Zbyšek Hlinka, FIDONet: 2:420/45.10, e-mail: zhlinka@login.cz

Tato verze původního článku Zbyška Hlinky je výsledkem debaty v konferenci SCIENCE.42 sítě FIDONet. Původní článek je ponechán beze změn. Poznámky, které jsou mojí kompilací názorů účastníků debaty, jsou vloženy přímo do článku s tím, že poznámka je psána kurzívou.. Pro označení autorů názorů jsem každému přidělil číslo dle následujícího seznamu.

<1> Ondra Čada, FIDONet: 2:420/82.4, e-mail: ocs@ms.mff.cuni.cz

<2> Michael Polák, FIDONet: 2:420/85, e-mail: chaos@vol.cz

<3> Jirka Naxera, FIDONet: 2:420/75, e-mail: naxera@intell.cz

<4> Tomáš Madura, FIDONet: 2:422/204.27

<5> Pavel Jedlička, FIDONet: 2:423/44.21

<6> Jiří Svršek, FIDONet: 2:423/43, e-mail: natura@snisnet.cz

Ještě před vlastním článkem si dovoluji souhlasit s názorem <1>, který tvrdí, že problémy evoluční teorie jsou notoricky známy a že smysluplnou debatu lze vést teprve tehdy, až autor původního článku předloží alternativní teorii, která vysvětlí pozorovanou realitu lépe než stávající teorie evoluční. Podle <1> teorie Boha Stvořitele takovou teorií rozhodně není.

Vycházím z publikace Darwinův Původ druhů v ilustracích od R. Leakeyho, který původní Darwinův spis (šesté vydání Původu druhů) zkrátil a opatřil ilustracemi a doplňujícími poznámkami.

Darwin sám uvádí některé problémy své teorie, nicméně Leakey (jinak horlivý zastánce jeho teorie) uvádí některé další problémy, na které se přišlo později a některé Darwinovo názory dokonce vyvrací. Já bych zde chtěl uvést další otázky, o kterých se domnívám, že vnášejí zásadní rozpory do této teorie, nebo alespoň tyto problémy teorie není schopna řešit. Darwin byl vynikajícím pozorovatelem přírody a uměl si všímat mnohých věcí, které jiným lidem unikají. Postřehl schopnost variability druhů, ovšem svá pozorování aproximoval dále a bez podkladů přenesl svá zjištění na schopnost variací tvořit nové druhy.

V podstatě mi jde o to ukázat, že Darwin šel podstatně dál, než mu povolovaly výsledky jeho pozorování a že z podrobnějšího zkoumání se jeho teorie jeví jako nefunkční. Opírám se o myšlenku, že druhy podle záznamu z Písma stvořil Bůh v hotové podobě, přesto jsem narazil na některé jevy, které neumím spolehlivě vysvětlit, a to například kolik druhů vlastně mohlo být v Noemově arše. S tím souvisí i problematika určování druhů. Například blízcí příbuzní, a to osel, kůň a zebra se mohou křížit, ale výsledkem je vždy neplodné potomstvo. Neplodnost je daná rozdílným počtem chromosómů všech tří zvířat, takže i když jejich genetická výbava je velice podobná, dochází k chybnému párování chromosómů a tedy k neplodnému potomstvu.

Leakey ve svém úvodu píše, že stejný základ aminokyselin kódující bílkoviny, který je univerzálně platný pro všechen známý život, je sám o sobě důkazem pro evoluci. V obdobném smyslu se vyjadřuje i Darwin, když pozoroval stejný základ celých skupin živočichů (například stejný princip kostry, v různých modifikacích). Darwin dále vyjadřuje pochybnosti nad tím, že by Bůh, dokonalý konstruktér, vytvořil živočichy s tak velikou vzájemnou podobností, přičemž v principu stejný orgán může u různých druhů sloužit ke zcela rozdílným funkcím. Programátoři, kteří zvládli objektové programování, možná vědí, že princip objektů byl opsán právě od živé přírody. Princip objektového programování spočívá v tom, že programátor při tvorbě nového programu používá již hotové vhodné objekty a některé objekty vhodně modifikuje, přičemž i drobná změna může navenek výrazně změnit funkci objektu - podobnost s růzností funkce stejných orgánů u různých druhů tedy není naprosto náhodná. Stejný základ v uvedeném smyslu může být stejně dobře důkazem pro to, že Bůh vytvářel živou přírodu přísně objektově, a to daleko přísněji, než jsou schopni programátoři dělat se svými programy.

Podle <1>, pokud by Bůh použil objektový princip, tak by například panda velká [Ailuropoda melanoleuca], která má zvláštní šestý palec z radiální sezamské kůstky, měla normální přední končetinu s protistojným palcem (viz [5]). Taková končetina Bohu byla jako "hotový odladěný" objekt jistě k dispozici. Nebyla však k dispozici evolučnímu vývoji a jeho náhodným variacím (mutacím). Proto má panda palec vytvořený ze zápěstních kůstek. Obdobných případů lze nalézt celou řadu (ocas ryb a kytovců, rohy a parohy atd.).

<6> ke zmíněnému objektovému principu poznamenává, že Bůh by byl velmi neortodoxní programátor, když by použil například objekt sloužící tiskovému výstupu třeba pro výpočet determinantu. V přírodě lze nalézt celou řadu příkladů, kdy určitý orgán je použit ke zcela jiným účelům, než byl původně určen. Těžko lze hovořit o jakémsi "vyšším úmyslu", spíše o náhodném evolučním vývoji, který "zkouší" různé dostupné varianty a postupuje cestou "nejmenšího odporu".

Dalším hlavním okruhem je pozorovaná variabilita v rámci druhu. Leakey uvádí příklad drsnokřídlece březového, který tvoří světlé a tmavé variace, Darwin zase takto uvádí plemena holubů a já bych k tomu přidal plemena psů. Je evidentní, že schopnost mutability v rámci druhu je značně gumová. Jenže Darwin si všiml, že vhodným křížením holubích plemen získá opět velkou blízkost původnímu skalnímu holubu, ze kterého jsou odvozena všechna plemena. Darwin vysvětluje přírodní výběr tak, že nějaká náhodná mutace se udrží a rozmnoží, přičemž nesmí dojít k opětovnému "utopení" změny v rodičovské formě. Plemena domácích zvířat přitom hází pod stůl se slovy, že se nejedná o přirozený výběr. Co to však je? Jedná se o výskyt náhodné změny, která se udrží a rozšíří na potomky - ovšem zde zasahuje člověk, který mutaci podchytí a udrží. Princip vzniku mutace při šlechtění je však naprosto stejný jako u přírodního výběru, takže rozdíl je pouze v tom, že v přírodě ta která mutace má daleko méně šancí na své zachování. Šlechtitelství tedy můžeme směle pokládat za akcelerátor přírodního výběru. Přesto Darwin konstatuje, že z vyšlechtěných plemen nový druh nevznikl, kdežto z daleko řidčeji přežívajících mutací v divoké přírodě ano. Lze vyslovit závěr, že ohýbáním druhu lze získat plemena značně vzdálená od prapůvodní formy, což je velice dobře vidět u psů, avšak stále se jedná o jeden druh a dosud nebyl pozorován vznik nového druhu.

Zde <1> namítá, že nový druh není záležitostí stovek nebo tisíců let, jako je tomu u uměle šlechtěných živočichů. Navíc nikde není vidět žádný důvod k akceleraci vývoje. Vývoj druhu se odehrává v časovém horizontu statisíců a miliónů let. Skutečný akcelerátor vzniků druhů, pokud vůbec existuje, se nám zatím nepodařilo objevit.

<4> s autorem článku také nesouhlasí. V přírodě nepřežije tak velké množství mutací, jako při umělém šlechtění. Ty mutace, které přežijí, jsou však odolnější a výrazněji podporované než ty, které vznikly v zajetí. Cílem šlechtitelství je vytvořit nějakou odrůdu nebo plemeno, kterému již není dovoleno se dále vyvíjet. Takový přírodní výběr by si zasloužil označení "sociální výběr".

V čem spočívá úskalí vzniku nového druhu? Můžeme se obrátit opět ke chromosómům. Dejme tomu, že jeden potomek získá jiný počet chromosómů než mají jeho rodiče. K čemu to povede? Podle zkušeností s křížením druhů s odlišným počtem chromosómů zcela určitě k neplodnému potomstvu (nebo také k žádnému) v případě, že se tento jedinec bude křížit s rodičovským druhem, protože díky jinému rozložení genetického kódu dojde k nesprávnému párování genů, a to i přes velice úzkou příbuznost. Byla by tu šance, že jedinec získá partnera se stejnou "vadou" (tedy chromosómy obou jedinců musí být vzájemně kompatibilní), která je však velice mizivá, a to i od stejných rodičů. K něčemu takovému by snad mohlo hypoteticky dojít u sourozenců z jednoho vrhu.

<1> souhlasí s tím, že šance je skutečně mizivá. Proto také nové druhy nevznikají v krátkých časových intervalech. Pokud bychom chtěli vznik nového druhu pozorovat, museli bychom sledovat značné množství jedinců po dobu až několika miliónů let.

<6> k tomu poznamenává, že problémem je vůbec nový druh odlišit od druhu původního. Kdy o nějaké populaci určitého druhu lze spolehlivě prohlásit, že jde o nový druh? Přitom v populacích druhů jsou pozorovatelné různé odchylky, které již mohou být příznakem nově vznikajícího druhu, pokud tomu přírodní selekce v budoucnosti přispěje.

Zkusme si ukázat počty chromosómů a možnosti křížení u jednotlivých zvířat katalogizovaných jako samostatné druhy. Pes (78) se kříží snadno s vlkem (78). Kůň (64), osel (62), kůň Przewalsky (66) a zebra (32) tvoří křížením neplodné potomstvo. Nečetl jsem o případu, že by se úspěšně křížila krysa (42) s myší (40). Pro zajímavost ještě uvedu počty chromosómů primátů (gorila, orangutan, šimpanz shodně 48) a člověka (46). Dalším problémem, a to závažnějším, je změna pohlavních orgánů. I drobná změna v genomu jedince může způsobit velkou vnější změnu, díky které se stane jedinec nezpůsobilým pářit se s rodičovskou formou. A přitom i u savců jsou pohlavní orgány velice rozdílné - odchyťte si a porovnejte například psa a kočku.

<4> uvádí, že není žádný důvod, aby nový druh musel vznikat křížením dvou existujících druhů. Darwinova evoluční teorie o ničem takovém nehovoří. Zavádějící je také informace, že potomci stejného druhu s jiným počtem chromosomů musí být nutně neplodní.

<1> získal odborný názor svého kolegy genetika:

1. Termín "biologický druh" není jasně definován. Jeho obecným významem je "reprodukčně omezená skupina". V praxi však existují různé druhy, které se mohou plodně křížit a naopak existují různé odrůdy téhož druhu, které se křížit nemohou.

V praxi však také existují druhy nebo odrůdy (podle různých autorů), kdy druh A se může plodně křížit s druhem B, B se může plodně křížit s druhem C, ale druh A se nemůže plodně křížit s druhem C.

2. Reprodukční omezení dané počtem chromozónů není zdaleka běžným případem. Naopak, mnohem častěji je reprodukční omezení mezi různými druhy dáno etologicky (různá doba říje, různé modely chování) nebo morfologicky (nekompatibilní pohlavní orgány).

3. Různý počet chromozómů nemusí nutně představovat reprodukční omezení. U rostlin se plodně mohou křížit nejrůznější druhy bez ohledu na počet chromozómů. U člověka je např. Downův syndrom (mongolismus) trisomií chromozómu. Nicméně lidé postižení touto chorobou jsou plodní jak mezi sebou vzájemně, tak se zdravými lidmi (samozřejmě se zvýšenou pravděpodobností přenosu choroby na další generaci).

4. Konečně vznik nového druhu byl experimentálně pozorován např. u Apeninské myši.

<2> uvádí některé podstatné detaily o DNA a jejím vztahu k programování ve strojovém kódu, které objektově orientovaný programátor těžko může vůbec postřehnout:

DNA (desoxyribonukleová kyselina) obsahuje úseky, které lze označit jako "data". Jde o geny pro různé aminonkyseliny, které jsou kódovány standardním čtyřznakovým kódem podle "přírodní ASCII tabulky". Tento kód je pro všechny organismy stejný. Na tomto kódu je nejpozoruhodnější, že obsahuje také kód pro "konec souboru".

DNA dále prokazatelně obsahuje úseky obsahující "kód", kdy buď jde o data pro syntézu nějakého enzymu, který ovlivňuje, co se bude dále dekódovat, nebo jde přímo o úseky, na které se napojuje určitý enzym umožňující zahájit a zastavit syntézu určité bílkoviny z aminokyselin. Tyto úseky lze považovat za "adresy". Protože enzymy jsou často citlivé na specifické látky, jsou v kódu DNA obsaženy vstupně-výstupní operace a podmíněné instrukce skoku (nebo lépe "tabulka hardwarových přerušení"). Proto lze DNA považovat za program ve strojovém kódu.

Vzniká otázka, zda známe kompletní instrukční sadu DNA. Podle názoru <2> nikoliv. Podstatnou část DNA tvoří řetězce, kde nebyly nalezeny žádné geny, sekvence, které se vzájemně "slepí" a definují tak tvar chromozómu. Jde o bezvýznamné úseky? Nikoliv. Určit pořadí, v jakém se bílkoviny mají syntetizovat je tím největším zázrakem DNA. Buňky musí v neuvěřitelné souhře bujet různým způsobem, aby vytvořily i nejjednodušší organismus. Biologové neprogramátoři tento mechanismus nemohli pochopit. Proto vymysleli mimo jiné teorii morfických rezonancí. K tomu, aby buňka zjistila, ve které části organismu se nachází, musí být schopna zpracovat značně komplikované informace. Některé části organismů jsou navíc schopné regenerace a jiné části nikoliv.

Opravné mechanismy DNA jsou orientovány zejména na posuvy o jeden znak dopředu nebo dozadu. Kromě nich podle <2> snad existují také mutační mechanismy, které vedou k výměně určitých sekvencí DNA. <2> tím podporuje názor evoluční teorie, že největší šanci na přežití mají organismy, které jsou v případě potřeby schopné velmi rychle mutovat. Určité procento mutantů v populaci se jeví jako nutný předpoklad zachování genofondů pro vzdálenou budoucnost. Stabilní druhy jsou buď výjimečně úspěšné nebo již vyhynuly.

Problém evoluce je ve světle uvedených poznatků zanedbatelný ve srovnání s problémem evoluce buňky a zejména vzniku mechanismu replikace DNA. Podle <2> právě zde tkví největší slabina evoluční teorie. Evoluci buňky lze vysvětlit tak, že systémy s dostatečným potenciálem energie zásadně nebudou směřovat ke spotřebování energie nejjednodušším možným způsobem, ale značně chaoticky. Jde o stejný jev, jako je přeměna souvislého paprsku padající vody v bublavý vodopád při otočení vodovodním kohoutkem. <2> uvádí, že pravděpodobnost toho, že z nukleových kyselin, bílkovin a dalších organických látek v prebiotické směsi za dostatečně dlouhou dobu nevznikne život je asi stejná, jako že se Niagarský vodopád změní v neporušený ohyb vodní hladiny (přírodní zákony by tím nebyly porušeny).

Vznik mechanismu DNA lze tedy vysvětlit matematickou teorií deterministického chaosu disipativních systémů ve stavu daleko od termodynamické rovnováhy. <6> k tomu poznamenává, že vznik života z neživé hmoty nebyl a není předmětem Darwinovy evoluční teorie a značně přesahuje rámec tohoto článku. Teorie chaosu dokazuje, že složitost hmoty je důsledkem samoorganizujících procesů. Tato samoorganizace vytváří časové a prostorové struktury všude, kde je to možné. Na základě tohoto poznání by základní procesy života bylo možno vysvětlit nelineárními diferenciálními rovnicemi, které v sobě obsahují nevratnost přírodních procesů v čase. (<6> odkazuje zájemce o tuto problematiku na vynikající knihu [1] a matematicky zdatné zájemce například na knihu [2]).

<2> dále uvádí, že evoluce neprobíhá lineárně v čase, ale v určitých skocích, které lze pozorovat jednak z fosilií a jednak z přírody kolem nás. Mutanty v přírodě i mezi lidi lze pozorovat denně. Většinou jde o mutace neživotaschopné. Pravděpodobnost vzniku životaschopné mutace je nízká. Je třeba však uvažovat neužitečné mutace, které přežijí, protože nejsou přítěží. Oblíbené tvrzení odpůrců evoluční teorie "co s křídly, když se s nimi ještě nedá létat" podle <2> lze jen těžko vyvracet. Lze se například zmínit o tom, že peří nejprve sloužilo jako tepelná izolace a řada malých dinosaurů [Dinosauria] řádu ptakopánvích [Ornithischia] chodila po zadních nohou. Přední končetiny nebyly používány. Evoluci se tak "uvolnily ruce". Nejdříve mohlo peří na předních končetinách sloužit k podobně nejasnému účelu, jako třeba parohy u jelenů. Později mohlo dojít k tisíci druhům selekce (zbrzdění pádu ze stromů, kde hledaly potravu), zanesení větrem na nedostupná místa atd.

Konečně <2> uvádí (ve shodě s <1>), že samotný odlišný počet chromozómů se vyskytuje také v rámci jednoho druhu a vede k variacím chování v rámci jednoho druhu. Například zdvojení chromosomu Y u člověka vede k větší agresivitě. Podle <2> počet chromosomů lze přirovnat k počtu instalačních disket. Tento počet nic neříká o tom, zda některé z disket neobsahují postradatelné utility, dokumentaci nebo zda nejde o záložní kopie apod.

Přitom Darwin zjistil, že proměnlivost druhu nezáleží na čase, protože některé druhy zachovávají svou stabilní podobu nesmírně dlouho, a to dokonce i navzdory odlišným životním podmínkám, jiné druhy se mění naopak velice rychle. S tím souvisí jednak četnost změn, jednak množství šancí na udržení změny (obvykle izolace od rodičovské formy) a jednak rychlost generační obrátky. Po Darwinovi bylo děláno mnoho pokusů s mutacemi mušky Drosophila, která má velice rychlou generační obrátku a lze tedy pozorovat vzdálené potomstvo. Její genetický kód byl měněn i násilnými metodami, jako je ozařování (nakonec tento vliv se v přírodě může vyskytnout také), opět jsem však nečetl o vzniku nového druhu, ale pouze o mutacích, většinou neschopných života. Nezdary v těchto oblastech jsou tedy přírodovědci po vzoru Darwina odsouvány do pozadí se slovy, že se nejedná o přírodní výběr. Nakonec, je to jednodušší než uznat chybu v úvaze.

Darwin neustále opakuje, že vývoj mezi druhy se děje drobnými, v podstatě nepozorovatelnými krůčky. Přitom dnes mnozí přírodovědci, jako je třeba S.J. Gould, docházejí k názorům, že pomalé krůčky k novým druhům nejspíše nevedou, ale spíše se jedná o větší skoky. Změnu v počtu chromosómů lze jistě považovat za větší skok, nakonec to ani jinak vysvětlit nelze. Větší skok však přináší větší problém nalezení vhodného partnera. Chybnou Darwinovu úvahu, že se druh přizpůsobuje okolí například používáním nebo nepoužíváním některých orgánů, vyvrací již Leakey. Změny se dějí výhradně na úrovni genetického kódu, odseknutí ocasu nemá zpětně na kód pražádný vliv. Naopak, genetický materiál obsahuje mocné prostředky pro opravu odchylek, takže při vhodném spárování dvou odrůd má genetická mašinérie silnou tendenci opravit změny a nastolit původní stav.

<1> uvádí, že výše uvedený názor je hrubým nepochopením Darwinovy teorie. Používání nebo nepoužívání orgánů může (nebo nemusí) dát dané mutaci komparativní výhodu v boji o přežití. Teprve tak dochází k zafixování této mutace v genetickém kódu. Vztah existuje, ale nepřímý. Pokud např. všichni jedinci daného druhu se snaží držet větví ocasem, pak nejlépe jsou na tom ti, kteří náhodou získaly ocas delší, ohebnější a svalnatější. Právě na tomto principu postavil Darwin svoji evoluční teorii. Jistě o přímé vazbě mezi užíváním orgánu a jeho vývojem uvažoval (byl by špatným vědcem, kdyby tomu tak nebylo), ale nakonec ji do své teorie nezahrnul.

Další zajímavou kapitolou jsou netopýři. Darwin na základě pozorování poletuchy (veverka s rozšířenými kožními záhyby, které jí umožňují klouzat vzduchem) vyvozuje, že pomalými změnami tímto směrem vznikl netopýr. Podívejme se však na problém blíže. Netopýr zpravidla spí tak, že visí hlavou dolů. Přední končetiny může používat k lezení jen s velikou námahou, a pokud by se pokoušel takto lézt na strom, stal by se snadnou kořistí dravců. Problém u netopýra je tedy v tom, že současně s růstem křídel musel získat schopnost spát v závěsu hlavou dolů, jednak musel projít velice nebezpečným údobím, kdy přední končetiny byly ještě příliš malé pro dostačující létání, ale již příliš velké pro dostatečně rychlý únik lezením před dravcem, a zároveň musel mít v tomto stádiu sníženou schopnost obstarávat si potravu. Darwin si dále všiml, že na malých ostrovech zpravidla nebývají žádní původní savci - s výjimkou netopýrů. Dále se na ostrovech vyskytuje nelétavý hmyz výrazně častěji, než na pevnině. Přitom některé ostrovy existují již dostatečně dlouhou dobu, aby daly vznik novým formám. Ptám se tedy, proč někteří netopýři kašlou na evoluci a zůstávají stále letci, když na takových ostrovech by jistě bylo výhodou vzdát se letu a lovit hmyz třeba na zemi, zejména když pro přeměnu křídel v nohy mohou mít klid, bez predátorů? Viděl bych vysvětlení v tom, že to prostě nelze.

Autor článku se v tomto odstavci na několika místech odkazuje na nutnost nějakého vývoje (netopýr s růstem křídel musel získat schopnost spát v závěsu hlavou dolů, jednak musel projít velice nebezpečným údobím, kdy přední končetiny byly ještě příliš malé pro dostačující létání, ale již příliš velké pro dostatečně rychlý únik lezením před dravcem, a zároveň musel mít v tomto stádiu sníženou schopnost obstarávat si potravu). <1> namítá, že k nastíněnému vývoji není vůbec žádný důvod.

Darwin napsal toto: "Kdyby se prokázalo, že existuje nějaká složitý orgán, který snad nebyl vytvořen početnými, postupnými a drobnými modifikacemi, moje teorie by se zhroutila. Nenacházím však žádný takový případ." Přitom o několik stránek dříve se zabývá okem, z něhož mu běhal mráz po zádech, žádně vysvětlení však pro vznik oka nepředkládá, v podstatě jen vyjmenovává zásadní rozdíly mezi jednotlivými typy očí a projevuje ryzí víru, že tyto typy vznikly pomalou přeměnou. Jako další závažný (a opět neobjasněný) problém předkládá elektrické orgány některých druhů. Místo vysvětlení (či alespoň pokusu o vysvětlení) ladně, leč nenápadně odhopkal od problému do vzdálených končin, kochaje se cestou nad rozmanitostí květin, za zpěvu oslavné ódy na sílu evolučních proměn. Hm. Své odpůrce přitom obviňuje z toho, že opouštějí doménu vědy a vydávají se do říše zázraků. O něco dále pak přiznává, že skutečnost paralelního vývoje životních forem na celém světě je nevysvětlitelná teorií přírodního výběru. Takže kdo se dostává do říše zázraků?

<1> uvádí, že si dokáže dobře představit postupný vývoj oka počínaje primitivními fotoreceptory na úrovni bakterií přes postupná vylepšování až k oku, které má třeba člověk.

<2> uvádí, že evoluci oka lze vysvětlit podobným způsobem jako vznik křídel ptáků. Počet nervových buněk citlivých na světlo je jednoznačně pozitivním selekčním faktorem. Kdo jen o trochu lépe vidí, je na tom výrazně lépe v boji o přežití, snad s výjimkou jeskyní a mořského dna (kde naopak oči u mnoha živočichů vymizely).

<1> se dále ptá, co je míněno v daném kontektu "skutečností paralelního vývoje životních forem na celém světě".

Jinde pokládá otázku, proč by měl Bůh stvořit na ostrovech netopýry a jiné savce nikoliv, a vzápětí dává odpověď, že netopýři byly na ostrov zaneseni větry, nebo že tam přelétli. Tím však prokazuje, že nebyl příliš pozorným studentem teologie, protože Bible praví, že po celosvětové potopě se všechna zvířata rozšířila po zemi z jednoho místa - z archy Noemovy. Tedy nutně musel nastat proces stěhování, o kterém píše Darwin.

± <1> konečně uvádí, že Darwinova teorie je sice problematická, ale Archa Noemova je ve světle vědy prostě blbost. Pokud se ve vědě hovoří o stvoření (což je hypotéza nepraktická a hloupá, nicméně v principu nevyvratitelná), nelze do něj zahrnovat absurdní nesmysly, jako je potopa světa s Archou Noemovou.

<2> uvádí, že problém evoluce bude vždy spíše o tom, kdo chce čemu věřit a kolik má fantazie. Lze těžko zjistit, jakým způsobem který orgán přesně vznikl. Maximálně lze pozorovat vznik nového druhu na vlastní oči. Dostatečně šílené teorie lze vymyslet jak pro tak proti evoluční teorii.

<2> považuje za základní problém biblických kreacionistů nedostatek času: za 6 tisíc let toho evoluce příliš změnit nemohla. Proto evoluční teorie a Archa Noemova zjevně nejsou kompatibilní teorie. <2> má řadu výhrad k Arše Noemově, které lze formulovat stejně demagogicky, jako argumenty kreacionistů proti evoluci: zda byl Noe vášnivý entomolog, který sbíral milióny druhů hmyzu a rostlin, jaký měla Archa výtlak, zda se na ní vezli také klokani, ptakopyskové a bizoni apod. <2> přitom nenapadá možnost, že kdesi a kdysi (zřejmě v okolí řek Eufratu a Tigridu) proběhla skutečně mohutná potopa (která byla archeologicky prokázána), při které bylo vyhubeno vše živé na území stovek kilometrů čtverečných. Mohla se přitom zachránit rodina a majetek někoho, kdo měl "boží vnuknutí", ze když sedm týdnů neprší, brzy bude všude plno vody. Ten někdo přestěhoval svůj majetek včetně domácích zvířat na vor nebo obchodní loď, dokud nepřestalo pršet. Při troše fanazie si tedy lze představit Noea, jak on a jeho rodina vystupují z nějakého plavidla uvízlého na vysoko položeném místě v rozbahněné krajině.

<2> tvrdí, že nebezpečný je pouze dogmatismus, který se snaží zmenšit počet možností, které jsou k dispozici. Na závěr <2> uvádí, že není fanatickým zástupcem evoluce a přiklání se k teoriím, v nichž psychika hraje důležitejší úlohu ve vesmíru než hmota.

<3> uvažuje nad článkem v obecné rovině. Téměř všechny důkazy uvedeného typu lze shrnout do jednoho obecného schématu, který je možno s trochou humoru a nadsázky popsat následujícím programem:

int DelejDukaz(struct sInformace Fakt;
               struct sInformace PozadovanyVysledek)
{
real p;
struct sInformace NewFakt;

while (1)
    {
    if (Fakt==PozadovanyVysledek) break;
    while (1)
        {
        GenerujNovouNahodnouInformaci(&NewFakt);
        if (ZjistiShodu(Fakt, NewFakt) > 0.90)
            {
            NewFakt; Break;
            }
        }
    if (ZjistiShodu(PozadovanyVysledek,NewFakt) >
       ZjistiShodu(PozadovanyVysledek, Fakt)
        {
        printf("%s -> %s\n", Fakt.Popis, NewFakt.Popis);
        Fakt=NewFakt;
        }
    }
printf("Prave jsme dokazali, ze %s je pravdive\n",
        PozadovanyVysledek);
return(TRUE);  /* Dokazali jsme uplne cokoli */
}

Mým záměrem nebylo napsat dílo vyvracející jednoznačně evoluční teorii (to by vydalo na celou knihu), ale spíš nadnést náměty k zamyšlení, protože jsem si všiml, že mnoho lidí zastávajících evoluční teorii ani nemá potuchu o tom, k čemu se vlastně hlásí. Za úspěch této stati budu považovat i to, když někdo přestane papouškovat dogmata dodaná mu školou a Darwinovu teorii si řádně prostuduje.

[5] uznává, že názory autora článku jsou vážné. Nedokáže se však smířit s myšlenkou Velkého Konstruktéra.

Vzhledem ke shodnosti (podobnosti) orgánů a genetické výbavy je jisté, že k vývoji muselo docházet. Nešlo jistě o vývoj plynulý (jak tvrdí gradualisté), ale o skokové změny. Příroda se neustále snaží o variantnost. Příhodnými okolními podmínkami, došlo k tomu (ač je to málo pravděpodobné), že se některé mutace udržely. Mutacemi mutací došlo pak k vzniku nových druhů.

Literatura autora článku:

[1] Richard E. Leakey: Darwinův Původ druhů v ilustracích. Panorama 1989

[2] Donald a Judith Voetovi: Biochemie. Victoria publishing 1995

[3] M.J.D. White: The Chromosomes. Chapman and Hall 1973

[4] T.C. Hsu: An Atlas of Mammalian Chromosomes. Springer-Verlag 1967

[5] Stephen J. Gould: Pandin palec. Mladá fronta 1988

Literatura účastníků debaty:

[1] Coveney, Peter; Highfield, Roger: Šíp času. nakl. Oldag, Ostrava 1995

[2] Marek, Miloš; Scheiber, Igor: Chaotic Behaviour of Deterministic Dissipative Systems. Academia, Praha 1991

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci