Kniha "Encyklopedie literatury science fiction" Ondřeje Neffa a Jaroslava Olši, Jr. je rozsáhlou soubornou příručkou určenou zájemcům o vědeckofantastickou literaturu. Kniha je rozdělena do pěti částí. První část obsahuje základy teorie science fiction, druhá je věnována vzniku a historii, třetí nástinu vývoje science fiction v ostatních zemích světa, přičemž velká pozornost je věnována evropské literatuře. Čtvrtá část pojednává o tématech, motivech a rekvizitách, které používají spisovatelé science fiction a pátá část obsahuje abecedně řazený seznam spisovatelů science fiction. Kniha je doplněna dodatky (historie hnutí přátel science fiction, ceny udílené za nejlepší díla a rejstřík).

Autoři svoji pozornost soustředili na moderní science fiction a vyhnuli se autorům fantasy a hororu, tedy žánrů úzce se science fiction spjatých, s výjimkou těch nejvýznamnějších, J.R.R. Tolkiena, R.E. Howarda a S. Kinga.

Knihu vydalo společně nakladatelství AFSF v Praze a H&H v Jinočanech v roce 1995.

Základem lidského myšlení jsou vjemy, počitky a představy a schopnost vytvářet pomocí abstrakce pojmy. Tyto pojmy člověk seskupuje do vzájemných závislostí na základě své zkušenosti. Lidská zkušenost nás poučila, že každý jev má svoji příčinu a že neexistuje žádný jev, který by se za určitých okolností nemohl stát příčinou jevu jiného. Tento poznatek je základem logiky.

Zvířata dovedou také vnímat řetězce příčin a následků. Zvíře však nedovede abstrahovat a vnímá pouze ty vazby, které jsou bezprostředně spjaty s jejich zkušeností. Člověk je schopen abstrakce, kdy jsou vazby na bezprostřední zkušenost značně slabé nebo zanedbatelné. Člověk dokáže nacházet nové pojmy a takové vazby, které nemají odraz v jeho zkušenosti. Vytváří analogie závislostí, dokonce analogie zcela samostatných představ. Tato schopnost pracovat s představami, které jsou analogiemi dříve vnímaných skutečností a jevů, a vytvářet závislosti mimo bezprostřední zkušenost se nazývá fantazie.

Fantazie uvolňuje člověka od přímých vazeb se skutečností. Člověk není statická bytost, která je vržena do předem daného světa. Fyzická a psychická podstata člověka není nikdy vývojově ukončena a stejně nehotový je svět člověka. Člověk je aktivním článkem světa, je světe utvářen a sám okolní svět přetváří.

Člověk poznává svět kolem sebe. Pokud by byl odkázán pouze na čisté logické myšlení, musel by obraz světa sestavovat z jeho jednotlivostí a musel by na základě své zkušenosti abstrahovat pojmy a hledat příčinné vazby mezi nimi. Člověk však nikdy tímto způsobem nejedná. Žádné dítě nemá pocit, že nezná svět. Naopak, čím méně má zkušeností, čím méně jeho jednotlivostí a vazeb dosud poznalo, tím bezpečnější má jeho vědomí integrální představu světa. Umožňuje mu to jeho fantazie. Bez fantazie by se člověk zcela ztratil v nekonečně složitém světě, pokud by se ho stále snažil poznávat.

Úkolem fantazie tedy je zaplňovat mezery v našem poznání. Díky fantazii máme pocit úplnosti obrazu světa. Fantazie nám pomáhá při zkoumání světa vytvářet hypotézy a teorie, které jsou pak východiskem pro konkrétní poznávání jednotlivostí reálného světa. Každý vědec, který jednotlivosti dává do souvislostí, musí při své práci brát v úvahu existenci obzoru a musí uvažovat o tom, co s přijatelnou pravděpodobností leží za tímto obzorem.

Fantastické myšlení by svoji funkci nemohlo splnit, pokud by lidská psychika nebyla vybavena vírou. Víra má k fantastickému myšlení podobný vztah, jako vědění k logickému myšlení. Poznaným skutečnostem nelze přikládat víru, protože jsou objektem vědění. Věřit lze skutečnostem, které nebyly dosud prokázány. Víra v sobě obsahuje odhodlání člověka uvěřit. Jedinec od této chvíle chápe předmět víry jako skutečnost, a to bez ohledu na to, do jaké míry je tento předmět opřen o osobní poznání a jak je spjat se zkušeností.

Pomocí fantazie podložené vírou člověk dokáže provádět syntézu a nachází vazby i tam, kde je smyslová zkušenost vůbec nepotvrzuje. Proti fantastickému myšlení pak stojí tlak logického myšlení. Přesto fantazie má roli průzkumníka, který jako první vstoupil do neznáma.

Kolektivně sdílená fantazie podpořená kolektivní vírou je mýtus. Teorií mýtů se zabývají literární vědci, etnografové ale i antropologové, každý ze svého hlediska a s ohledem na potřeby svého vědního oboru.

Mýtus se významně liší od náboženských mystických knih se skrytým významem, které jsou většinou určeny jen pro úzký okruh zasvěcených. Dosah mýtu zasahuje celou společnost. Mýtus vyplňuje prázdnotu v kolektivním poznání, podobně jako fantazie v poznání jednotlivce. Mýty nejsou spojeny jen s minulostí, ale vznikají i v současnosti a jejich význam v budoucnosti poroste, čím více se vědecké poznání bude vzdalovat možnostem chápání neškoleného člověka.

Mýtus není jediným produktem fantazie. Tím druhým je pohádka, vyprávění o smyšlených faktech a dějích, které postrádá oporu víry. Zmizí-li víra v reálnost mýtu, mýtus se stává pohádkou. Každé umělecké dílo je založeno na tvůrcově fantazii a na jeho schopnosti analogického myšlení a vytváření nových celků.

Z jistého zorného úhlu je tedy veškerá literatura produktem fantazie. Francouzská literární teoretička Jacqueline Heldová o tom napsala: "Fantastická je každá literatura, protože skutečnost nás už zasahuje proniknutá snem, nebo fantastická literatura neexistuje, protože fantastika je zakotvena v bezprostředním a prozaickém prožitku a je koneckonců jen podivnou a nedefinovatelnou tváří skutečnosti."

V teoretické literatuře týkající se science fiction se běžně používá termín fantastika, aniž by byl přesněji definován. Velkou péči tomuto pojmu věnoval literární teoretik Julij Kagarlickij v díle "Fantastika, utopie a antiutopie". Autor chápe mýtus jako produkt fantazie podpořený vírou. Dokud není víra v mýtus otřesena, reálné a smyšlené je v jednotě. Teprve od chvíle, kdy je prvotní jednota narušena a rozpadá se na mozaiku pravděpodob- ného a nepravděpodobného, se začíná formovat fantastika.

Fantastika je taková výpověď o světě, ve které jsou představy vytvořené fantazií konfrontovány s představami, které jsou podloženy lidským poznáním a zkušeností.

Středověké mystické traktáty do fantastiky nepatří, protože v nich chybí prvek konfrontace fantastického s reálným a jejich cílem je podpora náboženského mýtu. Komenského "Labyrint světa", ačkoliv jde o dílo silně náboženské, do fantastiky patří, protože smyslem díla je právě konfrontace reálných zkušeností s ideálními představami. Do oblasti literární fantastiky lze zařadit také Lúkiánovy "Pravdivé výmysly" ze 2.stol. n.l., protože tato satira na dobové poměry popisuje zcela reálné nešvary, které jsou zvýrazněny konfrontací s fantastickými smyšlenkami. Většina příběhů z "Tisíce a jedné noci" do fantastiky nepatří, protože zde prvek konfrontace zcela schází.

V roce 1516 vydal Thomas More své nejvýznamnější dílo nazvané "Utopie". Kniha popisuje poměry na fiktivním ostrově, které mají sloužit za ideální příklad uspořádání společnosti. Thomas More se pokusil zvýšit fiktivní hodnověrnost svého díla tím, že použil tehdy dostupné znalosti o Vespucciho výpravě. Jde zřejmě o první doložený příklad záměrného použití metody, která je v moderní fantastice zcela běžná.

V díle Thomase Mora a Francoise Rabelaise objevíme mnoho prvků, které jsou charakteristické pro literární fantastiku a jsou přítomny v science fiction. Jde především o prezentaci neskutečna v rámci skutečného. Produkt fantazie je v kontrastu s věrným obrazem skutečnosti. Autor dělá vše, aby povzbudil víru čtenáře v reálnost příběhu, mnohdy tato víra je posunuta až na hranici mystifikace.

Fantastika předvádí různé alternativy skutečnosti, zatímco mýtus alternativu odmítá. Mýtus je absolutní a nic nelze přidat nebo ubrat. Zcela jiný obraz světa vybudovaný logickým myšlením na základě poznání podává věda.

Po celé 17. a 18.století měla fantastika ráz satirický nebo utopický. Vědecké poznatky do fantastiky promítl Johannes Kepler, který v roce 1634 napsal spis "Sen", ve kterém vyložil své názory na uspořádání vesmíru. Vítězství Kopernikova učení umožnilo vznik fantastické představy o obydlenosti jiných kosmických těles. Anglický biskup John Wilkins vydal dva fantastické spisy "Objev Nového světa" (1638) a "Matematické magie" (1648), ve kterých psal o možnostech života na jiných planetách, o cestě na Měsíc a o různých vynálezech v budoucnosti.

Od začátku 16.století si lidstvo začalo uvědomovat, že obývá jen malou část zemského povrchu. Atlantocentrický světový názor se postupně zhroutil v 18.století, kdy se začal prosazovat kulturní polycentrismus světa. Zejména Voltaire ve svých dílech předjímal tendence od antropocentrismu k polycentrismu, které se ve 20.století staly jednou z významných linií ve vývoji science fiction. Tito osvícení vyznavači rozumu a vědy však nepřispěli k rozvoji literární fantastiky tolik, jako pozdější romantici, kteří byli k rozumu a vědě skeptičtí.

Romantismus se snažil o maximální věrohodnost a přesvědčivost představovaného fiktivního světa, kritizoval existující uspořádání společnosti obrazem ideálního zřízení, snažil se o těsné spojení technického pokroku s pokrokem sociálním. Moderní science fiction tyto prvky dále rozvinula.

Romantismus sehrál významnou úlohu ve všech druzích umění. V reakci na klasicismus předcházející epochy se odklonil od rozumu a od vědeckého uvažování. Vážil si krásného více než užitečného a za krásné považoval to, co bylo výjimečné a citové. Romantismus kritizoval nespravedlivé sociální vztahy a veškerou přízemnost a ideály spatřoval v duchovním životě. Rozpor mezi ideálem a skutečností chápal jako tragédii, které přikládal nejvyšší estetické hodnoty.

V tomto duchovním prostředí vzniklo dílo Mary Shelleyové "Frankenstein" (1818). Zatímco Jonannes Kepler, Wilkins a další se pokusili pomocí fantastiky seznámit čtenáře s výsledky vědy, zatímco Swift a jeho následovníci si z vědy tropili šprýmy, Mary Shelleyová uvedla vědu a vědce na scénu literárního dramatu. Doktor Frankenstein odcizil Neznámu jeho tajemství a nyní za to nevýslovně trpí. Jeho individuální osud je tragický, stejně jako celá věda, protože důraz je kladen na rozpor mezi ušlechtilostí záměru a hrůzným výsledkem.

Mary Shelleyová bývá někdy prohlašována za zakladatelku hororu a moderní science fiction. Jiní badatelé soudí, že tento titul náleží americkému spisovateli, básníku a fantastovi Edgaru Allanu Poeovi. Pro Poea je charakteristický groteskní a někdy až krutý humor a věda je v jeho pojetí recesí, ironickým žertem.

Vědec je v romantismu vykreslen jako tragická postava. Toto pojetí se nezměnilo ani poté, kdy Jules Verne a Herbert George Wells završili průkopnickou epochu literární fantastiky. Verne a Wells mají rozhodující podíl na procesu, kdy v rámci literární fantastiky vznikla science fiction.

Jules Verne fantastiku neobohatil novými prvky. Vycházel většinou z tehdejšího stavu techniky a extrapoloval ho do blízké budoucnosti. Jeho hlavní zásluha spočívá v tom, že přesvědčil čtenářskou veřejnost o schopnosti fantastiky předvídat vědecký a technický vývoj. Podařilo se mu to tak důkladně, že dodnes část čtenářů pokládá science fiction za součást prognostiky.

Herbert George Wells objevil pro fantastiku hlavní motivy: budoucnost, její techniku, sociální konflikty, mimozemšťany a střetnutí s nimi a pokusy o dohodu, cestování kosmem a v čase, genetické inženýrství, válečná střetnutí v budoucnosti, mimosmyslové vnímání. Nepředvídal kybernetiku a robotiku. Velkou pozornost věnoval lidským a společenským problémům, kdy kritizoval společnost své doby.

Od Vernových dob fantastika prošla složitým vývojem a vnitřně se značně rozrůznila. Nadále však platí, že fantastika je výpověď o světě, ve kterém jsou představy vytvořené fantazií konfrontovány s představami podloženými poznáním a zkušeností.

Fantastika se stala čtením pro nejširší vrstvy čtenářů, s čímž souvisí ústup od vrcholných literárních hodnost. Autoři literární fantastiky minulých století byli myslitelé, kteří se obraceli na vzdělance. Vulgarizace fantastiky byla provázena jejím rozčleněním podle oblastí. Koncem 19.století ve Spojených státech vznikla forma lidové fantastiky a ve 20. až 40.letech 20.století neměla americká fantastika s evropskou produkcí s výjimkou britské nic společného. Po roce 1917 vznikla zvláštní forma fantastiky sovětské bez souvislosti s fantastikou západní Evropy a Ameriky.

V meziválečném období v západní Evropě a Sovětském svazu vznikla díla označovaná jako "fantastická", "utopická" nebo "technicko-dobrodružná". O pojmu science fiction slyšeli jen čtenáři v Británii a tento pojem vznikl mezi roky 1926 až 1929 ve Spojených státech. V 50. a 60.letech 20.století došlo k výraznému propojení kultur a pojem science fiction zdomácněl i mimo USA. V tehdejších socialistických zemích vznikl pojem "vědecko- fantastická literatura" jako analogie termínu science fiction.

John W. Campbell ve 40.letech 20.století otevřel nové pojetí science fiction svojí definicí. Podle jeho názoru je vědecká metodologie založena na předpokladu, že dobře vybudovaná teorie vysvětlí nejen známé jevy, ale předpoví jevy nové a dosud neobjevené. Science fiction se pokouší o totéž. Ve formě příběhu popisuje výsledky předpovědí, jak se projeví nejen ve vědě, ale také v lidské společnosti. Objevnost Campbellova přístupu spočívá v důrazu na člověka a lidskou společnost a nikoliv pouze na vědu a techniku.

Robert A. Heinlein doporučoval, aby se místo pojmu science fiction používal pojem "speculative fiction", který anglická spisovatelka Judith Merrilová charakterizovala jako druh příběhů, které si kladou za cíl zkoumat, objevovat a pochopit podstatu vesmíru, člověka a reality vůbec pomocí nástrojů projekce, extrapolace a literárního experimentu. Heinlein a jeho příznivci do jisté míry svůj návrh prosadili, aby se místo zkratky sci-fi používalo SF, což může znamenat nejen science fiction, ale také speculative fiction.

S problémem definice SF souvisí také problém jejího vzniku. Většina badatelů klade vznik vědecké fantastiky do 19.století a v této souvislosti se uvádějí jména čtyř autorů: Mary Shelleyová, Edgar Allan Poe, Jules Verne a Herbert George Wells. Na tom, kdo byl skutečným zakladatelem SF se teoretici a historici zřejmě nikdy neshodnou.

Nesporným faktem však zůstává, že Jules Verne se věnoval fantastice nejdéle, nejdůkladněji, měl řadu následovníků a zejména se mu u čtenářské veřejnosti podařilo vyvolat povědomí o specifice fantastického příběhu.

Když se Jules Verne v polovině 19.století setkal s Alexandrem Dumasem, začal snít o vytvoření "vědeckého románu", ve kterém by přírodní vědy hrály obdobnou úlohu jako hrála historie v románech Dumasových. První Vernův vědecký román známe pod názvem "Pět neděl v balóně" (Cinq semaines en ballon, 1863). Okolnosti jeho vzniku nejsou zcela jasné, ale víme, že původně ho nezamýšlel jako román pro mládež. Na základě své osobní zkušenosti s pokusy s balónem Le Géant použil v románu myšlenku řiditelnosti tělesa lehčího než vzduch pomocí vzdušných proudů.

Verne neměl důvod předpokládat, že by se jeho román měl stát knihou pro mládež, ale přesto se jím stal, což mělo pro další vývoj žánru osudové následky.

Jules Verne nebyl natolik nadaný spisovatel, aby dokázal udržet krok s Flaubertem, Maupassantem nebo Zolou. Jako spisovatel románů pro mládež se však velmi rychle prosadil, zatímco jeho vědecký román pro dospělé zcela propadl. Proto se Verne vrátil k tvorbě pro mládež, psychologicky zjednodušené a dobrodružné. Druhou příčinu, proč jeho vědecký román neuspěl, je nutno hledat v úrovni vědeckého a technického poznání poslední třetiny 19. století, která byla epochou technické revoluce, ale životní způsob lidí se nezměnil od způsobu života ze začátku století.

Verne tedy nevytvořil vědecký román pro dospělé, ale dětský román, kdy nicméně již pracoval s metodou science fiction. Jeho knihy byly vědeckou fantastikou přesto, že společnost ještě SF nevyhnutelně nepotřebovala. Vědecká fantastika v 19.století tedy nevznikla pod tlakem vědeckých syntéz, ale pod dojmem prvních viditelných projevů technické revoluce v prostředí romantického myšlení. Následovníci Julese Verna chápali vědeckou fantastiku již jako literární metodu, ve které je dovoleno vymyslet cokoliv, jen aby dobrodružný děj dobře plynul.

Pokud by do vývoje nezasáhl Herbert George Wells se svými sociálními a filozofickými vizemi, které se staly základem spekulativní science fiction, hodnotná SF by sice pod tlakem společenské nutnosti vznikla, ale mnohem později. Wells se neučil od romantiků, ale od Charlese Darwina a společnost nechápal jako něco statického. Měl historickou šanci napravit škody, které způsobil Jules Verne svými pozdními díly a po něm jeho epigoni. Svými romány ukázal, že fantastika nemusí být literaturou, kde je tolerován jakýkoliv nesmysl. Herbert George Wells však nepsal pouze filozoficky hodnotné prózy, ale také dějově bohaté romány, jako je "Údolí pavouků".

Cestou laciného dobrodružství a exotiky se později vydalo nejvíce Wellsových napodobitelů. Dnes se někteří literární kritici snaží science fiction rozdělovat na "vernovskou" větev, která extrapoluje vědecký a technický vývoj, a na "wellsovskou" větev, která upírá pozornost na filozofické a sociální otázky.

Při zkoumání starší SF je zajímavé si všimnout přístupu autorů SF k vědě.

Pojetí postavy vědce Julesa Verna je buď komická figurka, zloduch, šílenec nebo mnohdy muž démonických vlastností. Stejný je Wellsův Cavor, Stevensonův doktor Jekyll nebo Doylův profesor Challenger. Takové postavy se staly prototypem podoby vědce ve starší SF. Šlo o postavy většinou mimořádně inteligentní, avšak excentrické a individualistické, jejichž činy nebyly vždy zcela pochopitelné. Vědec ve starší SF převzal roli mága ze staré fantastiky.

Jules Verne a Herbert George Wells měli desítky následovníků. Ve francouzské jazykové oblasti stojí za zmínku Belgičan J.H. Rosny starší, který napsal několik zajímavých povídek z pravěku a také vynikající SF práce, jako je "Xipéhuzové" (1887), Belgičan Jacques van Herp, autor knihy "Panorama science fiction" (1973).

Jiným francouzským spisovatelem byl Camille Falmmarion, vynikající astronom, popularizátor astronomie a nadaný vypravěč. Zajímala ho především problematika mimozemského života. Jeho nejvýznamnější dílo se jmenuje "Konec světa" (1893-94). K dalšímu rozvoji literární fantastiky přispěl Albert Robida, který poprvé vystoupil jako humorista parodující dílo Julese Verna.

Roku 1900 v časopise Mercure de France vyšly nejlepší práce H.G. Wellse a publikovali zde i někteří domácí autoři, Charles Derenn a Maurice Renard, který byl do konce 30.let významným francouzským spisovatelem SF. Po 1.světové válce však nastal prudký úpadek francouzské SF a její naprosté zapomnění.

Podobný osud stihl fantastiku italskou a německou. V 80. letech 19.století si dobyl slávu doma i za hranicemi Emilio Salgari, u nás známý jako autor románů o Sandokanovi nebo románem "Město malomocného krále" ze Siamu minulého století.

Významnější je přínos německé vědecké fantastiky. Mezi světově uznávaná díla patří román Kurda Lasswitze "Na dvou planetách" (1897), kde autor na základě konfrontace kultur na Zemi a na Marsu řeší závažné etické problémy. V Německu vycházely v 80. a 90.letech 19.století četné edice dobrodružného čtení. V meziválečném období působilo v Německu několik talentovaných autorů SF. Romány s technickými předpověďmi psal Otto Willi Gail, který byl osobním přítelem Hermanna Obertha, průkopníka raketové techniky. Gailovým přičiněním se do námětů SF dostaly rakety nejen v Německu, ale hlavně ve Spojených státech. Vývoj německé SF násilně přerušili nacisté, který ji prohlásili za "Schmutz und Schund" ("špínu a odpad") a její další vydávání zakázali.

Britská science fiction se ostře lišila od kontinentální. Zatímco kontinentální fantastika se držela většinou v hranicích našeho světa a našeho času, britská SF (společně s americkou) vyrazila všemi směry do prostoru vesmíru a času.

Příznivý vliv na rozvoj britské fantastiky měly magazíny tzv. boy's papers, které byly velmi levné a měly vysoký náklad. Často přetiskovaly práce amerických autorů. Na začátku století věnovaly mimořádnou pozornost blížící se světové válce.

K fantastické tvorbě přivedla záliba v ironiii a vážně se tvářícím žertu řadu vynikajících autorů umělecké literatury. Gilbert Keith Chesterton napsal svůj první román "Napoleon z Notting Hillu" (1904) jako snovou fantazii o Anglii ovládané muslimy, Román "Anarchista Čtvrtek" (1908) je typická fantasy, kde se prolínají osoby skutečné a nadpřirozené. George Berhard Shaw napsal fantastickou divadelní hru "Zpět k Metuzalémovi" (1921), která popisuje vývoj lidského rodu od svého vzniku až k roku 31920 našeho letopočtu. Oba autoři velmi ovlivnili Karla Čapka.

V meziválečném období v Anglii působili dva autoři, Olaf Stapledon a Aldous Huxley, kteří vytvořili díla mimořádných kvalit. Stapledonovy práce měly ráz čistě filozofický. Aldous Huxley psal výstražné romány. Jeho kniha "Konec civilizace" (Brave New World, Skvělý nový svět, 1932) otřásla jeho současníky svojí jasnozřivostí, s jakou dokázal domýšlet a extrapolovat znepokojivé jevy ve společnosti, ve které žil a nastavila společnosti otřesné zrcadlo, v němž čtenáři spatřili hrůzný obraz budoucnosti. Román vznikl v době hlubokého úpadku SF, kdy v Itálii a ve Francii zcela zanikla, v Německu byla předmětem pozornosti nacistů, ve Spojených státech zcela propadla lacinému dobrodružství a v Sovětském svazu byla zmrzačena pouze na předvídání úspěchů sovětské vědy a techniky v budoucnosti.

Ve 30.letech 20.století se situace britské science fiction příliš nezměnila, pouze obchodní síť Woolworth začala ze Spojených států dovážet americké SF magazíny. Britští vydavatelé ještě dlouho váhali se založením britského SF časopisu. Teprve v roce 1937 se podařilo založit magazín Tales of Wonder, ve kterém spolupracovala řada autorů, kteří vydávali svá díla v USA (John Wyndham, Eric Frank Russel). Válka situaci značně zkomplikovala. Úsilí Waltera Gilinga o založení specializovaného SF magazínu bylo inspirováno zkušenostmi z USA, kde se ukázalo, že právě takové magazíny mají jsou pro vývoj této literatury nezbytné.

Ve Spojených státech se science fiction stala životním kulturním stylem, kdy ji psali autoři-specialisté a četli ji naopak specializovaní čtenáři. Časopisy SF se obracely k široké veřejnosti a díky krátké periodicitě potřebovaly mnoho rukopisů, takže příležitost dostali mladí talentovaní autoři.

Původně SF ve Spojených státech vycházela v podobě tzv. dime novels, "šestákových románů", jejichž rozkvět nastal v 80. a 90. letech 19.století. Roku 1896 tiskový magnát Frank Munsey ze svého časopisu Argosy odstranil jakoukoliv publicistiku a věnoval ho výhradně beletrii. V roce 1915 vznikl první specializovaný literární magazín Detective Story Monthly a po něm následoval časopis věnovaný kovbojským příběhům Western Story (1919), časopis věnovaný červené knihovně Love Stories (1921) a časopis věnovaný záhadným příběhům Weird Tales (1923). Těmto časopisům se začalo říkat "pulp magazines". Slovo "pulp" označuje nejen dřevitou hmotu, z níž se vyrábí nejlacinější papír pro rotační tisk, ale v přeneseném smyslu také vše, co je hrubého zrna. Označovala se tím nenáročná zábavná literatura.

Mladý elektrotechnik lucemburského původu Hugo Gernsback začal v roce 1908 vydávat časopis Modern Electrics. V roce 1923 věnoval celé číslo svého časopisu, který přejmenoval na Science and Inventions, vědecké fantastice (scientific fiction, vědecká beletrie). V následujícím roce vyzval čtenáře, aby si předplatili speciální magazín věnovaný science fiction. V dubnu 1926 začal Hugo Gernsback vydávat pulp magazín Amazing Stories (Úžasné příběhy), který byl specializován výlučně na SF. Proto bývá Hugo Gernsback označován za otce americké science fiction. V roce 1929 však zkrachoval tiskový podnik a Gernsback musel z vedení časopisu odejít. V roce 1930 byl založen konkurenční magazín Astounding Stories of Super Science (Ohromující příběhy o supervědě), krátce nazývaný Astounding, který existuje dodnes (od roku 1960 pod názvem Analog).

Z vědeckého obsahu science fiction zůstala pouze dekorace. Romantická představa dualismu dobra a zla vrcholila. Za nejvýznamnějšího inspirátora této epochy je považován duchovní otec Tarzana Edgar Rice Burroughs. Ukázal spisovatelům zcela novou cestu, protože nebral ohled na zdání reálnosti svých příběhů. Souběžně psal románové příběhy o Tarzanovi, o Johnu Carterovi na marsu, o Carsonu Napierovi na Venuši a seriál o Pellucidaru, tajemné zemi umístěné hluboko pod povrchem naší planety. Od jeho seriálů své odvíjejí dvě významné linie science fiction, tzv. "space opera" (vesmírná opera) a "heroic fantasy" (hrdinská fantastika).

Tvůrci vesmírných oper se naučili od Burroughse vytvářet rozsáhlá spiknutí, vést války, provádět hrdiny různými situacemi, které pro jiné znamenali jistou smrt, ale na rozdíl od Borroughse přenesli tyto děje do celého vesmíru. Za klasika tohoto druhu science fiction je považován E.E. Smith, autor seriálů o kosmické lodi a o mezihvězdných policajtech. Smith byl také jeden z prvních autorů, kteří objevili později velmi oblíbený motiv galaktických impérií. Ve 40. a 50. letech 20.století vesmírné opery upadly, ale v 70.letech se začaly znovu vydávat a hojně číst, zřejmě pro svoji naivitu a pohádkovost, na rozdíl od katastrofických vizí, které nabízela velká část moderní SF.

Většina produkce science fiction 20. a první poloviny 30. let 20.století je zcela zapomenuta. Tato etapa však vychovala čtenáře a mladé autory pocházející z těchto čtenářů a připravila tak půdu k prvnímu převratu ve vývoji americké a světové science fiction, který nastal především díky časopisu Astounding a jeho editora Johna W. Campbella.

V této době sovětská vědeckofantastická literatura procházela zcela odlišným vývojem. Tradice ruské fantastiky sahají hluboko do minulosti. V roce 1738 napsal kníže Michail Ščerbatov utopické dílo "Cesta do země Offiru", ve kterém reagoval na osvícenské reformy za vlády carevny Kateřiny Veliké. Pozoruhodná je utopie Vladimira Odojevského "Rok 4438" napsaná v roce 1840. Jde o zlomek románu z daleké budoucnosti, napsaného formou dopisů čínského studenta o dojmech z pobytu v Rusku v budoucnosti. Autor zůstal konzervativní, pokud šlo o společenské uspořádání Ruska. Za života autora dílo nevyšlo a na své vydání čekalo 80 let. K významným ruským utopiím patří také "Čtvrtý sen Anny Pavlovny" obsažený v románu Nikolaje Černyševského "Co dělat" (1863). Na přelomu století vyšlo několik ryze vědeckofantastických románů, jako "Ani skutečnost, ani výmysl" (1895) od Vladimira Čikoleva nebo "Samohybná podzemní dráha mezi Petrohradem a Moskvou" (1902) Alexeje Rodnycha. Pod vlivem Julese Verna vznikly romány "Neznámý svět" (1897) a "K jižnímu pólu" (1898) Vladimira Udinského a "Králové vzduchu" (1909) Vladimira Semjonova. Alexandr Kuprin napsal román "Tekuté slunce" (1913) pojednávající o osudu vynálezce přístroje na koncentraci slunečních paprsků.

Mimořádně zajímavé práce napsal průkopník teorie kosmických letů Konstantin Ciolkovskij. V roce 1893 vydal novelu "Na Měsíci" a v roce 1895 "Sny o Zemi a nebi". Jeho nejvýznamnějším dílem vědecké fantastiky je román "Do vesmíru" (1920), ve kterém popisuje stavbu a let několikastupňové meziplanetární rakety. Ciolkovského práce jsou pozoruhodné tím, že je napsal vědec s cílem popularizovat myšlenky, které byly ve své době natolik odvážné, že je odborné kruhy odmítaly.

V roce 1915 napsal Vladimir Obručev román "Plutonie", který vyšel v roce 1924. Dobrodružný příběh nebyl konečným cílem autora, ale chtěl jeho prostřednictvím seznámit mladé čtenáře s některými fakty paleontologie. V roce 1926 Obručev napsal román "Země Sannikovova" o obydlené oblasti poblíž severního pólu, kde vládne příznivé podnebí zásluhou činné sopky.

V prvním porevolučním desetiletí vznikly desítky románů vědecké fantastiky, od technicky zaměřených, až po filozofické utopie. Vědeckou fantastikou se zabývali nejen "specialisté", ale psali ji například Ilja Erenburg, Valentin Katajev, Marietta Šagiňanová a Alexej Tolstoj. Vědeckofantastická literatura byla v této době v Sovětském svazu chápána nikoliv jako dobrodružná literatura, ale jako literatura se zvláštními uměleckými prostředky, které umožňovaly ztvárnit závažné etické a filozofické ideje. V dějinách science fiction nikde na světě nedošlo k tak těsnému sepětí této literatury s progresivní moderní literaturou, jak tomu bylo v Sovětském svazu 20.let.

Některá díla v sobě slučují prvky dobrodružného románu, klasické fantastiky a filozofického utopismu. Sem patří romány Alexeje Tolstého "Aelita" (1922), "Spolek pěti" (1924) a "Paprsky inženýra Garina" (1926).

Nástup stalinské koncepce řízení společnosti koncem 20.let 20.století znamenal konec prvního rozmachu sovětské fantastiky. V průběhu 30.let se objevila teorie krajní meze, která omezovala vědeckou fantastiku pouze na extrapolace soudobé vědy a techniky. K renesanci vědecké fantastiky došlo v polovině 50.let, kdy americká science fiction měla svůj zlatý věk za sebou a začala hledat nové tvůrčí přístupy, které v Sovětském svazu již byly vyzkoušeny ve 20.letech.

Období od roku 1938 ve vývoji americké science fiction se označuje jako zlatý věk SF. Ve vedení magazínu Astounding Stories došlo ke změně vedení. V letech 1933 až 1937 časopis vedl F. Orlin Tremaine, který si dobře uvědomoval nízkou kvalitu většiny literárních děl. V roce 1938 po něm vedení převzal John W. Campbell. Časopis přejmenoval z Astounding Stories na Astounding science fiction.

Za Tremainova vedení si magazín Astounding získal velmi dobrou pozici mezi čtenáři a autory. Campbell zpočátku neměl nouzi o příspěvky a mohl si dovolit své spolupracovníky vybírat a aktivně na ně působit. Začátkem roku 1938 původní Gernsbackův časopis Amazing Stories přešel pod správu koncernu Ziff-Davis se sídlem v Chicagu a jeho redaktorem se stal Raymond Palmer, který měl zcela jiné představy o náplni SF magazínu, než Campbell.

Campbell chtěl ze stránek Astounding odstranit očividné nesmysly a trval na tom, aby příběhy pojednávaly o nějakém reálném problému a nebyly pouze dobrodružnou hříčkou. Jeho přísným požadavkům vyhovovalo jen několik autorů, jako L. Sprague de Camp, L. Ron Hubbard, Clifford D. Simak nebo Jack Williamson. Později největší proslulosti dosáhli ti, které Campbell vychoval: Isaac Asimov, Robert A. Heinlein, Theodore Sturgeon a A.E. van Vogt. Jejich styl se výrazně odlišoval od předchozích autorů, která chtěla čtenáře ohromit technickými zázraky a neobvyklým dějem. Zásadou Campbellovy školy bylo brát budoucnost takovou, jaká je a přistupovat k ní jako ke všední skutečnosti.

Autoři se pokoušeli jít blíže k člověku. V románech již nevystupují démoničtí vědci a vynálezci, ale obyčejní lidé, kteří jsou do příběhu zapleteni shodou okolností. Robert Heinlein měl přirozený talent. Isaac Asimov byl Campbellem dlouho ovlivňován a Asimov na tento vliv vždy vzpomínal a nezamlčoval, že slavné "tři zákony robotiky" vymyslel vlastně Campbell.

Pojem zlatý věk SF je nutné chápat historicky. Rozhodně není označením celé produkce let 1936 až 1946. Americká SF se začala v této době značně diferencovat. Její autoři a vydavatelé si stále více uvědomovali, že SF není jen pouhé čtení s fantastickou dekorací.

V roce 1934 založil Hugo Gernsback organizaci Science Fiction League, která sdružovala příznivce science fiction. O pět let později se v New Yorku konalo první celoamerické setkání příznivců SF nazvané hrdě World Science Fiction Convention (WorldCon). Počet účastníků dosáhl dvou stovek a dostavili se zástupci z Texasu, Virginie a Kalifornie. Společenství příznivců, fanoušků a autorů science fiction přijalo označení fandom. Americký fandom byl v 50.letech početně i významově slabý. V rámci fandomu měly význam spolky profesionálů. Historicky významným spolkem byl spolek tzv. futurians, který sdružoval spisovatele mladé generace, jako byli Isaac Asimov, James Blish, Cyril Kornbluth, Frederic Pohl a další. Skupina byla aktivní v letech 1938 až 1945 a byla zárodkem další diferenciace SF.

Ustavení fandomu a vnitřní diferenciace však měly také negativní důsledky, kdy hrozilo americké SF nebezpečí zahledění do sebe, kdy se v rámci literatury ustaví jakási sekta s přesně vymezenými pravidly. Navenek se tento postoj projevil pohrdáním vším, co leželo mimo oblast science fiction.

Nelze ovšem nevidět, že vznik ghetta science fiction byl formou obrany proti tlaku zvenčí, kdy autoři SF měli většinou uzavřené dveře v nakladatelských redakcích a literární kritika nevěnovala SF žádnou pozornost. Úspěch autora v některém magazínu byl obvykle chápán jako podřadnost díla.

Konec světové války znamenal konec zlatého věku SF. Svět se začal převratně měnit a samotná skutečnost daleko překonala vše, co dokázali vymyslet autoři SF. V březnu 1945 byl v magazínu Amazing Stories otištěn článek Richarda Shavera "Vzpomínám na Lemurii". Z tohoto literárního falza se odvíjí linie literární mystifikace, která vrcholí v pseudovědeckých hypotézách Ericha von Danikena a jeho následovníků. Shaver nebyl příliš úspěšný autor SF, ale jeho příběhy o obydlení Země prastarou rasou, která přišla z hlubin kosmu v podobě nesmrtelných obrů, kteří se díky neblahému působení slunečního záření stali trpaslíky a zalezli do podzemních jeskyní, vyvolaly senzaci. Náklad Amazing Stories ustavičně stoupal. Když se omrzeli trpaslíci, v roce 1952 je nahradil seriál podepsaný jistým kapitánem A.V.G. nazvaný "Letěl jsem v létajícím talíři". V té době se nové situaci přizpůsobil také John Campbell a od května 1950 věnoval v časopise Astounding prostor tzv. dianetice, vědě vymyšlené L. Ronem Hubbardem, která si klade za cíl uvolnit skryté síly uvnitř člověka.

Tyto výstřední teorie nepřijímal celý fandom a v magazínech Amazing a Astounding dále vycházely povídky a romány ve styly zlatého věku.

V letech 1949 a 1950 byly založeny dva významné časopisy, The Magazine of Fantasy and Science Fiction a Galaxy Science Fiction. První z nich pokračoval v linii Campbellova časopisu Astounding z konce 30.let. Kladl ještě větší důraz na literární hodnotu děl a zmírnil měřítko vědecké a technické věrohodnosti. Jeho redaktor Anthony Boucher, sám vynikající autor SF, se pokusil překročit hranice ghetta science fiction a otiskoval například práce Erika Linklatera, Jamese Thurbera, Roberta Louise Stevensona, Roberta Gravese a Oscara Wilda. V letech studené války časopis otiskl ve snaze překonat bariéry několik povídek východoevropských autorů, mimo jiné Josefa Nesvadby.

Odlišný charakter měl měsíčník Galaxy Science Fiction, jehož duchovním otcem byl Horace L. Gold. Více než technická stránka fantastické literatury se v časopise objevoval psychologický a sociologický přístup a zejména přístup humoristický a sociálně kritický.

Po třech desetiletích, kdy se autoři soustřeďovali na epiku a učili se využívat možností, se začali více soustřeďovat na spekulativní stránku fantastiky. Objevila se satirická nadsázka a společenská kritika, jako silné stránky science fiction, která tak vstupovala do literatury jako rovnocenný partner. Projevilo se to všeobecným uznáním kvalit autorů, kteří začínali jako spisovatelé science fiction, jako byli Ray Bradbury a Kurt Vonnegut Jr.

Po roce 1953 zanikly některé do té doby prosperující časopisy jako Planet Stories, Startling Stories a Thrilling Wonder Stories. Pozvolný úpadek magazínů souvisel s rostoucí oblibou paperbacků, levných knih kapesního formátu, které byly původně určeny vojákům na bojištích 2.světové války. Po válce vznikly paperbackové edice, ve kterých vycházelo vše, od hodnotných děl až po nesporný literární brak.

V 50.letech 20.století, kdy americká SF nabrala nový dech, západoevropská science fiction procházela obdobím hluboké krize. Tento úpadek měl především ekonomické příčiny, kdy nakladatelské podnikání bylo brzy po válce zamerikanizováno. Nakladatelství dávala přednost překladům americké tvorby před domácí tvorbou. Britští autoři již před válkou tiskli ve Spojených státech a naopak.

Na začátku 60.let byly Spojené státy v mnohém ohledu více konzervativní, než státy západní Evropy. V roce 1964 se Michael Moorcock stal redaktorem britského SF magazínu New Worlds. V březnu 1965 napsal otiskl úvodník, ve kterém napsal, že je třeba více autorů, kteří by zachytili současnou vzrušenou náladu a kteří by využili nových tvůrčích technik. To byl signál k útoku na stará schémata, která určovala, co patří do science fiction. K nové linii se přihlásila skupina mladých autorů a také dva již zavedení autoři Brian W. Aldiss a J.G. Ballard.

Literární hnutí, pro které se ujal název New Wave (Nová vlna), si vytklo za cíl co nejvíce se přiblížit hlavnímu proudu umělecké prózy. Nejedno dílo Nové vlny vzbudilo nadšení, ale i pobouření, a nejednou zasahoval britský cenzurní úřad.

V 70.letech vydali své první knihy talentovaní spisovatelé jako Christopher Priest, M. John Harrison a Ian Watson. Na přelomu 70. a 80.let na sebe upozornil Garry Kilworth a Robert Holdstock. V 80.letech se objevil jako zajímavý autor Iain Bansk, ale největšího ohlasu dosáhla satirická pentalogie Douglase Adamse "Stopařův průvodce po galaxii" (The Hitchhiker's Guide to the Galaxy, 1979), "Restaurant na konci vesmíru" (The Restaurant at the End of the Universe, 1980), "Život, vesmír a vůbec" (Life, the Universe and Everything, 1982), "Sbohem a dík za ryby" (So Long, and Thanks for All the Fish, 1985) a "Převážně škodná" (Mostly Harmless, 1992). Objevila se také díla starších autorů science fiction. Arthur C. Clarke, který se nejprve veřejně vzdal literární činnosti, překvapil dalšími díly jeho proslulého románu "Vesmírná odysea 2001" (2001: A Space Odyssey, 1968) pod názvy "2010: Druhá vesmírná odysea" (2010: Odyssey Two, 1983) a "2061: Třetí vesmírná odysea" (2061: Odyssey Three, 1991). Brian W. Aldiss sklidil ocenění za romány "Jaro na Helikonii" (Helliconia Spring, 1982), "Léto na Helikonii" (Helliconia Summer, 1983) a "Zima na Helikonii" (Helliconia Winter, 1985).

Fantastika nového typu se začala psát také ve Spojených státech. Jedním z prvních magazínů, který se vydal novým směrem, byl Amazing Stories. Od roku 1962 zde vycházely práce Angličanů J.G. Ballarda, Briana W. Alldise, Američanů Thomase Dische, Rogera Zelaznyho a Ursuly K. Le Guinové. Nové hnutí vyvrcholilo ve Spojených státech v roce 1967, kdy Harlan Ellison vydal antologie "Nebezpečné vize" (Dangerous Visions, 1967) "Znovu nebezpečné vize" (Again, Dangerous Visions, 1972), které vznikly na základě Ellisonovy výzvy kolegům, aby poslaly povídky, které by pro svoji odvážnost obsahu nemohly vyjít jinde. V první antologii se sešlo 33 povídek bourajících tabu. Kvalita antologií je nesporná, ale ukázalo se, že bourání tabu není nosným programem.

V 70.letech vstoupili na scénu noví autoři, kteří navázali na úsilí Nové vlny, ale místo útoků na hradby tabu obraceli svou nespokojenost proti literárním kvalitám fantastiky. Autoři jako Gene Wolfe, Gardner Dozois, Michael Bishop, John Verley, Vonda N. McIntyreová, Elisabeth Lynnová, Gregory Benford nevěří, že existuje nějaká propast mezi SF a hlavním proudem literatury.

V 80.letech do literatury vstoupili Kim Stanley Robinson, Connie Willisová, Scott Russel Sanders, Carter Scholz a James Patrick Kelly. Teoretici označují tyto autory za skupinu humanistů v rámci americké SF.

Dlouhou řadu let se zdálo, že dobrá SF nutně musí být netechnická. V polovině 80.let vzbudila pozornost skupina autorů, která navázala na tradici technické science fiction. Jejím mluvčím se stal Bruce Sterling, který pod pseudonymem Vincent Omniaveritas zaútočil na skupinu humanistů. Jejich drsně laděné povídky a romány předvídají technický a společenský vývoj: genové inženýrství, protetiku, sociální diferenciaci zvýrazněnou cílenými změnami lidského organismu. Toto hnutí si začalo říkat "cyberpunk".

V Sovětském svazu jsme vývoj vědecké fantastiky sledovali až do období poznamenané teorií krajní meze. Období od začátku 30. let do poloviny 50. let je charakterizováno zúžením a omezením námětů. Teprve změna sovětské kulturní politiky po překonání kultu osobnosti a úspěchy sovětské vědy a techniky poskytly příznivější podmínky pro rozvoj vědecké fantastiky.

V etapě technické science fiction se tato literatura snažila formovat ideál sovětského člověka budoucnosti. Velmi nápadná byla revoluční nesmiřitelnost. Alexej N. Tolstoj ve svém románu "Aelita" neváhal roznítit revoluci na Marsu. Alexandr Běljajev v jednom svém románu vybudoval barvitou galerii portrétů kapitalistických vydřiduchů. Tyto romány byly poplatné teorii krajní meze a odpovídaly nadějím a obavám obklíčené socialistické společnosti.

V polovině 50.let byl technický, vědecký a vojenský potenciál Sovětského svazu a jeho spojenců již tak velký, že bipolarita světa byla zřejmým faktem. Politiku ostré konfrontace vystřídala koncepce mírového soužití dvou společenských soustav, což se odrazilo ve vědecké fantastice. Novou éru sovětské fantastiky zahájil Ivan Jefremov románem "Mlhovina v Andromedě" (1955), kde autor odpovídá na otázku, jak bude vypadat člověk komunistické společnosti.

Ve sborníku Fantastika '62 Jefremov zveřejnil své názory na vědeckou fantastiku. Byl příznivcem o vědu a techniku se opírající science fiction a jeho pojetí SF se blížilo pojetí zlatého věku americké SF. Přelom 50. a 60. let však znamenal takový rozmach sovětské fantastiky, že Jefremov byl mezi prvními, kdo se od svého směru odchýlil.

Vývoj sovětské fantastiky se opíral o takové osobnosti, jako byli vedle Ivana Jefremova Arkadij a Boris Strugačtí, Genrich Altov, Anatolij Dněprov, Olga Larionová, Ariadna Gromovová, Vladimír Těndrjakov, Georgij Gurevič, Dmitrij Bilenkin a Gennadij Gor. V 60.letech se kosmonautika stala "krajní mezí" a bylo možno předvídat její další vývoj. Romány a povídky tohoto typu byly velmi oblíbené a mnoho z nich se dočkalo překladů do češtiny a slovenštiny. Kosmické příběhy nikdy nesklouzly do polohy vesmírné opery, ale mnohdy šlo o nenáročné dobrodružné příběhy. K řešení závažných problémů lidského bytí ve vesmíru přispěli bratři Strugačtí, Gennadij Gor, Michail Puchov, Sergej Pavlov, Jevgenij Guljakovskij, Sergej Snědov. V satirické oblasti vynikli Ilja Varšavskij, Igor Rossochovatskij a Kir Bulyčev.

Koncem 70.let došlo v Sovětském svazu k omezení vědecké fantastiky v důsledku krize celé společnosti. Autoři se pokoušeli psát psychologickou a filozofickou SF, ale jejich snahy až na výjimku bratří Strugackých končily vesměs fiaskem. Byla zrušena redakce science fiction nakladatelství Molodaja gvardija, kde se šéfredaktorem stal Vladimir Ščerbakov. Snížil se počet vydávaných knih a také jejich úroveň.

V průběhu 80. let se díky rozvíjející spolupráci mezi mladými začínajícími autory a renomovanými spisovateli ustavily zájmové skupiny. V Leningradě pod vedením Borise Strugackého pracoval Seminář scifistů, který vydával knihy ve spolupráci s leningradskou pobočkou nakladatelství Molodaja gvardija.

V roce 1987 vznikla Všesvazová tvůrčí společnost mladých autorů science fiction Sibiře a a Dálného východu. Za necelé dva roky bylo vydáno pět knih povídek a románů, kde se představili noví autoři Andrej Dmitruk, Alexandr Švedov, Vitalij Piščenko, Andrej Stoljarov, Viktor Žilin, Alexandr Buškov a I. Pidorenko.

V 90.letech se situace výrazně změnila, protože vznikla řada soukromých nakladatelství, která začala vydávat anglo-americkou a domácí produkci. Vznikla také celá řada časopisů.

Nejvýznamnějším utopickým románem starší české literatury je dílo Jana Ámose Komenského (1590 - 1670) "Labyrint světa a ráj srdce". Vývoj zahájený Komenského dílem byl po začlenění českého státu do rakousko-uherské monarchie na více než 200 let přerušen. V první polovině 19.století začaly vycházet knihy lidového čtení v duchu romantické fantazie, mezi jejichž autory vynikl Václav Radomil Kramerius (1792 - 1861). V polovině 19.století na tuto tradici navázal Josef Jiří Kollár (1812 - 1896). Teprve Jakub Arbes (1840 - 1914) svými romanety pozvedl v 70.letech 19.století českou fantastiku na vyšší úroveň.

K průkopníkům české SF patří Metod Suchdolský (1878 - 1948), František Pavlovský (1881 - ?) a Karel Hloucha. V období mezi světovými válkami vyšlo několik desítek fantastických a vědecko- fantastických románů a povídek.

Za klasika české dobrodružné SF pro mládež je považován J.M. Troska (vlastním jménem Jan Matzal) svou trilogií "Kapitán Nemo" ("Nemova říše", "Rozkazy z éteru", "Neviditelná armáda", 1939, 1947-1948, 1969-1970) a trilogií "Zápas s nebem" ("Smrtonoš", "Podobni bohům", "Metla nebes"), která je ojedinělým pokusem o vesmírnou operu v české SF.

V první třetině 20.století psal fantastické romány Karel Čapek. Světového uznání vydobila jeho divadelní hra "R.U.R." (1920) o vzpouře robotů. Slovo "robot" vymyšlené Josefem Čapkem se stalo součástí moderního technického slovníku. Prvním Čapkovým SF románem byl román "Továrna na absolutno" (1922). V románu "Krakatit" (1924) Čapek předpověděl problematiku atomové energie a jejího využití. Spolu se svým bratrem Josefem napsal divadelní hru "Adam stvořitel" (1927). K fantastice se vrátil po několika letech románem "Válka s mloky" (1936) o inteligentních zvířatech. Vrcholným Čapkovým dílem jsou divadelní hry "Bílá nemoc" (1937) o konfliktu diktátora s lékařem, který objevil lék proti zhoubné chorobě a "Matka" (1937), ve kterém burcoval proti nebezpečí fašismu.

Vynikajícími díly přispěly k české SF Jiří Haussmann (1898 - 1923) a Jan Weiss. K vrcholným dílům české fantastické prózy patří Weissův román "Dům o 1000 patrech" (1929). Románem "Škola zločinu" (1931) začal svoji sérii románů o lidech se zvláštními tělesnými vlastnostmi. Po válce se k SF vrátil humornou SF "Meteor strýce Žuliána" (1947) a po deseti letech vydal dvě SF knihy "Země vnuků" (1957) a "Družice a hvězdoplavci" (1960). Literárně hodnotnější je jeho poslední SF sbírka "Hádání o budoucím" (1963).

Po 2. světové válce, ve druhé etapě vývoje české SF, vznikala zejména dobrodružná díla určená mládeži. Vynikala autorská dvojice Čeněk Charous a Rudolf Faukner, kteří publikovali pod společným pseudonymem Rudolf Fauchnar.

Od poloviny 50.let 20.století se datuje třetí etapa vývoje české SF. Nejvýznamnějšími spisovateli byli František Běhounek, Josef Nesvadba a Ludvík Souček.

František Běhounek (1898 - 1973) byl fyzik, profesor ČVUT, akademik. V roce 1926 spolu Nobilem a Amundsenem přeletěl severní pól ve vzducholodi Norge a v roce 1928 ztroskotal v Nobilově vzducholodi Italia. Běhounkovým prvním dílem s fantastickými prvky je kniha "Tajemství polárního moře" (1942). Použití jaderné bomby v roce 1945 Běhounka ovlivnilo při psaní románů "Případ profesora Hrona" (1947, přepracován jako "Dům zelených přízraků", 1968) a "Únik z atomového města" (1948). Motiv jaderné bomby se objevuje také v románu "Swansonova výprava" (1949). Román "Lovci paprsků" (1949) pojednává o polární výpravě zkoumající kosmické záření. Román "Akce L" (1956) popisuje beztřídní společnost v období asi čtvrt tisíce let až k osídlení Měsíce. Na tento román navazuje "Na dvou planetách", který nevyšel česky a vrcholem Běhounkova díla je román "Robinsoni vesmíru" (1958) o výpravě kosmonautů, která se snaží odvrátit srážku Země s kometou. Román "Projekt Scavenger" (1961) popisoval pokus o roztavení ledovců v Antarktidě.

Ludvík Souček (1926 - 1978) byl lékař, publicista a spisovatel. Svůj vstup do SF začal trilogií "Cesta slepých ptáků" ("Cesta slepých ptáků", "Runa Rider", "Sluneční jezero", 1964-1968). Hrdinové románu jdou po stopě záhady Julese Verna a dostávají se na Island, kde objevují v podzemí pod vyhaslou sopkou základnu mimozemských bytostí. Ve druhém díle románu sledují stopy mimozemských bytostí a jejich potomků mezi Vikingy do Jižní Ameriky a ve třetím díle je popsán osud výpravy na Mars. V roce 1965 Souček napsal dobrodružný cestopis s fantastickými prvky "Krotitelé ďáblů" o tajné základně fašistických vědců. V populárně naučném spisu "Velké otazníky" (1967) se Souček zabýval různými záhadami naší planety a tento jeho zájem vyústil v knihu "Nebeské detektivky, senzace a záhady" (1971), "Tušení stínu" (1974) a "Tušení souvislosti" (1978). Odborníky byl kritizován za neserióznost a nekritické přejímání faktů z neověřených zdrojů. Souček dále napsal sborník "Bratři černé planety" (1969) a román s fantastickými prvky "Případ jantarové komnaty" (1969). V tomto románu Souček poprvé zveřejnil svoji teorii o UFO jako strojích času vyrobených našimi potomky. Strojem času je také UFO z povídky "Kursk 7/6/43/1207" se sbírky "Operace Kili" (1970). Sbírka "Pevnost bílých mravenců" (1972) obsahuje dvě novely, z nichž titulní obsahuje opět motiv nacistických vědců pracujících na ďábelském vynálezu. Detektivkou s fantastickými prvky je "Případ baskervilského psa" (1972). Ze sborníku povídek "Zájem galaxie" (1973) vypadla titulní povídka, která byla otištěna až po Součkově smrti v antologii "Příběhy s tajemstvím" (1981). Po Součkově smrti vyšel román "Blázni z Hepteridy" (čas. 1972, knižně 1980) a román "Bohové Atlantidy" (1983), který je syntézou všech témat, které Souček používal. Dodatkem románu je torzo "Mnémosyné INC" a dalším torzem je povídka "Železo přichází z hvězd" stejnojmenné antologii české SF (1983). Nejúplnějším sborníkem Součkových povídek byl "Hippokratův slib" (1985) a sborník "Velký konstruktér" (1991).

Josef Nesvadba (1926) je psychiatr, překladatel z angličtiny a autor divadelních her. Vstup do české SF zahájil sbírkou povídek "Tarzanova smrt". Šlo o literárně hodnotné povídky s originálními nápady, filozoficky hluboce zaměřené na závažné etické problémy. Sbírka "Einsteinův mozek" (1960) obsahuje část první sbírky. V roce 1960 začala druhá etapa Nesvadbovy tvorby. Většina jeho románů a povídek používala SF motivů jen okrajově. "Případ zlatého Budhy" (1960) je téměř detektivkou, "Dialog s doktorem Dongem" (1964) je konfrontací etiky evropské a asijské kultury. V novele "Jak předstírat smrt" (1982) se Nesvadba vrátil k SF. Rozvedl povídku "Ztracená tvář" ze sbírky "Einsteinův mozek". Hojně využil literární fikce, kdy nechává čtenáře na pochybách, co je skutečnost a co jen fantazie. V podobném duchu je napsána novela "Absolutní stroj" (sbírka "Výprava opačným směrem", 1962). Naopak další romány "Bludy Erika N." (1974) a "Tajná zpráva z Prahy" (1978) motivy SF téměř neobsahují. Koncem 70.let vznikla sbírka "Řidičský průkaz rodičů" (1979) se SF povídkou "Spasitel", která později vyšla časopisecky pod názvem "Bambinot" v Literárním měsíčníku 1978/6. Další sbírka "Minehava podruhé" (1981) těží z dlouholeté autorovy praxe psychiatra. V roce 1986 vyšla spíše psychologická studie "Hledám za manžela muže". Nejúplnější sbírkou povídek je "Einsteinův mozek a jiné povídky" (1987). Nesvadba se stal zakladatelem moderní filozoficky zaměřené SF.

V první polovině 70.let nastal ve vývoji české SF útlum. Čtvrtá etapa vývoje české SF v letech 1976 až 1989 je typická kvantitativním rozmachem. Se samostatnými knihami vystoupila na začátku 80.let desítka nových autorů, kteří se téměř výlučně věnovali SF.

Karel Blažek (1948) vystudoval češtinu a historii na Univerzitě J.E. Purkyně v Brně. První samostatnou knihou byla novela s motivem SF "Přistání" (1979), která je citlivě napsaným psychologickým příběhem o osudovém setkání mladého muže s dívkou Lucií, která je snad členkou posádky kosmické lodi UFO. Román "Nejlepší století" (1982) je zaměřen na zkoumání konfliktu vědeckých pracovníků staré a mladé generace. Povídkou "Pes" v antologii "Hvězdy v trávě" (1984) vstoupil autor na půdu fantasy. Do antologie "Návrat na planetu Zemi" (1985) přispěl povídkou "Hydra Chondris". Na pomezí fantastiky a realismu se pohybuje román "Domov a jiné planety" (1989).

Ludmila Freiová (1926) vystudovala češtinu a filozofii a působila jako středoškolská profesorka. Od roku 1977 se věnuje výhradně SF. Své povídky otiskla v antologiích "Neviditelní zloději" (1980), "Železo přichází z hvězd" (1983), "Hvězdy v trávě" (1984), "Stalo se zítra" (1985), "Přistání na Řípu" (1988), "Makropulos speciál" (1993) a "Let na Měsíc" (1993). Jejím prvním románem je "Letní kursy" (1977), ve kterém se autorka zabývá psychologickými a sociálními důsledky omlazovacích technik. V románu "Vyřazený exemplář" (1980) autorka řešila tragickou osobní situaci androida určeného k likvidaci. Nejúspěšnějším románem je "Strach na planetě Kvara" (1982), který se odehrává na vzdálené planetě 800 let po kolonizaci, kdy jsou popisovány složité společenské vztahy planety. Pokračováním tohoto románu je román "Cizinci na planetě Kvara" (1986). Román "Odkud přišel Silvestr Stin" (1986) konfrontoval obraz "konzolidovaného" dneška viděného očima člověka z budoucnosti s obrazem "lepší" budoucnosti, jaká by mohla z tohoto dneška vzejít. Tento román vylekal tehdejší vedení nakladatelství Svoboda natolik, že nařídilo připravenou knihu sešrotovat. Po nepatrných úpravách tento román vyšel v roce 1990 pod názvem "Datum narození nula".

Lubomír Macháček (1947) je absolvent filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, povoláním dětský psycholog. V roce 1978 vyšla jeho samostatná sbírka SF povídek "Písek v zubech". Macháčkovy povídky mají vtip a podmanivou atmosféru. Druhou sbírkou SF povídek je "Výlety do snů" (1984), kdy autor v některých povídkách uvolňuje prostor čtenářově fantazii. Další povídky jsou zařazeny do antologií "Lidé ze souhvězdí Lva" (1983), "Hvězdy v trávě" (1984), "Stalo se zítra" (1984), "Návrat na planetu Zemi" (1985), "Teď už budeme lidé" (1985), "Hledání budoucího času" (1985) a "Přistání na Řípu" (1988).

Eduard Martin (1951), vlastním jménem Martin Petiška, vystudoval divadelní vědu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Do žánru SF vstoupil divadelní hrou "Podivuhodná událost v podivuhodné rodině" (1980). Jeho první samostatnou knihou SF je "Největší skandál v dějinách lidstva" (1984), která je ironickou paralelou s literární klasikou, kdy na daleké planetě, ve stínu rakety se scházejí lidí, aby si vyprávěli různé příběhy ze svých životů. Jeho druhá kniha SF povídek "Manžel z Marsu" je přehlídkou různých povolání z daleké budoucnosti. Na tuto knihu navazuje povídková sbírka "Půjčovna manželek" (1989), která obsahuje deset příběhů z fiktivní Modré galaxie. Kniha "Milenci našich žen" (1989) obsahuje příběhy konstruktéra robotů Daidala. Kniha "Vybraná tajemství profesora Kesslera" (1989) popisuje setkání profesora Kesslera s lidmi nadanými zvláštními schopnostmi. Martinovy povídky byly uvedeny v antologiích "Stalo se zítra" (1984), "Návrat na planetu Zemi" (1984), "Teď už budeme lidé" (1985), "Přistání na Řípu" (1988), "Skandál v divadle snů" (1988) a "Černé zrcadlo" (1992).

Jana Moravcová (1937), vlastním jménem Jana Neumannová vystudovala Vysokou školu ruského jazyka a literatury v Praze a v současné době je redaktorkou. Sbírky "Klub neomylných" (1973) a "Klub omylných" (1983) obsahují povídky se záhadou. Stejný motiv je použit v románu "Brána dorozumění" (1985). Její povídky vyšly v některých českých antologiích.

Ondřej Neff (1945) je absolventem fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy v Praze, v současné době fotograf, novinář a spisovatel, vydavatel "internetovských" novin "Neviditelný pes". K literatuře SF ho přivedl zájem o tvorbu J.Verna, kdy vydal studii "Podivuhodný svět Julese Verna" (1978). V souboru esejů "Něco je jinak" (1981) zachytil historii české literární fantastiky od dob Komenského. Na tento soubor navazuje kniha "Všechno je jinak" (1986) o historii světové SF, kterou napsal společně s A. Kramerem, který v této době nemohl pod svým jménem publikovat z politických důvodů. Další teoretickou prací jsou "Tři eseje o české sci-fi" (1985). Ondřej Neff vstoupil do literatury SF jako autor v antologiích "Železo přichází z hvězd" (1983), "Lidé ze souhvězdí Lva" (1983), dále "Hvězdy v trávě" (1984), "Návrat na planetu Zemi" (1985), "Teď už budeme lidé" (1985), "Skandál v divadle snů" (1988), "Přistání na Řípu" (1988), "Lety zakázanou rychlostí" (1989), "Makropulos speciál" (1993), "Let na Měsíc" (1993). Dobrodružným SF románem je "Jádro pudla" (1984), jehož děj se odehrává na Marsu. Sluneční soustava je kolonizována a pouze Mars ovládaný vojenskou diktaturou je vyčleněn z Planetárního společenství. Na tento příběh navazují romány "Čarodějův učeň" (1989) a "Šídlo v pytli" (1991). Autor své povídky shrnul ve sbírce "Vejce naruby" (1985), "Čtvrtý den až navěky" (1987), "Vesmír je dost nekonečný" (1990), "Zepelín na Měsíci" (1990). Pokusem o reálnou předpověď technického a společenského vývoje v 21.století je román "Měsíc mého života" (1988). Dobrodružnou trilogii z blízké budoucnosti je "Milénium. Země ohrožená" (1992), "Milénium 2. Země bojující" (1994). Ondřej Neff se s Evou Hauserovou a Vladem Ríšou podílel na románu "Gooka a dračí lidé" (1991). Za počítačové romaneto označil svůj román "Pole šťastných náhod" (1989). Dětem je určeno "Dobrodružství na planetě snů" (1989). Pro Káju Saudka napsal scénář ke comicsu "Arnal a dva dračí zuby" (1989).

Ladislav Szalai (1951), původně opravář zemědělských strojů a železničář. Založil nakladatelství Orfeus. Od roku 1978 píše SF. Knižně publikoval své SF povídky se Zdeňkem Rosenbaumem ve sborníku "Dvojnásobný dvojník" (1983). Oba spoluautoři si vybrali deset témat a ke každému z nich napsali povídku. Szalai vyniká svým groteskním vyprávěním, využívá efektivního spojení všedních motivů s fantastickými. Jeho první samostatnou sbírkou je "Cesta do bláznovy zahrady" (1984). V antologii "Hvězdy v trávě" (1984) otiskl dvě povídky. Jeho další sbírkou SF grotesek je "Zapomenutý vesmír" (1986). Se Zdeňkem Rosenbaumem napsal antologii textů od neexistujících spisovatelů "Tajná společnost SF" (1986). Jeho povídky vyšly v antologiích "Stalo se zítra" (1985), "Skandál v divadle snů" (1989), "Lety zakázanou rychlostí" (1990), "Návrat na planetu Zemi" (1984). Sbírky nepublikovaných povídek vyšly pod názvy "Půltá planeta" (1992) a "Stroj času" (1992).

Jaroslav Veis (1946) je novinář, překladatel, spisovatel, publicista a bývalý šéfredaktor listu Lidové noviny. Přeložil mimo jiné SF román Briana W. Aldisse "Nonstop", spolu s Vladimírem Petříkem populárně vědeckou encyklopedii Isaaca Asimova "Slova vědy" (1978). Společně s A. Kramerem napsal sbírku povídek "Experiment pro třetí planetu" (1976), která vyšla pouze pod jeho jménem, protože A. Kramer nemohl z politických důvodů publikovat. Další sbírkou byla "Pandořina skříňka" (1979) opět napsaná spolu s A. Kramerem. Spolu s A. Petříkem pod pseudonymem Jaroslav Petr napsal román "Zemřeš podruhé" (1982). Další sbírkou povídek je "Moře času" (1986) a výbor z Veisových povídek vyšel pod názvem "Den na Kallistó" (1990). Další povídky vyšly v antologiích "Neviditelní zloději" (1979), "Příběhy s tajemstvím" (1981), "Lidé ze souhvězdí Lva" (1983), "Železo přichází z hvězd" (1983), "Hvězdy v trávě" (1984), "Teď už budeme lidé" (1985), "Přistání na Řípu" (1988), "Skandál v divadle snů" (1988), "Lety zakázanou rychlostí" (1990) a v Ikárii 1990/6. Veis uspořádal antologie SF "Hledání ztraceného času" (1985), společně ze Zdeňkem Volným "Vesmír je báječné místo pro život" (1987) a "Navštivte planetu Zemi" (1987).

Zdeněk Volný (1946) studoval na přírodovědecké fakultě a vystudoval fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Pracoval jako šéfredaktor Světové literatury. Jeho první sbírka "Neděle na prodej" (1980) se odlišovala od prací jeho kolegů vážným pohledem a zápletkami vyhrocenými někdy až do tragického závěru. Jeho povídky vynikají osobními dramaty hrdinů a vytříbeným stylem. Ve sbírce "Zlatá past" (1983) shromáždil devět povídek. Volný si vyzkoušel humoristickou polohu, ale jeho hlavní tvůrčí síla tkví v dramatických příbězích a velmi plastickém líčení. Další jeho povídky vyšly ve sbírce "Přistání na Řípu" (1988). Román "Brána k věčnosti" (1985) je příběhem o látce, která působí současně jako lék a droga a lidstvo řeší problém, jak tuto látku užívat. Román "Požár u zlatých labutí" (1987) řeší etický problém, jak bude lidstvo reagovat na kontakt s vyspělejší civilizací. Pro mládež napsal SF román "Oko chiméry" (1989). Sestavil antologii "Hvězdy v trávě" (1984) a s Jaroslavem Veisem "Hledání budoucího času" (1985).

Svým zaměřením byla čtvrtá etapa vývoje české SF užší než etapa třetí. Pouze Ludmila Freiová se věnovala soustavně tvorbě pro mládež. Téměř chyběla SF technického zaměření. Výjimkou jsou ojedinělé práce Karla Pacnera a Pavla Toufara.

Na počátku 90. let v důsledku publikační svobody a velkého počtu nových malých vydavatelů se objevilo mnoho nových autorů, se kterými je spojována pátá etapa vývoje české SF. Většina autorů 70. a 80. let se však odmlčela. Ze starších autorů, kteří dříve nepublikovali, lze zmínit Josefa Pecinovského a Františka Novotného, z mladších pak Ivana Kmínka, Evu Hauserovou, Jana Hlavičku, Vilmu Kadlečkovou, Jaroslava Jirana, Jana Poláčka a Jiřího W. Procházku.

Ivan Kmínek (1953) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze a od roku 1977 pracoval v Ústavu makromolekulární chemie. Udržoval úzké kontakty s českým fandomem a ve své tvorbě se zaměřil zejména na sociální stránku nepříliš vzdálené budoucnosti. V letech 1982 až 1988 publikoval 15 povídek v časopisech (zejména Zápisník a VTM). Některé povídky vyšly v antologiích "Stalo se zítra" (1984), "Návrat na planetu Zemi" (1985), "Lovci zlatých mloků" (1988), "Roboti a androidi" (1988), "Skandál v divadle snů" (1990)", "Lety zakázanou rychlostí" (1990) a výbor části z nich vyšel ve sbírce "Ústřední kancelář vesmíru se neozývá" (1992). Od poloviny 80.let pracoval na dystopickém románu "Utopie - nejlepší verze" (1991) o absurdním světě, ve kterém se totalitní společnost snaží vnutit člověku svou představu o správných hodnotách.

Eva Hauserová (1954) vystudovala biologii a pracovala jako vědecká pracovnice, knihovnice a redaktorka časopisu Ikárie. Povídkou "Spěte sladce, děti" (1987) obsadila 2.místo o cenu Karla Čapka. Tuto cenu získala v roce 1988 za svou povídku "U nás v Agónii" (sbírka "Skandál v divadle snů",1989). Nejlepší povídky obsahuje sbírka "Hostina mutagenů" (1992). Většina povídek Evy Hauserové jsou pochmurné obrazy zítřka v důsledku trendů v dnešní společnosti týkajících se životního prostředí a lidských vztahů. Další povídky autorka vydala v antologiích "Lovci zlatých mloků" (1988) a "Let na Měsíc" (1993).

Jan Hlavička (1951) vystudoval francouzštinu a němčinu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pracoval jako tlumočník, zaměstnanec Úřadu prezídia ČSAV a nyní je redaktor nakladatelství Ivo Železný. Jeho povídky se většinou soustřeďují na problémy malého člověka v odlidštěné společnosti. V 80.letech publikoval v časopisech. Jeho první sbírkou povídek je "Panelfixn" (1990), další sbírkou je "Hurá, hřbitov jede!" (1992), do níž je zařazena povídka "Hlavou proti vzduchu", která získala cenu Karla Čapka v roce 1989. Další povídky vyšly ve sbírkách "Stalo se zítra" (1984), "Návrat na planetu Zemi" (1985), "Lovci zlatých mloků" (1988) a "Planéta Zem potrebuje hrdinov" (1990).

Vilma Kadlečková (1971), vlastním jménem Vilma Klímová, vystudovala filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v oboru vědecké informace a knihovnictví. Dnes pracuje jako redaktorka. SF povídky publikuje od roku 1987 ve fanzinech a od roku 1989 v časopisech (Svět fantastiky, Ikarie) a také v antologii "Mysli na svět" (1990). Cenu Karla Čapka získala za román "Na pomezí Eternaalu" (1990), ve kterém je cítit zřetelný zájem autorky o řešení morálních otázek. Své povídky autorka shrnula do sbírky "Jednou bude tma" (1991). Zatím posledními jejími romány jsou fantasy "Meče Lorgan" (1993) a "Stavitelé věží" (1994).

Jan Poláček (1957) vystudoval technickou kybernetiku na fakultě elektrotechnické ČVUT Praha. V roce 1992 získal cenu Karla Čapka za povídku "Pán sítí". Jeho motivy jsou zejména kyberpunk, extrapolace vztahů mezi mužem a ženou, temná magie a moderní hudba. Poláčkovy povídky vyšly v antologiích "Argonauti z jiného světa" (1991), "Srdce Technopopu" (1992), "Jiné světy, Léto '92" (1992), "Základna 4" (1994). V roce 1991 vyšla jeho sbírka povídek "Ex Machina". Prvním jeho pokusem o fantasy je román "V těch temných dobách" (1994).

Literatura:

[1] Neff, Ondřej; Olša, Jaroslav, Jr.: Encyklopedie literatury science fiction. nakl. AFSF, Na Okraji 335, 162 03 Praha 6, nakl. a vydav. H&H, Komenského 236, 252 25 Jinočany, 1995, ISBN 80-85390-33-7 (AFSF), 80-85787-90-3 (H&H)

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci