Starověk (angl. ancient time) lze chápat jako dějiny prvotních lidských civilizací. Jedním z prvních známých Evropanů - historiků, zabývajících se dějinami Blízkého Východu (Orientu) a Egypta, byl Herodotos. Podal první zprávy o historickém vývoji v těchto oblastech.

Vývoj neolitických a chalkolitických kultur v Předním Orientu vyvrcholil vytvořením dvou ohnisek (kolébek civilizace bylo více a nelze přesně určit první kolébku civilizace), v nichž koncem 4. tisíciletí př.n.l. došlo ke vzniku nejstarších civilizací, třídních společností a států. Tato ohniska ležela v jižní Mezopotámii a Egyptě. V průběhu 3. a 2. tisíciletí př.n.l. postupně následovaly další oblasti Přední Asie (Elam, severní Mezopotámie, syropalestinská oblast, Malá Asie) a na evropské půdě Egejská oblast (Kréta, Řecko, ostrovy Egejského moře). Toto období zhruba odpovídá podle archeologické periodizace době bronzové v Přední Asii a Egejské oblasti. Zemědělství v těchto oblastech (zejména syropalestinská oblast) vzniklo však už dříve, asi před 7 až 8 tisíci lety. Původní (autochtonní) vývoj byl také v Číně a Indii, která měla úzké vazby s Mezopotámií.

Přechod k civilizaci nazýváme také "městskou revolucí", podle britského archeologa Childa (nom. Childe). Tento přechod je charakterizován těmito hlavními rysy:

1. Společenská dělba práce (diferenciace a specializace činností ve výrobní a správní sféře, oddělení řemesel od zemědělství)

2. Vzrostla produktivita práce, která umožnila výrobu přebytků a právě tento nadvýrobek dal vzniknout i nevýrobním složkám obyvatelstva.

3. Společenská dělba práce vedla ke sociální a společenské stratifikaci (rozvrstvení) obyvatelstva, která je způsobena nerovnoměrným rozdělováním výsledků výroby, vznikají majetkové rozdíly a společnost je vertikálně uspořádána (panovník, správní aparát, vojáci, kněží, občina)

4. Řídící centra kontrolují a organizují rozdělování výrobků a veřejné práce (odvodňovací a zavodňovací práce)

5. Vznikají města a stát, který kontroluje obyvatelstvo na svém území, monopolizuje v rukou menšiny moc, vytváří si mocenské orgány (včetně donucovacích) a soustavu státem sankcionovaných pravidel o právech a povinnostech jednotlivých sociálních skupin. Poprvé jsou písemně zaznamenány v Mezopotámii již v 2. pol. 3. tis. jako právní ustanovení, zákony. Tyto zákony však kodifikují nerovnost sociálních tříd při posuzování a trestání trestných činů, proto neexistuje demokracie a stát má charakter despocie.

6. Činnost státních a správních orgánů se soustřeďuje ve vznikajících městech a dochází k výraznému růstu městských center, tzv. městská revoluce.

7. Jiným velmi důležitým rysem vzniku civilizace je vynález písma, které sloužilo k praktickým potřebám (hospodářsko-správním).

8. Vznik civilizace a státu se výrazně projevuje i v oblasti ideologické a kulturní, části náboženských představ a obřadů je využito k zdůvodnění a glorifikaci panovníka (a tím státní moci), již slouží také monumentální stavby (chrámy, pyramidy...). Vzniká prvotní architektura. S pomocí organizovaného náboženství se lid přimyká ke státu. Rozvíjí se výtvarné umění a vznikají nejstarší literární památky.

Je důležité si uvědomit, že šíření civilizace a její rychlost byla závislá na přírodních podmínkách (klimatické rozdíly, různý rozsah a bonita zemědělské půdy a pastvin, surovinová základna) a vzdálenosti od nejstarších center.

Důležitá byla též kolonizace oblastí (tzv. difúze) a migrace obyvatelstva. K větší koncentraci obyvatelstva a vytváření stabilních sídlišť docházelo především tam, kde existovaly předpoklady k rozvoji zemědělství (kromě půdy byl důležitý dostatek vláhy). Vedle Mezopotámie a Egypta, kde vláhu dodávaly velké řeky, to byly srážkově bohatší oblasti ve střední Sýrii a na březích Středozemního moře. Obyvatelstvo břehů velkých řek a přímořských oblastí mělo navíc důležitý zdroj obživy v rybolovu a možnost dálkové dopravy po vodě. (důležité to bylo zejména v jižní Mezopotámii a v údolí Nilu, kde chyběly některé důležité suroviny pro rozvoj řemesel: kovy, stavební dříví a v Mezopotámii i stavební kámen) Egypt i Mezopotámie byly od počátku spjaty s oblastí syrolibanonskou, odkud dovážely cenné stavební dřevo. Mezopotámie udržovala také od 3. tis. př.n.l. styky s Malou Asií, odkud se dovážely kovy.

Prokázány byly i námořní cesty vycházející z pobřeží Perského zálivu a spojující již ve 3. tisíciletí Mezopotámii s indickým subkontinentem. Velmi záhy došlo k vytvoření civilizačních středisek i na náhorních rovinách a vysoko položených pahorkatinách (centrální část Malé Asie, severní Mezopotámie a Persie). V těchto oblastech převládalo především pastevectví a rozvoj řemesel daný surovinovu základnou (stavební dříví, kámen a rudy). Vznikaly zde důležitá centra metalurgie. Odtud se v 2. pol. 2. tis. př.n.l. rozšířilo zpracování železa. Civilizační centra byla často vystavena nájezdům nomádských kmenů, které byly na nižší společenské a kulturní úrovni a obvykle zcela podlehly vyšší domácí civilizaci (např. Kassité v středobabylónské době). Proto vývoj různých oblastí byl nerovnoměrný.

Odedávna převládá snaha dějiny třídit - periodizovat. Pojem starověk vznikl v období renesance v Itálii, ale ustálil se definitivně až v 17. století. Původcem rozdělení dějin na starověk, středověk a novověk byl Kryštof Keller. Starověk byl ztotožňován s epochou vysoké klasické civilizace antického Řecka a Říma, novověk měl znamenat návrat k antickým ideálům (tj. renesance). Naproti tomu středověk byl posuzován jako doba úpadku, či temných staletí (středověká architektura byla hanlivě zvána gotikou). Velice všeobecné dělení dějin Evropy na tři etapy zůstalo, i když názory na evropský středověk se od 18. a zejména 19. století zcela změnily. Je pravda, že právě renesance znovu nalezla sumu starověkých znalostí a ještě je rozmnožila, ale na druhou stranu byl podceněn význam evropského středověku (vždyť tehdy vznikaly současné evropské národy, kultura a hodnoty Západu).

Dějiny starověku můžeme vývojově rozdělit na dvě období:

1. Starý Orient - východní despocie se závlahovým či nezávlahovým zemědělstvím.

2. Antika - Klasické otrokářské státy v Řecku a Římě.

Podle marxistické sociální periodizace byl starověk převážně ztotožňován s otrokářským řádem (jak je to patrné u klasických otrokářských států). Toto stanovisko však nelze zcela přijmout. Ve staroorientálních státech, ačkoliv otroci existovali, netvořili hlavní pracovní sílu, tak jak to známe z Řecka (od 6. až 5. stol. př.n.l.) a Říma (od 3. - 2. stol. př.n.l.). Hovoříme o tzv. "orientálním (asijském) výrobním způsobu" (poprvé použil tento pojem Karel Marx v roce 1859 v předmluvě ke své knize Ke kritice politické ekonomie), jehož základem byl rolník a občina jako základní jednotka. Občinu lze chápat jako sdružení obyvatel v obcích (vesnicích) s kolektivními povinnostmi (daně, dávky, pracovní síly) a právy. Občina měla samozřejmě podřízený vztah ke státním institucím. Otroci byli majetkem státu či chrámu. Až později se stali majetkem rodin a jednotlivců. Často pak hovoříme o tzv. patriarchálním otroctví, kdy otrok vystupuje jako pomocník rodiny. Nebyla na něj tedy vědomě přesouvána nejtěžší práce, tak jak to známe později.

Specifický vývoj prodělávala zejména Indie a Čína. Vývoj byl zde pomalý, pozvolný a plynulý, nepřerušený stěhováním národů jako v Evropě. Často však dochází ke zkreslení vývoje v těchto oblastech z pohledu Evropana. Na tyto státy nelze "naroubovat" konstrukce evropských historiků (pro naše potřeby lze však částečně použít evropskou periodizaci).

Počátek starověku klademe do doby kolem roku 3000 př.n.l. Dochází k zrychlení dějin (akcelerace), v zemědělských oblastech vznikají civilizační ohniska, kde se rozvíjí postupně písmo a vzniká stát.

Tři hlavní civilizační ohniska jsou Egypt, Mezopotámie (Sumer), Indie (tzv. Pandžáb - Pětiříčí) a Čína (povodí Žluté řeky). Jsou to oblasti s vhodnými podmínkami pro zemědělství: teplé subtropické oblasti s dostatkem vody, zejména při dolních nebo středních tocích velkých řek pramenících v horách) jsou pravidelné záplavy. Dochází k přechodu k usedlému způsobu života. Tyto možnosti přinesly zejména klimatické změny před 12. (10) tisíci lety, kdy doznívá poslední doba ledová Wurm a dochází k postupnému vysychání. Lidé se stěhují k řekám, kde dochází k velké koncentraci lidí. To vede k efektivnějšímu využití vody a lidská společnost se začíná organizovat a podnikat kolektivní práce (stavba přehrad, kácení pralesů...). Dalším důvodem k sdružování byla obrana proti kočovným nomádům.

Východní orientální despocie končí se zánikem Perské říše (550 - 331 př.n.l.) v roce 331. (Egypt, Mezopotámie - Sumer, Asýrie, Babylónie, Fénicie, Hebrejci a Palestina, Chetitská říše, Perská říše) Návaznost byla zajištěna příchodem helénské kultury z antických oblastí Středomoří. Za antiku lze považovat již období, kdy vzniká krétská civilizace. Po roce 1000 př.n.l. dochází k rozvoji řeckých oblastí a ve 3. stol.př.n.l. nastoupil cestu rozkvětu starověký Řím.

Za konec starověku je pro jednoduchost považován rok 476 n.l., kdy byl sesazen poslední římský císař Romulus Augustus germánským vůdcem Odoakarem. Dochází k celkovému rozpadu otrokářského výrobního způsobu a migraci obyvatel. (Teorie 40 dnů, které musí posel urazit - velkou říši nelze ovládat.) Již v roce 395 n.l. byla říše rozdělena po smrti císaře Theodósia na dvě části mezi jeho syny : Arkádius získal východ (hlavní město Byzantion) a Honorius získal západ (hlavní město Ravenna). V roce 410 Alarich, král Vizigótů zpustošil Řím, poté následovaly i nájezdy Vandalů (455 dobyli Řím). Nelze si však představovat, že starověk by končil právě rokem 476. Podle francouzské historiografie nastává úplný konec antiky a starověku až s příchodem Arabů do Středozemí v 7. stol. n.l.

Existují dva přístupy k zařazení jedince do etnika. Jedním z nich je fyziognomie vzhledu a antropologické znaky. Druhým je zařazení podle jazyka (především je důležité písmo), tedy filologický přístup. Důležitějším kritériem pro určování etnické příslušnosti je filologické rozdělení (nikoliv tedy rasové kritérium).

Kmeny, které vytvářely dějiny Předního Východu v předstátním pravěkém období, kdy ještě nebylo známo písmo, nazýváme "nositeli" určitého vývoje, tvůrci určité kultury. Neznáme však jejich jména, neznáme jazyk, kterým hovořily, a proto ani etnickou a rasovou skupinu k níž patřily. Závěry získané archeologií a antropologií nemohou zatím bezpečně určit pohyb obyvatelstva na určitém území a nedávají nám žádné zaručené údaje o jeho etnické příslušnosti. Teprve písemné památky poskytují první přesné informace o jazyku obyvatelstva a tak nám dovolují sledovat změny obyvatelstva v dané oblasti. Jazyk lze také obvykle zařadit do některé ze známých širších jazykových rodin a tím i obyvatelstvo, které jej do dané oblasti přineslo, do širších etnických a rasových souvislostí (ale i zde existují výjimky, např. sumerštiny se používalo i v době, kdy Sumerové jako etnická jednotka už neexistovali. Podobně se užívalo babylónštiny v Sýrii v době, kdy obyvatelstvo bylo převážně Churritské).

Na Předním Východě a v Egejské oblasti lze ve 3. až 1. tisíciletí př.n.l. zjistit podle písemných památek existenci několika jazykových rodin a dalších jazyků, jejichž genetické zařazení není dosud jednoznačně určeno.

Tato jazyková rodina se člení na několik samostatných větví. Ve starověku se užívala jednak egyptština, jíž se mluvilo a psalo v povodí Nilu (tvoří zvláštní větev), jednak celá řada jazyků rozšířených na území Mezopotámie a v syropalestinské oblasti, reprezentujících větev semitskou.

Tyto jazyky mají patrně společný základ. Neví se však jistě, kde se tímto předpokládaným původním jazykem mluvilo, tj. kde ležela pravlast semito-hamitského lidu. Snad tato pravlast ležela na území severní Afriky v oblasti Sahary, která v období neolitu poskytovala ještě vhodné podmínky pro život člověka. Odtud se v 6. tisicíletí př. n.l. šířila migrační vlna. Lid, který se usadil v povodí Nilu, je nositelem staroegyptštiny, do oblastí Přední Asie pronikla jiná vlna - nositelé semitských jazyků. Ti pak pronikli dále do Mezopotámie a celé syropalestinské oblasti.

Egyptština je dnes mrtvý jazyk. Vyvinula se z ní však koptština, která sloužila jako liturgický jazyk Koptů - egyptských křesťanů na území Súdánu a Etiopie.

Semitská větev této jazykové rodiny není ovšem zdaleka jednotná a postupně se tu vytvořila řada jazyků a dialektů, které se během vývoje od sebe odlišily. Semitská skupina se dělí na další větve:

Hlavním představitelem je akkadština s hlavními dialekty babylónštinou a asyrštinou. Dnes jsou to jazyky mrtvé.

Reprezentují jednak jazyky zóny jižní, do níž dnes patří arabština a etiopština, jednak jazyky zóny severní, kam zařazujeme především ugaritštinu, hebrejštinu, aramejštinu, féničtinu, syrštinu a eblajštinu - jazyk, jímž jsou psány četné písemné památky nalezené při výzkumu severosyrského města Ebly. Tyto jazyky jsou také mrtvé, pouze hebrejština se udržela. Naukou, která zkoumá mrtvé semitské jazyky je asyrologie.

Jako ide jazyky označujeme velkou rodinu jazyků, jež mají společný historický původ, který lze v dochovaných ide jazycích prokázat vzájemnými shodami, zejména v hláskosloví, tvarosloví a slovní zásobě. Tyto nápadné shody lze vysvětlit pouze existencí jednotného ide prajazyka. Tímto jazykem se hovořilo na relativně kompaktním území. Pravlastí Indoevropanů je oblast mezi Pákistánem a Indií v Himálájích.

Kolem roku 2000 př.n.l. začíná velká migrační vlna, tzv. egejské stěhování, či stěhování mořských národů. Z Indie postupovali přes Persii na Střední Východ a dále do Malé Asie. A tak kolem r. 1900 př.n.l. přichází Chetité jako jedni z prvních národů indoevropských a následuje i první vlna Řeků (Achájové). V podstatě dochází k osídlení Evropy obyvatelstvem, které lze chápat jako předky dnešních Evropanů. Jazykem praobyvatel Evropy (ti ještě nebyli ide původu) je např. prastará baskitština.

Existence ide jazyků v Malé Asii je doložena chetitskými písemnými památkami z druhého tisíciletí př.n.l. Kromě chetitštiny, jejíž příslušnost k ide jazykům prokázal její rozluštitel prof. Bedřich Hrozný (klínové písmo, částečně i hieroglyfy), existovaly v Malé Asii v 2. tis. př.n.l. nejméně dva další ide jazyky s chetitštinou velmi úzce příbuzné: luvijština a palajština. Tyto jazyky tvoří tzv. chetitsko-luvijskou (anatolskou) větev a jsou zatím nejstaršími ide jazyky doloženými písemnými památkami.

Do téže větve patří i pozdější lykijština, lýdština a kárština. Tyto jazyky pochází z 1. tis. př.n.l. z Malé Asie. Lze k nim ještě přiřadit frýštinu (Frýgové) a arménštinu, která vykazuje určité shodné znaky s lýdštinou a frýštinou (jde však o slepou ide větev).

Další oblastí ide jazyků je Řecko a Egejské moře (včetně Kréty). Zde jsou reprezentovány řečtinou s řadou kmenových dialektů. Dříve mluvilo řecky asi 50 mil. lidí (dnes jen 10 mil. lidí, což vedlo k úpadku tohoto jazyka); řecky psali dříve i Římané (latinu nepovažovali za vhodný jazyk). Řecky se hovořilo i v Baktryi a Říši parthské. Až do středověku byla řečtina také liturgickým jazykem na východě (zejména Byzanc). Řečtina ve své psané podobě je poprvé doložena v písemných památkách mykénské kultury psanými tzv. lineárním písmem B. (2.pol. 2. tis.př.n.l.) Další historický vývoj řečtiny dělíme na starou řečtinu (jako spisovná klasická řečtina se ve starověku prosadil aticko-iónský dialekt), střední řečtinu (ve středověku byla úředním jazykem byzantské říše) a řečtinu moderní, která je dnes relativně izolována od jiných ide jazyků a podstatně se liší od starověké a středověké řečtiny.

V západním Středomoří (Itálie) má ve starověku své místo skupina jazyků italických. Kolem roku 1000 př.n.l. přišli Italikové a začali se zde usazovat. Jazyky italických kmenů zanikly a prosadila se z nich pouze latina (jazyk kmene Latinů). První doklady pocházejí ze 6. stol. př.n.l. Z latiny se vyvinuly ostatní románské jazyky: italština, francouzština, španělština, portugalština, rumunština, katalánština, galicijština (pomezí Španělska a Portugalska), provencálština (jih Francie), rétorománština (Švýcarsko , směsice staré latiny a keltských prvků). Ve středověku existovala tzv. Lingua Franca (starofrancouzština a latina).

Ze skupiny keltských jazyků, jimiž se ve starověku mluvilo v rozsáhlých oblastech západní Evropy (především v Galii a v Británii) a střední Evropy (mj. i v bójských Čechách) a také v Galátii v Malé Asii, zůstávají dnes živými jen zbytky: irština (v Irsku je však mateřským jazykem angličtina, irština zaniká), bretonština, walesština (jazyk Kymru) a gaelština (tj. stará skotština).

Dalšími jazyky byly ilyrština (Ilyrové původně osídlili severní oblasti Balkánu, později ilyrština zmizela a vyvinula se z ní albánština - 3 mil. lidí) a thrácké jazyky (Thrákové sídlili na území dnešního Bulharska), které také jako ilyrština vymizely. Jde o nejstarší vrstvu ide jazyků (do roku 1000 př.n.l.).

Germánské kmeny severně a východně od Galů hovořily jazyky germánskými. Germánské dialekty si byly příbuzné a Alamanové, Kvádové i Markomani si dobře rozuměli. Nejstarším germánským jazykem je ostrogótština (Ostrogótové jako první útočí na Římskou říši r. 375 a dostali se do styku s křesťanským i římským kultem). V 5. stol.n.l. přeložil biskup Wulfila část bible do ostrogótštiny. Jde o tvz. Stříbrný kodex (Codex Argentus). Byl psán stříbrem na pergamen červené barvy. Pro své sbírky ho koupil Rudolf II., ale v roce 1648 byl odvezen z Prahy Švédy. Dnes je uložen ve sbírkách nejstarší švédské univerzity (Upsala). Hlavními germánskými jazyky jsou: němčina, angličtina, dánština (vliv Vikingů), norština, švédština, islandština a holandština (vlámština). V jižní Africe je to stará holandština, tzv. afrikánština.

Baltské jazyky jsou zastoupeny litevštinou a lotyšštinou.

Významnou větví ide jazyků jsou jazyky slovanské. Mezi slovanskými jazyky jsou relativně malé rozdíly. Jsou poměrně mladé (6. stol. stěhování národů, Slované ve střední, východní a částečně i jižní Evropě). Staroslověnština byla nejstarším slovanským liturgickým jazykem. V psané podobě hovoříme o hlaholici (nejstarší je tzv. okrouhlá hlaholice). Později se užívá i cyrilice, která vznikla z velkých písmen řecké abecedy.

Západoslovanské jazyky: čeština, slovenština, polština, lužická srbština, kašulština (dialekt polštiny).

Východoslovanské jazyky: ruština, ukrajinština, běloruština, rusínština.

Jihoslovanské jazyky: chorvatština, srbština, srbochorvatština, bulharština, slovinština, makedonština (je blízká bulharštině, slovanští Makedonci)

Jsou to jazyky indoíránské, které členíme na jazyky indoárské (indo-árijské) a jazyky íránské.

Indoárské jazyky mají velmi dlouhou tradici. Také ony jsou známy ze tří období - stará indičtina (jazyk védů, snad již z 12.-11. stol. př.n.l. ) a sanskrt (tradicí udržovaný literární jazyk - hinduistické náboženství - jehož rozkvět spadá do 4. - 5. stol. n.l.). Dnes jsou oba tyto jazyky již mrtvé. Jazyky středoindické, prákrty, vznikají kolem 5. - 3. stol. př.n.l. , k nimž patří vedle jazyka nápisů krále Ašóky i páli (jazyk starého budhismu), který je také mrtvým jazykem. Jazyky novoindické začínají kolem roku 1000 n.l. (bengálština, marádština, hindština).

Iránské jazyky jsou úzce spjaty s jazyky indoárskými, zejména v nejstarší vývojové fázi. Z území Iránu jsou doloženy tyto jazyky: avestský jazyk (je jím psán náboženský spis Avesta), médština (zachován jen v glosách v literatuře sousedních národů), staroperský jazyk (tj. stará iránština, doloženy v nápisech perských panovníků achajmenovské dynastie, asi 6. - 4. stol. př.n.l.), z něhož se vyvinula novoperština. Dnes se s ním mluví v Iráku. Dále jsou to některé skytské jazyky z černomořské oblasti, tádžičtina a další.

Na území starověkého Turkestánu se v 2. pol. 1. tis. př.n.l. hovořilo ide tocharštinou a dalšími jazyky.

Národy ugrofinské nemají nic společného s ide obyvatelstvem. Hlavní jazyky ugrofinské: maďarština, finština a estonština.

Zahrnuje jazyky turkotatarských národů, jako byli Hunové, Mongolové, Turci a Tataři.

Dalšími jazyky jsou: čínština, japonština (monogenetický jazyk) a jazyky zmizelých národů jako byli Sumerové (nebyli to ani Semité, Hamité ani Indoevropané; nepodařilo se je rozluštit), Protochetité (předchetitské obyvatelstvo Malé Asie), mínojští Kréťané a Etruskové. Nevíme odkud tyto národy přišly a neznáme ani jejich jazyky (i když se zachovaly, nepodařilo se je rozluštit). Tyto kmeny byly později převrstveny obyvatelstvem hovořícím semitskými a ide jazyky.

Datovat historické události znamená stanovit počet let, které uplynuly mezi nimi a současností, a vyjádřit tento časový rozdíl podle našeho způsobu počítání času, tedy určit ve které roce př.n.l. nebo n.l. se daná historická událost stala. Stanovení této tzv. absolutní chronologie je jedním z nejsložitějších problémů výzkumů starověku. Absolutní chronologii pro dobu starší než 1000 let př.n.l. není ještě možné bezpečně určit. Je tomu především proto, že se ve starém Orientu nevytvořila pevná éra, že nebylo dohodnuto časového bodu, od něhož by se čas počítal tak, jako např.

1. u éry naší, která počítá od údajného roku narození Krista. Křesťanský letopočet byl ustálen až v 6. století n.l. (asi kolem r. 525) římským opatem Dionýsiem Exiguem (ale je zde patrně chyba - Kristus se narodil o 4 roky dříve).

2. pro Řeky byl výchozím rokem ten, ve kterém se uskutečnily první olympijské hry. Byl to rok 776 př.n.l. Toto bylo zavedeno asi od 4. stol. př.n.l.

3. v Římě to byla éra "od založení města", tj. Říma. Toto datum bylo stanoveno římským učencem Varronem na počátku 1. stol. př.n.l. Datum založení Říma vypočítal na rok 753 př.n.l.

4. v islámských zemích se léta počítají od tzv. hidžry, tj. od roku útěku Mohammeda z Mekky do Medíny (r. 622 n.l.)

5. v Indii se čas počítá od vytvoření Kaniškovy říše v roce 78 n.l.

6. Francouzští revolucionáři počítali čas od 22. 9. 1792 (Nový rok = 23.9.1792)

Ale i ve starých východních zemích se ovšem museli ze zcela praktických důvodů vypořádat s určováním let, když šlo např. o datování smluv, dopisů, historických událostí atd. Vznikly tam odlišné způsoby datování spojené s nějakým panovníkem či úředníkem, někdy se počítá od důležité události.

V jižní Mezopotámii (Sumer, Babylónie) měl dokonce každý rok svůj název a tehdejší písaři pořizovali celé seznamy datovacích formulí, v nichž jsou názvy roků uváděny časově za sebou. Na základě těchto seznamů však můžeme jen relativně datovat, tzn. že nelze určit absolutní datum. Později byla jména roků nahrazena pořadovým číslem panování králů (uvádí se např. ve druhém roce panování ...) V Asýrii byl každý rok označován jménem úředníka, který v tomto roce vykonával jinak blíže neznámou funkci, nazývanou limu, tedy úřad jakéhosi epónyma (z řec. epónymos = osoba, podle níž je něco nazváno). Mezi významné prameny k mezopotámské chronologii patří i tzv. sumerský královský seznam, obsahující jména asi 140 panovníků od nejstaršího mýtického období až do 18. stol. př.n.l. i s délkou jejich vlády.

V Egyptě se také při datování vycházelo od nějaké důležité události. Od 4. dynastie byl takovou událostí např. sčítání dobytka (v roce dvanáctého sčítání dobytka ...), ale už ve Staré říši se ustálilo datování vycházející od nástupu panovníka.

Důležitou pomůckou pro určování relativní chronologie jsou i tzv. synchronismy, tj. archeologickými či písemnými prameny dosvědčená současnost určitých předmětů (např. krétská keramika nalezená v určitém archeologickém kontextu mimo Krétu), událostí nebo osob (např. mezinárodní korespondence nebo smlouvy umožňující zjistit, kteří panovníci vládli současně v Babylónii, Asýrii, Sýrii, Egyptě i Malé Asii). Synchronismy nám pomáhají při vytváření celkového obrazu vývoje dané oblasti. Ještě důležitější je úloha synchronismu v případě, kdy je známo absolutní datum jeho jedné strany.

Na Předním východě a v Egejské oblasti existovalo ve 3. a 2. tis. př.n.l. množství menších či větších státních útvarů, o jejichž existenci jsme informováni díky archeologickým výzkumům a především písemným pramenům, jejichž množství v tomto období neustále roste.

V Egyptě vznikl centralizovaný stát na počátku 3. tis. př.n.l., který s kratšími přestávkami trval po celé 3. a 2. tis. př.n.l.

V Mezopotámii byl vývoj složitější. Mezopotámie byla po celé 3. tisíciletí př.n.l. rozdělena mezi řadu sumerských (na jihu) a akkadských (na severu) městských států. Ve druhé pol. 3. tis. př.n.l. tyto státy mezi sebou bojovaly o moc a nadvládu v oblasti. Úspěšné pokusy Ummy, Akkadu, Uru a jiných byly však krátkodobé a teprve v druhém tisíciletí př.n.l. došlo ke vzniku dvou trvalejších státních celků; na jihu Babylónie a na severu Asýrie.

Syropalestinská oblast zůstala naproti tomu po celé třetí a druhé tisíciletí př.n.l. rozdělena na řadu městských států převážně na mořském pobřeží (Byblos, Ugarit) a o něco větších států vnitrozemských (Ebla, Mari, Jamchad, Mitanni). Tato oblast se stala hlavně ve 2. tisíciletí př.n.l. cílem expanze předovýchodních mocností.

Ve druhém tisíciletí (po roce 1800 př.n.l.) se vytvořil v Malé Asii chetitský stát. Také chetitský stát se účastnil mocenských zápasů v Přední Asii. V roce 1594 př.n.l. se Chetité dočasně zmocnili Babylónu a v 2. pol. 2. tis. př.n.l. se jejich expanze ze severu do Sýrie střetla s expanzí Egypta z jihu a zastavila ji.

Hůře jsme informováni o formě, rozsahu a dějinách států oblasti Egejského moře. Střediska těchto státních útvarů známe jen díky archeologickým pramenům. Dokonce i několik málo písemných pramenů, které se zachovaly a byly rozluštěny, se o politických dějinách téměř nezmiňují.

Trója v Malé Asii, Knossos a další města s paláci na Krétě, Mykény, Pylos, Théby a jiná místa v Řecku a na Egejských ostrovech byla ve 2. tisíciletí středisky států, jejichž hranice neznáme a jejichž politické osudy, vzájemné styky a boje můžeme jen tušit podle známek destrukce a podle pozdějších pověstí a legend.

Řešení problému typu nejstarších orientálních a egejských společností ztěžuje řada okolností souvisejících se stavem pramenů a moderního bádání. Pro poznání ekonomické a třídní struktury každé společnosti je nezbytná kvalitativní a kvantitativní analýza všech jejich sociálních skupin. Hospodářské údaje zachované ze starých orientálních a egejských společností se však týkají téměř výlučně hospodářství panovníkova a hospodářství chrámových nebo osob, které jim přímo podléhaly, tedy jen jedné části společnosti, i když části nejvyspělejší, nejlépe organizované a pro politické dějiny nejdůležitější. O ostatních sociálních skupinách, především o zemědělském obyvatelstvu, které paláci či chrámu přímo nepodléhalo, nevíme téměř nic, ač jde, ve většině případů, zřejmě o nejvýznamnější a nejpočetnější výrobní skupinu.

Jedním z průvodních jevů vzniku civilizace a státu je vynález písma. K vynálezu prvních písem a k položení základu prvních písemných systémů v dějinách lidstva došlo na území Předního východu zhruba na přelomu 4. a 3. tis. př.n.l.

Písmo vzniklo z praktických potřeb (nutnost vyšší organizace). Také pečetítka, jejichž užívání předcházelo vzniku písma (snad šlo dokonce o předstupeň písma), měla především hospodářsko-správní funkci (např. označení vlastnictví, zaručení množství a kvality obsahu nádob atd.). Písmo bylo také podmínkou pro vznik kalendáře a mělo i význam nábožensko-politický (seznamy panovníků a veleknězů).

Protože teprve písemné památky umožňují rekonstruovat průběh politických dějin, bývá vznik písma tradičně označován za předěl mezi tzv. dobou předhistorickou (prehistorickou) a tzv. dobou historickou. Toto dělení je poplatné době, kdy se pod pojmem dějiny rozuměly především dějiny politické a kdy archeologické prameny nebyly ještě schopny výpovědi nebo kdy jim nebyla přiznávána historická průkaznost.

A. Dva nezávislé písemné okruhy

Na zlomu 4. a 3. tis.př.n.l. vznikly v podstatě současně - a zdá se i nezávisle - dva nejstarší písemné systémy: sumersko- babylónský systém klínopisný v Mezopotámii a hieroglyfický systém egyptský. Oba prodělaly v průběhu dalších tisíciletí složitý vnitřní vývoj, rozšířily se z oblasti svého vzniku i do okolních území a ovlivnily tak vznik a vývoj jiných písemných systémů.

B. Lokální písma

Mezi lokálně a časově omezené písemné systémy patří i významnější skupina písem egejských (hieroglyfické, lineární systémy A,B), která má svůj počátek na přelomu mezi 3. a 2. tis. př.n.l. na ostrově Krétě. Písma této skupiny byla užívána v oblasti mínojské a mykénské kultury a s nimi koncem 2. tisíciletí zanikla. S výjimkou Kypru, kde se tzv. klasické kyperské písmo udrželo vedle řecké abecedy do 3. stol. př.n.l. Všechna předovýchodní a egejská lokální písma vznikla zřejmě pod vlivem systému klínopisného nebo egyptského, i když se z nich přímo nevyvinula.

Ve 3. a 2. tis. př.n.l. vznikly však také dva další zcela nezávislé písemné systémy: tzv. písmo protoindické (oblast Harrapy a Pandžáb) a velmi důležité písmo čínské, které je mladší než hieroglyfické (asi 1500 př.n.l.). Ale jde o nejstarší dnes užívané písmo (kontinuita vývoje jazyka a písma).

Do 2. tis. př.n.l. (1500 - 1000) a do oblasti syropalestinské spadají také začátky - mnohdy ne zcela jasné - vývoje fonetických konsonantních písemných systémů (konsonanty = souhlásky), jež snad navazovaly na písemný systém egyptský. Jde o zlom ve vývoji. Jsou to už přímí předchůdci fonetických abeced užívaných dnes ve většině zemí. Patří sem předším klínové písmo ugaritské a dále skupina severozápadních písem semitských (písmo fénické, hebrejské a aramejské).

Písmo, které dnes nazýváme podle typického základního tahu připomínajícího tvar klínu písmem klínovým, vzniklo na území Mezopotámie (Sumer).

První písemné památky z Mezopotámie, které pocházejí zhruba z rozhraní 4. a 3. tis. př.n.l. však nejsou ještě psány písmem klínovým, ale písmem obrázkovým (piktografickým). Dochovaly se nám malé hliněné destičky popsané těmito obrázky, jejichž význam lze někdy podle tvaru určit, jindy alespoň přibližně odhadnout; v mnoha případech nám však význam jednotlivých znaků zůstává nejasný. Celkem lze v této době napočítat na tabulkách na 2000 znaků.

Materiálem na který se po celou dobu používání klínového písma psalo, tj. do počátku n.l. , byla především měkká jílovitá hlína, zbavená nečistot a uhnětená do tvaru obdélníkové nebo čtvercové tabulky. Do ní se ryly znaky rákosovým pisátkem na konci zaostřeným. Díky měkké hlíně a tvaru rydla mají vrypy na místě, kde písař rydlo nasadil, širší hlavici, jež se postupně zužuje, takže jednotlivé tahy mají podobu klínu. Tato vnější podoba dala písmu jeho dnešní název. Zůstala zachována, i když se použilo jiného psacího materiálu než měkké hlíny: tvar klínu byl napodobován např. i při tesání do kamene či rytí do kovu.

1. Písmo obrázkové - piktografické. Každý piktogram je obrázek, který značí vždy jedno slovo a není nositelem fonetické hodnoty, např. * = hvězda

2. Písmo pojmové - logografické, ideografické. Jde o vyšší stupeň ve vývoji písma, kdy logogram je pojem, který má vyšší významovou hodnotu než piktogram. Např. * = bůh, nebe.

3. Kolem r. 2700 př.n.l. došlo k fonetizaci písma, která však v klínovém systému nikdy nebyla důsledná. Písmo je směsicí logogramů a fonetiky, tzn. že znaku zůstává jeho význam slovní (je to logogram), ale navíc má i fonetickou slabičnou hodnotu, tzn. že se ho používá současně jako slabičného fonogramu (znaku s fonetickou hodnotou). Je tedy patrné, že už jde o slabičná písma. Kromě toho můžou být tytéž znaky užity ve funkci determinativů - znaků, které se nečetly vůbec, ale pouze určovaly k jakému pojmovému okruhu náleží slovo, které následuje (ať je písmo logogramem nebo foneticky zapsáno), tedy zda následuje např. název předmětu zhotoveného ze dřeva, kamene nebo jméno bohů, či název země apod.

* ... jako piktogram = hvězda

* ... jako logogram = bůh

* ... jako fonogram má i slabičnou hodnotu "an"

* ... jako determinativu se jí uživá před všemi jmény bohů

K této fázi dospěla většina staroorientálních písem. Kombinace významu slovního a fonetického (slabičného) se udržela i poté, kdy klínové písmo převzali od Sumerů Akkadové a po nich Babylóňané a Asyřané.

Klínové písmo užívali i Peršané a obyvatelé Elamu. Tím však došlo ještě k většímu zkomplikování tohoto písemného systému. Navíc počet znaků, který písaři používali stále klesal, takže se vystačilo i se 400 znaky. (jejich fonetická i slovní hodnota nebyla ovšem jednoznačná) Komplikovanost klínového písma vedla k tomu, že výchova písařů byla poměrně velmi náročná a zdlouhavá, proto se vytvořila specializovaná profese písařů.

Klínové písmo bylo po zániku starých kultur zcela zapomenuto a většina písemných památek zanesena hlubokými nánosy. Východiskem luštění se staly nápisy perských panovníků, které zůstaly v ruinách Persopole nad zemským povrchem a byly psány trojjazyčně: persky, elamsky a babylónsky. Perská verze byla rozluštěna nejdříve, byla totiž psána tzv. staroperským písmem, kterého se po krátkou dobu užívalo v Persii (za dynastie Achaimenovců, v 6. - 4. stol. př.n.l.) a jež si sice formálně podrželo tvaklínopisných znaků, systém se však velmi blížil písmu hláskovému. Mělo 33 znaků pro souhlásky, 3 znaky pro samohlásky a 4 logogramy.

Již od středověku přinášeli cestovatelé opisy těchto nápisů z Persopole a v r. 1802 se zdařil první pokus o rozluštění staroperského klínového písma německému středoškolskému profesoru Georgu Friedrichu Grotefendovi. Další zásluhy nejen o rozluštění tohoto písemného systému, ale především o rozluštění nepoměrně složitějšího asyrsko-babylónského klínopisu připadají pak Angličanu Henrymu Rawlinsonovi (behistunský nápis, který Rawlinson opisoval a vycházel z něj, nechal vytesat do Behistunské skály král Daieros kolem r. 500 př.n.l. ve třech jazycích: perština, elamština a babylónština), irskému vědci Edwardu Hinckovi a dalším. V r. 1858 byla provedena ověření dosavadních výsledků luštění asyrsko-babylónského klínopisu tím, že byl přečten a přeložen tehdy nově nalezený asyrský nápis (šlo o klínový nápis asyrského krále Tiglatpilesara) nezávisle třemi badateli (Rawlinson, Hincks a Oppert). Shody mezi předloženými výsledky byly evidentní, čímž byla správnost rozluštění potvrzena.

Byl položen reálný základ asyrologie. K této vědě významně přispěl i náš asyrolog prof. Bedřich Hrozný, který rozluštil chetitštinu.

Ze starého Egypta známe čtyři druhy písma: hieroglyfické, hieratické, démotické a koptské. Toto pořadí udává zároveň jejich místo ve vývojové řadě. První tři názvy jsou řeckého původu a znamenají: posvátné, kněžské a lidové. První je patrně řecký překlad egyptských slov mdw ntr: božská slova, božská řeč - hieroglyf, slovo řeckého původu vzniklé neporozuměním antiky, mělo se jednat jen o posvátné písmo a to je základní omyl.

Hieroglyfické písmo vzniklo asi před rokem 3 000 př.n.l. a užívalo se ho až do konce 4. stol.n.l. Za tuto dobu se měnily tvary hieroglyfů, měnil se i pravopis, ale podstata tohoto písma zůstala nezměněná.

Hieroglyfické písmo vzniklo z písma obrázkového a jeho geneze je asi tato: jeho základem jsou obrázky, jež znamenaly ten předmět, který vyobrazovaly, popřípadě i některé děje (nést, jíst, stavět, jít). Takovým obrázkům - značkám - se v egyptologické literatuře říká ideogramy. Přesto však tento grafický systém nevyjadřoval dostatečně fonetické znění slov a mezi grafickou formou a řečí zůstávalo jisté napětí. Tak se z některých ideogramů stávaly tzv. fonogramy, zároveň jim však zůstává jejich původní slovní význam. Aby se naznačilo, kdy znak je ideogram a kdy fonogram, začala se psát za ideogramy nebo pod nimi svislá čárka.

Materiál, na němž (nebo lépe řečeno do něhož) se hieroglyfy psaly, byl většinou kámen nebo řidčeji dřevo. Obtížné psaní do takovýchto materiálů bylo příčinou, že vznikl jak nový psací materiál, tzv. papyrus, tak i nové písmo - hieratické. Proužky rozřezaného stonku rostliny zvaného dnes papyrus, se nakladly na sebe křížem a tlakem lepily v jakési listy. Psalo se na ně barvou, jakýmsi štětečkem, což byl rozžvýkaný konec sítiny. Psalo se ovšem též na nádoby, střepy, ploché úlomky kamenů (ostraka), dřevěné destičky a jiné.

Vývojová řada: hieroglyfy prosté -> kurzívní písmo (zjednodušené) = hieratické písmo (kněžské písmo užívané už za 3. dynastie v pol. 3. tis. př.n.l.) -> démotické písmo (lidové, až za 25. a 26. dynastie, tzn. 700 - 600 př.n.l.).

Zvláštním typem písma je písmo koptské, užívané egyptskými křesťany jako písemná podoba liturgického jazyka (i překlady bible). Jde o řecké majuskule doplněné sedmi neřeckými písmeny. Po řeckém vzoru se také důsledně píší vokály. Toto písmo se užívalo až do 18. stol. n.l., kdy zanikla koptština jako mluvená řeč. K bohoslužebným účelům ho koptská církev užívá dodnes.

Egyptské písmo se podařilo rozluštit v roce 1822 francouzskému badateli Champolionovi. Přišel na to, že hieroglyfy mají značky pojmové a fonetické. Champolion využil i znalosti koptštiny (odvozeno z hamitské egyptštiny). Důležitým zdrojem pro rozluštění hieroglyfů byla tzv. Rosetská deska (líčí uvedení Ptolemaia a Kleopatry na trůn). Nápis na Rosetské desce je psán dvěma jazyky (egyptštinou a řečtinou) a třemi druhy písma: hieroglyfické, démotické a řecké. Rosetská deska byla nalezena (resp. vykopána) v roce 1799 v Rašídu (Rosetu) blízko Alexandrie Napoleonovými vojáky při opevňovacích pracích. Nakonec skončila v Britském muzeu.

Asyrskobabylónské klínové písmo i egyptské písmo znaly princip fonetického záznamu řeči. Klínové znaky zaznamenávaly slabiky. Egyptské znaky zaznamenávaly souhlásky a skupiny souhlásek. Oba tyto písemné systémy však užívaly vedle fonetických znaků i logogramů a determinativů a jejich fonetizace byla nedůsledná. Egyptské písmo jež nezaznamenávalo samohlásky užívalo složitého spojení jednokonsonantních a vícekonsonantních znaků. Oba tyto písemné systémy, každý s několika sty znaky, byly proto velmi komplikované.

V syropalestinské oblasti existovala řada závislých státečků (střed zájmů Egypta a Mezopotámie).

Mezníkem ve vývoji fonetického zápisu řeči se stala písma, jichž se užívalo ve 2. pol. 2. tis. př.n.l. v této oblasti. Byla to důsledně hlásková písma, jež zaznamenávala takřka výlučně souhlásky a nepoužívala žádných jiných znaků než jednokonsonantních (odpadly i logogramy a determinativy). Tím se ovšem celkový počet znaků radikálně zmenšil. Můžeme hovořit o prvních abecedách: z pořadí písmen v těchto syropalestinských systémech je odvozeno pořadí písmen v řecké alfabetě a odtud i v ostatních moderních evropských abecedách.

Jedno z prvních fonetických konsonantních písem vzniklo v městě Ugaritu na břehu Středozemního moře kolem roku 1400 př.n.l.

Ugaritské klínové písmo je nejstarší nám dosud známé konsonantní písmo. Základní stavební prvek jeho znaků, klín, a způsob psaní na hliněné tabulky jsou vypůjčeny z asyrskobabylónského písma. Znaky jako celek však z klínového písma převzaty nejsou. Jsou uměle vytvořeny a systém písma je zcela odlišný. Písmo má jen třicet znaků jež označují hlásky, převážně souhlásky. Vzorem pro jeho vytvoření bylo nějaké jiné konsonantní písmo, jehož se v té době v syropalestinské oblasti užívalo, ale které se nám nezachovalo.

Ugaritské písmo bylo předehrou k písmu fénickému. Vrchol fénické civilizace spadá do 11. až 8. stol. př.n.l. Šlo o svaz obchodních městských států (Sidon, Tyros, Perytos...). Féničané byli vyspělými námořníky a podíleli se na kolonizaci západního Středomoří (viz. Kartágo).

Féničané vytvořili první důsledné konsonantní hláskové písmo. Fénické písmo jehož vývoj můžeme sledovat asi od 11. stol. př.n.l. má 22 znaků pro souhlásky a užívalo se ho v různých obměnách nejen ve vlastní Foiníkii, ale také v četných fénických osadách v západním Středomoří v 1. tis. př.n.l. (v Kartágu se udrželo nejdéle až do 3. stol.n.l.). Jedna z variant fénického písma byla v 8. stol. př.n.l. převzata a upravena Řeky a je tak praotcem moderních evropských abeced. Souvislost fénického konsonantního písma s obrázkovým (patrné znaky piktogramů):

[alef] = ve féničtině býk

[bet] = dům

[gimel] = velbloud

[dolet] = dveře

[kof] = dlaň

[lambda] = háček

[tan] = kříž

Další typy písma jsou:

1. aramejské písmo (na počátku 1.tisíciletí př.n.l. bylo severosemitské písmo převzato Aramejci) má rovněž 22 znaků pro souhlásky a jeho nejstarší doklady pocházejí asi z 9. stol. př.n.l. a bylo vytlačeno až v 6. - 8. stol. n.l. písmem arabským.

2. také Hebrejci převzali na samém konci 2. tisíciletí severosemitské písmo a vytvořili tzv. rané hebrejské (kanaanejské) písmo. To však bylo v 6. - 3.stol. př.n.l. postupně zatlačeno klasickým písmem hebrejským, které se vyvinulo z aramejského písma a užívá se ho dodnes.

3. z aramejského písma se vyvinulo mnoho desítek dalších lokálních písem, z nichž získalo světový význam písmo arabské (vzniklo kolem poloviny 1. tisíciletí n.l.).

Již ve 3. tisíciletí se objevují na kamenných razítkách nalézaných na Krétě obrázkové symboly, jež mohou být považovány za počátky obrázkového písma. Ve 2. tisíciletí př.n.l. se pak objevuje krétské (mínojské) piktografické písmo nazývané také hieroglyfickým. Není zatím rozluštěno, ale zdá se, že v pozdější fázi obsahovalo také znaky fonetické vedle logogramů a ideogramů.

Z piktografického písma se vyvinulo mínojské (krétské) lineární písmo A a bylo užíváno téměř po celé 2. tisíciletí. Od rozluštění lineárního písma B, s nímž má lineární písmo A mnoho společných znaků i strukturu, bylo učiněno několik pokusů o jeho rozluštění. Zatím však bez prokazatelných úspěchů. Není totiž znám jazyk. Lineární písmo A je písmo slabičné, užívá také ideogramů, jež jsou doprovázeny číselnými nebo měrnými údaji. Je zachováno na razítkách a hliněných tabulkách, které obsahují správně hospodářské záznamy.

Tabulek psaných mykénským lineárním písmem B je dnes známo téměř pět tisíc. Byly nalezeny v troskách paláců v krétském Knossu a na řecké pevnině v Pylu, v Mykénách a v Thébách.

V roce 1952 bylo lineární písmo B rozluštěno britským architektem Ventrisem. Je to písmo slabičné a má kolem 90 fonetických znaků, z nichž je asi 50 odvozeno z lineárního písma A. 5 znaků označuje samohlásky. Kromě toho je známo 150 ideogramů, např. pro slova muž, žena, amfora atd.

Klasické kyperské písmo se vyvinulo z písma kypromínojského.

Etruské písmo a latina jsou odvozeny z řeckého písma (z řečtiny vznikla i hlaholice a cyrilice). Velká tiskací písmena, tzv. kapitály, jsou považovány za nejstarší latinku. Malá tiskací latinská písmena a kurzíva v době římské neexistovaly. Vznikly až za Karla Velikého v době reformace písma - vznikla tzv. karolínská minuskule.

V souvislosti se zaváděním knihtisku bylo zavedeno minuskulní písmo - tzv. antikva. Humanisté se mýlili, protože nešlo o římské písmo. V 15. a 16. století zavedli italští humanisté humanistickou kurzívu (my používáme římské, karolínské písmo a humanistickou kurzívu).

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci