Název knihy je v originále slovní hříčkou: "My Pride and Joy" lze přeložit jako "Moje smečka a Joy" a "Moje pýcha a radost". Oba názvy vystihují obsah i poslání Adamsonových pamětí.

George Adamson se dostal do Afriky jako osmnáctiletý. Na živobytí si vydělával nejrůznějšími způsoby: rýžoval zlato, obchodoval, převážel náklad sirek, který se mu vznítil a nakonec začal pracovat jako strážce zvěře. V té době se seznámil s Joy a společně věnovali svůj život ochraně afrických šelem a vypouštění zvířat narozených v zajetí do volné přírody.

Kniha George Adamsona nám mimo jiné dává nahlédnout do zákulisí vzniku knihy "Příběh lvice Elsy" (Born Free) a filmu režiséra Toma McGowana a producenta společnosti Columbia Carla Foremana "Volání divočiny", který zaznamenal světový úspěch především díky hereckému umění Billa Treverse a jeho manželky Virginie McKennaové.

[..] Režisér Tom McGowan byl hrdý na své lvy a musil být stejně hrdý na svou genialitu v prvé řadě proto, že se chopil téhle práce. Jestliže byl Carl Foreman čaroděj, který vyčaroval peníze, pak Tom byl kouzelník, který vykouzlil všechno ostatní. K mému překvapení hned na začátku přiměl Joy, aby se rozloučila se svými filmovými právy. Pracoval pro Walta Disneye - ne na těch barvotiskových groteskách o zvířatech s dlouhými řasami, ale na vynikajících dokumentech ze života divokých zvířat. Slíbil, že film natočí věrně podle knihy a že Joy uvidí scénář dopředu, aby ho mohla schválit. Zaplatil za práva slušnou cenu a zajistil velkorysý podíl na zisku. Já jsem měl pomáhat se lvy a Joy bylo povoleno být při natáčení, aby se ujistila, že se se zvířaty zachází dobře.

Když Tom šťastně proplul přes překážku ve formě Joyiných striktních požadavků týkajících se práv prodeje, obrátil se k otázce lvů. Procestoval evropské zoologické zahrady a cirkusy a vrátil se s adresářem přetékajícím kandidáty. Když přemlouval dvě hvězdy Virginii McKennaovou a jejího manžela Billa Traverse - při čaji v hotelu Mayfair - řekl jim, že "našel všude lvy tak přátelské jako psi." Musili mu uvěřit, protože slíbili, že ty role vezmou, ačkoli Virginia si stačila přečíst jen půl knihy ten den odpoledne u kadeřníka.

První věc, kterou jsem udělal hned potom, co jsme postavili stany, šel jsem si pořádně prohlédnout ty dvě lvice přivezené z Německa, které měly představovat Elsu. Byly to dámy ve středních letech, jmenovaly se Astra a Juba, byly zjizvené a masívně stavěné a zdálo se mi, že mají zlomyslný pohled. Pocházely z cirkusu a byly v péči dvou drezérů, jeden se jmenoval Monika a byla to atraktivní inteligentní dívka se záplavou tmavých vlasů. Protože nikdy ke lvům nešla bez hole v rukou a bez muže s nabitou puškou, který jí kryl záda, a nikdy se k nim sama neotočila zády, byl jsem zvědavý, jak si poradí Virginia McKennaová, až bude hrát některé něžné scény Elsy s Joy. Autor scénáře byl dost liberální a užíval termínu "láskyplné objetí". Když jsem se McGowana zeptal, jak sám vychází s těmito družnými bytostmi, pohled, který na mě vrhl, mi řekl daleko víc, než když zamumlal "ale výborně".

Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem poprvé stanul tváří v tvář Virginii a Billovi. Právě jsem skončil hodinu výuky řízení landroveru, kterou jsem dával Monice. Stáli jsme v ten zvláštní den na trávě před Astřinou klecí a Monika mi popisovala techniku, jak vodí a varuje lvy svou holí a jak je odměňuje za jejich snahu.

Když přicházeli Bill s Virginií, upoutali mou pozornost. Byl jsem přirozeně zvědavý na toho mohutného mladého muže, který měl přebrat část mého života. Ale zároveň jsem nemohl spustit oči z Virginie, úplně mě okouzlila svým půvabem a líbezným úsměvem. Hlavou mi proběhla záplava myšlenek, když jsme si vyměňovali zdvořilosti. Co si proboha počne tenhle obr s mou skromnou figurou a co udělá ze mě. Ale co bylo ještě víc znepokojující, jaký bengál provede drsná Astra a Juba s tímhle delikátním, rozkošným stvořením s jemnou pletí. Věděl jsem, že Joy bude nadšená Virginiiným vzhledem, ale zároveň bude zděšená její křehkostí. Přál jsem si, aby tu Joy byla, ale ta byla daleko na druhé straně světa a propagovala svou knihu a nadaci.

"Já opravdu nevím vůbec nic o lvech," omlouval se Bill, když jsme se dostali na tohle téma. "Jezdím na koni a měli jsme v Anglii několik psů. V Malajsku a v Barmě jsem musel za války spát venku, ale nepřišel jsem blíž ke slonům a jsem rád, že se tygři drželi stranou. Ginny, ty jsi měla nějaká zvířata doma, viď?" Ginny se zasmála. "Patřila mému otci. Měli jsme čtyři psy, dvě kočky, dva australské papoušky, dvě poloopice, jednoho amerického papouška a hada, kterému jsme říkali George. Teď mě omluvte." Odešla sdílet Gowanovu víru v přátelskost lvů a my jsme tiše pozorovali Astru a Jubu.

Až později se mi svěřila, jak jí bouchalo srdce a že měla v tu chvíli vyschlo v puse. Byla vděčná, že tuhle nebezpečnou hru hraje se svým manželem a že ke konci každého dne se může vrátit do domu ke svým třem dětem. Bylo moudré, že děti nesměly blíž. Dospělí lidé si můžou získat respekt, ale s dětmi lvi vždycky zacházejí jako s právoplatnou kořistí nebo hračkou.

Společnost si vybrala Naro Moru jako základnu hned z několika důvodů. Ten nejméně významný byl nádherný pohled na horu Keňu, ten nejdůležitější bylo poměrně ustálené počasí. V zemi, kde jsou každý rok dvě deštivá období, a s filmem, který stojí deset tisíc liber denně, nemůžete plýtvat časem, sedět a čekat, až přestane pršet nebo až odplují mraky. Dalším důvodem bylo předpokládané výborné spojení s Nairobi, které leží asi dvě stě kilometrů na jih a odkud by se mělo dovážet jídlo, pití, fotografické potřeby, zásoby, lvi, pečetní vosk, šňůry a samozřejmě návštěvníci z Ameriky a z Anglie.

A poslední důvod, že z farmy bylo blízko do Nanyuki a do Safari klubu při hoře Keni. Tenhle klub představoval vrchol luxusu. Měl jezero, bazén, tenisové kurty, restaurace a obchůdky. Na hektarech jeho smaragdově zelené trávy se procházeli posvátní ibisi, jeřábi paví, volavky rusohlavé, plameňáci a pávi. My s Joy jsme dávali přednost sportovnímu klubu v Nanyuki. Vypadal jako opršelé předimenzované hřiště na kriket a jeho vnitřní zařízení se nezměnilo od třicátých let. Menu zde bylo typicky anglické. Hektary trávy byly hnědé a občas je zdobil osamělý poník a zasmušilý Skot.

Jak se blížil začátek filmování, Tom McGowan listoval ve svém alamanachu lvů světa a hledal vhodná lvíčata a jednoho nebo dva samce. Markýz a markýza Bislettovi, kteří žili u jezera Naivasha, vychovávali na svém ranči lvy a slíbili, že můžou dodat lvíčata pro miminko Elsu a její sestřičky. Měli pak přijít do Whipsnadu, až filmování skončí. Jejich strážce a vychovatel byl drsně vypadající seržant Ronald Ryves, jehož vojácké vystupování roztálo, když pracoval se lvy. Ve chvíli, kdy jsem je viděl pohromadě, zableskla mi jiskřička naděje, že by se film mohl dokončit bez tragédií. S Astrou a Jubou jsme byli na mrtvém bodě.

Bill byl první herec, který to měl s nimi zkusit. Následoval Moniku s holí a koženými nátepníčky na zápěstích, protože lev může vytáhnout a zatáhnout drápy, jak chce, a nikdo z nás nechtěl být vystaven tomu, co ty lvice napadne. Astra a po ní Juba nechali Billa, aby je podrbal na zadku. Po půl hodině vyšel ven evidentně klidnější, než když šel tam, ačkoli to bylo jen první oťukání. Ale všiml jsem si, že si zapálil cigaretu, hned jak dosedl na trávu.

Po obědě byla na řadě Ginny. Stál jsem na kraji, za což jsem byl placen, s nabitou puškou a sledoval každé hnutí na její tváři. Viděl jsem soustředění, železnou vůli, překvapení a úlevu, ale ani stopu po strachu. Protože na těch dvou lvicích nebylo nic milého a každá vážila sto padesát kilo, pomyslel jsem si, že buď musí být Ginny neobyčejně statečná nebo velmi dobrá herečka. Později, když od nich vyšla a poprosila o šálek čaje, aby překonala chvění, jsem poznal, že je obojí.

Asi měsíc to vypadalo, že všechno jde dobře. Bill s Ginny měli odvahu a přirozený vztah k lvům, což byly právě ty dvě potřebné vlastnosti, aby scény mohly být přesvědčivé. Kdyby je člověk zkušený v práci se lvy viděl při tréninku, těžko by uvěřil, že nikdy v životě neměli se lvy co do činění.

Jedno ráno vešel Bill s Monikou do ohrady a my s Ginny jsme se na ně dívali. Najednou Astra stáhla uši, přikrčila se a pak vyrazila, žluté oči úzké jako čárky divoce jiskřily. Začala kroužit kolem a zkoušela se dostat na Billa. Monika ji udržovala v odstupu svými holemi. Oba s Billem byli bílí jako stěna. Oddychl jsem si stejně jako Ginny, když se Bill dostal ven.

Za dva dny po tom se přišel Tom podívat, jak pokračuje trénink, a Astra udělala přesně totéž. Tentokrát měla uvnitř Monika oba - Billiho i Ginny - a když Astra začala hrozit, musil jsem za nimi dovnitř, dřív než všichni utečou z ohrady. Doufal jsem, že Tom udělá okamžitě konec Astřině herecké kariéře.

Nerozuměli jsme, z jakého důvodu se najednou stává nepřátelská. Základem všeho byla chyba v jejím tréninku. Pokud se lev nesetkává s trvalým přílivem lásky pokud možno od jednoho drezéra nebo majitele, začne se chovat nepřátelsky. Když už se jednou musil podřídit strachu z biče a šel od drezéra k drezérovi, dá se předpokládat, že bude nespolehlivý. Ve skutečnosti, jak jsem se mohl za vysokou cenu přesvědčit během mnoha let, bylo by poctivější přiznat, že žádný lev není stoprocentně spolehlivý. Ale jsou všichni lidé?

Juba se stávala stále arogantnější. Po několika měsících porodila čtyři malinká lvíčata, ale podmínky nebyly ideální, a tak do dvou dnů zašla. Matka se z toho nevzpamatovala. Ale Tom a společnost, která investovala do Juby a Astry mnoho peněz, trvala na tom dál s nimi zkoušet.

Já osobně jsem svou víru opřel o anděly strážné a skautské maskoty a o Traversovy. Je zlaté pravidlo, že přenést náklonnost lva z jednoho člověka na druhého chce velmi pečlivou přípravu. Seržant Ryves byl výjimečný člověk, a tak jsem nechal jeho s Billem a Ginny, aby se spolu dohodli, jak to provést.

Jako dva staří mazáci si seržant s Billem okamžitě padli do oka. Bill si přidal trochu léta, aby se dostal do války dřív, a vedl jednu z průzkumných skupin před hlavním vojem v pralesích Barmy. Za několik týdnů, kdy Ryves spal ve stanu se lvy, aby je klidnil, byla jejich převýchova úspěšná. Když bylo jeho poslání u konce, Ronald Ryves byl příliš dojatý, aby se pořádně rozloučil.

"Teď je to na tobě, Bille, já už nejdu na žádnou procházku," řekl jeden večer jen tak mimochodem, "a vy, rošťáci, se chovejte slušně," obrátil se ke lvům a pominul přitom zcela pohlaví a city lvice Girl.

V té době měli Bill s Ginny už Joyiny knihy o Else a jejích lvíčatech přečtené a dojala je zejména předmluva Juliana Huxleye k druhé knize "Living Free", v níž zdůrazňuje, jak je důležitá láska, mají-li při výchově zvířete vyniknout jeho kladné vlastnosti. Treversovi si dali jako podmínku do smlouvy, že je nikdo v žádné scéně nebude dublovat. Uvědomovali si, že pokud se jim nepodaří navázat stejný vztah se lvy ve filmu, jako jsme měli my s Elsou, že film se nemůže povést.

Denního světla je málo a program byl velmi nabitý, a tak musili vstávat ještě za tmy, aby cvičili se lvy před snídaní. Všechny pauzy a některá jídla trávili u lvů a ještě na sklonku dne sedávali na place, než odjeli domů za dětmi.

Všichni tři jsme trávili čas povídáním o povahách nových lvů, jakmile přijeli. Film totiž zabírá Elsu ve všech stádiích jejího života a taky její lvíčata, její sestry, její rivalky a jejího druha. Nakonec jsme museli použít čtyřiadvaceti lvů. Byla to úžasná příležitost přesvědčit se, jak rozdílné povahy mají a taky jak diferencovaně se k nim musí přistupovat.

Nejmenší z nově příchozích jsme nazvali Elsička po její jmenovkyni. Byla asi nejmilejší z celého ansámblu a Ginny si ji nejvíc oblíbila. Dospívala zároveň s dospíváním filmové Elsy, a proto jsme ji nasazovali do mnoha záběrů.

Henrietta, která pocházela z Ugandy, byla krásná, ale šašek. Když přijela, byla kost a kůže a měla pocuchané nervy. Tom McGowan ji chtěl hned pustit, ale po několika týdnech pečlivé životosprávy a laskavého zacházení jsem ji mohl bez nebezpečí představit Billovi a Ginny. Stala se miláčkem všech. Afričani jí přezdívali mamsáhib Makofe - paní hadrnice, protože jejím největším potěšením bylo sedět na střeše landroveru a hryzat rukávy nebo manžety komukoli, kdo šel právě okolo. A hlavně milovala jízdu na střeše, kamkoli se landrover hnul.

Musel jsem používat naprosto nedůstojných způsobů, když jsem měl Henriettu přimět, aby přeběhla scénu zleva doprava nebo aby jenom tak zůstala sedět klidně na slunci a jako čekat na Joyin návrat domů. Aby udělala to první, musel jsem si lehnout na zem někde mimo kameru a nechat ji, aby ke mně přibíhala a pak na mě skákala. Aby ji nenapadlo opustit místo na slunci a přejít do stínu, posadil jsem se do malé prohlubeniny, přikryl se umělou trávou, kterou jsem prostrkával štětku na holení a pohyboval s ní, abych připoutal její pozornost.

Henrietta měla jeden handicap, který nám stěžoval práci, nestálo jí jedno ucho. Ale většinou jsme ji měli ze správného úhlu. Když nějaký lev vynechal, Henrietta mohla scénu dokončit, ale vždycky za to něco chtěla - vášnivě ráda jedla sardinky, ale jen určité značky, jiné nechtěla, vejce natvrdo a kondensovanou smetanu.

Ideální podobu Elsy měla lvice, která se jmenovala Mara. Byla vychovaná soukromě, byla dospělá a měla vynikající doporučení. Ale když s ní ten první den začala Ginny pracovat, byl to trochu šok. Mara strávila několik týdnů v sirotčinci a cítila se bez lidské společnosti strašně deprimovaná. Nadšeně Ginny objala a začala ji ohoblovávat růžovým jazykem. Když se Ginny podívala dolů, zjistila, že jí tím svým struhadlem rozpárala celý přední díl svetru, který měla ten den na sobě.

Když jsme jí vzali fotbalový míč z ohrady, začala Mara hrozit. Uvědomil jsem si, že když byla malá, musela dostávat své vlastní hračky. Varoval jsem Billa, aby byl opatrný. Druhý den zkoušel štěstí a k mému zděšení si Mara stoupla na zadní a objala ho tlapami. Předla a lízala mu obličej (zaplaťpánbů, že měl vousy) ale zároveň zatínala drápy. Bill se snažil, co mohl, aby se dostal k vratům, ale protože její oblíbený pytel na hraní ležel před nimi, nechtěla Billa pustit. Když jsem viděl úzkost na Ginnině tváři, prostrčili jsme žebřík blízko k Billovi a on přelezl, Maru jsme zatím nalákali na maso a odvedli.

Byl jsem odhodlaný odnaučit Maru tenhle nebezpečný majetnický zlozvyk, a začal jsem proto spát u drátů klece. A když se začala trochu uklidňovat, dával jsem si polní lůžko na noc dovnitř. Nakonec se povedlo, že zahrála některé nejroztomilejší scény ve filmu.

Bezpochyby vůbec nejpohlednější lev na farmě byl Ugas. Jeho jméno znamená princ a on byl opravdu stejně impozantní jako mohutný. Matku mu zabili Somálci a o něho se staral až do jeho devíti měsíců policista ve Wajiru. Potom přešel k Stevenu Ellisovi, strážci z parku Nairobi. Protože ve Stevově domě měl až do dospělosti úplnou volnost, byl naprosto samozřejmý ve styku s lidmi, považoval je za lvy a obráceně. Několikrát k smrti vyděsil četné návštěvníky, když předmět, který považovali za předložku ze lví kožešiny, se nonšalantně zvedl na všechny čtyři.

Přestože jsem znal historii jeho života, stále znovu mě uchvacoval. Měl jsem obrovskou radost, že jsem ho mohl já sám vrátit divočině. Bill pracoval s Ugasem a ten mu nezkřivil ani vlásek. Ale když si představíte situaci, že maskovaný proklouznete japonskými liniemi a trpíte při tom záchvaty malárie a narazíte na jejich rozvědku v džungli, pak lev je jen o něco méně strašný. Nicméně Ugas byl teď zcela dospělý, vážil víc než dvě stě kilo, a když si vyskočil na landrover, tak péra jen zaúpěla. Přivodil režisérovi skoro infarkt, když uchopil z rozvernosti hlavu nové drezérky Mireille do svých čelistí.

Ani když Tom McGowan a jeho přátelé nevěřili africkým lvům, Bill s Ginny jim nikdy nepřestali věřit. Naopak měli evidentní radost, když Boy a Girl dávali najevo ohromné nadšení nad společnými ranními procházkami. Jedna z hlavních příčin, proč se lvi chovaní v klecích stanou nebezpečnými, je nuda. Všiml jsem si, jak lvi při filmování ožili, když se mohli pohybovat volně a nasávat pachy. Měli takový požitek z těch pachů, jako má čtenář z knihy.

Bill s Ginny nepotřebovali moc rad - nikdy se nedívej na lva, nezvyšuj hlas, pohybuj se pomalu a v napjatých okamžicích zůstaň klidně stát, nevyklízej pozice a nikdy se neobracej zády a neutíkej. Traversovi uměli odpozorovat a instinktem vycítit, jak se mají ke lvům chovat.

Literatura:

[1] Adamson, George: Můj život s Joy. Panorama, Praha 1992, překlad: Milena Perglerová, ISBN: 80-7038-298-8 (Panorama, Praha), angl. orig.: My Pride and Joy, Collins Harvill, London 1986 ISBN: 0-00-272518-5 (Collins Harvill, London)

[2] Adamsonová, Joy: Příběh levhartice Penny. Panorama, Praha 1988, překlad: Milena Perglerová, angl. orig.: Queen of Shaba, Collins Harvill, London 1980

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci