A nyní nastal čas, abyste se vy, čtenáři, sami podívali na Dokument 911. Tento šestistránkový text byl oficiálním důvodem federálního soudu, jež mohl dostat elektronického vydavatele do vězení na třicet nebo dokonce šedesát let. Byl oficiálním důvodem domovní prohlídky a zabavení počítačů Steva Jacksona, legitimního vydavatele tištěných knih. Byl i oficiálním důvodem prohlídky a zabavení Mentorova boardu "Projekt Fénix" a pro razii u Erika Bloodaxe. Měl také mnoho co dělat se zabavením unixovského Jolnetu Richarda Andrewse a odpojením nodu AT&T spravovaného Charlesem Boykinem. Dokument 911 byl tím nejdůležitějším jednotlivým důkazem Zátahu na hackery. Nelze postupovat jinak než předložit dokument samotný.

==Phrack Inc.==

Svazek 2, číslo 24, soubor 5 z 13

Struktura Kontrolního odboru pro rozšířené služby zvláštním službám a významným zákazníkům 911

autor: Eavesdropper                                            březen 1988

Kontrolní odbor systému tísňového volání 911 je v souladu s existujícími standardními procedurami zařazen pod některou z následujících centrál:

o Centrála speciálních služeb (CSS)

o Centrála významných zákazníků (CVZ)

o Pomocná testovací centrála (PTC)

o Centrála kontroly poplatků (CKP)

Označení CSS/CVZ je v tomto dokumentu používáno zaměnitelně pro všechny čtyři tyto centrály. Centrály speciálních služeb (CSS) a Centrály významných zákazníků (CVZ) byly koncipovány jako kontaktní místa pro hlášení problémů pro všechny zákazníky systému 911 (VBVB), kteří hlásí problémy. Předplatitelé, kteří mají problémy uskutečnit hovor v systému 911 budou i nadále kontaktovat místní opravářské služby (COSRB), které podají o problémech zprávu CSS/CVZ, kdykoli to bude na místě.

Vzhledem ke kritické důležitosti služeb systému 911 je vyžadováno řízení a včasné opravy problémů. Jako primární kontakt pro zákazníky 911 má CSS/CVZ nejvhodnější pozici k monitorování stavu problémů a zajištění jejich řešení.

Číslo 911 je koncipováno jako celostátní univerzální telefonní číslo, poskytující veřejnosti přímý přístup k Veřejným bezpečnostním vstupním bodům (VBVB). VBVB je také označován jako Kancelář tísňových služeb (KTS). VBVB je organizace či úřadovna, autorizovaná místními orgány přijímat a reagovat na žádosti o služby policie, požárníků a/nebo rychlé lékařské pomoci. V úřadovně VBVB je přítomen jeden nebo více služeb, kteří přijímají a vyřizují hovory tísňové povahy v souladu s požadavky místních orgánů.

Důležitou výhodou systému tísňového volání 911 je zlepšená (zkrácená) doba odezvy na tísňová volání. Také úzká spolupráce mezi institucemi poskytujícími různé služby v nouzových situacích je cenným rysem systému 911.

Základem sítě 911 jsou ústředny 1A, směrující všechny hovory 911 do příslušného (primárního) VBVB, přiřazeného volající stanici. Vlastnost 911 byla vyvinuta zejména proto, aby umožnila směrování všech hovorů 911 příslušnému VBVB. Speciální směrování umožňuje, aby byl hovor 911 z konkrétní stanice umístěné v konkrétním okrsku, zóně či městě směrován primárnímu VBVB, jež má sloužit této stanici bez ohledu na hranice telefonních obvodů. Speciální směrování tedy eliminuje problém hranic telefonních obvodů, jež se nepřekrývají s hranicemi okrsků či jiných politických území.

V systému 911 jsou dostupné mj. následující služby:

Nucené přerušení spojení                                                    Implicitní směrování

Alternativní směrování                                                        Noční služba

Selektivní směrování                                                           Automatická čísla

Identifikace (ANI)                 Selektivní transfer                  Automatická lokalizace

Identifikace (ALI)

Po podepsání kontraktu na systém 911 má Síťový marketing zodpovědnost za vytvoření výboru pro implementaci a přípravné práce, v němž by měl být zástupce CSS/CVZ. Povinnosti Implementačního týmu 911 zahrnují koordinaci všech fází uvádění systému 911 do provozu a zformování stálého podvýboru pro údržbu 911.

Marketing je zodpovědný za poskytnutí následujících informací o zákazníkovi CSS/CVZ, dříve než bude zahájen zkušební provoz:

o Všechny VBVB (jméno, adresa, místní kontakt)

o Síťová identifikační čísla všech VBVB

o Žádost o systém 911, formulář 1004 včetně detailních požadavků VBVB na služby VBVB (1004, sekce K, L, M)

o Konfigurace sítě

o Veškeré informace o prodejcích (číslo, telefon, vybavení) [...]

Čtenáři je nutno prominout, byl-li zcela neschopen tento dokument přečíst. [A čtenář tohoto překladu to snad promine překladateli - kompletní text je dostupný v anglickém originále.] John Perry Barlow si na jeho účet užil ve "Zločinu a tajemství" spoustu legrace: "Byrokratický žargon nepřekonatelné nesrozumitelnosti... Přečíst celý text na jeden zátah a nezkolabovat vyžaduje buď stroj, nebo člověka, jež má příliš mnoho praxe ve strojovém myšlení. Každý, kdo mu dokáže okamžitě a plně porozumět, změnil své vědomí natolik, že navždy ztratil schopnost číst Blakea, Whitmana či Tolstého... Tento dokument nemůže zaujmout nikoho kromě studenta pokročilé organizační paralýzy."

Ale s Dokumentem 911 při ruce, přesně v té formě, v níž byl (zkrácený na šest stran) publikován ve *Phracku*, si čtenář může ověřit několik tvrzení o jeho povaze. Za prvé, v dokumentu není žádný počítačový kód. Není to programovací jazyk jako Fortran či C++, je psán anglicky; všechny věty mají podněty a přísudky a interpunkci. Nevysvětluje, jak proniknout do systému 911. Nemluví o cestách k jeho zničení či poškození.

V Dokumentu 911 nejsou žádné přístupové kódy a žádná počítačová hesla. Nevysvětluje, jak se vyhnout placení dálkových hovorů. Nevysvětluje, jak se vloupat do telefonní ústředny. Není v něm nic o používání počítače či modemu, ať k dobrému či zlému.

Pečlivé studium ukáže, že tento dokument není o strojích. Dokument 911 je o *organizaci*. Popisuje, jak se vytvářejí a spravují jisté organizační jednotky telekomunikační byrokracie: Centrály speciálních služeb a Centrály významných zákazníků (CSS/CVZ). Popisuje, jakými cestami mají tyto centrály distribuovat zodpovědnost za provoz systému 911 jiným organizačním jednotkám v hierarchii telekomunikační společnosti. Popisuje, kdo odpovídá na stížnosti zákazníků, kdo přebírá hovory, kdo podává zprávy o poruchách techniky, kdo na ně reaguje, kdo se stará o údržbu, kdo vede podvýbory, kdo dává rozkazy, kdo je plní, *kdo* *komu* říká, co má dělat. Dokument 911 není "mapou" ukazující cesty k počítačům. Dokument 911 ukazuje cesty *k lidem*.

Jako pomůcka pro pronikání do počítačových systémů je tento dokument *k ničemu*. Jako pomůcka k obtěžování a klamání spojařů by ale mohl být užitečný (zvláště se svým glosářem, který zde není uveden). Důkladným a dlouhodobým studiem Dokumentu 911 a jeho glosáře, spolu s mnoha dalšími takovými dokumenty, by se člověk mohl naučit mluvit jako zaměstnanec telefonní společnosti. A zaměstnanci telekomunikací *žijí* řečí - telefonními hovory. Když je v telefonu dokážeš přesvědčit, že jsi jedním z nich, můžeš na nich uplatnit "sociální inženýrství". Když je dokážeš podvést, můžeš mezi nimi způsobit chaos. Můžeš je donutit, aby přestali věřit jeden druhému; můžeš v nich vypěstovat paranoiu. Můžeš přerušit svazky, které drží jejich komunitu pohromadě. A lidé budou bránit svoji komunitu s větším nasazením než sebe samé.

Toto byla pravá, skutečná hrozba časopisu *Phrack*. Boj se ve skutečnosti vedl o kontrolu jazyka spojařů a jejich znalostí. Byl to boj o membránu oddělující jejich komunitu, o materiál zdí jejich slonovinové věže. Bránili žargon, který jim umožňuje poznat jeden druhého a odhalit šarlatány, zloděje a plebs. A obžaloba to veřejně konstatovala. Opakovaně upozorňovali na hrozbu, jež pro profesionální spojaře představuje "sociální inženýrství".

Nicméně Craig Neidorf nebyl souzen za to, že se učil mluvit jako profesionální odborník na telekomunikace. Craig Neidorf byl souzen za podvod s použitím přístupového zařízení a přepravu kradeného majetku. Byl souzen za krádež údajně velmi citlivého dokumentu, jež měl údajně cenu desítek tisíc dolarů.

John Nagle si přečetl Dokument 911. Dospěl ke svým vlastním závěrům. A ukázal Zennerovi a jeho týmu krabici plnou podobného materiálu, získaného zejména z technických knihoven Stanfordské univerzity. Během soudu studoval tým obhajoby - Zenner, půl tuctu dalších právníků, Nagle, Neidorf a specialistka na počítačovou bezpečnost Dorothy Denningová - Dokument 911 řádek po řádku.

Odpoledne 25. července 1990 začal Zenner s křížovým výslechem Billie Williamsové, manažerky pro služby Southern Bellu v Atlantě. Paní Williamsová byla zodpovědná za Dokument 911 (Nebyla jeho autorkou - jeho původním "autorem" byl personální manažer Southern Bellu Richard Helms. Nicméně z existence Dokumentu 911 by neměl být viněn jen on; přispělo k němu mnoho úředníků Southern Bellu a lidí starajících se o údržbu sítě. Dokument 911 nebyl ani tak "napsán" jediným autorem jako sestaven příslušným výborem z betonových bloků žargonu.)

Paní Williamsová byla povolána jako svědek obžaloby a energicky se pokoušela objasnit základní technickou strukturu systému 911, pomáhajíc si několika diagramy.

Teď byla řada na Zennerovi. Nejdříve objasnil, že značka "důvěrné", kterou společnost BellSouth použila na Dokumentu 911, byla dávána na *každý* dokument, který byl v BellSouth napsán - na *tisíce* dokumentů. "Nepublikujeme nic jiného než dokumenty pro společnost," vysvětlila paní Williamsová. "Každý dokument tohoto druhu je společností považován za důvěrný." Nikdo neměl na starosti vybírání speciálních, zvláště citlivých materiálů, jimž by byla věnována speciální, zvláště důkladná ochrana. *Všechny* byly speciální, i ty nejtriviálnější, bez ohledu na to, co v nich bylo - jakmile byl nějaký dokument napsán, byl označen jako důvěrný, a toto označení nebylo nikdy odstraňováno.

Zenner se zeptal, jsou-li diagramy, jež používala při vysvětlování principů systému 911, také "důvěrné". Nebo byly tyto diagramy a předložená fakta o VBVB, ALI, uzlech a místních koncových ústřednách *veřejnou informací*? Mohl vzít tyto diagramy na ulici a ukazovat je kolemjdoucím, "aniž by se to příčilo nějaké představě, kterou má společnost BellSouth o svém vlastnictví?"

Paní Williamsová projevila určitou nerozhodnost, ale nakonec souhlasila s tím, že diagramy jsou vskutku veřejné.

"Ale copak to, co jste řekla, není v podstatě to, co se objevilo ve *Phracku*?

Paní Williamsová to odmítla.

Zenner nyní zdůraznil, že verze Dokumentu 911 publikovaná ve *Phracku* byla pouze poloviční ve srovnání s originálem (jak ho získal Prophet). Polovina byla smazána - vypuštěna Neidorfem.

Paní Williamsová namítla, že "většina informací v textovém souboru je redundantních."

Zenner pátral dál. Přesně které informace v Dokumentu 911 byly ve skutečnosti veřejnosti neznámé? Umístění počítačů systému 911? Telefonní čísla zaměstnanců společnosti? Složení stálých podvýborů pro údržbu? Neodstranil Neidorf většinu těchto informací?

Pak udeřil. "Jste obeznámena s Technickou referenční příručkou Bellcore, dokumentem TR-TSY-000350?" Jeho oficiální název byl, jak Zenner vysvětlil, "Rozhraní Veřejného bezpečnostního vstupního bodu mezi ústřednou 1-1AESS a vybavením zákazníka v systému 911". Obsahoval vysoce detailní a specifické technické informace o systému 911. Byl publikován Bellcore a dostupný veřejnosti asi za dvacet dolarů.

Ukázal svědkyni katalog Bellcore, v němž byly tisíce dokumentů od Bellcore a všech ostatních následnických společností Bellu včetně BellSouth. Katalog, jak Zenner zdůraznil, byl zdarma. Každý majitel kreditní karty mohl zavolat Bellcore (hovor byl placen volaným) a objednat si kterýkoli z těchto dokumentů, jež byly zákazníkům rozesílány bez jakýchkoli otázek. Včetně, například, "Rozhraní BellSouth pro vybavení zákazníka ve Veřejném bezpečnostním vstupním bodě systému 911".

Zenner dal svědkyni kopii "Rozhraní BellSouth", jež stála, jak zdůraznil, 13 dolarů, objednanou podle katalogu. "Podívejte se na ni pečlivě," vyzval paní Williamsovou, "a řekněte mi, zdali neobsahuje asi tak dvakrát více detailů o systému 911 společnosti BellSouth, než se objevilo kdekoli ve *Phracku*.

"Vy chcete, abych..." Paní Williamsová se zajíkla. "Nerozumím."

"Podívejte se pečlivě," naléhal Zenner. "Prohlédněte si tento dokument, a až s tím budete hotova, řekněte mi, zdali vskutku neobsahuje mnohem více detailů o systému 911, než se objevilo ve *Phracku*."

"*Phrack* nevycházel z tohohle," řekla paní Williamsová.

"Prosím?" řekl Zenner.

"*Phrack* nevycházel z tohohle."

"Neslyším vás," řekl Zenner.

"*Phrack* nevycházel z tohoto dokumentu. Nerozumím vaší otázce."

"Asi opravdu ne," řekl Zenner.

Případ obžaloby utrpěl smrtelnou ránu. Paní Williamsová byla upřímně nešťastná a zmatená. *Phrack* nevycházel z žádného veřejně dostupného dokumentu BellSouth. Dokument 911 zveřejněný ve *Phracku* byl ukraden z počítačů její vlastní společnosti, z textových dat její vlastní společnosti, která napsali a pečlivě revidovali její vlastní kolegové.

Ale *hodnota* Dokumentu 911 byla v troskách. Nestál za osmdesát tisíc dolarů. Podle Bellcore stál za třináct. A zlověstná hrozba, kterou údajně představoval, byla odhalena jako bezmocný strašák. Samotné Bellovy laboratoře prodávaly mnohem detailnější a "nebezpečnější" materiál komukoli, kdo měl kreditní kartu a telefon.

Ve skutečnosti Bellcore nedávalo své informace jednoduše komukoli. Dávalo je *komukoli, kdo o ně požádal*, ale žadatelů nebylo mnoho. Nebylo mnoho lidí, kteří věděli, že Bellcore má katalog a číslo placené volaným. John Nagle to věděl, ale průměrný nezletilý telefanda určitě ne. Tuc, Neidorfův přítel a příležitostný přispěvatel *Phracku*, to věděl, a byl za scénou velmi užitečným pomocníkem obhajoby. Ale členové Legion of Doom to nevěděli - jinak by nikdy neztráceli tolik času vybíráním popelnic. Cook to nevěděl. Foley to nevěděl. Kluepfel to nevěděl. Pravá ruka Bellcore nevěděla, co dělá levá. Pravá nelítostně stíhala hackery, zatímco levá distribuovala duševní vlastnictví Bellcore každému, koho zajímaly technické detaily telefonů - zjevně jen pár excentrikům.

Digitální underground byl tak amatérský a špatně organizovaný, že tento nehlídaný poklad nikdy neobjevil. Slonovinová věž telecomu byla tak zahalena mlhou své vlastní technické komplikovanosti, že mohla mít všechna okna otevřená a dveře dokořán. A nikdo si toho nevšiml.

Zenner si vzal další hřebík do rakve. Předložil číslo časopisu *Telefonní technika a management*, významného tištěného periodika specializovaného na telekomunikace, vydávaného dvakrát měsíčně a stojícího ročně 27 dolarů. Toto konkrétní číslo *TT&M* se jmenovalo *Novinky 911* a obsahovalo záplavu technických detailů o systému 911 a glosář mnohem rozsáhlejší než ve *Phracku*.

Proces pokračoval v podstatě už jen svou vlastní setrvačností. Tim Foley svědčil o tom, jak vyslýchal Neidorfa. Neidorfovo písemné přiznání, že věděl, že Dokument 911 byl získán ilegálně, bylo oficiálně přečteno do soudního záznamu.

Objevila se zajímavá vedlejší otázka: Terminus kdysi poslal Neidorfovi unixovský program společnosti AT&T, zpracovávající přihlašování uživatelů, rafinovaně upravený tak, aby umožňoval zachycování hesel. Program sám byl ilegálně zkopírovaným majetkem AT&T, a způsob, jakým ho Terminus upravil, ho změnil na nástroj pro usnadňování průniků do počítačů. Terminus sám se nakonec přiznal ke krádeži tohoto programu a Chicagská operační skupina ho za to poslala do vězení. Ale jeho význam v Neidorfově případě byl pochybný. Neidorf onen program nenapsal. Nebyl obviněn z toho, že by ho kdy použil. A nebyl obžalován z krádeže softwaru ani z vlastnictví nástroje na zachycování hesel.

Další den přešel Zenner do útoku. Ochránci občanských práv teď nasadili svou vlastní neobvyklou a nevyzkoušenou zbraň - Zákon o soukromí v elektronické komunikaci z roku 1986, paragraf 2701 a následující. Podle paragrafu 2701 je zločinem úmyslně a bez oprávnění vniknout do zařízení poskytujícího elektronickou komunikaci - v zásadě je to zákon proti elektronickým štěnicím a odposlechu telefonů, jehož účelem je rozšířit tradiční ochranu telefonů na další elektronické formy komunikace. Ovšem kromě trestů pro amatérské čmuchaly vymezuje paragraf 2701 i několik procedurálních požadavků na policejní štěnice a odposlech.

Tajná služba USA, reprezentovaná Timem Foleym, předložila Richardu Andrewsovi, v rámci svého pronásledování Propheta, Dokumentu 911 a Terminusovy sítě pro šíření softwaru, předvolání před federální velkou porotu. Ale podle Zákona o soukromí v elektronické komunikaci má "poskytovatel dálkových počítačových služeb" právní nárok na "předchozí upozornění" vlády, než je použito předvolání. Richard Andrews a jeho sklepní unixovský node Jolnet nedostali žádné "předchozí upozornění". Tim Foley údajně porušil Zákon o soukromí v elektronické komunikaci a spáchal počítačový zločin! Zenner usiloval o svolení soudu ke křížovému výslechu Foleyho o jeho vlastním elektronickém másle na hlavě.

Cook argumentoval, že Jolnet Richarda Andrewse byl soukromým boardem a nespadal pod Zákon o soukromí v elektronické komunikaci. Soudce Bua uznal žádost vlády o zákaz křížového výslechu k tomuto bodu a Zennerova ofenzíva ztratila dech. Šlo nicméně o první vážné zpochybnění legality akcí samotné Chicagské operační skupiny - první tvrzení, že oni sami porušili zákon a mohou být, možná, voláni k zodpovědnosti.

V každém případě Zenner Zákon o soukromí v elektronické komunikaci nijak zvlášť nepotřeboval. Místo toho zahnal Foleyho do defenzívy otázkami o nepřehlédnutelných rozporech v údajné ceně Dokumentu 911. Prezentoval také trapnou skutečnost, že údajně smrtelně nebezpečný Dokument 911 ležel několik měsíců na Jolnetu, s Kluepfelovým vědomím, a Kluepfel se nijak nesnažil něco s tím udělat.

Odpoledne byl přiveden Prophet, jež měl svědčit pro obžalobu. (Prophet, jak známo, byl v tomto procesu rovněž obžalován jako Neidorfův partner při podvodu.) V Atlantě se Prophet už přiznal k jednomu spiknutí, jednomu telefonnímu podvodu a jedné mezistátní přepravě kradeného majetku. Obvinění z telefonního podvodu a z mezistátní přepravy kradeného majetku se přímo týkala Dokumentu 911.

Dvacetiletý Prophet se choval melancholicky. Na otázky odpovídal zdvořile, ale tak potichu, že skoro nebyl slyšet, a jeho hlas se na konci vět vytrácel. Byl neustále vyzýván, aby mluvil hlasitěji.

Cook, vyslýchající Propheta, ho přiměl k přiznání, že měl kdysi "potíže s drogami" - zneužíval amphetaminy, marihuanu, kokain a LSD. Mohlo to přesvědčit porotu, že "hackeři" jsou, nebo mohou být, špinavé odpudivé trosky, ale také to mohlo poškodit Prophetovu věrohodnost. Zenner později prohlásil, že drogy mohly narušit Prophetovu paměť. Objevil se i pozoruhodná skutečnost, že Prophet se nikdy fyzicky nesetkal s Craigem Neidorfem. Neznal ani jeho příjmení - přinejmenším do zahájení procesu.

Prophet potvrdil základní fakta o své hackerské kariéře. Byl členem Legion of Doom. Zneužíval přístupové kódy, reprogramoval telefonní ústředny a přesměrovával hovory, připojoval se na pirátské boardy. Vnikl do počítače systému AIMSX společnosti BellSouth, zkopíroval Dokument 911, uložil ho na Jolnetu a poslal Neidorfovi. Spolu s Neidorfem ho editovali a Neidorf věděl, odkud dokument pochází.

Na Zennerovu výzvu ale také potvrdil, že Neidorf nebyl členem Legion of Doom a nenaváděl Propheta, aby se vloupal do počítače BellSouth. Neidorf po Prophetovi nikdy nechtěl, aby někoho podvedl či něco ukradl. Prophet také připustil, že mu není známo, že by Neidorf kdy pronikl do nějakého počítače. Prophet řekl, že žádný člen Legion of Doom nikdy nepovažoval Craiga Neidorfa za "hackera". Neidorf nebyl odborníkem na Unix a jednoduše neměl znalosti a schopnosti potřebné k pronikání do počítačů. Neidorf prostě vydával časopis.

V pátek 27. července 1990 se případ proti Neidorfovi zhroutil. Cook požádal o zrušení procesu, z důvodu "nových informací, jež nám před podáním obžaloby nebyly dostupné". Soudce Bua pochválil obžalobu za tuto akci, již nazval "velmi zodpovědnou", propustil porotu a prohlásil soud za zmatečný.

Neidorf byl volný. Ale jeho obhajoba přišla jeho i jeho rodinu draho. Ztratil několik měsíců života ve víru nebezpečné krize; jeho nejbližší přátelé se k němu obrátili zády jako k počítačovému zločinci. Dlužil svým právníkům více než sto tisíc dolarů, i když Mitch Kapor velkoryse přispěl na jeho obhajobu.

Neidorf nebyl shledán nevinným. Jeho proces byl prostě zrušen. Nicméně 9. září 1991 uznal soudce Bua Neidorfovu žádost o "výmaz a zapečetění" záznamu o jeho obžalobě. Tajná služba USA dostala příkaz odstranit a zničit všechny otisky prstů, fotografie a ostatní záznamy o zatčení a dalších procesních úkonech souvisejících s Neidorfovým obviněním, včetně písemných dokumentů a počítačových záznamů.

Neidorf se vrátil do školy, skálopevně rozhodnut stát se advokátem. Po pohledu zblízka na práci justičního systému ztratil mnoho ze svého entuziasmu pro pouhou technickou moc. V době vzniku této knihy pracuje Craig Neidorf ve Washingtonu jako rešeršér pro American Civil Liberties Union.

Výsledek Neidorfova procesu přes noc změnil EFF z hlasu volajícího na poušti na mediální reprezentaci nové země.

Z čistě právního hlediska nebyl Neidorfův případ triumfem žádné zúčastněné strany. Nebyly stanoveny žádné ústavní principy. Otázky "svobody slova" elektronických vydavatelů nebyly řešeny. Na veřejnosti se šířily mýty o tomto případu. Mnoho lidí si myslelo, že Neidorf byl shledán nevinným a Kapor zaplatil jeho advokátům všechny jeho dluhy. Pravdou bylo, že vláda prostě odstoupila od projednávání jeho případu a Neidorfova rodina se těžce zadlužila, aby ho mohla podpořit.

Ale Neidorfův případ poskytl jeden zničující citát: *Policajti tvrdili, že to má cenu osmdesát tisíc dolarů, a přitom to stálo třináct.*

Toto je nejpamětihodnější okolnost Neidorfova procesu. Žádná seriózní zpráva o něm nevynechala tento komentář. Ani policajti si ho nemohli přečíst, aniž by se zarazili a smutně potřásli hlavou. Důvěryhodnost organizátorů zátahu byla v troskách.

Zátah sám ovšem ještě pokračoval. Dvojice Prophetových obvinění, založená na Dokumentu 911, byla při jeho odsouzení tiše vynechána - přestože Prophet se k nim už přiznal. Georgijští federální žalobci důrazně žádali nepodmíněné tresty pro Atlantskou trojku, argumentujíce "nutností vyslat hackerům signál", který "jejich komunita po celé zemi potřebuje slyšet".

V odůvodnění jejich rozsudku bylo věnováno mnoho místa různým ohavným věcem, které spáchali různí jiní hackeři (i když členové Atlantské trojky sami se těchto zločinů nedopustili). Bylo v něm také mnoho spekulací o strašlivých věcech, které Atlantská trojka *mohla* udělat a *byla schopna* udělat (i když ve skutečnosti je neudělali). Argumentace obžaloby byla úspěšná. Členové Atlantské trojky byli posláni do vězení: Urvile a Leftist dostali po čtrnácti měsících, a Prophet, který už byl trestán, 21 měsíců.

Atlantské trojce byly také vyměřeny neuvěřitelné pokuty na "náhradu škody": každému 233 000 dolarů. Společnost BellSouth tvrdila, že obžalovaní "ukradli" "asi za 233 000 dolarů" "důvěrných informací o přístupu k počítačům" - konkrétně počítačových hesel a připojovacích adres. Fantastická suma, na kterou společnost BellSouth ocenila svá vlastní počítačová hesla a adresy, byla georgijským soudem beze zbytku akceptována. Navíc (jakoby pro zdůraznění její teoretické povahy) nebyla tato částka mezi Atlantskou trojku rozdělena, ale každý z nich musel zaplatit celou.

Pozoruhodnou částí rozsudku nad členy Atlantské trojky byl výslovný zákaz používat počítače jinde než v práci nebo pod dohledem. Zbavit hackery domácích počítačů a modemů dává smysl, jsou-li považováni za "počítačové narkomany", ale EFF, vystupující v procesu jako zainteresovaná strana, podala stížnost na neústavnost tohoto trestu, který podle ní zbavil Atlantskou trojku svobody spolčování a projevu prostřednictvím elektronických médií.

"Dokonalý hacker" Terminus byl nakonec v důsledku vytrvalé snahy Chicagské operační skupiny poslán na rok do vězení. Zločinem, k němuž se přiznal, bylo šíření unixovského odchytávače hesel. Jeho cena byla AT&T stanovena na 77 000 dolarů, což vyvolalo zásadní pochybnosti lidí obeznámených s unixovskými programy login.c.

Odsouzení Terminuse a atlantských legionářů soudného dne ale nevyvolalo v EFF žádné pocity porážky či prohry. Naopak, hnutí ochránců občanských práv rychle nabíralo na síle.

Jedním z jeho prvních mocných přívrženců byl senátor Patrick Leahy, demokrat z Vermontu, jež byl navrhovatelem Zákona o soukromí v elektronické komunikaci. Ještě před Neidorfovým procesem Leahy veřejně obhajoval hackery a "svobodu klávesnice": "Nesmíme nepatřičně omezovat zvídavého třináctiletého chlapce, který, smí-li dnes experimentovat, může zítra vyvinout telekomunikační či počítačovou technologii, jež povede Spojené státy do jednadvacátého století. Představuje naši budoucnost a naši největší nadějí, že Amerika zůstane technologicky vyspělým státem."

Bylo to pěkné prohlášení, jehož účinnost byla patrně ještě podpořena faktem, že organizátoři zátahu *neměli* žádné senátory mluvící v jejich prospěch. Naopak, jejich utajené akce a taktika, všechna ta "zapečetěná povolení" a "přísně tajné průběhy vyšetřování" jim mohly vynést krátký ohňostroj publicity, ale v dlouhodobé ideologické válce byly zásadními nevýhodami. Gail Thackerayové zbyly jen prázdné hrozby. "Někteří z těch lidí, co teď křičí nejhlasitěji, se prostě vytratí," předpovídala v časopise *Newsweek* - až všechna fakta vyjdou najevo a policisté budou ospravedlněni.

Ale ne všechna fakta vyšla najevo, a ta, jež vyšla, nebyla příliš lichotivá. A policisté nebyli ospravedlněni. A Gail Thackerayová přišla o místo. Před koncem roku 1991 opustil i William Cook veřejný sektor.

Rok 1990 patřil Zátahu, ale už v roce 1991 se jeho protagonisté dostali do defenzívy a ochránci občanských práv zahájili vítězné tažení. A jejich kauza získávala nové příznivce.

Zvláště zajímavým spojencem byl Mike Godwin z Austinu v Texasu. Godwin byl osobností popsatelnou téměř stejně obtížně jako Barlow; byl šéfredaktorem studentského časopisu Texaské univerzity, prodejcem počítačů, programátorem, a v roce 1990 byl opět ve škole a usiloval o titul advokáta.

Godwin byl také znalcem BBS. V austinské komunitě uživatelů boardů byl velmi dobře znám pod svým pseudonymem "Johnny Mnemonic", jež přijal podle cyberpunkové sci-fi povídky Williama Gibsona. Godwin byl vášnivým fanouškem cyberpunkové sci-fi. Já, jako austinský rodák blízkého věku a blízkých zájmů, jsem Godwina společensky znal už mnoho let. Když jsme s Williamem Gibsonem psali naši společnou sci-fi novelu *The Difference Engine* ("Diferenční motor"), byl Godwin naším technickým poradcem při propojování počítačů Apple, na nichž vznikala, z Austinu do Vancouveru. Gibson a já jsme byli tak potěšeni jeho nezištnou odbornou pomocí, že jsme jednu z postav novely nazvali na jeho počest "Michael Godwin".

Handle "Mnemonic" se ke Godwinovi dobře hodila. Jeho erudice a přehled o drobných faktech vzbuzovaly nejen respekt, ale přímo ohromení; jeho vášnivá zvídavost se zdála neukojitelná, a touha debatovat a argumentovat byla patrně hlavní hybnou silou jeho života. Godwin dokonce založil v Austinu svoji vlastní debatní společnost, známou pod ironickým názvem "Klub natvrdlých". V osobním styku mohl být Godwin zničující - polyhistor s absolutní pamětí, který se od žádné myšlenky nedokázal odtrhnout. Ale médiu boardů Godwinovy logicky vystavěné, jazykově vytříbené a erudované zprávy vyhovovaly; na místních boardech se stal známou osobností.

Mike Godwin byl z největší části zodpovědný za celostátní zveřejnění případu Steva Jacksona. Zabavení Izenbergova vybavení v Austinu se nevěnoval vůbec žádný list. Raziím 1. března u Mentora, Bloodaxe a ve firmě Steve Jackson Games byl věnován krátký článek na první straně listu *Austin American-Statesman*, jež byl ale zmatený a špatně informovaný; povolení k domovní prohlídce byla zapečetěna a Tajná služba USA mlčela. Vypadalo to, že Steve Jackson je odsouzen k zapomnění. Jackson nebyl zatčen; nebyl obviněn ze žádného zločinu; nebyl souzen. V průběhu vyšetřování přišel o nějaké počítače - no a co? Jackson se snažil informovat o skutečném rozsahu svých problémů, ale bezúspěšně; nikdo, kdo by mu mohl pomoci, zjevně nechápal podstatu sporu.

Ale Godwin byl výjimečně, téměř zázračně kvalifikován pro prezentaci Jacksonova případu okolnímu světu. Godwin byl milovník boardů, fanoušek sci-fi, bývalý novinář, prodejce počítačů, budoucí právník a obyvatel Austinu. Ještě neuvěřitelnější shodou náhod se Godwin ve svém posledním ročníku právnické školy specializoval na federální žaloby a vyšetřovací procedury. Jen pro svou satisfakci sestavil Godwin informace o případu pro novináře, shrnující sporné otázky a užitečné kontakty pro reportéry. Jeho snaha v zákulisí (kterou vyvinul v podstatě proto, aby dokázal své tvrzení v debatě na místním boardu) přivedlo příběh opět do *Austin American-Statesmanu* a posléze do *Newsweeku*.

Život Mika Godwina se tím zásadně změnil. Když se zapojil do vznikající debaty o občanských právech na Internetu, bylo všem zúčastněným jasné, že přišel člověk, který, uprostřed všeobecného tápání a zmatku, *opravdu rozumí všemu, o čem mluví*. Nesouvislé prvky Godwinovy diletantské kariéry do sebe náhle zapadly jako části hlavolamu.

Když přišel čas najmout právníka EFF na plný úvazek, byl Godwin prvním kandidátem. Složil texaskou právnickou zkoušku, opustil Austin, přestěhoval se do Cambridge v Massachusetts, stal se placeným, profesionálním ochráncem počítačových občanských práv a brzy z pověření EFF jezdil po celých USA a pořádal dobře přijímané přednášky o těchto otázkách publikům tak rozdílným, jako univerzitní hodnostáři, průmyslníci, fanoušci sci-fi a federální policisté.

V současnosti je Michael Godwin hlavním právním poradcem Nadace elektronického pohraničí.

Jedním z dalších vlivných účastníku kontroverze, kteří se přidali mezi prvními, byla Dorothy Denningová. Profesorka Denningová byla mezi zájemci o počítačový underground výjimečná v tom, že nevstoupila do debaty s žádnými politickými motivy. Byla profesionální kryptografkou, tedy odbornicí na šifry, a specialistkou na počítačovou bezpečnost; její primární zájem o hackery byl *studijní*. Měla bakalářský a magisterský titul z matematiky a doktorský titul z počítačových věd na univerzitě v Purdue. Pracovala pro SRI International, kalifornský výzkumný institut, jež byl i domovem zakladatele počítačové bezpečnosti Donna Parkera, a napsala často citovaný text *Kryptografie a bezpečnost dat*. V roce 1990 pracovala profesorka Denningová pro společnost Digital Equipment Corporation v jejím Systems Reseach Center. Její manžel, Peter Denning, byl také odborníkem na počítačovou bezpečnost, pracujícím pro Research Institute for Advanced Computer Science, součást NASA. Sestavil ceněnou knihu *Útok na počítače: průniky, červi a viry*.

Profesorka Denningová se rozhodla kontaktovat digitální underground z víceméně antropologického zájmu. Zjistila, že hackeři, pronikající do počítačů, kteří byli charakterizováni jako nemorální, nezodpovědní a pro společnost nebezpeční, mají ve skutečnosti svou vlastní subkulturu a svá vlastní pravidla. Nebyla to příliš promyšlená pravidla, nicméně lepší než nic. V zásadě byla dvě: nebrat peníze a neničit.

Její suché zprávy o sociologických výzkumech byly velmi důležité při ovlivňování seriózních počítačových profesionálů - těch lidí, kteří jen obraceli oči v sloup, když slyšeli rapsódie o cyberspace Johna Perryho Barlowa.

Pro mladé hackery z digitálního undergroundu bylo setkání s Dorothy Denningovou vpravdě nepředstavitelným zážitkem. Tahle úhledná, usedle oblečená, subtilní osůbka připomínala většině hackerů jejich maminky či tety. Jenže uměla programovat systémy IBM, měla hluboké odborné znalosti o počítačových architekturách a zabezpečování informačních toků a osobní přátele v FBI a NSA.

Dorothy Denningová byla zářným příkladem osobnosti americké matematické intelektuální elity, vskutku inteligentní osoba ze středu akademických počítačových kruhů. A teď se laskavě vyptávala divokých dvacetiletých telefandů na hluboké etické důsledky jejich chování.

Při setkání s touto opravdu milou paní se hackeři většinou slušně posadili a ze všech sil se vynasnažili zjemnit anarchistickou atmosféru na co nejslabší zápach síry. Nicméně hackeři *byli* připraveni vést s Dorothy Denningovou vážnou diskusi o vážných otázkách. Byli ochotni vyslovit nevyslovitelné, obhajovat neobhajitelné a postavit se za své přesvědčení, že informace nemůže být vlastnictvím a že databáze vlád a velkých organizací jsou hrozbou pro práva a soukromí jednotlivců.

Články Denningové objasnily mnohým, že "hackeři" nejsou prostě vandalové či ďábelská klika psychopatů. Nejsou nepřirozenou hrozbou, jež bude zažehnána, bude-li se ignorovat, či zlikvidována zavřením několika vůdců. Ve skutečnosti jsou hackeři symptomem rostoucího, zásadního sporu o znalosti a moc v informačním věku.

Denningová zdůrazňovala, že postoje hackerů jsou přinejmenším částečně sdíleny nekonvenčními teoretiky managementu, lidmi jako Peter Drucker a Tom Peters. Peter Drucker ve své knize *Nové reality* konstatuje, že "kontrola informací vládou není nadále možná. Informace je nyní vskutku transnacionální. Nemá, podobně jako peníze, žádnou 'vlast'."

A expert na teorii řízení Tom Peters kritizoval důraz velkých společností na copyright a kontrolu informací ve svém bestselleru *Vláda chaosu*: "V americkém průmyslu, jak ve službách, tak ve výrobě, je běžné křečkování informací, zvláště politicky motivovanými strukturami chránícími svoji moc, jež bude nesnesitelným břemenem pro organizace zítřka."

Dorothy Denningová narušila sociální izolaci digitálního undergroundu. Zúčastnila se Neidorfova procesu, připravena svědčit jako expert obhajoby. Byla šedou eminencí za organizací dvou z nejdůležitějších celostátních setkání ochránců počítačových občanských práv. Dorothy Denningová není fanatikem jakékoli cesty, a snad právě proto dokázala přivést disparátní prvky elektronické komunity k překvapivému a plodnému setkání.

V současnosti je Dorothy Denningová vedoucí katedry počítačových věd na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu.

V komunitě ochránců občanských práv bylo mnoho výrazných osobností. Její nejvlivnější postavou byl však bezesporu Mitchell D. Kapor. Jiní lidé mohli mít formální tituly, vládní pozice, více zkušeností se zločinem, nebo se zákonem, nebo s hlubinami počítačové bezpečnosti či ústavní teorie. Ale v roce 1991 Kapor přesáhl všechny takové úzké role. Z Kapora se stal "Mitch."

Mitch se stal vrchním ad-hokratem ochránců občanských práv. Povstal první, mluvil hlasitě, přímo, se zápalem a hněvivě a vsadil svou vlastní reputaci a vlastní naprosto nezanedbatelný kapitál. V polovině roku 1991 byl Kapor nejslavnějším advokátem své kauzy, *osobně* známým prakticky každému člověku v Americe s nějakým přímým vlivem na otázku občanských práv v cyberspace. Mitch budoval mosty, překonával propasti, měnil paradigmata, vymýšlel metafory, telefonoval a rozdával vizitky s tak dramatickým efektem, že pro každého, kdo chtěl v "hackerské otázce" něco podniknout, bylo nemožné nepřemýšlet, co si o tom Mitch bude myslet, co řekne a co poradí svým přátelům.

EFF "zesíťovala" nový status quo. To také bylo od počátku její promyšlenou strategií. Barlow i Kapor nesnášeli byrokracie a vědomě se rozhodli pracovat téměř výhradně s elektronickou pavučinou osobních kontaktů.

Po roce činnosti EFF měli Barlow a Kapor při pohledu zpět všechny důvody ke spokojenosti. EFF založila svůj vlastní internetovský node, eff.org, s dobře zásobeným archivem dokumentů o elektronických občanských právech, otázkách soukromí a akademické svobodě. EFF také publikovala tištěný čtvrtletník *EFFector* a elektronický *EFFector Online* s více než 1200 odběrateli. I na WELLu se EFF rozvíjela.

EFF měla sídlo v Cambridgi v Massachusetts a stálé zaměstnance. Měla řádné členy a veřejnou podporu. Měla také podporu asi třiceti advokátů specializovaných na občanská práva, připravených a ochotných k neplacené práci na obraně ústavy v cyberspace.

Ve Washingtonu a v Massachusetts EFF úspěšně lobbovala za změnu státních a federálních zákonů o počítačových sítích. Zvlášť Kapor se stal žádaným odborným svědkem a členem Výboru pro počítačové vědy a telekomunikace Národní akademie pro vědu a výzkum.

EFF sponzorovala akce jako "Počítače, svoboda a soukromí" a kulatý stůl organizovaný Computer Professionals for Social Responsibility. Uskutečnila publicistickou kampaň, která, slovy časopisu *EFFector*, "změnila názor veřejnosti na počítačové sítě a zvrátila vlnu 'hackerské hysterie', jež se začala společnosti zmocňovat."

Pomohla zabránit odsouzení Craiga Neidorfa.

A, nakonec, ale rozhodně nikoli v poslední řadě, podala Nadace elektronického pohraničí federální žalobu jménem Steva Jacksona, společnosti Steve Jackson Games a tří uživatelů boardu Illuminati. Obžalovaní byli, a jsou, Tajná služba USA, William Cook, Tim Foley, Barbara Goldenová a Henry Kluepfel.

Případ, jež je v čase vzniku této knihy ve stadiu předběžných procedur před federálním soudem v Austinu, je civilní žalobou o náhradu škody za údajné porušení prvního a čtvrtého dodatku ústavy Spojených států amerických, stejně jako Zákona o soukromí a Zákona o soukromí v elektronické komunikaci.

EFF prokázala, že má serióznost. Prokázala také, že má zuby.

Na podzim roku 1991 jsem se vydal do Massachusetts k osobnímu rozhovoru s Mitchem Kaporem. Bylo to mé poslední interview pro tuto knihu. [...]

Kapor mě srdečně vítá ve své kanceláři. Je mu něco málo přes čtyřicet, je ženatý a otcem dvou dětí. Má kulatou tvář, vysoké čelo, rovný nos a mírně rozcuchanou hřívu černých vlasů postříkaných šedí. Jeho velké hnědé oči jsou posazené daleko od sebe, zamyšlené, skoro by se dalo říci oduševnělé. Pohrdá kravatami a obvykle nosí pestrobarevné košile s tropickými motivy, ani ne tak křiklavé jako spíš veselé a jen trošku nezvyklé.

Mitch Kapor vyzařuje jen slabý odlesk hackerského ohně. Možná nemá ono jezdecké, černě kožené, kytarové charisma svého wyomingského kolegy Barlowa, ale přesto je v něm cosi, co nutí člověka k zamyšlení. Má vzhled velkoměstského šviháka v anglickém klobouku - zasněného, Longfellowa citujícího hráče pokeru, který prostě *zná* přesnou matematickou šanci své výhry. I mezi svými kolegy z počítačové branže, kteří jsou stěží pověstní pomalým myšlením, působí Kapor silným dojmem inteligentního muže. Mluví rychle, s důraznými gesty a jeho bostonský přízvuk je občas vystřídán ostrými nosovými zvuky jeho mládí na newyorském Long Islandu.

Kapor, jehož Kaporova rodinná nadace uskutečňuje mnoho z jeho filantropické práce, významně podporuje Bostonské počítačové muzeum. Kaporův zájem o historii jeho průmyslu mu přinesl několik pozoruhodných kuriozit, například "byte" před dveřmi jeho kanceláře. Tento "byte" - osm digitálních bitů - byl zachráněn z trosek elektronkového počítače pretranzistorového věku. Je to bronzová krabice asi velikosti malé mikrovlnné trouby; má osm zdířek s ručně pájenými obvody, v nichž jsou elektronky velikosti palce. Kdyby vám spadl ze stolu na nohu, snadno by vás mohl zmrzačit, ale ve čtyřicátých letech to byl vrchol počítačové techniky. (Pro uchování první části této knihy by bylo třeba přesně 157 184 těchto pravěkých konstrukcí.)

Je zde i svíjející se pestrobarevný šupinatý drak, vytvořený nějakým osvíceným techno-punkovým umělcem jen z tranzistorů, kondenzátorů a drátů s barevnou plastikovou izolací.

V kanceláři Kapor žádá o okamžik strpení, chápe se myši a chvilku se věnuje domácím pracem na svém osobním Macintoshi IIfx. Kdyby byla jeho přerostlá obrazovka otevřeným oknem, jen trochu pružný člověk by jí dokázal prolézt. U Kaporova lokte je hrnek na kávu, suvenýr z jeho nedávné cesty do východní Evropy, na němž je reprodukována černobílá fotografie s popiskem turné kapitalistických troubů. To je Kapor, Barlow a dva jejich známí kalifornští specialisté na zakládání nových podniků, čtyři rozcuchaní, šklebící se šviháci z poválečné generace v kožených sakách, kovbojských botách a džínách, s batohy, na přistávací dráze nějakého letiště za bývalou železnou oponou. Tváří se, jako kdyby se v životě tak dobře nebavili.

Kapor má nostalgickou náladu. Chvilku se bavíme o jeho mládí - o "matematickém knihomolství" na střední škole, o sobotách na kursech pro pokročilé studenty pořádaných Kolumbijskou univerzitou, kde poprvé zkoušel programovat. IBM 1620, v roce 1965 a 66. "Hrozně mě to zaujalo," říká Kapor. "A pak jsem šel na vysokou a zlákaly mě drogy, sex a rokenrol, jako tehdy každého, kdo neměl v hlavě úplně prázdno!" Po škole se několik let věnoval progresivnímu rocku jako discjockey v Hartfordu v Connecticutu.

Ptám se, jestli mu někdy nechybí jeho rokenrolové dny - jestli si někdy nepřál vrátit se do rádia.

Rozhodně vrtí hlavou. "Přestal jsem uvažovat o tom, že bych byl znova DJ, den po Altamontu."

V roce 1974 se Kapor přestěhoval do Bostonu a začal pracovat jako programátor na sálových počítačích v COBOLu. Vůbec ho to nebavilo. Dal výpověď a stal se učitelem transcedentální meditace. (Kaporův dlouholetý zájem o východní mystiku dal světu značku "Lotus" ("Lotos")).

V roce 1976 odjel Kapor do Švýcarska, kde si sdružení Transcedentální meditace pronajalo obrovský viktoriánský hotel v St-Moritz. Byla to výhradně mužská skupina - sto dvacet lidí - rozhodnutá dosáhnout osvícení nebo krachu. Kapor se snažil o transcedenci ze všech svých sil. "Fanatičnost v organizaci" ho začínala odpuzovat. "Učili lidi levitovat," říká, dívaje se na podlahu. O oktávu hlubším hlasem rozhodně dodává: "*A nelevitují*."

Kapor si vybral krach. Vrátil se do Ameriky a získal diplom v psychologickém poradenství. Chvilku pracoval v nemocnici, ale ani tam nedokázal vydržet. "Povídalo se o mně," říká, "že jsem hrozně chytrý kluk s ohromnými možnostmi, který se nemůže najít. Skoro třicet. Tak nějak ztracený."

Kapor byl nezaměstnaný, když si koupil svůj první osobní počítač - Apple II. Prodal stereo, aby na něj měl, a jel ho koupit do státu New Hampshire, aby nemusel platit daň.

"Den potom, co jsem si ho koupil," říká mi Kapor, "jsem postával v jednom počítačovém obchodě a viděl nějakého člověka, asi čtyřicátníka, dobře oblečeného, a odposlechnul jsem jeho rozhovor s prodavačem. O počítačích nevěděl vůbec nic. Já dokázal programovat v BASICu. Naučil jsem se to. Tak jsem šel k němu a prostě ho přesvědčil, aby mě přijal jako konzultanta." Okamžik mlčí. "Nevím, kde jsem k tomu sebral odvahu. Bylo to nenormální. Prostě jsem řekl 'Myslím, že vám mohu pomoci. Poslouchal jsem vás, potřebujete to a to a já to pro vás mohu udělat.' A on mě přijal! To byl můj první klient. Stal jsem se počítačovým konzultantem den potom, co jsem si koupil Apple II."

Kapor našel svou životní dráhu. Získal pro svou konzultantskou živnost další klienty a založil organizaci uživatelů počítačů Apple.

Kaporův přítel Erik Rosenfeld, student posledního ročníku MITu, měl problém. Dělal diplomovou práci o jisté komplikované metodě finanční statistiky, ale nedokázal se dostat k vytíženým sálovým počítačům MITu. (Zde je možno poznamenat, že kdyby se pan Rosenfeld zachoval nepočestně a do počítačů MITu se vloupal, Kapor vůbec nemusel vyvinout Lotus 1-2-3 a vývoj obchodu s osobními počítači se mohl zpozdit o celá léta!) Ale Erik Rosenfeld měl Apple II a napadlo ho, že problém by se dal řešit v menším měřítku. Kapor mu napsal, jako přátelskou službu, program, který to zvládl.

Pak ty dva z čista jasna napadlo, že onen program by se dal *prodat*. Distribuovali ho sami, v plastických obalech, kus asi za sto dolarů, na objednávku poštou. "Garážový obchod bezvýznamného konzultanta," říká Kapor hrdě. "Vážně jsem začínal takhle."

Rosenfeld, jež se později stal velmi významným mužem na Wall Street, přesvědčil Kapora, aby se zapsal na studium ekonomie na MITu a zkusil získat MBA. Kapor tam vydržel sedm měsíců, ale titulu nedosáhl. Naučil se ledacos užitečného - hlavně pravidla účetnictví - a, podle svých vlastních slov, "mluvit jako ekonom". Pak toho nechal a přestěhoval se do Silicon Valley.

Vývojáři programu VisiCalc, prvního finančního programu pro Apple, projevili o Mitche Kapora zájem. Kapor pro ně šest měsíců pilně pracoval, nasytil se Kalifornie a vrátil se do Bostonu, kde měli lepší knihkupectví. Vývojáři VisiCalcu udělali kritickou chybu, když se spojili s "profesionálním managementem". "To jim přistřihlo křídla," říká Kapor.

"Jo, o VisiCalcu není poslední dobou moc slyšet," uvažuji.

Kapor vypadá překvapeně. "No, Lotus... my jsme je koupili."

"Vy jste je *koupili*?"

"Jo."

"Jako Bell koupil Western Union?"

Kapor se zakření. "Jo, jo. To je přesně ono!"

Mitch Kapor nebyl svrchovaným pánem počítačového průmyslu ani svého osudu. Nejlukrativnějším softwarem na počátku 80. let byly *počítačové hry* - zdálo se, že Atari dobude domov každého kluka v Americe. Kapor se dal na finanční programy prostě proto, že pro počítačové hry mu chyběl cit. Ale byl výjimečně rychlý, otevřený novým myšlenkám a důvěřoval svým instinktům. A jeho instinkty se osvědčily. Vybral si dobré spolupracovníky - talentovaného programátora Jonathana Sachse (spoluautora Lotusu 1-2-3), finančního kouzelníka Erika Rosenfelda, ostříleného wallstreetského analytika a specialistu na zakládání nových podniků Bena Rosena. Kapor se stal zakladatelem a ředitelem společnosti Lotus, jednoho z nejslavnějších a nejúspěšnějších podniků druhé poloviny dvacátého století.

Nyní je neobyčejně bohatým mužem. Ptám se ho, zda ví, kolik peněz ve skutečnosti má.

"Ano," říká. "Přesně na procento nebo dvě."

Kolik tedy?

Potřásá hlavou. "Hodně. Hodně. To není nic, o čem bych mluvil. Peníze a postavení jsou věci, které mají příliš velký vliv."

Nenaléhám. Je to od věci. Nezdvořile by se dalo předpokládat, že Kapor má přinejmenším čtyřicet milionů - to vydělal ten rok, kdy opustil Lotus. Lidé, kteří by to měli vědět, tvrdí, že Kapor má asi sto padesát milionů, v závislosti na běžné ceně jeho akcií. Kdyby se Kapor držel Lotusu, jako se jeho kolega, přítel a rival Bill Gates držel své společnosti Microsoft, měl by asi stejné jmění, jaké má Gates - okolo tří miliard, plus mínus pár set milionů. Mitch Kapor má tolik peněz, kolik chce. Peníze pro něj ztratily všechno kouzlo, které kdy mohly mít - a nejspíš ho ostatně nikdy moc neměly. Když se společnost Lotus stala příliš sešněrovanou, příliš byrokratickou, příliš vzdálenou od toho, co ho těší, Kapor ji opustil. Prostě s ní přerušil veškeré styky. Každý nad tím žasl - kromě těch, kteří ho dobře znali.

Kapor nemusel přetěžovat své finanční zdroje, aby mohl transformovat politiku v cyberspace. První roční rozpočet EFF byl kolem čtvrt milionu dolarů. Kapor ji platí ze svého kapesného.

Kapor mi zdůrazňuje, že on sám se necítí být ochráncem občanských práv v pravém smyslu slova. Poslední dobou trávil s opravdovými ochránci občanských práv mnoho času a jejich 'political correctness' ho dráždí. Zdá se mu, že věnují neúměrně velkou energii právnímu hnidopišství a na vlastní uplatňování občanských práv v reálném světě jim už nezbývá.

Kapor je manažer. Jako všichni hackeři dává přednost přímému, osobnímu a bezprostřednímu přístupu. "Je velká věc, že EFF má node na Internetu. Jsme vydavatelé. Distribuujeme informace." Mezi informacemi dostupnými na eff.org jsou i stará čísla *Phracku*. V EFF se o tom rozvinula vnitřní debata, nicméně nakonec se rozhodli, že je zveřejní. Mohou zpřístupňovat i další undergroundové publikace, ale, jak říká, "v každém případě budeme mít Donna Parkera a cokoli, co chce šířit Gail Thackerayová. Dáme to do veřejné knihovny, ta má nejrůznější využití. Vyvíjí se tak, aby umožnila lidem vytvořit si svůj vlastní názor." Zašklebí se. "Všechny redakční články se pokusíme označit."

Kapor je odhodlán ve veřejném zájmu překonat technickou složitost Internetu. "Problém je, že když máte dneska node na Síti, musíte k němu přivázat technického specialistu. My máme na krocení té potvory Chrise Davise. Sami bysme to nikdy nezvládli!"

Odmlčí se. "Takže jeden směr, ve kterém se technologie musí vyvíjet, jsou mnohem standardizovanější stavební prvky, které budou vyhovovat i netechnikům. Je to ten samý posun jako od minipočítačů k osobním počítačům. Představuju si budoucnost, kdy každý člověk může mít node na Síti. Každý člověk může být vydavatel. To je lepší než média, která máme teď. A je to možné. Pracujeme na tom."

Kapor je nyní ve svém živlu, mluví plynně a své téma dokonale ovládá. "Když řeknete hardwarovému hackerovi na Internetu, že každý by měl mít na Síti svůj vlastní node," pokračuje, "úplně automaticky vám odpoví, že 'IP není rozšiřitelný'!" (IP je "interface protocol" neboli formát komunikace Internetu. Jeho současná podoba nemá schopnost nekonečného růstu; počet možných adres je omezený a nelze ho zvětšit.) "Odpověď," tvrdí Kapor, "je *zdokonalte protokol*! Dejte dohromady chytré lidi a vymyslete řešení. Přidat ID? Přidat nový protokol? Neříkejte jen, že 'to nejde'."

Dávat dohromady chytré lidi a vymýšlet řešení je činnost, ve které Kapor jasně vyniká. Oponuji mu, že lidé na Internetu jsou dost pyšní na svůj elitní technický status a pro demokratizaci Sítě se zjevně nehodlají přetrhnout.

Kapor souhlasí a projevuje opovržení. "Říkám jim, že je to snobství puritánů na *Mayflower*, dívajících se svrchu na lidi, kteří přijeli do Ameriky *až druhou lodí*! Jen proto, že se tam dostali rok, nebo pět let, nebo deset let před ostatními, nejsou majiteli cyberspace! Jakým právem?"

Podotýkám, že i spojaři mají elektronickou síť a své specializované vědomosti si žárlivě střeží.

Kapor opáčí, že telefony a Internet jsou úplně jiné světy. "Internet je otevřený systém, všechno je publikováno, o všem se diskutuje, v podstatě s každým, kdo se chce přidat. Z větší části je tenhle systém tak exkluzívní a elitářský jen proto, že je tak těžce zvládnutelný. Udělejme ho přístupnější."

Na druhé straně, uznává a rychle mění důraz, i ti takzvaní elitáři mají kus pravdy. "Než přijdou noví lidé, začnou předkládat návrhy a kritizovat Síť jako 'úplně zpackanou'... Měli by investovat nějaký čas do pochopení její kultury, podívat se na ni zevnitř. Má svou historii, která by se neměla ignorovat. V tomhle jsem konzervativec."

Internet je Kaporovým paradigmatem pro budoucnost telekomunikací. Je decentralizovaný, neřízený, téměř anarchistický. Nejsou v něm žádní šéfové, žádná hierarchická struktura, žádná tajná data. Má-li každý node obecné standardní rozhraní, je centrální autorita sítě prostě nadbytečná.

Znamená to snad, ptám se, že AT&T jako instituce je odsouzena k zániku?

Taková vyhlídka Kapora nijak nezaráží. "Mají velkou výhodu, v současné době, že jim patří všechny dráty. Ale probíhají dvě změny. Každý, kdo má příležitost, pokládá vlastní kabely. Železnice, třeba Southern Pacific, a podobně - existuje spousta 'temného vlákna'." ("Temné vlákno" je optický kabel, jehož ohromná kapacita natolik převyšuje současné požadavky, že většina vláken dosud vůbec nepřenáší signály - jsou "temná", čekají na použití v budoucnosti.)

"A druhá změna je, že místní přenosy začínají být bezdrátové. Každý od Bellcore přes majitele kabelových televizí po AT&T chce poskytovat to, čemu říkají 'osobní komunikační systémy'. V místních hovorech může být konkurence - spousta lidí, v různých lokalitách, staví antény. A další lidi pokládají temné vlákno. Takže co bude s telefonními společnostmi? Jsou pod obrovským tlakem, z obou stran.

Čím víc se na to koukám, tím víc věřím, že v postindustriálním, digitálním světě je princip regulovaných monopolů špatný. Až to pro lidi bude minulost, řeknou, že v 19. a 20. století byla myšlenka komunálních sítí rozumným kompromisem. V zemi musely být jen jedny dráty. Jiné možnosti byly ekonomicky neefektivní. A to znamenalo, že je bude řídit jedna organizace. Ale teď, když jsou části sítě bezdrátové, budou spojení realizována přes obecná rozhraní, ne přes dráty. Chci říct, že *na nejnižší úrovni* budou dráty - ale dráty jsou prostě surovina. Jako optické vlákno, jako frekvence rádia. Už *není třeba* komunální síť."

Vodovod? Rozvod plynu?

Ty jsou samozřejmě pořád nezbytné, souhlasí. "Ale když hýbete s informací, ne s hmotnými látkami, můžete se řídit jinými pravidly. Teď je právě formulujeme! Doufejme, že je možné vytvořit mnohem decentralizovanější systém a trh s větší konkurencí.

Úkolem vlády bude zajistit, aby nikdo nepodváděl. Vytyčit příslovečnou 'hrací plochu'. Politiku, která zabrání monopolizaci. Výsledkem by měly být lepší služby, nižší ceny, větší výběr a rozvoj samosprávy." Usmívá se. "Jsem velkým příznivcem samosprávy."

Kapor má vizi. Je to velmi neotřelá vize a on i jeho kolegové ji propracovávají detailně a s velkou energií. Já, jako temný, cynický a morbidní cyberpunker, uvažuji i o pochmurnějších implikacích "decentralizovaných, nehierarchických a samospráv- ných" sítí.

Poznamenávám, že někteří teoretikové soudí, že elektronická komunikace - faxy, telefony, malé kopírky - hrála důležitou úlohu v nahlodávání moci centralizovaného komunismu a byla jednou z příčin kolapsu Varšavské smlouvy.

Socialismus je dokonale zdiskreditován, říká Kapor, který se právě vrátil z Východní Evropy. Představa, že to udělaly faxy, samy o sobě, to je prostě přání otcem myšlenky.

Napadlo ho, že elektronické sítě mohou rozežrat průmyslovou a politickou infrastrukturu Ameriky do té míry, že se stane neovladatelnou a nefunkční - a staré pořádky se prostě zhroutí, jako ve Východní Evropě?

"Ne," říká Kapor přesvědčeně. "Podle mého je to extrémně nepravděpodobné. Taky proto, že před deseti patnácti lety jsem choval podobné naděje o osobních počítačích - a velice jsem se zklamal." Zašklebí se, pak se jeho oči zúží. "*Nemám rád* technoutopie. Kdykoli nějakou vidím, uteču, nebo ji zkusím zlikvidovat."

Dochází mi, že Mitch Kapor se nepokouší změnit svět v zájmu demokracie. Rozhodně se ho nepokouší změnit v zájmu anarchistů a snílků, a ze všeho nejméně v zájmu lidí pronikajících do počítačů a elektronických šidičů. O co se opravdu snaží je změnit svět v zájmu budoucích Mitchů Kaporů. Svět decentralizovaných, snadno získatelných nodů s okamžitým a globálním rozsahem pro ty nejlepší a nejchytřejší by byl dokonalým prostředím pro "garážové" kapitalisty s minimálním rozpočtem, pro podnikatele, jakým byl ve svých začátcích i Mitch Kapor.

Kapor je velice inteligentní muž. Má vzácnou kombinaci vizionářského zápalu se smyslem pro realitu. Členové Rady Nadace elektronického pohraničí - John Barlow, Jerry Berman z American Civil Liberties Union, Stewart Brand, John Gilmore, Steve Wozniak a Esther Dysonová, první dáma amerického počítačového průmyslu - sdílejí jeho schopnosti, jeho vizi a jeho talent pro vytváření organizačních struktur v elektronických sítích. Jsou to děti 60. let, zocelení tehdejšími konflikty a odměnění bohatstvím a vlivem. Jedni z nejlepších a nejchytřejších představitelů elektronické komunity. Ale dokáží se prosadit ve skutečném světě? Nebo jenom sní? Je jich tak málo. A tak mnoho stojí proti nim. [...]

"Počítače, svoboda a soukromí." Čtyři stovky lidí ze všech představitelných složek americké elektronické komunity. Jako autor sci-fi jsem se svého času zúčastnil několika *dost* podivných srazů, ale před tímhle prostě blednou. I samotný "Cyberthon", organizovaný Point Foundation a nazývaný "Woodstockem cyberspace", kde se sanfranciská psychedelie střetla se vznikajícím světem virtuální reality, připomíná ve srovnání s touto ohromující akcí schůzi sokolského spolku.

"Elektronická komunita" dosáhla zenitu. Byli přítomni prakticky všichni hrdinové této knihy. Ochránci občanských práv. Počítačoví policajti. Digitální underground. Dokonce i pár nenápadných zaměstnanců telecomu. Jsou rozdávány barevné nálepky na jmenovky. Svoboda slova. Zákon. Počítačová bezpečnost. Soukromí. Žurnalisté. Právníci. Lektoři. Knihovníci. Programátoři. Stylově černé nálepky pro hackery a telefandy. Téměř každý účastník nosí osm nebo devět nálepek, specializuje se na šest nebo sedm odborností.

Je to komunita. Možná trochu jako Libanon, ale stejně - digitální společenství. Lidé, kteří spolu celý rok vedli tiskové polemiky a chovali nejtemnější podezření o motivech a etice svých protivníků, sedí nyní u jednoho stolu. Bylo mnoho důvodů k předpovědi, že se konference "Počítače, svoboda a soukromí" zvrhne v ošklivou konfrontaci, ale navzdory tomu na ní vládla překvapivě srdečná atmosféra, jen s malými erupcemi kryptických nesmyslů z extremistického okraje komunity. Konference připomínala svatební obřad, v němž mladý pár, hysterická novomanželka a šarlatánský novomanžel, vstupují do svazku jasně odsouzeného ke katastrofě.

Oběma rodinám - a ostatně i sousedům a náhodným hostům - je jasné, že tento vztah nemůže vydržet, ale novomanželé se jednou mají rádi a nehodlají vyčkávat. Prostě si nemohou pomoci. Bude létat nádobí, řev z jejich společné domácnosti bude budit celý blok, rozvod se vznáší nad hlavou jako sup nad Kalahari, ale teď mají svatbu a budou mít děti. Tragédie končí smrtí, komedie svatbou. Zátah na hackery končí svatbou. I děti budou.

Průběh konference je od počátku netypický. Mezi přítomnými je i John Perry Barlow, rančer cyberspace. Jeho barevná fotografie v magazínu *New York Times*, na které stojí v chmurné krajině zasněženého Wyomingu, v dlouhém černém kabátě, tmavém klobouku, s Macintoshem SE30 postaveným na ohradě a hrozivou hraničářskou puškou přes rameno, je tím nejpůsobivějším fotografickým obrazem Zátahu na hackery. Je čestným hostem konference - spolu s Gail Thackerayovou z FCIC! Co proboha čekají, že tihle hosté společně předvedou? Valčík?

Barlow se ujímá slova jako první. Kupodivu chraptí - dlouhá šňůra projevů ho vyčerpala. Jeho řeč je krátká. Mluví srdečně, vyzývá k usmíření a má bouřlivý aplaus.

Pak vystupuje na pódium Gail Thackerayová. Je viditelně nervózní. Poslední dobou strávila hodně času na WELLu. Četla Barlowovy zprávy. Následovat Barlowa je výzva. Na počest slavného textaře Grateful Dead, oznamuje vysokým napjatým hlasem, přečte - *báseň*. Báseň, kterou sama složila.

Je to hrozná báseň, rýmovačka v nejhorší anglosaské tradici, nicméně opravdová báseň. Jmenuje se *Balada elektronického pohraničí* a je o Zátahu na hackery a fantastické nepravděpodobnosti konference "Počítače, svoboda a soukromí". Je plná vtipů pro zasvěcené. Asi dva tucty policajtů v obecenstvu, sedící pohromadě v nervózním hloučku, doslova šílí. Gailina báseň je ta nejsrandovnější věc, jakou kdy slyšeli. Hackeři a aktivisté, kteří si Thackerayovou představovali zhruba jako Ilsu-vlčici z SS, zírají s ústy dokořán. Ani v nejdivočejším výtrysku jejich fantazie je nenapadlo, že je schopna udělat něco tak spontánního. Viditelně "restartují" své mysli. Proboha! Ta ženská je hackerský originál! *Je zrovna jako my!* To úplně mění situaci!

Al Bayse, počítačový technik FBI, se jako jediný policajt zúčastnil kulatého stolu Computer Professionals for Social Responsibility, kam ho přes jeho protesty zatáhla Dorothy Denningová. Tam byl ostražitý a málomluvný; "lev předhozený křesťanům".

Na konferenci "Počítače, svoboda a soukromí", se skupinou kolegů v zádech, je Bayse náhle řečník, dokonce bavič. Popisuje "NCIC 2000", gigantický digitální katalog kriminalistických záznamů založený FBI, tónem George Orwella zkříženého s Georgem Gobelem. Nenápadně udělá matematický vtip o statistické analýze. Aspoň třetina posluchačů se rozchechtá.

"Při mém posledním projevu se tomu nesmáli," poznamenává Bayse. Tehdy mluvil k policajtům - *normálním* policajtům, ne od počítačů. Dá se předpokládat, že to bylo platné a užitečné setkání, ale nic jako *tohle*. *Nikdy* nebylo nic jako tohle. Bez jakéhokoli ponoukání, bez přípravy, začínají lidé v obecenstvu klást otázky. Vlasatci, pochybné zjevy, matematikové. Bayse, odpovídající zdvořile, ochotně a podrobně, jako by se vznášel. Sálem se šíří atmosféra sureálna. Advokátka za mnou se potí a kolem jejích paží se šíří horký závan překvapivě silného pižmového parfému.

Lidé se baví jako o pouti. Jsou zaujati až k fascinaci, mají rozšířené a tmavé zřítelnice, jako by byli eroticky vzrušení. V sálech, kolem baru, na schodištích se formují nepravděpodobné kroužky: policajti s hackery, aktivisté s FBI, Tajná služba USA s telefandy.

Gail Thackerayová vypadá skvěle v bílém vlněném svetru s malým logem Tajné služby USA. "Potkala jsem u telefonů Phiber Optika - když viděl můj svetr, změnil se v solný sloup!" šklebí se.

Phiber podrobně rozebírá svůj případ s policistou, který ho zatýkal, Donem Delaneym z newyorské policie. Po hodinovém rozhovoru ti dva vypadají, že se co nevidět dají do sborového zpěvu. Phiber se konečně odhodlává k vyslovení své největší stížnosti. Nejde ani tak o zatčení. Ale to *obvinění*. Kradení služeb z čísel, na která se dá volat zadarmo. Já jsem *programátor*, prohlašuje Phiber. Takovéhle ubohé obvinění mi zkazí reputaci. Bylo by fajn být přistižen při něčem velkém, jako pronikání do důležitého počítače. Možná nějaký zločin, který byl sotva vymyšlen. Ale mizerná krádež služeb. Fuj.

Delaney se tváří lítostivě. Měl k dispozici bohatý výběr trestných činů, ze kterých mohl Phiber Optika obžalovat. Stejně se přizná. Je to poprvé, to se vždycky přiznávají. Mohl ho obvinit celkem z čehokoli, a výsledek by byl nakonec stejný. Vypadá to, že Delaneyho opravdu mrzí, že Phiberovi tuto nevinnou radost nedopřál. Teď už je pozdě. Phiber už se přiznal. Loňský sníh. Co se dá dělat?

Delaney rozumí hackerské mentalitě. Na tiskové konferenci, pořádané poté, co dopadl několik nezletilých členů Masters of Deception, se ho nějaký reportér zeptal: "Nazval byste tyto lidi *génii*?" Delaneyho chladná odpověď byla dokonalá: "Ne, nazval bych je *obviněnými*." Delaney chytne kluka, který získává přístupové kódy automatickým vytáčením čísel. Řekne tisku, že moderní NYNEX umí tohle zjistit naprosto bez problémů a že kluk musí být *trouba*, když dělá něco, na co se tak snadno přijde. Opět do černého - hackerům nevadí, když mají u veřejnosti pověst Čingischána, ale jestli jim něco nedělá dobře, tak jsou-li nazýváni *hlupáky*.

Příště už to pro Phibera nebude taková legrace. Po opakovaném zločinu půjde do vězení. Hackeři překračují zákon. Nejsou géniové a budou obvinění. A přesto, uvažuje Delaney nad skleničkou v hotelovém baru, zjistil, že se k nim nemůže chovat jako k obyčejným zločincům. Delaney zná zločince. Ale tihle kluci jsou jiní - nemají zločineckou vizáž, ten pravý odér, nejsou prostě tak *zlí*.

Delaney zažil dost. Byl ve Vietnamu. Stříleli po něm, a on střílel do nich. Je z oddělení vražd v New Yorku. Vypadá jako chlap, který nejen viděl spoustu špíny, ale žil a pracoval v ulicích, ve kterých se hromadila a kvasila po celá léta. Ví, jak to na světě chodí.

Poslouchá, jak Steve Jackson vypráví svůj příběh. Zasněný tvůrce her dostal špatný list. Hrál s ním, jak nejlépe dokázal. Pod jeho vizáží introvertního fanouška sci-fi je jádro ze železa. Jeho přátelé říkají, že Steve Jackson věří na pravidla, na fair play. Nikdy se nezpronevěří svým principům, nikdy se nevzdá. "Steve", říká mu Delaney, "ať se proti tobě pustil kdokoli, troufli si dost. Máš pravdu!" Užaslý Jackson se zarazí a doslova zardí potěšením.

Neidorf během posledního roku pořádně vyrostl. Učí se rychle, to mu nemůžete upřít. V obleku, který mu vybrala jeho maminka, módní ředitelka celostátní sítě obchodů s oděvy, předčí missourský student a počítačový fanoušek svou elegancí všechny přítomné s výjimkou těch nejmondénnějších advokátů z východního pobřeží. Železná tlama vězení zaklapla bez něho a nyní mu mává právnická škola. Vypadá jako budoucí kongresman.

Žádný hacker, pan Neidorf. Informatika ho nezajímá. Proč by měla? Nechce psát až do smrti programy v C, a kromě toho viděl, kam směřuje proud. Pro svět informatiky byl on a *Phrack* jen kuriozitou. Ale pro svět zákona... Naučil se, jak to na světě chodí. Svůj notebook s novinovými výstřižky nosí všude s sebou.

Phiber Optik si dělá z Neidorfa legraci a říká mu, že je prérijní krtek, když věří, že Acid Phreak jede acid a poslouchá acid rock. Houby! Acid nikdy nezkoušel acid. Acid poslouchá *acid house*. Ježíšikriste. Ta představa, zkoušet LSD. Naši *rodiče* zkoušeli LSD, ty komiku.

Thackerayová náhle obrací celou svoji zářivou pozornost na Craiga Neidorfa a zahajuje odhodlaný půlhodinový pokus *získat ho na svoji stranu*. Johanka z Arku počítačového zločinu *doporučuje kariéru Knight Lightningovi*! "Vaše zkušenosti by byly velmi užitečné - opravdový přínos," říká se svou nezaměnitelnou srdečností. Neidorf je fascinován. Naslouchá s nelíčeným zájmem. Kývá a říká ano, madam. Ano, Craigu, i ty můžeš zapomenout na peníze a vstoupit do zářivého a příšerně špatně placeného světa ELEKTRONICKÉ POLICIE! Můžeš dostávat své bývalé přátele do vězení - aj...

Nemůžete věčně bojovat přes drát. Nemůžete ztřískat protivníka do bezvědomí srolovanými novinovými výstřižky. Dříve nebo později musí dojít k osobní konfrontaci. Nicméně už samo uskutečnění tohoto shromáždění zásadně změnilo celou situaci. John Quarterman, autor knihy *The Matrix*, vysvětluje na své panelové diskusi Internet. Je to největší informační síť na světě, překotně roste, ale její velikost se nedá změřit, protože Internet nelze zastavit. Nelze ho zastavit, protože na celém světě není nikdo, kdo by k tomu měl oprávnění. Mění se, to ano, roste, prostupuje postindustriálním, postmoderním světem a vyvolává k životu nové komunity, a to všechno dělá sám od sebe.

Phiber je jedinečný. Velmi fin de siÎcle. Barlow říká, že vypadá jako dandy z edwardiánské Anglie, a má pravdu. Vyholený krk, vlasy po stranách lebky po rapersku sestříhané, rozcuchaná černá hříva nad nimi vypadá napomádovaná, zůstává vzhůru do čtyř ráno, vynechává všechny přednášky a pak se potlouká kolem veřejných telefonních automatů se svým akustickým propojovačem a drze proniká do systémů rovnou uprostřed nejdrsnějších počítačových policajtů v Americe, nebo to aspoň *předstírá*...

Není jako Frank Drake. Drake, který napsal Dorothy Denningové, požádal ji o interview pro svůj laciný cyberpunkový fanzin a začal se jí vyptávat na její etiku. Vytáčela se... Drake, vysoký jako strašák, s blond čírem, rozpadajícími se teniskami a černou koženou bundou s červeným nápisem ILLUMINATI má nezaměnitelný vzhled bohémského intelektuála. Drake je ten typ, co čte anglické časopisy o průmyslovém designu a oceňuje Williama Gibsona za literární kvality jeho prózy. I kdyby až do smrti nesáhl na telefon či klávesnici, pořád by mu zůstal jeho kroužek v nose, zašedlé fanziny z fotokopírky a pásky s industriální hudbou. Radikální punker s počítačovým vydavatelstvím na stole a adresou na Internetu. Vedle Draka vypadá malý Phiber jako by vypučel z telefonní linky. Zrozen pro telefon.

Dorothy Denningová se náhle obrací na Phibera. Ti dva jsou přibližně stejně vysocí a stavění. Modré oči Denningové se blýskají za skly jejích brýlí. "Proč jste řekl, že jsem 'graciézní'"? ptá se graciézně.

Je to dokonale přiléhavý popis, ale Phiber je zmaten... "No, já, víte..."

"Já si také myslím, že jste graciézní," spěchám mu na pomoc s novinářskými tlachy... Je úhledná a živá a přitom má v sobě tajemství, něco jako Panna Marie za olovnatým sklem; kdyby byla šest palců vysoká, hodila by se Dorothy Denningová skvěle mezi porcelánové panenky... Kryptografka... Kryptografička... Tak něco... Je neuvěřitelné, jak podobný je Peter Denning své manželce, dokázali byste ho poznat mezi tisíci muži jako polovičku Dorothy Denningové. Oblečený ve sportovních kalhotách na míru, zářivě čistém chlupatém svetru v univerzitních barvách a s úhlednou akademickou kravatou... Zdá se, že tento elegantní, vybraně zdvořilý, dokonale civilizovaný pár přišel z nějakého čistšího a jemnějšího paralelního vesmíru, v němž je smyslem existence lidstva psát hádankářský sloupek v časopise Scientific American. Proč se tato dáma stýká s tak pochybnými zjevy?

Protože k tomu nastal čas. Protože v tom, co dělá, je nejlepší ze všech.

Je tu i Donn Parker, "Velký plešatý orel počítačového zločinu"... Vizionářský pionýr, vysoký, s holou hlavou a obrovskýma lincolnovskýma rukama, pluje mezi obyčejnými smrtelníky jako ledoborec... Jeho oči jsou upřeny do budoucnosti s nehybností bronzové sochy... Nakonec, říká svým posluchačům, budou všechny zločiny bílých límečků počítačové, protože všechny obchody půjdou přes počítač. "Počítačový zločin" jako speciální kategorie zanikne.

Do té doby budou vzkvétat a upadat a mizet krátkodeché senzace... Parkerův velitelský, zvučný hlas zní jako hlas Sfingy, vše je nazíráno z jakési neskutečné výspy radikální historické abstrakce... Vynořily se a zase zmizely, bubliny vzrušení ve světě počítačů... Třeba skandál s rádiovým vyzařováním... KGB, MI5, CIA to dělají každý den, je to snadné, ale nikdo jiný to nikdy nezkoušel... Salámová metoda zpronevěry, v podstatě mýtus... Říká jim "krimoidy". Současným šampiónem krimoidů jsou počítačové viry, mnohem méně nebezpečné, než si většina lidí myslí, ale už přestávají být novinkou a v současnosti se čeká na další krimoid, média zjevně hladoví po něčem drastičtějším... Velký muž nám předkládá několik svých spekulací o možných kandidátech... Počítačové padělatelství! To je něco... Počítače ukradené jen kvůli datům, které v nich jsou - únosy dat! To se před nedávnem stalo v Anglii, možná se to rozšíří... Falešné uzly Internetu!

Parker vkládá obrázky do svého projektoru, jako by sloužil mši... Má na sobě šedivý dvouřadový oblek, světlemodrou košili a velice usedlou kravatu s jemným hnědo-modrým vzorkem... Pronáší aforismy s pomalým, těžkým důrazem... Neexistuje nic takového jako spolehlivě bezpečný počítač, když proti vám stojí dostatečně mocný protivník... Odstrašování je společensky nejužitečnější aspekt bezpečnosti... Hlavní slabinou všech informačních systémů jsou lidé... Celé základy počítačové bezpečnosti musí být posunuty směrem vzhůru... Nikdy neporušujte svou bezpečnost veřejným popisem vašich bezpečnostních opatření...

Lidé v publiku se začínají nespokojeně vrtět, ale přece jen - na klasické čistotě filozofie tohoto člověka je něco, co vzbuzuje respekt... Parker zní tak trochu jako jediný racionální člověk v záchranném člunu. Ten, který umí nevyvratitelně odvodit, z hlubokých morálních principů, že tady Harvey, se zlomenou nohou a pochybnou minulostí, musí být, ehm... tedy, pan Harvey je v té nejlepší pozici k vykonání nezbytné oběti pro bezpečnost a samo přežití zbytku posádky tohoto člunu... Počítačová bezpečnost, říká Parker smutně, je ošklivé téma, a všichni si přejeme, abychom ji nepotřebovali... Odborník na bezpečnost, ozbrojený metodou a logikou, musí přemýšlet - představte si to - o všem, co by mohl udělat jeho protivník, dříve, než to udělá. Jako by temná zločinecká mysl byla rozsáhlým podprogramem v zářivé lebce Donna Parkera. Je Sherlock Holmes, jehož Moriarty dosud v podstatě neexistuje a tedy musí být dokonale simulován.

Konference "Počítače, svoboda a soukromí" je šťastná událost, šťastný konec. Má atmosféru svatby a hvězdné účastníky, kteří vědí, že tuto noc se jejich svět mění navždy, a jsou hrdí, že jsou u toho, že o tom mluví, přemýšlejí a pomáhají tomu.

Ale jak se stmívá a dav se shromažďuje pod lustry, se skleničkami vína a zákusky, objevuje se elegická nálada. Něco tu končí, mizí navždy, a chvilku trvá pojmenovat to.

Je konec amatérů.

                                                                                                - Konec -

(c) 1997 Intellectronics

časopis o přírodě, vědě a civilizaci