Fantastický příběh u nás málo známé autorky Ursuly K. Le Guinové nás zavádí do Zeměmoří, země lidí, kouzelníků, čarodějů a draků. Příběh začíná na ostrově Gontu, kde se narodil a své dětství prožil budoucí největší arcimág zvaný Krahujec, vlastním jménem Ged. Ged je během studia čarodějnictví ve slavné škole čarodějů na ostrově Roke sveden svojí pýchou a povolá do Zeměmoří svůj Stín, který ho neustále pronásleduje, dokud Ged po mnoha cestách po Zeměmoří neodhalí jeho pravé jméno.

[..] "Jaspisi," řekl Ged, "jak můžeš vědět, co já znám?" Aniž by někdo zaslechl jediné vyřčené slovo, Ged na okamžik zmizel jejich zrakům a na jeho místě se vznášel mohutný sokol a otevíral zahnutý zobák k výkřiku. Trvalo to jen velice krátce - vzápětí mihotavé světlo pochodní opět osvětlovalo Geda, který upíral na Jaspise nenávistný pohled. Užaslý Jaspis o krok ustoupil. Pak pokrčil rameny a vydechl jediné slovo: "Iluze." Ostatní začali bručet. "To nebyla iluze," řekl Hrach. "Byla to pravá proměna. To stačí, Jaspisi, poslouchej..." "Ano, to stačí, aby vyšlo najevo, že mistrovi za zády potají nahlédl do Knihy tvarování. No a co? Jen tak dál, pasáčku koz! Líbí se mi ta past, kterou sám na sebe líčíš. Čím více se budeš snažit dokázat, že jsi mi rovný, tím víc prozradíš, co jsi zač." Při těch slovech se Hrach od Jaspise odvrátil a velice tiše ke Gedovi pronesl: "Krahujče, ukaž, že jsi muž, a nech toho - pojď se mnou." Ged se na přítele podíval, usmál se, ale zeptal se pouze: "Nemohl bys mi na chvíli pohlídat hoega?" Malého otaka, kterého jako obvykle nosil na ramenou, mu pak vložil do dlaně. Zvířátko dosud nikdy nedovolilo, aby se ho dotkl někdo jiný než Ged, ale teď k Hrachovi přelezlo, vyšplhalo po jeho ruce a skrčilo se mu na rameni, aniž by spustilo své velké zářivé oči ze svého pána. "A teď," pronesl Ged k Jaspisovi stejně klidně jako předtím, "co uděláš, Jaspisi, abys dokázal, že jsi lepší?" "Já nemusím dělat nic, pasáčku koz. Ale udělám. Dám ti možnost - šanci. Závist tě žere jako červ jablko. Vyžeňme tedy toho červa. Tehdy na Homoli ses vychloubal, že gontší čarodějové si nehrají. Pojď na Homoli teď a ukaž nám, co tedy dělají. A pak ti možná z čarování něco ukážu já." "Ano, to bych moc rád viděl," odvětil Ged. Mladší chlapci, zvyklí u něho na to, že již při náznaku posměchu nebo urážky vzplane, teď obdivně sledovali, jak je klidný. Hrach se na něho nedíval obdivně, ale s rostoucími obavami. Znovu se pokusil zasáhnout, ale Jaspis řekl: "Hele, Hrachu, ty se do toho nepleť. Jak využiješ šanci, kterou ti dávám, pasáčku? Ukážeš nám iluzi, ohnivou kouli, kouzlo, kterým se léčí kozy, když mají prašivinu?" "Co bys chtěl, Jaspisi, abych ti předvedl?" "Pro mě za mě," pokrčil rameny Jaspis, "třeba vyvolej ducha zemřelého!" "Vyvolám." "To neuděláš." Jaspis se na něj podíval zpříma a jeho pohrdáním náhle prohořela zlost. "To neuděláš. To nedokážeš. Jen se chvástáš..." "Při svém jménu, udělám to!" Na okamžik všichni znehybněli. Ged se vytrhl Hrachovi, který ho chtěl zadržet fyzickou silou, a bez ohlédnutí odešel z nádvoří. Tančící čarosvětla nad nimi se snesla a pohasla. Jaspis na vteřinku zaváhal a pak vykročil za Gedem. Ostatní se trousili za nimi, mlčky, zvědavě a s obavami. Svahy rokeské Homole se chmurně zvedaly do tmy dosud bezměsíčné letní noci. Přítomnost kopce, na němž se odehrálo tolik kouzel, působila tíživě jako tíseň ve vzduchu, která je obklopovala. Při chůzi do úbočí mysleli na to, kam až sahají kořeny kopce, do větší hloubky než moře, až ke starým, neovladatelným tajemným ohňům v jádru světa. Na východním svahu se zastavili. Nad nimi, nad černou trávou na vrcholu kopce, visely hvězdy. Bylo bezvětří. Ged se několika kroky do svahu vzdálil od ostatních, pak se otočil a zřetelně se zeptal: "Jaspisi Ducha koho mám vyvolat?" "Vyvolej koho chceš. Nikdo ti stejně nebude naslouchat." Jaspisovi se hlas lehce zachvěl, možná zlostí. Ged reagoval klidně, posměšně: "Máš strach?" Odpovědi již nenaslouchal, pokud Jaspis vůbec odpověděl. Jaspis ho už přestal zajímat. Teď, když stáli na rokeské Homoli, nenávist a zlost z něho vyprchaly a nahradila je neochvějná jistota. Nepotřeboval nikomu závidět. Věděl, že tuto noc, na tomto místě očarovaném tmou, je v něm tolik moci jako dosud nikdy, a ta se v něm hromadila, až se chvěl, jak stěží ji ovládal. Věděl, že Jaspis je hluboko pod ním a že možná posloužil jen tomu, aby ho sem dnes přivedl, ne jako rival, ale jako pouhý sluha Gedova osudu. Pod nohama cítil kořeny kopce sahající hluboko dolů, do tmy, nad hlavou viděl chladné, vzdálené jiskření hvězd. Vše, co se nacházelo mezi tím, ho poslouchalo, čekalo na jeho rozkaz. Stál uprostřed světa. "Neboj se," řekl s úsměvem. "Vyvolám ducha ženy. Ženy se přece nemusíš bát. Vyvolám Elfarran, krasavici ze Slavných činů enladských." "Ta zemřela před tisícem let a její kosti leží někde na dně Éjského moře. A možná taková žena nikdy neexistovala." "Cožpak roky a vzdálenosti pro mrtvé něco znamenají?" Lžou snad písně?" zeptal se Ged stejně posměšně, pak dodal: "Pozoruj vzduch mezi mýma rukama." Vzápětí se odvrátil od ostatních a znehybněl. Pomalým rozmáchlým pohybem rozpřáhl ruce v gestu uvítání, kterým se zahajuje povolávání. Začal hovořit. Runy kouzla povolávání si přečetl v Ogionově knize před více než dvěma lety, a od té doby je neviděl. Tenkrát je četl ve tmě. Teď, v této tmě, jako by je četl znovu na stránce, která se před ním této noci otevřela. Avšak nyní vnímal, co čte, pronášel nahlas slovo za slovem a viděl znaky určující, jakým tónem, jakým pohybem těla a ruky musí být kouzlo tkáno. Ostatní chlapci stáli a pozorovali ho, beze slov a bez pohybu, jen se trochu chvěli, neboť velké kouzlo začínalo působit. Gedův hlas zněl tiše a klidně, ale změnil se na basovou zpěvnost, a slova, která pronášel, nikdy neslyšeli. Pak zmlkl Náhle se zvedl vítr a zaskučel v trávě. Ged klesl na kolena a hlasitě vykřikl. A padl dopředu, jako by chtěl rozpřaženýma rukama obejmout zemi, a když vstal, držel v natažených rukou něco temného, něco tak těžkého, že se při vstávání třásl námahou. Temnotou skučel horký vítr a zmítal travnatým porostem kopce. Hvězdy možná svítily, nyní je však nikdo neviděl. Se syčivým mumláním vyslovoval Ged slova kouzelné formule, pak hlasitě a zřetelně vykřikl: "Elfarran!" Znovu zavolal to jméno: "Elfarran!" A potřetí: "Elfarran!" Beztvará hmota tmy, kterou zvedl, pukala. Rozevírala se a mezi jeho nataženýma rukama se zrodilo bledé vřeteno světla, mlžný ovál sahající od země do výšky jeho zvednutých rukou. Ovál světla na chvíli něčím ožil, nějakou lidskou postavou - vysokou ženou ohlížející se přes rameno. Ženou krásnou, zarmoucenou a plnou strachu. Jen na chvíli se ten duch tam třpytivě chvěl. Pak sinalý ovál mezi Gedovýma rukama zjasněl. Rozšiřoval se a rozpínal jako trhlina v temnotě země a noci, jako otvor v protrženém tkanivu světa. Vyšlehl z něj hrozivý jas. Z té jasné, znetvořené mezery se prodral jakýsi chuchvalec černočerného přeludu, ohavný a mrštný, který skočil Gedovi rovnou do obličeje. Ged pod nárazem zavrávoral, vyrazil ze sebe krátký chraptivý výkřik. Maličký otak, který vše sledoval z Hrachova ramene, šelma, která nemá hlas, hlasitě zavřískl a skočil, jako by chtěl útočit. Ged upadl, bojoval, svíjel se, zatímco jasná trhlina v temnotě světa nad ním se rozšiřovala a rozpínala. Přihlížející chlapci se rozprchli a Jaspis se sklonil k zemi a zakrýval si oči před tím strašlivým světlem. Pouze Hrach se k němu, svému příteli, rozběhl. A proto pouze on spatřil ten chuchvalec stínu, který na Gedovi visel a drásal ho do krve. Ten netvor připomínal černé zvíře, velké jako děcko, a zdálo se, že se nadouvá a smršťuje. Neměl hlavu, ani tvář, jen čtyři pracky s pařáty, kterými Geda svíral a trhal. Hrach vzlykal hrůzou, ale přesto natáhl ruce, aby se pokusil toho netvora z Geda strhnout. Avšak než se ho dotkl, něco ho ochromilo, zbavilo schopnosti pohybu. Nesnesitelný jas pohasl a jen zvolna se oddělené okraje světa spojily. Zblízka zazněl nějaký hlas, zazněl tiše jako šepot stromů nebo zpěv fontány. Hvězdy se znovu rozzářily a tráva na úbočí zbělela pod dotykem právě vycházejícího měsíce. Noc se uzdravila, znovu zavládla ustálená rovnováha mezi tmou a světlem. Netvor ze stínů zmizel. Ged ležel na zádech s rukama roztaženýma, které jako by v rozpřáhlém gestu dosud povolávaly a vítaly. Tvář měl celou zčernalou krví, velké skvrny měl i na košili. Maličký otak se mu krčil u ramene a chvěl se. A nad ním stál stařec, jehož plášť se ve východu měsíce matně třpytil - arcimág Nemmerle. Stříbrný konec arcimágovy hole se dosud vznášel Gedovi nad hrudí. Nemmerle pronesl šeptem nějaká slova a zlehka se dotkl Geda jednou na srdci a jednou na rtech. Ged se pohnul, rozevřel ústa a zalapal po dechu. Starý arcimág zvedl hůl, zabodl ji do země a s hlavou svěšenou se o ni opřel, jako by se sotva držel na nohou. Hrach zjistil, že se může volně pohybovat. Rozhlédl se a spatřil, že se dostavili i další: mistr Povolávač a mistr Proměnář. Velké kouzlo se nedá vykonat, aniž by to takové mistry nevyburcovalo, a ti vědí, jak velmi rychle přijít, když potřeba přikáže, třebaže ne tak rychle, jako arcimág. Ti nyní poslali pro pomoc, a někteří z těch, kteří na vyzvání přispěchali, doprovázeli arcimága, a ostatní, mezi nimi i Hrach, odnesli Geda do komnat mistra Bylináře. Mistr Povolávač zůstal celou noc na rokeské Homoli na stráži. Na úbočí, kde bylo protrženo tkanivo světa, se už nic nepohnulo. Měsíčním světlem se už nepřiplížil žádný stín hledající otvor, kudy by prolezl zpět do své říše. Unikl Nemmerlemu i mocným hradbám z kouzel, které obklopovaly a chránily ostrov Roke, a uprchl do světa - někde ve světě se skryl. Kdyby Ged zemřel, možná by se pokusil najít průchod, který Ged otevřel, a následoval by ho do království smrti, nebo vklouzl tam, odkud přišel. A na to na rokeské Homoli čekal mistr Povolávač. Ale Ged žil. Položili ho na postel v léčebné komnatě a mistr Bylinář mu ošetřil zranění na tváři a ramenou. Ty rány byly hluboké, klikaté a ošklivé. Černá krev z nich nepřestávala vytékat, nezastavila ji žádná kouzla, ani pavučinou obalené lístky hrušníku, které na ně mistr přikládal. Ged ležel v horečkách, slepý a hluchý, zvolna stravovaný jako kus dřeva v doutnajícím ohništi, a nebylo kouzla, které by to, co ho spalovalo, zchladilo. Nedaleko, na otevřeném nádvoří se zpívající fontánou, ležel arcimág Nemmerle. Také on se nehýbal a byl studený, velice studený. Žily z něho jen oči pozorující měsícem ozářený vodopád a pohyb listů. Ti, co stáli kolem, nepronášeli žádné formule, neléčili. Občas mezi sebou tiše prohodili nějaké slovo, a pak opět obrátili pohledy na svého pána. Ten ležel nehybně. Jestřábí nos, vysoké čelo a bílé vlasy měly v měsíčním světle odstín vybělené kosti. K tomu, aby ovládl neřízené kouzlo a zahnal stín, musel Nemmerle vydat ze sebe veškerou energii a s ní ho opustila i fyzická síla. Ležel a umíral. Avšak umírání velkého mága, který během svého života mnohokrát kráčel po vyprahlých, strmých úbočích království smrti, je kromobyčejné: umírající neodchází bez cíle, ale s jistotou, že zná cestu. Když se Nemmerle zadíval přes listy stromu vzhůru, ti co u něho dleli, nevěděli, zda se dívá na letní hvězdy, blednoucí za svítání, nebo na ty druhé, jež nezapadají za kopci a úsvit nikdy nepoznaly. Osskilský havran, který byl po třicet let jeho miláčkem, zmizel. Nikdo se nevšiml, kam odletěl. "Letí před ním," poznamenal mistr Skladebník, který u něho držel hlídku. Zrodil se teplý, jasný den. Ve Velkém domě a v thwilských ulicích vládlo ticho, nikdo nepromluvil, dokud se k polednímu nerozezněly hlasitým, hořkým vyzváněním železné zvony v Pěvcově věži.

Literatura:

[1] Le Guinová, Ursula K.: Čaroděj zeměmoří. vydavatelství AF 167, Brno 1992 překlad: Petr Kotrle z angl. orig.: A Wizard of Earthsea The Inter-Vivos Trust for the Le Guin Children, 1968 ISBN: 80-85384-07-8 ukázka: 56 až 61

Existuje teorie, která tvrdí, že kdyby jednou někdo přišel na to, k čemu vesmír je a proč tu je, vesmír by okamžitě zmizel a jeho místo by zaujalo něco ještě mnohem bizarnějšího a nevysvě- tlitelnějšího.

Existuje jiná teorie, která tvrdí, že už se stalo.

Douglas Adams: Reastaurant na konci vesmíru

V 80. letech 20. století největšího ohlasu dosáhla satirická pentalogie Douglase Adamse "Stopařův průvodce po galaxii" (The Hitchhiker's Guide to the Galaxy, 1979), "Restaurant na konci vesmíru" (The Restaurant at the End of the Universe, 1980), "Život, vesmír a vůbec" (Life, the Universe and Everything, 1982), "Sbohem a dík za ryby" (So Long, and Thanks for All the Fish, 1985) a "Převážně škodná" (Mostly Harmless, 1992).

Douglas Adams se narodil roku 1952 v Cambridgi, vystudoval angličtinu na St. John's College a pak se živil vším možným a mimo jiné psal pro rozhlas. V roce 1987 začal na BBC rozhlasový seriál Stopařův průvodce po Galaxii, následoval televizní seriál a poté došlo ke knižnímu vydání.

U nás první dva svazky pentalogie vydalo nakladatelství Odeon v roce 1991. Z těchto prvních dvou svazků jsou naše ukázky.

Pozemšťané! Věnujte pozornost tomuto hlášení. Hovoří k vám Prostetnik Vogon Jelc z galaktického úřadu pro plánování hyperprostorové dopravy. Jak nepochybně víte, plány pro rozvoj okrajových oblastí Galaxie vyžadují vybudování nové hyperprostorové expresní dálnice, která má vést vaší sluneční soustavou. Vaše planeta je bohužel jedna z těch, které jsou určeny k demolici. Celá akce bude trvat necelé dvě pozemské minuty. Děkuji vám."

Pozemšťan Arthur Dent a mimozemšťan Ford Prefect se zachrání, protože kdo by napsal heslo Země do Stopařova průvodce po Galaxii, jedné z nejdůležitějších knih v historii nejen lidstva, a s kým bychom navštívili restaurant na konci vesmíru?

Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu Západního spirálního ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost, leží jedno malé, bezvýznamné žluté slunce. Kolem něj zhruba ve vzdálenosti sto padesáti milionů kilometrů obíhá naprosto zanedbatelná nepatrná modrozelená planeta, na níž formy života vzešlé z opic jsou tak úžasně primitivní, že se dosud domnívají, že digitální hodinky jsou docela šikovný nápad. Hlavní problém této planety spočívá - nebo spíše spočíval - v tom, že většina lidí, které na ní žijí, je povětšinou nešťastná. Vyskytlo se mnoho pokusů o řešení, většinou se však týkaly pohybů malých zelených kousků papíru, což je zvláštní, protože ony malé zelené kousky papíru koneckonců nešťastné nebyly. A tak problém trval dál. Mezi lidmi byla spousta darebáků a převážná většina jich na tom byla moc špatně - dokonce i majitelé digitálních hodinek. Stále více lidí se přiklánělo k názoru, že udělali nenapravitelnou chybu, už tehdy, když slezli ze stromů. Někteří dokonce tvrdili, že chybou bylo vůbec na stromy kdy lézt, že měli všichni pěkně zůstat v oceánech. A pak jednoho čtvrtka, téměř dva tisíce let poté, co jednoho člověka přibili na kříž za to, že říkal, jak by bylo ohromně bezva chovat se k sobě pro změnu trochu slušně, si jedna dívka sedící osaměle v malé kavárničce v Rickmansworthu najednou uvědomila, v čem je chyba. Přišla na to, jak by se ze světa dalo udělat docela příjemné místo. Dokonce měla pravdu - tentokrát by to fungovalo, a ani by nemuseli nikoho k ničemu přibíjet. Jenomže naneštěstí než se stačila dostat k telefonu, aby o tom mohla někomu říct, došlo ke strašně pitomé katastrofě a myšlenka byla nenávratně ztracena. Toto však není její příběh. Toto je příběh oné strašně pitomé katastrofy a některých jejích důsledků. Je to také příběh jedné knihy, knihy zvané Stopařův průvodce po Galaxii. Není to pozemská kniha - na Zemi nikdy nevyšla a až do oné strašlivé katastrofy o ní ani žádný pozemšťan neslyšel, ani ji neviděl. Nicméně je to kniha pozoruhodná. Možná, že jde dokonce o nejpozoruhodnější knihu, jakou kdy vydalo mamutí nakladatelství v Malém Medvědu, o němž rovněž žádný pozemšťan nikdy neslyšel. Je to kniha nejen pozoruhodná, ale i velmi úspěšná - je úspěšnější než Nebeský rádce hospodyněk, jde na odbyt lépe než Ještě třiapadesátero, co dělat při nulové gravitaci a je diskutovanější než trilogie filozofických trháků Úlona Kolufida Kde udělal Pámpů chybu, Výběr největších Božích omylů a Co je vlastně ten Pámbů zač? V mnoha ležérnějších civilizacích na Východním okraji naší Galaxie dokonce Stopařův průvodce nahradil Velkou Galaktickou encyklopedii jakožto zdroj veškerého vědění a moudrosti neboť - ač má mnoho mezer a spousta informací je pochybných nebo přinejmenším hodně nepřesných - má proti starší a prozaičtější příručce dvě nesporné výhody. Jednak je o něco levnější, a především má na obálce velký vlídný nápis: NEPROPADEJTE PANICE.

Restaurant na konci vesmíru je jedna z nejpozoruhodnějších krkolomností v historii veřejného stravování. Je totiž vybudován na troskách... vlastně spíš bude vybudován na troskách... lépe řečeno jednou bude možno říci, že byl vybudován... Jedním z hlavních problémů, které trápí cestovatele v čase, je dát si pozor, aby se člověk nestal svým vlastním otcem nebo matkou. Když se však nad tím zamyslíte, není to nic, s čím by se velkorysá a dobře adaptovaná rodina nedokázala vyrovnat. Není ani třeba si dělat starosti, aby se náhodou nezměnil běh dějin. Běh dějin se nezmění, protože všechno do sebe zapadá jako hlavolam. Všechny významné změny se odehrály před věcmi, které se měly změnit, a nakonec se všechno samo srovná. Jediný skutečný problém představuje gramatika. Základní informaci v tomto oboru vám poskytne dílo dr.Daniela Dryáčníka 1000+1 slovesný tvar - příručka pro cestovatele v čase. Poradí vám například, jak vylíčit něco, co se vám v minulosti užuž mělo stát, jenže jste se tomu vyhnuli časovým skokem o dva dny dopředu. Událost je nutno popsat různě, podle toho, jestli o ní hovoříte z hlediska svého přirozeného času, z doby ve vzdálenější budoucnosti nebo naopak ve vzdálenější minulosti, a věc je dále komplikována možností vést takovou konverzaci v okamžiku, kdy právě cestujete z jednoho časového bodu do jiného s úmyslem stát se vlastní matkou či otcem. Většina čtenářů se ovšem nedostane dál než k budoucímu polokondicionálně modifikovanému subinvertovanému provokativ- préteritnímu subjunktivnímu optativu. Ve všech dalších vydáních také jsou následující stránky ponechány čisté, aby se ušetřilo na nákladech. Stopařův průvodce po Galaxii tuto změť akademických abstrakcí velkoryse přeskakuje - poznamenává pouze, že termín budoucí perfektum bude zrušen, protože se přišlo na to, že nic takového jako perfektní budoucnost neexistuje. Abychom se ale vrátili k původnímu tématu: Restaurant na konci vesmíru je jedna z nejpozoruhodnějších krkolomností v historii veřejného stravování. Je vybudován na troskách zničené planety, která je (bude byta) uzavřena v obrovské časové bublině a katapultována v čase přesně do okamžiku konce vesmíru. Spousta lidí by řekla, že je to nemožné. V Restaurantu se hosté posadí (budoucně posedováše) ke stolu a pojídají (budoucně požerováše) vydatnou krmi a přitom hledí (bylouce vykoukovach), jak kolem nich vybuchuje celý zázrak bytí. I to by hodně lidí považovalo za nemožné. Můžete tam přijít, kdy se vám zachce (mocníte přišedši venkoncem furtpryč) bez předchozí (potomní předsledné) rezervace, protože si stůl můžete objednat retrospektivně, to znamená po návratu do své vlastní časové roviny (mocníte stolík objednávati vturánujak čelemvzad k domovu přikráčedše). O tomhle by většina lidí tvrdila, že je to úplně vyloučené. V Restaurantu se můžete setkat a povečeřet s (mocníte střetnouti též večerní krmi zároveň spolkovně pojedouce) fascinujícím průřezem veškerou populací času a prostoru. Dalo by se trpělivě vysvětlovat, že tohle je rovněž nemožné. Restaurant můžete navštívit kolikrát chcete (mocníte hojně bylouce navštěvováše - atd., další slovesné tvary si můžete sami vyhledat v knize dr.Dryáčníka) a můžete si být jisti, že nikdy nepotkáte sami sebe, protože vedení podniku se snaží zabránit trapným scénkám, k jakým v takových případech dochází. Tak tohle, i kdyby všechno ostatní byla pravda, jako že není, je stoprocentně nemožné, prskají pochybovači. Stačí jen uložit ve své době na své konto jedinou drobnou minci, a když dospějete na konec času, nahromaděné úroky hravě zaplatí pohádkovou cenu večeře. Tohle, jak mnozí tvrdí, je nejen nemožné, ale naprosto šílené - a zřejmě právě proto reklamní agentura hvězdné soustavy Bastablon přišla se sloganem: "Udělali jste dnes ráno šest nemožných věcí? Dejte tomu korunu snídaní v Milliwayově Restaurantu na konci vesmíru!"

Literatura:

[1] Adams, Douglas: Stopařův průvodce po Galaxii, Restaurant na konci vesmíru. nakl. Odeon, Praha 1991 překlad: Jana Hollanová z angl. orig.: The Hitch Hiker's Guide to the Galaxy, Pan Books, London and Sydney 1981, The Restaurant at the End of the Universe, Pan Books, London and Sydney 1982

ukázky: str. 145 - 146, str. 1, str. 7 - 8, str. 206 - 208

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci