Statisíce let potřebuje světlo urazit od jednoho konce Mléčné dráhy k druhému. Mezi milióny sluncí naší Galaxie jsou i další hvězdné systémy, v nepředstavitelných vzdálenostech a množství. A mezi nimi je část vesmíru, ve které žijeme my.

Ale kým jsme, odkud přicházíme a kam jdeme? Každý člověk, který v sobě pocítil tuto otázku se nevzdává, dokud pro sebe nenalezne uspokojivou odpověď. Žádná filozofická ani jiná vědění z knih nemohou uspokojit tyto podstatné otázky o naší existenci, pouze celým bytostným stavem prožitá a naplněná odpověď.

Osho byl osvíceným mistrem, buddhou. Žil v Indii, kde jej v posledních letech vyhledalo tisíce lidí ze všech částí světa. "Život není problém, který by měl být rozřešen, nýbrž veliká hra, mystérium, které člověk může prožít a poznat."

Plynoucí, větru odevzdaný oblak je symbolem nového životního pocitu, v němž se nalézá člověk, který se odvážil osvobozujícího skoku z omezenosti svého kontrolujícího a bojujícího já do nekonečnosti této existence, který se odevzdal vesmíru, jenž nás chrání a udržuje, jenž nás formuje a námi dýchá. Vpravdě takový člověk se odevzdává, bez zbytečných vědomostí, avšak pln důvěry, poněvadž pohlédl do očí buddhovy pravdy a do nekonečné lásky.

Krátce před tím, než Budha zemřel, přišel za ním kdosi a zeptal se ho, zda bude člověk po smrti žít dál, nebo se prostě rozplyne v nic. To není nová otázka, patří k těm nejstarším, je často vyhledávaná a znovu kladená. Vypráví se, že Budha odvětil: "Jednoduše se rozplyne jako bílá oblaka." Dnes ráno byla na obloze bílá oblaka. Nyní zmizela.

Kam se ztratila? Odkud přišla? Jak se vytvořily jejich tvary, jak se opět rozpustily? Bílý oblak je mystérium tajemství; celým jeho bytím přicházet a odcházet. A to je pravý důvod, proč nazývám svou cestu Cestou bílého oblaku. Je však mnoho dalších důvodů, o nichž bude dobré uvažovat a meditovat. Bílý oblak je bez kořenů, je bezpříčinnou věcí a nemá domov. Jeho vlastí je nic. A přece existuje.

A právě takový je celý vesmír, jako bílý oblak, bez jakékoli příčiny, bez jakékoli poslední příčiny. Existuje. Existuje jako mystérium. Bílý oblak nemá vlastní cestu. Vzniká a zaniká. Nemá cíl, nevyplňuje osud, nemá konec.

Bílý oblak nelze zklamat, neboť jeho smyslem je znovu přicházet. Má-li někdo nějaký cíl, musí být též zklamán. Čím účelněji soudí jeho rozum, tím víc zažije strachu, frustrací a zklamání. Pojal-li člověk jednou nějaký cíl, usiluje o pevně stanovený směr.

Veškeré bytí však nemá směr, vesmír nikam nesměřuje, nemá žádné záměry ani cíle. Kdo má nějaký záměr, je proti veškerenstvu a bude zklamán. Nemůže bojovat proti Celku. Tvůj život je však tak maličký, že nemůžeš zvítězit. Nemůžeš si Celek podrobit, přemoci jej. Je nemožnou věcí, aby se jednotlivec zmocnil všeho. A nemá-li vesmír účel ani konečný základ, a ty máš nějaké záměry, budeš nakonec poražen.

Bílý oblak plyne vždy tam, kam vane vítr - nevzpírá se, nebojuje. Bílý oblak není dobyvatel a přesto se vznáší nade vším. Nelze si jej podrobit, nelze jej ovládnout - nemá rozum, který by mohl být ovládán a podroben. Kdo jednou pojal nějaký cíl, záměr, směr, smysl, pomaten chtěním něčeho dosáhnout, tvoří rozpory a nakonec bude poražen. To je neměnné. Naše porážka je v přirozenosti existence.

Oblak si neurčuje směr. Jen pluje a pluje. Patří všem směrům, všem dimenzím. Nic neodmítá. Vše je, existuje a je dokonale akceptováno. Proto nazývám svou cestu Cestou bílého oblaku.

Bílá oblaka nemají vlastní cestu. Jen plují. Cesta má cíl. Cesta bílého oblaku není ulicí, není stezkou. Oblaka jsou bez pevného záměru, bez jakéhokoliv smyslu. Tomu musí být dobře rozuměno, neboť se zamýšlíme, zda to souhlasí "s rozumem". Člověk si nedovede představit, že by bylo možno žít bez úmyslu, bez záměru, neboť rozum nemůže žít bez úmyslu.

A lidé jsou tak zmateni, že ke mně dokonce přicházejí a ptají se: "Jaký účel má meditace?" Meditace nemůže mít účel ani záměr, neboť meditace je stav, ne intelektu, prostě stav bytí, kde je člověk bez času a prostoru.

Pouze BÝT je cílem. Cíl je ZDE a NYNÍ. Je-li cíl někde jinde, rozum již pracuje. Tehdy začínáme uvažovat, nastává sled myšlenek. Rozum může pracovat jen v budoucnosti, tam má prostor, může jít svou cestou, může myšlenkami jakkoli pohybovat. Budoucnost vchází do hry s účelem a smyslem. Jen s budoucností přichází čas.

Bílý oblak se vznáší ve vzduchu bezčasově, neboť nezná ani intelekt, ani budoucnost. Existuje Nyní a Zde. Každý okamžik je celou věčností. Ale rozum nemůže žít bez účelu a smyslu, proto tvoří stále nové cíle. Přestanou-li člověka vábit takzvané světské cíle, začne intelekt nabízet náboženské cíle, nadlidské cíle. Když již nevábí peníze, pak vábí meditace. Když přestává být honba za světem a politika přitažlivá, vytvoří se nový svět s novou tužbou - náboženství se svým novým cílem.

Intelekt stále prahne po smyslu, po účelu, po nějakém cíli. A pro mne je náboženský jen vskutku bezsmyslový rozum. To však znamená, že již není týmž rozumem, nelze ho totiž již rozumem nazývat.

Tibeťané mají jednu meditaci, při níž sedí zcela sami na vrcholu hory a meditují o bílých oblacích, které plynou oblohou. Pozorují je nepohnutě a spojují se pozvolna s nimi. Sedí na vrcholcích jako bílá oblaka, bez myšlenek a jsou prostě jen zde. Bez odporu, bez boje, nic nedosahují, nic neztrácejí. Zažívají jen čisté Bytí, oslavují souzvuk, extázi, svatost...

Proto nazývám svou cestu Cestou bílého oblaku. A přál bych si, abyste se také stali bílými oblaky a jen pluli po obloze sem a tam, ne k nějakému určitému bodu, nýbrž jen sem a tam, kam právě vane vítr...

Cíl je tam, kde právě jsi. Cíl není koncem následku, každý okamžik je sám o sobě cílem.

Být blázen znamená být zdravý

Náš svět přece zná ty nádherné blázny; všichni velcí lidé byli vlastně trošku blázniví - totiž jejich okolí je za takové považovalo. Jejich bláznovství spočívalo v tom, že se netrápili, nežili v úzkostech, nebáli se smrti a nezatěžovali se maličkostmi. Žili plně a intenzivně, a díky této celistvosti a síle vykvetl jejich život jako nádherný květ - byli plní vůně, lásky, života a smíchu.

Tyto nádherné věci budou jistě vadit miliónům lidí kolem vás. Nebudou se moci smířit s myšlenkou, že se vám povedlo něco, co oni nedokázali; budou se proto všemožně snažit vás trápit. Budou vás odsuzovat a tím se snažit vás srazit na kolena - zkazit vám tanec, vzít vám radost - tak abyste se mohli vrátit zpátky do klece.

Musíte sebrat veškerou odvahu, a když vám budou lidé říkat, že jste blázni, mějte z toho radost. Odpovídejte jim: "Máte úplnou pravdu, na tomhle světě mohou jen blázni být šťastní a plní radosti. Já jsem si zvolil bláznivost s její radostí, blažeností a tancem; vy jste si zase vybrali rozumnost a její bídu, trýzeň a peklo - naše volby jsou různé. Buďte si tedy rozumní a ponechte si své utrpení; mně ale ponechte mou pošetilost. Nebuďte tím dotčeni; ani já se necítím uražený - na světě je tolik rozumných lidí, ale mě to neuráží." Bude to jen otázka času... Velice brzy, jen co se lidé smíří s tím, že jste blázni, přestanou vás obtěžovat; a vy pak budete moci vejít do jasu svého původního bytí - budete moci odhodit všechnu faleš.

Celá naše výchova způsobuje rozštěpení mysli. Svému okolí, společnosti, celému světu musíme ukazovat nějakou tvář - a nemusí to být ani naše skutečná tvář; vlastně to naše pravá tvář být nesmí. My musíme nastavovat tvář, která se lidem líbí, kterou dokážou ocenit, která je pro ně přijatelná - jejich ideologiím a tradicím - a svou pravou tvář si musíme ponechat pro sebe.

Tento rozpor se stává nepřekonatelným, protože mezi lidmi trávíme většinu svého času, setkáváme se s nimi na každém kroku, jednáme s nimi - jen velmi zřídka býváme opravdu sami. A tak se pochopitelně stává naše maska víc a víc součástí našeho já na úkor naší pravé přirozenosti.

A společnost vytváří v každém z nás strach - strach z odmítnutí, strach, že se nám bude někdo smát, strach ze ztráty vážnosti, strach z toho, co by tomu řekli lidé. Jsme nuceni přizpůsobovat se všem těm nevidomým a nevědomým lidem, nesmíme být sami sebou - to je dosud hlavní tradice všude na světě: nikomu není dovoleno, aby byl sám sebou.

Kdykoli jsme ve společnosti druhé osoby, staráme se míň o sebe; spíše nám jde o to, jaký si ten druhý o nás udělá názor.

Když jsme ale sami, třeba v koupelně, chováme se skoro jako děti - někdy se na sebe šklebíme do zrcadla. Pak ale zjistíme, že se na nás někdo dívá klíčovou dírkou - i kdyby to bylo jen malé dítě, okamžitě se začneme chovat jinak; už je z nás zase naše obvyklé, staré známé já - rozvážný usedlý člověk, tak jak se to po nás žádá.

A nejpodivnější na tom všem je, že z těch lidí máme strach, a oni mají strach zase z nás: všichni se bojí všech. Nikdo si nepřipouští svoje pocity, svoji realitu a autenticitu - a přesto po tom všichni touží, protože potlačovat svou pravou tvář se rovná sebevraždě.

Zodpovědnost máte však jen k vlastnímu životu, ke svému bytí. Neodporujte mu tedy, protože tím na sobě pácháte sebevraždu, ničíte sami sebe. Co tím získáte? I když si vás budou lidé vážit, i když vás budou považovat za rozvážné, úctyhodné a počestné lidi, nenaplní to váš život a vaše bytí. To všechno vám ani trošku neumožní proniknout do života v jeho celé nesmírné kráse.

Na světě jste sami: osamoceni jste na svět přišli, osamoceni v něm žijete a osamoceni ho také opustíte. Všechny názory ostatních lidí na vás upadnou v zapomenutí; pouze vaše pocity a vaše autentická zkušenost vás budou provázet i po smrti.

Ani smrt vám totiž nemůže vzít tanec, slzy radosti, čistotu samoty, klid, vyrovnanost, extázi. To, co vám ani smrt nesebere, je vaším jediným pravým podkladem; avšak to, co vám může vzít kdokoli, žádný podklad není - to vás jen klamou.

Mějte jediný zájem; starejte se a ochraňujte takové kvality, které si ponesete s sebou dál, i poté, co smrt zničí vaše tělo a vaše myšlení - protože tyto kvality budou tím jediným, co vás bude provázet. To jsou jediné skutečné hodnoty; a jen takoví lidé, kteří je získali, žijí doopravdy - ti ostatní život jen předstírají.

Osho, jak má člověk žít život na svobodě?

Moje poselství je jednoduché: Žijte svůj život tak odvážně, jak jen to bude možné. Žijte ho plně, s nasazením, vášnivě, protože neexistuje jiný Bůh kromě života.

Friedrich Nietsche říká, že Bůh je mrtev. To není správné, protože Bůh v první řadě nikdy neexistoval. Jak tedy může být mrtvý? To život existuje, vždycky existoval a existovat bude. Dovolte si to - a opakuji to znovu: dovolte si být posedlí životem.

Ta takzvaná náboženství minula vás učí pravý opak. Říkají vám: "Odříkejte se." Já vám však říkám: "Oslavujte!" Oni život negují, popírají, já ho stvrzuji. Oni vám říkají, že život je něco špatného, iluzorního, a vytvářejí abstraktní představu Boha, který není ničím jiným než projekcí jejich vlastní mysli. A tu projekci pak uctívají. To je tak neinteligentní, tak navýsost hloupé, až se člověk diví, proč milióny lidí uvěřily takovému holému nesmyslu. To, co existuje, je popíráno ve jménu toho, co je pouhou abstrakcí myšlení. Bůh je jen slovo, ale oni vám říkají, že Bůh je skutečný.

To život je skutečný: cítíte ho bít ve svém srdci, pulsovat v krvi, je všudypřítomný - v květinách, v řekách, ve hvězdách. A oni říkají, že to všechno je jen "májá", pouhá iluze. Říkají, že to všechno je stvořeno ze stejné látky jako vaše sny. A vytvářejí Boha - samozřejmě, každý si vytváří Boha podle svých vlastních představ. Na světě jsou tisíce Bohů.

Záleží to na vaší představě. Můžete si vytvořit Boha se čtyřmi hlavami anebo s tisíci rukou. Záleží to na vás, je to vaše hra. A tihle lidé poučují... a otravují myšlení druhých.

Říkám vám, že život je jediná pravda, která existuje. Není jiný Bůh než život. Tak si tedy dovolte být posedlí životem ve všech jeho formách, barvách, rozměrech - v celém spektru duhy, ve všech jeho tónech. Pokud se vám tahle jednoduchá věc podaří... Je to jednoduché, protože je to jen otázka nezasahování. Nepopohá- nějte proud řeky, nechte ho, ať vás odnese až do moře. Už je na cestě. Uvolněte se, nebuďte napjatí a nepokoušejte se o to být duchovní. Nevytvářejte žádné dělítko mezi hmotou a duchem. Existence je jen jedna, hmota a duch jsou dvě strany téže mince. Relaxujte, odpočívejte a nechte se unášet proudem.

Riskujte, nesmlouvejte a dozvíte se víc o Bohu, protože každý správný hráč musí umět riskovat. Správný hráč nekalkuluje, ten umí vsadit do hry všechno. Představte si jeho vzrušení, když vsadil všechno a čeká... co se stane teď? A právě v tu chvíli se může otevřít okno. Tahle chvíle může způsobit přeměnu vašeho vnitřního uspořádání.

Buďte opilí, zpíjejte se životem, tím vínem vší existence. Nezůstávejte střízliví. Střízliví lidé jsou jako mrtvoly. Pijte víno života. Má v sobě tolik poezie, tolik lásky a tolik šťávy. V kteroukoli chvíli můžete přivodit jaro. Stačí, když ho přivoláte a necháte do sebe vstoupit slunce, vítr, déšť.

Pro tohle moje poselství mě všichni duchovní zatracují. Domnívají se, že popírám Boha. Já Boha nepopírám. Já ho v první řadě ukazuji v jeho skutečné perspektivě, oživuji ho, přivádím ho blíž k vám, blíž než je vaše srdce - protože on je vaše pravé bytí, nic odděleného, nic v nedohlednu, nic někde na nebi, ale teď a tady. Pokouším se zničit právě onu představu "tam a potom". Moje představa je "tady a teď", protože neexistuje jiný prostor než tady, ani jiný čas než teď.

Osho, je možno oslavovat smutek?

Se smutkem se neztotožňujte. Staňte se jeho pozorovateli a radujte se z chvilek smutku, protože smutek má svůj půvab.

Nebyli jste dosud nikdy v roli pozorovatelů. Vaše ztotožnění vám bránilo proniknout k poznání krásy okamžiků smutku. Kdybyste ho pozorovali, překvapilo by vás, o jaký poklad přicházíte. Podívejte - když jste šťastní, necítíte nikdy takovou hloubku jako když jste smutní. Smutek má svoji hloubku; štěstí je mělké. Jděte a pozorujte šťastné lidi. Takzvaní šťastní lidé, ti labužníci dobrého života - najdete v klubech, hotelích, v divadlech - se pořád usmívají a překypují štěstím. Vždycky ale zjistíte, že jsou mělcí, povrchní. Nemají žádnou hloubku. Štěstí se podobá vlnkám na hladině; člověk žije mělce. Ale smutek má svoji hloubku. Když jste smutní, váš smutek se nepodobá vlnkám na hladině, spíš je to obrovská hlubina Tichého oceánu - na míle hluboká.

Jděte do hloubky a pozorujte ji. Štěstí je hlučné; smutek je tichý. Štěstí je jako den, smutek je jako noc. Štěstí je jako světlo, smutek je jako tma. Světlo přichází a odchází, tma zůstává - je věčná. Světlo se občas rozsvítí; tma je tu pořád.

Pokud se přiblížíte smutku, všechno to pocítíte. Najednou si uvědomíte, že smutek je tu jako objekt, vy ho pozorujete, jste jeho svědky, a najednou začnete být šťastní. Takový nádherný smutek! - květ tmy, květ věčné hlubiny. Je jako bezedná propast, tak tichý, tak harmonický - neslyšíte žádný hluk, necítíte nic, co by vás rušilo. Člověk se může propadat dál a dál do nekonečna a pak vyjít úplně omládlý. Je to jako odpočinek.

Záleží na vašem přístupu. Když jste smutní, myslíte si, že se vám stalo něco špatného. To je vaše interpretace, že se vám něco zlého přihodilo, a tak se ze smutku pokoušíte uniknout; nikdy o něm nemeditujete. Raději jdete někoho navštívit, na večírek nebo do klubu, anebo si pustíte rádio nebo televizi, začnete si číst noviny - prostě uděláte něco, abyste mohli zapomenout. Tohle je špatný přístup, kterému jste se naučili - smutek je špatný. Není na něm nic špatného. Je to jen další polarita života.

Štěstí je jeden pól, smutek druhý. Blaženost je jeden pól, utrpení je druhý. Život se skládá z obou. Život v blaženosti se bude vyvíjet jen jedním směrem, ale nebude mít hloubku. Život ve smutku bude mít hloubku, ale nebude se vyvíjet. Žít ve smutku i v blaženosti je vícerozměrové; život se vyvíjí ve všech směrech. Prohlédněte si sochu Buddhy anebo se mi někdy podívejte do očí - a uvidíte obojí - blaženost, mír a klid, ale také smutek. Najdete blaženost, která v sobě obsahuje smutek, protože smutek jí dodává hloubku. Prohlédněte si Buddhovu sochu - je blažený a přitom smutný. Samo slovo "smutný" ve vás probouzí špatné spojení - že něco je špatné. To je ale vaše interpretace.

Pro mě je život ve své úplnosti dobrý. A když porozumíme životu v jeho úplnosti, jen pak můžete oslavovat, jinak ne. Oslavovaní znamená: "Ať se přihodí cokoli - já budu oslavovat. Oslavování není podmíněné nějakými věcmi: "Když budu šťastný, budu oslavovat." nebo "Když budu nešťastný, oslavovat nebudu." Oslavování není ničím podmíněné; já oslavuji život. Život přináší neštěstí - nevadí, já ho oslavuji. Život přináší štěstí - dobře, já oslavuji život. Oslavování je můj přístup, bez ohledu na to, co život přináší.

Problém je v tom, že kdykoli užívám nějakých slov, probouzejí ve vás určitá spojení. Když řeknu "oslavovat", myslíte si, že člověk by měl být šťastný. Jak může člověk oslavovat, když je smutný? A já přece neříkám, že člověk musí být šťastný, aby mohl oslavovat. Oslavování je vděk za všechno, co vám život přináší, za všechno, co dostáváte od Boha. Oslavení je vděčnost. Už jsem vám o tom vyprávěl a budu vám to vyprávět znovu...

Jeden sufiský mystik byl velice chudý, hladový, zavrhovaný a unavený z putování. Přišel do jedné vesnice, kde chtěl přenocovat, ale nikdo ho nepustil dál. V té vesnici žili ortodoxní lidé, a když se potkáte s ortodoxními muslimy, těžko je o něčem přesvědčíte. Ani ve městě mu neposkytli přístřeší.

Noc byla chladná a on měl hlad, byl unavený a celý se třásl, protože nebyl dost oblečený. Seděl za městem pod jedním stromem. Kolem seděli jeho žáci a byli velice smutní, zklamaní, dokonce rozzlobení.

Ale on se začal modlit k Bohu: "Bože, jak jsi zázračný! Vždycky mi poskytneš to, co potřebuji." To se jim zdálo příliš.

Jeden žák mu řekl: "Počkej, teď to přeháníš, obzvláště dnešní noc. Tvoje slova znějí falešně. Máme hlad, jsme unavení, nemáme nic na sebe a před námi je chladná noc. Všude kolem číhá dravá zvěř a nás nepustili do města, nemáme se kde schovat. Proč tedy děkuješ Bohu? Co tím myslíš, když říkáš: Vždycky mi poskytneš to, co potřebuji?"

A onen mystik mu odpověděl: "Ano, a opakuji to znovu: Bůh mi poskytuje to, co potřebuji. Dnešní noc potřebuji bídu, potřebuji být odmítán, potřebuji být hladový, obklopený nebezpečím. Proč by mi to jinak On poskytoval? Je to moje potřeba. Potřebuji to a musím být za to vděčný. Bůh se tak nádherně stará o moje potřeby. Je opravdu skvělý!" To je přístup, při kterém nezáleží na okolnostech. Okolnosti nejsou důležité.

Oslavujte, ať se děje cokoli. Pokud jste smutní, pak oslavujte, protože jste smutní. Pokuste se o to. Jen to zkuste a budete překvapeni - ono to jde. Jste smutní? - roztančete se, protože smutek je nádherný, je to tichý květ bytí. Tančete, radujte se, a najednou pocítíte, že smutek odplouvá do dálky. Zanedlouho na smutek zapomenete a budete oslavovat. Přeměnili jste energii.

Je to alchymie: přeměnit nejběžnější kov v ryzí zlato. Smutek, zloba, žárlivost - běžné kovy, které mohou být proměněny ve zlato, protože se skládají ze stejných prvků. Mezi zlatem a železem není žádný rozdíl, protože mají stejnou podstatu, stejné elektrony. Už jste někdy pomysleli na to, že kousek uhlí i ten největší diamant na světě jsou v podstatě totéž? Není mezi nimi žádný rozdíl. Ve skutečnosti se z uhlí, které bylo milióny let stlačováno zemí, stane diamant. Jen rozdíl stavu, ale oba se skládají z uhlíku, ze stejných částic.

Obyčejné může být přeměněno ve vyšší. Obyčejnému nic nechybí. Jediné, co je zapotřebí, je jiné přeskupení, jiná sestava. To je všechno, oč běží v alchymii. Když jste smutní, oslavujte a dáte smutku nové složení. Vnesete do smutku něco, co ho promění. Vnesete do něho oslavování. Jste rozzlobeni? - Zatančete si. Ze začátku bude tanec hněvivý. Začnete tančit a váš tanec bude plný hněvu, agresivity a násilí. Ale po chvíli se bude stávat čím dál tím mírnější a jemnější, až najednou zjistíte, že jste na hněv zapomněli. Energie se přeměnila v tanec.

Když jste ale rozzlobení, na tanec ani nepomyslíte. Když jste smutní, nemůžete pomyslet ani na zpívání. Proč ale neproměnit smutek v píseň? Zazpívejte si, zahrajte si na flétnu. Zpočátku bude melodie smutná, ale na smutné melodii není nic špatného. Už jste slyšeli, jak někdy za parného odpoledne, když je všechno kolem rozpálené do běla, začne v mangovém háji zpívat kukačka? Zpočátku je její zpěv smutný. Kukačka volá svého milého, přivolává ho v parném odpoledni. Všechno kolem žhne a ona touží po lásce. Je to smutný zpěv, ale nádherný. Zanedlouho se smutná melodie promění ve šťastnou. Její milý jí odpovídá z druhého lesíka. Už není horké odpoledne, srdce se zchladilo. I zpěv se proměnil. Všechno se změnilo, když milý odpovídá. Je to alchymická změna.

Jste smutní? - začněte zpívat, modlit se, tančit. Cokoli můžete udělat, udělejte, a zanedlouho se obyčejný kov promění v ušlechtilejší - ve zlato. Jak jednou ten klíč objevíte, život pro vás nebude už nikdy stejný. Budete s ním umět otevřít každé dveře. A toto je onen univerzální klíč: oslavujte všechno.

Slyšel jsem vyprávět o třech čínských mysticích. Nikdo neví, jak se jmenovali. Byli známí jen jako "Tři smějící se svatí", protože nikdy nic jiného nedělali; jen se pořád smáli... Šli od města k městu a smáli se... Zastavili se na tržišti a od srdce se smáli. Všichni trhovci je obklopili. Všichni lidé kolem k nim přicházeli, obchody se zavíraly a zákazníci zapomněli, proč sem vlastně přišli. Tihle tři lidé byli opravdu nádherní - smáli se, až se za břicho popadali.

A pak se to stalo nakažlivým a začali se smát všichni. Celé tržiště se smálo. Změnila se tak jeho podstata. A kdyby ty tři někdo požádal: "Řekněte nám něco," odpověděli by: "Nemáme vám co říct. Prostě se smějeme a měníme podstatu." Ještě před chvílí bylo tržiště místem, kde lidé přemýšleli jen o penězích - toužili po penězích, byli chamtiví, peníze byli ve středu jejich pozornosti - a najednou sem přišli ti tři blázni a začali se smát, a změnili tak podstatu celého místa.

Teď už nikdo neobchodoval. Lidé zapomněli, že sem přišli nakupovat a prodávat. Nikdo se netrápil hamižností. Lidé se smáli a tančili kolem těch tří bláznů. Na chvilku se jim otevřel nový svět.

Ti tři putovali po celé Číně, od místa k místu, od vesnice k vesnici a pomáhali lidem se smát. Smutní lidé, rozzlobení lidé, hamižníci i žárlivci: všichni se s nimi naučili smát. A mnozí z nich si uvědomili, oč jde - člověk se může proměnit.

A pak, v jedné vesnici se stalo, že jeden z těch tří zemřel. Vesničané se shromáždili a říkali si: "Teď nastanou nesnáze. Teď uvidíme, jestli se budou smát. Zemřel jim přítel, budou ho muset oplakávat." Ale když ti dva přicházeli, tančili, smáli se, oslavovali i smrt. Vesničané si říkali: "Co je moc, to je moc. To se nehodí. Když zemře člověk, není uctivé se smát a tancovat."

Oni jim však odpověděli: "Vy nevíte, co se stalo! Všichni tři jsme se vždycky přeli o to, kdo z nás umře jako první. A on vyhrál; porazil nás. Celý život jsme se smáli s ním. Jak bychom ho teď mohli vyprovodit na jeho poslední cestu něčím jiným? Musíme se smát, musíme se radovat, musíme oslavovat. To je jediné možné rozloučení s člověkem, který se celý svůj život smál. A když se nebudeme smát my, bude se smát on nám a bude si myslet: >>Vy blázni! Tak už jste se zase chytili do pasti?<< My vůbec nevnímáme, že je mrtvý. Jak může umřít smích, jak může umřít život?"

Smích je věčný, život je věčný, oslava pokračuje. Herci se mění, ale drama trvá. Vlny se mění, ale oceán je tu stále. Vy se smějete, přestanete, ale začne se smát někdo jiný, protože smích je tu pořád. Jednou oslavujete vy, podruhé někdo jiný, ale oslavování zůstává. Existence je nepřetržitá, je to kontinuum; ani na chvilku není přerušena. Ale vesničané tomu nerozuměli, a tak se toho dne smát nedokázali.

Potom mělo být tělo spáleno a vesničané řekli: "Vykoupeme ho, jak to předepisují naše obřady."

Oba přátelé však odmítli: "Ne, náš přítel nám řekl: Nevykonávejte žádné obřady, ponechte mi můj šat a nekoupejte mě. Položte mě na hranici tak jak jsem. Musíme ho tedy uposlechnout."

A pak došlo najednou k velké události. Když položili tělo na hranici, starý muž provedl svůj poslední trik. Měl totiž v šatech uschované velké množství prskavek a najednou z toho byl ohňostroj!

Teď se začali smát i vesničané. Ti dva blázni tančili a celá vesnice s nimi. To nebyla smrt, to byl nový život.

Žádná smrt není smrtí, protože každá smrt otevírá nový vstup - je to počátek. Život nemá konce, je tu vždycky nový začátek, vzkříšení.

Pokud změníte svůj smutek na oslavení, pak budete také schopni změnit svou smrt ve vzkříšení. Učte se tedy tomu umění, dokud je čas. Nepřipusťte, aby smrt přišla dřív, než jste se naučili tajemné alchymii proměny obyčejných kovů v ušlechtilé. Umíte-li změnit smutek, umíte změnit i smrt. Budete-li oslavovat bez podmínek, až přijde smrt, budete se moci smát, budete moci oslavovat, budete šťastní. A pokud umíte oslavovat, smrt vás nemůže zabít. Naopak, to spíš vy zabijete smrt. Ale začněte už, pokuste se o to. Nemáte co ztratit. Lidé ale bývají tak hloupí, že i když není co ztratit, o nic se nepokusí. Řekněte mi, co se tu dá ztratit?

Literatura:

[1] Osho: Život, láska, smích. nakl. Pragma, Praha 1992 orig.: Life, Love, Laughter, Osho Foundation International, Rebel Publishing House GmBH, Neo-Sannyas International, 1987 překlad: Zuzana Krulichová

[2] Osho: Cesta bílého oblaku. nakl. Pragma, Praha 1994, Neo-Sannyas International

[3] Úvod ke knize [2]: Svání Čáitanja Hari.

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci