Literatura:

[1] Křikavová, Adéla; Mendel, Miloš; Muller, Zdeněk: Islám, ideál a skutečnost. Panorama, Praha 1990

Islám vždy byl v mnoha směrech silně politicky angažovaným náboženstvím. Teorie vždy vycházela ze stanoviska jednoty zájmů náboženství a státu. Zájmy světské a duchovní se však v minulosti často střetávaly a zpravidla vítězil stát.

Islám a jeho aktivní nositelé, ulamá, se nikdy zcela nazřekli klasické představy, že stát má chránit obec věřících a dbát na uplatňování božího zákona šarí'a všemi muslimy. Princip rovnosti lidí před Alláhem měl prostřednictvím šarí'y fungovat také ve společnosti. Pro muslimy jsou náboženství (dín) a stát, (duala) dvě součásti islámu. Islám určuje, že lidé jsou v prvé řadě muslimové a pak občané.

Prakticky se však státní moc od církevní oddělovala a místo aby se islámu podřizovala, stavěla se nad ní. Během 18.století se začal postupně prosazovat proces reforem správy a organizace společnosti a stále více sílila pozice státu.

V 19.století se rozšířily styky islámského světa s Evropou. Na vědomí muslimů začaly působit evropské myšlenkové proudy, ideje rovnosti a bratrství Velké francouzské revoluce, vědecké a technické objevy a vynálezy.

Islámští reformátoři, Sajjid Ahmád Chán (? - 1898) v Indii, Džamáluddin al-Afghání (? - 1897) a Muhammad Abduh (? - 1905) v Egyptě podrobili islámské právo a islám důkladné revizi. Nešlo pouze o kritiku a odmítání nových skutečností, ale o vybudování nového moderního systému náboženských povinností a nařízení (dín) při zachování víry (ímán) a nezměnitelnosti monoteismu (tauhíd).

Reformátoři využili islámu především v procesu poznávání. Na rozdíl od křesťanství, který se více soustředil na otázky, jak bohulibě žít, islám byl v podstatě zaměřený na poznání. Nemohl být lhostejný k žádnému poznání. Každý nový poznatek evropské vědy byl islámskými učenci chápán jako projev pozemské existence, který má být začleněn do univerzální představy přímé cesty, která vede k Alláhovi.

Gnostický (na poznání zaměřený) charakter islámu však nelze chápat jako projev otevření náboženského systému a překonání jeho hranic směrem k vědeckému poznání. Islámští reformátoři sice prosazovali uplatnění individuálního úsudku racionální povahy, ale v žádném případě neopustili jistotu pevných hranic islámského myšlení.

Reformismus islámu se projevil také v politickém hnutí. Na jedné straně vyústil k uznání nemuslimské nadvlády, jak tomu bylo v Indii, kdy muslimové dospěli ke spojení s Angličany v obavě před hinduisty. Na straně druhé muslimové kladli výrazný odpor vůči evropské koloniální nadvládě, jako tomu bylo v Egyptě, kde vznikl významný ideový směr, jehož základy položil Džamáluddín al-Afghání svojí myšlenkou panislamismu (sjednocení všech muslimů do společného státu).

V Egyptě dále reformisticky působil Muhammand Abduh, který požadoval individuální úsudek v náboženských otázkách. Z jeho učení vycházelo hnutí salafíja, které získalo vlastní podobu díky aktivitě Muhammada Rašída Ridá (? - 1935).

Hnutí salafíja usilovalo o přehodnocení právních norem fikhu ve světle nových společenských podmínek. Použilo k tomu metod Ibn Tajmíjy (? - 1327) a Muhammada ibn Abd al-Wahhába (? - 1792), kteří odmítali nepůvodní novoty (bida') v islámském právu. Pro svou zahleděnost do minulosti bylo hnutí salafíja považováno za reakční. Snaha o změnu práva však měla charakter reformistický, nikoliv tradicionalistický. Společenský ohlas hnutí salafíja získalo především svým odporem proti koloniální nadvládě a v Egyptě, v severní Africe a Indonésii představovalo pokrokovou verzi politicky orientovaného islámu.

Salafijské pozice existují dodnes. Objevují se zejména tam, kde se hovoří o tom, že islám jako ucelený světonázor je schopen vyhovět požadavkům moderní společnosti.

V prvních desetiletích 20.století se islám jako politická ideologie dostal poněkud do pozadí. V zápasech za nezávislost se obrana islámu jako náboženství stala součástí nacionalismu. Politický život se začal od islámu oddělovat, což bylo patrné zejména v působení politických osobností tohoto období, jako byli Mustafa Kemal v Turecku, později Gamál Abd an-Násir v Egyptě a Habib Burgiba v Tunisku. V době ohrožení státu nebo během cizí nadvlády tito politici vystupovali jako obránci islámu. Ale jakmile nebezpečí zmizelo, začali vystupovat zcela neislámsky a měli snahu vytlačit islám z politického života.

Odlišný vývoj proběhl v Íránu, kde měli většinu ší'ité. Učenci zde vystupovali jako mudžtahidové, využívající principu idžtihádu (uplatňování individuálního úsudku racionální povahy v právních otázkách). Mohli tak pružně interpretovat právo podle aktuálních potřeb a měli větší nezávislost na politické moci a státu, než sunitští ulamá (učenci vycházející z tradice, sunna). Ve významné opoziční hnutí přerostla organizace Muslimští bratři (al-Ichwán al-muslimún), kterou založil v roce 1928 v Egyptě Hasan al-Banná jako modernizovanou variantu súfíjského (mystického) sdružení. Súfijské řády (taríky) vznikaly od konce 18. století v mnoha islámských oblastech a staly se hlavními nositeli odporu proti koloniální nadvládě.

Hasan al-Banná požadoval přísné dodržování šarí-y. Členové bratrstva byli povinni dodržovat všechny náboženské předpisy, vyhýbat se hazardním hrám, alkoholu, lichvě, smilstvu atd. Tvůrce bratrstva přitom připouštěl reformistické interpretace práva v řadě oblastí. Například po vzoru Muhammada Abduha přijal názor, že trest amputace končetiny za krádež lze použít jen v plně islámské společnosti, která má úplnou svobodu a vůli rozhodování.

Ve většině zemí islámského světa přivedl boj o politickou nezávislost k moci skupiny, které usilovaly o provedení reformy hospodářství, politiky a společnosti pomocí státní moci. Národní režimy v Egyptě, ve východních oblastech arabského poloostrova a v severní Africe postupovaly v duchu sultánských reforem 19. století, jako byly reformy Rezá Šáha v Íránu a krále Ámanulláha v Afghánistánu. Tradiční rovnováha mezi státem a náboženstvím, kdy sultán plně respektoval autoritu náboženských vůdců, postupně převážila na stranu státu. Stát se zmocnil funkce ochrany a funkce sociální pomocí občanům, které původně zcela náležely náboženským institucím. Stát také převzal dohled nad rostoucími sektory národní ekonomiky. Tato opatření byla zdůvodňována koránem a sunnou a byla potvrzována učenci ulamá, které do jejich funkce schvalovala vláda.

Vládnoucí režimy islámských zemí se obvykle vydávaly za představitele celých národů. Nezřídka však šlo o skupiny, které stmelovaly příbuzenské vztahy, regionální příslušnost nebo vazba na některé sekty. Armáda, která navenek působila jako soudržná síla, měla často velitelský sbor pocházející z určitého okruhu (příkladem může být současná vláda a armáda v Iráku).

Národní režimy vzdor snahám o reformu náboženských institucí se otevřeně nikdy nezřekly islámu. Jejich ideologií byl často reformistický islám, zatímco islámská opozice hledala svoji pozici v tradičním islámu a v konzervativních postojích.

V 70.letech 20.století v Egyptě, Alžíru a dalších zemích se začala mladá generace, převážně studentů světských univerzit, obracet k tradicím. Existují různá vysvětlení příčin tohoto jevu. Mohlo jít o symbolické odmítnutí hodnot evropské a americké kultury, výraz protestu a politický postoj kritizující oficiální politiku, která připouští pronikání amerického stylu života.

Některé reformisticky orientované vlády se snažily zabránit šíření symboliky návratu k islámským tradicím. Přijímaly dokonce některé zákazy a nařízení a tím se vystavily nebezpečí, že budou obviněny z bezbožnosti.

Obrat k tradicionalisticky orientovaným kulturním postojům šel proti salafíjské reformistické tendenci. V sunnitských zemích se konflikt mezi modernisticky zaměřeným islámem a reakčními postoji muslimů zatím neprojevil v podobě politického střetu.

V Pákistánu část opozice v sunnitském prostředí použila myšlenky indicko-pákistánského reformátora Abú 'l-Alá Maudúdího (1903 - 1979) a snažila se vytvořit přísně islámský stát. Maudúdí do své myšlenkové koncepce zapojil mnoho prvků tradičního fikhu, jako společenskou izolaci, zahalování žen, odmítání kontroly porodnosti, odstranění náboženské svobody pro stoupence jiných náboženství a prosazení islámu jako jediného náboženství pro celé lidstvo.

Od konce 60. let 20. století byla většina větších měst Blízkého a Středního východu vystavena značnému přílivu obyvatel z venkova, kteří přicházeli za vidinou lepší životní úrovně. Šlo většinou o lidi negramotné nebo slabě vzdělané, kteří neměli potřebu hledat nové kulturní hodnoty. Navštěvovali mešity, účastnili se náboženských slavností a tím si uchovali spojení se svojí minulostí a s tradičními hodnotami. Chudinské čtvrti měst vytvořily originální prostředí, v němž vznikaly tradiční a lidové prvky islámu. Příliv bohatství z prodeje ropy v 70. letech 20. století příliš postavení chudinských vrstev obyvatelstva nezměnil. Bohatší vrstvy společnosti si záhy osvojily evropský a americký styl života, chudší vrstvy setrvaly na islámských tradicích. Islámský tradicionalismus se udržel také na řadě univerzit.

Oživení islámu má v současné době rozmanité podoby. Právní myšlení se někdy odklání od modernismu směrem k fundamentalismu. Prohlubuje se religiozita měst a mění se názor inteligence na úlohu náboženství ve společnosti.

"Lá iláha illá'lláh va Muhammadun rasúlu'lláh", "Není božstva kromě Alláha a Muhammad je jeho prorok", je tradičním vyznáním víry (šaháda). Šaháda je klíčovým slovním vyjádřením pohledu na svět, příslušnosti k islámu, odevzdanosti se do vůle boží. Právní náboženská věda většiny islámských států stanoví, že kdokoliv pronese šahádu, stává se formálně muslimem, ikdyž ji vyslovil neupřímně. Šaháda provází muslimy celý život a je podstatnou částí modlitby. Podle šarí'y ji má muslim vyslovit také jako poslední slova před smrtí, když se jej andělé hrobu táží: "Kdo je tvůj Pán?"

Každý, kdo před smrtí vyslovil šahádu, je šahíd (vyznavač) a je způsobilý nastoupit cestu do ráje. Později termín "šahíd" nabyl významu "mučedník, padlý za svatou věc islámu". Dnes také existuje slovesný tvar "istašhada" (padnout za vlast), který je příkladem, jak náboženská symbolika proniká do politiky.

Rituální modlitba je důležitou součástí islámského kultu. Zanedbání modlitby je považováno za odklon od víry. V současné společnosti jsou stanoveny nové podmínky, kdy lze od modlitby upustit.

Šarí'a rozpracovává podmínky modlitby do všech podrobností. Modlitba je chápána jako kultický projev bez snahy si od boha něco vyprosit. Jde o projev pokory, poděkování a odevzdání se do vůle boží. Věřící může vstoupit do kontaktu s bohem (halát al-ihrám) teprve po splnění těchto podmínek: dodržení čistoty těla, dodržení čistoty místa a oblečení, náležité ustrojení zakrývající nahotu, směr modlitby k Mekce a dodržení modlitebních časů. Do stavu ihrámu může vstoupit pouze dospělý duševně zdravý člověk.

Čistota je základním předpokladem pro možnost vykonání modlitby. Islámské právo rozlišuje lehké a těžké znečištění. Těžkým znečištěním je stav po pohlavním styku, při menstruaci, a během těhotenství. Lehké znečištění je způsobeno dotykem nečisté nebo zakázané věci, jako je alkohol, zvíře (vepř, pes), zdechlina. K lehkému znečištění dochází při krvácení, výtoku hnisu, po ukončení potřeby, dotykem pohlavních orgánů a dokonce při procitnutí z bezvědomí. Osoby ve stavu znečištění se nesmí zdržovat v mešitě, recitovat korán nebo myslet na boha. Lehkého znečištění se lze zbavit umytím podle přesných pravidel.

Místo vhodné k modlitbě místo, které nebylo znečištěno krví, menstruující nebo těhotnou ženou nebo zvířetem. V zájmu jistoty se používají modlitební koberce (sadždžáda). Modlitba se provádí bez obuvi, která může být příčinou znečištění. Každý příchozí do mešity je povinen před vstupem se zout a na nádvoří do prostor určených k modlitbě pokračovat v ponožkách. Každá mešita je posvátným místem (haram) a je rituálně čistým místem.

Věřící musí být při modlitbě patřičně oblečen. Mezi vykladači panují spory o tom, jak pojímat nahotu. V zásad platí, že u muže a otrokyně je nahotou vše mezi pupkem a koleny. Svobodná žena by měla na veřejnosti odhalovat pouze obličej a ruce po zápěstí.

Muslim by se měl modlit ve směru Mekky (kibla), přesněji řečeno ve směru svatyně Ká'by stojící na nádvoří Velké mešity v Mekce. Muslim, který se modlí mimo domov, by měl směr kibly odhadnout podle postavení slunce nebo se zeptat souvěrců. V mešitě je obvykle směr kibly vyznačen mihrábem, zdobeným výklenkem zpravidla v čelní části interiéru.

Modlitba může být vykonána v průběhu celého časového úseku mezi dvěma voláními (azán) mu'azzina z ochozu mešity. Volání se provádí z ochozu minaretu (manára, mi'zana). Dříve mu'azzinové pětkrát denně stoupali do minaretu a předháněli se ve zpěvu azánu. Dnes v době techniky přišly ke slovu technické prostředky. Přesto i dnes je povolání mu'azzina vysoce ceněno a mnozí jsou absolventy významných islámských univerzit.

Modlitby se počítají od západu slunce, kdy se má vykonat první z nich, salát al-maghrib. Modlitbu salát al-'išá je vhodné vykonat dvě hodiny po setmění, salát as-subh za svítání, salát az-zuhr při obědě a salát al-'asr v pozdním odpoledni. Časy modliteb nejsou stejné a dříve se určovaly podle postavení slunce na obloze a podle míry soumraku. Dnes jsou časy modliteb udány přesně podle astronomických údajů.

Text azánu je ve všech islámských zemích stejný s drobnými úpravami. Běžný azán obsahuje následující text:

Alláhu akbar (čtyřikrát), ašhadu anna lá iláha illá'lláh (dvakrát), ašhadu anna Muhammadan rasúlu'lláh (dvakrát), hajja 'ala's-salát (dvakrát), Alláhu akbar (dvakrát), lá iláha illá'lláh.

Alláh je velký! vyznávám, že není božstva kromě Alláha, vyznávám, že Muhammad je posel Alláhův, Vzhůru k modlitbě! Vzhůru k dobrému činu! Alláh je velký! není božstva kromě Alláha

Vychází se přitom ze zásady, že arabština je jazykem božího zvěstování. Proto šarí'a a azán je citován pouze v arabštině.

Samotná modlitba se řídí přesnými pravidly. V případě, že se koná kolektivně za vedení imáma, má dvě části: povinnou (fard) a dobrovolnou (sunna). Fard se modlí všichni společně pod vedením imáma, který stojí vpředu zády k davu a čelem k Mekce. Sunnu se modlí každý podle svých možností a zbožnosti. Imámem může být prostý věřící, který zná svatý text.

Podle hanafijského práva má modlitba následující podobu. Začíná pozicí kijám, kdy věřící stojí na rituálně čistém místě, dlaně má u spánků a palci se dotýká ušních boltců. Tehdy musí pronést předsevzetí nebo záměr (nija) a pronést "Alláhu akbar" (tzv. takbír). Tím vstupuje do stavu zasvěcení (hálat al-ihrám). Od té chvíle nesmí myslet na nic světského nebo nízkého a nesmí být nikým rušen. Proto i velmi tolerantní muslimové považují za nepřijatelné, jsou-li věřící při modlitbě fotografováni.

Po vstupu do ihrámu věřící zkříží pravou ruku před levou a recituje Fátihu, úvodní súru koránu nebo libovolné oblíbené verše svaté knihy. Tím končí pozice kijám.

Následuje pozice rukú', kdy se věřící pokloní po pás a opře se dlaněni o kolena. Pronese "Alláhu akbar" a "subhána rabbí 'l'-azím", "sláva Ti vznešený Pane". Následuje přímý postoj a věřící pronese "sami'a Alláhu liman hamidahu... rabbuná, laka' l-hamdu", "vyslyšel Bůh toho, kdo jej chválil... Tobě Pane budiž chvála".

Následuje prostrace (sudžúd), padnutí na tvář před bohem. Věřící padne na kolena a dvakrát se dotýká čelem a nosem země, přičemž opakuje text "Alláhu akbar" a "subhána rabbí 'l'-azím". Mezi dvěma prostracemi je pozice sezení (džulús), kdy věřící má nohy pod sebou a vahou těla se opírá o paty. V této pozici může setrvat několik minut ve zbožném rozjímání. Následuje druhý sudžúd a přímý postoj. Tím končí jedna formální jednotka modlitby (tzv. rak'a). Šarí'a stanoví různý počet těchto jednotek pro různé příležitosti a časy dne. Modlitba končí v pozici džulús, kdy se závěrem pronese text "as-salámu 'alajkum va rahmatu'lláhi" (mír s vámi a milost boží), přičemž věřící pohlédne napravo a nalevo, aby pozdrav dosáhl duší a mysli blízkých. Tím věřící opouští stav zasvěcení a je možné ho oslovit.

Zvláštní modlitbu mají zbožní asketové, dervišové, kteří používají k modlitbě různé předměty, především růžence (tasbíh). Klasický tasbíh má mít 99 korálků a je zakončen ozdobnou hlavicí. Při zbožné meditaci dervišové probírají korálky jeden za druhým mezi prsty a vyslovují přitom 99 krásných jmen Alláhových (velký, šlechetný, milosrdný, atd.).

Šarí'a dovoluje také modlitby s různým účelem a za zvláštních okolností. Existuje modlitba strachu, modlitba v postním měsíci ramadánu, modlitba v den Prorokových narozenin (maulid), modlitba za déšť, při pouti do Mekky atd. Zvláštní postavení má páteční modlitba (salát al-džum'a), které by se měl pravověrný muslim vždy zúčastnit. Shromáždění věřící se nejprve pomodlí dvě rak'y sunny, podle svého uvážení. Pak na kazatelnu (minbar) vystoupí vykladač koránu a sunny (álim, fakíh), kterému se v té chvíli říká chatíb (mluvčí). Pronese teologickou promluvu (chutba), obvykle složenou ze dvou částí. První je rozborem určité části koránu nebo určité myšlenky, jejíž obsah bývá interpretován podle současné situace a názorových postojů mluvčího. Druhá část chutby má pak liturgický charakter a obsahuje chválu Proroka a prvních čtyř chalífů, dále obsahuje prosbu za obec věřících, za národ, nebo za hlavu státu.

Státní moc s výjimkou Turecka nesmí zasahovat do záležitostí mešit. Proto páteční modlitby se stávají někdy tribunou postojů politických a ideologických.

Po promluvě věřící sedí na podlaze nebo se vsedě opírají o sloupy nesoucí konstrukci mešity. Je provolána zvláštní forma azánu a věřící, seřazení za imámem se pomodlí dvě rak'y fardu. Po ukončení bohoslužby někteří věřící, zvláště neplodné a zapuzené ženy, vdovy a matky s nemocnými dětmi, navštěvují určitá posvátná místa v okolí mešity (studna, strom, kámen, sloup) a dotykem nebo polibkem prosí boha za slitování. Mnoha právními autoritami jsou odsuzovány jako nedůstojné a v rozporu s rámcem šarí'y.

Půst (saum, sijám) je starým semitským zvykem, který vyšel ze zkušenosti tehdejší lékařské praxe. Již předislámští Arabové se v určitých případech zříkali některých jídel a vína. Předpokládá se, že rituální půst Muhammadovi předchůdci převzali od židů a křesťanů. Muhammad se při svém pobytu v Mekce k otázce půstu nevyjadřoval, ale po svém odchodu do Mediny roku 622 zapojil půst do svého učení, aby si naklonil tamější národy. Tehdy také určil za směr kibly Jeruzalém a nikoliv Mekku. Teprve později, po rozchodu s medinskými židy, svá ustanovení změnil. Půst se začal držet po celý osmý měsíc ramadán arabského lunárního kalendáře. V měsíci ramadánu byl také Muhammad poprvé osloven bohem skrze anděla Džibrá'ila (archanděl Gabriel).

Půst v islámských zemích dodržuje dodnes v zásadě veškeré obyvatelstvo. Ikdyž do soukromí rodin lze těžko nahlédnout, na veřejnosti si nikdo porušit půst nedovolí. Středověký teoretik a zakladatel islámské scholastiky al-Ghazzálí (? - 1111) ve svých traktátech chválil půst jako důkaz síly, vůle a ochoty trpět za Nejvyššího.

Povinnost půstu začíná za úsvitu, kdy lze rozeznat černou nit od bílé, a končí západem slunce. Věřící se musí vyvarovat jídla, neshod, neslušných řečí a tělesných rozkoší. Některé právní školy zakazují také kouření, pití vody, žvýkání tabáku. V některých severoafrických zemích se během měsíce ramadánu projevuje určitá netolerance vůči cizincům, kteří pravidla půstu porušují.

Za úsvitu věřící má vyslovit předsevzetí (nija) a až do západu slunce se má chovat zbožně a vyrovnaně. Pokud by muslim během dne pozřel jediné sousto, bylo by to hrubé porušení (harám) pravidel. Právo takové porušení považovalo za bezbožnost (kufr).

Povinnost půstu se vztahuje na právně plnohodnotné a zdravé muslimy. Ramadán bývá zátěží pro hospodářství a správní instituce islámských států. Realita si vynutila, že některé skupiny lidí nemohou půst během ramadánu dodržovat.

Zakončení půstu připadá na první den měsíce šavvál a je spojeno se svátkem přerušení půstu ('id al-fitr). Svátek je oslavou seslání koránu a koná se slavnostní modlitba. Po této modlitbě může muslim poskytnout almužnu nejblíže stojícímu člověku, který ji potřebuje.

Půst v ramadánu je povinný (fard). Během roku muslim může držet kratší období dobrovolného půstu, jako například v období sucha, kdy se chápe jako příprava k modlitbě o déšť (salát al-istiská').

Zákonná almužna (zakát, sadaka) byla ustanovena na základě myšlenky, že hmotné statky tohoto světa (dunjá) plodí jen zlo a nenávist. Lidé, kteří si přivlastnili více, než jim stačí k čestnému životu, jsou povinni se z tohoto hříchu očistit udělováním almužen. V islámském právu se almužna chápe jako vrácení části majetku, který Alláh umožnil získat.

Podle šarí'y musí almužnu (zakát) odvádět každý dospělý muslim, jehož majetek přesahuje přesně stanovené minimum. Jinověrci (křesťané a židé) měli v islámském chalífátu postavení chráněnců (dhimmí) a byli almužny sproštěni a platili pouze daň z hlavy.

Almužna se odváděla vždy na konci lunárního roku. Podléhalo jí devět druhů majetku, od pšenice a skotu, přes stříbro a zlato až po různé zboží určené k obchodování.

Almužna byla prorokem Muhammadem zavedena k upevnění státní moci a k uskutečnění praktických představ o sociální pomoci. Šlo tedy o nábožensky zdůvodnitelnou státní daň, jejíž výtěžek byl věnován na sociální a kulturní účely. V deváté súře Pokání ve verši 55. Muhammad praví: "Nechť nebudí obdiv tvůj jmění jejich ani dětí jejich. Bůh si je tím přeje pouze potrestat v životě pozemském a chce, aby duše jejich odešly, zatímco jsou nevěřící." Verš 60. říká: "Almužny jsou pouze pro chudé a jsou nutné pro ty, kdož je vybírají, pro ty, jejichž srdce se sjednotila, pro otroky a zadlužené, pro boj na cestě Boží a pro toho, kdo po ní kráčí - podle ustanovení Božího - a Bůh je vševědoucí, moudrý!"

Poskytnutí almužny v dnešním islámském světě má základ také v zásadě, že obdarování chudáka, sirotka nebo jiné sociálně slabé osoby je nanejvýš bohulibý čin. Klasický islám používal pro dobrovolnou almužnu termín sadaka (spravedlnost). Prorok nedělal rozdíl mezi dobrovolnou almužnou (sadaka) a povinnou rituální almužnou (zakát).

V řadě islámských zemí žebráci nezaplňují uličky starobylých měst díky sociálním programům. V jiných zemích naopak sadaka je jediným spolehlivým zdrojem obživy pro řady chudých, slepců, tělesně postižených, válečných invalidů, sirotků a vdov. Některé konzervativní vlády přirozenou zbožností muslimů nahrazují svoji sociální politiku. Lidé na světě jsou však všude stejní. Někteří chtějí učinit něco bohulibého a almužnou sadaka pomohou. Zvláštní váhu má sadaka v pátek, kdy probíhá páteční modlitba (salát al- džum'a). Někdy se stává, že blahobytně vyhlížející souvěrec hrubě odstrčí žebráka se slovy "Alláh ti pomůže".

Žebráctví v očích značné části islámské veřejnosti je stále považováno za nedotknutelné a úctyhodné, neboť vychází z koránu a je přímo spjato s božím zvěstováním. Proto se některé radikální pokusy žebráctví vytlačit nesetkává s pochopením.

Každý dospělý a zdraví muslim bez rozdílu pohlaví musí alespoň jednou v životě vykonat pouť do Mekky. Jde o bezesporu nejzajímavější část islámského kultu, která současným vývojem nijak neutrpěla na svém významu. Díky moderní dopravě počet účastníků pouti do Mekky rok od roku přibývá.

Původ poutního rituálu je předislámský. V předislámské Arábii se konaly dvě pouti, 'umra a hadždž. První (tzv. malá pouť) probíhala v blízkosti posvátného kamene Ka'ba. Druhá probíhala v údolích a planinách kolem Mekky. Posvátný kámen Ka'ba byl modlou kurajšovského rodu, ze kterého pocházel Muhammad. Byl symbolem ochrany rodového majetku. V Medině chtěl Muhammad vytvořit novou svatyni, která by konkurovala Mekce. Zřejmě zjistil, že kurajšovské tradice jsou příliš silné na to, aby je zlomil. Přízeň svého rodu Muhammad potřeboval a proto původně polyteistickou tradici zapojil do svého učení a propůjčil této tradici nový obsah.

Muhammad nakonec zvolil Ka'bu za střed "domu islámu" (dár al-islám) a muslimové se měli k tomuto místu při svých modlitbách obracet. Muhammad spojil uctívání Ka'by s tradicí Ibráhímovou (Abrahám ve Starém zákoně), aby si naklonil hidžázské židy a křesťany.

Posvátný pramen Zamzam v Mekce byl dalším důvodem vytvořit střed islámu právě tam. Podle arabské pověsti našla studnu Zamzam egyptská otrokyně a družka Ibráhímova, která byla zapuzena a bloudila arabskou pouští se svým synem Ismá'ílem. V blízkosti studny prorok Ibrahím a Ismá'íl vybudovali boží stánek. Oba jsou proto považováni za muslimy. Ibrahím je považován za prvního muslima, který vykonal pouť ke Ka'bě a věřil v jediného boha. V malé místnosti na dvoře Ka'by se ukazuje stopa, kterou údajně zanechal prorok Ibrahím.

Historikové předpokládají, že studna Zamzam byla důvodem, proč se do nehostinného místa stahovali kočovníci a obyvatelé oáz a vytvořili zde kultovní místo.

Svatyně Ka'ba, v níž je umístěn černý kámen neznámého původu, bývala v pohanských dobách pokryta palmovými větvemi a obklopena modlami. Po obsazení Mekky v roce 630 nechal Muhammad tyto modly zničit. Ka'ba v historii změnila několikrát svoji podobu. Dnes je to kamenná stavba o půdorysu 10 x 12 metrů a výšce 15 metrů. Černý posvátný kámen je zazděn ve východním roku svatyně. Stavba bývá pokryta nejčastěji černým sametovým suknem s bohatými zlatými a stříbrnými výšivkami.

Mezi osmým a třináctým dnem měsíce dhú'l-hidždža (poslední měsíc islámského lunárního kalendáře) v Mekce probíhá řada rituálních úkonů, kterých se účastí statisíce muslimů.

Dnes převládají poutníci ze Saúdské Arábie a z okolních arabských zemí, ale přijíždějí muslimové z celého světa. Významně se zvýšil počet poutníků z Indonésie, Filipín, Indie, bývalé Jugoslávie a z mnoha zemí Afriky.

Při cestě do Mekky se dnes využívá autobusů, lodí a především letadel. V přístavu Džidda na břehu Rudého moře bylo postaveno moderní letiště, na němž před začátkem pouti přistává více než stovka letadel denně.

Pouti do Mekky se účastní lidé různého věku a sociálního postavení. Šarí'a stanoví, že pouti se nemusí účastnit nemocní a trvale postižení muslimové. Přesto mezi poutníky je mnoho mrzáků, slepců a lidí chronicky podvyživených. Mnozí z poutníků jsou lidé negramotní, kteří nikdy neopustili svou rodnou vesnici nebo město. Pouť do Mekky je pro ně mimořádnou životní událostí. V přístavu Džidda jsou tisíce lidí hovořících různými jazyky, kteří sebou táhnou různá zavazadla a ovce, jako oběti poutního rituálu. Pořadatelé musí zajistit desítky autobusů z Džiddy do Mekky, protože na letiště přistávají další letadla. Lidem je třeba zajistit alespoň nouzové přístřeší, nejčastěji pod stany, potravu, vodu a základní hygienické zařízení a lékařskou pomoc.

Podle islámského práva se pouti nesmí zúčastnit příslušník jiného náboženství. Nesmí vstoupit nejen do samotné Mekky, ale ani do celé posvátné oblasti haramu. Haram tvoří město Mekka a její okolí do vzdálenosti zhruba pěti až třiceti kilometrů. Haram je posvátnou půdou, na níž je každý muslim chráněn před nebezpečím a je zde zakázáno jakékoliv násilí včetně lovu a trhání květin. Aby poutníci mohli překročit hranice haramu, musí mít v pasech zvláštní poutnické vízum. V době pouti jsou hranice haramu přísně střeženy policejními oddíly. Orgány pasové kontroly prohlížejí doklady každého poutníka, který po vstupu do haramu se smí pohybovat jen po tomto území.

V listopadu 1979 v době malé pouti pronikla do Velké mešity, kde stojí svatyně Ka'ba několikasetčlenná skupina ozbrojených mužů a přítomné poutníky vzala jako rukojmí. Byl představen nový prorok, mahdí, který měl společnost očistit od režimu královské rodiny Saudú. Tato akce skončila neúspěšně především tím, že povstalci znesvětili posvátné místo svými zbraněmi a dopustili se na poutnících násilí. V islámských textech se s odporem hovoří o tom, jak saúdskoarabské protiteroristické jednotky a povstalci znesvětili toto posvátné místo. Nejvyšší rada ulamá nakonec vydala fatvu (náboženskoprávní rozřešení), v níž povolila tuto ozbrojenou akci.

Ke druhému znesvěcení haramu došlo v roce 1987, kdy několik set íránských poutníků vyvolalo provokace a šarvátky namířené proti královskému režimu v souvislosti s jeho postojem k islámské revoluci v Íránu. Íránští provokatéři přinesli do haramu nože a kovové tyče, kterými napadli příslušníky policie. Incident si vyžádal kolem 500 obětí. Islámské autority většinou odsoudily íránské poutníky, ale střelbu policie do davu poutníků vysvětlila jako zákonnou odpověď na hrubé porušení šarí'y.

Celá pouť je složena z několika rituálních úkonů. Šarí'a stanovuje, jaké podmínky musí muslim splnit, aby mohl pouť uskutečnit. Muslim si může zvolit, zda chce vykonat hadždž nebo pouze malou pouť 'umra. Poutník by měl mít dostatek peněz na uskutečnění pouti, přičemž může využít peněz náboženské nadace, almužny nebo jiných služeb, které mu poskytne jiný muslim. Šarí'a nevyžaduje, aby muslim pouť vykonal, pokud nemá dostatek peněz nebo riskuje tím svůj život. Nemocný člověk může za sebe vyslat náhradníka, což je zřejmě jediný případ zastupitelnosti.

V minulosti pouť do Mekky byla mnohaměsíční záležitostí, plná nástrah a dobrodružství. Dnes jsou poutníci dopravováni do Saúdské Arábie většinou kolektivně. Pokud poutník dospěje do Mekky a překročí hranice haramu, dostává se do stavu zasvěcení (ihrám). Obléká se do dvou kusů režného plátna (ihrám), které si obtočí kolem boků a konec přehodí přes levé rameno. Ženy smí vstoupit do haramu jen v doprovodu mužů a musí být ihramem zcela zahaleny. V haramu se věřící nesmí holit a stříhat a nesmí pohlavně obcovat.

Po nezbytné přípravě vstoupí věřící do Velké mešity, kde sedmkrát obcházejí Ka'bu (tavváf) a musí se Ka'by dotknout. Dotyk černého kamene má podle tradice nejrůznější blahodárné vlivy. Po tavváfu vykonává poutník modlitbu o dvou rak'ách věnovanou proroku Ibráhímovi.

Další povinnou součástí poutního rituálu je běh (sa'j) mezi pahorky al-Marva a as-Safá. Poutníci přitom recitují citáty z koránu. Tím končí malá pouť 'umra. Ti, kteří chtějí vystoupit z ihrámu, mohou tak učinit, ale připravují se tak o možnost vykonat pouť celou.

Hlavní obřady hadždže začínají 7. dne měsíce dhú'l-hidždža promluvou (chutba), která se koná ve Velké mešitě po polední modlitbě. Chatíb hovoří o slávě Proroka, významu pouti a seznámí přítomné s jejím programem. Osmého dne se věřící vydávají do údolí Miná, kde pak tráví zbytek dne v modlitbách a rozjímání a přenocují zde pod širým nebem. Devátého dne se vydávají na planinu Arafát, kde se od poledne do večera konají rituální stání (vukúf), která symbolizují pokoru před tváří boží. Poutníci zde stojí čelem k pahorku milosrdenství (džabal ar-rahma) a volají: "Labbajka já Alláh, labbajka!" ("tobě k službám, ó Bože") a další předepsané texty citované imámem.

Odpoledne se poutníci poklusem přesunou ke svatyni Muzdalifa, kde dobrovolně pronášejí oslavná hesla a modlí se. Zde také přenocují pod širým nebem.

Desátý den po ranní modlitbě věřící nasbírají sedm kamínků a běží zpět do údolí Miná, kde se pod jedním ze strmých kopců nacházejí dvě hromady kamenů. Podle tradice na tomto místě prorok Ibráhím zahnal ďábla hozením sedmi kamenů. Symbolické kamenování Satana je provázeno výkřiky pokory a odevzdanosti do vůle Alláha.

Desátý den, zvaný svátek obětování ('id al-adhá) nebo velký svátek (al-'íd al-kabír) je vrcholem celé pouti a v celém světě je slaven jako významný svátek. Posledním úkonem pouti je rituál obětování zvířete, zpravidla ovce. Zvíře je postaveno hlavou ve směru kibly, poutník zvíře uchopí za hlavu, pronese "Alláhu akbar" a nožem prořízne krční tepnu, aby vytekla krev. Tento rituál se podobá židovskému rituálnímu obětování zvířat (košér). Podle koránu se maso ovcí rozděluje chudým.

Celá pouť končí u Ka'by, kde se koná tavváf na rozloučenou. poutník se smí oholit, odložit ihrám, který si poutníci odnášejí s sebou jako posvátnou látku. V současnosti mnozí věřící před odchodem z Mekky nakupují plastové láhve s posvátnou vodou ze studny Zamzam.

V 70. letech se poprvé objevily výhrady proti obětování zvířat. Původně mělo být maso obětí rozdáno chudým a tím se měla vyjádřit zásada dobrovolné almužny, sadaky. Podle neoficiálních údajů z roku 1975 bylo obětováno téměř dva milióny kusů ovcí. Počátkem 80. let se touto otázkou zabývali autority v různých muslimských zemích a tato otázka byla projednávána Nejvyšší radou úlamá Saúdské Arábie. Bylo přijato několik úprav, které umožnili kolektivní oběť jednoho zvířete. Obětovaná zvířata jsou ihned umístěna do chladících boxů a za symbolickou cenu jsou pak prodávána zájemcům v Saúdské Arábii.

Úřady Saúdské Arábie věnují pořádání pouti mimořádnou pozornost, protože jde o islámskou prestižní akci. Starají se nejen o poutní místo v Mekce a celý haram, ale také o Medinu, kde se nachází Prorokův hrob. Provoz poutních míst a organizaci pouti zajišťuje Ministerstvo pouti (vizárat al-hadždž).

Boj a vzájemné přepadávání kmenů bylo ve staré Arábii běžné. Šlo o přirozený a zákonný způsob získávání jídla. Krevní msta byla vcelku spolehlivou ochranou před zneužitím násilí. Islám se nezřekl bojových tradic a nehlásal nenásilí. Původní praktiky dostaly novou náplň jako boj věřících proti nevěřícím a staly se součástí šíření islámu. Na počátku bylo přijetí islámu spojeno s povinností bojovat za novou víru. Bylo nutné vést válku (dár al-harb) proti oblastem, které nepřijaly islám. Původně dobyvačná válka získávala stále výrazněji charakter "svaté války". Časem místo mečů začaly rozhodovat organizační činy a závazek účastnit se boje se dostal na okraj muslimských povinností.

Důraz na boj v zájmu víry se však stále ozývá v různých často protichůdných souvislostech. Protikoloniální povstání v 19. stol. vedené mystickými řády v severní Africe bylo vedeno pod heslem džíhádu. Vstup Turecka do války v roce 1914 byl provázen fatvou, označující nastávající boje za džihád. Akce Muslimského bratrstva ve 40. a 50. letech 20. století probíhaly v duchu výzvy "Džihád je naše cesta!".

Slovo "džihád" se zpravidla chápe jako "svatá válka" nebo boj "za svatou věc islámu". Šarí'a nerozlišuje mezi státní mocí a náboženstvím. Státní a náboženské záležitosti splývají v jeden celek. Nejsou vyznačena kritéria, podle níž by bylo možno odlišit jakoukoliv válku od války náboženské. Každá válka vedená muslimy může být proto vydávána za boj v zájmu víry, za džihád.

Tradiční zdroje islámského práva začaly věnovat pozornost džihádu až od 16. století. Autoři se shodli na tom, že džihád je boj proti nevěřícím cestou jejich zabíjení, zmocňováním se jejich majetku, ničení jejich svatyň, strhávání jejich model. Boj byl prostředkem posilování islámu, ochrany věřících a jejich očisty od nevěřících.

Modernistický výklad džihádu kladl důraz na komplexní chápání tohoto pojmu. Významový kořen slova džihád je DŽ-H-D a znamená "usilovat o něco", "vyvíjet maximální snahu". V konkrétním případě pak jde o to přesvědčit váhající, odpadlíky nebo protivníky o správnosti "cesty Alláhovy". Tato interpretace chápe džihád jako pozitivní snahu a morální čin vysoké kvality. Ti, kteří vedou džihád, tj. mudžáhidové, jsou nositeli a ochránci "věčného poslání" a jejich úsilí a boj jsou posvátné.

Džihád bývá nezasvěcenými jednostranně považován za výzvu k teroru a násilí ve jménu víry. Muslimové se boji nevyhýbají, ale nikoliv za každou cenu. Drtivá interpretací šarí'y pokládá násilí za legitimní prostředek džihádu až v okamžiku, kdy jsou vyčerpány všechny ostatní nástroje úsilí, které má bezvěrce a odpadlíky přesvědčit o spravedlnosti islámu a správnosti víry v Alláha. Pokud jsou omezována náboženská práva muslimů nebo existuje politická nadvláda bezvěrců nebo jinověrců, vzniká u většiny muslimů přesvědčení o spravedlnosti násilí. Džihád se pak projeví buď v masové formě jako povstání nebo válka, nebo ve formě individuální, jako sabotáže, teror a atentáty.

                                                                                         - pokračování -

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci