Podzim je výborné období ke snění o měsíčních duhách. Nejčastěji to však také sněním končí. Znám jen jednoho člověka, kterému se podařilo spatřit duhu vzniklou ze světla Měsíce v úplňku.

Už Aristoteles věděl z vyprávění, že kolem poloviny století byla v Řecku dvakrát pozorována měsíční duha. Někteří řečtí filosofové byli podezíraví, zda je takový úkaz vůbec možný.

Později - v roce 1804 - dramatik a básník Friedrich von Schiller umístil měsíční duhu dokonce do své hry Wilhelm Tell:

"Skutečně! Duha uprostřed noci! Světlo Luny ji zažehlo. Jak vzácné, podivné znamení! Mnozí nic podobného nikdy neviděli. Je dvojitá - pohleďte, její horní polovina je bledší než ta druhá."

(pro český text použit finský překlad Eino Leina z r. 1907 - pozn. překl.)

Poněkud běžnějším nočním světelným jevem než měsíční duha je mlžný oblouk (bílá duha). Barevné duhy vznikají za deště, bílé duhy za mlhy. V drobných kapičkách mlhy ztrácí úkaz svou barevnost, oblouk má menší poloměr a je širší než běžná duha. Nejlepší bílé duhy vypadají jako široká klenba nad krajinou.

Navštívil jsem amatérského astronoma Jari Piikkiho v Juvě (Juva, město v jihovýchodním Finsku - pozn. překl.). Společně jsme si vzpomněli asi na pět stovek Finů, kteří zpozorovali bílou duhu, z nichž každý ji nejspíše viděl jen jednou. Jari Piikki je právě jedním z nich.

Existuje několik málo fotografií bílé duhy, není však zatím známa žádná fotografie barevné duhy vzniklé z měsíčního světla.

Literatura:

[1] Pekkola, M.: Kuun kaaria, in: Suomen Luonto 56(9): p.11. Helsinki 1997

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci