Pro další osudy sudetských Němců měly zásadní význam závěry Postupimské konference představitelů USA, Velké Británie a Sovětského svazu ve dnech 17.7. až 2.8. 1945. Projednávání otázky odsunu Němců nepředstavovalo v jednání konference žádný kontraverzní bod. Výsledek byl shrnut ve XIII. článku Závěrečné zprávy o Postupimské konferenci z 2.8. 1945. Mimo jiné se zde konstatovalo:

"Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoliv odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky". [6]

Dále bylo uloženo Spojenecké kontrolní radě v Berlíně, aby dbala na spravedlivé rozdělení přesídlenců do jednotlivých okupačních pásem. Vlády uvedených tří států byly požádány, aby prozatímně zastavily probíhající vysídlování a aby sdělily, s jakým počtem Němců je možné počítat do odsunu. Z ČSR se předpokládalo odsunutí zbylých 2,5 miliónu osob. Spojenecká kontrolní rada v plánu transferu z 20.11. 1945 počítala s tím, že z uvedeného počtu bude odsunuto do amerického okupačního pásma 1,75 miliónu osob a do sovětského pásma 750 000 osob. Celkově mělo být z Polska, Československa, Maďarska a Rakouska přemístěno do Německa 6 650 000 osob. [6]

Čs. vláda na základě zmíněného plánu schválila 14.12. 1945 Směrnice k provádění soustavného odsunu (transferu) Němců z území ČSR. Uložila v nich osídlovacím úřadům v Praze a Bratislavě vypracovat na základě této Směrnice podrobný plán odsunu. Samotný odsun mělo řídit ministerstvo vnitra ve spolupráci s národními výbory, ministerstvem dopravy a ministerstvem národní obrany. Před transportem byli Němci z určených obcí soustředěni předem v tzv. sběrných střediscích, kterých bylo v českých zemích 104 a na Slovensku 3. Směrnice zdůrazňovaly, že všechny orgány zodpovídají za spořádané a lidské provádění odsunu. Odsun se zásadně nevztahoval na antifašisty, smíšená manželství a na osoby, které si podaly žádost o zachování čs. státního občanství. [6]

V závěru Směrnice se uvádělo: "Z důležitých důvodů politických je třeba celkový odsun provésti v době co nejkratší, a to i za cenu dočasných hospodářských škod." V dalších pokynech byla za odsuvnou jednotku pokládána ucelená rodina, tj. manželé, děti do 18.let, prarodiče obou manželů a práceschopné dospělé děti. V den nástupu do sběrného střediska se všichni Němci museli podrobit zevrubné prohlídce osobní i zavazadel, neboť kromě snubních prstenů bylo zakázáno vyvážet všechny cenné předměty (např. šperky, drahokamy, vkladní knížky, umělecké předměty, marky nad stanovenou kvótu aj.). Zavazadla pro každou osobu mohla být ve váze do 50 kg, od července 1945 povoleno do 70 kg. [6]

K odsunu bylo použito celkem 1 646 vlakových souprav po 40 vagónech (tj. 1200 osob), 4 lazaretní vlaky, 960 automobilů a 12 lodí (odsun po Labi a Dunaji). Vlakové transporty do amerického pásma byly vybavovány z železničních stanic Cheb a Domažlice, do sovětského pásma z Děčína a Vojtanova. Hromadný odsun do amerického pásma začal 24.ledna 1946 transportem sudetských Němců z okresu Mariánské Lázně, do sovětského pásma až 10.června 1946. Okupační úřady přijímaly denně 4 - 6 vlaků, což v červenci představovalo 14 000 osob. Dne 29.října 1946 byl z Karlových Varů vypraven poslední symbolický transport za účasti vládní delegace. [6]

Celkově bylo organizovaným hromadným odsunem v roce 1946 přesídleno do Německa 2 256 000 sudetských Němců, z nich do amerického pásma 1 464 000 osob a do sovětského pásma 792 000 osob. Dodatečným odsunem v roce 1947 bylo odsunuto do amerického pásma 80 000 osob. V Československu zůstalo podle prvního soupisu obyvatel k 22.5.1947 celkem 204 000 sudetských Němců (Zprávy a rozbory Státního ústavu statistického, Praha 1953). Jejich počet se dodatečným dobrovolným vystěhováním snižoval, takže v roce 1970 žilo v Československu jen 85 582 tj. 0,6% obyvatel německé národnosti. Národní banka dala Němcům při odsunu celkem 1 miliardu říšských marek. Odsun sám stál čs. úřady více než půl miliardy korun. [6]

Hromadný odsun byl od počátku mezinárodní záležitostí. Probíhal ve spolupráci s vítěznými velmocemi, navíc jej pozorně sledovali zahraniční novináři, pracovníci Mezinárodního červeného kříže a různí evropští činitelé (např. v červenci 1946 osmičlenná britská parlamentní delegace). Pochopitelně vlastní praktické provádění odsunu bylo místně odlišné a mělo i některé nedostatky, neboť ve značné míře záviselo na kvalitě osob pověřených prováděním odsunu. [6]

Divokým odsunem nazýváme etapu od května do Postupimské konference v roce 1945. Byl dílem oficiální vládní politiky a vybičované protiněmecké nálady českého národa. Postoj k Němcům zpočátku nebyl totiž mimo Košického vládního programu z 5.4. 1945 vymezen nějakými právními normami. Dekrety prezidenta Beneše byly příliš rámcové a umožňovaly svévolná opatření a nekontrolovatelné zákroky místních činitelů. Vlna protiněmecké nenávisti sice zachvátila český národ jako celek, ale většina zůstala ve svém hněvu pasivní. Souhlasila s potrestáním Němců, ale nezúčastňovala se žádných represí vůči nim. Je zajímavé, že těsně po osvobození zvlášť napjatá protiněmecká situace byla ve vnitrozemí, které se zejména ve městech chovalo radikálně (např. Praha, Brno aj.). [6]

Košický vládní program v VIII. kapitole se sice nevyjadřoval přímo k odsunu sudetských Němců (muselo se čekat na rozhodnutí velmocí), ale naznačoval postup proti nim. Především měli být mimo antifašistů zbaveni státního občanství a na jejich majetek uvalena národní správa. Dále měli být z republiky ihned vykázáni říšští Němci a ti sudetští Němci, kteří budou souzeni za zločiny proti republice. V duchu tohoto vládního programu řešilo postavení sudetských Němců několik ústavních dekretů prezidenta Beneše. Dekret č. 5/1945 Sb. z 19.5. o národních správách označoval Němce za osoby státně nespolehlivé a jejich majetek dával pod národní správu. Dekretem č. 12/1945 Sb. z 21.6. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku a dekretem č. 108/1945 Sb. z 25.10. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy byli Němci zbaveni bez náhrady svého majetku. Šlo o kompenzaci za škody, které utrpělo Československo na lidech a majetku během druhé světové války a nacistické okupace. Dekretem č. 33/1945 Sb. z 2.8. byla převážná část Němců zbavena československého státního občanství (mimo antifašistů), neboť po Mnichovu se stali občany Německa. Žádostí o jeho ponechání na základě osvědčení o národní spolehlivosti bylo podáno 140 000. Dekret č. 71/1945 Sb. z 19.9. stanovil pro dospělé sudetské Němce pracovní povinnost. [6]

Společným jmenovatelem všech uvedených dekretů byla skutečnost, že zcela popíraly princip presumpce neviny. Žadatel o vynětí z účinnosti dekretů (např. antifašisté) musel sám dokazovat, že se např. neprovinil proti českému národu a republice. Přitom o žádostech rozhodovalo ministerstvo vnitra a jeho podřízené služebny a nikoliv nezávislé soudy. Dalším opatřením proti Němcům bylo vládní nařízení č. 6/1945 Sb. ze 17.5., jímž bylo těmto obyvatelům stanoveny příděly potravin na lístky ve stejné výši, jako měli za okupace Židé. [6]

Vzhledem k tomu, že Němci byli označeni za státně nespolehlivé obyvatelstvo a že někteří vládní činitelé k nim sami vyjadřovali nekompromisní stanoviska (např. řada projevů E. Beneše, P. Drtiny, H. Ripky, K. Gottwalda, Z. Nejedlého aj.), byl postup vojenských velitelů a jednotek, revolučních gard, policie a četnictva vůči německému civilnímu obyvatelstvu mnohdy značně tvrdý. Od začátku osvobození, jak již bylo poukázáno, začalo se s prvními divokými odsuny Němců především do sovětského okupačního pásma. Výběr osob k odsunu byl prováděn náhodně, povolená váha zavazadel se pohybovala mezi 25 - 30 kg na osobu, vybavení markami bylo nízké. Vypjatá nacionální atmosféra vedla v některých místech až k násilnostem na německých válečných zajatcích (především příslušníků SS) a k útokům na německé civilní obyvatelstvo, přestože byl vydán zákaz "samovolného zřizování soudů". [6]

Sudetoněmečtí historici počet obětí zveličují a uvádějí jich 200 až 2 000. Nejnovější čs. historické studie hovoří o 30 až 50 obětech. K obětem na životech Němců v důsledku násilí čs. ozbrojených složek došlo dále v Lanškrouně, Žatci, Mostě, Postoloprtech, Doupově, Tocově a jinde. Již v průběhu divokého odsunu se z hospodářského hlediska projevila nutnost chránit německé odborníky (specialisty) a horníky. Celkově šlo o 60 000 osob včetně rodinných příslušníků. Byli vyjmuti jako antifašisté z odsunu a většina z nich jich v republice zůstala. [6]

Významným bodem diskusí o osudech sudetských Němců v Československu je otázka obětí na životech. Někteří sudetoněmečtí historikové píší o obětech v rozmezí 210 000 až 250 000 osob. Tyto údaje bohužel přebírají i někteří čeští historikové a politici. Jde o výsledek pouhého statistického propočtu a kromě skutečně zemřelých zahrnuje i všechny případy osob, jejichž životní osudy zůstaly nevysvětleny. Na základě tzv. svědeckých výpovědí je však doloženo 19 000 odsunových ztrát (včetně sebevražd, úmrtí v táborech a na následky odsunu). Podle dokumentace spolkového archivu v Koblenci zahynulo v ČSR přímo v důsledku násilných činů asi 6 000 Němců. Násilnosti z období divokého odsunu (vyhnání) je nutné odsoudit a vyjádřit politování nad zbytečnými obětmi. [6]

Odsun Němců je třeba hodnotit v těsné souvislosti jak s dosavadním rozporným vývojem česko-německých vztahů, tak s celým souhrnem výsledků druhé světové války. Rozhodující úlohu sehrála skutečnost, že z mezinárodně politického hlediska nenarazila myšlenka a realizace masového transferu miliónů Němců ze střední Evropy na vážnější překážky a že v československé společnosti neexistovala ani vůle akceptovat jiné řešení. Triumfoval nacionální princip a argumenty o zajištění vnitřní bezpečnosti ČSR a trvalého míru v Evropě. [6]

Česká republika zůstala jedinou zemí, která ve vztahu k Německu nemá beze zbytku smluvně vypořádány problémy vzniklé válkou, ikdyž existuje již druhá mezistátní smlouva se SRN z roku 1992.

Prvním problémem zůstává otázka platnosti Mnichovské dohody a s tím spojené mezinárodně právní postavení česko-německých hranic. Mnichovem byla totiž zrušena platnost staleté historické hranice potvrzené Versailleskou mírovou smlouvou z roku 1919 a byla pak nacisty určena nová hranice. Spolková republika Německo vychází od roku 1949 z teze, že sice nemá vůči České republice žádné územní požadavky, ale otázka hranic má být mezinárodně a právně stvrzena při konečném řešení německé otázky. Při jednání o první mezistátní smlouvě v roce 1973 odmítla SRN uznání neplatnosti Mnichovské dohody od samého počátku. Kompromisní formulace o nulitě Mnichova, která se objevila i ve druhé smlouvě z roku 1992, umožňuje vládě SRN tvrdit, že po určitou dobu Mnichovská dohoda platila (při nejmenším do 15.3. 1939). Tím ale SRN zpochybnila právní základ českých hranic. [6]

Druhým problémem jsou otevřené majetkoprávní vztahy mezi SRN a ČR. Mezi ně jsou některými německými představiteli (zejména z Bavorska) počítány i požadavky odsunutých sudetských Němců na náhradu za zkonfiskovaný majetek. Z hlediska mezinárodního práva odsunutí Němci nemají právní nárok na odškodnění. Proto také vláda ČR ve svém programu z roku 1992 jasně prohlásila, že v restitucích nepůjde před 25. únor 1948 a že nepřipadá v úvahu zrušení dekretů prezidenta Beneše. Nelze však popřít, že mnozí sudetští Němci byli postiženi neprávem a že jim vznikl určitý morální nárok na odškodnění. Otázkou je, vůči komu by nárok měli uplatňovat. Válku zavinilo nacistické Německo a sudetští Němci se ochotně stali jeho občany. Vláda SRN svou odpovědnost uznala a vyplatila každému odsunutému Němci 8 500 marek na překonání obtíží. Naše právo na konfiskaci majetku sudetských Němců potvrdily velmoci v Dohodě o německých reparacích. V roce 1973 při jednání o první smlouvě bylo dohodnuto s vládou SRN, že se ČR vzdá nároků na odškodnění za Mnichov a SRN se zase vzdá nároků, které by mohly vzniknout odsunutým sudetským Němcům. Od té doby vláda SRN oficiálně nikdy nepožádala o odškodnění pro sudetské Němce. [6]

Při jednání o nové smlouvě roku 1992 vláda SRN však ustoupila požadavku Sudetoněmeckého landsmanšaftu a prosadila u čs. vlády, aby nová smlouva majetkoprávní otázky neřešila. To bude do budoucnosti naše vztahy k SRN komplikovat. Přitom čs. majetkové nároky vůči SRN je možné vyčíslit na 360 miliard předválečných korun a případné majetkové nároky odsunutých Němců na 300 miliard. Zůstává smutným faktem, že v roce 1994 jsou československé oběti nacistické perzekuce jediné v Evropě, které nedostaly ze SRN žádné odškodnění. Přitom se jedná asi o 12 až 14 tisíc osob (mimo totálně nasazených na práce do Německa). Na základě nové mezistátní smlouvy České republiky se Spolkovou republikou Německo je otevřena cesta k navázání dobrých sousedských vztahů. Tuto cestu by neměly do budoucna ztěžovat ohledy některých politiků obou států na nereálné požadavky představitelů Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který představuje jen nepatrnou část 80 miliónového německého národa. (podrobněji k odsunu sudetských Němců viz např. [6], [N2]).

Německo, Spojené království, Francie a Itálie se shodly se zřetelem k dohodě, jíž bylo v podstatě dosaženo o odstoupení sudetoněmeckých území, na těchto podmínkách a způsobech tohoto odstoupení a na opatřeních, jež třeba proto učinit, a prohlašují, že podle této dohody je každý jednotlivě odpověden za kroky, které je třeba učinit, aby bylo zajištěno její provedení.

1. Vyklizování započne 1.října.

2. Spojené království, Francie a Itálie se shodují v tom, že vyklizení bude provedeno do 10.října, a to bez ničení jakýchkoli existujících zařízení, a že československá vláda bude odpovědna za to, že vyklizení bude provedeno bez poškození uvedených zařízení.

3. Podmínky vyklizení podrobně určí mezinárodní výbor, složený ze zástupců Německa, Spojeného království, Francie, Itálie a Česko-slovenska.

4. Postupné obsazování převážně německých území německými oddíly započne 1.října. Čtyři územní úseky, označené na přiložené mapě, obsadí německé oddíly v tomto pořadí: úsek označený I. - 1. a 2.října, úsek označený II. - 2. a 3.října, úsek označený III. - 3., 4. a 5.října, úsek označený IV. - 6. a 7.října. Výše uvedený mezinárodní výbor bez odkladu vymezí zbývající území převážně německého charakteru a německé oddíly je obsadí do 10.října.

5. Mezinárodní výbor uvedený v par. 3 určí území, v nichž se má provést lidové hlasování. Tato území budou až do skončení lidového hlasování obsazena mezinárodními jednotkami. Týž výbor určí způsob, jakým se má lidové hlasování provést, přičemž bude vycházet ze způsobu hlasování v Sársku. Výbor stanoví rovněž den, kdy se lidové hlasování bude konat; tento den nesmí být pozdější než konec listopadu.

6. Konečné vymezení hranic provede mezinárodní výbor. Tento výbor je oprávněn doporučit čtyřem mocnostem - Německu, Spojenému království, Francii a Itálii - v určitých výjimečných případech odchylky od přísně etnografického stanovení pásem, jež mají být převedena bez lidového hlasování.

7. Zavede se opční právo pro přesídlení do odstoupených území a pro vystěhování z nich. Opce musí být provedena během šesti měsíců ode dne uzavření této dohody. Německo-československý výbor určí podrobnosti opce, uváží způsob, jak usnadnit výměnu obyvatelstva, a vyjasní základní otázky, které z této výměny plynou.

8. Československá vláda propustí ve lhůtě čtyř týdnů ode dne uzavření této dohody sudetské Němce, kteří si toto propuštění přejí, ze svých vojenských a policejních jednotek. V téže lhůtě propustí československá vláda sudetoněmecké vězně, kteří si odpykávají tresty odnětí svobody za politické trestné činy.

Mnichov 29.září 1938

A. Hitler, Ed. Daladier, B. Mussolini, Neville Chamberlain

Vláda Jeho Veličenstva ve Spojeném království a francouzská vláda se připojily k této dohodě s tím, že stojí za návrhem obsaženým v par. 6 anglo-francouzských návrhů z 19.září, týkajícím se mezinárodní záruky nových hranic československého státu proti nevyprovokovanému útoku. Jakmile bude upravena otázka polských a maďarských menšin v Československu, dají Německo a Itálie Československu záruku ze své strany.

Mnichov 29.září 1938

(podpisy)

Čtyři přítomné hlavy vlád se shodují v tom, že mezinárodní výbor předvídaný dnešní dohodou bude složen ze státního sekretáře německého ministerstva zahraničí, z anglického, francouzského a italského velvyslance, akreditovaných v Berlíně, a z jednoho zástupce jmenovaného československou vládou.

Mnichov 29.září 1938

(podpisy)

Všechny otázky vyplývající z postoupení území podléhají příslušnosti mezinárodního výboru.

Mnichov 29.září 1938

(podpisy)

Hlavy vlád čtyř mocností prohlašují, že nebude-li do tří měsíců problém polských a maďarských menšin v Československu vyřešen mezi zainteresovanými vládami cestou dohody, stane se tento problém předmětem dalšího jednání hlav vlád čtyř mocností, které jsou zde přítomny.

Mnichov 29.září 1938

(podpisy)

Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-německé země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojení do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru - jako již jednou v minulosti - vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru. Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organisovati rozumné soužití národních skupin, v němž svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu. Tím však prokázal svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu. Německá říše však nemůže v těchto pro její vlastní klid a bezpečnost stejně jako pro obecné blaho a obecný mír tak rozhodně důležitých oblastech trpěti žádné trvalé poruchy. Dříve nebo později musela by nésti nejtěžší důsledky jako mocnost dějinami a zeměpisnou polohou nejsilněji interesovaná a spolu- postižená. Odpovídá tudíž příkazu sebezáchovy, jestliže Německá říše jest rozhodnuta zasáhnouti rozhodně k zajištění základů rozumného středoevropského řádu a vydati nařízení, která z toho vyplývají. Neboť dokázala už ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak i vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešiti tyto úkoly. Naplněn vážným přáním přáním sloužiti opravdovým zájmům národů sídlících v tomto životním prostoru, zajistit národní svébytnost německého a českého národa, prospěti míru a sociálnímu blahu všech, nařizuji tudíž jménem Německé říše jako základnu pro budoucí soužití obyvatelů těchto oblastí toto:

(1) Části bývalé Česko-Slovenské republiky, obsazené v březnu 1939 německými oddíly, náleží od nynějška k území Velkoněmecké říše a vstupují jako "Protektorát Čechy a Morava" pod její ochranu.

(2) Pokud obrana Říše toto vyžaduje, učiní Vůdce a říšský kancléř pro jednotlivé části těchto území úpravu od toho odchylnou.

(1) Obyvatelé protektorátu, kteří jsou příslušníky německého národa, stávají se německými státními příslušníky a podle předpisů zákona o říšských občanech z 15.září 1935 (Říš. Zák. 1., str. 1146) říšskými občany. Pro ně platí tudíž také ustanovení na ochranu německé krve a německé cti. Podléhají německé soudní pravomoci.

(2) Ostatní obyvatelé Čech a Moravy stávají se státními příslušníky Protektorátu Čechy a Morava.

(1) Protektorát Čechy a Morava jest autonomní a spravuje se sám.

(2) Vykonává svoje výsostná práva, náležející mu v rámci protektorátu, ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše.

(3) Tato výsostná práva jsou vykonávána vlastními orgány a vlastními úřady s vlastními úředníky.

Hlava autonomní správy Protektorátu Čechy a Morava používá ochrany a čestných práv hlavy státu. Hlava protektorátu potřebuje pro výkon svého úřadu důvěry Vůdce a říšského kancléře.

(1) Jako zástupce říšských zájmů jmenuje Vůdce a říšský kancléř "Říšského protektora v Čechách a na Moravě". Jeho ústřední sídlo jest Praha.

(2) Říšský protektor jako zástupce Vůdce a říšského kancléře a jako zmocněnec říšské vlády má úkol pečovati, aby bylo dbáno politických směrnic Vůdce a říšského kancléře.

(3) Členové vlády protektorátu jsou potvrzováni říšským protektorem. Potvrzení může být odvoláno.

(4) Říšský protektor jest oprávněn dáti se informovati o všech opatřeních vlády protektorátu a udíleti jí rady. Může podati námitky proti opatřením, která by byla s to poškoditi Říši, a je-li nebezpečí v prodlení, vydati nařízení nutná ve společném zájmu.

(5) Od vyhlášení zákonů, nařízení a jiných právních předpisů, jakož i od výkonu správních opatření a právoplatných soudních rozsudků jest upustiti, podá-li říšský protektor námitky.

(1) Zahraniční věci protektorátu, obzvláště ochranu jeho státních příslušníků v cizině, zastává Říše. Říše povede zahraniční věci tak, jak to odpovídá společným zájmům.

(2) Protektorát obdrží zástupce u říšské vlády s úředním označením "vyslanec".

(1) Říše poskytuje protektorátu vojenskou ochranu.

(2) Vykonávajíc tuto ochranu, udržuje Říše v protektorátu posádky a vojenská zařízení.

(3) Pro udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku může protektorát zřídit vlastní sbory. Organisaci, početní sílu a výzbroj určí říšská vláda.

Říše vykonává bezprostřední dohled na dopravnictví, jakož i na pošty a telekomunikace.

Protektorát náleží k celnímu území Německé říše a podléhá její celní výsosti.

(1) Zákonitým platidlem jest vedle říšské marky až na další koruna.

(2) Poměr obou měn navzájem určuje říšská vláda.

(1) Říše může vydávati právní předpisy s platností pro protektorát, pokud to vyžaduje společný zájem.

(2) Pokud je dána společná potřeba, může Říše převzíti do vlastní správy správní obory a zříditi k tomu potřebné vlastní říšské úřady.

(3) Říšská vláda může učiniti opatření potřebná k udržení bezpečnosti a pořádku.

Právo platné nyní v Čechách a na Moravě zůstává v účinnosti, pokud neodporuje smyslu převzetí ochrany Německou říší.

Říšský ministr vnitra vydá v dohodě se zúčastněnými říšskými ministry právní a správní předpisy potřebné k provedení a doplnění tohoto výnosu.

V Praze dne 16.března 1939

Vůdce a říšský kancléř: Adolf Hitler v.r.

Říšský ministr vnitra: Dr. Frick v.r.

Říšský ministr zahraničí: Ribbentrop v.r.

Říšský ministr a přednosta říšské kanceláře: Dr. Lammers v.r.

(české znění otištěno podle "Mnichov v dokumentech", Praha 1958, II. str. 396-399)

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci