Poslední éra vývoje fauny a flóry na Zemi se označuje jako kenozoikum. Kenozoikum se dělí na dvě nestejně dlouhé periody, a to terciér a kvartér.

Koncem mezozoika a počátkem terciéru došlo k alpinskému vrásnění, při němž vznikla četná pohoří, jako jsou Alpy, Karpaty, Himaláj a další.

Hranici mezozoika a terciéru nepřežili žádní amoniti ani rudisté. Na konci mezozoika vyhynula většina belemnitů a dalších skupin bezobratlých. Vymizela většina starých typů ryb, většina plazů mezozoika a některé skupiny starých skupin savců. Kritickou hranici přežili krokodýli, hadi, želvy a ještěrky.

V terciéru se utvořila dnešní společenství flóry. V oceánech došlo k symbióze korálů a řas a ke zvýšenému růstu korálových útesů. Dále došlo ke značnému rozšíření řas rozsivek [Diatomae], jejichž sedimenty jsou např. v Kalifornie silné až 500 metrů. Výskyt rozsivek byl vázán na přítomnost kyseliny metakřemičité.

Suchozemské rostliny ve starším terciéru na našem území jsou popsány z eocénu a spodního oligocénu od Starého Sedla u Lokte a ze Žitenic u Litomeřic. Jsou reprezentovány tzv. mastixiovou flórou, jejímiž představiteli je rod Mastixia, který je dosud hojně rozšířen v Přední a Zadní Indii, stromovitá kapradina Hemitelia, skupina Magnoliaceae a jiné rostliny charakteristické pro subtropické a tropické klima. V oligocénu bylo na našem území subtropické klima. Před koncem oligocénu došlo k ochlazení a na naše území pronikla arktoterciérní turgajská flóra.

Počátkem miocénu byly na našem území rozšířeny bažinaté lesy s rody Glyptostrobus, který dnes roste v Číně, a Nyssa, který roste na Floridě. Ve středním miocénu (helvet) došlo k oteplení a na naše území pronikly znovu tropické rostliny rodu Mastixia. Ve svrchním miocénu došlo znovu k ochlazení a na naše území znovu pronikla arktoterciérní flóra.

V pliocénu se klima dále ochlazovalo, exotické teplomilné druhy pozvolna vymizely a došlo ke vzniku lesostepí.

Mezi bezobratlými se v terciéru objevily četné rody, které přetrvaly do recentu. Mřížovci dosáhli vrcholu svého vývoje. Rozšířily se četné druhy dírkovců, jako např. rod Nummulites, z jehož penízkovitých schránek jsou dnes složeny vápence. Nápadně ubylo ramenonožců, z nichž do kvartéru přežilo jen několik druhů. Naproti tomu došlo ke značnému rozmachu mlžů a břichonožců. Z mlžů v terciéru byly rozšířeny rody ústřice [Ostrea], Pecten, Spondylus a další. Břichonožci [Gastropoda] prodělali v terciéru výrazný rozvoj a většina terciérních druhů přežila do recentu.

Hlavonožci [Cephalopoda] prodělali podstatné změny. Koncem mezozoika vyhynuli amoniti. Jejich místo částečně zaujaly rody loděnkovitých, které ve zmenšeném počtu přežily do kvartéru. Lépe přizpůsobení byli hlavonožci dvoužábří [Dibranchiata], jejichž skupiny, které přežily do terciéru, zrychlily svůj vývoj značným počtem forem. Velmi se rozšířily sépie [Sepioidea], chobotnice [Octobrachia] a krakatice [Teuthoidea].

V terciéru také nastal značný rozvoj členovců. Vzniklo mnoho různých rodů. V mořích a sladkých vodách došlo k rozvoji krabů a raků. Současně s rozvojem kvetoucích rostlin [Angiospermae] došlo na souši k prudkému a rozsáhlému rozvoji hmyzu. Četné druhy se zachovaly se všemi podrobnostmi v pryskyřici terciérních stromů (jantaru) a lze je dobře studovat.

Velmi hojní byli také ostnokožci [Echinodermata], zejména ježovky [Echinoidea], mezi nimiž převládly rody s nepravidelnými, terčovitě plochými nebo jednostranně vyklenutými schránkami. Lilijice byly na ústupu, ikdyž dosud tvořily významnou část mořské fauny. Rozvoj zaznamenala jejich skupina Comatulida, u nichž se stonek změnil částečně na hydrostatický orgán, pomocí něhož mohly volně plavat v moři. Tyto lilijice jsou dnes poměrně hojné a jejich druhy vytvářely v terciéru rozsáhlé podmořské oblasti, z nichž vznikly krinoidní vápence.

Na konci mezozoika vymřely některé staré skupiny ryb. Nastal ohromný rozvoj kostnatých ryb [Osteichthyes]. Pokračoval rozvoj ocasatých obojživelníků [Urodela] a bezocasých obojživelníků [Anura]. Ocasatí obojživelníci byli zastoupeni velkým až metr dlouhým miocénním mlokem Andrias scheuchzeri. V terciérních močálech a jezerech hojně žily žáby. Jejich výskyt souvisel do značné míry s vulkanickou činností. Tektonická činnost zemské kůry vedla ke vzniku nových vodních nádrží, jezer a močálů, které byly pro rozvoj obojživelníků příznivé. Fosilní nálezy jsou hojné díky dobrému fosilizačnímu účinku vulkanického popela.

Plazi [Reptilia] většinou vymřeli koncem mezozoika. Přežili krokodýli, hadi, ještěrky a želvy. Plazi v terciéru tvořili menší část tehdejší fauny. V severních Čechách byl v miocénu nalezen fosilní pozůstatek aligátora Diplocynodon darwini.

V terciéru došlo k prudkému rozvoji ptáků [Aves], zejména skupiny pravých ptáků [Orniturae]. Předcházel tomu rozvoj krytosemenných rostlin a rozvoj hmyzu. Hmyz a jeho larvy, mladé výhonky rostlin a semena se staly důležitou součástí potravy ptáků. Protože ptáci neměli žádné vážné predátory, došlo k jejich obrovské radiaci po celé planetě. Ze 34 v současnosti známých řádů ptáků bylo ve starším terciéru zastoupeno již 70% a do konce terciéru až 91%. Mezi nelétavé ptáky terciéru patřili ptáci sloní [Aepyornithiformes], kteří žili v Africe. V kvartéru byl na Novém Zélandě hojně rozšířen pták moa [Dinornithiformes]. Mezi ptáky letci [Carinatae] vznikly obří nelétavé typy, jako v eocénu Evropy pták Diatryma nebo v miocénu dravý pták Phorusrhacos. Někteří ptáci se adaptovali na život na zemi a přestali létat. Příkladem je dronte mauricijský [Raphus ineptus], který byl na ostrově Mauritius vyhuben námořníky až v 17.století.

V terciéru došlo k mohutnému rozvoji savců [Mammalia]. Primitivní savci prvorodí [Prototheria] a vejcorodí [Metatheria], jejichž některé skupiny přežili z mezozoika do terciéru, byli již koncem mezozoika vytlačováni savci s placentou [Eutheria]. Savci s placentou byli na počátku zastoupeni několika primitivními hmyzožravci. Tito hmyzožravci se později stali základem všech pozdějších řádů placentálních savců, kteří se velmi rychle rozvinuli ve starším terciéru. Po vymření plazů koncem mezozoika se uvolnily rozsáhlé ekosystémy, do nichž rychle pronikli málo specializovaní, ale velmi přizpůsobiví savci. Hned na počátku terciéru bylo pro rozvoj savců příznivé klima. Vznikla bohatá flóra, která mohla poskytnout potravu mnoha druhům savců. Proto již v paleocénu se objevilo více než 400 druhů různých savců, jejichž vývoj rychle pokračoval.

Mezi nejdůležitější skupiny savců, které se koncem křídy a na začátku terciéru značně rozvinuli, patří primitivní hmyzožravci [Insectivora]. Některé fosilní pozůstatky hmyzožravců jsou značně podobné zbytkům primitivních primátů a lze je obtížně rozlišit. Později však hmyzožravci ve svém vývoji ustrnuli.

Koncem mezozoika vznikli z primitivních arborikolních (na stromech žijících) teplomilných hmyzožravců letouni [Chiroptera]. Tito savci jsou dokonale uzpůsobeni k aktivnímu letu svým sluchovým orgánem. Skupina netopýrů [Microchiroptera] je známa od počátku terciéru.

Koncem paleocénu se objevili hlodavci [Rodentia]. Vytvořili evolučně velmi úspěšnou skupinu, jejíž čeledi dosáhly plného rozvoje až v kvartéru (např. hraboši [Microtidae]).

Je třeba poznamenat, že k hlodavcům se již neřadí zajícovití [Lagomorpha], protože nemají společný evoluční základ. Předkové zajícovitých mají blíže primitivním prakopytníkům [Condylarthra] a jejich zdánlivá příbuznost s hlodavci je výsledkem sbíhavého (konvergentního) vývoje.

V paleocénu začal rozvoj kopytníků. Jejich výchozí skupinou byl vymřelý řád Condylarthra. Nejstarší zástupci tohoto řádu ve svrchní křídě byli všežravci a přestože se podobali spíše šelmám, představují fylogenetický základ kopytníků. Do recentu přežil jediný jim blízce příbuzný rod hrabáč [Orycteropus]. Typickým představitelem řádu Condylarthra je rod Phenacodus, který žil od svrchního paleocénu do spodního eocénu. Tento rod měl ještě mnoho společných znaků s hmyzožravci, ale podobá se již kopytníkům. Populace těchto savců žily v Severní Americe a Evropě, což je důkazem, že mezi oběma kontinenty muselo existovat spojení.

Ze skupiny Condylarthra se vyvinuly četné čeledi kopytníků, z nichž se vytřídily dvě velké, vzájemně odlišné větve, které žily od eocénu do recentu, a to lichokopytníci [Perissodactyla] a sudokopytníci [Artiodactyla].

Vývoj lichokopytníků [Perissodactyla] proběhl ve dvou liniích nosorožcovití [Ceratomorpha] (nosorožci, tapíři) a koňovití [Hippomorpha] (koně, zebry, osli). Vývoj koňovitých byl značně složitý a odehrál se v mladším terciéru. V kvartéru pak vývoj kopytníků dozníval.

Mezi sudokopytníky patřily nejen starobylé a obrovské typy, jako v oligocénu žijící Archaeotherium, ale také běžné typy jako prasatovití (nepřežvýkaví) [Suiformes] z oligocénu až recentu, velbloudovití [Tylopoda] z eocénu až recentu a přežvýkaví [Ruminantia] z eocénu až recentu. Rozvoj některých jiných skupin, zvláště turovitých [Bovidae] začal až v pliocénu a pokračoval v terciéru.

Velmi významnou skupinou savců terciéru byl řád chobotnatců [Proboscidea]. Jejich vývoj, tj. vývoj mastodontů, mamutů a slonů představuje jednu z nejvíce zajímavých etap vývoje savců. Předek chobotnatců Moeritherium z eocénu byl nalezen v Africe. V mladším terciéru pronikli chobotnatci do Eurasie, Severní i Jižní Ameriky a v pozdním terciéru byla tato skupina značně rozšířena. Do současné doby přežili slon africký [Loxodonta africana] a slon indický [Elephans maximus].

V paleocénu se objevili velmi primitivní masožravci skupiny Hyaenodonta. Byli hojní v eocénu, ale již v oligocénu je nahradily nové modernější typy, které se vyvinuly ve svrchním eocénu z nadčeledi Miacoidea. V paleocénu a eocénu byla tato skupina rozšířena v Eurasii. Některé skupiny moderních šelem, jako např. kočkovité [Felidae] se začaly specializovat a tak vznikly šavlozubé formy, které vymřely na sklonku pleistocénu.

V nejstarším terciéru vznikli kytovci [Cetacea]. Šlo většinou o obrovské mořské savce, zcela přizpůsobené životu ve vodě. Odhalení jejich původu je velmi obtížné, protože jejich adaptace vodnímu prostředí téměř překryla znaky společné s jejich předky. Podařilo se prokázat, že předkové kytovců byli blízce příbuzní s primitivními sudokopytníky. Souvislost je doložena přítomností zakrnělých orgánů, jako jsou zbytky pánevních kostí, zadních končetin, stavba kožních žláz, sinusové chlupy atd.

Primáti [Primates] tvoří rozsáhlou skupinu vyspělých savců, do níž mimo jiné náleží čeledi opic a rod člověka. Primáti vznikli ve starším terciéru ze skupiny hmyzožravců [Insectivora]. Vztahy mezi starobylými hmyzožravci a nejstaršími primáty byly tak těsné, že lze těžko určit přesnou morfologickou hranici.

Předkové primátů z konce mezozoika žili na stromech (byli arborikolní). Tento způsob života naznačují četné anatomické znaky (klíční kost, pětiprstá končetina s divergujícím palcem atd.). Život na stromech vyžadoval rychlé reakce, velkou čilost a rychlou souhru smyslových orgánů a svalů. Proto během vývoje došlo ke značnému rozvoji mozku a to následně vedlo k jejich dalšímu rozšíření i mimo tropické a subtropické oblasti.

Mezi nižší primáty se zahrnují také primitivní přechodné formy mezi hmyzožravci [Insectivora] a lemurovci [Lemuroidea], jejichž fosilní pozůstatky se vzácně nalézají v usazeninách svrchní křídy a staršího terciéru v některých oblastech Severní Ameriky a Eurasie. Četné společné znaky těchto přechodových forem jsou příčinou, že některé rody dříve řazené ke hmyzožravcům, netopýrům a primitivním zástupcům skupiny Condylarthra, jsou po důkladném studiu řazeny mezi nejstarší primáty.

Mezi vyšší primáty patří lemurovci [Lemuroidea] a opice [Anthropoidea]. Lemurovci vznikli v tropických pralesích Severní Ameriky a asi ve středním eocénu pronikli do Evropy. Do konce eocénu americké formy lemurovců vymřely a evropské formy pronikly do Afriky, odkud se dostaly i na ostrov Madagaskar, kde přežily do současnosti. Jde o arborikolní noční zvířata velikosti kočky.

Opice zahrnují jak formy primitivní, tak pokročilé, jako jsou lidoopy. Původně šlo o arborikolní primáty, některé druhotně přizpůsobené pobytu na zemi. Opice se pohybují buď po čtyřech (kvadrupední) nebo po dvou (bipední). Převládá sklon k uvolnění rukou pro manipulaci s potravou a s předměty.

Opice Nového světa (Severní a Jižní Amerika) jsou opice ploskonosé [Platyrhini], které s vývojem směřujícím k člověku neměly nic společného, protože ve svém vývoji ustrnuly. Opice Starého světa (Evropa, Asie, Afrika) jsou opice úzkonosé [Catarhini], k nimž patří všechny skupiny vyšších primátů včetně lidoopů a člověka.

Původ opic Nového světa byl dlouho nejasný. Řada autorů se domnívala, že kvůli primitivním znakům, které nebyly pozorovány u opic Starého světa, se tyto opice vyvinuly zcela samostatně z různých předků. Prokázalo se však, že některé primitivní anatomické znaky opic Nového světa lze nalézt u nejstarších opic spodního oligocénu v Africe. Opice Nového světa se ve svém vývoji opozdily, kdežto opice Starého světa pokračovaly ve vývoji.

Jihoamerické formy, které ustrnuly ve vývoji, vytvořily pouze jednu nadčeleď Ceboidea. Opice Starého světa prošly před 45 až 38 milióny lety značným rozvojem a od eocénu vytvořily postupně tři nadčeledi Parapithecoidea, Cercopithecoidea a Hominoidea. Poslední dvě nadčeledi pronikly v miocénu po spojení Afriky a Eurasie do Evropy a Asie. Parapithecoidea představují zřejmě nejstarší vývojový stupeň opic Starého světa. Fosilní zbytky Parapitheca byly nalezeny ve spodním oligocénu Egypta.

Nadčeleď Cercopithecoidea zahrnuje opice různého vzhledu a inteligence. Patří do ní čeleď kočkodanovití [Cercopithecidae] známí od spodního miocénu do recentu a čeleď oreopitékovití [Oreopithecidae] známí od svrchního miocénu do pliocénu.

Nejdůležitější skupinou primátů je Hominoidea, jejíž zástupci měli zvětšenou mozkovnu, lysí obličej a poměrně redukovaný chrup. Do této skupiny patří dvě čeledi, Pliopithecidae a Hominidae.

Čeleď Pliopithecidae se vyskytovala do středního oligocénu do středního miocénu. Šlo o konzervativní čeleď úzkonosých primátů a zahrnuje nejstarší příslušníky nadčeledi. Patří k ní tři rody, z nichž rod Propliopithecus představuje spojovací článek mezi primáty z paleocénu a z eocénu a mezi lidoopy z miocénu. Rod Pliopithecus žil ve středním miocénu a představuje linii, která se odštěpila od afrických primátů již ve svrchním oligocénu. Rod Dendropithecus je znám ze středního miocénu.

Čeleď lidoopovití [Hominidae] ze spodního miocénu až recentu zahrnuje antropomorfní primáty včetně člověka. Mají konzervativní morfologii zubů, poměrně velký mozek, úplnou redukci ocasu. Patří mezi ně podčeledi Hylobatinae, Ponginae a Hominidae.

Podčeleď giboni [Hylobatinae] vznikla v pleistocénu a přežila do recentu. Zahrnuje šest druhů rodu gibon [Hylobates].

Podčeleď lidoopy [Ponginae] vznikla v miocénu a přežila do recentu. Obsahuje tři seskupení Dryopithecini, Sugrivapithecini a Pongini. Ve spodním a středním miocénu se vyskytovalo seskupení Dryopithecini. Toto seskupení bylo značně rozšířeno. Rod Dryopithecus připomínal šimpanze s krátkým obličejem. Z afrických dryopitheců se vyvinul recentní šimpanz a gorila a vedle toho vznikla velmi důležitá vývojová linie rod Ramapithecus. Ve středním miocénu až pleistocénu se vyskytovali zástupci seskupení Sugrivapithecini. Toto seskupení mělo dva rody. Sivapithecus byl drobný lidoop, kromě chrupu málo specializovaný, který požíral tvrdou potravu a žil v krajinách savanového typu. Gigantopithecus byl největší známý fosilní primát, který byl mnohem větší než je gorila. Žil v Pákistánu, Indii a Číně od svrchního miocénu do pleistocénu.

Seskupení Pongini vzniklo v pleistocénu a dnes je vymírající. Patří do něj rod orangutan [Pongo] a rod Pan se dvěma podrody šimpanz [Pan (Pan)] a gorila [Pan (Gorilla)]. Orangutan žije ve východní Asii, gorila v Africe. Fosilní zbytky jsou známy pouze u rodu Pongo z pleistocénu Číny a Bornea.

Podčeleď lidé [Homininae] existuje od středního miocénu do recentu. Tato skupina prošla procesem hominizace, který započal ve spodním miocénu na území Afriky a byl způsoben přechodem primitivních zástupců pravděpodobně z rodu Ramapithecus z lesního prostředí do mírně zalesněných savan. Změna životního prostředí, způsob přijímaní potravy a změny pohybu vedly k anatomickým změnám v morfologii těla, které odlišují lidi od lidoopů. Zřejmě ve středním pliocénu vznikl asi z rodu Ramapithecus buď druh Australopithecus africanus a z něho Australopithecus robustus a Australopithecus boisei anebo přímo člověk.

Podčeleď Hominiae čeledi Hominidae zahrnuje tři rody. Jsou jimi Ramapithecus, Australopithecus a Homo. Rozvoj podčeledi trval 16 až 12 miliónů let, vývoj rodu Homo trval asi 4 až 5 miliónů let.

Rod Ramapithecus existoval od středního miocénu do spodního pliocénu. Byl menší než člověk a dorůstal výšky asi 100 cm. Jen vzácně se pohyboval vzpřímeně. Po posledních nálezech v Pákistánu (D. Pilbeam, 1982) je domněnka, že představoval výchozí článek vývoje člověka, otřesena, protože vyšlo najevo, že některé miocénní formy primátů včetně rodu Ramapithecus mají vztah k rodu orangutan [Pongo]. Zástupci rodu Ramapithecus žili v rodinných tlupách na stepích a lesostepích, při okraji velkých pralesů a v povodní řek. Živili se semeny trav, kořínky a snad i masem.

Rod Australopithecus existoval od středního pliocénu do středního pleistocénu. Dorůstal výšky asi 120 cm, měl dokonale vzpřímenou postavu, byl bipední. Jeho anatomie lebky je velmi primitivní. Objem mozkovny činil pouze 440 cm^3. Neznal kamenné nástroje. Žil v Africe podél řek a jezer a živil se hlavně masem.

Rod Homo existoval od konce pliocénu nebo začátku staršího pleistocénu. Vývoj člověka se odehrával v Evropě, Africe a Asii. Fosilní zbytky prvních zástupců rodu se nalezly v krajinách lesostepí, savan a stepí, v okolí vodních toků a jezer. Druh Homo habilis byl nejprimitivnějším zástupcem rodu. Pochází z východní Afriky z doby asi 2,6 až 2,2 miliónů let. Dorůstal výšky 120 cm, byl bipední a objem mozkovny činil 640 cm^3. Dalším vývojovým stádiem byl Homo erectus, který dorůstal výšky 170 cm, objem mozkovny byl 800 až 1100 cm^3. Uměl vyrábět nástroje, znal oheň, lovil ve skupinách. Žil v době kolem 1,5 až 1 milión let. Je známo celkem 10 poddruhů, které žily ve východní Asii, Africe a Evropě.

Posledním vývojovým stádiem člověka je druh Homo sapiens. Nevíme přesně, kde tento druh vznikl. Jeho přechod od rodu Homo erectus se odehrával ve velmi rozsáhlých oblastech a ve značně odlišných časových údobích. Jsou známy celkem 4 poddruhy, z nichž nejstarší je Homo sapiens steinheimensis. Poddruh Homo sapiens neandertalensis, který byl objeven v Německu, žil před 300 až 250 tisíci lety. Dorůstal výšky 160 až 180 cm a objem mozkovny byl až 1500 cm^3. Žil před 150 až 35 tisíci lety. Sdružoval se do tlup, měl dokonalé nástroje a rozvinutý systém kultů a rituálů.

Poddruh Homo sapiens sapiens se objevil během doby ledové asi před 40 až 35 tisíci lety. Od recentního člověka se anatomicky neliší. Teprve u tohoto poddruhu se objevilo umění: malby, rytiny a drobné sošky většinou se zvířecími náměty.

Poslední a nejkratší geologickou epochou je kvartér. Její spodní hranice je předmětem diskusí a klade se do doby vzniku rodu Homo australopithecus. Podle posledních měření kvartér trval déle, než se původně předpokládalo, zřejmě 2 až 3 milióny let. V kvartéru teplota Země poměrně rychle klesala a došlo ke značnému rozšíření ledovců na povrchu souší a ke vzniku glaciálů (dob ledových). V kvartéru došlo ke značnému rozvoji člověka, proto se někdy kvartér označuje jako antropozoikum.

Geologové rozdělují kvartér na pleistocén a holocén. Současné období se označuje jako recent. Pro označení jednotlivých období se často používá dělení běžné v archeologii. Pleistocén se označuje jako starší doba kamenná (paleolit). Holocén je dělen na střední dobu kamennou (mezolit) a mladší dobu kamennou (neolit).

Geologové prokázali, že ochlazení v terciéru nemělo trvalý charakter. Jednotlivá období ochlazení (glaciálů, dob ledových) se periodicky střídala s obdobími oteplení (interglaciálů, dob meziledových). V dobách meziledových bylo klima podobné dnešnímu, vlhké a o něco teplejší. V těchto dobách se rozšiřoval výskyt většinou listnatých lesních porostů a vznikala velká rašeliniště. Živočichové se v těchto dobách stěhovali od jihu k severu. V dobách ledových byl postup živočichů opačný. Tyto změny klimatu měly zásadní vliv na rozvoj flóry a fauny, zejména na její diverzifikaci (rozrůzněnost).

Během kvartéru docházelo k periodickému střídání teplomilných a chladnomilných flór. V Severní Americe a východní Asii mohla flóra terciéru před zaledněním ustupovat k jihu. Po roztání ledovců se tato flóra zase vracela k severu. V Evropě a západní Asii ústupu flóry bránila mohutná horstva a proto flóra terciéru většinou vyhynula. Na její místo nastoupila chladnomilná flóra, jako jsou trávy, keře, jehličnany a chladnomilné listnaté stromy. V holocénu dryasovou tundru (Dryas octopetala, zakrslá bříza) vystřídaly borobřezové lesy, později borolískové lesy a posléze smíšené doubravy. V historické době do vývoje flóry výrazně zasáhl člověk.

Ve starším kvartéru jsou pro stratigrafii významní měkkýši. Nejvíce se zachovali ve sprašových uloženinách. Vedle běžně žijících rodů se nacházejí rody charakteristické pro boreální a vysokoalpské oblasti. Interglaciálním druhem byl dnes vyhynulý břichonožec Belgrandia germanica. Ze suchozemských břichonožců interglaciálních uloženin svědčí mnohé druhy o podmínkách podobných v jihovýchodní Evropě, jižních Alpách, jihovýchodních Karpatech atd.

Pro pleistocénní faunu jsou charakterističtí savci, především chobotnatci [Proboscidea]. Jejich nejvíce vyvinutou skupinou byli slonovití [Elephantoidea]. V nejstarším pleistocénu v Eurasii a v Africe žil druh Archidiscodon planifrons, v jižní Evropě Archidiscodon antiquus, který dosahoval výšky téměř pěti metrů a žil v lesnatých porostech během interglaciálů. Předchůdcem mamuta byl Mammuthus trogontherii ze středního pleistocénu, který žil v Evropě a v Asii. Do svrchního pleistocénu spadá hlavní rozvoj mamuta srstnatého [Mammuthus primigenius]. Mamut byl obyvatelem tundry. Byl pokryt hustou rudohnědou srstí, která ho chránila před chladem. V období glaciálů se dostal přes Beringovu úžinu do Severní Ameriky a v období nejmladšího glaciálu se tam značně rozšířil. Ve starším pleistocénu se v Severní Americe vyskytoval Mammuthus imperator a o něco menší Mammuthus columbi.

Ve starším pleistocénu byl v Evropě hojně rozšířen nosorožec Dicerorhinus etruscus. Byl asi 150 cm vysoký a 250 cm dlouhý. Příbuzným tohoto druhu byl specializovaný rod Coelodonta se známým srstnatým nosorožcem Coelodonta antiquitatis, který měl dva rohy za sebou, byl dlouhý asi 350 cm a vysoký 160 cm. Do Evropy tento nosorožec pronikl ve středním pleistocénu z jižní Asie.

Významným pleistocénním savcem v kvartéru byl kůň [Equus], který se vyvinul z pleistocénního rodu Pliohippus v Severní Americe a dostal se do Evropy a Asie. V Severní Americe rod Equus během pleistocénu vyhynul, ale byl sem znovu zaveden po objevení Ameriky bílým člověkem. Nejstarší zástupci rodu Equus v Evropě se značně podobali zebrám. Divoký kůň [Equus caballus fossilis] byl v Evropě ve starším kvartéru zastoupen několika rasami.

Ze sudokopytníků žil v Evropě v teplých obdobích staršího kvartéru hroch [Hippopotamus] a jelen [Cervus]. Pozoruhodným představitelem tohoto rodu byl obrovský irský jelen Megaceros giganteus, jehož parohy se podobaly dančím a měly rozpětí až 3 m. Dále se v Evropě vyskytoval předchůdce nynějšího skotu pratur [Bos primigenius], který byl v Evropě vyhuben v 17.století. Jeho příbuzný bizon [Bison] je znám od spodního pleistocénu z Evropy a Asie, odkud ve středním pleistocénu pronikl do Severní Ameriky. Dosud žijí bizon severoamerický [Bison bison] a zubr evropský [Bison bonasus]. V období glaciálů na našem území žil pižmoň [Ovibos moschatus], který nyní žije v arktických oblastech. Ve starším kvartéru byl ve středomořské oblasti rozšířen velbloud [Camelidae].

V období pleistocénu byly v Evropě hojné šelmy [Carnivora]. V poslední době ledové žil na našem území medvěd jeskynní [Ursus spelaeus], který během poslední doby ledové vymřel. Ze staršího pleistocénu je znám "šavlozubý tygr" [Machairodus], který měl nápadně velké šavlovitě zahnuté špičáky. V Severní Americe v téže době žil "šavlozubý tygr" rodu Smilodon. Ve středním a svrchním pleistocénu ve střední a jižní Evropě žil jeskynní lev [Panthera spelaea], kterému chyběla hříva a některé další znaky lvů. Během dob ledových na našem území žili vlci [Canis lupus], lišky [Vulpes], hyeny, stepní tchoři, kuny [Martes], rosomáci a další. Během pleistocénu byli také hojní hlodavci [Rodentia], jako jsou lumíci [Myodes], syslové [Citellus], bobr [Castor fiber].

Kvartér je především obdobím rozvoje člověka. Během této krátké geologické doby vyvrcholil vývojový proces, který začal u primitivních primátů na počátku terciéru. Dnes již víme, že ke vzniku druhu Homo sapiens značně přispěly klimatické změny. Teplotní výkyvy nutily flóru a faunu neustále se přizpůsobovat novým podmínkám a přežívaly jen odolné druhy. Přírodní výběr eliminoval nepřizpůsobené populace a prosazovat jen ty nejlepší.

Literatura:

[1] Špinar, Zdeněk V.: Paleontologie. Polytechnická knižnice, Česká vědeckotechnická společnost, Praha 1986

[2] Musil, Rudolf: Vznik, vývoj a vymírání savců. Academia, Praha 1987

[3] Raup, David Malcolm: O zániku druhů. nakl. Lidové Noviny, Praha 1995, překlad: Anton Markoš (originál: Extinction: Bad Genes or Bad Luck?, Acta geol. hisp., 16, 1/2, 25 - 33, rok: 1981)

[4] Coveney, Peter; Highfield, Roger: Šíp času. nakl. Oldag, Ostrava 1995, ISBN: 80-85954-08-7, orig.: The Arrow of Time, WH Allen (Virgin Publishing Ltd.), Great Britain, 1990

[5] Havránek, Miloš: Entropie živých organismů (teorie otevřených systémů). Universum č.19, zima 1995, Revue přírodovědecké a technické sekce České křesťanské akademie, Praha

[6] Jockusch, Harald: Kód života. Orbis, Praha 1977 (originál: Die entzauberten Kristalle, Econ Verlag, Dtsseldorf, 1973)

[7] Blína, Jaroslav a kol.: Malá encyklopedie chemie. SNTL, Praha 1976, ze slov. orig.: Malá encyklopédia chemie, Obzor, Bratislava

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci