Tento článek je zpracován podle článku "An Introduction to Atheism", jehož autorem je Mathiew  [M1]. Je doplněn poznámkami zpracovatele, které jsou uvedeny v závěru článku.

Autor článku se pokusil podat obecný úvod k problematice ateismu. Ačkoliv se snažil zaujmout neutrální pozici, je třeba mít vždy na paměti, že článek reprezentuje pouze jeden úhel pohledu. Autor očekává, že každý čtenář si na základě tohoto článku učiní své vlastní závěry.

Aby článek měl určitou formu, autor jej sestavil jako myšlený dialog mezi věřícím a nevěřícím. Všechny otázky a názory věřícího účastníka dialogu jsou v textu uvedeny v uvozovkách. Jde většinou o otázky, které se opakovaně objevují v konferenci alt.atheism od okamžiku jejího vzniku.

Autor zmíněnou formu článku zdůvodňuje tím, že podobné otázky pokládají většinou křesťané, kteří čtou konferenci alt.atheism. Pokud autor hovoří o náboženství, má na mysli taková náboženství, jako jsou křesťanství, judaismus a islám. Je zřejmé, že většinu názoru lze použít také na jiná náboženství.

"Co je to ateismus?"

Ateismus lze charakterizovat jako nepřítomnost víry v Boha. Někteří ateisté jdou ve svém přesvědčení dále a věří, že Bůh neexistuje. Dříve se tyto formy často rozlišovaly jako "slabý" a "silný" ateismus.

Je dobré vidět výrazný rozdíl mezi oběma formami. "Slabý" ateismus je prostá skepse, nedůvěra v existenci Boha. Naproti tomu "silný" ateismus je přesvědčení, že Bůh neexistuje. Nemělo by to svádět k názoru, že všichni ateisté jsou "silní" ateisté.

Někteří ateisté věří v neexistenci všech Bohů, jiní omezují svůj ateismus pouze na určité Bohy, jako je křesťanský Bůh.

"Ale proč není nedůvěra v existenci Boha totéž jako víra, že Bůh neexistuje?"

Není to totéž. Nedůvěra prostě znamená, že nevěříme, že něco je pravda. Nevěřit, že něco není pravda, ovšem není totéž, jako věřit, že něco je lež. Někdo prostě nemusí mít představu o tom, zda něco je pravda nebo není. To nás vede k agnosticismu.

"A co je tedy agnosticismus?"

Termín "agnosticismus" zavedl profesor Huxley na zasedání Metafyzikální společnosti v roce 1876. Agnosticismus definoval jako postoj, kdy někdo věří, že vnitřní podstata věcí musí být nepoznatelná a neznámá. Proto agnostik je ten, kdo věří, že nemůžeme nikdy vědět, zda Bůh existuje.

Slova neodpovídají přesně myšlenkám a jazyk není přesný. Z různých úhlů pohledu se mohou pojmy agnosticismus a ateismus jevit různě. Například mnoho lidí označuje termínem "slabý ateismus" agnostisicmus a termínem "ateismus" silný ateismus.

Připomeňme ovšem, že slovo "ateismus" má mnoho významových odstínů a je velmi obtížné ateismus zobecňovat. Jeden znak je pro všechny ateisty společný: nevěří v Boha. To ovšem například neznamená, že všichni ateisté jsou přesvědčeni o tom, že věda je jediná správná cesta, jak pochopit vesmír.

"Jaké jsou filozofická opodstatnění nebo základy ateismu?"

Takových opodstatnění je celá řada. Každý ateista má jistě celou řadu nejrůznějších argumentů.

Mnoho ateistů cítí, že myšlenka Boha, která se objevuje ve většině náboženství, je v zásadě vnitřně rozporná, a proto logicky vyvozují, že Bůh nemůže existovat. Jiní ateisté jsou prostě skeptičtí, protože nemohou nalézt žádné důkazy Boží existence.

"Cožpak je možné dokázat neexistenci něčeho?"

Existuje celá řada příkladů takových důkazů. Například zcela jednoduchým příkladem je důkaz, že neexistuje prvočíslo větší než všechna ostatní prvočísla. Ovšem, v tomto případě se zabýváme dobře definovanými objekty splňujícími dobře definovaná pravidla. Zda Bůh nebo vesmír jsou dobře definovanými pojmy je otázkou.

Předpokládejme na okamžik, že existenci Boha nelze takto dokázat. Pak stále ještě existuje mnoho důvodů předpokládat, že Bůh neexistuje. Pokud předpokládáme, že něco neexistuje, pak vždy zůstává možnost tento předpoklad vyvrátit tím, že najdeme jediný příklad.

Pokud naopak předpokládáme, že něco existuje, pak vyvrácení tohoto předpokladu znamená najít všechna možná místa a situace, kde tento předpoklad neplatí. A to je samozřejmě prakticky nemožné. Žádný takový problém s největším prvočíslem nemáme, protože můžeme dokázat, že neexistuje. Proto obecně musíme předpokládat, že nějaká věc neexistuje, abychom mohli dokázat opak.

Předpoklad, že Bůh existuje pravděpodobně nelze zkoumat. Nemůžeme prohledat všechna místa, kde by Bůh mohl být a tím dokázat, že není nikde. Proto skeptičtí ateisté předpokládají, že Bůh neexistuje, protože tento předpoklad již zkoumat lze.

Silní ateisté obvykle netvrdí, že neexistují žádní Bohové, ale obvykle svůj názor omezují na skupinu Bohů, kteří se objevují v různých náboženstvích. Opět jde o problém dokazatelnosti, protože lze zkoumat, zda nějaký konkrétní Bůh neexistuje. Tím ovšem mohou dokazovat také to, že neexistuje žádný Bůh, který je popisován libovolným současným náboženstvím.

V praxi víra, že žádný Bůh popsaný některým náboženstvím neexistuje, velmi těsně odpovídá víře, že neexistuje vůbec žádný Bůh. Ovšem jde o dostatečný rozdíl, protože argument založený na omezeném počtu existencí je dokazatelný.

"Ale co v případě, pokud Boha nelze pozorovat?"

Pokud Bůh nějakým způsobem interaguje s naším vesmírem (tedy nějakým způsobem v něm působí), pak efekty takové interakce musí být fyzikálně měřitelné. A pak takové interakce s naším vesmírem lze jistě pozorovat.

Pokud ovšem Bůh není pozorovatelný, pak to musí být proto, že s naším vesmírem žádným způsobem neinteraguje. Mnoho ateistů pak argumentuje tím, že pokud Bůh s naším vesmírem neinteraguje, pak není vůbec podstatné, zda existuje nebo neexistuje.

Pokud máme věřit Bibli, tak Izraelité Boha snadno pozorovali. Proto by snad měl být pozorovatelný i dnes, ne?

"Dobře, považujme to za filozofický argument ateismu, ale není ateismus jen určitá jiná forma náboženské víry?"

Jednou z velmi běžných metod filozofických diskusí je "hra na změnu". Laický pohled na takovou hru může být následovný:

Účastník debaty A předloží nějaký výrok. Pokud účastník B dokáže, že tento výrok je nepravdivý, účastník A postupně mění slovní spojení, které použil v původním výroku, až účastník B je ochoten daný výrok přijmout. Jakmile účastník B daný výrok přijme, účastník A si tento výrok zapamatuje a pokračuje dále v argumentaci. Používá pak příslušný výrok jako "odsouhlasenou skutečnost" a vrátí se postupně k původní definici všech slov, aby dokázal účastníkovi B, že i původní výrok byl pravdivý. Ikdyž tento postup není logicky konzistentní, účastník B obvykle na něj přistoupí.

Pokud tuto hru aplikujeme na výše uvedenou otázku, můžeme se ptát, zda "ateismus není také forma náboženské víry". Odpověď závisí na tom, co myslíme pod slovem "náboženský". "Náboženství" obvykle charakterizujeme jako víru v nadpřirozenou řídící sílu.

Poznamenejme ovšem, že na základě této definice některé druhy Budhismu nejsou náboženství.

Ateismus je přesvědčení, že žádné takové nadpřirozené síly neexistují a není žádný rozumný důvod je uctívat. Definici "víry" jistě lze rozšířit tak, že by do ní bylo možno najednou zahrnout všechny obory lidské činnosti, jako je věda, politika nebo třeba sledování televize.

"Dobře, ateismus tedy není náboženství. Ale víra v ateismus (nebo ve vědu) je stále ještě určitým aktem víry, podobně jako u náboženství, nebo ne?"

Za prvé, není vůbec zřejmé, že by skeptický ateismus vůbec v něco věřil.

Za druhé, vždy je zcela nezbytné přijmout řadu určitých základních předpokladů, pokud chceme interpretovat svá pozorování reálného světa. Mnoho ateistů se snaží přijímat těchto předpokladů co nejméně a dokonce i tyto předpoklady jsou podrobovány zkoumání, zda nejsou v rozporu se skutečností.

Věda činí řadu základních předpokladů. Například obecně se předpokládá, že fyzikální zákony platí pro všechna pozorování stejně. Existuje celá třída základních předpokladů, které ateisté činí. Pokud tyto základní představy nazveme jako "akty víry", pak musíme tvrdit, že všechno je aktem víry a tento pojem ztrácí svůj smysl (pozn. 1).

Ateismus a věda nejsou určitě akty víry. Samozřejmě, jednotliví ateisté nebo vědci mohou dogmaticky tvrdit, že něco existuje "zcela jistě". To však není obecný postup. Existuje jistě mnoho ateistů, kteří by odmítli tvrzení, že vesmír určitě existuje.

Víra je přijetím faktů bez důkazu. Skeptičtí ateisté nemají žádnou víru. Silní ateisté mohou mít určitou víru, která je ale obvykle podpořena experimentálními daty, která ubezpečují, že Bůh neexistuje (nepotvrzují, že Bůh existuje).

"Pokud ateismus není náboženství, není anti-náboženství?"

Je nešťastnou lidskou vlastností všechno označovat jako "pro" nebo "proti", "přítel" nebo "nepřítel". Pravda není takto ostře rozdělena.

Ateismus se chápe jako pozice, která je logicky proti teismu. V tomto smyslu by se mohlo hovořit o "anti-náboženství". Ale výrazem "anti-náboženství" se obvykle míní to, že by ateisté měli být nepřátelští vůči věřícím.

Takové hodnocení ateistů je ovšem zcela nesprávné. Ateisté, stejně jako teisté, zaujímají široké spektrum názorů a postojů.

Většina ateistů zastává postoj "žít a nechat žít". Nikde se svým ateismem obvykle nijak neprojevují. Může to být také kvůli tomu, že v mnoha zemích je ateismus "sociálně přijatelný".

Někteří ateisté jsou ovšem anti-náboženští a pokoušejí se ostatní "obrátit" na ateismus. Takoví ateisté se vyskytovali často ve společnosti uvnitř zemí bývalého východního (sovětského) bloku (pozn. 2).

V bývalém Sovětském svazu byl původně oddělen stát a církev, podobně jako je tomu v USA. Sovětští občané mohli svobodně vyznávat jakékoliv náboženství. Tzv. "státní ateismus" přišel teprve po nástupu Stalina k moci, který se pokoušel církve zcela zlikvidovat.

Někteří ateisté občas se občas veřejně projevují, ale téměř výlučně je to v případech, když se církve míchají do věcí, které se jich netýkají, jako je např. vláda USA. Tito lidé obvykle trvají na tom, aby církev a stát zůstaly nadále odděleny.

"Pokud ovšem náboženství nemůže hovořit do řízení státu, nejde přece jenom o formu státního ateismu?"

Princip oddělení církve od státu spočívá v tom, že stát legislativně neupravuje věci, které se týkají náboženské víry. To znamená, že stát neprosazuje jedno náboženství oproti jiným a neurčuje, jaká náboženství se mohou vyznávat.

Náboženství prostřednictvím církví ovšem stále mohou hovořit do čistě světských záležitostí. V minulosti církve ovlivnily mnoho politických reforem státu. I dnes mnoho církevních organizací ovlivňuje vnitřní nebo mezinárodní dění. Pokud takové organizace nikoho nediskriminují kvůli jeho víře nebo ateismu, pak často většina ateistů je s jejich působením ve světské oblasti spokojena.

"A co kazatelé ve školách? Pokud Bůh neexistuje, proč se stát o kazatele stará?"

Kazatelé jsou také voliči a zákonodárci a dělají takové věci, které ostatní nemohou ignorovat. Křesťanští kazatelé na školách ovlivňují nekřesťany už tím, že s nimi hovoří. Rozšíření náboženské a nenáboženské víry je natolik široké, že nelze najít takového kazatele, který by byl přijatelný pro všechny.

Ti, co nejsou kazateli, mají přátele mezi těmi, kteří věří v Boha. Je jistě rozumné, aby tito lidé spolu trávili společný čas, a to i bez nějakých dalších důvodů.

"Jak již bylo zmíněno, křesťané se zasazují o pomoc ostatním. A co ateisté? Proč nejsou ateistické charity nebo nemocnice? Ateisté nemají zájem o náboženskou charitu?"

Existuje mnoho charitativních organizací bez vlivu církevního vlivu, v nichž pracují ateisté. Někteří ateisté pracují také v církevních charitách a dělají tak z praktického hlediska, aby pomohli lidem. Někteří ateisté dokonce dělají prospěšnou práci v charitách na náboženském základě.

Mnoho ateistů totiž cítí, že ateismus rozhodně není překážkou v charitativní činnosti. Ateismus má pro ně stejný běžný význam, jako charita. Většina ateistů charitu chápe jako činnost, která nemusí být nutně spojena s náboženstvím.

Pro "slabé" ateisty je věta "nevěřím v Boha" stejného smyslu, jako když na večírku řeknou "dnes nemám narozeniny". Proč ten povyk? Ateismus je zřídka evangelický.

"Bylo řečeno, že ateismus není anti-náboženský. Ale je snad proti výchově, je cestou vzpoury?"

Možná pro někoho. Ale mnoho lidí má rodiče, kteří své děti nevedli k žádným náboženským ale ani k ateistickým myšlenkám. Mnoho z těchto lidí si ale vybralo ateismus.

Jsou jistě případy, že někteří lidé si zvolili náboženství jako reakci na ateistickou výchovu, jako cestu jak se odlišit. Na druhé straně mnoho lidí si vybralo náboženství jako cestu jak se ztotožnit s jinými.

Nelze prostě jednoduše rozhodnout, zda ateismus je vzpoura nebo ztotožnění.

"Jak se ateisté odlišují od věřících?"

Tím, že nevěří v Boha. Ničím jiným.

Ateisté mohou poslouchat heavy metal, nebo klidně Verdiho Requiem, ikdyž nechápou třeba význam slov. Mohou nosit havajské košile, mohou se oblékat do černého nebo chodit v oranžových pásech látky (mnoho Buddhistů tak věří v určitou formu Boha). Někteří ateisté studují doma Bibli - aby mohli argumentovat proti náboženství, samozřejmě.

Kdekoliv se nacházíme, můžeme potkat ateisty, aniž si toho nějak povšimneme. Ateisté jsou však obvykle nevypočítatelní ve svém chování a ve svém vystupování.

"Nevypočítatelní? Ale neznamená to, že jsou méně morální, než věřící?"

Pokud morálku definujeme jako poslušnost Bohu, pak samozřejmě ateisté jsou méně morální, protože nejsou Bohu poslušni. Ale pokud se obvykle hovoří o morálce, má se na mysli rozlišování toho, co je přijatelné ("správné") od toho, co je nepřijatelné ("špatné").

Lidé jsou sociální tvorové a aby byli úspěšní, musí vzájemně jeden s druhým spolupracovat. To je dostatečně dobrý důvod, aby se většina ateistů vyhýbala "protisociálnímu" nebo "nemorálnímu" chování z čistě sebezáchovných důvodů.

Mnoho ateistů se chová "morálně" nebo "se soucitem" jednoduše proto, že cítí přirozenou tendenci soucítit s jinými lidmi. Proč nabízí pomoc druhým? Třeba neví, ale činí tak.

Jistě, jsou lidé, kteří se chovají nemorálně a snaží se to odůvodnit svým ateismem. Avšak existuje dost lidí, kteří se chovají stejně "nemorálně" a pak se pokoušejí toto jednání ospravedlnit svojí vírou. Náboženství nemá monopol na morální chování.

"Existuje něco jako ateistická morálka?"

Pokud se ptáme, zda existují pro ateisty takové věci, jako je morálka, lze odpovědět souhlasně. Mnoho ateistů má představu o morálce přinejmenším stejně přesnou, jako věřící.

Pokud se ptáme, zda ateisté mají nějaké charakteristické znaky své morálky, pak odpověď je záporná. Ateismus sám o sobě neurčuje, jak by se měli lidé chovat. Mnoho ateistů proto zastává stejné morální principy jako věřící, ale z jiných důvodů. Ateisté vidí morálku jako něco, co bylo vytvořeno lidmi, lidským cítěním a lidskými potřebami a nikoliv jako něco, co lidem bylo dáno nějakou nadpřirozenou bytostí.

"Nejsou pak ateisté pouze věřící, kteří odmítli Boha?"

Studie nadace Freedom From Religion Foundation ukazují, že více než 90% ateistů, kteří odpověděli na výzkum, se stalo ateisty proto, že jim náboženství nic nepřináší. Zjistili, že náboženský víra se v základech rozchází s tím, co kolem sebe pozorují.

Ateisté nevěří v Boha nikoliv z neznalosti nebo z jeho odmítání, ale kvůli tomu, že se pro ateismus rozhodli. Mnoho ateistů strávilo určitý čas studiem jednoho nebo více náboženství, někdy do značné hloubky. Učinili pak promyšlené a uvážené rozhodnutí víru v Boha odmítnout.

"Nechtějí ateisté pouze nevěřit v Boha?"

Ateisté žijí své životy tak, že nikdo nad nimi nedohlíží. Většina z ateistů žádný dohled nad svým životem nepotřebuje, žádného "Velkého Bratra".

Někteří ateisté by rádi uvěřili v Boha, ale jak? Měli by uvěřit jen kvůli tomu, že je někdo přesvědčuje o správnosti víry? Riziko takového rozhodnutí je obrovské. Ateisté často tvrdí, že nestačí jen chtít věřit, ale že musí existovat nějaké důkazy pro tuto víru.

"Ovšemže ateisté nemají žádný důkaz existence Boha, když nejsou ochotni podniknout cestu, aby ho nalezli!"

Mnoho, ikdyž zdaleka ne většina ateistů, dříve věřila v Boha. Jak již bylo vysvětleno výše, valná většina z nich vážně uvažovala o možnosti, že Bůh existuje. Mnoho z nich strávilo mnoho času studiem i modlitbami, aby Boha nalezlo.

Jistě je pravda, že někteří ateisté postrádají otevřenou mysl. Avšak předpokládat, že všichni ateisté jsou zaujatí a neupřímní, je přinejmenším urážející. Komentáře jako "Jistěže Bůh existuje, nedívali jste se správně" jsou blahosklonné.

Pokud chcete rozumně hovořit s ateisty o filozofických problémech, pak jim ponechte jejich pochyby a zkuste jim uvěřit, že se pokoušeli hledat Boha. Jestliže jim od začátku nebudete důvěřovat, pak taková debata nemá žádný smysl.

"Nemají ateisté zcela bezcílný život?"

Většina ateistů žije užitečný život. Rozhodli se, co podle jejich názoru má význam pro život a pokoušejí se těchto cílů dosáhnout. Snaží se svůj život naplnit nikoliv očekáváním věčného života, ale svým vlivem na lidi, kteří je obklopují. Například ateista se může rozhodnout věnovat svůj život politickým reformám a tím se zapsat do historie.

Je přirozenou lidskou tendencí hledat "význam" nebo "smysl" náhodných událostí. Není však žádný důvod se domnívat, že "život" je série událostí, které mají nějaký "význam".

Ne všechno, co se jeví v životě jeví jako otázka je skutečně otázkou, na níž je třeba odpovědět. Někteří ateisté na otázku "Jaký je smysl života" odpovídají otázkou jako "Jaký je smysl šálku kávy?" Prostě věří, že život nemá žádný cíl nebo význam.

"Jak však ateisté nalézají útěchu v nebezpečí?"

Mají mnoho způsobů, jak najít útěchu. V rodině, u přátel, nebo třeba u zvířecích miláčků. Nebo na nižší úrovni, třeba v jídle, pití nebo sledování televize. Mohou stát s prázdnýma rukama tváří v tvář nebezpečí. Měli by však lidé věřit věcem jen proto, že poskytují útěchu, nebo se dívat na realitu takovou, jaká skutečně je?

Konečně, záleží na každém, jak se rozhodne. Většina ateistů není schopna věřit něčemu, čemu by věřila jen proto, že jim to poskytuje útěchu. Dávají přednost pravdě před útěchou. Pokud při svém hledání pravdy je něco učiní nešťastnými, tak to prostě považují za smůlu.

"Neobávají se ateisté toho, že se mýlí?"

Krátká odpověď zní: "A vy se neobáváte?" Mnoho ateistů je ateisty již roky. Vyslechli spoustu argumentů a mnoho různých důkazů existence Boha. Zjistili však, že jsou všechny chybné nebo nedostatečné a nepřesvědčivé.

Za tisíce let svého vývoje náboženská víra nepodala žádný dostatečný důkaz existence Boha. Ateisté proto mají pocit, že žádný takový důkaz víry v bezprostřední budoucnosti nehrozí a proto je náboženská víra neznepokojuje.

"Proč by si ale teisté měli pokládat takové otázky? Nelze použít stejné argumenty?"

Ne, protože tato tvrzení nejsou podobná. Slabý ateismus je skeptická "implicitní pozice" a netvrdí tedy nic. Silný ateismus je negativní tvrzení. Teismus je velmi silné pozitivní tvrzení.

Ateisté někdy argumentují také tím, že teisté by si otázku víry měli pokládat, protože by jejich přesvědčení mohla ublížit. A tím by mohla tato otázka ublížit všem.

"V jakém smyslu ublížit?"

Náboženství představuje značné finanční a pracovní prostředky. Nejde jen o záležitosti náboženských věřících, kteří věnují své peníze opravám kostelů. Tito lidé tráví svůj čas věroukou, kázáním a náboženskou činností. Existují jistě jiné možnosti, jak lze čas využít.

Někteří teisté věří v zázračné uzdravení. Odkazují se na případy, kdy nemocní lidé byli zázračně uzdraveni kazatelem. Pak odmítají léčebné metody lékařů a nakonec na nemoc zemřou. Někteří teisté zemřeli jen kvůli odmítnutí transfúze krve z náboženských důvodů.

Lze také diskutovat o postoji katolické církve k řízení porodnosti, např. pomocí kondomů a antikoncepce. Odmítání řízené porodnosti církví vede k problému přelidnění v mnoha zemích třetího světa a k šíření AIDS po celém světě.

Někteří věřící by raději zabili své děti, než aby připustili, aby se staly ateisty nebo vstoupily do manželského svazku s ateistou nebo s někým, kdo vyznává jinou víru.

"To ovšem nejsou OPRAVDOVÍ věřící. Chápu svoji víru jako určitou formu omluvy."

Co znamená "pravý věřící?" Je příliš mnoho Jediných Pravých Náboženství. Podívejme se třeba na křesťanství: existuje mnoho vzájemně si konkurujících skupin, které o sobě prohlašují, že jsou tím pravým křesťanstvím. Někdy dokonce na sebe útočí a vzájemně se zabíjejí. Jak se ateista má rozhodnout, které náboženství je pravé a které ne, když některé církve jsou stejně rozsáhlé jako jiné (např. katolická a anglikánská církev)?

Konečně, většina ateistů se na svět dívá pragmaticky a považuje všechny, kteří sami sebe za křesťany nebo používají křesťanskou víru nebo dogma pro ospravedlnění svých činů, za křesťany. Možná někteří z těchto křesťanů Kristovo učení zneužívá ke svým cílům. Ovšem jak Bible, použitá k podpoře nekřesťanských činů, pak může být morálním kodexem? Pokud je Bible slovo Boží, proč Bůh Bibli nenapsal tak, aby se nedala tak snadno chybně interpretovat? A jak věřící ví, že právě jeho činy nejsou zneužitím víry a jsou přesně tím, co Bůh očekával?

Pokud neexistuje jednoduchá a jednoznačná interpretace Bible, jak se má ateista rozhodnout, která předkládaná interpretace je ta správná? Pokud někdo věří v Ježíše Krista a vraždí jiné kvůli tomu, že mu to Ježíš v Bibli říká, pak takového člověka musí ateista také označit křesťanem.

"Jistě lze o takových extrémních projevech víry diskutovat. Ale dosud nikdo nedokázal, že Bůh neexistuje, takže nelze prohlašovat, že všechny víry jsou nesmysl."

To nikdo z ateistů jistě netvrdí, protože jak bylo řečeno na začátku tohoto rozhovoru, vyvrátit pozitivní přesvědčení týkající se existence nějaké skutečnosti je z principu mnohem těžší než dokázat negativní přesvědčení. Nikdo dosud nedokázal, že existuje jednorožec, ale také se o to nikdo nepokouší, protože jde o jen mýtus.

Proto logicky větší význam má negativní přesvědčení než pozitivní přesvědčení. Samozřejmě, "slabí" ateisté tvrdí, že nejlepší je nepředpokládat vůbec nic.

"Pokud ovšem ateismus je tak silné přesvědčení, proč je tolik věřících?"

Bohužel, popularita víry téměř nesouvisí s tím, zda je "správná" nebo zda "funguje". Zcela podobným způsobem lidé věří v astrologii, grafologii a jiné pseudovědy.

Mnoho ateistů víru v Boha považuje za jistý druh lidské slabosti. V primitivních lidských společenstvích náboženství umožnilo lidem vysvětlit jevy, kterým lidé nerozuměli.

Samozřejmě, dnes jsou důvody jistě jiné. V průmyslovém světě nacházíme lidi, kteří vírou vysvětlují takové jevy, u nichž znají odpovídající přirozené vysvětlení. Náboženství lze tak považovat za pokus o vysvětlení světa, ale stejně tak nyní existují i jiná vysvětlení.

"Ale většina kulturních národů také vytvořila náboženství. Co na to mohou říci ateisté?"

Náboženství jsou si velice podobná. Dokonce i taková vzdálená náboženství, jako je Buddhismus a Taoismus, uznávají určitou koncepci Boha v křesťanském smyslu.

Většina náboženství se pokouší vzájemně soutěžit, jako by chyby jednoho byly potvrzením jiného.

"Proč však tolik významných vědců a filozofů věří v existenci Boha?"

Na každého vědce nebo filozofa, který věří v Boha, připadá vědec nebo filozof, kterému nezáleží na tom, kolik lidí věří. Ateisté nevnímají významné vědce nebo filozofy stejným způsobem, jako to činí věřící, kteří v nich vidí své významní náboženské představitele.

Významný vědec je také jenom člověk. Je uznávaným odborníkem v určité vědecké oblasti, ale pokud se vyjadřuje k věcem mimo svůj vědní obor, pak jeho slova nemají žádnou zvláštní váhu. Někteří významní vědci se na veřejnosti zesměšnili, když se pokoušeli vyjadřovat k věcem mimo oblast svého vědeckého zájmu.

"Tedy ateisté tvrdí, že ohromné množství věřících neznamená nic?"

Ne zcela. Určitě to znamená, že náboženství má určité vlastnosti, které mu umožňuje se šířit mezi lidmi.

Teorie memetiky hovoří o tzv. "memonech", souborech myšlenek, které se šíří mezi lidskými mozky podobně jako geny v populaci živočichů. Někteří ateisté chápou náboženství jako určité úspěšné parazitické memony, které mají schopnost svým šířením nakazit jiné lidi. Některé memony se vyhýbají svému zničení tím, že lidé, kteří je šíří, odmítají jakoukoliv diskusi. Někdy se používá určitého soustředěného nátlaku, aby si člověk nemohl takové myšlenky utřídit a zabývat se jimi do hloubky. Dokonce některá náboženství používají takové myšlenky, jejichž účelem je zničit myšlenky ostatních, které nejsou s nimi v souladu.

Memetická teorie je ovšem jen určitým modelem skutečnosti, který se snaží vysvětlit úspěšné šíření "memonů" - myšlenek. Náboženství obvykle samo o sobě tvrdí, že je dobré, na základě toho, kolik lidí se nakazilo jeho myšlenkami. Ale pouhé šíření myšlenek není přece důkazem, že jsou tyto myšlenky dobré.

"Ikdyž tedy náboženství není absolutně pravdivé, přesto poskytuje lidstvu důležitá poselství. Existují nějaká zásadní poselství ateismu?"

Existuje mnoho důležitých myšlenek, které ateisté hlásají. Následující přehled ukazuje některé z nich. Člověk nemusí být překvapen tím, že mnoho z nich odpovídá myšlenkám náboženským.

Morální chování je více, než přesné dodržování nějakých pravidel.

Buď skeptický zejména k pozitivním tvrzením.

Pokud chceš dát životu nějaký smysl, pak si ho sám najdi.

Hledej pravdu, ikdyž Tě může učinit nešťastným.

Dělej všechno pro svůj život, je to zřejmě jediná šance, kterou máš.

Není dobré se spoléhat na nějaké vnější síly, které Tě změní. Změnit se musíš sám z vlastní vůle.

To, co je právě populární, nemusí být vůbec správné.

Pokud musíš něco předpokládat, předpokládej to, co lze snadno ověřit nebo testovat.

Nevěř něčemu jenom proto, že chceš, aby to byla pravda.

>> Jakákoliv víra musí být otevřená k otázkám. <<

Autor děkuje všem, kteří si přečetli tento článek.

Vědecké předpoklady (axiómy) vycházejí z pozorování reálného světa a v tomto smyslu je lze považovat za rozumné. Například předpoklad platnosti stejných zákonů pro všechna pozorování je rozumný v tom smyslu, že žádná pozorování tomu neodporují a není žádný fyzikální nebo filozofický důvod, aby tomu bylo jinak. Víru ve vědě je tedy třeba chápat ve smyslu rozumnosti fyzikálních zákonů a jevů ve vesmíru.

Věda je ovšem ochotna se takových předpokladů vzdát, pokud je k tomu donucena okolnostmi. Tak tomu bylo například v případě předpokladu absolutního prostoru a času, které odstranil Albert Einstein svojí obecnou teorií relativity nebo předpoklad určenosti (determinismu) všech fyzikálních jevů, který odstranila kvantová mechanika.

Ateistická výchova na středních a vysokých školách měla značně rozdílnou úroveň. Na vysokých školách působili učitelé z vysokých škol marxismu-leninismu nebo z filozofických fakult. Jejich vliv na posluchače byl však minimální. Většina posluchačů brzy odhalila nekonzistentnost a nepřesvědčivost marxistického učení, materialistické filozofie a tzv. "vědeckého komunismu". Na často přesně formulované a hluboké otázky a pochybnosti učitelé nebyli schopni vůbec odpovědět. A tak posluchači, kteří v Boha nevěřili v něj nevěřili i nadále, ale ze svých vlastních důvodů. Posluchači, kteří v Boha věřili, zůstali ateistickou výukou zcela nedotčeni.

Mnoho ateistů v zemích bývalého sovětského bloku je ateisty jednoduše proto, že nad problémem víry nikdy nepřemýšleli, je pro ně odtažitý, zbytečný, nezajímavý. Proč by měl člověk ztrácet čas studiem nějakého náboženství, když na světě je tolik jiných zajímavých věcí? Někteří ateisté naopak takové věci rádi studují, ale nikoliv z touhy po víře, ale pouze ze zájmu, z touhy po poznání. Tak někdy inklinují ke studiu různých východních věrouk, které jsou pro ně tajemné, záhadné a tím zajímavé.

Literatura:

Subject: Alt.Atheism FAQ: Introduction to Atheism. Author: mathew [M1] Archive-name: atheism/introduction Alt-atheism-archive-name: introduction Last-modified: 22 February 1992 Version: 1.1

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci