Jde o to něco udělat, nikoliv sklízet ovoce činu.
Je potřeba jednat správně.
Možná to není ve vašich silách, třeba to není možné ve vaší době - aby čin nesl ovoce.
Ale to neznamená, že máte přestat konat dobro.
Možná se nikdy o výsledcích svých činů nedovíte.
Pokud ale neuděláte nic, nebude ani žádný výsledek.                                     
                                                                                          Gándhí

Mezi záplavou různého myšlenkového braku se nedávno objevila perla v podobě trojice knih "Slepičí polévka pro duši". Podobně jako naše babičky při různých nemocech těla podávali slepičí polévku, autoři dvojice knih nabídli takovou polévku pro naši moderní civilizací nemocnou duši.

Trojice knih "Slepičí polévka pro duši" je sbírkou prostých a přesto neobyčejných lidských příběhů od různých autorů z řad profesionálů a čtenářů, kteří nás svým vyprávěním přimějí podívat se na náš vlastní život trochu jinak. Každý příběh rozšiřuje naši schopnost být opravdovým člověkem a učí nás, že také láska, odvaha a soucit mohou být součástí našeho života. Neobyčejný úspěch těchto příběhů dokazuje, že lidé chtějí být zase lidmi a že mnohdy stačí jen málo, abychom se měli rádi.

První porce sbírky "Slepičí polévka pro duši" obsahuje příběhy o lásce, o rodičovství, jak se naučit milovat sám sebe, o učení, o našich životních snech, o překonávání překážek a konečně obsahuje sebrané lidské moudrosti.

Druhá porce sbírky "Slepičí polévka pro duši" obsahuje příběhy o lásce, o rodičovství, o smrti a umírání, o našich postojích, o učení a vyučování, o našich životních snech, o překonávání překážek a o lidské moudrosti.

V České republice knihu vydalo v roce 1997 nakladatelství Columbus, Slovinská 9, 101 00 Praha 10. Z angličtiny přeložila Pavla Slabá.

Už nějakou dobu mi každou neděli vždycky někdo přichystá růžičku, abych si ji přišpendlil na klopu saka. Protože to tak chodí každé nedělní ráno, bral jsme to jako samozřejmost. Připadalo mi to jako hezké gesto, kterého jsem si vážil, ale ze kterého se stala rutina. Jedné neděle se však to, co jsem považoval za obyčejné, stalo velmi neobyčejným.

Když jsem odcházel z nedělní mše, zamířil za mnou chlapec. Přišel přímo ke mně a zeptal se: "Pane, co uděláte s tou květinou?" Nejdřív jsem nevěděl, o čem mluví, ale pak jsem pochopil. Řekl jsem: "Myslíš tohle?" a ukázal na růži, přišpen- dlenou na klopě obleku.

Odpověděl: "Ano, pane. Rád bych si ji vzal, pokud ji chcete vyhodit." V tom okamžiku jsem se usmál a radostí jsem přisvědčil, že si ji může vzít. Chlapec, kterému mohlo být něco pod deset let, ke mně zvedl oči: "Pane, dám ji babičce. Matka s otcem se loni rozvedli. Žil jsem s matkou, ale když se znovu vdala, chtěla, abych bydlel u otce. Chvilku jsem u něj byl, ale ten pak rozhodl, že to takhle nepůjde, a poslal mě k babičce. Je na mě tak hodná. Vaří mi a stará se o mně. Je na mě tak hodná. že bych jí chtěl dát tuhle květinu za to, že mě má ráda."

Když chlapec domluvil, stěží jsem byl schopen mu odpovědět. Oči se mi naplnili slzami a věděl jsem, že se mě jeho příběh dotkl do hloubky duše. Odšpendlil jsem květinu, podržel ji v ruce a řekl: "Synu, nikdy jsem neslyšel nic krásnějšího, ale tuhle květinu nemůžeš mít, protože to by nestačilo. Když se podíváš před kazatelnu, uvidíš velkou kytici. Různé rodiny je každý týden kupují pro kostel. Tyhle květiny vezmi prosím babičce, protože ona si zasluhuje to nejlepší."

Jako bych už nebyl dojat dost, přidal poslední větu, kterou si budu pamatovat už navždycky. Prohlásil: "To je ale nádherný den! Požádal jsem o jednu květinu a dostal jsem celou nádhernou kytici!"

Následující dopis byl nalezen na ambulanci kliniky velké fakultní nemocnice. I když je autorčina totožnost neznámá, obsah dopisu je relevantní pro všechny, kdo pracují ve zdravotnictví.

Všem zaměstnancům této instituce:

Až dneska budete brát do ruky karty pacientů a kontrolovat v počítači, zda mají řádně zaplaceno, doufám, že si vzpomenete na to, co vám teď chci říct.

Včerejšek jsem strávila s vámi. Přišla jsem sem s matkou a otcem. Nevěděli jsme, kam máme jít a co dělat, protože jsme ještě nikdy vaše služby nepotřebovali. Ještě nikdy jsme nebyli označkováni jako charita.

Včera jsem pozorovala, jak se můj otec stal diagnózou, záznamem, číslem charitního případu s označením "bez sponzora", protože nemá zdravotní pojištění.

Viděla jsem vysíleného člověka, který musel čekat v pěti- hodinové frontě, a sledovala jsem, jak s ním pohazují netrpěliví úředníci a otupělé sestry v instituci s minimálními prostředky, a jak ho olupují o poslední zbytky důstojnosti a hrdosti. Ohromilo mě, jak je váš personál neosobní, rozmrzelý a vzteklý, když pacient nepředloží správný formulář, jak bezohledně mluví o případech jiných pacientů před kolemjdoucími, o tom, že bude přestávka na oběd, kterou budou moci strávit mimo toto "chudinské peklo".

Můj táta je jen zelená karta, kartotéční položka, která nadělá nepořádek na stole v den, kdy je objednán, pacient, který se dvakrát zeptá na cestu, poté, co mu byla jednou mechanicky vysvětlena. Ale ne, to není doopravdy můj táta. To je jen to, co vidíte vy.

Co nevidíte, je svobodný mistr svého řemesla, vyrábějící už od svých čtrnácti let skříňky, člověk, který má báječnou ženu, čtyři dospělé děti (stále ho navštěvují), pět vnoučat (a dvě jsou na cestě) - a ti všichni si myslí, že jejich "taťka" je nejlepší člověk na světě. Je přesně takový, jaký má táta být - silný a pevný, ale něžný; naoko drsný, prostý, ale uznávaný i promi- nentními odborníky.

Je to můj táta, člověk, který mě vychovával v časech dobrých i zlých, který mě provdal, držel mé děti po narození v náručí, strčil mi dvacetidolarovku, když bylo zle, a utěšoval mě, když jsem plakala. Teď nám bylo řečeno, že to nebude trvat dlouho a rakovina nám tohoto člověka vezme.

Možná řeknete, že takto mluví dcera, která si v zármutku zoufá z bezmoci před ztrátou milovaného otce. Nemohu nesouhlasit. Ale přesto vás žádám, abyste nepodceňovali má slova. Neztrácejte za svými kartami lidi. Každá karta představuje člověka, s pocity, historií a životem, kterého máte moc se na jeden den dotknout svými slovy a činy. Zítra to bude možná někdo, koho máte rádi vy, váš příbuzný nebo soused, který se promění v číslo případu, zelenou kartu, jméno odškrtnuté žlutým fixem jako "dnes vyřízeno".

Modlím se za to, abyste další osobu, která vás pozdraví na vašem oddělení, odměnili laskavým slovem nebo úsměvem, protože tahle osoba je něčí otec, manžel, manželka, matka, syn, nebo dcera - prostě protože je to lidská bytost, stvořená a milovaná Bohem, stejně jako vy.

Jack Canfield je vůdčí osobností seminářů o sebedůvěře a Nadace pro sebedůvěru v Culver City v Kalifornii. Jeho cílem je pomáhat lidem ke zdokonalení osobnosti a k plnějšímu životu. Vede řadu kursů osobního a profesionálního rozvoje a je autorem řady publikací o výchově a posilování sebedůvěry.

Mark Victor Hansen pracuje pro společnost Fortune 500 a pro další profesní sdružení v oblasti obchodní strategie a rozvoje a zdokonalení osobnosti. Klade důraz na sílu inspirace a možnosti ducha a jeho teorie ověřilo mnoho tisíc úspěšných lidí.

Literatura:

[1] Canfield, Jack; Hansen, Mark Victor: Slepičí polévka pro duši. Columbus, Slovinská 9, 101 00 Praha 10. Praha 1996. Překlad: Ivana Hlaváčová. Z angl. orig.: Chicken soup for the soul. Health Communications, Inc. Deerfeld Beach, Florida, 1993. ISBN: 80-85928-46-9

[2] Canfield, Jack; Hansen, Mark Victor: Slepičí polévka pro duši, 2. porce. Columbus, Slovinská 9, 101 00 Praha 10. Praha, 1997. Překlad: Pavla Slabá. Z angl. orig.: A 2nd Helping of Chicken Soup for the Soul. Health Communications, Inc. Deerfeld Beach, Florida, 1995. ISBN: 80-85928-47-7

ukázky:

Pastor John R. Ramsey: The Flower. 1994. Neznámá autorka, zaslala Holly Cresweelová

adresa autorů:

Jack Canfield and Mark Victor Hansen The Canfield Training Group 6035 Bristol Parkway Culver City, CA 90230

Autoři knihy založili projekt, který je řízen Nadací pro sebeúctu v Calver City v Kalifornii. Za každých 12,95 dolaru, kterými přispějete, budou zaslány první dva díly sbírky "Slepičí polévka pro duši" některé věznici, útulku, domovu nebo dalším nevýdělečným organizacím. Bude vám zasláno potvrzení o příspěvku a budete informováni, kam byly knihy zaslány.

adresa Nadace pro sebeúctu:

Soup Kitchen for the Soul The Foundation for Self-Esteem 6035 Bristol Parkway Culver City, CA 90230

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci