Děj románu Johna Wyndhama "Kukly" je zasazen do společenství lidí několik stovek let po všezničující jaderné válce. Náboženská morálka ochraňuje genetickou čistotu a veškeré odchylky od božího normálu a všechny mutace jsou nemilosrdně hubeny, protože jsou považovány za hrozbu pravé Čistotě, jak o tom hovoří citáty z knihy Pokání: "Jediným odrazem Boha je člověk.", "Norma budiž blahoslavena", "Střez se mutanta!"

Román je napsán jako příběh malého chlapce Davida, syna bohatého majitele statku. Děj začíná náhodným setkáním s dívenkou Sophií, která si při hře zraní nohu a David ji pomůže dostat se domů.

[..] Řekl jsem jí všechno.

"Ach," vykřikla, "její noha!"

Znovu si mě zkoumavě prohlédla, opřela o stěnu koště, které držela v ruce a bryskně se zeptala:

"Kde je?"

Vedl jsem jí cestou, po které jsem přišel. Při zvuku jejího hlasu vylezla Sophie z křoví.

Matka se podívala na znetvořenou, oteklou nohu a krvácející kolena.

"Ach, ty můj miláčku ubohý!" řekla, sevřela ji do náručí a líbala. Pak dodala: "Viděl to?"

"Ano," řekla Sophie. "Je mi to moc líto, maminko. Zkoušela jsem to sama, ale nedokázala jsem to a tolik to bolelo."

Matka pomalu přikývla. Povzdechla si.

"No, už se nedá nic dělat. Vylez si nahoru."

Sophie jí vyšplhala na záda a společně jsme se vraceli do domu.

Přikázání a nařízení, kterým se člověk naučí v dětství, se dají mechanicky pamatovat, ale nemají valný význam, dokud před sebou nemáte nějaký názorný příklad - a i pak ještě musíte rozpoznat, že to příklad je.

Tak i já jsem trpělivě seděl a sledoval, jak matka poraněnou nohu omývá, přikládá chladivý obklad a zavazuje, a nerozpoznal jsem žádnou spojitost s tvrzením, které jsem ve svém životě slýchával skoro každou neděli.

"A Bůh stvořil člověka, aby byl Jeho obrazem. A Bůh určil, že člověk má mít jedno tělo, jednu hlavu, dvě paže a dvě nohy, že každá paže má být skloubena na dvou místech a má končit rukou: že každá ruka má mít čtyři prsty a jeden palec: že každý prst bude mít rovný nehet..."

A tak dál až po slova: "Pak Bůh stvořil také ženu a rovněž ji učinil k svému obrazu, pouze s některými rozdíly podle jejích přirozených vlastností: její hlas bude vyšší než mužův, neporostou jí vousy: bude mít dva prsy..." A tak dále.

Znal jsem to celé, slovo od slova - a přesto ve mně pohled na Sophiiných šest prstů žádnou vzpomínku nevyvolal. Viděl jsem její nohu spočívající na matčině klíně. Všiml jsem si, jak se na ni matka na chvilku tiše zahleděla, pozvedla ji, sklonila se, aby ji jemně políbila, a pak vzhlédla se slzami v očích. Cítil jsem lítost nad jejím zármutkem i nad Sophií a její poraněnou nohou - ale to bylo všechno.

Když bandážování skončilo, rozhlížel jsem se zvědavě po pokoji. Byl to o hodně menší dům, než jsme měli my, ale víc se mi líbil. Připadal mi přátelský. A i když Sophiina matka byla neklidná a ustaraná, nevzbuzovala ve mně pocit nevítaného vetřelce ve spořádané rodině, jaký jsem často míval u nás doma. A tahle místnost se mi zdála o to hezčí, že tu na stěnách nevisely žádné průpovídky, na které by lidé s rozhořčením poukazovali. Místo toho jsem viděl několik kreseb koní a moc se mi líbily.

Za chvilku doskákala Sophie k židli u stolu, byla už upravená a z obličeje zmizely stopy po slzách. Až na nohu už byla docela v pořádku a s důstojnou pohostinností se vyptávala, zda jím rád vejce.

Potom mi paní Wenderová řekla, abych tam na ni počkal, než odnese Sophii nahoru. Vrátila se za několik minut a posadila se ke mně. Sevřela mi ruku do dlaní a chvíli mi vážně hleděla do očí. Vnímal jsem intenzivně její neklid, ale zpočátku mi nebylo zcela jasné, z čeho pramení. Překvapilo mě to, protože předtím nic nenaznačovalo, že má tuto schopnost. Vyslal jsem k ní své myšlenky, pokoušel se ji uklidnit a dokázat jí, že ze mě nemusí mít strach, ale nepronikl jsem k ní. Hleděla na mě upřeně, ale její myšlenky byly beztvaré a plné úzkosti. Pokusil jsem se znovu, ale ani teď jsem k ní nepronikl. Potom zvolna přikývla a řekla nahlas: "Jsi hodný chlapec, Davide. Byl jsi k Sophii velmi laskavý. Chci ti za to poděkovat."

Cítil jsem se trapně a zahleděl se na své boty. Nevzpomínal jsem si, že by mě kdy nazvali hodným chlapcem a nevěděl jsem, co na to říci.

"Ty máš Sophii rád, viď?" pokračovala a stále mě pozorovala.

"Ano," odpověděl jsem. A pak jsem dodal: "Myslím, že je hrozně statečná. Určitě to moc bolelo."

"Jsi ochotný zachovat kvůli ní tajemství - důležité tajemství?" zeptala se.

"Ano - samozřejmě," souhlasil jsem, ale byl jsem v rozpacích, protože jsem neměl představu, o jaké tajemství se jedná.

"Viděl - viděl jsi její nohu?" ptala se a hleděla mi upřeně do tváře. "Její - prsty?"

Přikývl jsem. "Ano," řekl jsem znovu.

"Víš, to je to tajemství, Davide. Nikdo jiný o tom nesmí vědět. Ty jsi kromě jejího otce jediný člověk, který to ví. O tom nesmí vědět nikdo jiný. Vůbec nikdo - nikdy."

"Ne, nesmí," přikývl jsem vážně.

Zmlkla - vlastně se odmlčel jen její hlas, ale myšlenky jí běžely dál, jako by v ní zoufale, nešťastně doznívalo "nikdo" a "nikdy". Pak se cosi změnilo a objevilo se v ní napětí a prudkost a strach. Odpovídat jí myšlenkami nebylo nic platné a tak jsem se neobratně pokoušel zdůraznit své odhodlání slovy.

"Nikdy se to nikdo nedozví," ujišťoval jsem ji vážně.

"Je to moc, moc důležité," naléhala. "Ani ti to neumím vysvětlit." Ale ve skutečnosti mi nemusela nic vysvětlovat. Pocit naléhavosti a důležitosti byl jasně srozumitelný z jejích myšlenek. Slova zdaleka neměla tu sílu. Řekla: "Kdyby to kdokoliv zjistil - byli by - byli by k ní strašně zlí. Musíme se postarat, aby se to nikdy nestalo."

Jako by z jejího neklidu vyrůstalo něco pevného, podobného ocelovému lanu.

"Protože má šest prstů?" zeptal jsem se.

"Ano, to právě nesmí vědět nikdo kromě nás. Musí to zůstat tajemstvím mezi námi," opakovala naléhavě. "Slibuješ, Davide?"

"Slibuju. Jestli chcete, můžu to odpřísáhnout," nabídl jsem jí.

"Slib stačí," řekla.

Byl to tak závažný slib, že jsem byl ochotný uchovat tajemství přede všemi, dokonce i před sestřenicí Rosalindou. Ale v duchu jsem se divil, proč je to pro paní Wenderovou tak důležité. Proč by měl jeden mrňavý prst působit tolik strachu a úzkosti? Jenže dospělí dělali často povyk neúměrný příčinám.

A tak jsem se držel toho hlavního - potřeby zachovat tajemství. Sophiina matka na mě dál hleděla smutnýma a nevidoucíma očima, až mi to začalo být nepříjemné. Všimla si toho a usmála se. Byl to velice laskavý úsměv.

"Tak dobrá, řekla. "Uchováme to v tajnosti a už o tom nebudeme mluvit, platí?"

"Platí," souhlasil jsem.

Na stezce vedoucí dolů ode dveří jsem se ještě otočil. "Smím zas sa Sophií brzy přijít?" zeptal jsem se. Zaváhala a po chvilce zvažování řekla: "Dobrá, přijď, ale jen když si budeš jistý, že o tom nikdo neví," souhlasila.

David objevuje u sebe zvláštní vlastnost, která mu umožňuje se telepaticky spojit se svojí sestřenicí Rosalindou a s dalšími stejně nadanými dětmi. Po určité době společného přátelství Davida se Sophií dojde k náhodnému setkání s chlapcem Alanem, který Sophiinu vadu doma prozradí. Sophie s rodiči musí odejít ze svého domu. David na žádost Sophiina otce přespí v jejich domě do rána, aby případné pronásledovatele zdržel.

Když jsem přišel domů, bylo už slunce vysoko a muži při práci na polích. Na dvoře nikdo nebyl, jen u uvazovacího sloupu stál inspektorův poník, z čehož jsem usoudil, že otec je doma.

Doufal jsem, že se vracím dost pozdě. Neprožil jsem příjemnou noc. Do plnění úkolu jsem se vrhl udatně, ale s nastávající tmou mé odhodlání sláblo. Nikdy předtím jsem nebyl v noci mimo svůj pokoj. Doma jsem znal každý kout, ale prázdný dům Wenderových jako by byl plný podivných zvuků. Podařilo se mi najít pár svíček a trochu si posvítit, a když jsem rozdmýchal oheň a přiložil dříví, maličko jsem samotu zaplašil - ale jen docela málo. Nedefinovatelné zvuky i venku jsem nezahnal.

Dlouho jsem seděl na stoličce zády přitisknutý na zeď, abych se kryl zezadu. Několikrát jsem se už skoro vzdal. Strašně se mi chtělo utéct. Přesvědčení o tom, že mě tam zadržel můj slib a strach o Sophiino bezpečí, je příjemné, ale dobře si vzpomínám na nepřátelskou tmu za oknem a pocit, že je plná nevysvětlitelných zvuků a pohybů.

Noc se vlekla a já fantazíroval o samých hrůzách, ale nedělo se nic. Plíživé kroky nenabyly hmotné podoby, za klepotáním nic nenásledovalo, ani za občasným zvukem, připomínajícím něco taženého po zemi, žádné vysvětlení jsem nenašel, ani se mi nedostalo potvrzení podobných jevů - a nakonec jsem jen stěží udržoval oči otevřené a snažil se nespadnout ze stoličky. Sebral jsem odvahu a zkusil se opatrně přesunout přes pokoj k posteli. Vydrápal jsme se nahoru a zase se vděčně opřel o stěnu. Nějakou dobu jsme vleže pozoroval svíčky a jejich stín v koutech pokoje a přemýšlel, co budu dělat, až zhasnou, a tu nenadále dohasly a do místnosti svítilo slunce...

V domě Wenderových jsem si našel trochu chleba k snídani, ale když jsem přišel domů, měl jsem už zase hlad. To ovšem mohlo počkat. Nejdříve jsem měl v úmyslu dostat se nepozorovaně do svého pokoje, byla však jen mizivá naděje, že si mé nepřítomnosti nikdo nepovšiml a že budu moci předstírat pouhé zaspání, ale štěstí mi nepřálo: kuchyňským oknem mě zahlédla Mary, když jsem se kradl přes dvůr. Zavolala: "Pojď okamžitě sem. Hledali jsme tě všude. Kde jsi byl?" Odpověď nečekala a hned pokračovala: "Otec zuří. Radši běž hned za ním, než se rozběsní úplně."

Otec byl s inspektorem ve zřídka používaném přijímacím pokoji v přední části domu. Inspektor se tvářil jako obvykle, otec bouřil.

"Pojď sem!" vyštěkl, jakmile jsem se objevil ve dveřích.

Neochotně jsem se k němu blížil.

"Kde jsi byl?" chtěl vědět. "Celou noc jsi byl venku. Kde?"

Neodpověděl jsem.

Vychrlil na mě několik otázek a rozohňoval se každou vteřinou, když jsem mlčel.

"Tak pojď. Zapírání ti nepomůže. Co to bylo za dítě - to rouhání -, s kterým jsi včera byl?" křičel.

Stále jsem nic neříkal. Upíral na mne planoucí pohled. Ještě nikdy jsem nezažil takový hněv. Strachy se mi svíral žaludek.

Inspektor zasáhl. Mluvil tichým, normálním hlasem: "Davide, ty přece dobře víš, že skrývat rouhání - neoznámit lidskou deviaci - je velmi, velmi vážná věc. Za to se zavírá do vězení. Každý člověk má povinnost ohlásit jakoukoliv urážku - i když to není úplně jisté - a já potom rozhodnu. Vždycky to je nutné, a zvlášť, když jde o rouhání. No a v tomto případě nejsou zřejmě žádné pochyby - ledaže by se mladý Ervin zmýlil. Ten teď tvrdí, že to dítě, se kterým tě viděl, má na noze šest prstů. Je to pravda?"

"Není," odpověděl jsem.

"Lže," řekl otec.

"Aha," řekl klidně inspektor. "No tak jestli to není pravda, můžeme snad znát její jméno, co říkáš?" snažil se mluvit rozumně.

Nereagovat se mi zdálo nejbezpečnější. Jen jsme na sebe hleděli.

"To přece chápeš, ne? Jestli to není pravda -," chtěl mě znovu přesvědčovat, ale otec ho přerušil.

"O tohle se postarám sám. Chlapec lže." Mně řekl: "Běž do svého pokoje."

Sestra Davidovy matky, teta Harriet, již potřetí porodila dítě s odchylkou, která znemožňuje vystavení příslušného certifikátu. Přichází proto za Davidovou matkou s prosbou o pomoc. Je však tvrdě odmítnuta a Davidova matka a otec jsou hluboce pobouřeni její smělostí.

[..] Asi pět dní po oné noci modliteb mě strýček Axel na odchodu od snídaně zadržel a vyzval, abych mu pomohl při opravě pluhu. Několik hodin jsme na tom pracovali, potom vyhlásil přestávku a vyšli jsme na slunce před kovárnu. Seděli jsme zády opřeni o zeď, strýček mi dal kus ovesného koláče a pár minut jsme žvýkali. Pak řekl: "Tak ven s tím, Davie."

"S čím?" zeptal jsem se nechápavě.

"Posledních pár dní se chováš, jako by na tebe něco lezlo," oznámil mi. "Co tě trápí? Odhalili vás?"

"Ne," odpověděl jsem a jemu se očividně ulevilo.

"Tak co se teda děje?"

Pověděl jsem mu o tetě Harriet a jejím miminku. Poslední slova už jsem říkal v slzách, tak velká to byla úleva, že se o starosti můžu s někým podělit.

"Musel bys vidět její tvář, když odjížděla," vysvětloval jsem. "Nikdy jsem takový pohled ještě neviděl. Pořád ji vidím ve vodě."

Pak jsem k němu vzhlédl. Snad poprvé jsem ho viděl tak zachmuřeného, se svěšenými koutky.

"Tak proto -," řekl a pokýval hlavou.

"A jen proto, že to děťátko bylo odlišné," opakoval jsem. "Vzpomněl jsem si na Sophii - teprve teď jsem to pochopil... já - já se bojím, strýčku. Co mi udělají, až zjistí, že nejsem jako oni...?"

Položil mi ruku na rameno.

"O tomhle se nikdo nedoví," řekl mi, "vím to jen já a na mě se můžeš spolehnout."

Tentokrát mi jeho slova nebyla takovou útěchou jako posledně.

"A co ten, co zmizel?" připomněl jsem mu, "třeba ho odhalili...?"

Zavrtěl hlavou. "Řekl bych, že v té době zemřel jeden chlapec. Jmenoval se Walter Brent, bylo mu asi devět. Připletl se ke kácení stromů a jeden ho, chudáka, zabil."

"Kde?" zeptal jsem se.

"Asi tak devět, deset mil odtud, na jedné farmě u Chippingu," odpověděl.

Uvažoval jsem. Směr na Chipping rozhodně souhlasil a přesně taková nehoda by vysvětlovala náhlé, nevysvětlitelné odmlčení... Neznámému Walterovi jsem nepřál nic špatného, ale tohle by vysvětlovalo všechno.

Strýček se ještě vrátil k původnímu tématu.

"Není vůbec žádný důvod, proč by vás měli odhalit. Vždyť není nic vidět, leda, když se prozradíte sami. Nauč se sebekontrole, Davie, a nikdy to nebude možné zjistit."

"A co udělali Sophii?" zeptal jsem se znovu. Ani teď se nedal přimět k odpovědi. Pokračoval: "Dobře si pamatuj, co jsem ti povídal. Oni si myslí, že jsou pravým obrazem, ale určitě to vědět nemůžou. A i kdyby dávní lidé byli jako my - co z toho? O jejich báječných schopnostech a úžasném světě se vyprávějí zkazky a jednoho dne se nám prý dostane všeho, co měli oni, to vím moc dobře. Lidé sem přimíchali spoustu nesmyslů, ale i přes pravdu, která je tu obsažena, nemá smysl považovat je za náš vzor. Kampak se s tím svým báječným světem poděli?"

"Bůh na ně seslal Utrpení," citoval jsem.

"Jasně. Hezky jsi nasákl kazatelskými řečičkami. Snadno se to řekne, ale těžko pochopí, zvlášť jak jednou uvidíš kus světa a umíš si všímat. Utrpení nebyly jen vichřice, hurikány, záplavy a požáry, jak se líčí v bibli. Asi to bylo všechno najednou - a ještě mnohem horší. A z toho povstalo Černé pobřeží a rozvaliny, které v noci světélkují, a pustiny. Možná to nebylo poprvé - vzpomeň na Sodomu a Gomoru, jenže ve větším rozsahu - jedno ale nechápu - totiž ty podivné následky pro zbytek světa."

"S výjimkou Labradoru," připomněl jsem.

"Labrador není výjimka - tam a na Newf je to jen slabší," opravil mě. "Co to jen mohlo být - k jaké hrozné katastrofě došlo? A proč? Chápal bych, že Bůh může v hněvu zahubit všechno živé, celý svět, ale nechápu ty poruchy stability, tu směsici deviací - nedávají smysl."

Nevěděl jsem, co ho vlastně trápí. Vždyť Bůh je všemohoucí a může učinit, cokoliv si zamane. Zkoušel jsem mu to vysvětlit, ale vrtěl hlavou.

"My musíme předpokládat, že Bůh jedná rozumně, chlapče. Jinak jsme ztraceni. Ať už se tam stalo cokoliv -," a obkroužil horizont, "- vůbec to nebylo výplodem zdravého mozku. Bylo to něco ohromujícího, ale neslučitelného s Boží moudrostí. Co to tedy bylo? Co?"

"Ale Utrpení -," začal jsem znovu.

Strýčkem to trhlo. "Slovo - nic neříkající slovo, rezavé zrcadlo, ve kterém nic nevidíš. Už by to jednou učitelé zákona měli uznat. Nepochopili by, ale třeba by začali přemýšlet. Možná by si položili otázky: "Co činíme? Čemu se učíme? Jací opravdu byli dávní lidé? Jak na sebe a na celý svět přivolali tu strašnou pohromu?" A později by se třeba zeptali i jinak: "Nemýlíme se? Utrpení svět změnilo, můžeme ještě doufat, že někdy stvoříme takový, jaký ztratili dávní lidé? Máme se pokoušet? A co získáme, když jej utvoříme přesně do té podoby, která vyvrcholí dalším Utrpením? Jedno je jasné, chlapče, ať byli dávní lidé sebe- zázračnější, před chybami se neuchránili a nikdo neví, ani se nikdo nedozví, v čem byli moudří a v čem chybovali."

Mladší Davidova sestra Petra, která se dosud jevila jako zcela normální dítě, v sobě neúmyslně objevila mohutné telepatické schopnosti. Jedna z dívek ze skupiny, s níž David udržoval telepatické spojení, se provdá i přes silné protesty všech ostatních, které tím ohrožuje. Po čase je za záhadných okolností její manžel zavražděn a dívka Anna se pokusí celou skupinu neúspěšně prozradit. Jednou dojde k nehodě, kdy Petra je ohrožena na životě a svými mohutnými telepatickými signály přivolá na pomoc všechny členy skupiny. Bohužel je zpozoruje udavač a celá skupina je vyzrazena. David, Rosalinda a Petra se dávají na útěk do neznáma...

Literatura:

[1] Wyndham, John: Kukly. Odeon, Praha 1992, překlad: Eva Padrtová, anglický orig.: The Chrysalids, Penguin Books, Harmondsworth, Great Britain 1958

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci