Mohutný lesní požár zničil začátkem června tohoto roku v oblasti Tammela (v jihozápadním Finsku - pozn. překl.) 160 ha lesa. Na spáleniště se však začal vracet život ještě dříve, než poslední zbytky ohně zcela vyhasly. Prvními příchozími byly druhy hmyzu závislé na biotopu lesních požářišť. Už po pár týdnech se z popela začaly zvedat také zelené stonky rostlin, a lejsek šedý [Muscicapa striata] si dokonce vystavěl hnízdo v dutině vyhořelého pařezu.

Oheň je přirozenou součástí severské přírody, je jejím obnovitelem. V posledních desetiletích se však tímto způsobem les neobnovoval, neboť zde vždy byla snaha o uhašení lesních požárů, a to i v přírodních rezervacích.

V uplynulých staletích lesní požáry přicházely pravidelně, i když samozřejmě nikdy neshořel celý les, nýbrž vždy jen jeho část. Mnohdy oheň lesem jen proběhl a velká část stromů přitom zůstala naživu. Některá místa byla ohně zcela ušetřena.

V minulých letech se hovořilo o tom, zda by bylo vhodné požáry vzniklé v rezervacích nechat dohořet. Jedním z důvodů pro to bylo, že mnohé živé organismy, které potřebují k životu lesní spáleniště, se staly ohroženými. V některých chráněných územích, jako například vloni v národním parku Nuuksio, byl právě proto lesní požár založen úmyslně. V roce 1988 ve Spojených státech v národním parku Yellowstone zuřil mimořádně silný lesní požár, který spálil třetinu tohoto národního parku, nejstaršího na světě. Za jeden z důvodů neobvyklé prudkosti požáru je považována skutečnost, že za období, kdy všechny lesní požáry byly likvidovány, se v lese nahromadilo velké množství snadno hořlavé hmoty.

Je pochopitelné, že požáry hospodářských lesů se uživatelé snaží uhasit. Ne vždy se to však podaří, a v těchto případech by bylo žádoucí spáleniště ponechat jako výzkumnou plochu pro pozorování přirozené obnovy lesa. Správa lesů (finská obdoba LČR, kromě hospodaření v lesích se však podílí i na ochraně přírody - pozn. překl.) a ministerstvo životního prostředí se pokoušely odkoupit již zmíněné požářiště v oblasti Tammela, prohlásit je za studijní chráněné území a připojit je k blízkému národnímu parku Torronsuo (před vyhlášením chráněného území ve Finsku musí stát nejprve odkoupit pozemek od soukromého vlastníka - pozn. překl.). Toto úsilí však ztroskotalo na nezájmu vlastníků lesa.

Je politováníhodné, že vlastníci lesa nechtěli o této záležitosti vůbec mluvit, třebaže jim Správa lesů nabízela odpovídající kompenzaci za vyhořelé porosty a pozemky, dokonce i formou náhradních pozemků. Vlastníci lesa naopak velmi spěchali s příjezdem pracovních strojů do lokality.

Výborná příležitost byla ztracena. Oblast Tammela přišla také o jedinečnou turistickou atrakci. Spáleniště by poskytovalo po desítky let zajímavou studijní plochu pro pozorování přirozeného vývoje lesa po požáru. Devět hektarů vyhořelého lesa na území sousedního NP Torronsuo sice může vypovídat o požáru, ale to je příliš malá plocha. Doufejme, že po příštím požáru budeme uvážlivější.

Literatura:

[1] Laurila, J.: Tuli kuuluu metsaluontoon. in: Suomen Luonto 56(8): p.2. Helsinki 1997.

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci