Literatura:

[1] Habel, Peter Fritz; Kistler, Helmut: Němci a Češi 1848 - 1948. Tsechischer Nationalausschus in Deutschland. Reichenbachstr. 47, 8000 Munchen 5, B.R.D., 1987

[2] Veselý, Zdeněk: Dějiny českého státu v dokumentech. Nakl. Victoria Publishing a.s., Klimentská 30, 110 00 Praha 1, 1994. ISBN: 80-85605-95-3

[3] Adolf Hitler, Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941 - 1944. Aurora, Praha 1995. ISBN: 80-901603-9-5 překlad: Jethro Spencer McIntosh z něm. orig.: Adolf Hitler, Monologe im Fuhrerhauptquartier 1941 - 1944, Albrecht Knaus Verlag, Hamburg, 1980

[4] Pfaff, Ivan: Sovětská zrada. Nakl. BEA, Praha, 1993. ISBN: 80-900111-0-1

[5] Masson, Philippe: Historie německé armády, 1939 - 1945. Naše vojsko, Praha 1995. ISBN: 80-206-0461-8 překlad: Jiří Žák z franc. orig.: Histoire de l' armée allemande 1939 - 1945

[6] Toms, Jaroslav: Přehled vývoje česko-německých vztahů na území České republiky od 12.století do roku 1947. Západočeská univerzita, Pedagogická fakulta, katedra historie, Plzeň 1993. str. 121 - 133

Odkazy na časopis Natura:

[N1] Ládková, Lenka: Volkssport proces. Natura 11/96.

[N2] Ládková, Lenka; Svršek, Jiří: Problematika sudetských Němců. Natura 07/94, 08/94.

Německo-české vztahy dostaly svoji specifickou podobu v procesu rozvoje národního cítění obou národů, které znamenalo počátek konce jejich společného osudu v rámci habsburské monarchie. Na rozhraní 18. a 19. století se objevily myšlenky na vytvoření nového typu státu, jako byla Francie nebo Spojené státy americké. Nový stát zajišťoval lidem základní lidská práva a spoluúčast na veřejném životě a řízení státu. Tyto myšlenky získaly mocnou podporu ve vzdělaneckých vrstvách národů střední a východní Evropy.

Silné impulsy k probuzení národního sebevědomí přinesla nadvláda Napoleona Bonaparte, která trvala do roku 1813. Osvobozenecký boj Němců a mnoha dalších evropských národů proti této nadvládě probíhal v naději, že systém monarchistických nadnárodních států bude zcela nahrazen systémem demokratických národních států. Vídeňský kongres v roce 1815 tuto naději zmařil.

Otázku národního státu pokusilo vyřešit v letech 1848 a 1849 Německé národní shromáždění, které zasedalo v kostele svatého Pavla ve Frankfurtu nad Mohanem. Ze zemí tzv. Německého spolku (Deutscher Bund), ke kterému patřily také Čechy a Morava, měla vzniknout federativní Německá říše. Paragraf 188 ústavy zaručoval neněmeckým národnostem právo na jazykovou rovnoprávnost v oblasti školství, náboženství, ve vnitřní správě a v justici.

Vídeňská vláda toto řešení odmítla, protože požadovala, aby celá dosavadní habsburská říše byla začleněna do nového státního celku. Češi a Němci z Čech s poukazem na historické "české státní právo" chtěli nejprve společně založit na územích svatováclavské koruny stát společné národnosti. Skupina sdružená kolem historika Františka Palackého ale chtěla v tomto státě Čechům získat vedoucí postavení a proto se čeští Němci začali organizovat na obranu svých zájmů.

Na přelomu let 1848 a 1849 začal národnostní konflikt mezi Čechy a Němci nabývat na významu. Žádné projekty rakouského Říšského sněmu na vnitřní členění podle národnostních oblastí nebyly realizovány. Uvnitř rakouské monarchie pak původní společné povědomí Čechů a Němců na českém a moravském území bylo vystřídáno povědomím národnostním. Tomu prospělo také opatření registrace hovorové řeči.

V následujícím období došlo k významným sociálním změnám. Bylo zrušeno poddanství a venkovská chudina se začala stěhovat do měst, kde bylo více pracovních příležitostí. Zatím zůstávala nedotčena německá převaha ve vyšších státních orgánech.

Prusko-rakouská válka v letech 1866 až 1867 donutila české a moravské Němce považovat se za Rakušany. Němci byli tak zcela odkázáni na politické strany a spolky ve Vídni. Podle brněnského programu rakouských sociálních demokratů měly být provedeny změny ve státní struktuře. Korunní země s císařským místodržícím a se zemskou správou a zemským sněmem měly být zrušeny. Měl vzniknout národnostní spolkový stát s národnostními samosprávnými orgány, jejichž zákonodárství by bylo určováno národnostními komorami. Ve snaze předejít konfliktům se odmítalo zavedení jednoho státního jazyka. V tzv. Moravském vyrovnání v roce 1905 byl vyvinut nový volební systém. Každá národnost obdržela jednu "národní kúrii" zvolenou podle vlastní volební listiny. Nedošlo však k řešení žádných národnostních problémů. Zavedením všeobecného a rovného hlasovacího práva v roce 1907 na území Čech a Moravy došlo k číselné převaze Čechů na poslaneckých místech Čech a Moravy v Říšské radě.

Nečinnost rakouské vlády v národnostní otázce vedla postupně k zostřená národnostních bojů. Až do roku 1914 vznikaly nové německé a české národnostní organizace. Národnostní konflikty se začaly promítat do všech oblastí veřejného života. Šlo o spory o místní názvy, vyučovací jazyk ve školách, místa v zaměstnání, nakupování u německých nebo českých obchodníků, kulturu a umění atd. Za těchto okolností musely nutně vzniknout politické strany, které hodlaly sociální problémy řešit z národnostních hledisek. Roku 1898 byla založena česká Národně sociální strana. V roce 1904 byla založena Německá dělnická strana, která se od roku 1918 nazývala Deutsche Nationalsocialistische Arbeiterpartei (DNSAP, Německá nacionálně socialistická dělnická strana).

Do roku 1914 vznikla uvnitř monarchie nová národnostní politická struktura. Počáteční rakouské vojenské úspěchy zostřily národnostní konflikty mezi Čechy a Němci, protože císařská vláda začala postupovat represivně proti Čechům, kteří dostatečně neprokazovali "vlastenectví". To vedlo k propagandě o snahách Čechů osvobodit se z rakouského područí. Na druhé straně německé nacionalistické kruhy formulovaly teorie o novém státu, podle nichž měl být po válce svébytný život neněmeckých menšin značně omezen.

V letech 1914 až 1918 se čeští exiloví politici snažili prosadit v Londýně, Paříži a Washingtonu české národnostně státní požadavky. Tomáš G. Masaryk a Edvard Beneš odešli do exilu v letech 1914 a 1915. Slibem demokratického uspořádání budoucího státu a nabídkou českého zahraničního vojska získali potřebnou podporu dohodových mocností. V roce 1915 byl založen Český zahraniční komitét, do kterého vstoupili také Slováci, kteří usilovali o samostatné Slovensko. 30.5. 1918 se Masaryk dohodl se zástupci amerických Slováků na slovenské autonomii v rámci Česko- Slovenska.

Dohodové mocnosti neměly zpočátku žádné konkrétní plány pro poválečné uspořádání střední Evropy. Uznání Česko-Slovenska jako válčící strany mělo být dosaženo ustavením českých legií. České plány na samostatný stát pak nepřímo podpořila revoluce v Rusku. Během Kerenského vlády české legie úspěšně bojovaly proti Rudé armádě. 26.6. 1918 Francie uznala "československý národ" jako válčící stranu a krátce nato následovalo uznání Anglie a USA. Tímto krokem západní spojenci uznali Masarykovu Československou národní radu jako vládu.

V konečné fázi války ve snaze odvrátit rozpad říše císař Karel vystoupil s iniciativou v národnostní otázce. Propustil vězněné české politické vůdce Kramáře a Rašína a českým Němcům přislíbil založení německých provincií. V Čechách pod vedením Karla Kramáře byl 13.7. 1918 ustaven Národní výbor česko- slovenský, který vyhlásil solidaritu s exilovými politiky.

16.10. 1918 se císař Karel ve svém manifestu přihlásil k principu národnostního sebeurčení a monarchie se měla změnit v národnostní federaci. 21.10. 1918 bylo rozhodnuto o založení Německého Rakouska, jehož provinciemi se stala německy osídlená území severních a západních Čech (provincie Deutschbohmen) a severní Moravy (provincie Sudetenland). Území jižních Čech a jižní Moravy byla připojena k Dolnímu Rakousku. Celé Německé Rakousko se 12.11. 1918 prohlásilo za součást Německé republiky. Češi císařský manifest odmítli. Jejich vůdcové již 2.10. 1918 prohlásili, že pro ně jsou směrodatná rozhodnutí vydaná pouze československou vládou v zahraničí ve vzájemné dohodě s vítěznými mocnostmi.

18.10. 1918 v Paříži a ve Philadelphii a 28.10. 1918 v Praze byla vyhlášena Československá republika. Tento státní útvar měl sice vládu, kterou uznaly vítězné mocnosti, ale jeho hranice nebyly definovány, protože německy osídlená území Čech a Moravy se již předtím stala součástí Německého Rakouska.

Právo národů na sebeurčení, které západní spojenci vyhlásili, vzbuzovalo u Němců naděje, že jejich požadavky budou na mírové konferenci respektovány. Ale již 18.11. 1918 Češi prosadili u dohodových mocností předběžné vojenské obsazení všech německy osídlených území Čech a Moravy a také Maďary osídlených částí Slovenska. Maďarské obranné akce a rakouský protest nebyly vzaty na vědomí.

23.12. 1918 Tomáš G. Masaryk uvedl: "Němci osídlená území jsou a zůstanou naše... My jsme si tento stát vybojovali a státoprávní postavení našich Němců, kteří sem kdysi přišli jako přistěhovalci a kolonisté, je tím jednou provždy pevně dáno."

Mírové konference se československá delegace zúčastnila jako zástupce jedné z vítězných mocností. Zástupci Německého Rakouska a sudetoněmecká delegace předložili konferenci vlastní memoranda, jejichž východiskem bylo právo na sebeurčení. Jedna z alternativ obsahovala návrh, aby pouze německy osídlená území jižních Čech a Moravy byla připojena k Rakousku, zatímco ostatní Němci osídlená území se měla stát autonomními kantony v rámci česko- slovenského státu. Konference ale tyto návrhy odmítla a přijala memoranda československé vlády. Beneš pro připojení Němci osídlených území k Československé republice uvedl několik důvodů:

Počet Němců v českých zemích činil nikoliv 2,4 miliónu ale pouze 1,6 miliónu. Na území Čech a Moravy neexistují žádné německé okresy a německé osídlení je rozděleno do tří vzájemně oddělených oblastí, které nemají žádnou společnou politickou a hospodářskou základu. Bez území osídlených Němci by česko- slovenský stát nebyl ekonomicky soběstačný. Němci přišli do Čech v minulosti pouze jako kolonialisté nebo jako úředníci císařské vlády. Bez pohraničních území by byla území Čech špatně vojensky chráněna.

Postoj západních spojenců byl také ovlivněn skutečností, že v době konání konference byly v Rusku, Maďarsku a Bavorsku u moci komunistické vlády. Novému československému státu tak připadla důležitá obranná funkce proti rozšiřujícímu se bolševismu.

Versailleskou smlouvou 28.6. 1918 a St. Germainskou smlouvou 10.9. 1919 bylo rozhodnuto o začlenění sudetských území do česko- slovenského státu. Současně s tím vstoupila v platnost smlouva o ochraně národnostních menšin.

V nově vzniklém československém státě byla 20.5. 1919 uznána proporcionalita národností, dvojjazyčnosti a autonomie v oblasti školství a smíšených soudních orgánů. Ústava byla odhlasována 29.2. 1920 Národním shromážděním. Ústava vycházela ze švýcarského modelu parlamentní demokracie. Na rozdíl od Švýcarska ale nebyl ustaven systém kantonů, ale stát byl uspořádán centralisticky.

Jazykový zákon připouštěl dvojjazyčnost tam, kde podíl jinak mluvícího obyvatelstva činil nejméně 20 procent. Úředním jazykem byl "jazyk československý", tedy v Čechách a na Moravě čeština, na Slovensku slovenština.

Novému československému státu lze vytknout, že v něm nebyl realizován princip práva na sebeurčení podle demokratické zásady rovnosti všech zúčastněných. Při jeho vzniku byla pominuta práva národnostních menšin. Stát přitom byl vybudován na liberálních principech právního státu.

Sudetští Němci (tento pojem se objevil poprvé v roce 1898 a začal se běžně používat od roku 1918) nejprve v březnu 1919 protestovali proti násilnému začlenění do nového státu. Později se řada z nich začala vracet do původních politických uskupení, která existovala již za monarchie. Od poloviny 20. let se německé politické strany rozdělily na zhruba dvě velké skupiny. Aktivisté byli rozhodnuti k politické spolupráci v novém státě. Jejich rozhodnutí bylo motivováno zejména politickými a ekonomickými důvody, a také nabídkou českých politiků. Negativisté naproti tomu odmítli jakoukoliv spolupráci se strukturami nového státu. Poukazovali na národnostní rovnoprávnost zakotvenou v ústavě a poukazovali na nerespektování práva Němců na sebeurčení.

V prvním československém parlamentě, který byl zvolen 18.4. 1920, zasedalo 281 poslanců, z toho 72 Němců. Zpočátku všichni němečtí poslanci setrvávali v opozici. Nesocialisté odmítali jakoukoliv spolupráci, protože ta předpokládala loajalitu vůči novému státu.

V negativistickém postoji natrvalo zůstaly jen německé strany Deutsche Nationalpartei (DNP) a Deutsche Nationalsocialistische Arbeiterpartei (DNSAP), které vytvořily Arbeitsgemeinschaft, "pracovní" společenství. Ostatní strany se rozhodly pro jistou spolupráci v novém státě, od které si slibovaly lepší možnosti prosadit německé požadavky.

Pražská vláda ale provedla řadu kroků bez účasti německé menšiny. Byla provedena pozemková reforma, kdy asi 30 procent sudetoněmecké půdy připadlo neněmeckým správcům a majitelům. Prováděcí směrnice k jazykovému zákonu obsahovala diskriminační podmínky pro německé státní zaměstnance, kteří museli složit státní zkoušku z češtiny. Desítky tisíc Němců tak přišlo o svá zaměstnání a na takto uvolněná místa přicházeli do Sudet čeští úředníci.

V roce 1926 do Švehlovy vlády vstoupili dva němečtí ministři (Spina jako ministr veřejných prací, Mayr-Hartling jako ministr spravedlnosti. Od roku 1929 se Německá sociálně demokratická dělnická strana podílela na vládní koalici. Na německé straně byly s těmito kroky spojovány naděje na změnu, z hlediska Němců zcela negativního, vývoje. K tomuto trendu přispěla významně také skutečnost, že umírněné české a německé kruhy viděly v různých protineměckých a antisemitských tendencích ohrožení demokracie.

Locarnská konference v roce 1925 a přijetí Německa v roce 1926 do Společnosti národů znamenaly určitý impuls pro německo- české vyrovnání. Německo odmítlo uznat hranice Československa, ale zavázalo se řešit vzniklé spory bez použití násilí.

Německá účast ve vládě Československé republiky a snahy o jistá mezinárodní řešení sudetoněmeckých požadavků nevedly k žádným podstatným výsledkům. Výsledek všech 24 petic sudetských Němců adresovaných Společnosti národů byl negativní. Ve vnitřní politice byl veden boj o právní postavení sudetských Němců. Ale pražská vláda nebrala na německé požadavky žádný zřetel. Byl zvýšen počet žáků potřebných pro zakládání menšinových škol. Při novém správním rozdělení státu v letech 1927 a 1928 byly hranice okresů stanoveny bez ohledu na německé požadavky. Nebylo dosaženo žádné změny v jazykových nařízeních.

V roce 1930 čeští národní socialisté uznali princip kulturní autonomie národností. V praxi nedošlo k žádné změně. Požadavky sudetských Němců podporovaly pouze komunisté, např. 5. kongres Komunistické internacionály v červnu 1923, 6. sjezd KSČ v březnu 1931, projev poslance Kopeckého v březnu 1931.

Mimo vládní a parlamentní spolupráci začal mezi sudetskými Němci vznikat pocit sounáležitosti s vyhraněnými politickými představami. Proces byl podporován důsledky hospodářské krize, která zasáhla sudetoněmecká území silněji než území ostatní. V Sudetech vznikly různé formy svépomoci, jako ochranné svazy, pracovní zprostředkovatelny, finanční podpůrná sdružení atd. Ožila také tradice starých politických spolků, které podporovaly povědomí a tradice národní pospolitosti. Byly zakládány školské svazy a mládežnické spolky. V rámci těchto struktur existovalo široké spektrum názorů, od folkloristických spolků až po různé nacionalistické skupiny, které podporovaly elitářské postoje.

Příkladem nacionalistického spolku byl Kameradschaftsbund, jehož členskou základnu tvořilo několik stovek vybraných lidí. Tento spolek se hlásil k myšlenkám rakouského ekonoma a filozofa Othmara Spanna, který vytvořil teorii stavovského státu. V rámci tohoto spolku probíhaly přípravy na převzetí vedení sudetských Němců v okamžiku, kdy dosavadní političtí vůdcové budou nuceni odstoupit.

Obdobné cíle sledovali rovněž vedoucí funkcionáři masové tělovýchovné organizace Deutscher Turnerverband, k nimž patřil také Konrad Henlein, původně bankovní úředník a později učitel tělesné výchovy v Aši.

Nacionálně socialisticky byl zaměřen spolek Aufbruch-Kreis, který se zasazoval za připojení Sudet k Německu. K vedoucím představitelům patřil mimo jiné Karl Hermann Frank.

Československá vláda spatřovala v těchto aktivitách ohrožení celého státu a zahájila rozsáhlé policejní akce. Například 22. února 1932 vydalo ministerstvo vnitra výnos, kterým byla rozpuštěna hakenkrajclerská organizace Volkssport a to podle paragrafu 2 a paragrafu 17 Zákona na ochranu republiky. (Pozdější zprávy hovoří též o par. 113 Ústavní listiny a par. 28 Spolčovacího zákona.) Svoje rozhodnutí zdůvodnilo ministerstvo stálým překračováním činnosti, vymezené stanovami a uplatňováním působnosti politické ve smyslu protistátní. S rozpuštěním Volkssportu se počítalo již v červenci 1931, kdy krátce před teplickým hakenkrajclerským dnem vydalo ministerstvo vnitra všeobecný zákaz nošení hnědých košil, patřících k stejnokroji hakenkrajclerů.

Podle dobového tisku Volkssport byl tvořen oddíly vytvořené podle vzoru hitlerovských úderných rot s vojenským výcvikem a komandem, se stejnokroji, hnědou košilí, čapkami, německými páskami s hákovým křížem. Hlavní sídlo této organizace bylo v Ústí nad Labem a ve Fulneku. Jeho vrchní "hlavou" byl poslanec Krebs. Pod záminkou sportovních cvičení se konala vojenská denní i noční cvičení, při kterých se často dorozumívaly jednotlivé skupinky s hitlerovskými oddíly cvičícími na druhé straně hranic. Při jedné z četných domovních prohlídek, které po rozpuštění této organizace vyšetřující orgány provedly, bylo zjištěno, že členové měli jen tehdy platné legitimace "sportovní", když byli také majiteli "partajní" legitimace. Pořádali propagační pochody, aby obyvatelstvo německé národnosti v severních částech udržovali v mínění, že území bude připojeno k říši. Celá vojenská formace byla rozdělena do různých skupin: první byla grupa - vedoucí Gruppenfuhrer (měl na stejnokroji hvězdičku), druhá byla trupa (vedoucí měl dvě hvězdičky), třetí sturm (velitel měl tři hvězdičky). V Čechách bylo založeno několik hakenkrajclerských žup, které se dělily na okresy. Každá župa měla svou barvu a taktéž okres. Např. župa první (Rudohoří) měla barvu zelenou atp.

Vnitřní disciplína byla velmi přísná a vysokoškoláci, když museli skládat na školách zkoušky a potřebovali klid na učení, museli žádat o udělení studijní dovolené. Každá žádost a každý spis byl zakončen pozdravem "Heil Hitler". Největší činnost vyvinuli ve Vrchlabí, Ústí, Sokolově a Střekově, ale i jinde. Členové Volkssportu byli také oficiálními strážci, popř. úderníky při každé schůzi německých národních socialistů. Udržovali pořádek, chránili řečníka a na rozkaz zaútočili na odpůrce. (podrobněji viz [N1]).

V roce 1932 byl zrušen sportovní svaz sudetoněmecké DNSAP a 10.2. 1933 byla poslancům této strany odebrána poslanecká imunita. Tento postup byl odůvodněn tím, že členové této strany se ideologicky identifikují s říšskoněmeckou NSDAP. Byl zakázán poslech německého rozhlasu a sudetoněmecká strana DNSAP byla rozpuštěna. Strana DNP musela zastavit činnost. Poslanecké mandáty těchto stran byly v říjnu 1933 rozděleny mezi ostatní německé strany v parlamentu.

V důsledku rozsáhlých policejních akcí a mocenských opatření vlády začalo docházet k politickému sjednocení všech sudetských Němců. Konrad Henlein, který byl v sudetoněmeckých kruzích dobře znám svojí činností v Turnerverbandu, založil 1.10. 1933 stranu Sudetendeutsche Heimatfront (Sudetoněmecká vlastenecká fronta), která měla sjednotit všechny sudetské Němce.

V zakládajícím prohlášení se Konrad Henlein hlásil k německé kulturní a osudové pospolitosti, ale také k loajalitě vůči ČSR. Ve svém projevu v říjnu 1934 v České Lípě se důsledně distancoval od nacionálního socialismu a žádal československou vládu o uznání sudetoněmeckého životního prostoru, půdy, životních práv, práva na kulturní a hospodářský rozvoj a účinná opatření vlády proti nezaměstnanosti sudetských Němců.

Henleinova Sudetendeutsche Heimatfront byla k volbám v roce 1935 připuštěna až po odstranění výrazu "front" z názvu strany. Strana dostala předepsaný název Sudetendeutsche partei (SdP, Sudetoněmecká strana). Strana SdP získala ve volbách 1,2 miliónu hlasů a 44 poslaneckých křesel. Vedoucím politické frakce se stal Karl Hermann Frank.

Přestože SdP získala ve volbách v roce 1935 nejvíce hlasů, nebyla pověřena sestavením nové vlády a dokonce nebyla zastoupena ve vládní koalici. To utvrdilo sudetské Němce, že jim nejsou přiznána stejná demokratická práva a že se jedná o diskriminaci jejich národnostní menšiny. Konrand Henlein se rozhodl prosadit své politické cíle jinými metodami. Navázal kontakty především s Berlínem a s Londýnem. Říšskoněmecká NSDAP poskytla straně SdP finanční a politickou podporu, ale odmítala se vměšovat do vnitřní politiky ČSR. Při Henleinově návštěvě olympijských her v Berlíně mu bylo naznačeno, že si sudetští Němci musí zatím poradit sami.

Konrad Henlein se pokusil získat podporu pro řešení problémů sudetských Němců také ve Velké Británii. Veřejné mínění západních velmocí bylo nakloněno k revizi původních rozhodnutí. V případě Československa šlo především o zveřejnění dokumentů z konce války, z nichž vyplývalo, že při vzniku ČSR byly porušeny některé demokratické principy. Čeští politici na tyto dokumenty nijak nereagovali a Henleinovy požadavky odmítli s poukázáním na to, že Henleinova SdP prosazuje zájmy Německa.

Od roku 1937 nastala další fáze vztahů sudetských Němců a československé vlády. Funkcionáři Sudetoněmecké strany a velká část členské základny začali prosazovat těsnější orientaci politiky strany na říšskoněmeckou NSDAP. Část členské základny přitom usilovala o autonomii v rámci ČSR a část o připojení Sudet k Německu. Tento rozpor ve vedení i v členské základně byl pro Sudetoněmeckou stranu SdP charakteristický až do jejího konce.

Sudetoněmecké aktivistické strany se ještě jednou pokusily o změnu politiky ČSR v národnostní otázce. Od roku 1933 začali do Československé republiky přicházet němečtí antifašističtí emigranti, kteří většinou tyto snahy podporovali. Také na české a slovenské straně se začaly postupně sjednocovat síly na obranu demokracie. České aktivistické strany předložili v lednu 1937 ministerskému předsedovi Hodžovi memorandum, které obsahovalo nejtíživější národnostní problémy. Následná opatření přinesla některá dílčí zlepšení, například v nezaměstnanosti sudetských Němců a v jejich účasti na státní správě.

Henleinova strana SdP v první polovině roku 1937 předložila pět návrhů zákona na ochranu národností, které měly zajistit rovnoprávnost všech národnostních menšin. Ostatní strany tyto návrhy ale odmítly s tím, že jsou protiústavní. Henlein reagoval v listopadu 1937 požadavkem autonomie, kdy však počítal více s reakcí Berlína než pražské vlády. Česká politická scéna svojí neústupností ztratila manévrovací prostor a Henlein se obrátil o pomoc na Německo. Na přelomu let 1937 a 1938 už tato pomoc odpovídala Hitlerovým plánům.

Prvním bodem programu říšské NSDAP z roku 1920 byl požadavek na sjednocení všech Němců na základě práva na sebeurčení národů v jedno velké Německo. Hitlerův zahraničně politický plán byl podrobně popsán v jeho knihách "Mein Kampf" a "Zweites Buch". Hitler od počátku směřoval k zajištění tzv. životního prostoru pro německý stát, postavený na národnostně-rasových základech. Pro Hitlera byly hranice po 1. světové válce nepodstatné.

V roce 1933 Hitler ještě nemohl prosazovat politiku získávání nových území a proto se soustředil na revizi versailleské smlouvy mírovými prostředky. Použil k tomu radikální politické nástroje. Německo vystoupilo ze Společnosti národů, zcela odmítlo závěry Konference o odzbrojení, zavedlo brannou povinnost, vypovědělo locarnskou smlouvu atd.

Oficiálně ale Německo zdůrazňovalo mírové úmysly, které byly demonstrovány smlouvami s Polskem a Velkou Británií. V Německu ale ve 30. letech 20. století probíhalo intenzivní zbrojení, které souviselo s přípravami na dobytí "životního prostoru".

V rámci taktických úvah o získání "životního prostoru" bez nutnosti války v Evropě měly být národnostní skupiny použity jako nástroje k vnitřní destabilizaci určitých států.

V letech 1933 až 1937 nebyla sudetoněmecká otázka pro zahraniční politiku NSDAP rozhodující. Říšská podpora Henleinovy strany SdP neznamenala podporu NSDAP politice Konrada Henleina. Teprve koncem roku 1937 pokročily přípravy na realizaci programu pro získání "životního prostoru" natolik, že bylo možno začít s plánem na rozbití Československa.

Adolf Hitler v instrukci z 21.12. 1937 uvedl, že pokud bude Německo všestranně připraveno na válku, budou tím dány vojenské předpoklady pro útok proti Československu. Tím řešení německého územního problému v Československu bude dovedeno k vítěznému konci i v případě napadení některou velmocí. Byl vypracován plán Grun, který počítal s válkou na dvou frontách.

Sudetoneměcký boj za právo na sebeurčení se stal prostředkem nacionálně socialistické politiky. Proto byla také Henleinova žádost z listopadu 1937 vyslyšena a další postup Sudetoněmecké strany SdP byl koordinován s postupem říšské politiky.

Vztahy Československa k Německu byly od doby jeho vzniku sice korektní, ale napjaté kvůli nevyřešenému problému sudetských Němců. Podobně napjaté vztahy mělo Československo s Polskem. Mezinárodní pozice Československa během let postupně slábla. Souviselo to s problémy Společnosti národů, s vnitřními problémy Francie, na kterou se Československo spojenecky vázalo, a také s britskou politikou ústupků. Pokusy Francie a Československa kompenzovat nepříznivou politickou situaci ve střední Evropě smlouvami se Sovětským svazem nebyly příliš úspěšné. Vztahy Francie a Sovětského svazu byly totiž oslabeny ideologickými rozpory a také tím, že Goebbelsova propaganda označila ČSR za "bolševickou letadlovou loď v Evropě".

Od léta 1935 se objevovaly náznaky, že Sovětský svaz svou pomoc Československu nemyslí příliš vážně. V usnesení sovětského politbyra z 21. července 1935, tedy dva měsíce po podpisu smlouvy, se uvádí, že přiblížení k Francii a k Československu je vlastně druhořadá úloha, stejně jako přiblížení k Číně nebo zesílení spojení s Persií a Afghánistánem. 22. července 1935 potvrdil německý atašé v Moskvě, že státní vedení Sovětského svazu se v příštích letech nenechá vmanévrovat do války podmíněné spojeneckými závazky. [4]

V roce 1935 se po Masarykově abdikaci stal prezidentem ČSR dr. Edvard Beneš. V Benešově zahraniční politice pokračoval ministr zahraničí Kamil Krofta. Politická situace nutila ke změně vnitřní politiky a reformě ČSR, které ale muselo předcházet smíření mezi sudetskými Němci a Čechy a mezi Slováky a Čechy. Odklad reformy způsobil, že jednotlivé národnosti představovaly potenciální ohrožení integrity státu. Spojenci nemohli a především nechtěli podporovat protireformní politiku ČSR. Jugoslávie usilovala o hospodářské a politické sblížení s ekonomicky silným Německem. Vláda velké Británie byla ovlivněna britským veřejným míněním, které bylo ovlivněno nejen zveřejněním nedemokratických postupů při vzniku ČSR v roce 1919, ale především zprávami o poměrech v ČSR ve vztahu k národnostní problematice.

Na přelomu let 1937 a 1938 bylo Československo v tíživé mezinárodně politické situaci. Beneš sice správně rozpoznal zjevné souvislosti s vnitopolitickou krizí, ale domníval se, že k řešení problému má relativní dostatek času. Česká politická scéna se domnívala, že existence Československa je dostatečně zabezpečena mezinárodními smlouvami.

4.2. 1938 Hitler provedl radikální změny ve vedení armády a ministerstva zahraničí. Von Blomberg, von Fritsch a von Neurath byli nahrazeni Hitlerem, von Brauchitschem a von Ribbentropem. Bylo zřízeno vrchní velení wehrmachtu (OKW), jehož velitelem se stal generálplukovník Wilhelm Keitel.

20.2. 1938 Hitler ve svém projevu v Říšském sněmu prohlásil, že říše bude rozhodně podporovat a bránit těch 10 miliónů Němců, kterým bylo v důsledku "versailleského šíleného aktu" znemožněno spojit se.

Ve dnech 11.3. až 13. 1938 bylo Rakousko připojeno k Německu. Vůči Československu byla vydána uklidňující prohlášení.

V Praze rostla nervozita, protože stát se ocitl v německém sevření. Poláci ohlásili své nároky na Těšínsko, Maďaři zase na území na Slovensku, osídlená maďarskou národnostní menšinou.

Nebylo možno ani očekávat pomoc od Sovětského svazu. Sovětský svaz po stalinských čistkách byl vojensky a politicky oslaben a navíc byl pro případ vojenského zásahu smluvně vázán s Francií. Od jara 1937 se množily doklady o sovětské nespolehlivosti. Francie zase mohla podniknout vojenský zásah jen za podpory Velké Británie. K tomu se Chamberlain zavázal v projevu 24.3. 1938, pokud bude jednáním vyřešena sudetoněmecká otázka.

V polovině května hlásil německý abwehr, že Rusové nechtějí přispět Čechům žádnou účinnou vojenskou pomocí. Již počátkem listopadu posoudil wehrmacht alternativu, zda vojenský zásah Ruska připadá v úvahu, jako krajně pochybnou. V basilejských novinách Rundschau, které vydávala Kominterna, přiznal sovětský autor otevřeně, že Sověti mohou klidně vyčkávat a přihlížet, jakou volbu Evropa učiní. 27. listopadu Litvinov připustil, že Moskva vůbec nemá chuť zaplést se do války s Německem jenom kvůli Československu. Jeho prognózu potvrdilo o 14 dní později sovětské politbyro ve svém usnesení 10. prosince 1937. [4]

Československé sdělovací prostředky ale ve shodě s politikou vlády hlásaly neústupnost jak vůči Německu tak vůči Henleinově straně SdP.

16.3. 1938 na Henleinovu výzvu opustily sudetoněmecké strany vládní koalici a sloučily se s SdP. Dosud přetrvávaly názorové rozdíly uvnitř SdP mezi skupinou v čele s Konradem Henleinem, která požadovala autonomii uvnitř Československa, a skupinou v čele s Karlem Hermannem Frankem, která prosazovala sloučení s Německem.

23.8. 1938 Adolf Hitler ujistil Henleina a Franka o tom, že československý problém bude brzy definitivně vyřešen a dal jim instrukci, podle níž měla Sudetoněmecká strana stupňovat své požadavky na vládu Československa. Současně pověřil Henleina, aby využil svých kontaktů ve Velké Británii a dosáhl nevměšování Velké Británie do nastávajícího konfliktu.

24.4. 1938 Konrad Henlein na základě Hitlerovy instrukce ve svém projevu vyhlásil tzv. Karlovarský program:

1. Nastolení úplné rovnoprávnosti sudetoněmecké národnostní skupiny s českým národem.

2. Uznání sudetoněmecké národnostní skupiny jako právní osoby za účelem zachování tohoto rovnoprávného postavení ve státě.

3. Stanovení a uznání sudetoněmeckého územního osídlení.

4. Vytvoření sudetoněmecké samosprávy na územích osídlených sudetskými Němci ve všech oblastech veřejného života, jež se týkají zájmů a záležitostí sudetoněmecké národnostní skupiny.

5. Ustavení zákonných ochranných opatření pro ty sudetské Němce, kteří žijí mimo území souvisle osídlená sudetskými Němci.

6. Odstranění křivd spáchaných na sudetských Němcích od roku 1918 a náhradu škod, které těmito škodami vznikly.

7. Uznání a realizaci zásady, podle níž v německých oblastech měli pracovat němečtí veřejní zaměstnanci.

8. Plná svoboda přiznání se k německé národnosti a k německému světovému názoru.

Pražská vláda Karlovarský program odmítla. Bod 2 byl označen za nepřijatelný, bod 3 za nepřípustná. V bodě 4 nebylo jasné, jak daleko se má jít. Bod 6 byl označen za neproveditelný, bod 6 za těžko splnitelný, bod 8 za politicky nebezpečný.

Neústupnost československé vlády byla motivována nadějí na francouzskou a britskou politickou a případně vojenskou pomoc.

Po konferenci 28. a 29.4. 1938 obě mocnosti vyhlásily, že se vládě ČSR doporučuje udělat co nejvíce ústupků k uspokojení požadavků sudetských Němců. Pokud by ale německá říšská vláda sáhla k násilným prostředkům, pak by nastala situace, kdy Francie by se v důsledku svých závazků cítila přinucena k intervenci a vláda Jejího Veličenstva by nemohla garantovat, že by neučinila totéž.

Prezident Beneš hodnotil výsledek konference optimisticky jako dostatečné varování Německa ze strany spojenců. Berlín ale z diplomatických zpráv odvodil, že žádná z mocností vojensky nezasáhne proti německým požadavkům. Hitler přepracoval své vojenské plány tak, aby v případě útoku na Československo na západní hranici Německa zůstaly jen minimální vojenské síly.

Začátkem května 1938 se Hitler při státní návštěvě v Římě ujistil solidaritou Mussoliniho, ikdyž nedošlo k žádné konkrétní vojenské dohodě.

V první polovině května 1938 Velká Británie zahájila v Praze a v Berlíně vyjednávání o urovnání sudetoněmeckého problému bez použití síly. Henlein v Londýně předložil návrh, aby kromě ústředního parlamentu v Praze byly zřízeny zemské parlamenty a orgány regionální samosprávy národnostních menšin. Stanovení národnostních hranic mělo být provedeno nezávislým orgánem. Britská strana tyto návrhy posuzovala s pochopením. Proto britská diplomacie se ještě více snažila přimět Beneše k ústupkům.

17.5. 1938 pražská vláda začala vyjednávat se zástupci Sudetoněmecké strany.

19.5. 1938 byla ale jednání přerušena, když došla zpráva o německých vojenských přesunech v Bavorsku a Sasku. Prezident Beneš nevzal na vědomí prohlášení berlínské vlády, které tuto zprávu dementovalo. Ministerská rada rozhodla vyhlásit částečnou mobilizaci na 20.5. 1938 v 15 hodin.

Hitler 21.4. 1938 si vyžádal od Keitela novou verzi plánu Grun, která vycházela ze situace po připojení Rakouska. Tuto verzi obdržel v polovině května 1938. V plánu se uvádělo, že Německo nemá v nejbližší době v úmyslu rozbít Československo vojenskou akcí, pokud si to nevynutí vývoj politických poměrů uvnitř ČSR nebo vývoj politické situace v Evropě, která by vytvořila výhodnou a snad neopakovatelnou příležitost.

Československá částečná mobilizace znamenala sice výzvu, ale přišla zcela neočekávaně. Německo bylo 21.5. 1938 varováno, že Francie v případě vojenského útoku na Československo bude nucena intervenovat a Velká Británie je smluvně vázána k zásahu.

Skutečnost, že Hitler neodpověděl vojenskou agresí, se v Praze mylně hodnotila jako vítězství demokracie a vlastní síly.

Sudetoněmecká strana získala v komunálních volbách v roce 1938 celkem 92,6 procent všech německých hlasů. Hitler následně opět změnil koncept plánu Grun, jehož úvodní formulace z 30.5. 1938 zněla:

"Je mým nezměnitelným rozhodnutím rozbít v dohledné době Československo vojenskou akcí. Je záležitostí politického vedení přivodit nebo vyčkat na k tomu vojensky a politicky příhodný okamžik."

Vůle soužití mezi Čechy a Němci v Československu byla vždy záležitostí relativně malé části německého a českého obyvatelstva pod vedením jednotlivých politiků. V napjatém období na jaře a v létě 1938 se zvedly vlny vypjatého nacionalismu. Česká strana nasadila mocenské prostředky státu a sudetští Němci cítili jako příkaz doby demonstrovat svoji jednotu v rámci Sudetoněmecké strany.

17.10. 1938 došlo v Teplicích k šarvátkám mezi poslanci SdP a českou policií. Německý tisk využil této potyčky k mohutné politické propagandě a německo-český rozpor byl poté v nacionálně socialistickém tisku systematicky rozvíjen.

Po květnové krizi způsobené částečnou mobilizací a varováním Německa se diplomatické aktivity západních velmocí rozběhly do dvou směrů. Chamberlain se pokoušel snížit napětí urychleným odstraněním příčin krize a snažil se proto přimět pražskou vládu k okamžité dohodě se sudetskými Němci. Hitler naopak usiloval o získání Polska a Maďarska ke společnému postupu proti ČSR. Maďarsko k Hitlerovým návrhům přistupovalo velmi opatrně. Poukazovalo na své sousedství se státy Malé dohody (Jugoslávie a Rumunsko) a zásadně odmítalo vojenskou agresi.

Polsko pod autorativním vedením ministra zahraničí Becka se vyznačovalo výrazným nacionalismem. Polská vláda naznačila, že očekává rozpad Československa a poté opustí své neutrální pozice.

Slovenská ludová strana pod vedením Andreje Hlinky dočasně spolupracovala se Sudetoněmeckou stranou ve snaze zdůraznit své požadavky na národní parlament. Slovenská strana se odvolávala na dohodu, kterou v roce 1918 uzavřel T.G. Masaryk se slovenskými exilovými politiky v Pittsburgu. Tato dohoda nebyl českou stranou dodržena. Originál Pittsburgské smlouvy byl v létě 1938 dovezen na Slovensko a tato dohoda se stala předmětem ostrých sporů mezi Slováky usilujícími o autonomii a Slováky souhlasícími s režimem.

Západní mocnosti jasně rozpoznaly kritickou situaci ČSR. Britská diplomacie naléhavě radila pražské vládě, aby vzala na vědomí čtrnáctibodový program, který Sudetoněmecká strana předala 7.6. 1938 vládám ČSR, Francie a Velké Británie.

Henleinovo vyjednávání s ministerským předsedou Hodžou, který v zásadě byl ochoten k určité dohodě, nevedla k žádným výsledkům. Prezident E. Beneš byl neústupný, protože se obával přeměny ČSR v mnohonárodnostní stát. Na dalekosáhlé požadavky Sudetoněmecké strany odpověděl jen drobnými ústupky, což v polovině června 1938 vedlo ke zhoršení situace.

18.7. 1938 bylo rozhodnuto do Prahy vyslat lorda Runcimana jako "nezávislého zprostředkovatele a pozorovatele". Vláda ČSR dala k tomuto kroku souhlas 23.7. 1938. Od 3.8. 1938 lord Runciman vyjednával s pražskou vládou a vedením Sudetoněmecké strany. Runcimanovi bylo brzy jasné, že ve vedení Sudetoněmecké strany existují dva názorové proudy. Karl Hermann Frank plnil pokyny Hitlera a Ribbentropa, kteří zahájili vojenské přípravy na rozbití Československa.

Prezident Beneš za dané situace ustoupil a 30.8. 1938 schválil plán reforem, který dalekosáhle splňoval požadavky Karlovarského programu SdP. Sudetoněmecká strana 2.9. 1938 tento plán odmítla s tím, že je nedostatečný. Prezident Beneš zaujal znovu odmítavé stanovisko, ikdyž mu britští diplomaté radili provést další ústupky. Lord Runciman na Beneše naléhal tak dlouho, až byl schválen 5.9. 1938 další plán, který připustil územní autonomii v německých kantonech, národnostní proporcionalitu ve všech oblastech a rovnoprávnost jazyků. Odmítal pouze zřízení vládního ústředí pro německé kantony.

Ještě před koncem roku 1938 by tyto ústupky zřejmě celý sudetoněmecký problém vyřešily. Hitler však byl pevně rozhodnut. Sudetoněmecká strana SdP očekávala Hitlerův projev na blížícím se norimberském sjezdu NSDAP.

12.9. 1938 Hitler ve svém projevu na sjezdu NSDAP požadoval právo na sebeurčení sudetských Němců, které lze zaručit jedině připojením sudetských území k Německé říši. Na Hitlerův pokyn začala SdP provokovat národnostní incidenty, aby se demonstrovala neudržitelnost celé situace.

13.9. 1938 pražská vláda vyhlásila stanné právo v několika německých okresech. Vedení SdP přerušilo s Prahou veškerá další jednání, vypovědělo princip autonomie a vystoupilo s jediným požadavkem: "Chceme žít jako svobodní němečtí lidé! Chceme mír a práci v naší vlasti! Chceme domů do Říše!"

Pražská vláda odpověděla zákazem Sudetoněmecké strany. Její vedení a řada členů uprchla do Bavorska. Konrad Henlein obdržel 17.9. 1938 od Hitlera instrukci, aby zorganizovat z uprchlíků Sudetoněmecký dobrovolnický sbor (SFK), jehož účelem měla být ochrana sudetských Němců a pokračování provokací. Sbor měl vytvářet teroristické skupiny, které měly vyvolávat neustálé nepokoje v sudetoněmeckém pohraničí. Větší akce nařizoval Vůdce sám pomocí vrchního velení wehrmachtu OKW.

Sudetoněmečtí sociální demokraté se pokusili založit Německou národní radu, která měla pokračovat v jednání s pražskou vládou o posledním plánu na řešení sudetoněmeckých požadavků. Tento pokus ale nevyšel, protože vnitrostátní řešení sudetoněmeckého problému již nebylo možné.

Britská vláda ještě před Norimberským sjezdem NSDAP usilovala o svolání mezinárodní konference o sudetoněmeckém problému, které by se účastnili zástupci Velké Británie, Francie, Itálie, Německa a Československa.

13.9. 1938 Chamberlain oznámil své rozhodnutí jednat osobně s Hitlerem. Jednání proběhlo 15.9. 1938 v Hitlerově horském sídle u Berchtesgadenu. Hitler požadoval předání Sudet Československem a anulování všech smluv, které představovaly hrozbu Německu (šlo o smlouvu mezi ČSR a Sovětským svazem). Hitler dále poukazoval na problém dalších národnostních menšin v Československu. Britský premiér přislíbil, že bude v tomto smyslu působit na londýnskou, pařížskou a pražskou vládu. V tomto záměru ho utvrzovala zpráva Runcimanovy komise, ve které se konstatovala nutnost odstoupení Sudet, protože situace zašla příliš daleko a jiné řešení proto nepřipadá v úvahu.

15.9. 1938 pod tlakem událostí a zprávy Runcimanovy komise byl prezident Beneš rozhodnut postoupit určitá sudetoněmecká území Německu a 17.9. 1938 předal pařížské vládě příslušný návrh.

Ve dnech 18. a 19.9. 1938 se francouzští a britští politici radili o dalším postupu. Ministerský předseda Deladier projevil vážnou obavu, že rozdrobení Československa je pouze součástí Hitlerova vojenského tažení na východ. Chamberlain ale zastával názor, že odmítnutí Hitlerových požadavků by znamenalo válku.

19.9. 1938 byl pražské vládě předán britsko-francouzský návrh na odstoupení Sudet Německu v zájmu zachování míru a životních zájmů Československa.

Pražská vláda tento návrh považovala za "zradu". Situace byla zcela bezvýchodná a konec Československa v původní podobě se zdál neodvratný.

20.9. 1938 Maďarsko a Polsko požadovaly paritní postavení svých národnostních menšin v Československu. Navíc se dal brzy očekávat slovenský požadavek autonomie.

20.9. 1938 večer od pražské vlády přišlo odmítnutí britsko- francouzského návrhu na odstoupení Sudet. Pražské vládě bylo obratem sděleno, že nyní si musí nést všechny důsledky svého rozhodnutí. Pražská vláda se dostala do úplné izolace. Sovětský svaz sice nešetřil silnými slovy na adresu Hitlera, ale pomoc se od něj očekávat nedala, pokud by nejprve vojensky nezasáhla Francie.

21.9. 1938 pražská vláda proto přijala britsko-francouzský návrh. Ministr Krofta prohlásil, že se Československo obětovalo pro blaho Evropy.

22.9. 1938 Chamberlain odjel do Bad Godesbergu. Adolf Hitler ale prohlásil, že britsko-francouzský návrh nepřijímá. Požadoval okamžité obsazení Sudet, splnění polských a maďarských požadavků, poukazoval na neúnosné poměry v pohraničí a na sovětské výroky ohledně vojenské pomoci. Ultimativně v memorandu bylo stanoveno datum obsazení Sudet na 1.10. 1938.

23.9. 1938 ve 22:30 byla v Československu pražskou vládou vyhlášena mobilizace. Pražská vláda generála Jana Syrového totiž hodnotila Hitlerovo memorandum realisticky jako jasnou záminku pro rozpoutání války, aby se Německo nemuselo spokojit pouze se sudetoněmeckým pohraničím. Britská vláda se pokusila pražskou vládu přesvědčit alespoň ke stažení policejních sil z pohraničí. Ale ozbrojené skupiny Sudetoněmeckých dobrovolnického sboru SFK obsazovaly různá místa v pohraničí, útočily na české obyvatele, zajímaly české úředníky a policisty a podnikaly ozbrojené útoky na policejní stanice.

26.9. 1938 pražská vláda odmítla Hitlerovo memorandum z Bad Godesbergu protestní nótou, v níž se mimo jiné psalo: "... Tyto návrhy daleko přesahují všechno, co jsme přijali v tzv. britsko- francouzském plánu... Vláda považuje za svoji povinnost klást vůči těmto novým a krutým požadavkům ten nejkrajnější odpor... Národ sv. Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nebude národem otroků..."

Tato protestní nóta byla předána v Londýně v době, kdy se právě konaly další rozhovory mezi Deladierem a Chamberlainem. O zachování míru za každou cenu již usiloval jen Chamberlain. Deladier se vyslovil pro vojenskou podporu Československa.

26.9. 1938 v 17:00 hodin podnikl Chamberlain poslední pokus, kdy prostřednictvím svého poradce Horace Wilsona se pokusil přimět Hitlera k přijetí československých ústupků z 21.9. 1938. Hitler ale odpověděl, že do 28.9. do 14:00 hodin musí být vládou Československa přijato jeho memorandum z Bad Godesbergu a že 1.10. budou Sudety obsazeny buď na základě dohody nebo násilím.

Wilson se setkal s Hitlerem podruhé 27.9. 1938 v 12:15 hodin. Adolf Hitler odmítl Chamberlainovo ujištění, že osobně převezme odpovědnost za splnění českých závazků a kategoricky požadoval splnění svého memoranda z Bad Godesbergu. Wilson proto Hitlera upozornil na to, že v případě použití násilí ze strany Německa splní Francie své smluvní závazky vůči ČSR a že Anglie poskytne Francii vojenskou pomoc.

27.9. 1938 v 13:00 přikázal Hitler připravit vojenské akce tak, aby provedení plánu Grun bylo možné od 30.9. 1938.

27.9. 1938 ve 22:00 oznámil Hitlerovy americký prezident Roosevelt, že Spojené státy poskytnou v případě války vojenskou pomoc Velké Británii a Francii.

27.9. 1938 večer přikázal Hitler mobilizovat západní divizi a přikázal zvýšit aktivitu skupin SFK v sudetoněmeckém území.

28.9. 1938 ve 4:00 hodin americký prezident Roosevelt požádal Benita Mussoliniho, aby navrhl Adolfu Hitlerovi smírčí konferenci o sporných otázkách.

28.9. 1938 v 10:00 hodin jednal v této věci britský vyslanec v Římě s italským ministrem zahraničí.

28.9. 1938 v 11:15 hodin předložil francouzský vyslanec v Berlíně Adolfu Hitlerovi návrh, aby se k 1.10. spokojil pouze s částí Sudet. To odpovídalo britskému plánu obsazování Sudet v období od 1.10. do 10.10. 1938.

Adolf Hitler váhal. Pokud by odmítl britský a francouzský návrh, byla by zahájena válka. Plán Grun přitom počítal pouze s izolovaným postupem proti Československu. V tomto okamžiku mu předal italský vyslanec návrh Benita Mussoliniho prodloužit dobu ultimata o dalších 24 hodin. Na Hitlerovo rozhodnutí zřejmě měly vliv dvě události. Jednou z nich bylo, že několik motorizovaných divizí v polní výstroji projíždělo Berlínem, ale nikde nebyly ani stopy po nadšení. 28.9. 1938 obdržel Hitler zprávu o mobilizaci anglického loďstva.

                                                        - pokračování -

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci