Giuseppe Garibaldi je symbolem risorgimenta, národního obrození, jehož hlavním cílem bylo vytvoření jednotného italského státu. O politickou hegemonii usilovali jak republikáni G. Mazziniho, tak klerikálové, tak monarchisté. Nebylo shody ani v názorech na územní sjednocení. Sám hrabě Cavour se o sjednocení celé Itálie vyjadřoval dlouho jako o utopii a stavěl se k němu nepřátelsky.

V přístavní čtvrti městečka Nizza se 4. července 1807 narodil paní Rose Garibaldové syn - Giuseppe. Říkali mu Peppino a byl druhým synem v rybářské rodině. Peppino byl pohledný, přítulný a velmi bystrý. Sám však ve svých Pamětech přiznává, že měl raději zábavu než učení. Většinu času trávil v přístavu, kde se stal brzy uznávaným vůdcem chlapecké tlupy. Hodně se zajímal o římské dějiny, přímo je hltal a i jinak hodně četl - všechno, co se mu dostalo do rukou. Teprve později si částečně doplnil své vzdělání a dosáhl kapitánského diplomu. Zachoval se i jeho spisek o geometrii a logaritmech.

Jako chlapec podnikl řadu plaveb na otcově lodi i na jiných lodí, ale moc toho o nich nevíme. V roce 1828 přinutila bouře loď, na níž se Garibaldi plavil, změnit kurs a přistát v Cařihradu. Garibaldi se tu však roznemohl a loď pak musela odplout bez něho. Mezitím vypukla rusko-turecká válka a znemožnila mu z Cařihradu odjet. Po několikaměsíčním nuceném pobytu se Garibaldi dostal na loď kapitána Casabony a později, když její majitel odešel na odpočinek, se stal jejím kapitánem.

V řeckých a ruských přístavech, kam se Garibaldi na svých plavbách dostal, cítil touhu lidí po svobodě i jejich odhodlání za ni bojovat. Osudový význam mělo pro něho setkání v Taganrogu s krajanem, který byl členem Mladé Itálie.

V Piemontu, kde koncem dubna 1831 nastoupil na trůn Sardinského království Karel Albert, liberálové doufali, že panovník nezapomněl na rok 1821, kdy vyhlásil jako regent ústavu. Mladý revolucionář Giuseppe Mazziny dal vytisknout v marseillském exilu svůj dopis králi Karlu Albertovi s výzvou, aby se postavil do čela vlasteneckého hnutí za italskou svobodu a nezávislost. Výzva byla brzy ilegálně rozšířena po celé Itálii a dostala se do rukou králi. Karel Albert se však už rozešel se svou liberální minulostí, Na Mazziniho výzvu odpověděl příkazem k zatčení jejího autora, jakmile vstoupí na půdu sardinského státu.

Ještě v savonském vězení se Mazzini rozhodl založit liberální vlasteneckou společnost, jež by nahradila karbonářské sekty a odpovídala novým podmínkám. A tak v Marseille vznikl hlavní stan Mladé Itálie. Její tajné organizace vzápětí vznikly v italských krajích. Mladá Itálie měla své symboly: cypřišovou větvičku na paměť mučedníků; jejím heslem bylo "Nyní a vždy". Prapor v barvách bílé, červené a zelené měl po stranách hesla:"Svoboda, Rovnost, Lidskost" a "Jednota a Nezávislost". Mazzini založil časopis stejného názvu, který měl mezi Italy propagovat republikánský program Mladé Itálie a připravit lidové postání, jež by nejprve skoncovalo s úhlavním nepřítelem - rakouskými okupanty - a pak svrhlo všechna vládnoucí knížata. Rozmach demokratického hnutí vyvolal v roce 1833 silnou represi; připravované povstání bylo krutě potlačeno. Mezi jinými byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti i Giuseppe Mazziny. Celkem bylo popraveno 12 vlastenců a 67 jich bylo odsouzeno k těžkým trestům vězení.

Vládní teror Garibaldim hluboce otřásl. Pronásledování stoupenců Mladé Itálie Mazziniho utvrdilo v přesvědčení nebo iluzi, že situace je zralá a že je třeba urychleně připravit další povstání. Garibaldi se měl postarat o nábor dobrovolníků. Musel ale r. 1833 nastoupit pětiletou vojenskou službu. A tak se tedy hlásil na velitelství královského válečného loďstva. V odvodním listě ho popsali takto: Vlasy a obočí ryšavé, oči hnědé, čelo široké, nos orlí, ústa souměrná, brada a obličej kulaté, pleť zdravá, výška 166 cm.

I na palubě válečné lodi pokračoval Garibaldi v náboru dobrovolníků, přesvědčen, že v nejbližší době vypukne povstání. 3. února 1834 byl však náhle přeložen na jinou loď. Zde konečně důvěřivý Garibaldi vytušil vážné nebezpečí a rozhodl se pro okamžitý útěk.

Garibaldi se zachránil v poslední chvíli. Povstání bylo prozrazeno nejen v Janově. V červnu se právě tam, v Janově, sešel vojenský tribunál a vynesl rozsudek nad spiklenci proti vládě. Garibaldi a ještě další dva revolucionáři byli odsouzeni v nepřítomnosti k "potupné smrti zastřelení do zad" a "vystaveni veřejné pomstě", ostatní byli osvobozeni.

Garibaldi uprchl do Marseille. Brzy se ale unavil neplodným tlacháním emigrantských salónů, zprotivilo se mu také žít ze dne na den, kdy musel vzít zavděk kdejakým příležitostným výdělkem, aby si zajistil alespoň skromnou existenci. Stýskalo se mu přitom po moři a proto uvítal nabídku kapitána Gazana, který ho vzal s sebou na loď jako druhého důstojníka.

Tak se Garibaldi dostal do Oděsy. Po návratu už neměl o zaměstnání nouzi a vystřídal několik lodí, plavil se také jako kapitán turecké brigantiny a fregaty tuniského beje. Nakonec se odhodlal pro cestu do Rio de Janeira. Netušil, že tam stráví 12 let.

V Rio de Janeiru přistál Garibaldi na přelomu let 1835 - 1836. Brzy se dal do propagandy pro Mazziniho hnutí. Uveřejnil ostrý článek proti Karlu Albertovi, tiskl letáky a manifesty, získával stoupence Mladé Itálie, dal ušít italskou vlajku a vztyčil ji na lodi. Postupně ale začínal trpět nečinností. V daleké zemi se problémy Itálie nezdály tak velké. Toužil po nějaké činnosti, kterou by mohl prospět své zemi.

Rio Grande do Sul, bohatý brazilský stát gaučů, vyhlásil odboj vládě a v září 1835 se prohlásil za nezávislou republiku. Garibaldi dostal možnost bojovat za její zájmy. Nejdříve získal povolení pro bojové akce proti císařským lodím. 7. května 1837 vypluli. Hned za Rio de Janeirem napadl pokojnou bárku vezoucí náklad kávy. Vyděšená posádka se vzdala bez boje. Svoji loď pak potopil a vzal si pro sebe loď ukořistěnou. 28. května zakotvil v Maldonadu. Nezdržel se tam dlouho. Pak znovu vypluli. Cestou ale svedli ostrou přestřelku s nepřátelskými šalupami. Garibaldi byl raněn do krku a námořníci ho už málem pohřbili. Nakonec pronásledovatelé zakončili boj a odpluli. Garibaldi s kulkou v krku se osm dní zmítal mezi životem a smrtí. Lodí byl převezen do Gualeguaye, kde mu obyvatelé přichystali vřelé přivítání. Guvernérův osobní lékař Garibaldimu vyoperoval nepřátelskou kulku.

Později se Garibaldi účastnil ještě mnoha podobných výprav. Brzy byl známým a obdivovaným. Usadil se v Julianě a tam si našel lásku na první pohled - Anna Maria Bento Ribeirová. Koncem října 1839 ji požádal o ruku.

R. 1841 doplul do Montevidea. Tam se dozvěděl, že mu mezi tím zemřel v Nizze otec. Anita se ho snažila všemožně připoutat k rodinnému krbu, k malému domku poblíž přístavu. Bláhově se domnívala, že její muž se natrvalo vzdá dosavadního života, ve kterém mu denně hrozila smrt, a spokojí se jednou provždy s pokojným zaměstnáním. Přátelé mu obstarali místo obchodního cestujícího a výpomocného učitele matematiky, zeměpisu a krasopisu. Po roce pobytu v Montevideu uzavřel Garibaldi s Anitou církevní sňatek.

Situace v Itálii se měnila a Mazzini žádal, aby se Garibaldi vrátil. Ten pak 15. dubna 1848 vyplul se svými legionáři z Montevidea směrem k Itálii.

Plavba trvala 68 dní. Evropské revoluce urychlily vývoj v Itálii. Hlavně březnová revoluce ve Vídni a pád Metternicha. 18. března povstal milánský lid a po pěti dnech pouličních bojů vyhnal z města rakouskou posádku o síle 14000 mužů, jimž velel maršál Radecký. Povstaly i Benátky - kde 22. března kapitulovala rakouská posádka. Slavnostně byla obnovena Benátská republika. Do čela války za nezávislost se postavil Piemont.

21. června 1848 přistál Garibaldi v Nizze. V prvním projevu na italské půdě pozdravil Garibaldi v Karlu Albertovi osvoboditele Itálie a vyslovil mu svou podporu, aniž se zřekl svého republikánského přesvědčení.

Garibaldi velmi trpěl nesouhlasem, který u některých revolucionářů vyvolal spěch, s jakým se vyslovil pro podporu Karla Alberta, aniž se setkal nejdřív s Mazzinim. Garibaldi ve svých projevech trpce polemizoval se svými kritiky:"Jsem republikán, ale když jsem se dozvěděl, že Karel Albert se vydal bojovat za Itálii, přísahal jsem, že se mu podřídím."

Vydal se do Mantovy, kde měl tehdy svůj hlavní stan Karel Albert. Jel mu nabídnout své služby. 5. července se setkal s králem. Ten se ke Garibaldiho nabídce - že je připraven bojovat se svými legionáři po boku pravidelného piemontského vojska a velet sboru dobrovolníků - otevřeně nevyjádřil. Poradil Garibaldimu, aby jel do Turína a tam vyčkal rozhodnutí ministra vlády.

Zdvořile odmítnutý velitel dobrovolníků přijel 14. července do Milána. Spoléhal se, že prozatímní vláda jeho služby neodmítne. Garibaldimu byla nabídnuta hodnost lombardského generála a Garibaldi ji přijal. Ani v Miláně však jeho postavení nebylo snadné.

Maršál Radecký 25. července porazil Italy u Custozy a pokračoval do Lombardie. Brzy stál před branami Milána. V noci na 28. července se sešla prozatímní vláda a spolu s přizvanými generály a politiky vytvořila "výbor veřejné obrany". Na bouřlivém zasedání Garibaldi ostře kritizoval neschopnost piemontských generálů a ministra války Sobrera, který dosud sabotoval ustavení větších dobrovolnických sborů a jejich vojenské nasazení.

Postavení Milána bylo neudržitelné a piemontská armáda se rozutekla. Garibaldi ale chtěl pokračovat v boji. Jeho výzva se nesetkala s přílišným ohlasem, ale nakonec s hrstkou lidí se dostal do Luinu a odtud pokračoval dále. V patách mu šel generál D. Aspre, velitel rakouského 2. armádního sboru a také piemontští vojáci: jejich nadřízení se báli, aby je Rakušané neobvinili z podpory povstalců. Garibaldi odrazil rakouský předvoj a použil své osvědčené partyzánské taktiky; v noci pronikl rakouským obklíčením a v převlečení za vesničana se dostal s hrstkou legionářů na švýcarskou stranu. Bylo 27. srpna 1848. Lombardské tažení pro něho definitivně skončilo.

10. září se Garibaldi dostal do Nizzy. U své rodiny a matky Rosy si chtěl odpočinout po strastech válečného tažení a záchvatech malárie. Dlouho ale neodpočíval. Už 18. října Garibaldi adresoval Italům novou výzvu. Situace v zemi byla dosud nadějná. Lombardii a Benátsko sice pevně ovládal maršál Radecký, ale v Benátkách byli pány dosud povstalci, v Toskánsku vládl neklid. Sicílie se bouřila a v Římě nabyly převahy liberální živly uvolněné papežem Piem IX. Rozhodl se odjet do Toskánska, kde velkovévoda Leopold II. vydal konstituci. Již za svého pobytu v Montevideu snil Garibaldi o tom, že z Toskánska povede při jeho výhodné strategické poloze útok proti Rakušanům. Nyní se naskýtala možnost velet toskánskému vojsku. Z vytáček vládních činitelů ale pochopil, že mu nehodlají svěřit velení. 9. listopadu vyrazil zklamaný Garibaldi se svými legionáři na další cestu, tentokrát zamířil do Benátek.

10. listopadu vjeli legionáři triumfálně do Bologne. 12. listopadu se legie, posílená o nové dobrovolníky, s Bolognou rozloučila a vydala se na další pochod k Ravenně. Síla mužstva vzrůstala až na 400 dobrovolníků.

Legionářská kolona zamířila k Římu. Římský ministr vnitra nabídl Garibaldimu a legii, aby vstoupili do jeho služeb. Nakonec dostal Garibaldi rozkaz pochodovat na Maceratu. Zimní pochod skončil 4. února. Garibaldi, těžce postižen revmatismem cestu těžko snášel. 5. února vstoupili do Říma, právě včas, aby se Garibaldi zúčastnil slavnostního zahájení Národního shromáždění.

Garibaldiho projev na prvním zasedání parlamentu rozčeřil hladinu. Velitel legie se uprostřed ceremoniálu a právnických kliček cítil poněkud nesvůj. Odezva na jeho přednes nebyla jednoznačná. Všichni poslanci nesdíleli jeho republikánské nadšení. Teprve další zasedání vyhlásilo republiku a zrušilo světskou moc papežů. Stalo se tak 9. února. Garibaldiho legie se rozrostla na maximálně povolený počet 1000 mužů.

Karel Albert ukončil příměří 12. března 1849 a 20. března vyhlásil Rakousku opět válku. Piemontské vojsko bylo ale poraženo 23. 3. u Novary. Karel Albert se vzdal koruny ve prospěch syna Viktora Emanuela a zvolil si exil v Portugalsku, kde 28. července téhož roku zemřel.

Porážka u Novary měla neblahý vliv na situaci v celé Itálii. Viktor Emanuel II. zahájil okamžitě jednání o uzavření míru s Rakouskem. Podepsal ho 6. srpna se všemu tvrdými podmínkami. Včetně té, že nebude podporovat revoluční hnutí. Papež zatím burcoval okolní státy, k osvobození Říma. Francie poslala své vojsko. Římská republika se chystá k obraně. První útok Francouzů je skutečně odražen. Garibaldi chtěl prchající Francouze pronásledovat a dovršit jejich porážku, ale nebylo mu to dovoleno. Mazziny stále doufal, že se s Francií nakonec dohodne.

K Římu se blížil další nepřítel - desetitisícová armáda Ferdinanda II. Neapolského. Garibaldi měl zabránit se svými 2300 vojáky postupu tohoto vojska na město. A to skutečně také splnil. Byl odvolán zpět do Říma, kde 4. června vzplál velký boj mezi Francouzi a Italy. V noci z 21. na 22. června Francouzi prolomili obranu. Morálka vojáků ve městě klesala. 3. července v poledne byla na Kapitolu slavnostně vyhlášena republikánská ústava. Stala se politickou zátěží Římské republiky, jež v zápětí přestala existovat - Francouzi obnovili vládu papeže. Významné osobnosti republikánského režimu opustili Řím tajně nebo na anglické či americké pasy. Garibaldi se se svými věrnými vojáky vydal také na cestu. S ním i jeho žena Anita, která čekala další dítě. Garibaldiho čtyřtisícové vojsko mělo proti sobě 30 000 Francouzů, 15 000 Rakušanů, 12 000 Bourbonských, 6000 Španělů a 2000 Toskánců. 4. července přivedl Garibaldi své vojsko přes Tivoli do Monterotonda. 8. července dorazili do Terni. U obce Sant Angelo in Vado se dostali do pasti. Garibaldimu se sice podařilo uniknout, ale s velkými ztrátami. 29. července dorazili do Macerata. Odtud do neutrální republiky San Marino. Nastalo obtížné vyjednávání s Rakušany. Podmínky příměří byly tak kruté, že se Garibaldi rozhodl uprchnout. Vzal si s sebou jen 250 svých nejvěrnějších spolubojovníků. Pro ostatní část vojska to byl docela šok, když zjistili, že jejich velitel uprchl. Dostali se na lodě, dvě bárky ale 3. srpna ráno uvízly na mělčině u břehu Comacchia. Garibaldi byl na palubě jedné z nich. S Anitou v náručí překonal ve vodě 400 metrů ke břehu. Vyzval bezradné druhy, aby se co nejrychleji rozprchli, nemají-li všichni zahynout. Osaměl na břehu s umírající Anitou. Zemřela 4. srpna ráno.

Další Garibaldiho cesta vedla do Toskánska. Nakonec souhlasil s emigrací, chtěl jen před odjezdem navštívit rodinu v Nizze.

16. srpna 1849 nastoupil Garibaldi na loď plující do Tunisu. Žil tam 7 měsíců, v červenci 1850 odplul přes Liverpool do New Yorku a odtud pak v dubnu 1851 do Střední a Jižní Ameriky. Po nějaké době se do New Yorku vrátil a přijal místo kapitána na lodi plující do Londýna. 12. ledna 1854 vyplul z New Yorku a 8. března zakotvil v Londýně. Tentokrát slavnostnímu přivítání neunikl. Americký velvyslanec uspořádal na jeho počest banket, jehož se zúčastnil výkvět revoluční Evropy - Kossuth, Ledru, Rollin, Gercen, Mazzini. Nakonec dostal povolení odjet do Nizzy.

Muž,na kterém záviselo povolení k návratu, byl ministerský předseda piemontského krále hrabě Camilo di Cavour. Do politického života vstoupil teprve v roce 1848. V roce 1850 se stal ministrem zemědělství a v roce 1852 ministerským předsedou. V této funkci setrval téměř bez přestávky až do své smrti v roce 1861. Jeho ctižádostí bylo zajistit Piemontu ve sjednocovacím procesu postavení, jaké mělo Prusko v Německu. Snažil se Garibaldiho získat a využít jeho domácí i zahraniční popularity.

Garibaldi přijel 7. května 1854 do Janova, ale na veřejnosti nevystoupil. Pak odjel do Nizzy, za svými dětmi. Měl nyní poprvé možnost se s nimi sblížit a starat se o jejich výchovu. Jinak se věnoval svému oblíbenému lovu a rybolovu v okolí města. O místní politiku se nestaral.

V Nizze se nehodlal usadit natrvalo; toužil po klidnějším místě. Koncem roku 1855 získal nečekaně prostředky a mohl svůj sen uskutečnit. Zemřelý bratr Felice mu odkázal v závěti 35 tisíc lir a na 25 tisíc lir dostal z Ameriky jako doplatek za své plavby. Jeho přátelé mu poradili, aby se usadil na ostrově Caprera. 29. prosince 1855 podepsal Garibaldi kupní smlouvu a stal se ostrovním majitelem.

V domácím a polním hospodářství snad vyzkoušel Garibaldi se střídavým úspěchem všechno, často bez ohledu na náklady, jež brzy pohltily většinu jeho úspor. Finančně ho zatěžovala i bohatá oboustranná korespondence; dostával mnoho nevyplacených dopisů od chudých lidí z celé Itálie, až se k nim musel obrátit v tisku s prosbou o pochopení - neměl peníze na poštovní doplatky.

Jakmile dokončil stavbu svého Bílého domu, jak ho nazval, napsal si do Nizzy o služku, jež by mu vedla domácnost. Nepříliš pohledná, negramotná osmnáctiletá Battistina se záhy stala jeho milenkou. Pomýšlel na sňatek, ale přátelé mu to rozmluvili pod záminkou, že nemá potvrzení o Anitině smrti a sotva ho od papežských úřadů dostane.

Skupinu jeho obdivovatelek doplnila na jaře roku 1857 37-letá spisovatelka a novinářka Maria Esperance von Schwartz, uměleckým jménem Elpis Melena. Pocítili k sobě vřelé přátelství, z Garibaldiho strany to byl i hlubší cit. Navzdory jeho četným galantním dobrodružstvím se stala Speranza (jak si poitalštil jméno své nové přítelkyně) po zemřelé Anitě nejvýznamnější ženou v jeho životě. Při její druhé návštěvě (v srpnu 1858) jí Garibaldi nabídl sňatek, ale dostal vyhýbavou odpověď a později zamítavou s odvoláním na Battistinu, jež mu zatím dala dceru Anitu.

Koncem srpna 1858 pozval Cavour Garibaldiho do Turína. Přivítal ho s okázalou srdečností a naznačil mu, že situace dozrává a že se s ním počítá jako s velitelem a verbířem dobrovolnického sboru alpských myslivců. Garibaldi byl nadšen. V březnu 1859 ho Cavour zavedl ke králi. Rozhovor mezi vojevůdcem národní revoluce a králem měl potvrdit nové spojenectví.

Z ostatních italských států přicházeli do Turína dobrovolníci. Cavour si vzal za záminku rakouské válečné přípravy a prohlásil, že v zájmu obrany země je nucen provést další odvody. To už bylo znamení pro Garibaldiho, že může oficiálně ustavit dobrovolnický sbor, jak se s králem dohodl. 17. března ho Cavour vyrozuměl, že ho vláda jmenovala velitelem alpských myslivců v hodnosti generálmajora. 20. března složil bývalý odsouzenec k smrti vojenskou přísahu.

23. dubna 1859 si mohl Cavour s uspokojením říci, že nepracoval nadarmo. Vyprovokoval Rakousko, které toho dne předložilo piemontské vládě očekávané ultimátum - buď okamžitě odzbrojí, nebo musí počítat s válečným konfliktem.

Hrabě Ferenc Gyulay, který nastoupil po maršálu Radeckém jako velitel rakouského vojska, měl k dispozici 170 000 mužů a navíc posádky rakouských pevností v Lombardii a Benátsku. Alpští myslivci dostali za úkol postupovat na Casale Monferrato, kde měli zadržet očekávaný postup Gyulayova vojska. Na královský rozkaz pak postupovali od Lago Maggiore do nepřátelského boku. O riziku akce svědčil poměr sil: dobrovolnický sbor tvořilo 3000 mužů (většinou příslušníků inteligence, hlavně lékaři a advokáti), proti nim stálo 170 000 vycvičených rakouských vojáků. Cavour byl později kritizován, že se chtěl Garibaldiho zbavit. Tento záměr mu však nelze ničím dokázat. 23. května 1859 vstoupili dobrovolníci do Varese, 8. června do Bergama a 13. června byli v Brescii, kterou Rakušané vyklidili. 18. června obsadil Garibaldi Salo na západním břehu Lago di Garda.

24. června Francouzi zvítězili u Solferina a piemontské vojsko u San Martina dal Argine.

Solferino znamenalo obrat v táboře vítězů. Francouzský císař, vázaný dohodou osvobodit Itálii až po Soču, se rozhodl ukončit tažení. Rakouská porážka porušila politickou rovnováhu ve střední Itálii a podnítila opozici v církevních státech. Papež protestoval v Paříži a Napoleon III. musel přihlížet k postoji francouzských katolíků. Habsburkům zůstalo Benátsko, Mantova, Peschiera a Modena. 8. července podepsaly obě strany příměří ve Villafrance. Italští vlastenci je považovali za zradu a nehodlali se s ním smířit. Zdrcený Cavour podal demisi.

Krátce po příměří dostal Garibaldi v Lovere novou nabídku; toskánský ministerský předseda Bettino Ricasoli mu navrhl, aby se ujal velení vojska ve střední Itálii. V Toskánsku, Romagni, Parmě a Modeně vznikly v období poklesu rakouského vlivu prozatímní vlády a v obavě z návratu vévodů, velkovévodů a papežských legátů uzavřely vojenský spolek.

Garibaldi nabídku velmi rád přijal. 1. srpna poslal Viktoru Emanueli svou demisi. Odjel do Modeny, ale ani v nových podmínkách neměl plnou důvěru vládnoucích kruhů. Pochopil, že jeho funkce ve velení středoitalského vojska je pro nejbližší dobu formální. Smířil se s touto skutečností a věnoval se na chvíli svému soukromí. Jeho spor s nadřízenými se však vyhrotil a Garibaldi podal demisi. Odjel do Nizzy a pak z Janova na Capreru.

24. ledna 1860 se po rychlých zásnubách oženil s Giuseppinou Raimondiovou. Cestou z kaple však kdosi podal novomanželovi lístek, který způsobil, že zdrcený Garibaldi okamžitě odešel od ženy, kterou si před několika okamžiky vzal za manželku.

Po míru ve Villafrance bylo všem jasné, že současný stav je neudržitelné provizórium. V lednu 1860 se Cavour vrátil do politického života. V březnu uspořádal v Emilii a Toskánsku plebiscit a většina voličů hlasovala pro připojení k Piemontu. V dubnovém plebiscitu se převážná většina voličů v Nizze a Savojsku vyslovila pro připojení k Francii. Garibaldi nesl ztrátu rodného města těžce. Období klidu, jež následovalo po připojení Emilie a Toskánska, naznačovalo, že Cavour a savojská monarchie již nemají další územní nároky.

Na Sicílii však na jaře roku 1860 vzplála revolta proti Bourbonům. Garibaldi se rozhodl podniknout výpravu na pomoc povstalcům. Viktor Emanuel s Garibaldiho tažením sympatizoval, ale neodvážil se nic rozhodnout bez všemocného Cavoura. A Cavour v obavě z diplomatických komplikací se snažil výpravě zabránit. Dělal to však velmi polovičatě, až Garibaldi získal dojem, že je to jen diplomatická finta k oklamání velmocí.

Garibaldi měl plán vylodit se 25. dubna na jihovýchodním pobřeží Sicílie. Bourbonské úřady už o chystaném vylodění věděly a rozšířily po celém ostrově zatykač. V posledních dnech, kdy přišly z jihu poplašné zprávy o potlačení povstání, se zdálo, že expedice ani nevypluje. Nakonec byl Garibaldi obviňován ze zbabělosti a strachu, takže nakonec 6. května vypluly dvě chatrné lodě z janovského Quarta s 1089 muži na palubě. Výprava Tisíce začala.

První protest přišel z Paříže. Sympatizující Anglie se k expedici po dva týdny nevyjadřovala. Nejostřeji reagovalo Prusko a Rusko. Rakousko se omezilo na projevy sympatií neapolské vládě.

Garibaldi plul rychle k Marsale, kam vstoupil 11. května 1860. 12. května vyšly z města a 13. května dorazili do městečka Salemi. Garibaldi se tentokrát prohlásil diktátorem Sicílie ve jménu Viktora Emanuela.

Dobrovolnické vojsko bylo pronásledováno sborem pod vedením generála Landiho. Zastavili se u obce Vita. Garibaldi nechtěl zaútočit první vzhledem k nepřátelské převaze. Útok nepřátelských jednotek však po urputném boji odrazili a generál Landi musel ustoupit. Zpráva o Garibaldově vítězství se rychle rozšířili. Sicilané houfně přecházeli na jeho stranu.

Vítězství u Calatafimi mělo přes svůj epizodický ráz rozhodující význam pro osud sicilského tažení. Garibaldi ovládl hornaté vnitrozemí, a otevřel si tak cestu k hlavnímu městu. Ještě pronikavější byl však jeho morální účinek.

16. května obsadil obec Calatafimi a na druhý den pokračoval v pochodu k Partiniku, pak jeho kolona zamířila k průsmyku Renda svažujícím se k Palermu. Garibaldi však měl ze svého Tisíce jen 750 bojeschopných mužů. Bourbonská posádka v Palermu čítala na 20 tisíc mužů. Cestou se ale k dobrovolníkům připojilo dalších 3000 mužů. Bourbonské úřady začaly panikařit. 27. května 1860 vstoupil Garibaldi do Palerma jménem Viktora Emanuela. 6. června podepsali Bourbonští kapitulaci na 20 000 vojáků z povolání se vzdalo několika tisícům dobrovolníků, jejichž výzbroj byla spíše symbolická.

První etapa Garibaldiho expedice se tedy úspěšně uzavřela. Itálie a celá Evropa sledovala s obdivem pochod Tisíce. Garibaldi si nyní musel poradit se správou zem. Pro sicilské a jihoitalské rolníky byl Garibaldi téměř mystickým Vykupitelem - jedním z prvních dekretů jeho vlády bylo zrušení nenáviděné daně z mletí a dekret o rozdělení obecní půdy.

V Turíně vyvolala zpráva o úspěchu expedice úžas a rozpaky. Cavour byl velmi překvapen. Sjednocení chtěl vždy dosáhnout diplomatickou cestou, a nikoli partyzánskou válkou a lidovým povstáním.

Cavour se rozhodl posílit armádu Tisíce a poslal jí dalších 3000 mužů. Cavour a propiemontší monarchisté chtěli prostou anexi, kdežto demokraté usilovali o úplné sjednocení Itálie včetně dobytí Říma. Sicilské veřejné mínění se podle toho převážnou měrou rozdělilo na stoupence anexe a stoupence sjednocení. Garibaldi se proti anexi nestavěl. Zatím však nepospíchal. Věděl, že anexe by ho vydala na milost Cavourovi, odpůrci dalšího tažení na kontinentě. Přitom byl pevně odhodlán dovést národně osvobozenecký boj za sjednocení až do konce.

Neapolská vláda se rozhodla Sicílii obětovat a nepovažovala další odpor za rozumný. Garibaldi se připravoval na vylodění na pevnině v kalambrii. Jeho tažení tam bylo spíše triumfem než bojem. 21. srpna padlo po krátkém boji Reggio di Calabria , po něm Villa San Giovanni a 6. září vstoupil do Salerna a odtud na Neapol.

7. září 1860 přijel Garibaldi do jihoitalské metropole. Obyvatelstvo ho nadšeně vítalo. Garibaldi jménem Viktora Emanuela vydal dekret ke konfiskaci bourbonské válečné flotily. Dekret měl spíše symbolický význam; kapitáni bourbonských lodí uznali již piemontského admirála Persana za svého nového velitele. Silné loďstvo mělo v Garibaldiho plánech sehrát významnou úlohu při dalším tažení na sever proti papežskému státu.

Garibaldi se domníval, že rychlým obsazením Neapole získal definitivní převahu nad svým protivníkem Cavourem, kterého Viktor Emanuel neměl v přílišné oblibě. Cavour se však nemínil vzdát. Vyburcoval krále zprávou z Neapole, že Garibaldi je odhodlán obsadit papežský stát bez ohledu na postoj Napoleona III. a pohrozil vlastní demisí. Viktor Emanuel nechtěl ztratit neobyčejně schopného ministerského předsedu a dal Cavourovi volnou ruku. Cavour usiloval zbavit Garibaldiho politické a vojenské opory urychleným plebiscitem na Sicílii a jejím připojením k Piemontu. Zároveň chtěl zastavit jeho postup a s tichým souhlasem Napoleona III. vyslal na jih 18 000 vojáků, kteří si vynutili průchod papežským státem.

Garibaldi si to mylně vysvětlil, vpád piemontského vojska do papežského státu a jeho pochod na jih uvítal. Vysvětloval si to jako Cavourovu porážku a královu podporu své politice.

1. října přešla bourbonská armáda do ofenzívy. Garibaldi musel poprvé vést poziční válku. Bitva u Volturnu byla jednu z nejvýznamnějších vojenských operací risorgimenta. Vítězství 20 tisíc špatně vyzbrojených a namnoze neukázněných dobrovolníků nad 30 tisíci bourbonskými vojáky s patřičnou výzbrojí a vojenskou kázní na dvacetikilometrové frontě u Volturna bylo do značné míry zásluhou Garibaldiho a jeho štábu, který dokázal, že vedle partyzánské války ovládá výtečně i taktiku poziční války.

V Neapoli se vylodily dva tisíce piemontských vojáků. 21. října se konal plebiscit - na Sicílii i v Neapolsku současně. Zdrcující většina se vyslovila pro připojení k Piemontskému království. Garibaldi vyjel králi vstříc; setkal se s ním a jeho vojskem 26. října u obce Vairano Patenore. Projevil ochotu vykonávat na přechodnou dobu dál svůj úřad, nežli se nový režim upevní. Viktor Emanuel však stroze odmítl. Garibaldi nebažil po poctách, ale záměrné přezírání pociťoval tento "dárce království" jako velikou nespravedlnost a křivdu. Zvlášť bolestně se ho dotklo, když král nesplnil svůj slib a nerozloučil se na závěrečné přehlídce s dobrovolníky, kteří mu vybojovali polovinu Itálie. Sbor dobrovolníků byl s velkým spěchem rozpuštěn. Král chtěl odškodnit odstrčeného Garibaldiho povýšením na armádního generála, šlechtickým titulem, hradem a penzí, ale bývalý velitel Jižní armády všechny pocty a odměny odmítl.

Po odjezdu z Neapole byl Garibaldi rozhodnut věnovat se na Capreře práci na své zemědělské usedlosti a lovu a rybolovu.

V lednu 1861 Garibaldi odmítl kandidovat, ale v březnu svůj názor změnil. 14. března bylo vyhlášeno Italské království a v novém parlamentě zasedlo 443 poslanců.

Po formálním sjednocením měl nyní parlament vypracovat program skutečného sjednocení - bylo třeba sjednotit osm metrický, měnových, zákonodárných a správních soustav, zrušit dosud existující vnitřní celní přehrady a vytvořit společný národní trh. Otevřená zůstala závažná římská otázka. Pius IX. odsoudil sjednocení a Cavour hájil své dílo vyhlášením zásady "svobodná církev ve svobodném státě" - po připojení Říma hodlal zachovat nezávislé postavení římskokatolické církve.

Garibaldi přijel do Turína 3. dubna a 18. dubna se objevil ve svém legendárním ponču a rudé košili v parlamentě, kde měla přijít na pořad otázka dobrovolníků. Jeho projev byl holdem bojovníkům Jižní armády a ostrou obžalobou Cavourovy politiky. V nastalé vřavě bylo jednání přerušeno.

1. května se Garibaldi vrátil na Capreru s pocitem hořkosti, že bitvu za své dobrovolníky v parlamentě nevyhrál. Cesta do královské armády jim zůstala uzavřena.

6. června 1861 Cavour zemřel.

Koncem srpna dostal Garibaldi nabídku presidenta Lincolna, aby velel armádě Unie v občanské válce proti otrokářům z Jihu. Třebaže Garibaldi dostal souhlas Viktora Emanuela, nabídku amerického presidenta nepřijal.

Počátkem března 1862 přijel Garibaldi do Turína k rozhovoru s novým ministerským předsedou. Rattazzi mu potvrdil, že se připravuje nové tažení proti Rakousku, a slíbil mu vedle velitelské funkce i řádnou výzbroj a finanční prostředky.

Veřejná kampaň se rozjela. Vláda částečně povolila nábor dobrovolníků. Radikálové projížděli zemí a shromažďovali výzbroj a výstroj a pořádali sbírku na podporu blížícího se tažení.

Když se vláda dozvěděla, že Garibaldi chystá vpád do Tyrol na 29. května, dala okamžitě příkaz prefektům, aby dobrovolníky zadrželi. Napětí mezi mezi obyvatelstvem a úřady silně vzrostlo a hrozilo nebezpečí otevřené srážky. Ratazzi Garibaldiho hájil, snad si byl vědom toho, že v něm vzbudil přílišné naděje a nedal mu jasně na srozuměnou, jak daleko je možno jít. Garibaldi se znechuceně 25. června vrátil na Capreru. 27. června z ní však zmizel a vylodil se v Palermu se záměrem táhnout na Řím. Nedal se už ničím zastavit. Král se snažil bojům zabránit. Ale stejně jako v roce 1860, i nyní byli všichni přesvědčeni, že králův nesouhlas je jen přetvářka určená pro cizinu a že Viktor Emanuel se s Garibaldim tajně dohodl. Toto přesvědčení otevíralo Garibaldimu brány měst. Ani královské vojsko, které mělo příkaz dobrovolníky zdržet, jim nebránilo. 20. srpna vstoupil Garibaldi do Catanie.

25. srpna přistál u kalabrijského břehu poblíž Melita. Tady ale začaly problémy. Proti Garibaldiho lidem byla vyslána armáda. Přízrak občanské války byl na dosah. Po těžké bitvě u Aspromonte, ve které byl těžce zraněn souhlasil s kapitulací. Byl zatčen a převezen do pevnosti Varignano. Zpráva o jeho uvěznění vyvolala v Itálii velké rozhořčení. Shromáždění v Hyde Parku v Londýně se tehdy zúčastnilo 40 tisíc Londýňanů.

Garibaldiho zdravotní stav byl velmi vážný. Jeho rekonvalescence trvala čtyři roky 1862 - 1866. Koncem roku 1863 se vzdal poslaneckého mandátu. A na jaře roku 1865 Garibaldi odplul z Caprery, kam se uchýlil po propuštění z pevnosti. Jeho odjezd vyvolal velký poplach. Úřady se bály, co z toho bude. Garibaldi měl ale namířeno do Anglie.

Uvítání, jakého se v Southamptonu Garibaldimu dostalo, překonalo i jeho největší italské triumfy. Zvláštním vlakem odjel do Londýna, kde ho očekávalo půl milionu Londýňanů. Ani královna Viktorie, jež vyjádřila nelibost nad třeštěním svých poddaných, nezchladila vřelé přijetí, jaké Londýňané Garibaldimu připravili.

Následující dny byly jediným sledem společenských slavností, recepcí a setkání s významnými osobnostmi. Přijel za ním do Londýna i budoucí král Eduard VII. Slavnostně mu bylo uděleno čestné britské občanství.

Alexandr Gercen sezval výkvět revoluční evropské emigrace. Jenže tyto styky měly pro Garibaldiho neblahý důsledek. Bylo mu naznačeno, že bude lépe, když opustí Anglii. Dostal darem jachtu a 9. května zakotvil na Capreře. Kterýsi francouzský novinář shrnul výsledek cesty v jízlivé zkratce:"Angličani nacpali Garibaldiho švestkovým pudinkem a sendviči, ale nedali mu ani šesták na jeho zbrojní fond."

Nastalo období horečných plánů a intrik. Garibaldi byl pod trojím dohledem - Mazziniho, královo a italské vlády.

17. června odjel na Ischiu, kde si přijel údajně léčit revmatismus a dnu. V jeho pokoji se konaly bouřlivé porady. Nakonec ale Garibaldi zhnusen intrikami odjíždí na Capreru.

V září 1864 vstoupil římská otázka do nové etapy. R. 1866 znamenal velkou příležitost pro osvobození Benátek. Kancléř Bismarck nabídl Itálii spojenectví proti společnému nepříteli - Rakousku. 8. dubna uzavřela Itálie pakt s Pruskem. 14. července 1866 vypukla prusko-rakouská válka. 20. června Itálie vypověděla Rakousku válku.

Garibaldi byl pověřen velením sboru dobrovolníků. S muzeální výzbrojí se vydal do boje. Italská armáda však prohrávala bitvu po bitvě. Po katastrofální porážce u Custozy nastaly veliké problémy. Nakonec sice Rakousko válku prohrálo, kvůli bitvě u Sadové 3. července. Po vítězství u Sadové Bismarck potřeboval získat Rakousko na svou stranu. Nedbal přitom na zájmy italského spojence, o jehož vojenských kvalitách se vyjadřoval ironicky. Věděl, že Itálie musí respektovat jeho rozhodnutí. Bez jejího vědomí se dohodl s Rakouskem - mělo odstoupit Itálii Benátsko francouzským prostřednictvím. Pro Itálii to bylo ponižující, ale toho si nevšímal. Itálie musela přistoupit na vyklizení Tridentska, kde předtím Garibaldi svedl těžké bitvy.

Garibaldi byl ohromen a nesmírně zklamán. Nemohl však nic, ačkoliv jeho vítězství v Tridentsku byla jediná z celé války na italské straně.

Odebral se na Capreru. Přihlásila se dna a stará rána z Aspromonte. V roce svých 60. narozenin značně zestárl. Nepoddal se ale. V únoru 1867 radostně přivítal své další dítě, dceru Clelii, kterou mu dala jeho nová hospodyně Francesca Armosinová. Vrátil se také do veřejného života. Rozhodl se kandidovat. Ve svých projevech neustále hovořil o úplném sjednocení země. Jeho plánem bylo vyvolat v Římě povstání a přijít povstalcům na pomoc. Vládní opozice však nechala Garibaldiho zatknout, aby nemohl svůj plán uskutečnit. To vyvolalo bouřlivé protesty a tak byl zase propuštěn. Drželi ho na Capreře. Použil lsti a zatímco velitel blokády telegraficky hlásil "Na Capreře nic nového", Garibaldi již mluvil na náměstí Santa Maria Novella k Florenťanům. Romantický útěk z Caprery vyvolal v Itálii i v Evropě stejné vzrušení jako kdysi Napoleonův útěk z Elby. Nikdy se mu nepostavil.

Na území papežského státu však byl klid. Předpokládané povstání se nekonalo. Garibaldi ale přesto vyrazil v čele 7000 dobrovolníků směrem na Řím. Celková situace byla stále horší. Na obranu papeže se postavila Francie i oficiálně italská vláda. Za těchto podmínek byl Garibaldi znovu zatčen a odveden do domácího vězení na Capreru.

Záchvaty dny a revmatické bolesti mu často nedovolily vstát z lůžka. Využíval času k rozsáhlé politické i soukromé korespondenci a pokusil se i o literární tvorbu. Jeho první román o téměř 500 stránkách se nazýval Clelia aneb vláda kněží; v romantickém námětu vyjádřil všechny své antipatie - vůči Francouzům,mazziniánům, konzervativcům, ale především svůj nesmiřitelný antiklerikalismus. Garibaldi byl sám ke své tvorbě kritický. Jeho romány imitovaly tehdejší historický román, oblíbenou formu romantické literatury. Autorovým cílem bylo povzbudit italskou mládež k vlasteneckým činům a v neposlední řadě - vydělat si na živobytí.

Roku 1868 se Francesce narodila 2. dcera. - Rosa.

I ve stáří, pokud ho dna nepřinutila setrvat na lůžku, zachovával svůj obvyklý ostrovní režim: vyjížděl na koni do okolí, zaléval olivovníky, oblékal se a jedl s námořnickou prostotou, jak byl odjakživa zvyklý. Jeho častým pokrmem byl ovčí sýr, boby, sleď a treska, zeleninová polévka. Zařídil si i domáckou saunu, kde ho po vypocení Francesca polévala ledovou vodou. Byl přesvědčen, že ledová voda je nejlepší lék na všechny neduhy. 20. října 1870 byl poklidně anektován Řím.

Garibaldi tuto zprávu přijal klidně. Král prostě přišel k Římu velmi lacino. Zúčastnil se ještě bojů ve Francii za Francouzské republiky.

V roce 1873 dala Franceska generálovi další dítě. Otec Garibaldi přijal dítě s nadšením jako důkaz své mužnosti a potěchu ve stále obtížnějším stáří. Měl stále ještě velký zájem o veřejné věci. Navrhl také regulaci Pádu, který od nepaměti znamenal hrozbu záplav, jež se katastrofálně projevily i v nedávných letech. Neustále se teď vracel k myšlence světového míru. Obrátil se na Bismarcka s návrhem smlouvy mezi evropskými a zámořskými národy. Přitom se nevzdával naděje, že Itálie dobude na Rakousku území osídlená Italy. Dokonce si u domu zřídil domáckou slévárnu střel.

Garibaldi neměl v životě nikdy zájem o majetek a finanční otázky. Připadaly mu zcela podružné ve srovnání s myšlenkami, pro které po všechna ta léta žil a bojoval. Nyní mu je však Francesca neustále připomínala a přemlouvala ho, aby přijal státní podporu. Garibaldi se chtěl tomuto "ponížení" vyhnout prodejem jachty, kterou mu věnovali jeho obdivovatelé. Výtěžek - 80 000 lir - byl v té době pro něho malým jměním. Peníze svěřil starému spolubojovníkovi Antoniovi Bo, aby je uložil v janovské bance. Pokušení však bylo příliš silné - Bo zmizel s penězi do Ameriky. Snad ještě více nežli ztráta peněz Garibaldim otřásla zrada starého druha. Musel požádat o půjčku neapolskou banku. Hypotéka, kterou banka zatížila ostrov, ho pronásledovala jako přízrak.

V únoru roku 1875 se Garibaldi po 26 letech vrátil do Říma. Zimní počasí zhoršilo jeho dnu. V následujících dnech složil v parlamentě poslaneckou přísahu (v loňských volbách byl opět zvolen), setkal se se svými někdejšími pobočníky a navštívil krále. Viktor Emanuel ho přijal přátelsky, ale nebyl s to splnit Garibaldiho největší prosbu - prosadit rozvod s komtesou Raimondiovou.

Garibaldi potřeboval získat souhlas parlamentu pro svůj velkolepý projekt meliorace římského venkova, převedení toku Tibery a výstavby velkého přístavu ve Flumicinu. Garibaldi si od projektu sliboval nejen potřebný zisk, ale i veřejnou činnost, bez níž si připadal na světě zbytečný. Nakonec projekt uvázl na nedostatku financí z italského státního rozpočtu a na obtížných technických podmínkách.

V lednu 1876 se v Itálii dostala k moci levice. Od nich Garibaldi s jistými rozpaky přijal dar 50 000 lir. Nechal si 5 000 a zbytek rozdal dětem.

9. ledna 1878 zemřel král Viktor Emanuel. Ze čtyř "otců vlasti" - Cavoura, Mazziniho, krále a Garibaldiho - žil už tak jen poslední. Hrdinské období risorgimenta, jež skončilo neslavnou anexí Říma, jako by s sebou odneslo valnou část jeho životních sil. Nejvíce ho trýznila představa, že zemře, aniž svým nemanželským dětem získá zákonné postavení.

V lednu 1880 po mnoha průtazích konečně byl zrušen sňatek s Giuseppinou Raimondiovou. 26. ledna mohl Garibaldi uzavřít sňatek s Franceskou Armosinovou.

Jeho zdravotní stav se neustále horšil. 2. června 1882 umírá. Je pohřben 8. června 1882 na Capreře. Na pohřeb přijeli ministři, předsedové sněmovny a senátu, váleční veteráni, zástupci královské rodiny a další. Z lodi byla vypálena smuteční salva. Prudká bouře však znenadání pokazila velkolepou režii. Garibaldiho přání prostého pohřbu se nakonec splnilo. Bouře rozehnala smuteční průvod a na 500 hostí uvázlo do druhého dne na Capreře, kde museli přijmout skromné přístřeší v nebožtíkově domě, chlévech a přilehlých staveních.

Literatura:

[1] Piruchta Libor: Giuseppe Garibaldi. Praha 1971

[2] Ottův slovník naučný IX,s. 921

časopis o přírodě, vědě a civilizaci