Lidé se odjakživa učili cizí jazyky. Jistě také dobře znáte větu: "Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem." A pro Čechy, jakožto pro malý nárůdek v srdci Evropy, platila a platí výše uvedená věta dvojnásob. Každá doba má však svoje a mění se i oblíbenost jednotlivých jazyků. A tak se našinec kdysi učil latinsky, potom německy, kdo chtěl patřit do vyšších kruhů, musel dokonale ovládat francouzštinu (nebo se alespoň tvářit, že ji dokonale ovládá), potom zase přišla doba, kdy člověk nesměl pípnout jinak než rusky a tak pořád dokola. Časy se zkrátka mění. Dnes je módním jazykem angličtina. Můžete ji slyšet skoro všude. Stala se jazykem moderní ekonomie, informatiky a mnoha dalších oborů. Její obliba v posledních letech natolik stoupla, že začíná platit věta: "Bez znalosti angličtiny a práce na PC nevystrkuj nos ze školy a ať tě ani nenapadne lézt do práce. Stejně by ses nikde neuchytil."

A tak se lidé masově učí anglicky. Angličanům to pochopitelně velmi lichotí, často se ozývají hlasy prorokující vytvoření univerzálního světového jazyka (kterým by pochopitelně nemohlo být nic jiného, než angličtina), a Němci mohou "vyskočit z kůže", když se jich nevzdělaný Čech deset kilometrů od německých hranic zeptá: "Do you speak English?" - Umíte si představit tu potupu?

Jenže rychlé metody učení mají jak své výhody, tak i své nevýhody. Ono naučit se "papouškovat" holý jazyk je jedna věc, ale pochopit, proč je angličtina taková, jaká je, to je věc úplně jiná. K tomu je třeba naučit se kromě anglické gramatiky a slovíček ještě rozsáhlé kapitoly zeměpisu, dějepisu, a podívat se i do beletrie (samozřejmě takové, která se týká našeho tématu).

Považovala jsem za nutné dozvědět se něco víc, než co je psáno v učebnicích angličtiny pro střední školy. Nyní zvu všechny, kteří mají zájem, na malou procházku po anglicky mluvících zemích, jejichž historie a kultura je přinejmenším stejně zajímavá, jako ta naše. Bude to procházka nejen v prostoru, ale v i čase. Nejprve však musíme projít tajnou bránou, která se otevře jenom tomu, kdo řekne tři magická slova:

Chci vědět, proč...!

"Kam jedete letos v létě na dovolenou?", zeptala jsem se jednou své dobré známé, aby řeč nestála. "Do Anglie," odpověděla mi. A k mému překvapení pokračovala: "Nejdřív se podíváme do Londýna, potom pojedeme celou noc a ráno budeme v Glasgowě. Skvělé, že?" Když viděla můj skeptický výraz, zeptala se: "Stalo se něco?" "Nic, jenom prosím tě nikomu v Glasgowě neříkej, jak miluješ Anglii. Mohly by se ti stát dvě věci. V tom lepším případě by se ti vysmáli a v tom horším by po tobě začali házet shnilou zeleninu." Přítelkyně moje varování nepochopila. Nejspíš si je vyložila jako projev závisti a bez dalších otázek nasupeně odkráčela.

Nechtěla vědět, proč jsem své varování mohla myslet vážně.

Aby na to přišla, musela by si otevřít zeměpisný atlas světa, kde by při troše pozornosti mohla vyčíst následující fakta (která by mimochodem měl znát každý, kdo se chystá navštívit "Anglii").

a) Nedaleko západního pobřeží evropského kontinentu leží skupina ostrovů. Jejich název zní Britské ostrovy (British Isles) a je jich mnoho.

b) Největší z Britských ostrovů se nazývá Velká Británie (Great Britain). Druhým největším ostrovem je Irsko (Ireland).

c) Na ostrově Velká Británie se nachází tři územní celky. Každý z nich je obýván jiným národem. V Anglii (England) žijí Angličané, ve Skotsku (Scotland) žijí Skotové a ve Walesu (Wales) žijí Welšané.

d) Na území ostrova Irsko jsou dva územní celky: Severní Irsko (Northern Ireland) a Irská Republika (Republic of Ireland).

e) Anglie, Skotsko, Wales a Severní Irsko tvoří dohromady stát, který se nazývá Spojené království Velké Británie a Severního Irska. (United Kingdom of Great Britain and Nothern Ireland - zkratkou UK)

Mnoho cizinců říká "Anglie" a "Angličané", když myslí "Británie" nebo "UK" a "Britové". To je velmi nepříjemné pro 5 miliónů lidí, kteří žijí ve Skotsku, 2.8 miliónu lidí ve Walesu a 1.5 miliónu v Severním Irsku, kteří samozřejmě žádní "Angličané" nejsou. (46 miliónů lidí žije v Anglii). Ale lidé ze Skotska, Walesu a Severního Irska jsou všichni Britové! Takže v čem je vlastně rozdíl? Podívejme se blíže na definice jednotlivých útvarů.

Spojené Království: Toto je označení pro Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Mnohem častěji (z praktických důvodů) se můžete setkat pouze se zkratkou UK. Spojené království je politický název země, která je tvořena Anglií, Skotskem, Walesem a Severním Irskem (které je známo také jako Ulster). Část Spojeného Království tvoří také několik ostrovů kolem britského pobřeží (např. Ostrov Wight, Orkneye, Hebridy, Shetlandy a ostrov Scilly). Naproti tomu ostrovy v kanálu La Manche (tzv. Channel Islands) do Spojeného Království nepatří. Přesto všechny tyto ostrovy znají a uznávají královnu.

Velká Británie (Great Britain): Toto je název ostrova, na kterém se nachází pouze Anglie, Skotsko a Wales, a tak, přesně řečeno, tento název nezahrnuje Severní Irsko. Původ slova "Great" se vztahuje k otázce velikosti, protože v mnoha evropských jazycích jsou slova označující Británii a Bretaň ve Francii shodná (v angličtině Britain a Brittany). Vlastně to byli Francouzi, kdo první hovořili o Grande Bretagne! V běžné mluvě je slovo "Británie" používáno k označení "Spojeného Království".

Britské ostrovy (British Isles): Toto je zeměpisný název, který se vztahuje na všechny ostrovy nacházející se u severozápadního pobřeží evropského kontinentu: Velká Británie, celé Irsko (Severní i Jižní), ostrovy kanálu La Manche a Ostrov Man. Ale je velmi důležité, abychom nezapomněli, že Jižní Irsko - tedy Irská Republika (někdy také známá jako Eire) - je úplně nezávislá.

Jak je vidět, není to tak složité, jak to na první pohled vypadalo. A mohu vás ujistit, že při návštěvě Britských ostrovů se vám skutečně vyplatí vědět, kde se vlastně nacházíte. Všechny Brity totiž spojuje jedna společná vlastnost. Jsou velmi hrdi na svoji příslušnost k tomu kterému národu. A splést si Skota s Welšanem by se vám skutečně mohlo stát osudným.

Jak jsem již naznačila v předchozí části, národy, žijící na území Britských ostrovů jsou značně rozdílné. Zopakujme si, o které národy se vlastně jedná. Jsou to Angličané, Skotové, Welšané a Irové. Povězme si nyní něco o tom, proč jsou tak rozdílní.

Asi před 2.000 lety žili na Britských Ostrovech Keltové, kteří původně přišli z kontinentální Evropy. Během dalšího 1.000 let následovalo mnoho invazí, které samozřejmě změnily a ovlivnily obyvatele Britských ostrovů. Římané přišli v roce 43 př.n.l. a dali Británii její jméno, když ji nazvali Britania. Anglové a Sasové přišli z Germánie, Dánska a Nizozemí v 5. století a díky této invazi dostala své jméno Anglie (Angle-land). Vikingové přišli z Dánska a Norska během 9. století a potom, roku 1066 (jedno z dat, které zná každý britský školáček) vtrhli do země Normané z Francie a po vítězné bitvě u Hastingsu, vedené Vilémem Dobyvatelem, zahájili nadvládu Normanů v Británii.

Všechny tyto invaze zahnaly Kelty do míst, kde je dnes Wales, Skotsko a Irsko. Na druhou stranu v žilách dnešních Angličanů koluje smíšená krev všech dobyvatelů, ale přesto jsou více Anglo- Sasy, než kýmkoli jiným. Odlišný původ vysvětluje mnohé z rozdílů, které lze najít mezi Anglií, Skotskem, Walesem a Irskem - rozdílů v systému vzdělávání a ve vzdělanosti vůbec, v náboženství, v právních systémech ale nejvíce v řeči a jazycích, kterými se v té které oblasti hovoří.

Jakým způsobem bylo vlastně vytvořeno Spojené Království? Tento proces trval celá staletí a znamenal mimo jiné mnoho ozbrojených povstání a nepokojů. V 15. století se welšský princ Henry Tudor stal králem Anglie pod jménem Henry VII. Jeho syn, Henry VIII., potom následně roku 1536 sjednotil Anglii a Wales pod společný parlament. Ve Skotsku se stalo něco podobného. Skotský král zdědil korunu Anglie a Walesu v roce 1603, takže se stal králem Jamesem I. v Anglii a ve Walesu a králem Jamesem VI. ve Skotsku. O sto let později, roku 1707, byly spojeny parlamenty Anglie, Walesu a Skotska.

Skotové a Welšané jsou velmi hrdí a nezávislí lidé. V posledních letech se hlavně ve Skotsku, kde byla nějaký čas velmi silná Skotská Nacionální Strana, objevily pokusy o rozdělení na dva státy. Přesto v referendech, která se konala v roce 1979, jak Skotové, tak Welšané odmítli rozdělení země. Takže se zdá, že většina Skotů a Welšanů je spokojena s tím, že je částí UK i přesto, že si někdy stěžují, že jsou ovládáni Anglií, a hlavně Londýnem.

Celé Irsko bylo připojováno ke Spojenému Království od roku 1801 až do roku 1922. V roce 1922 se na jihu Irska zformoval samostatný stát Irská Republika, zatímco Severní Irsko se stalo součástí Spojeného Království Velké Británie a Severního Irska. Příběh tohoto konkrétního spojení je dlouhý a komplikovaný, a proto se k němu později ještě podrobněji vrátím.

Je také nutné si připomenout, že Spojené Království je mnohonárodnostní stát. Imigranti z mnoha různých částí světa stále přicházejí do Británie a také uvnitř Spojeného Království docházelo a dochází k migraci. Např. mnoho lidí z Walesu, Skotska a Irska se usadilo v Anglii a Židé, Rusové, Němci a Poláci přišli do Británie (hlavně do Londýna) během politických změn v Evropě.

Příslušníci Commonwealthu měli povolen volný vstup do Británie až do roku 1962. Před 2. světovou válkou přicházeli především lidé z Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a Jižní Afriky. V 50. létech dokonce britské úřady doporučovaly lidem ze Západní Indie, Pákistánu, Bangladéše a Hongkongu, aby se stěhovali do Británie a pracovali zde. Dnes asi 2 milióny Britů pocházejí ze Západní Indie nebo Asie a více než 50% z nich se narodilo v Británii.

Nové komunity imigrantů jsou soustředěny především v těchto městech: Londýn, Slough, Leicester, Wolverhampton, Birmingham, Luton, Bradford, Coventry, Bedford, Reading and Sandwell. Zákony, které dnes v Británii platí, se snaží povzbudit lidi v těchto komunitách, aby hovořili svými vlastními jazyky stejně dobře, jako anglicky. Děti imigrantů se učí ve školách řeč, která byla pro jejich rodiče či prarodiče jejich mateřštinou. Existují také zvláštní noviny, časopisy a rozhlasové a televizní vysílání pro asijské komunity. Lidé z Indie, kteří většinou uměli anglicky, když přijeli do Británie, si dnes přejí zachovat svoji vlastní kulturu živou. Také oni mají své vlastní noviny a rozhlasové a televizní programy.

Poslední vlna přistěhovalců byla a je pochopitelně příčinou mnoha problémů. V Británii dnes samozřejmě existují rasové předsudky a napětí. Navzdory právnímu systému, který byl vytvořen, aby chránil přistěhovalce, existuje stále diskriminace asijských a černošských imigrantů, z nichž mnozí jsou nezaměstnaní, nebo pracují za velmi nízkou mzdu. Přesto lze říci, že celkově se atmosféra uklidňuje a všichni se pomalu učí důvěřovat jeden druhému. Ve velmi rozsáhlém vzdělávacím programu se bílé děti, ale i jejich učitelé, sociální pracovníci a policisté učí o problémech a zvycích svých nových sousedů. V Británii je dnes mnoho oblastí, kde je rasová snášenlivost a harmonie realitou.

Britská kultura byla obohacena díky svému kontaktu s jinými kulturami. Např. Britové se stávají odvážnějšími při stravování i při samotné přípravě jídel a čínské, indické a pákistánské restaurace jsou velmi populární. Jiný příklad bychom našli např. na scéně pop music, kde se velmi prosadil styl reggae.

Takové jsou tedy hlavní příčiny rozdílnosti mezi jednotlivými národy a národnostmi žijícími na území Spojeného Království. Existují samozřejmě další a není jich vůbec málo. V samostatných kapitolách o Skotsku, Walesu a Irsku o některých z nich ještě uslyšíme.

Zastavme se teď na chvíli u anglického jazyka. Květy a plody současné angličtiny trhají plnými hrstmi nadšení studenti základních, středních i vysokých škol. Ale kde jsou kořeny tohoto bohatě rozvětveného stromu? Podívejme se pod povrch věků, abychom zjistili, proč je angličtina taková, jaká je.

V historii byla angličtina ovlivněna čtyřmi velkými invazemi na Britské ostrovy.

První významnou invazí byl příchod Keltů mezi 6. a 4. stoletím před Kristem. Byly to pastýřské a válečnické kmeny, které postupně zaujaly místo původních obyvatel - Iberů (z doby Iberů se nám mnoho památek v oblasti jazyka nezachovalo, ale stopy po jejich osídlení známe v podobě staveb v Avebury, chrámu Stonehenge nebo mohyl na Hoře Obrů. Tyto památky nám dokazují, že již dva tisíce let před Kristem zde žili lidé).

Termín "keltský" je původně lingvistický, protože keltština stejně jako řečtina nebo sánskrt patří do skupiny indoevropských jazyků, což platí i pro germánské jazyky, latinu, slovanské jazyky a perštinu. Když se v prehistorických dobách Indoevropané rozšířili po Evropě a částečně i Asii, přinesli s sebou nejen společný jazyk, ale i náboženství a zpola barbarskou strukturu společnosti.

Keltové tedy hovořili keltštinou, která dnes přežívá ve formě skotské, welšské a irské gaelštiny. Pouze méně než čtvrtina všech Welšanů (600.000 ze 2.000.000) mluví dnes welšsky. Skotskou a irskou gaelštinou se stále hovoří, ačkoli tyto dva jazyky trpěly mnohem více než welština rozpínavostí angličtiny. Avšak všechny tři jazyky jsou dnes oficiálně oživovány a učí se také ve školách.

V moderní angličtině dodnes existují slova s keltským základem. Např.: cradle - kolébka. Mnohem později byla některá keltská slova znovu přinesena do Anglie Skoty (clan - kmen, plaid - vlněný šátek, kilt - suknice horalů) a Iry (shamrock - bílý jetel, log - kláda, gag - roubík). Slovo "slogan" používané v americké reklamě, je keltské slovo pro "válečný pokřik".

Pokud jde o slovo Breton, nebo také Prython znamenalo "země tetovaných mužů". Když v roce 325 před Kristem přistál u anglických břehů Řek Pytheas, nazval je Prettaniké, a tento název si ostrovy téměř beze změny ponechaly dodnes.

Druhou velkou invazí byl příchod Římanů v roce 54 před Kristem vedený Juliem Caesarem. Po Caesarově smrti se však na Británii zapomnělo a teprve roku 43 před Kristem vyslal císař Claudius čtyři legie (50 000 mužů), aby zničily vliv druidů, jejichž aktivní centrum bylo právě v Británii. Následovalo dlouhé období bojů, které skončilo až ve 2. století, kdy bylo krvavě potlačeno povstání vedené královnou Boadiceou. Tak byla celá bohatá rovina jihu podrobena.

Tato invaze samozřejmě poznamenala anglický jazyk. Z prvního výboje se však mnoho slov nezachovalo. Latinská slova byla do angličtiny přenesena buď mnohem později jako vědecké výrazy, nebo pocházejí z dob normanské invaze.

Přesto můžeme říct, že např. většina anglických měst s koncovkou -chester nebo -cester byla v době výboje římskými tábory (castra). Další přejaté slovo z této doby je street (strata via, které se objevuje ve složenině Stratford), slovo mile, což je římské tisíc, slovo wall je vallum apod.

Další invazí na Britské ostrovy byl příchod Anglů, Jutů a Sasů. Jak se jejich příchod projevil v jazyce? Slovo town nebo township je ze saského slova tun, což znamená plot. Saskou vesnici spravovalo z hospodářského hlediska malé shromáždění (moot). Na tomto shromáždění se volil oficiální zástupce obce (reeve), který byl starostou i správcem společného majetku a dále woodreeve, který se staral o lesy. Vojenským vůdcem s právem požadovat poplatky ve formě naturálií nebo práce byl vždy šlechtic - thegn nebo také thana. Existuje také rada moudrých - witan, která do určité míry vybírá krále z jedné posvátné rodiny. Království je rozděleno na shires - z čehož jsou odvozena jména anglických hrabství (Wiltshire, Oxfordshire, Yorkshire...). Z počátku je shire hlavní soudní jednotkou. Je sídlem soudního dvora, ke kterému posílá každá vesnice několikrát do roka svého zástupce. V brzké době zde bude krále zastupovat sheriff (shires reeve - tj. správce hrabství), zatímco ealdorman jako místní vladař bude vrchním vojenským velitelem a předsedou soudu zároveň. Shire se skládal z hundreds (ty jsou skupinou sta rodin nebo skupinou, která dodává sto vojáků). Každý muž měl přidělen wergeld nebo také wergild, což byla jeho cena, kterou musela dostat rodina, když byl zabit, ale kterou na druhé straně musel on zaplatit králi jako výkupné za svůj život, pokud se dopustil nějakého hrdelního zločinu.

Dnešní angličtina se vyvinula z anglo-saského jazyka a řadí se tedy ke germánským jazykům. Nesmíme však zapomenout na jednu z nejdůležitějších invazí do Británie, a to invazi Normanů v roce 1066.

V dnešní angličtině lze objevit velice mnoho slov, jejichž původ je francouzský (normanský). Obecně lze říci, že tato původem francouzská slova tvoří skoro jednu polovinu anglické slovní zásoby, přičemž se jedná o slova z oblastí nadstavby jazyka. Je to pochopitelné, když uvážíme, že Normané tvořili v Británii horní vrstvy obyvatel, tedy šlechtu. Slova, která používali se proto netýkala základních oblastí života, jakými jsou např. zemědělství nebo názvy každodenních domácích prací. Ty totiž zastávali Sasové, a proto jsou slova v těchto oblastech života z největší části anglo-saská. Od slov původem francouzských se dají poznat podle toho, že jsou velmi krátká, výrazná a zvučná. Dalším jevem, který se zachoval je germánské stupňování pomocí koncovek. => easy - easier - the easiest. Normané zavedli do angličtiny románské stupňování slov => beautiful - more beautiful - the most beautiful.

V anglické gramatice se přesto zachovaly některé jevy právě z doby Anglů a Sasů. Jedním z nich je například tzv. "saský genitiv", který se v angličtině dosud používá k přivlastňování podstatných jmen. Např.: Mother's cat - Maminčina kočka.

Přímo mistrovsky popsal vývoj anglického jazyka Sir Walter Scott ve svém slavném románu Ivanhoe. Proto si dovoluji na tomto místě ocitovat z nejslavnějšího rozhovoru na téma anglického jazyka, jaký byl kdy napsán:

V rozhovoru dvou Sasů - šaška Wamby a pasáka sviní Gurtha vysvětluje Wamba Gurtovi svůj vtip takto:

Wamba: "Radím ti, Gurthe: Zavolej Tesáka a nech stádo svému osudu. Setkají-li se s tlupou vojáků na pochodu, naplní se jen jejich osud: ponormanští se, dříve, než se rozední - uleví ti to v starostech a potěší tě to."

Gurth: "Že se svině ponormanští a mně se uleví? Tak to mi Wambo vylož! Na to jsem moc tupý, hlava mi jde kolem starostmi, nemohu luštit tvoje hádanky."

Wamba: "Tak heleď - jak říkáš těm chrochtavým hovadům, pokud běhají po všech čtyřech?"

Gurth: "No přeci svině, blázne, to ví každý blázen."

Wamba: "Svině (swine) je ovšem dobré anglosaské slovo. Ale jak říkáš svini zapíchnuté, opařené a rozčtvrcené, pověšené za nohy, jako se věší zrádce?"

Gurth: "Vepřové (pork)".

Wamba: Vidíš, jsem rád, že každý blázen ví i to. A pork je myslím dobrá francouzská normanština. A tak živé zvíře, pokud se o ně jěště stará saský chám, slyší na saské jméno. Ponormanští se a je poctěno jménem 'vepřové', jakmile je nesou do hradního večeřadla k hodům šlechty. Co tomu říkáš Gurthe, milý příteli, he?

Gurth: "Pravda pravdoucí, příteli Wambo, i když leze z tvé bláznovské kotrby."

Wamba: "A půjdeme dále. I starý dobrý vůl (ox) zůstává věren svému jménu, pokud je v rukou chámů a nevolníků jako ty. Ale jakmile přijde k důstojným sanicím, které ho mají pozřít, stane se z něho hned hovězí (beef), ohnivý francouzský kavalír. A ctihodné tele (calf) se zrovna tak přemění v pana Telecího (veau). Ti všichni jsou Sasy, dokud vyžadují dřinu a zahalí se v normanský háv, jakmile se přemění v lahůdku."

Jak je vidět, historie angličtiny sahá hluboko do minulosti a to je také důvodem, proč jsou některé gramatické a slohové jevy tak obtížné pro všechny cizince. Nejzajímavějším (a zároveň často nejproblematičtějším) oblastem gramatiky se budu dále ještě věnovat a to nejen z jazykové ale i z historické stránky).

Anglie (England) se rozkládá v jižní a střední části ostrova Velká Británie. Její povrch je spíše nížinatý a zvedá se od jihu směrem k vysočinám Skotska. Výraznějším geografickým prvkem je pohoří Penniny táhnoucí se jako řetěz nepříliš vysokých hor směrem od oblastí Cumbria a Northumberland na severu Anglie. Dalším výrazným prvkem je samozřejmě bohatá nížina na jihu a jihovýchodě Anglie. V této nížině se nachází hlavní město Anglie a celého Spojeného Království - Londýn. Někteří lidé říkají, že je to perla na řece Temži, jiní ho pokládají za přezrálý plod a někteří dokonce za hnijící vřed - vyberte si, co je vám nejbližší. Kromě Londýna však existují v Anglii i jiné oblasti neméně zajímavé a pro někoho mnohem krásnější než vlastní Londýn.

Východ Anglie (East Anglia): Tato část Anglie je velmi plochá a převládá zde především zemědělství. Naleznete zde nádherná města a výjimečně krásné historické budovy (jako je Cambridge, Ely, Norwich, Peterborough a Colchester) a je zde také mnoho písečných pláží a ostrovů, na které se můžete vydat vyhlídkovou lodí.

Ve středověku Východní Anglie zbohatla prostřednictvím obchodu s ovčí vlnou. Nebyla příliš zasažena průmyslovou revolucí a dokonce i dnes je zde pouze málo těžkého průmyslu. Oblast je však kolébkou zemědělské revoluce a dnes je známa hlavně jako zemědělský region.

Východní Anglie je spíše izolovaná od ostatních částí Anglie a to kvůli svému umístění stranou od hlavních celonárodních tratí a dopravních tepen. Dalším důvodem její izolace je její tvar. Je totiž z více než poloviny obklopena mořem.

Srdce Anglie: Birmingham je nejdůležitějším městem oblasti zvané Midlands - jednoho z nejproduktivnějších regionů Anglie. Nacházejí se zde rozsáhlé průmyslové části jako např. Black Country na západě Midlands. Je zde však i několik zemědělských oblastí, např. v hrabstvích Shropshire, Worcestershire a Leicestershire. Venkov je zase velmi krásný a zajímavý především v národním parku Peak District a v oblastech Cotswold Hills a Malvern Hills.

Dalšími, neméně důležitými městy jsou dále Liverpool, jeden z nejlevnějších britských přístavů s dlouhou a bohatou historií loďařství, Manchester a Sheffield jakožto důležitá průmyslová centra (Sheffield je známý především díky výrobě oceli).

Hrabství Shropshire je kolébkou průmyslové revoluce. Ironbridge, kde byla poprvé vyrobena ocel, je nyní živoucím muzeem ocelářství.

Coventry je město, známé především pro svou skvělou moderní katedrálu.

Jižně od Birminghamu leží historické město Warwick s nádherným hradem. Nedaleko pak můžete najít Stradford nad Avonou, rodiště Williama Shakespeara.

Na venkově, kde se v údolích řeky Severn pěstuje především ovoce, se dále nacházejí slavná města s ještě slavnějšími katedrálami jako jsou Worchester, Hereford a Gloucester a také starobylé Tewkesbury.

Jihovýchod Anglie: Jihovýchod je nejhustěji obydlená část Anglie. Zaujímá pouze 11% rozlohy země, ale žije zde téměř třetina obyvatelstva. Díky tomuto faktu je většina oblasti ovlivněna (především negativně) následky urbanizace (domy, továrny, administrativa, síť silnic a železnic atd.). Navzdory těmto skutečnostem lze však ještě ve všech hrabstvích najít zajímavou venkovskou krajinu, která není ovlivněna Londýnem! Jižní pobřeží má mírné a slunečné podnebí a tato skutečnost z něj činí atraktivní místo pro návštěvníky (především o prázdninách) a pro ty, kdo si zde chtějí odpočinout a načerpat nových sil. Střediska Jihovýchodní Anglie by se dala ve stručnosti popsat asi takto:

St. Albans je historické město s katedrálou z doby normanské nadvlády. Windsor je místo oblíbené především turisty. Městu dominuje hrad, který je jednou z oficiálních rezidencí královny.

Brighton je oblíbený především pro prázdninové návštěvy a je známý jako lázně s nejstarší částí zvanou the Royal Pavilion.

Bílé útesy Doverské (the white cliffs of Dover) jsou tím prvním, co spatří lidé, přijíždějící do Anglie po moři přes kanál La Manche (pokud ovšem není mlha, a ta je nad mořem skoro pořád).

V povodí řeky Temže je soustředěna také velká část průmyslu - rafinerie ropy, elektrárny, cementárny a papírny. Řeka Temže je jednou z nejdůležitějších britských řek.

Jihozápad Anglie: Tato oblast je zaměřena především na zemědělství a turistiku. Nachází se zde několik velkých farem, kde se chová dobytek, ovce a uplatňuje se i rostlinná výroba. Hlavní důraz je kladen na produkty denní spotřeby - mléko a máslo. V Exmooru a Dartmooru - dvou výše položených oblastech - jsou vhodné podmínky pro pastvu ovcí a hovězího dobytka.

Průmysl je soustředěn do tří velkých přístavů: Bristolu na severu, a Porthsouthu a Southamptonu na jihovýchodě. V Bristolu se navrhují a konstruují letadla. V Porthsouthu a Southamptonu jsou hlavními odvětvími průmyslu loďařství a rafinace ropy.

Další zajímavá místa jsou především tato:

Cheddarské Jeskyně (Cheddar Caves) jsou oblíbeným místem, které je často navštěvováno turisty. V těchto podzemních jeskyních se nachází úžasné stalagmity a stalaktity.

Nový Les (The New Forest) je oblastí s vřesovišti a lesy a je především známý díky divokým poníkům, kteří zde žijí.

Romantická minulost Cornwallu činí tuto oblast, jíž vévodí starobylý hrad, zajímavou nejen pro turisty z celého světa, ale hlavně pro mnohé umělce a spisovatele (o tom, jak byl Cornwall založen se vypráví v legendách o králi Artušovi).

Dartmoor je národní park. Jeho rozloha činí asi 365 čtverečních mil (945 km2) a z valné většiny jej tvoří mokřady a kopce obklopené zemědělskou půdou.

Tolik tedy základní a povšechné informace o Anglii. O některých zajímavých místech, událostech či lidech bude ještě řeč.

Když jsem jako dítě poprvé uviděla na obrázku v časopise Skota v národním kroji, mohla jsem se potrhat smíchy. Na hlavě čepička s bambulkou, oblečený byl do jakési podivné zástěry z kostkované látky, zpod sukně mu koukaly příšerně křivé nohy a v ruce držel dudy - no zkrátka obrázek k popukání. Po létech se však můj názor na Skoty a jejich zemi Skotsko velmi změnil. Největší měrou k tomu přispěla skutečnost, že jsem měla tu čest se s několika Skoty seznámit. Jeden z nich byl mým učitelem angličtiny, a tak jsem měla možnost dozvědět se spoustu zajímavostí a faktů z historie i současnosti Skotska a poznat názor na Spojené Království i z jiného pohledu, než jaký se obyčejně ukazuje světu prostřednictvím turistických průvodců, vydávaných v Londýně. Můj učitel mi vysvětlil, že z Londýna je na sever Skotska strašně daleko (a to nejen geograficky). Dovolte mi nyní, abych se s vámi podělila o to, co jsem se o Skotsku dozvěděla já. Proč mi právě tato země tolik učarovala?

Základní informace o Skotsku:

Začátkem 6. století vládli Skotsku skotští králové a královny, ale země nebyla jednotná. Její obyvatelé byli rozděleni do několika skupin. Piktové a Keltové byli nestaršími obyvateli, Skotové přišli ze severního Irska, Britové byli vyhnáni na sever Anglo-Saskými dobyvateli z Anglie, Anglové původně přišli z míst, kde je dnes Německo. Římané opustili Skotsko o dvě staletí dříve.

Anglie a Skotsko byly nakonec sjednoceny, když se roku 1603 syn Marie, královny Skotské, stal zároveň králem Jakubem I. Anglickým. Stalo se tak proto, že Maryina sestřenice anglická královna Alžběta I. nezanechala po sobě žádného dědice. Dnes je Skotsko částí UK a je řízeno z Londýna. Ve vládě existuje zvláštní ministr (the Secretary of state for Scotland), který je odpovědný za školství, místní vládu a další důležité záležitosti ve Skotsku. Ačkoli jsou školství a právní a bankovní systémy poněkud odlišné od těch v Anglii, život zde se velmi podobá životu ve zbytku Spojeného Království.

Všichni obyvatelé hovoří anglicky, ačkoli asi 100.000 lidí stále mluví skotskou gaelštinou. Mnohé ze skotských způsobů výslovnosti angličtiny jsou velmi odlišné (se silným přízvukem) a tak mají návštěvníci ze zahraničí (někdy však i z Anglie) občas problémy jim porozumět.

Přírodní podmínky jsou ve Skotsku velmi rozmanité. Dá se říci, že skotská příroda je jednou z nejkrásnějších, ale přitom také jednou z nejdrsnějších v Evropě. Od jižní hranice s Anglií se zvedá Skotská vysočina, která dále na severu přechází v pohoří Grampiany a spolu s jezery (jichž je ve Skotsku skutečně mnoho) tvoří hlavní součást nádherné přírodní scenérie. Skotská vysočina je, co se týče rozlohy, větší než Jižní Anglie a jihovýchodní část Anglie dohromady a je zajímavé, že i přes tuto velkou rozlohu zde žije pouze malá část obyvatelstva UK. Lidé jsou ve Skotsku soustředěni především ve městech. Díky migraci do měst lze říci, že některé oblasti Vysočiny nebyly nikdy opuštěnější než právě dnes.

Mnoho lidí opustilo své malé domky (zvané crofts) hlavně v osmnáctém a devatenáctém století, aby si našli práci ve velkých městech. Ale jiné donutili opustit jejich půdu krutí vládci a vlastníci rozsáhlých pozemků, kteří chtěli užívat tuto půdu pro zemědělství, chov ovcí a lov zvěře. Starým, mladým a dokonce i nemocným brali jejich domovy a nutili je odejít do měst, za hranice země nebo žít v některých novějších vesnicích na západním pobřeží. Drobné zemědělce nikdo nechránil proti takovým "čistkám", dokud nebyl roku 1886 vydán příslušný zákon. Dnes drobní zemědělci často pracují na částečný úvazek a přitom se starají o půdu okolo svého domku.

Říká se, že příroda a člověk se navzájem neustále ovlivňují a formují. Skotové jsou zářným příkladem této pravdy. Jsou stejně tvrdí a přitom přímí, jako je příroda, ve které žijí. (Teď mluvím obecně o národní povaze a nikoli o jednotlivcích. V každém národě se najdou zlí a špatní lidé a Skotsko není výjimkou!). Dalším proslulým rysem skotské povahy je spořivost. Vtipy o cenách "i pro Skota" jste už určitě četli. Jistě tedy chápete mé překvapení, když mi jeden Skot spokojeně oznámil, že se v České Republice cítí skoro jako doma (nevím ovšem, jestli myslel stejně dobře, nebo stejně špatně). Poučil mně také, že naše národní povaha se té skotské velice blíží, a že si tady připadá méně cizincem než např. v USA.

Skotsko je zemí tradic. Některé jsou tak živé, že bychom si bez nich tuto zemi a její obyvatele snad ani nedokázali představit. Jednou z nich je tradice výroby skotské whisky. Typickou součástí mnoha skotských údolí (glens) jsou bílé budovy palíren whisky. Whisky z žádných dvou palíren není stejná a její chuť nemůže být napodobena nikde jinde na světě, protože voda, ze které se připravuje, pochází z místních kopců. Poprvé byla whisky ve Skotsku vyrobena roku 1494 a po mnoho let se tajně pašovala, aby se mohlo obejít placení daní a poplatků. Na Vysočině se nachází více než 100 palíren sladové whisky, a tak není žádným překvapením, že slovo "Scotch" (Scottish se používá k popisu někoho nebo něčeho, co pochází ze Skotska) se používá ve významu "whisky" po celém světě.

Nemyslete si však, že Skotové jsou pořád jenom "naloženi v lihu", jak by řekl našinec. Právě naopak: Další tradice, o které chci hovořit, je ryze sportovního charakteru a je nejméně stejně tak silná jako výroba whisky. Je to tradice pořádání Higland Games.

Higland Games jsou někdy nazývány Skotskou olympiádou. Jedná se však nejen o sportovní, ale i o kulturní událost, které se pravidelně zúčastňuje i královna (samozřejmě pouze v roli diváka).

Hry, které jsou pořádány v dnešní době na Vysočině, mají svůj původ kde jinde než v dobách starých Keltů. Tenkrát, stejně jako dnes, byly pořádány v přítomnosti krále. Soutěže se konaly především proto, aby byli mezi zúčastněnými nalezeni nejsilnější a nejrychlejší muži, kteří se potom stávali osobními strážci a posly. Základem moderních her jsou disciplíny jako je házení kladivem nebo vrhání klády.

Další akce zahrnují běh, skok, ale také soutěže ve hře na dudy a v tanci. Tančí se samozřejmě tradiční tance.

Hry pořádané na severovýchodě země jsou vyhlášené především pro atletiku, zatímco nejlepší dudáci pocházejí tradičně z Vysočiny a z ostrovů poblíž západního pobřeží.

Při Higland Games, stejně jako při dalších vzácných a významných příležitostech, se Skotové oblékají do svého národního kroje. Ten je ušit z látky, která se nazývá tartan a má kostkovaný vzor. Hlavní část kroje tvoří suknice - kilt, kterou si muži upevňují přes rameno ozdobnou sponou. Kroj dále doplňují boty a někdy i čepička. Národním hudebním nástrojem jsou ve Skotsku dudy. Dosud se vyrábějí tradičním způsobem a mají odlišný zvuk, než např. naše dudy vyráběné především na Chodsku. Skotské dudácké a bubenické (hlavně vojenské) kapely jsou vyhlášené po celém světě a často vítězí v mezinárodních soutěžích.

Přehlídka vojenských hudeb se koná v Edinburghu vždy v srpnu a září a je známá po celém světě. Každý den vždy 90 minut po pět nebo šest dní v týdnu účinkuje 600 lidí ve světlech reflektorů. Jsou obklopeni ze tří stran devíti tisíci posluchači. Na čtvrté straně se tyčí sám Edinburghský hrad, který tvoří vzrušující pozadí pro večerní představení vojenských hudeb, pro mnoho výborně secvičených pochodů a další podívanou.

V originále se tato přehlídka nazývá tatoo spectacular a slovo tatoo má zajímavý původ. Vojáci mívali rozkaz vrátit se do kasáren každý den nejpozději tehdy, když se ozval zvuk bubnu, který zněl jako tat-too. Po tomto znamení by jim v žádné hospodě nikdo neprodal whisky.

Poslední večer se nebe nad hlavami diváků rozzáří mohutným a okouzlujícím ohňostrojem.

Při příležitosti mistrovství Evropy ve fotbale Euro 96 je jistě na místě trochu si osvětlit, proč byly před několika roky zakázány vzájemné fotbalové zápasy mezi Anglií a Skotskem, a proč obnovení této tradice přijali všichni angličtí i skotští fanoušci s takovým nadšením a všichni policisté v Británii s takovým strachem.

Vztahy mezi Anglií a Skotskem jsou dnes velmi dobré, ale někdy se mezi těmito dvěma zeměmi vyskytnou problémy při sportovních událostech. Na konci každé fotbalové sezóny hraje Anglie zápas se Skotskem a každé dva roky se toto utkání hraje na slavném stadiónu ve Wembley v severním Londýně. Někteří Londýňané jsou si ale jisti, že Skotové nikdy doopravdy nezapomněli na svou strašnou porážku v bitvě u Cullodenu. Věří, že cesta Skotů do Londýna je částí jejich odplaty proti "sassenachs" - skotský název pro Angličany nebo Anglo-Sasy (Zkrátka "Sasíci")!

Ačkoli Anglie, Skotsko, Wales i Severní Irsko mají svá vlastní národní fotbalová mužstva, jede na Olympijské hry vždy pouze jedno společné mužstvo, které reprezentuje celé Spojené Království. Sportovci ze čtyř zemí pracují společně, aby získali vítězství pro Británii. Když získají medaili, všechny čtyři země jsou stejně hrdé. To samozřejmě znamená, že pro Británii je velmi těžké sestavit z tolika hráčů pouze jedno fotbalové mužstvo, aby soutěžilo na olympiádě!

Tolik tedy základní informace o Skotsku. Zdaleka to ale není všechno, co by se dalo o této fascinující zemi na severu Británie říci, a proto se do Skotska podíváme ještě při mnoha dalších příležitostech.

Kdo by v současné, sdělovacím prostředkům tolik nakloněné, době neznal britskou královskou rodinu. Windsorové v čele s královnou-matkou, královnou Alžbětou II. a jejím chotěm, jejich čtyřmi dětmi, z nichž nejstarším a nejvíce novináři pronásledovaným je Charles, princ z Walesu - a jsme u toho. Když celá královská rodina žije v Anglii, proč se v ní tak často setkáváme s titulem Prince of Wales?

Zaměřme svoji pozornost na onu zajímavou a v historii i současnosti Británie nesporně významnou zemi a poodkryjme společně alespoň něco málo z jejích tajemství.

Wales se nachází na jihozápadě ostrova Velká Británie. V severo-jižním směru měří se asi 150 mil (242 km). Přibližně dvě třetiny veškerého obyvatelstva Walesu (které čítá okolo 2.8 milionu lidí) žijí v přímořské oblasti Jižního Walesu, kde se také nacházejí tři největší města: Swansea, Cardiff a Newport.

Welšané jsou velmi hrdí na svoji řeč a kulturu. Ta je nejlépe opatrována na severu a západě země, zatímco jih a východ byly a jsou více ovlivněny industrializací. Západní pobřeží, střední Wales a severní Wales jsou divoké a krásné.

Ačkoli návštěvníci nepotřebují pasy ani víza, aby mohli přejít hranici z Anglie do Walesu, brzy poznají, že vstupují do země, která má svoji vlastní geografickou strukturu, kulturu, tradice a samozřejmě také řeč.

Abychom byli schopni alespoň částečně porozumět pocitům welšských demonstrantů bojujících za svobodu jejich země, měli bychom nejprve krátce nahlédnout do historie Walesu.

Jak jsme si již mnohokrát řekli, na začátku všeho britského byli Keltové a nejinak tomu je také ve Walesu. Sem Keltové zavítali v šestém a sedmém století před Kristem. Roku 43 n.l. byli poraženi dobyvatelskými Římany. Římané zabili velké množství druidů - keltských náboženských vůdců, kteří předtím formovali a vedli obce na severu a na ostrově Anglesey.

V 5. a 6. století přicházeli do Walesu jako křesťanští misionáři mnozí evropští světci. Jejich jména připomínají v dnešní době welšská místní jména. Například jména Svatý Teilo a Svatý Cybi jsou dnes součástí jmen Llandeilo a Llangybi. Llan je welšské slovo označující místo, kde stojí kostel. A potom přišli Sasové...

Sasové vytlačovali Welšany stále dál na západ dokud v 8. století Saský král jménem Offa nepostavil dlouhý násyp, aby je udržel za hranicemi Anglie! Tento násyp je 167 mil (269 km) dlouhý a většinou svým směrem sleduje dnešní hranici. Potom přišli Normané, kteří na svou ochranu před útokem ze západu stavěli rozlehlé hrady. Caerphilly Castle, 6 mil (10 km) severně od Cardiffu byl jedním z nejsilnějších v Evropě. Dokonce ani Oliver Cromwell během Anglické občanské války nebyl schopen hrad dobýt.

Welšané bojovali mnoho let, aby získali zpět svoji svobodu. Welšský král Llewellyn Veliký se pokusil sjednotit své poddané proti Angličanům, ale jeho vnuk, Llewellyn Poslední, byl nakonec poražen roku 1282. Angličané postavili obrovské hrady v Harlechu a Caernarfonu a v roce 1301 Edward I. Anglický udělil svému nejstaršímu synovi titul Prince of Wales. Tato tradice je udržována dodnes a roku 1969 se opět konal podobný ceremoniál. Současná královna Alžběta II. udělila na hradě v Caernafonu svému nejstaršímu synovi, princi Charlesovi, titul Prince of Wales. A tak se tento titul dědí v nástupnické linii královského rodu. Dalším Princem z Walesu bude tedy pravděpodobně Charlesův nejstarší syn William.

Roku 1536 král Jindřich VIII. připojil zvláštním zákonem Wales pod anglický parlament. Trval na užívání angličtiny v úřadech, ale zároveň dal Welšanům svobodu, ze které se do té doby těšili pouze Angličané. Od 16. století je Wales řízen vládou v Londýně a roku 1978 se Welšané v referendu valnou většinou hlasů vyjádřili proti osamostatnění welšského parlamentu. V dnešní vládě existuje úřad zvláštního ministra pro welšské záležitosti.

Welšané sehráli významnou úlohu nejen v historii samotné Británie, ale ovlivnili i mnohé jiné národy. Je známý např. jejich vliv na Iry, ale stopy jejich vlivu najdeme i na opačné polokouli. Vždyť kdo jiný než právě Welšané by pojmenoval nově objevenou zemi v Austrálii Nový Jižní Wales?

Po krátkém nahlédnutí do welšské historie bychom teď mohli nepatrně prozkoumat oblast jazyka a povědět si také něco o způsobu tvorby welšských jmen a slov.

Způsob, jakým je vyvíjela a vyvíjí britská příjmení je velmi komplikovaný. Před příchodem Normanů nejenže nebylo užívání příjmení v Británii běžné, ale ve skutečnosti nebylo dokonce ani známo. Mnoho anglických příjmení bylo původně spojeno s povoláním jejich nositele - Charles Baker, Margaret Thatcher, s velikostí jejich nositele - Jack Long, Mary Little, nebo s příbuzenskými vztahy - Robin Williamson (Robin, syn Williama) Peter Richardson.

Většina běžných welšských příjmení byla původně křesťanská jména, pozměněná časem nebo místem užívání: Dylan Thomas, Roger Davies (původně David), Geoffrey Jones (ze jména John), David Williams atd. Mnoho dalších jmen pochází z tradice nazývat dítě "syn" svého otce užitím welšského slova ap (nebo ab). Toto "p" můžeme dnes najít na začátku mnoha welšských příjmení jako například Gary Prichard, což je totéž jako anglické Richardson, Dalšími příklady jsou např. jména Prees, Price, Parry, Pugh nebo Pratchet.

Welšané žijící v Anglii mají často přezdívku "Taffy". Možná to pochází ze jména řeky Taff, která protéká hlavním městem Cardiffem, ale stejně dobře to může mít svůj původ ve welšském slově Dafydd, což je welšská forma anglického David.

Skončeme pro tuto chvíli naše krátké zastavení ve Walesu. Několika větami se jistě nedá popsat krása a bohatství této zvláštní země, a proto se s ní ještě setkáme, především v souvislosti s působením na ostatní země a národy, a to nejen v rámci Spojeného království, nýbrž v kontextu celosvětovém.

Použitá literatura: (Vztahuje se na všechny články jako na celek)

[1] S. Tryml, T. Gottheinerová - Moderní učebnice angličtiny (1994 Svoboda)

[2] K. Hais, B. Hodek - Velký anglicko-český slovník (1993 Academia Praha)

[3] K. Hais - Anglická mluvnice

[4] A. Maurois - Dějiny Anglie (1995 vydalo Nakladatelství Lidové Noviny s r.o. Praha)

[5] kolektiv autorů - Kniha o náboženstvích (1995 Albatros)

[6] T.W.Moody, F.X.Martin - Dějiny Irska (1996 Nakladatelství Lidové Noviny, Praha)

[7] kolektiv autorů - Kronika lidstva (1992 Fortuna Print Bratislava)

[8] J. Černý, Vl. Hulpach - Rytíři krále Artuše (1992 Fenix)

[9] kolektiv autorů - Spotlight on Great Britain (1994 Oxford Press)

[10] kolektiv autorů - Spotlight on the USA (1994 Oxford Press)

[11] J. Fairley, S. Welfare - Svět tajemných sil Artura C. Clarka I. a II. (1992 Columbus)

[12] J. Fairley, S. Welfare - Kronika záhad a tajemství Arthura C. Clarka (1995 Argo)

[13] John a Liz Soars - Headway Pre-intermediate (Oxford 1994)

[14] J. Hladký - Zrádná slova v angličtině (1990 SPN Praha)

[15] kolektiv autorů - Reálie anglicky mluvících zemí (1995 SPN Praha)

[16] kolektiv autorů - Velký ilustrovaný atlas světa (1994 Geocenter international Praha)

Dále byly použity informace z následujících videomateriálů:

Glimpses of Britain

Basic information about Great Britain

Scotland - country of differences

London the capital of the United Kingdom

Dalším významným pramenem byly informace získané z pořadů satelitních stanic CNN, Sky News a BBC.

                                                                                            - pokračování -

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci