28.9. 1938 ve 14:00 hodin dal Hitler souhlas k uspořádání konference ministerských předsedů Velké Británie, Francie, Itálie a Německa, na níž měl být stanoven přesný postup odstoupení území Sudet. Uvádí se, že Hitler při cestě z Kufsteinu do Mnichova vyjádřil Mussolinimu svoji nespokojenost s tím, že ztrácí šanci k úplné likvidaci Československa.

Mussolini věděl, že válce lze zabránit pouze bezpodmínečným přijetím Hitlerových požadavků. Vyslanec v Německu Attolico předal den předtím tyto Hitlerovy požadavky Mussolinimu a ten je pak předložil konferenci.

Mnichovská konference byla zahájena 29.9. 1938 v 12:45 hodin. Ve třech sezeních účastníci konference vypracovali konečný text (viz příloha 1).

Československé delegaci byl výsledek konference předložen 30.9. 1938 v 1:30, přičemž žádné její prohlášení se neočekávalo. Ministr zahraničních věcí Krofta prohlásil 30.9. 1938 ve 12:30 v Praze před vyslanci Anglie a Francie:

"...podrobíme se mnichovskému rozhodnutí, které proběhlo o nás bez nás... Nechci kritizovat, ale pro nás je to katastrofa, kterou jsme si nezasloužili. Podrobíme se a budeme se snažit zajistit našemu národu klidný život. Nevím, budou-li mít z mnichovského rozhodnutí vaše země užitek. Avšak my jistě nejsme poslední, po nás přijdou na řadu další."

Západní velmoci přijaly rozhodnutí, na kterém se postižené strany, ať Češi nebo sudetští Němci, nepodíleli. Stanovením nových hranic mezinárodní komisí 21.11. 1938 připadla Říši také některá území osídlená Čechy. Při stanovení nových hranic měla jistou přednost vojensko-strategická hlediska před etnickými.

Německu bylo odstoupeno zhruba 29 tisíc kilometrů čtverečných území se 3,4 miliónu obyvatel, z nichž bylo asi 300 tisíc Čechů a Slováků (podle stavu z 15.5. 1939). Polsko zabralo asi 900 kilometrů čtverečných území s 240 tisíci obyvatel, z toho asi 130 tisíc Čechů. Maďarsku připadlo vídeňskou arbitráží 2.11. 1938 asi 12 tisíc kilometrů čtverečných s miliónem obyvatel, z toho asi 300 tisíc Slováků.

Zbylé Československo (Čechy, Morava, Slovensko, Podkarpatská Rus) mělo rozlohu téměř 100 tisíc kilometrů čtverečných s asi 10,4 miliónu obyvatel, z toho asi 400 tisíc Němců.

Francouzský parlament Deladierovu zprávu přijal 4.10. 1938. Proti zprávě hlasovali pouze komunisté. Britská dolní komora parlamentu přijala Chamberlainovu zprávu o mnichovské dohodě většinou hlasů a proti hlasovala především Labour Party.

Světová veřejnost spatřovala v mnichovské dohodě záchranu světového míru. Pouze Winston Churchill 5.10. 1938 prohlásil:

"Je po všem. Mlčky, smutně, opuštěno a zlomeno, zapadá Československo do temnot. Muselo každopádně pykat za svoje spojenectví s Francií, jejímž vedením a jejíž politikou bylo dlouho ovlivněno. [..] Britský lid by měl vědět, [..] že byla porušena rovnováha a že teď padl neblahý stín na západní demokracii. Je to teprve první doušek z kalichu, který nám bude podáván rok co rok!"

Sovětský svaz, který nebyl na mnichovskou konferenci pozván, ve své zahraniční politice provedl zásadní obrat. Celou dohodu považoval za porážku Velké Británie a Francie a proto rozhodl o svém novém zahraničně politickém kursu. Ve snaze odvrátit Hitlera od antisovětského konceptu začaly pokusy o spolupráci mezi Sovětským svazem a Německem, které později vedly k rozdělení Polska.

Postoj sudetských Němců k mnichovské dohodě nebyl jednotný. Většina sudetských Němců, která neznala pravé pozadí, nadšeně oslavovala "návrat do Říše". Demokraticky smýšlející političtí vůdci sudetských Němců považovali mnichovskou dohodu za tragickou porážku. V prohlášení sudetoněmeckých sociálních demokratů se mimo jiné píše:

"[..] Velmoci rozhodly o odstoupení sudetoněmeckých území. My jsme obětmi tohoto rozhodnutí. Nemá smysl teď soudit skutečnost, která na nás dopadla osudovou silou. Možná si tento osud příště vyvolí za své oběti ty, kteří nás dnes obětovali. [..]"

1.10. 1938 Adolf Hitler jmenoval Konrada Henleina Říšským komisařem pro sudetoněmecká území. Sudetoněmecká strana SdP byla sloučena s říšskou NSDAP. Bývalé členství v SdP ale nebylo považováno za totéž, jako členství v NSDAP. Mnozí sudetští Němci získali po delší době zaměstnání v Říši nebo v Sudetech, kam proudily říšské zakázky. Sudetoněmecký průmysl přešel z části do majetku velkých německých koncernů.

Sudety brzy opustily desetitisíce Židů, německých sociálních demokratů a statisíce Čechů, kteří se do pohraničí přistěhovali po roce 1919. Byla ustavena župa Reichsgau Sudetenland, kdy získaná jihočeská a jihomoravská území byla připojena k Bavorsku a Dolnímu a Hornímu Rakousku.

Ve zbylém Československu po odstoupení prezidenta Beneše 5.10. 1938 začaly v nových poměrech pokusy o realizaci koncepce národního státu. Podle mnichovské dohody musela vláda generála Syrového skoncovat s dosavadní politikou. V zahraniční politice byly splněny požadavky Polska a Maďarska. 21.10. 1938 byla vypovězena smlouva se Sovětským svazem.

30.11. 1938 se prezidentem stal dr. Emil Hácha, který byl vynikajícím a morálně úctyhodným právníkem, ale politicky byl zcela nevýraznou osobností.

19.11. 1938 Slovensko získalo autonomii, která mu byla slíbena již 30.6. 1918 Pittsburgskou dohodou. Československý stát se stal Česko-Slovenskem.

Systém politických stran byl radikálně zjednodušen. Pravicové strany se sjednotily ve Stranu národní jednoty. Levicové strany v Národní stranu práce. Jakákoliv politická činnost mimo tento rámec, ať už komunistů nebo fašistů, byla zakázána. 3.12. 1938 byly tyto zásadní změny obsažené ve vládním prohlášení předsedy vlády Rudolfa Berana parlamentem přijaty.

Český národ prožíval na přelomu let 1938 a 1939 těžké období, kdy sen o stabilní demokratické síle ve střední Evropě skončil. Prostý český člověk vnímal mnichovskou dohodu jako zradu spojenců a přátel na západě i na východě.

3.10. 1938 Hitler vydal příkaz Volksdeutsche Mitelstelle, kterým zastavil jakoukoliv subversivní činnost proti ČSR. Novému ministru zahraničí Chvalkovskému bylo dokonce během rozhovorů 13. a 14.10. 1938 naznačeno, že existuje možnost přátelských vztahů mezi Prahou a Berlínem.

2.10. 1938 ale velitelství wehrmachtu obdrželo novou směrnici na obranu Říše, podle níž při napadení z kterékoliv strany byla prvořadým obranným opatřením likvidace Česko-Slovenska.

19.11. 1938 byla podepsána smlouva mezi Prahou a Berlínem o stavbě průplavu mezi Odrou a Dunajem.

Hitler se nevzdal plánů na rozbití českého státu, ale jeho administrativa hrála dvojí hru. Na jedné straně se oficiálně Německo snažilo vypadat tak, že proti Česko-Slovensku již nemá žádné výhrady a je ochotno dokonce s ním spolupracovat.

Na druhé straně 17.12. 1938 Hitler vydal další směrnici pro velitelství wehrmachtu, která se týkala příprav k vojenskému obsazení Česko-Slovenska. Směrnice vycházela z předpokladu, že nebude kladen žádný významný vojenský odpor.

Při jednáních 21. až 23.1. 1939 Chvalkovský nabídl Hitlerovi řadu dalších ústupků, jako celní unii s Říší, ustavení úřadu německého vysokého komisaře u pražské vlády, atd. Naopak žádal záruky nových státních hranic. Adolf Hitler a Joachim von Ribbentrop ale nabídku odmítli s poukazem na to, že obyvatelstvo v ČSR zaujímá celkově protiněmecký postoj a stát je ovládán Židy, bolševiky a benešovci.

24.1. 1939 byla naopak podepsána smlouva o oboustranném používání železničních spojů pro vojenské transporty.

Až do března 1939 se česko-slovenská vláda snažila přimět Francii a Velkou Británii k zárukám státních hranic ČSR. Západní mocnosti poskytly Česko-Slovensku půjčku 16 miliónů liber. Německo bylo upozorněno na tento problém, ale říšská vláda nijak nereagovala.

Diskuse o zárukách státních hranic nezačala ani poté, co pražská vláda 22.2. 1939 projevila ochotu vyhlásit neutralitu. Hitler byl totiž již rozhodnut.

Události, které byly rozhodující pro další vývoj, se odehrály v Bratislavě. V prosinci 1938 došlo mezi pražskou a slovenskou vládou, v jejímž čele stál Jozef Tiso, k rozporům. Toto napětí bylo vyvoláno zčásti nediplomatickým jednáním českých úředníků, ale hlavně bylo podporováno z Berlína.

Ministerský předseda Beran požadoval 2.3. 1939 od Tisa mimo jiné prohlášení loajality vůči česko-slovenskému státu, likvidaci tzv. Hlinkovy gardy a ponechání českých důstojníků na Slovensku.

Bratislavská vláda požadavky pražské vlády odmítla. Reakcí pražské vlády bylo 10.3. 1939 zahájení obsazování Slovenska českou armádou.

13.3. 1939 vláda Podkarpatské Rusi vyhlásila nezávislost pod ochranou Německa.

13.3. 1939 přijal Hitler Tisa v Berlíně a žádal po něm, aby Slovensko vyhlásilo okamžitě samostatnost.

14.3. 1939 Slovenský sněm vyhlásil nezávislou Slovenskou republiku.

Ministr zahraničí Chvalkovský žádal Hitlera, aby přijal prezidenta Háchu. Prezidentův zvláštní vlak vyjel z Prahy kolem 16. hodiny a do Berlína dorazil ve 23:00.

15.3. 1939 od 01:00 do 04:00 proběhlo jednání mezi Hitlerem a Háchou v budově Říšského kancléřství. Hitler Háchovi pohrozil, že německé letectvo srovná Prahu se zemí, pokud bude kladen odpor při obsazování zbytku Česko-Slovenska německými vojsky.

15.3. 1939 od 6:00 začaly německé jednotky obsazovat Čechy, Moravu a některé části západního Slovenska. Do večera bylo obsazení země skončeno.

Bez jakýchkoliv konzultací s Beranovou vládou nebo s Háchou 16.3. 1939 přečetl Ribbentrop v pražském rozhlase Hitlerův výnos o zřízení "Protektorátu Čechy a Morava" (viz příloha 2). Říšským protektorem byl jmenován Konstantin von Neurath.

Tímto postupem Hitler vyvrátil před celým světem všechna svá dosavadní politická prohlášení. Britský velvyslanec v Berlíně označil obsazení Prahy za nesmírnou politickou chybu a dodal, že v Evropě již není žádná jistota. Chamberlain s ohledem na slovenské vyhlášení autonomie nejprve prohlásil, že ČSR se rozpadla samovolně a proto Velká Británie se necítí být vázána smlouvou o vojenské pomoci. O několik dní později ale vyjádřil své obavy, zda útok Německa na ČSR byl jediným, nebo zda budou následovat další.

Většina států světa, s výjimkou několika spojenců Německa, vznik protektorátu neuznala. Převládlo mínění, že zjevně budou následovat další německé agrese.

31.3. 1939 Velká Británie poskytla Polsku, 13.4. Rumunsku a 12.5. Turecku záruky proti nevyprovokované vojenské agresi. Totéž učinila Francie. Velká Británie zavedla všeobecnou brannou povinnost.

23.5. 1939 Hitler oznámil generálům velení wehrmachtu svůj úmysl napadnout Polsko. Aby se Hitler zabezpečil před nebezpečím ze strany Sovětského svazu, byla 23.8. 1939 uzavřena smlouva mezi Německem a Sovětským svazem. Sovětský svaz v té době ještě nebyl připraven na válku s Německem a proto i pro něj byla tato smlouva výhodná.

1.9. 1939 ráno Německo napadlo Polsko. 5. 10. 1939 Polsko zmizelo z mapy Evropy. Začala 2. světová válka. [5]

V době, kdy se téměř celá Evropa stala bojištěm, panoval navenek v protektorátu klid a pořádek. Až do roku 1945 byl státním prezidentem dr. Emil Hácha a existovala protektorátní vláda. Od 27.4. 1939 až do přelomu let 1941 a 1942 byl předsedou vlády generál Alois Eliáš a potom do roku 1945 přesedal vládě ministr spravedlnosti Krejčí a v posledních týdnech války pak ministr vnitra Bienert.

Na Čechy se nevztahovala branná povinnost. České obyvatelstvo bylo zásobováno potravinami zhruba na stejné úrovni jako Německo. V důsledku nerušené produkce proudily do protektorátu významné investice a pracující, jimž byla např. poskytována zdravotní péče, měli také slušné výdělky. Zemědělská produkce byla zbavena konkurence levných importů ze zámoří a odběr byl zajištěn.

Prezident Hácha neměl prakticky žádnou pravomoc. Pokud by některý ministr protektorátní vlády nespolupracoval s německými orgány, mohl být kdykoliv zatčen a odstraněn. Celá státní správa byla podřízena německým "oberlandratům", kterých bylo do roku 1942 celkem patnáct, později sedm.

Řada Čechů odcházela dobrovolně za prací do Říše. Později byly zavedeny pracovní knížky a 2.2. 1943 pracovní povinnost. Investice proudily zejména do těžkého a zbrojního průmyslu, přičemž podstatná část českého průmyslu byla pod německou kontrolou. Malé podniky byly za tím účelem sloučeny.

Předním představitelem německé protektorátní moci se stal Karl Hermann Frank. Svou kariéru začal jako státní sekretář a SS Brigadenfuhrer, ještě v roce 1939 se stal SS Gruppenfuhrerem. V roce 1943 byl jmenován Německým státním ministrem v Čechách a na Moravě a SS Obergruppenfuhrerem. Ve své funkci přetrval říšského protektora Konstantina von Neuratha (16.3. 1939 - 27.9. 1941), zastupujícího říšského protektora SS Obergruppenfuhrera Reinharda Heydricha (27.9. 1941 - 4.6. 1942) a SS Oberstgruppenfuhrera Kurta Dauage (27.5. 1942 - 20.8. 1943) a říšského protektora a bývalého říšského ministra dr. Wilhelma Fricka (od 20.8. 1943).

Krátkodobým cílem nacistů v protektorátu byla vojenská neutralizace a účinná hospodářská pomoc Německu. S vojenskou pomocí českých jednotek se nepočítalo. Dlouhodobé záměry byly obsaženy např. v generálním plánu Generalplan Ost. Během války byla prováděna poměrně jednoznačná národnostní politika, jejímž východiskem byly Hitlerovy názory na český národ:

* Vlčí doupě, 13.1. 1942 večer hosté: polní maršál von Leeb, říšský komisař Terboven. Znám Čechy, je to národ kolísavců. Jedna část by se chtěla dorozumět s Německem, druhá jde za Benešem. Když nezasáhneme, přivodíme si katastrofu! Kdyby bylo staré Rakousko bez milosti zasáhlo, nemuselo se rozpadnout. Přede dvěma a půl roky jsem musel poprvé zasáhnout. Devět lidí bylo zastřeleno, dvaapůl tisíce šlo do koncentráku. Výsledkem bylo okamžité obnovení klidu. Výraz pasivní rezistence dostal smysl teprve postojem Čechů ke starému Rakousku. Nejdrzejší jsou vždycky ti, se kterými se zachází nejshovívavěji. Hned si myslí, že jste slabí nebo hloupí. Mnohem líp snáším, když jsem považován za brutálního. Ostatně jsem toho názoru, že Hácha vejde do dějin svého lidu jako jeden z největších státníků. Tenkrát, v březnu 1939 jsem jim vyhrožoval: jestliže celá věc nebude vyřízena do šesti hodin, zaútočí německá letadla na Prahu. Byl bych se příšerně blamoval, protože v tu dobu byla tak hustá mlha, že žádné letadlo nemohlo vzlétnout. Ve tři bylo jednání s Háchou skončeno. Uvědomil svou vládu a po pětačtyřiceti minutách přišla odpověď: Nebude se střílet. Češi měli poslušnou armádu! Měl jsem určitou obavu, když Hácha přijel, poněvadž byl opravdu nemocný. Jaký povyk by zahraniční tisk spustil, kdyby se mu něco stalo! Ale když pak ráno přišel, projevil ducha odporu, který předtím zcela postrádal. Nechtěl, aby jeho ministr zahraničí spolupodepsal. Říkal jsem si: Je právník, co když v Čechách existuje nějaký předpis, že státní akt nemá platnost, jestliže ho nepodepíše ministr zahraničí. Takže jsem trval na ministrově podpisu. Příštího dne v Praze se mě ptal, co to bylo, co z něj udělalo jiného člověka? Byla to injekce profesora Morella! Teď od Háchy dostávám nejvřelejší projevy sympatie. Neuveřejňuji je, abych nevzbudil dojem, že potřebuji podporu poraženého. [3]

* Vlčí doupě, 22.1. 1942 v poledne hosté: říšský vůdce SS Heinrich Himmler, gauleiter Rainer. Nelze vyloučit, že během dvou staletí vyřešíme národnostní problémy. Na začátku třicetileté války k tomu málem došlo. Ve čtyřicátých letech minulého století se každý Čech styděl mluvit česky. Byli hrdí na to, že mluví německy, a největší pýchu pociťovali, když byli považováni za Vídeňáky. Zavedení všeobecného rovného tajného volebního práva v Rakousku muselo vést ke krachu němectví. Sociální demokraté šli zásadně s Čechy, k tomu vysoká šlechta. Německý národ je pro šlechtu příliš inteligentní, šlechta potřebuje něco na způsob malých okrajových nárůdků. Češi byli lepší než Maďaři, Rumuni a Poláci. Vytvořili pilnou maloměstskou třídu, která si byla vědoma svých hranic. I dnes k nám vzhlížejí se vztekem, ale zároveň s bezmezným obdivem: my Češi nejsme určeni k vládnutí! Člověk se učí vést jen tím, že ovládne cizí národy. Češi ztratili své pocity méněcennosti, když se během času cítili nadřazeni ostatním rakouským okrajovým národům. Stav před březnem 1939 si už nedovedeme představit: bylo to něco nemožného! Po staletích sebepozorování se musíme naučit aktivnímu postupu. To bude trvat padesát až sto let. Uměli jsme ovládat jiné! [..] [3]

* Vlčí doupě, 25.1. 1942 v poledne hosté: dr. Lammers, říšský vůdce SS Heinrich Himmler, plukovník Zeitzler. Lidé ve staré Říši neměli o národnostech ani páru; vyrůstali obklopeni mrakem hlouposti. Neměli ani zdání o problému Rakouska! Nepochopili, že se nejednalo o stát v našem smyslu, ale o směsici národností! Rakousko nemělo divize, Rakousko mělo Čechy, Chorvaty, Srby! Svatá prostoto, tady je všechno marné. Každý Čech je rozený nacionalista, který podřizuje svým zájmům všechny ostatní povinnosti. Nemylte se, čím více se Čech ohýbá, tím je nebezpečnější. Němec ze staré Říše se rozplývá, když něco takového vidí. Neurath se málem rozplynul úplně, česká šlechta si ho omotala kolem prstu. Ještě půl roku a výroba by tam klesla na 25 procent! Čech je ze všech Slovanů nejnebezpečnější, protože je pilný. Má disciplínu, má pořádek, je spíš mongoloidní než slovanský. Své skutečné plány dokáže skrývat za jakousi loajalitu. Teď bude dobře pracovat, neboť ví, že jsme nelítostní a brutální. Neopovrhuji jimi, je to osudový boj. Jsou rasová střepina, která vnikla do našeho národního těla, a jeden z nás musí uhnout, buď oni, nebo my. S Poláky máme štěstí, protože jsou líní a hloupí, namyšlení. Český stát byl následkem dlouhé německé výchovy vzorem čistoty. Úplatkářství zde neexistovalo ve větší míře, než kdekoli jinde. Úřednictvo mělo správné pojetí cti. Takový Hácha je proto nebezpečnější než nějaký novinářský uličník. Osobně má neposkvr- něný charakter, stát by neošidil o jednu jedinou korunu. Úplatní jsou méně nebezpeční. To všechno jsou věci, které stará Říše nepochopila správně. [..] [3]

* Říšské kancléřství, 30.1. 1942 v poledne hosté: dr. Ley, Reinhard Heydrich, dr. Weber, von Arent. [..] Háchu musíme prezentovat jako jednoho z největších mužů světa, pokud Čechům zanechá závěť, která bude znamenat jejich konec. Jeho jméno musí být vyslovováno jedním dechem se jménem krále Václava, aby se na něho v budoucnosti mohl odvolávat každý zbabělec. Jeho následník? Jen žádný chlap! Budeme vždycky vycházet líp se zbabělci než se statečnými muži. Čechy nejlíp vyřídíme tak, že na ně budeme prostřednictvím takových osob působit nepřetržitě a v dlouhém časovém období. Po Bílé Hoře až do roku 1867 to tak dělal rakouský stát, takže se nakonec každý Čech skoro styděl mluvit česky. Značná část Čechů je germánského původu a může být poněmčena! [3]

Hitlerova "úcta" před českou výkonností a postojem byla vždy provázena obavou před možným promítnutím těchto kvalit do politiky. Proto 20.5. 1942 Hitler vyhlásil za říšskou politiku v protektorátu vyčistit území od všech nebezpečných elementů a potom s Čechy zacházet přátelsky a blahovolně.

Základy této politiky pocházejí již z roku 1940, kdy Hitler odmítl snahy některých gauleiterů dosáhnout více osobní moci nad protektorátním územím. Hitlerovo rozhodnutí bylo zřejmě ovlivněno několika memorandy. Dne 23.9. 1940 Hitler přijal von Neuratha a Franka. V otázce budoucnosti protektorátu Hitler nastínil tři možné varianty.

První z nich bylo zachování české autonomie, přičemž Němci by byli rovnocennými občany. Tato varianta ale byla podle Hitlera nemožná, protože Čechům nevěřil a obával se jejich spiknutí.

Druhou varianta počítala s germanizací větší části Čechů. Z této asimilace měli být vyjmuti Češi, proti nimž jsou rasové výhrady a ti, kteří se vyznačují protiněmeckým smýšlením. Tyto dvě skupiny bylo třeba vyhladit.

Třetí varianta předpokládala vysídlení Čechů a poněmčení území německými kolonisty. Tato varianta by byla ale značně zdlouhavá a nebylo k dispozici vhodné území na východě.

Druhá varianta asimilace Čechů byla platná pro celé území protektorátu. Prosadila se i proti pozdějším snahám protektorát rozdělit a přetrvala dokonce i kritické období po násilné smrti Reinharda Heydricha.

Hitlerova základní směrnice o asimilaci Čechů zůstávala trvale v platnosti. V roce 1944 Karl Hermann Frank pronesl projev, ve kterém prosazoval perzekuci českého obyvatelstva, ale vysídlení považoval za nemožné hned z několika důvodů. Nebyl žádný vhodný prostor, kam by bylo možno Čechy vysídlit. Nebyl dostatek Němců, kteří by mohli uvolněný prostor zaplnit. Češi představovali značnou pracovní sílu Říše. Evakuace takového rozsahu by představovala nežádoucí šok pro ostatní národy.

Národnostně politickým cílem nacistického vedení tedy bylo zlikvidovat rasově nevhodné a Říši nepřátelské Čechy a ostatní postupně poněmčit. V českých školách byla zavedena povinná výuka němčiny na všech stupních škol. Během pěti let protektorátu bylo popraveno asi 38 tisíc Čechů. Desítky tisíc Čechů skončily v koncentračních táborech.

Snahy o germanizaci českého národa vyzněly naprázdno. Ústřední statistický úřad v protektorátu uváděl k 1.4. 1944 pouze 284 tisíc lidí německé národnosti.

Při respektování mnohých často dalekosáhlých nařízení německé okupační moci a za předpokladu politické zdrženlivosti hrozilo obyvatelům protektorátu jen malé osobní nebezpečí z německé strany. Výjimkou bylo kruté období po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V boji proti okupantům lze spatřovat klíč k pochopení pozdější protiněmecké psychózy po roce 1945.

Český protifašistický odboj za protektorátu byl rozsáhlejší, než se to projevovalo navenek. Rozsáhlá síť odbojových skupin zahájila již několik měsíců po obsazení Česko-Slovenska Německem intenzivní zpravodajskou činnost, dopomáhala k útěku ze země tisícům Čechů, organizovala drobné sabotážní akce, vydávala ilegální noviny, ukrývala odbojové pracovníky a parašutisty, starala se o rodiny zatčených a uprchlíků. V některých případech existovala přímá spojení s českými protektorátními úřady, které podporovaly zejména sociální činnost finančními částkami.

Prezident Hácha a předseda vlády generál Eliáš byli až do roku 1941 ve spojení s Benešovou exilovou organizací v Londýně. KSČ zase byla v trvalém spojení s Moskvou.

Němci o rozsahu českého odboje věděli a jeho význam rozhodně nepodceňovali. Heydrichova a Frankova protiopatření v letech 1941 a 1942 vedla k likvidaci prakticky celého domácího odboje, který byl politicky značně nejednotný. Například KSČ bojovala jak proti německým okupantům tak proti domácí buržoazii.

V období mezi létem 1941 a létem 1942 došlo v protektorátu k zásadnímu obratu. Beneš v Londýně rozhodl zintenzivnit vysílání parašutistů do protektorátu.

22.6. 1941 byl napaden Sovětský svaz. Přes počáteční vojenské neúspěchy Sovětského svazu se v protektorátu probudily naděje na konečné vítězství spojenců. Tyto naděje vedly k vlně stávek a sabotážních akcí různého charakteru. Zlepšila se součinnost mezi jednotlivými odbojovými skupinami. Ve dnech 14. až 21.9. 1941 pouze na základě ústní informace došlo k bojkotu českého protektorátního tisku, na němž se podílela naprostá většina českého obyvatelstva.

Hitler dostával zprávy o českém odbojovém hnutí od šéfa bezpečnostní služby Reinharda Heydricha. Ve dnech 21. a 22.9. 1941 o českém odboji v protektorátu Hitler jednal z Heydrichem a Frankem. Říšský protektor Konstantin von Neurath byl 27.9. 1941 odeslán na zdravotní dovolenou a ve funkci ho nahradil Reinhard Heydrich jako zastupující říšský protektor. Heydrich vyhlásil mimořádný stav a nechal zatknout ministerského předsedu Eliáše, který byl 19.6. 1942 popraven. Bylo zveřejněno několik stovek rozsudků smrti, byl zakázán Sokol a tisíce lidí bylo uvězněno do koncentračních táborů. Heydrichovi se podařilo postupně rozbít české odbojové hnutí. Na druhé straně Heydrich přijímal delegace českých dělníků a rolníků a získával pověst ochránce českých pracujících v sociálních otázkách. Z obavy před oslabením české vůle k odporu se Beneš rozhodl nechat Heydricha odstranit.

Poblíž Plzně byli vysazeni parašutisté Gabčík a Kubis, kteří 27.5. 1942 provedli atentát na Heydricha. Heydrich 4.6. zemřel.

Nacistické úřady reagovaly s brutální tvrdostí. K.H. Frankovi se sice podařilo přimět Hitlera a Himmlera k odvolání rozkazu, podle něhož mělo být 100 tisíc až 300 tisíc Čechů v rámci stanného práva zastřeleno. Důvodem však nebyly nějaké ohledy, ale především blížící se sklizeň obilí a nároky na pracovní síly ve zbrojním průmyslu v Čechách a na Moravě. České obyvatelstvo bylo vystaveno silnému psychologickému nátlaku. V rámci tzv. civilního mimořádného stavu bylo v období od 27.5. do 3.7. 1942 1357 lidí zastřeleno a za schvalování atentátu 3188 osob zatčeno.

Pachatelé atentátu zmizeli beze stopy. Gestapo během krátké doby obdrželo asi 700 informací, z toho kolem 300 od Čechů, na jejichž základě se ale nic nezjistilo. Mezi informacemi bylo také hlášení jednoho majitele továrny z Kladna, z něhož vyplývalo, že jistá dělnice z obce Lidice poskytla přístřeší jednomu neznámému muži, který mohl být hledaným atentátníkem.

Gestapo spolu s českou policií celou obec důkladně prohledalo a podalo hlášení do Berlína. Karl Hermann Frank 9.6. 1941 večer vydal rozkaz k vyhlazení Lidic. Bylo zastřeleno 173 mužů, 200 žen bylo odesláno do koncentračních táborů a 105 dětí bylo odvezeno do Německa. Obec byla vypálena, zbylé zdi vyhozeny výbušninou, areál obce byl srovnán se zemí a jméno obce Lidice bylo vymazáno ze seznamu obcí. 10.6. 1942 o této akci podal zprávu německý rozhlas.

Roky 1943 a 1944 proběhly v protektorátu relativně klidně. Až do dubna 1945 německé velení neregistrovalo žádné významné akce českého odboje. Také z tohoto důvodu byly do protektorátu přesunuty četné zbrojařské závody a vojenské lazarety, protože zde byly ve větším bezpečím před bombardováním než v Německu. V dubnu 1945 se Karl Hermann Frank pokoušel u Hitlera prosadit, aby bylo území protektorátu neutralizováno a tím se později dosáhlo jeho obsazení americkými jednotkami. Hitler ale tento plán odmítl. Když se později Američané zastavili na demarkační linii v západních Čechách, nad pražským hradem stále byla vlajka s hákovým křížem, ačkoliv Berlín, Mnichov a Hamburg padly a doba Třetí říše již pominula.

Když 5.10. 1938 prezident Edvard Beneš oznámil svoji demisi, odůvodnil toto rozhodnutí tím, že nechce být překážkou v příštím vývoji. 22.10. 1938 bývalý prezident Beneš odletěl do Velké Británie.

Edvard Beneš již v době, kdy všichni ještě hovořili o míru, počítal s válkou. Od začátku se nejen zabýval válkou, ale také řešením sudetoněmeckého problému, kdy věřil, že po válce bude ČSR zřízena v předmnichovských hranicích.

Britská historička Elizabeth Wiskermannová uvedla, že již na podzim roku 1938 před zřízením protektorátu Beneš vedl jisté rozhovory na téma odsunu sudetských Němců. Beneš ve svých pamětech pouze uvedl, že již v roce 1939 přemýšlel o politické taktice, která by směřovala ke spravedlivému řešení otázky sudetských Němců.

2.2. 1939 Beneš odcestoval z Velké Británie do Spojených států, kde měl na univerzitě v Chicagu přednášet sociologii. Zpráva o obsazení Česko-Slovenska ho podnítila k tomu, aby adresoval různým státníkům protestní telegramy a k založení Československé národní rady.

28.5. 1939 v rozhovoru s prezidentem Rooseveltem tuto svoji myšlenku dále rozvedl. 12.7. 1939 se vrátil do Velké Británie.

Po vyhlášení protektorátu odešli mnozí sudetoněmečtí sociální demokraté do exilu, kde založili v květnu 1939 svoji organizaci Treuegemeinschaft. Vedení německé sociální demokracie SPD v exilu navázalo ihned po Hitlerově obsazení Česko-Slovenska přímý kontakt s Benešem výměnou telegramů. Vedení zde SPD formulovalo své stanovisko k obnovení Československa zrušením mnichovských hranic.

3.8. 1939 Beneš označil mnichovskou dohodu za neplatnou a československý plán z 5.9. 1938 za taktický tah.

3.9. 1939 v rozhovoru s předsedou SPD Wenzelem Jakschem Beneš hovořil o "švýcarském řešení" a o "řešení ve shodě se sudetskými Němci". Podle Jaksche se jednalo o "výslovné odmítnutí jakýchkoli plánů na odsun".

Na konferenci 10.3. 1940 v Londýně proto Treuegemeinschaft prohlásila, že řešení otázky sudetských Němců nucenou výměnou obyvatel považuje za nedemokratické a barbarské řešení.

Beneš a jeho exilová organizace museli v této době opatrně taktizovat v řešení sudetoněmecké otázky. Na prvním místě stála rekonstrukce československého státu uznáním právní kontinuity první republiky a uznání Benešovy exilové organizace, aby se mohla podílet na mírových jednáních o poraženém Německu.

V publikacích československé exilové organizace byli sudetští Němci přibližně do přelomu let 1941 a 1942 představováni jako oběti Hitlerových plánů.

4.3. 1941 Konrad Henlein ve svém projevu vylíčil vývoj v Sudetech v letech 1933 až 1938 tak, že probíhal ve všech souvislostech podle předem připraveného plánu říšské NSDAP.

23.6. 1941 vydala poté československá exilová organizace prohlášení, že sudetští Němci, kteří volili v parlamentních volbách v roce 1935 a v komunálních volbách 1938 Henleinovu stranu hlasovali zjevně pro československý a nikoliv skrytě pro nacistický program. Ale dva roky poté se zmíněná Henleinův projev stal východiskem ke spisu československého ministerstva zahraničí v Londýně s titulem "Německé menšiny - předvoj nacismu".

Benešovo úsilí a jeho organizace o uznání právní kontinuity Československa trvalo několik let.

V politice sovětské vlády, která 1.1. 1940 vypověděla česko- slovenského vyslance z Moskvy, nastal po německém útoku na Sovětský svaz (22.6. 1941) zásadní obrat. Již 9.7. 1941 uznal Sovětský svaz Benešovu exilovou vládu. Edvard Beneš se totiž ani po paktu Ribbentropa a Molotova nenechal vyprovokovat k nějakému antikomunistickému stanovisku.

18.7. 1941 uznala Benešovu vládu Velká Británie a později s touto exilovou vládou navazovaly diplomatické styky další státy.

21.7. 1941 Edvard Beneš jmenoval Státní radu, která měla 40 a později 50 členů. Státní rada se poprvé sešla 11.12. 1941 a měla pouze poradní funkci.

25.10. 1940 a 12.12. 1940 byly uzavřeny vojenské a finanční smlouvy s Velkou Británií a Spojenými státy americkými.

11.11. 1940 a 24.9. 1941 byla vedena jednání s polskou exilovou vládou o spolupráci během války a při mírových jednáních.

21.7. 1940 Beneš jmenoval vládu, která si 15.10. 1940 udělila zákonodárnou moc a po přeskupení 16.12. 1941 byla složena z ministerského předsedy Jana Šrámka a ze šesti Čechů a šesti Slováků.

28.11. 1942 Státní rada prodloužila prezidentský mandát Benešovi o sedm let.

29.8. 1941 podepsala exilová vláda ČSR Atlantickou chartu, v jejímž prohlášení je uvedeno, že členské státy nebudou usilovat o žádné zvětšení či změny svých území, které by se uskutečnily bez přání lidu, který toto území obývá. Ministr zahraničí Jan Masaryk při podpisu Atlantické charty 24.9. 1941 prohlásil, že vláda ČSR podepisuje tuto chartu s tím, že při konečné interpretaci principů charty budou brány v potaz strategické hranice států sousedících s Německem.

Otázka hranic obnoveného Československa souvisela s problémem uznání právní kontinuity tohoto státu. Sovětský svaz a USA daly poměrně brzy na vědomí, že mnichovská dohoda není pro ně závazná a francouzská exilová vláda generála de Gaulla ji prohlásila 29.9. 1942 za neplatnou. Britská vláda se zdráhala přijmout československý koncept, podle něhož by mnichovská dohoda neměla být nikdy právoplatná. Přesto se podařilo dosáhnout shody.

Teoreticky bylo Československo obnoveno ve starých hranicích. Praktické důsledky mohly být vyvozeny až po vítězném skončení války. Do popředí se tak dostal sudetoněmecký problém. Beneš musel vybudovat různá diplomatická zajištění, aby nebyl ohrožen jeho politický cíl státu v předmnichovských hranicích.

V květnu 1941 vystoupil prezident Beneš a státní ministr Ripka poprvé s pojmem "transfer obyvatelstva". Několik let pak v tomto směru probíhal krok za krokem proces působení na veřejné mínění. Byly využity různé diplomatické kontakty a byla s ohledem na průběh války formulována veřejná prohlášení.

V odborné literatuře a v další literatuře zabývající se problematikou sudetských Němců se často objevuje názor, že autorem řešení německé otázky v ČSR odsunem převážné části sudetských Němců byl prezident Beneš, který pak obratným taktizováním (či dokonce intrikováním) přiměl velmoci k souhlasu s tímto postupem. Takto jednoduché to však nebylo. Je nutné vidět, že s německými menšinami byly problémy také v dalších státech střední a jihovýchodní Evropy, a tak se u vítězných mocností již během války prosadil princip řešení tohoto problému těchto menšin jejich odsunem do Německa. Příčinou nebyla touha po pomstě nebo odplatě, ale snaha zabránit v budoucnu opětnému zneužití těchto menšin k nové agresi. Sám prezident Beneš ve své politice "odčinění Mnichova" považoval za nutné vedle obnovy ČSR v předválečných hranicích a zahraničně politického zabezpečení republiky proti případné nové hrozbě řešit nově uspořádání národnostních poměrů. Ve svých úvahách o řešení německé otázky dlouho vycházel z představy kombinace odsunu a územních korektur hranic ve prospěch Německa. [6]

Se svými úvahami Beneš narazil v londýnské emigraci na odpor polské vlády, která princip řešení otázky německé menšiny úpravou hranic ostře odmítala. Daleko větší odpor proti Benešovým návrhům kladli představitelé československého zahraničního a především domácího odboje. Krutost okupačního režimu vyvolala již v roce 1939 velmi radikální názory odbojových skupin na řešení německé otázky. Nevyplývaly jen ze "msty za křivdy", ale z celkového úmyslu okupantů na germanizaci Čech a Moravy. [6]

Například program vojenské odbojové organizace Obrana národa z léta 1939 požadoval vystěhování všech Němců okamžitě po ukončení války. Během 24 hodin se měli odebrat za hranice s deseti markami a 30 kg zavazadel na osobu s vyloučením cenností. Veškerý německý majetek měl být bez náhrady vyvlastněn a použit k úhradě škod, které Německo způsobilo republice. Program centrálního odbojového orgánu ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího) z roku 1940, nazvaný Za svobodu, vyjadřoval myšlenku, že v osvobozené republice nebude místo pro ty Němce, kteří se exponovali pro henleinovce a nacisty. Požadoval individuální prošetření a potrestání viny. Neodmítal však princip kolektivní viny sudetských Němců. V programu čteme: "Národ jako celek nese odpovědnost, v to čítaje i lidi osobně nevinné, ale neodlišitelné od celku". Pochopitelně prezident Beneš musel vzít v úvahu stanoviska domácího odboje. V letech 1942 - 1943 byl princip odsunu akceptován rozhodujícími silami čs. odboje (v prosinci 1943 jako poslední tento princip přijalo zahraniční vedení KSČ v Moskvě) a také vedoucími představiteli Velké Británie, USA a Sovětského svazu. [6]

Rozhodnutí velmocí pro odsun vyplývalo z jejich vlastního pojetí poválečného uspořádání Evropy a nebylo tudíž výsledkem jakéhosi nátlaku dr. Beneše na velmoci, jak se snaží tvrdit někteří historikové. Požadavky čs. exilové vlády představovaly ve hře mezinárodních zájmů okrajovou záležitost. Její požadavky by se nemohly stát skutečností, pokud by byly v rozporu se zájmy velmocí. Rozsah, způsob i čas provedení odsunu byl v londýnské emigraci neustále upřesňován. V Memorandu čs. vlády třem velmocím z listopadu 1944 se například uvažovalo o organizovaném vysídlení asi 1 600 000 Němců a celkově mělo zůstat v republice asi 800 000 Němců, u nichž se počítalo s poskytnutím občanských práv a s postupnou asimilací. Memorandum předpokládalo, že asi 250 000 sudetských Němců padlo ve válce a půl miliónu zkompromitovaných nacistů samo uprchne do Německa. [6]

Pojem transfer byl postupně použit v několika fázích. Nejprve se vztahoval na všechny říšské Němce přistěhované během války do protektorátu. Později byl vztažen na všechny německé válečné zločince. Poté byl vztažen na všechny sudetské Němce, kteří pomáhali henleinismu a nacismu. Krok za krokem byl rozšiřován okruh osob postižených transferem a samotná možnost transferu byla předkládána jako stále realističtější možnost. Na varovné hlasy se odpovídalo tím, že rozhodnutí leží na svobodném národě v osvobozeném Československu. [1]

V jistých fázích diskuse byl program transferu podporován sociálními, sociologickými a zejména marxistickými argumenty. Podle autorů [1] byly v některých případech použity i podezřelé metody, což je ale vyvraceno např. autorem [6], jak je uvedeno výše.

23.4. 1943 vláda Sovětského svazu prohlásila, že nemůže sdělit závazné stanovisko k transferu německých fašistů. 12.5. 1943 ale prezident Beneš oznámil prezidentovi Rooseveltovi, že Sovětský svaz je s transferem srozuměn. Roosevelt prohlásil, že po válce musí být počet Němců v Československu co nejvíce snížen. 29.5. 1943 proto Ripka informoval sovětského vyslance, že vláda Spojených států amerických je srozuměna s transferem Němců a že očekává souhlas Sovětského svazu. 6.6. 1943 pak Sovětská vláda vyslovila souhlas s transferem německého obyvatelstva. [1]

Autoři knihy [1] vyslovili názor, že koncept transferu byl ve svých východiscích srovnatelný s Hitlerovým návrhem ze 7.6. 1941 chorvatskému vůdci Ante Pavlovičovi na výměnu obyvatel (tedy vysídlení) v jihovýchodní Evropě.

Před Council on Foreign Relations v Chicagu prezident Beneš 22.5. 1943 prohlásil, že transfery obyvatel nejsou všeobecně oblíbené a mohou způsobit mnoho krutosti a dokonce bezpráví. Zároveň konstatoval, že mají být provedeny, pokud přispějí k trvalé rovnováze a k zajištění míru.

Koncem roku 1944 bylo již zřejmé, že dojde k odsunu všech sudetských Němců, kteří po roce 1938 učinili cokoliv, co bylo v rozporu s jejich povinnostmi občanů ČSR.

Ve Státní radě 18.10. 1944 bylo konstatováno, že není ještě žádným důkazem dobrého postoje k ČSR, když někdo za nacistů trpěl, byl týrán, byl mu zabaven majetek nebo byl vězněn v koncentračním táboře. Tím byl vlastně ohlášen transfer všech sudetských Němců.

Další kroky byly již ve své podstatě formální. 23.11. 1944 Advisory Commission (spojenecká plánovací komise pro poválečné otázky se sídlem v Londýně) zamítla, aby byl do kapitulačních podmínek pro Třetí říši zahrnut také transfer asi dvou třetin Němců, kteří se po skončení války budou nacházet na území Sudet. Žádost sice byla zamítnuta, ale jen proto, že podmínky kapitulace se měly týkat výlučně vojenských otázek.

3.7. 1945 bylo vyhověno československé žádosti o povolení transferu, adresované všem hlavním spojencům. Výsledkem pak bylo prohlášení konference v Postupimi dne 2.8. 1945:

"Všechny tři vlády (tj. vlády USA, SSSR a Velké Británie) projednaly tuto otázku [..] a uznaly, že do Německa musí být proveden transfer německého obyvatelstva nebo jeho částí, které zůstaly v Polsku, Československu a Maďarsku. Vlády se shodly v tom, že každý takový transfer musí probíhat organizovaně a humánním způsobem."

Koncept vypracovaný exilovou vládou ČSR byl spojenci přijat a stal se prostředkem poválečného postupu nejen proti sudetským Němcům, ale proti všem Němcům ze středovýchodní Evropy.

Britská vláda si od počátku představovala federativní řešení poválečné střední Evropy a prezident Beneš v jistých fázích své exilové činnosti tyto plány sledoval. V roce 1943 odjel do Moskvy a podepsal tam spojeneckou smlouvu. Benešovi začalo být jasné, že rozhodující mocností ve střední Evropě bude Sovětský svaz. Proto raději obětoval Podkarpatskou Rus, než aby se dostal do sporu se sovětskou vládou, jak se to stalo polské vládě. Později se ale zklamal ve svých nadějích, že za cenu ústupků komunistům bude moci zachovat neutrální postoj mezi Západem a Východem.

Během války ale byla Benešova pozice pevná. Exilové kruhy pod jeho vedením získávaly z centra německé moci cenné zprávy svojí zpravodajskou službou, která pracovala velmi dobře. Exilové kruhy se tak staly zajímavým partnerem pro Západ i Východ. Vojenským přínosem byly menší československé vojenské jednotky, které byly začleněny do britské armády a československá vojenská jednotka v Rudé armádě, které velel generál Ludvík Svoboda.

Proti prosazení konceptu transferu, který byl zajištěn řadou aspektů státoprávních, diplomatických, vojenských, zpravodajských a psychologických, byly sudetoněmečtí emigranti zcela bezmocní. Skupina, která se odštěpila od Treuegemeinschaft, založila 18.10. 1940 Zahraniční skupinu německé sociálně demokratické dělnické strany v Československu a nabídla československé exilové vládě bezvýhradnou spolupráci bez předběžných podmínek ohledně plánu transferu sudetských Němců. Tato skupina se 5.10. 1941 vyslovila proti myšlence odsunu, ale později se sloučila se sudetoněmeckými komunisty a 17.10. 1943 s nimi vytvořila Zemskou konferenci německých antifašistů z ČSR. Ve společném prohlášení pak sdělili sudetským Němcům, že jakákoliv další podpora Hitlera povede ke ztrátě domova. Na zasedání této Konference v lednu 1945 jeden z vůdců Zahraniční skupiny požadoval bezvýhradnou podporu očistné akci vysídlení, boj za vyhnání německých fašistů a za zřízení lidově demokratické republiky.

Politický význam Jakschovy Treuegemeinschaft byl tím oslaben. V počáteční fázi považoval prezident Beneš Wenzla Jaksche za významnou osobnost a 12.10. 1940 nabídl jeho skupině šest míst ve Státní radě. Tato nabídka byla 20.10. 1940 přijata a 11.12. 1940 byla prezidentem Benešem potvrzena. Dlouhou dobu se pak vedla jednání o formě spolupráce sudetoněmeckých sociálních demokratů ve Státní radě. Jaksch si kladl jako podmínku, že nebudou dále rozvíjeny plány na vyhnání sudetských Němců. V srpnu 1941 byla Jakschova skupina znovu vyzvána, aby zaujala svá místa ve Státní radě a 22.9. 1941 došlo k osobnímu setkání Jaksche s Benešem.

V důsledku nepříznivých zpráv z českých odbojových kruhů, kdy se v protektorátu stal zastupujícím říšským protektorem Reinhard Heydrich, se ale jevila spolupráce se sudetskými Němci jako nežádoucí, prezident Beneš přijetí Jakschovy skupiny odložil.

Autoři knihy [1] zastávají názor, že prezident Beneš ke svým plánům sudetoněmeckou Treuegemeinschaft nepotřeboval. 8.1. 1942 Jakschovi oznámil, že československý lid se rozhodl pro rozchod se sudetskými Němci a pro jejich transfer do Říše. Poslední setkání proběhlo 31.12. 1942.

Wenzel Jaksch se pokusil mobilizovat veřejné mínění proti plánu odsunu sudetských Němců četnými prohlášeními pro tisk. Založil také 1.8. 1944 organizaci Democratic Sudeten Comitee, složenou ze sociálních demokratů a křesťanských politiků. Jakschovy snahy se ale setkaly s minimálním ohlasem a stejně neúspěšný byl jeho pokus varovat sudetské Němce ve vlasti.

Československá exilová vláda naproti tomu využívala rozhlas, tisk, finanční a vojenské prostředky k prosazení svého cíle. Zejména v poslední fázi bylo těchto prostředků využito pro výzvy k ozbrojenému odporu a k vypořádání se všemi Němci.

Velitel československých ozbrojených sil generál Ingr 3.11. 1944 v londýnském rozhlase vyhlásil:

"Až přijde náš den, bude celý národ následovat starý válečný pokřik husitů: Bijte je, zabte je, nikoho nenechávejte naživu! Každý by se měl už teď poohlédnout po vhodné zbrani, která trefí Němce nejúčinněji. Kdo nemá po ruce žádnou střelnou zbraň, ať si opatří jakoukoli jinou a uschová ji..." [1]

pokračování

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci