampert jagerský, Job pětikostelský, Filip vácovský, Pavel vesprimský, Timotej záhřebský a Ladislav knínský, oznamujeme tímto listem všem, že na žádost pána našeho Štěpána, z boží milosti jasného krále uherského, a podle jeho schválení a vůle, aby nebezpečí války a příležitost k prolévání krve byla překažena, slibujeme a slibujíce přísaháme, že se postaráme a způsobíme, co na nás jest, aby ujednání a smlouvy míru a spolčení, uzavřené mezi týmž naším panem králem uherským z jedné strany a panem Otakarem, králem českým, z druhé strany, byly drženy a zachovávány týmž naším panem králem a jeho lidmi v dobré víře beze lsti a beze všeho zlého úmyslu. Kdyby on lehkovážně porušil a přestupil všecka nebo některá ustanovení obsažná v listu mírové smlouvy, pak již tím skutkem týž pan král Štěpán pro toto porušení míru propadne rozsudku vyobcování, který nyní vynášíme za souhlasu, vůle a schválení téhož pána našeho krále uherského, byvše o to písemně požádáni; a slibujeme pod závazkem složené přísahy, jakmile skrze krále českého porušení a přestoupení takové bude zřejmě ve známost uvedeno, že téhož pana našeho krále Štěpána budeme pomíjeti a způsobíme, aby ode všech přísně byl pomíjen a téhož pana krále Štěpána opustíme a krále českého se přidržíme, podporujíce jej podle svých sil a možnosti. Slibujeme nicméně, že na celou jeho zemi uvalíme církevní interdikt, každý z nás ve své diecési, s pominutím veškeré milosti a přízně. Kdybychom byli nedbalí v přísném provádění všech výše uvedených věcí, pak se podrobujeme rozsouzení pánů kardinálů svatosvaté římské církve, kteří církevním trestem nás mohou poháněti a donucovati k přísnému provádění svrchu uvedených ustanovení, zvláště když arcibiskup solnohradský a biskupové kostelů pražského, olomouckého, pasovského, frisinského a řezenského podobnou klatbu vynesli proti svrchu řečenému panu králi českému za jeho schválení a souhlasu, kdyby on se stal rušitelem článků obsažených v mírové úmluvě. Na svědectví této věci k prosbě a naléhání našeho pana krále vydali jsme náš list našimi pečeťmi utvrzený. Dáno u Bratislavy léta Páně 1271 dne 2. července.

* AČK 168

Ve jménu Páně amen. My Kazimír, z milosti boží král polský, uvádíme v známost všech tímto listem, že v touze živit mír a pokoj místo násilí nařizujeme, chceme, aby bylo pevně zachováno, a slibujeme: jestliže se vyskytne nějaký podnět k nesvornosti mezi knížaty, která jsou nám podřízena, nebo našimi hejtmany z jedné strany a lenními knížaty a poddanými nejvyššího pána Jana, krále českého, kteří sousedí s hranicemi našeho království, nebo jeho jinými poddanými, sousedícími u týchž hranic, z druhé strany, a dojde pro to k nějakým škodám, že nesmí být porušena mírová smlouva, která byla uzavřena mezi námi a samotným českým králem, ale má pevně trvat ve své platnosti; a však podklad nesvornosti, jenž se takto objeví, má být rozřešen rozumně bez jakéhokoli odkladu hejtmany vyslanými jak námi, tak samotným českým králem podle toho, jak si touží zachovat naši milost a vystříhat se újmy vlastní cti. Kdyby se však stalo, že by země některého knížete, poddaného pana krále českého, byly ze strany našeho království některými našimi poddanými, ať mají tvrze a hrady nebo nikoliv, vypleněny, potom onen kníže nebo hejtman, pod jehož jurisdikcí se toto děje, má na požádání ony, kteří se toho dopustili, donutit k odpovídajícímu zadostiučinění. Kdyby se, byv požádán, aby je donutil, o to nepostaral, potom jakmile by na něho byla jeho králi podána stížnost, ať je sám přidržen k zadostiučinění tohoto druhu. Kdyby však ti, kdo se dopustili takového kořistění, v tom neuposlechli svého světského pána, ať je to vévoda, hejtman nebo biskup, který má světské panství, a zdráhali se na jejich rozkaz nahradit dobytou kořist, bude musit jejich světský pán, pod jehož jurisdikcí budou mít hrady a tvrze nebo majetek, tyto jejich hrady, tvrze a majetek oblehnout a dobýt. A kdyby na to sami nestačili, budou jim při tomto dobývání pomáhat ti, na jejichž území byla kořist dobyta, jak budou moci nejlépe, přibravše k tomu také pomoc králů, bude-li to vhodné. Až budou tyto hrady a tvrze získány a dobyty, ať jsou zbořeny. Kdyby takové hrady a tvrze neležely na hranicích zemí, tehdy ať se ponechá rozhodnutí světských pánů, zda je chtějí zbořit nebo spíše zanechat pro sebe a pro obranu zemí, umístivše v nich mírumilovné lidi, a ať jsou majetky a statky týchž kořistníků svobodně vráceny světským pánům, v jejichž území leží. Když však kteříkoli kořistitelé přejdou z našeho království do zemí některých lenních knížat zmíněného pana krále českého (což ať se nestane), aby tam loupili, chceme a nařizujeme, aby knížata a hejtmané našeho království jim v tom účinně zabránili a budou-li moci, je zadrželi; jinak budou musit sami veskrze ze svého nahradit poškozeným škody napáchané kořistiteli tohoto druhu. Sami pak kořistníci v království Českém a Polském a ve všech zemích knížat, kteří jsou králům podrobeni a poddáni, ať jsou vskutku dáni do klatby a také, když připomínanou kořist nahradí, ať jsou jako lidé neurození a nečestní přede všemi knížaty a dobrými lidmi zavrženi a jejich hlas ať není jako mrtvý a zavržený před nikým slyšen. To také zvláště nařizujeme a slibujeme neporušitelně zachovávat, že ti, kdokoliv byli zjevně dáni do klatby buď v království Uherském, Polském nebo Českém nebo v zemích knížat týmž královstvím podřízených nebo na nich závislých, mají být pokládáni ve všech řečených královstvích a zemích za vypovězence, takže, když bude na některém z uvedených míst někdo takový nalezen, má být jako člověk zbavený všeho práva popraven. Na svědectví tohoto všeho jsme dali napsat tuto listinu a opatřit ji naší pečetí. Ujednáno a dáno na Vyšehradě v Uhrách na den sv Alžběty léta Páně 1335.

* AČK 300

Karel, z boží milosti král římský, vždy rozmnožitel říše, a král český, na věčnou paměť. Blahovolnost srdci našemu vrozená, v neustálém bdění pohotová k poctám a prospěchu našich oddaných a věrných, vytrvale nás nabádá vyhovovati jejich přáním, kdykoli hlas žádajících je spravedlivý; v tom totiž nepochybuje záměr naší štědrosti, nýbrž míní se zdarem povznášeti důstojenství žezla královského. V pravdě předstoupili před naší Výsost ctihodní páni arcibiskup pražský a biskupové olomoucký a litomyšlský, jakož i slovutní páni Jan, vévoda korutanský a hrabě tyrolský a gorický, předrahý to bratr náš, a Mikuláš, vévoda opavský a ratibořský, a ostatní preláti, vévodové, knížata, páni, velmoži urození království našeho českého i jeho příslušenství a poníženě nás prosili, abychom svou mocí krále římského ráčili stvrditi a schváliti výsady, léna, práva, svobody i ostatní výhody, od nás a od zvěčnělých králů a císařů římských, našich to předchůdců, králům českým povolené nebo povolená. My pak dozajista velmi blahovolně jsouce nakloněni prosbám svrchuřečených prelátů, vévodů, knížat, pánů, velmožů a urozených, o nichž víme, že ve své věrnosti, starostlivosti a pečlivosti nad jiné horlivě na srdci mají důstojnost a štěstí království římského a svaté říše, u vědomí, že samo království české jest velmi vznešeným údem řečeného království římského, všechny a každou zvlášť výsady, léna, práva, svobody, města, hrady, darování a milosti, od nás a zvěčnělých králů a císařů římských, našich to předchůdců, králům českým zněním jakýchkoli listin povolené nebo povolená, z naší moci krále římského, z plnosti moci a jistoty vědomí obnovujeme, schvalujeme, stvrzujeme, uznáváme a potvrzujeme a záštitou této listiny znovu udělujeme a darujeme, všeliké zmenšení nebo nedostatek, jestliže se jaký v předcházejících slovech vyskytl, všestranně napravujíce a doplňujíce z velmi štědrého daru našeho majestátu krále římského a z plnosti moci a všelikou pochybnost a nejasnost navždycky vykládajíce a také prohlašujíce ve prospěch království a králů českých. Při tom překážkou býti nemají zákony, obyčeje, zvyklosti, služebnosti, práva obecná nebo městská, ustanovení nebo výnosy, učiněné nebo vynesené ve smyslu protivném, ať jsou jakékoli a jakéhokoli znění. Tyto všechny a tato všechna, pokud by odporovaly nebo odporovala této listině nebo účinnosti této listiny, právě tak jako kdyby výslovně a slovo za slovem byly opsány nebo byla opsána a do této listiny vložena, a o nichž by se měla v této listině státi zvláštní zmínka, odvoláváme, rušíme, maříme a ničíme a u řečené plnosti moci krále římského přejeme si a ustanovujeme, aby neměla nebo neměly vůbec platnost ani váhu. Nechať tedy vůbec nikomu není dovoleno tuto listinu našeho uznání, potvrzení, schválení, zajištění, darování, nahrazení, doplnění, vykládání, prohlášení, odvolání, rušení, maření a ničení porušiti anebo s nerozmyšlenou troufalostí v něčem jí odporovati. Vyskytnou-li se však lidé, kteří by proti ní jednali, čehož bůh nedej, nechať nejenom vědí, že pro to těžce propadnou rozhořčení naší římské výsosti, nýbrž nechať také složí tisíc hřiven čistého zlata pokladně naší a království římského, a to polovic dvoru nebo komoře naší a našich nástupců, římských králů a císařů, a ostatku ať beze slevy užije pro ty, kteří utrpí křivdu. A toho všeho na svědomí a pro lepší jistotu rozkázali jsme tuto listinu napsati a přivěšením pečeti našeho majestátu stvrditi. Svědky této věci jsou: Jarloch arcibiskup mohučský a arcikancléř svaté říše v Němcích, Rudolf Starší vévoda saský a maršálek svaté říše, Rudolf mladší vévoda saský a vévoda Bedřich z Decku, Jan purkrabí norimberský, Oldřich lantkrabí z Lykenberka, hrabata Bedřich z Orlemundu, Oldřich z Helfensteina a Rudolf z Wertheimu, dále velmoži a páni svrchu jmenovaného království římského Petr z Hewy, Kraft z Hohenlochu, Gotfríd z Prunecku, Ebrhard z Wallsee, Bedřich z Wallsee, Eglolf z Freiberku, a Burkhart z Elrbatsche. Dáno v Praze dne 7. dubna léta Páně tisícího třístého čtyřicátého osmého, v indikci první, království našich léta druhého.

* AČK 332

Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice šťastně amen. Karel Čtvrtý, z milosti boží císař římský, vždy rozmnožitel říše, a český král, na věčnou toho paměť. Mezi ostatními starostmi, kterými je pro postavení všech věrných duch naší milosti z nám vrozené dobroty sužován, přichází nám obzvláště na mysl, abychom se řádně a s větší péčí postarali o čestné a slušné postavení jasného Jana, markraběte moravského, našeho nejdražšího rodného bratra. Nerozpakujíce se opatřiti jej svými poklady, vynakládáme naň z bratrské lásky štědře cokoliv, abychom povznesli jeho významné postavení a přiměřenou vážnost. Proto po zdravé úvaze a radě některých jak církevních, tak i světských knížat a pánů našeho Českého království dáváme, udělujeme a darujeme řečenému našemu bratrovi a knížeti, jeho dědicům a zákonným dědicům těchto dědiců mužského pohlaví vznešené a vynikající knížectví Markrabství moravské s městy, zeměmi, kraji, městečky, vesnicemi, kláštery, proboštstvími, pány, many, rytíři, zemany, měšťany, venkovany, poddanými, rolníky, poplatníky i lidmi upoutanými k hroudě, hrady, tvrzemi, statky, poli obdělanými i neobdělanými, prameny, údolími, rovinami, lesy, háji, porostlinami, křovinami, pastvinami, lukami, honitbami, čižbami, rybníky, rybolovy, vinicemi, vodami, vodotoky, mlýny, horami zlatými, stříbrnými, cínovými, olověnými nebo jakéhokoliv jiného druhu kovů, jurisdikcemi, úředními mocemi, soudy, panstvími, berněmi jak na statcích důstojeného olomouckého biskupa, knížete našeho, a jeho nástupců, tak jiných pánů a obyvatel Moravy (kdykoliv se stane, že je podle schváleného zvyku Království našeho českého my, dědicové nebo nástupcové naši králové čeští ze zákonných příčin vymáháme nebo vyžadujeme a pokud nám nebo řečeným našim dědicům a nástupcům právem náležejí), s důchody, výnosy, platy, sbírkami, pokutami, nápravami, čistými i smíšeným panstvím, podacími právy kostelů a jakýchkoli beneficií a se všemi právy, poctami, důstojnostmi, ročními důchody, zvyky náležitostmi a jednotlivými jejich příslušenstvími, ať se mohou nazývati a bývají nazývány jakýmikoliv zvláštními jmény a slovy, jako urozené léno a titulem léna od nás, našich dědiců a nástupců králů českých a od koruny řečeného království, aby je měli, drželi, vlastnili a věčně užívali, obzvláště, poněvadž totéž Markrabství moravské dlouho drželi jasní dědové a předchůdci naši slavné paměti, králové čeští od slavných císařů a králů římských ctihodné paměti jako léno a také jako léno je drží a posléze a následně někdy jasná markrabata moravská totéž knížectví držela dále jako léno od českých králů, aby tak, jako dříve, zmíněný kníže a milovaný náš bratr, jeho dědicové a dědicové jeho dědiců, markrabata moravská, věčně drželi řečené markrabství od nás, našich dědiců a nástupců, králů českých a od koruny Království českého také v léno, jakož i my, kteří proto nebereme příklady odjinud, pokud jsme byli v nižším postavení, jsme drželi, jak známo, totéž markrabství se všemi jeho poctami, panstvími a příslušenstvími od jasného Jana, někdy krále českého slavné paměti, našeho nejdražšího otce. Jakož se to také chvalitebně a zřejmě přijímá a zjevně vyplývá z listin, které jsme dali bedlivě prohlédnout a předložit k prozíravému přezkoumání: z listu slavného Fridricha, krále římského, v kterém je vyjádřeno, že jasný Jindřich, tehdy markrabí moravský, a obec pánů a šlechticů českých zvolila za svého krále se souhlasem jasného Otakara, někdy krále českého, praděda našeho, jasného Václava, jeho prvorozeného syna, a táž volba byla schválena svrchu, řečeným římským králem Fridrichem; a podobně z listu slavného Richarda, krále římského, v kterém týž na způsob jiných císařů a králů římských uvedl investiturou jasného Otakara Druhého, někdy krále českého, za jeho osobu a jeho dědice a nástupce, krále české v knížectví a léna zmíněného Království českého a Markrabství moravského, která od nich vycházejí, což se netýká ctihodného Jana, biskupa olomouckého, našeho příbuzného, a jasného Mikuláše, vévody opavského, našich knížat, jejich dědiců a nástupců. Pokud jde o prvního z nich, totiž olomouckého biskupa a jeho nástupce podle listin úctyhodné paměti slavných císaře Fridricha a římského krále Fridricha vznešené moci, našich předchůdců, v nichž udělili s velkou milostí témuž jasnému Otakarovi Prvnímu, někdy králi českému, a jeho nástupcům právo a moc uvádět v úřad biskupy uvedeného Království českého, a ctihodnému Olomouckému biskupu, který byl v té době, dali právo, klásti čelenku na hlavu Vladislavovi, vévodovi českému, který před svou korunovací vládl řečenému království, a dědicům téhož Vladislava o svátcích Narození Páně, Velikonocích, Letnicích a sv. Václava a Vojtěcha, patronů Čech, jako tomu bývá u římských císařů a knížat, aby se to však nedělo od nikoho, kromě od pražského nebo olomouckého biskupa, nebo jednoho z nich (pokud by se stalo, že druhý nebude přítomen, aby jej zastoupil), a to na věčné časy ustanovil císařskými a královskými výnosy a nařízeními. Pokud se pak druhého týče, totiž vévody opavského, jeho dědiců a nástupců darováním slavné paměti jasného Otakara II., někdy krále českého, našeho praděda, které učinil otci téhož vévody, při rozdělování Moravské země nově vytvořil Opavské vévodství a knížectví a vévodu samotného, kterého z čisté milosti své dobrotivosti povýšil na knížete, jeho dědice a nástupce spolu s řečeným vévodstvím nebo knížectvím se rozhodl podrobit bezprostředně sobě, svým dědicům a nástupcům, králům českým a koruně téhož království. Zvláště a zejména vyhražujeme, ustanovujíce z plné římské královské moci, aby všechny svrchu psané myšlenky a klausule císařských a královských listin, které byly jak známo uděleny římskými císaři a králi, našimi předchůdci, řečeným českým králům a knížatům, Českému království a koruně, a které jsme uvedli při schválení řečených záměrů, měly tutéž účinnost, moc i vážnost vždy a kdekoli na soudě i mimo soud a při jednotlivých veřejných i soukromých jednáních, kdykoliv budou čteny nebo zveřejněny, jako kdyby byly spatřeny vlastní jejich originály a tím spíše, protože jsme prve tyto originály pečlivě prohlédli a přezkoušeli my a některá knížata, páni a přední osoby v přítomnosti jasného Jana, markraběte moravského a zmíněného našeho bratra a knížete; jakož jsme také my, naši předkové a předchůdci, jasní čeští králové, vytrvali v pravém a spravedlivém vlastnictví svrchupsaných práv po uvedené dlouhé časy a z boží milosti setrváváme v něm i nyní. Rozhodujíce a ustanovujíce pak královským výnosem, že zmíněný kníže a náš bratr, jeho dědicové a dědicové jeho dědiců, markrabata moravská, budou povinni přijmout s úctou od nás jakožto krále českého, našich dědiců a nástupců králů českých a koruny řečeného Českého království totéž markrabství lénem s nutnými a obvyklými slavnostními obřady a nám řečeným dědicům svým pánům jsou povinni věrností, vazalským slibem, poddanstvím a poslušností, jako se obvykle děje při přijímání lén, stejně jak jeho předchůdci někdy markrabata mají tamtéž složit a učinit osobní přísahy; a my, naši dědici a nástupci čeští králové jsme povinni hájit a chránit zmíněného našeho bratra, jeho dědice a dědice jeho dědiců markrabata moravská jako jiná knížata a vazaly království a koruny, od útlaků, násilí a bezpráví. A ačkoliv je známo podle společného a pozitivního práva, že po smrti vazalově, když nezanechá zákonité dědice mužského pohlaví, se léno vrátí přirozeně právem pánovi tohoto léna, aby však bylo možno předejít pochybnostem a pohromám, ustanovujeme a tímto listem prohlašujeme, kdykoliv náš řečený bratr, ať jej Bůh chrání, nebo jeho dědicové zemřou bez dědiců mužského pohlaví, že se zmíněné Markrabství moravské vrátí bez nesnází svobodně nám, našim dědicům nebo nástupcům, králům českým a koruně téhož království. My a řečení dědicové nebo naši nástupci čeští králové, nebo jeden z nich, který tehdy bude, budeme povinni se postarat o dcery řečeného markaběte, dědiců nebo dědiců jeho dědiců, jestliže nějaké zanechají, uvést je do postavení, které by se slušelo, a každé z nich, pokud budou provdány, do jednoho roku ode dne sňatku vyplatit po 10 000 hřivnách stříbra pražských grošů královské ražby z peněz berně, která má být pro tentýž účel v zmíněném markrabství ustanovena, jak je právem a zachovávaným zvykem. Přidávajíce z ojedinělého daru zvláštní milosti pro onen projev milé upřímnosti, kterou zmíněného našeho bratra v přízni zahrnujeme, kdykoliv bychom my a naši dědicové a nástupci králové čeští opustili svět, aniž jsme zanechali dědice mužského pohlaví, aby připadlo zmíněné České království a všechna knížectví a panství, která k řečenému Českému království jmenovitě náležejí, a Hrabství lucemburské se vším jeho příslušenstvím svrchuřečenému našemu bratrovi, nebo, kdyby ho nebylo, jeho zákonitým dědicům nebo dědicům jeho dědiců mužského pohlaví, markrabatům moravským, bez volby nebo bez jiného přijetí a bez jakékoliv nesnáze, a aby ten, který toho bude podle zmíněného práva a mocí řečeného prohlášení účasten, byl přijat a korunován na českého krále bez jakékoliv překážky; a ten bude posléze povinen a nucen slušně a velkolepě se postarat o dcery naše, našich dědiců a dědiců těchto dědiců nebo nástupců, králů českých, jestliže nějaké zanecháme, dle odpovídajícího stavu podle schváleného zvyku Českého království. A ani my, naši dědicové nebo nástupci, králové čeští, nebudeme smět darovat, prodat, zastavit nebo zcizit nějakým rozdělením nebo sekvestrací, kvůli svým dcerám, kamkoliv nebo z jakékoliv jiné příčiny řečené České království, nebo svrchuřečený kníže a náš bratr nebo jeho dědicové markrabata moravští totéž markrabství v celku nebo v části, čímž by mohla být koruna řečeného Království českého a knížectví a panství, která k témuž Království českému náležejí, obzvláště Hrabství lucemburské se svými příslušenstvími, jak je uvedeno, v předznamenaných případech jakkoliv oddělena od zmíněných moravských markrabat nebo odúmrť zmíněného markrabství od nás, našich dědiců a nástupců, králů českých. Konečně zmíněný kníže a náš milovaný bratr, uspokojen uštědřením této naší milosti, přijal s vhodným poděkováním svrchuřečené Moravské markrabství a ani on sám, jeho dědicové a dědicové jeho dědiců, markrabata moravská, nebudou moci a směti požadovat a vyžadovat od naší výsosti, našich dědiců a nástupců, králů českých, cokoliv jiného dělením, zákonným nástupnictvím bez závěti nebo jakéhokoliv jiného titulu, práva nebo skutečnosti, ledaže jim to štědře udělíme z obzvláštní přízně a zalíbení naší mysli. Náš řečený bratr se také zřekl za sebe, své dědice a dědice svých dědiců, markrabata moravská všeho práva a vykonávání práva, která by měl nebo mohl mít, měli nebo budou moci mít jakkoliv do budoucnosti v Českém království nebo ostatních knížectvích a panstvích našeho státu, a také i pomoci církevních i světských zákonů a všeho dobrodiní práva, kterými by se mohla v celku nebo v některé části řečená uspořádání, dispozice a zřeknutí zrušit. Slíbil také za sebe a řečené své dědice a dědice svých dědiců podle zákona a s dobrou vůlí, že nebude utiskovati na statcích a na lidech všechna i jednotlivá církevní i světská knížata naše i koruny Českého království, ať sídlí kdekoliv a jsou podrobená naší vládě, ve všech i jednotlivých jejich výsadách, právech, milostech, svobodách, listinách a imunitách, ale spíše jim dovolí a umožní, aby se oni a kdokoliv z nich z řečených výsad, listin, práv a ostatních předznamenaných postavení svobodně radovali. A k zajištění větší jistoty jsme my společně s knížaty, pány, šlechtou a městy Království českého z jedné strany za sebe, své dědice a nástupce krále české, a také řečený náš bratr společně s pány, šlechtou a moravskými městy za sebe, své dědice a dědice svých dědiců, markrabata moravská, z druhé strany vykonali a složili ve všech uvedených bodech, titulech, článcích a výrocích nikoliv omylem a neprozřetelně, ale po zralé předchozí úvaze osobní přísahy, které budou nuceni napotomně složit a vykonat také naši dědicové a nástupci, králové čeští při své korunovaci, ke které, jakož i k jiným obřadům, které se týkají vážnosti a postavení Českého království, řečený markrabě, jeho dědici a dědicové jeho dědiců byvše povoláni jako jiná česká knížata, budou muset přijít společně s knížaty, pány, šlechtou a městy předřečeného Českého království, kteří tehdy budou. Dědicové a dědicové dědiců téhož našeho bratra obdrží s povinnou slávou řečené Markrabství moravské, pokud se vyskytne případ uprázdnění, od nás, našich dědiců a nástupců, králů českých, kteří pak, pokud budou s obvyklou poctou a to požádáni, musí totéž markrabství udělit bez nesnází v léno na území Českého království v době jednoho roku ode dne uprázdnění, a vykonají a složí v době přijetí neboli udělení léna se svými pány, šlechtou a městy uvedené marky jako jejich otcové nebo dědicové podobné přísahy. A obzvláště všechna i jednotlivá knížata, páni, šlechta a města předřečených Českého království a Moravského markrabství nesmějí dát souhlas nám, našim dědicům a nástupcům králům českým a předřečenému našemu bratru, jeho dědicům a dědicům jeho dědiců, markrabatům moravským, v případě, jakmile bychom chtěli v celku nebo zčásti jednat proti zmíněnému nařízení a uspořádání, nebo kdyby jeden z nás vystoupil proti řečeným ujednáním, nebo v takových věcech poslechnout, kterými by se mohlo vše, co je předesláno, nebo něco z toho zmenšit nebo porušit. Doplňujíce ze svrchřečené římské královské plné moci všechen nedostatek, kdyby se nějaký náhodou nebo důvodně nalezl v listinách a privilegiích řečených císařů a římských králů ctihodné paměti, nebo také v tomto našem listě pro nějakou nejasnost a pochybný výklad, aniž by tomu překážely jakékoliv zákony, zvyklosti, úzy, observace, municipální nebo společná ustanovení, veřejné nebo soukromé výnosy učiněné a vydané v opačném smyslu, které, pokud se toho týkají, jako kdyby byly jmenovitě a slovo od slova v této listině vepsány a inserovány, také pokud se o nich má dít právem nebo ze zvyku zvláštní zmínka, odvoláváme, rušíme, maříme a anulujeme a ustanovujeme z řečené plné římské královské moci, že nemají žádnou platnost, nebo význam. Ať není proto nikomu z lidí možno porušit tuto listinu našeho obdarování, udělení, závazku, vyhlášení, prohlášení, doplnění nedostatků, odvolání, zrušení, zmaření a anulování, nebo proti ní v zaslepené opovážlivosti vystoupit. Vyskytnou-li se takoví, kteří budou odporovati (ať se to nestane), nechať vědí, že pro to těžce upadnou v nemilost naší římské výsosti, a ať složí do naší pokladny Římského království 1000 hřiven ryzího zlata. Ustanovujeme neodvolatelně, že polovina těchto hřiven připadne dvoru nebo komoře naší a našich nástupců, římských císařů nebo králů, a zbytek ve prospěch těch, kteří utrpěli bezpráví. Svědky předchozího prohlášení byli: Důstojný Arnošt, arcibiskup pražský, biskupové Jan olomoucký a Mikuláš naumburský, jasný Rudolf, vévoda saský, arcimaršálek svaté říše, a Ruprecht, falckrabě rýnský a vévoda bavorský; urození Smil z Landštejna, Jan z Michalovic, Jindřich z Lichtenburka, Ondřej z Dubé, Jošt z Rožmberka, Tas ze Svárova, Zbyněk z Hazmburka, Jan ze Šternberka, Bušek z Velhartic, Hašek ze Zvířetic z Českého království, Štěpán a Jaroslav ze Šternberka, Bernard z Cimburka, Jan z Boskovic, Jindřich z Lichtenberka řečený z Bítova, Jeneč a Procek řečení z Lomnice z Markrabství moravského, naši věrní. Na svědectví tohoto listu dáno pečetí našeho majestátu v Praze léta Páně tisícího třístého padesátého jubilejního roku dne 26. prosince, čtvrtého roku našeho královského panování.

                                                                                                            - pokračování -

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci